Vítkovy noviny

	... fotoalbum březen 2008	Koncem července 2023 jsem vytvořil souhrnné fotoalbum, ve kterém jsou všechny fotky z tohoto měsíce, března 2008. Předělat starou webovou stránku tak, aby se jednotlivé fotky promítaly vedle textu o příslušném dnu v měsíci by mi zabralo přespříliš času. (Toto opatření jsem učinil proto, že původní odkazy z 2007 nefungují. Od té doby jsem byl nucen změnit internetového poskytovatele).

1. sobota	Před východem slunce v první březnový den jsem vesloval po řece Kolumbii. Pak jsem pomáhal členům plachtařského klubu sestavovat větroně po zimní přestávce. Dům, kde bydlím, se nachází téměř přesně ve středu spodní fotky, a v pravém dolním rohu fotky napravo. Kliknutím na fotku se fotka zvětší.	Když jsme byli hotovi, šel jsem na přezkoušení s instruktorem Arnie. Dostali jsme se vysoko do vlny. Cestou zpět jsme udělali několik přemetů (foto kdy jsme vzhůru nohama). Z výšky jsem udělal řadu fotek údolí a města, kde žiji. Vybral jsem dva reprezentatívní.
2. neděle		Místo plánovaného lyžování na sjezdovkách, které se zdály být zledovatělé, jsme si vyšlápli s Emily na pláně nad naším domem. Odpoledne jsem vyměňoval systém splachování v našem záchodě, který předtím neustále tekl. Navečer jsme šli si poslechnout koncert pěvců Columbia Choral v kostele metodistů. Nádherný zážitek. Ve sboru zpívali i naši přátelé Larry a Penny, a Monte a Judy.
3. pondělí	Ráno jsem zamýšlel jít znovu veslovat, ale neustupující rýma mě od toho odradila. Ukázalo se, že to bylo dobře. Přívod vody do v předešlý den opraveného záchodu praskl a za zdí se vytvořilo ve stropě jezero.	Během dopoledne se mi podařilo obnažit přístupy. Přivolaný šikovný rychle prasklou trubku vyměnil, při té příležitosti vyměnil i hlavní uzávěr vody do domu, který nedomykal.
4. úterý	Veslovat jsem šel znovu v úterý. Bylo zas nádherné počasí, hladina téměř nehybná, ideální počasí...	Husy zmizly! Viděl jsem víc volavek, než hus. Volavek sedm, hus tři páry, které se zřejmě tak do sebe zamilovaly, že si nevšimly, že ostatní husy již odtáhly na sever.
5. středa		Ráno jsem montoval zpět části stropu a stěn v mém domě, které jsem musel v pondělí vymontovat kvůli prosakující se vodě. Moje sebedůvěra ve vlastní um dostala další ránu - opřel jsem se při zpětné montáži šoupacích dveří příliš o přívod vody do zvlhčovače vzduchu, ten se ulomil - a, ano, hádáš dobře, nová potopa. Po její likvidaci jsem zbytek dne komunikoval a pracoval. Snažil jsem se také vyřešit záhadu, proč mi internetový prohlížeč zničeho nic vypověděl službu, až na zašifrované stránky. Potýkal jsem se s tím již od minulého pondělí. Další stresová činnost byla obnova mého virtuálního podpisu, potřebného k bankovním převodům přes internet. Platnost podpisu má zanedlouho vyprchat. Večer jsem šel na schůzi výboru veslařského klubu, který zamýšlí stavět novou loďárnu. Tam mi přítomní náladu pozdvihli, že si všimli, jak činný v klubu jsem. Larry mi také nabídl, abych si vyzkoušel závodní typ skifu, chystá se na mě v nadcházející sobotu.
6. čtvrtek		Tentokrát jsem to vzal po proudu až skoro k záhybu, kde se Kolumbie otáčí na jihovýchod. V práci jsem se pokoušel občerstvit bezpečnostní certifikát pro bankovní převody, stresová záležitost, zatím bezúspěšně. Pak jsem posílal zásilky zákazníkům.
7. pátek		V práci jsem se mordoval s obnovením certifikátu, zas neúspěšně. Odeslal jsem další dokumenty zákazníkovi ve Virginii na vyzvednutí svého větroně v Charlestonu. Odpoledne jsme vyrazili s naším pátečním klubem na snad naše poslední běžkaření tuto zimu, sníh byl ještě celkem dobrý. Večer jsem věšel strop v prádelně, úspěšně.
8. sobota	Vyzkoušel jsem pro mě nový závodní typ skifu. Larry mě všude doprovázel během hodiny a půl veslování. Skif byl nad očekávání stabilní, zas nádherný prožitek.	Pak jsme s Emily vyrazili na hřeben nad městem na sjezdovky za bezmračného počasí. Podívej se na VIDEO z lyžování... Tam jsme se sešli s přáteli Drewem a Cathy, sníh byl senzační, na svazích hrála kapela, já fotil a později udělal ze všeho video. Podívej se a poslechni si! (klikni na slovo VIDEO. ) Večer jsme si šli s Emilí a Elisabeth poslechnout koncert kytaristy, zpěváka a skladatele Larry Muranteho, skvělý zážitek. Ukázka. Pohnul mě mnohokrát k slzám, což se mi v poslední době stává častěji. Hudba na mě tak silně působí.
9. neděle		Změnil se nám čas na letní, hodně brzy letos. Ještě byla tma když jsem stával, a to byla neděle. Šli jsme do unitariánského kostela, navštěvující pastorka ze Seattlu měla hezká slova o tom, být otevřený ke změnám ve svém nitru, cítil jsem svou niternou odezvu. Večer jsem editoval video z Hog Loppet, Emily vybírala hudbu. Celý den jsem nedělal nic fyzického, velký kontrast od předšlého dne.
10. pondělí		Ráno jsem se nerozhodl jít na vodu. Den jsem strávil prací v kanceláři a odesíláním zásilek. Jen v poledne mě Emily vyzvala, abych se připojil k ostatním v jejím úřadě, kde probíhala oslava narozenin kolegy Johna. Večer jsme pohostili na večeři u nás Elisabeth, která se nedávno vrátila z Holandska kde se starala o svou umírající přítelkyni. Pak jsme si promítli těžký, vážný a přesto nádherný film od věhlasného holandského režiséra P. Verhoevena, který se jmenoval Černá Kniha.
11. úterý		Ráno za rozednívání jsem vyrazil na vodu, díky letnímu času jsem odcházel až po Emilyné snídani, tak jsme se ráno tentokrát viděli. Změna... Obával jsem se, že budou vlny, foukalo to okolo našeho domu, ale na řece bylo úplně klidno. Zas skvělé veslování. Z ptactva bylo k vidění řada párů zamilovaných hus, kačen, a kačen s bílými pruhy, kterým říkám tryskáče... mohou vzlétnout jen po dlouhém rozjezdu po hladině, kdy klepetají nožičkami až se nakonec vznesou. Tento druh kačen loví potápěním se za kořistmi, a jakoby létají i pod vodou. Z volavek, orlů, a jiných velkých ptáků nebyly naprosto žádné k vidění, snad začali hnízdit? Také zajímavý zážitek byl z lidské oblasti. Když jsem se odlepoval od doku, všiml jsem si na pláži zřejmého bezdomovce, který tam zřejmě strávil předešlou noc. Po návratu z veslování tam už nebyl. Jak jsem otíral člun, prošel okolo policista a ptal se, zda jsem neviděl někoho v posledních deseti minutách v kostkované košili. Já řekl, že nedávno ne, a ptal se, proč. Policista řekl, že prý dotyčný je hledán pro krádež v jednom místním obchodu. Tato epizoda se stala předmětem rozhovoru při obědě s Emilí. Její názor byl, že by sdělila policistovi skutečnost bezdomovce u doku před hodinou a půl, a že se domnívala, když já toto policistovi nesdělil, tak zřejmě ještě přetrvává ve mně zakořeněná nedůvěra k SNB coby nepřátelům, z mého dětství a vyrůstání. Zmínila se o svém přesvědčení, že zdejší společnost funguje dobře díky tomu, že lidi zde policii pomáhají. Já na to odvětil, že snad příště se budu snažit být více nápomocný. Během dne byl velký vítr, až 50 km/h, pak se zas utišilo, celou tu doby bylo sluníčko a hezké kumuly. To, že bylo sluníčko, využíval náš kocour Pumpkin k jeho naprosté spokojenosti. Emily se věnovala odpoledne své skupině studentských novinářů, večer pak šla do klubu čtenářů, kde čtou knihou sepsanou třemi ženami, každá jiného přesvědčení, křesťanka, židovka a muslimka.
12. středa		Den jsem strávil v práci.
13. čtvrtek		Ráno bylo pošmourné, leč voda jak zrcadlo, nádherně jsem si zas zavesloval. Pracovalo se mi pak dobře. Večer jsme shlédli divadelní verzi "Amadeus", pěkně předvedenou dramatickým klubem středoškoláků z Wenatchee. Zvlášť role Mozarta a Salieriho byly skvěle podané.
14. pátek		V práci jsem měl zas napilno, přijal jsem řadu objednávek a zadal dodavatelům příkazy k jejich doručení. Odpoledne jsme vyrazili v plném počtu členů našeho pátečního klubu na snad asi poslední běžkaření sezony. U líhně sníh sice ještě byl, ale mokrý a pokrytý jehličím. Místo Gustava jsme pak zamířili do věhlasého pohostinství U Širokých, kde jsme konzumovali pizzu. Tu jsem doručil za prekérních okolností, totiž předjel jsem cestou z pizzerie jedno auto po pravé straně a lapl mě policista. Hovořil jsem s ním velmi pokorně a poníženě, snad to pomohlo, protože jsem vyvázl pouze s varováním. Jiné štěstí však potkalo naši partu předešlý pátek při návratu z líhně. Tentokrát řídila Emily, tu zastavil policista pro setrvávání příliš dlouho v levém pruhu, a jak ten kontroloval i cestující, objevil, že na zadním středním (!) sedadle seděl Drew neupoután, a jemu - ne Emily - dal pokutu ($124). "Můj" policista (při doručení pizzy) mi sdělil, že mi prominul stejnou sumu. Při návratu mezi členy našeho klubu jsem se přiznal ke svému zločinu, což začalo živou debatu o pomoci obyvatelstva policistům; podělil jsem se s ostatními můj o příbeh z uplynulého úterý (viz 11. ) . Zajímavé byly názory ostatních, někteří se přiklonili k Emilynu stanovisku, jiní chápali mé pohnutky. Cítil jsem se skutečně mezi přáteli, kde se člověk může bez zábran svěřit bez toho, že by se ho pak ostatní stranili či ho vylučovali ze svého kruhu. Pizza byla výborná, dali jsme si jednu s italským salámem, olivami a zelenou paprikou, a druhou se samou zeleninou a bílým sýrem. K tomu jsme popíjeli rozličná piva, mnoho z nich tmavých, také českého Velkopopovického Kozla a černé pivo z Nové Paky. Po výborné večeři a skvělém podebatění jsme se přemístili do suterénu, kde jsme si promítali videa z našich společných akcí během této běžkařské sezony; z lyžování v Kanadě v Apexu v Britské Kolumbii, Díl 1 a Díl 2 (klikni a otevře se ti video); dále jsme se dívali na Hog Loppet (další video) - hromadný nesoutěžní běh z vrcholu hřebenu Mission nad Wenatchee do průsmyku Blewett, třicet kilometrů vzdáleného. Té akce se letos zúčastnilo okolo 500 lyžařů; pak jsme si pustili video ze sjezdaření z hřebenu Mission, s pěknou hudbou od skupiny Jashon Ites (která hrála přímo uprostřed sjezdovek, můj syn Evan byl překvapený, že v neznámém malém městečku Tonasket v severním Washingtonu může někdo tvořit takovou hudbu, některé texty značně kritizují, jak současná vláda vede američany... klikni sem a poslechni si celé jejich písničky). Dívali jsme se také na výběr asi sto diáků, Cathy pak promítla své video z Hog Loppet, které udělala pro svého otce ve vděčnosti, že jí uvedl do lyžování.
15. sobota	Vstal jsem na své veslování poněkud pozdě, až ve čtvrt na devět jsem pokládal skif na hladinu řeky Kolumbie. Předtím jsem fotografoval déšť padajících pupenců z javorů u loděnice. Hladina řeky byla nezvykle vysoká a proud prudký. Teplota vzduchu byla na nule. Rozhodl jsem se vynechat svou obvyklou odbočku na řeku Wenatchee, místo toho jsem vesloval stále proti proudu podél západního břehu Kolumbie, až jsem se dostal k nejvyššímu místu, kam jsem se kdy předtím dostal (při slabém proudu). Když už jsem se dostal tak daleko, tak jsem si řekl, zkusím to, co Larry také dříve dokázal, tedy vyveslovat až k přehradě Rocky Reach. Proud se zrychloval, ale vydržel jsem, a dostal jsem se na dosah přehrady, v tom okamžiku jsem vyvesloval dvanáct a půl kilometrů od loděnice.	Těch dalších dvanáct a půl kilometrů po proudu jsem absolvoval za rekordní čas, pouhých třicet pět minut, zatímco proti proudu mi to předtím trvalo víc jak hodinu a tři čtvrtě. Emily strávila celý den i večer se svými studenty novináři ve škole přípravou dalšího vydání jejich novin. Přinesl jsem jim večeři, ještě v půl sedmé jich bylo osm.
16. neděle	Kostel pospolitosti unitariánů	Celý den jsme strávili s Emilí spolu, hned ráno jsme vyrazili do pospolitosti unitariánů na snídani, po které následovala schůze výboru se zainteresovanými členy. Jednalo se o stavu církve, jejích financích, příštího možného najmutí pastora na poloviční úvazek, a co dělat s budovou a pozemkem předtím, než jejich půlku shltne rozšíření hlavní automobilové tepny, která vede hned vedle. Následoval hlavní program pospolitosti, tradičně od půl jedenácté do poledne. Program o muslimských zvycích mě zklamal, přednesla ho američanka, která si vzala pakistánce za muže a přestehovala se sem s ním, potom, co tam bydlela tři roky, má s ním tři děcka, a nikdy zřejmě muslimské zvyky nepřevzala. Ale i tak to bylo celkem zajímavé si její zážitky vyslechnout. Vynechali jsme s Emilí obvyklé rozhovory s přítomnými s kávou a zákusky. Místo toho jsme vyrazili na sjezdovky na hřebenu nad městem, kde bylo docela zimní počasí, sníh prašný, pěkné poježdění. Večer jsme s Emilí shledli americký film "Amistad" v našem "kině" dole.
17. pondělí	Veslování bylo opět skvělé. Zažil jsem jednu zajímavou příhodu. Protože mi svítilo sluníčko do očí, díval jsem se do vody vedle svého vesla, a pojednou jsem v ní uviděl orla. Došlo mě za vteřinku, že nebyl tam, ale nade mnou, ve stromě, odrážený. Jinak bych si ho nebyl všimnul. Taky jsem vyfotil svého oblíbeného draka, který dnes při velké vodě vypadal, jako by pil vodu z Kolumbie.	Zas jsem vyjel jak jsem nejvíce mohl proti proudu postranní řeky Wenatchee, a pak dále proti proudu Kolumbie k hornímu mostu a zpět, na vodě jsem byl hodinu a tři čtvrtě. Cestou zpět jsem zažil další zajímavou příhodu, tentokrát lidskou. Uvádím jí jako jeden z příkladů, proč se mi líbí žít v této zemi. Včera jsme s Emilí nakupovali a já si mimo jiné přidal do košíku svůj oblíbený acidofilní jogurt. Zaplatili jsme a odjeli. Když jsme dorazili domů, jogurt nebyl k nalezení. Toto ráno jsem jel vyzvednout jiný, a u pokladny, kde byl mladý muž, jsem sdělil, že prodavačce předešlý den spadla z háčku plátěná taška (nyní je zde zavádějí, aby byli více "zelení" a šetřilo se plastem), zřejmě jogurt vypadl a někam se zakutálel. Muž se mě zeptal na mé telefonní číslo, vyťukal něco do klávesnice, objevilo se 900 gramů jogurtu, $2,80. Dal mi stvrzenku a když jsem chtěl zaplatit, řekl, není potřeba. Uvědomil jsem v tom okamžiku a pocítil dobrý pocit, jak hodně vztahů je zde založených na důvěře. Takto by to mohlo všude fungovat, řekl jsem si, tedy pokud tohoto nezačne někdo zneužívat. Na poště jsem vyzvedl nové zásilky náhradních dílů z ČR a pak je přebaloval zákazníkům, odpovídal dotazy a korespondoval. Den rychle utekl. Připravil jsem večeři v očekávání, že jí zas budu muset zanést Emily a studentům do školy, tentokrát Emily přišla na večeři domů, a pojedli jsme uzené se zelím na bramboru a mrkvi, tradiční irské jídlo, u příležitosti svátku svatého Patrika. Zelené pivo jsme ale nepili.
18. úterý		Den jsem strávil v práci. Emily tiskla se svými studenty sedm set výtisků studentských novin.
19. středa		Veslování zas bylo skvělé, byl pošmourný den, tak jsem nefotil. Objevili se rackové, kteří zmizeli na podzim. Posílal jsem zásilky náhradních dílů.
20. čtvrtek	Viz VIDEO Wenačtí Druidi	Velmi brzy ráno, ještě za tmy, jsem se připojil k dvanácti dalším vzývatelům pohanských bohů (z legrace si říkáme Wenačtí Druidi), a vylezli jsme na skalnatý kopec nad městem zvaný Sedlová skála přivítat východ slunce na tuto letošní rovnodennost. V práci jsem řešil několik projektů, clení zásilky ve Vermontu, a společnými silami provedl platbu za větší objednávku. Pak jsem přepnul úřad na mobil a o půl čtvrté odpoledne jsme s Emilí vyrazili na třídenní výpravu na západ přes hory Kaskády, za Karlou v Tacomě a Evanem v Seattlu. Karla měla koncert v PLU s padesátičlennou skupinou hudebníků dechových nástrojů; Karla hrála na velkém křídle Steinway. Na programu byly moderní kusy od Stravinského aj. Zas nádherný zážitek. Zúčastnil se i Kjel, a přijeli také jeho rodiče. Po návštěvě a rozloučení jsme s Emilí vyrazili 50 km dále na jih do Olympie, malého, ale přesto hlavního města státu Washington, kde jsme přenocovali u její tety Mary Jane.
21. pátek		Posnídali jsme s Mary Jane, učitelkou hry na klavír a jejím manželem Judsonem, vinotékařem v důchodu, a přejeli zpět na sever do PLU, kde nám Karla předvedla výrobu keramiky, do které se s vášní během posledního semestru ponořila. Během dne jsem zodpovídal dotazy svých zákazníků a řešil několik problémů; hlavní úspěch bylo doručení kluzáku z Litvy bez nehody a k uspokojení zákazníkovi ve Virginii. V pozdní odpoledne jsme přejeli ve třech do Seattlu a setkali se s přítelkyní Mardi a přítelem její dcery, Andreasem, ve výborné lebanonské restauraci v Bellevue. Po skvělém pochutnání si na autentických jídlech jsme šli nakupovat potraviny a pití v oblíbeném obchodu Trader Joe´s (mj. i novopacké pivo), než jsme se rozešli. My tři pak pokračovali zpět do Seattlu na přenocování u našich starých dobrých přátelů Debbie a Mika, nejdřív jsme dlouho povídali.
22. sobota		Po klidném spánku jsme pozvolna posnídali a dále si povídali o našich příhodách. Oba Debbie a Mike jsou jako my vášniví příznivci přírody, turistiky a sportů. Zaměstnáním je ona vedoucí programu péče jedné nemocnice pro dlouhodobě nemocné, a on počítačový programátor továrny, která vyrábí přenosné ultrazvukové monitory pro zviditelnění tkání a cév. Prohlíželi jsme si vzájemné obrázky z lyžování a veslování, a povídali o dětech. Jedna z jejich dvou dcer, Holly, byla doma. Letos bude promovat z univerzity v Bellinghamu. Druhá dcera, Kim, je také na vys. škole, na východním pobřeží Ameriky v Marylandu. S Holly jsme si vyměňovali dojmy z veslování, které ona také dělá. Na oběd jsme se přemístili do domu Evana. Tam si ohřáli dostatečné zbytky našich večeří z předešlého dne z lebanonské restaurace. Přitom jsme barvili dva tucty velikonočních vajíček voskem a pak potápěním v zabarvených tekutinách. V Evanově domě jeho majitel s pomocníkem přestavoval garáž na další ložnici, která sousedí s Evanovou, a také s jeho zatím soukromou koupelnou a záchodem. O tu se však od vzniku nové ložnice bude muset dělit s novým nájemníkem. Evan se odpoledne ve tři hodiny zúčastnil cyklistického závodu své neformální skupiny radikálních jezdců, bylo jich asi čtyřicet. Závod začal úprkem na kopeček, kde za stromem byla schovaná velikonoční plastová vajíčka. V nich byly schované instrukce trasy, orientační body, které musel každý cyklista objet. Kdo všechny body našel a dorazil první do cíle byl vítěz. Body byly rozmístěny křížem krážem velkoměstem Seattle. Závodníci nejdřív museli uhodnout, které body to vlastně byly, a zvolit si pak individuálně tu nejoptimálnější trasu jak je objet, a vyvarovat se přílišných stoupání a zdržení. Začátek byl ve středu města. Od šesti večer se konaly oslavy šedesátin naší přítelkyně Debbie, v hale střediska hortikultury poblíž univerzity státu Washingtonu. Na programu byly různé kvizy, tance a jiné zábavy. Pomohli jsme Debbie a Mikovi s přípravou. Přespali jsme další noc u nich, protože u Evana to vypadalo jako po smršti díky renovaci.
23. neděle		Na snídani jsme se sešli u Evana a pak na jeho přání ho doprovázeli do jeho církve na velikonoční bohoslužby v kostele poblíž univerzity. Odpoledne jsme přejeli ve čtyřech přes hory Kaskády do dvěstěpadesát kilometrů vzdáleného Wenatchee, a poprvé od vánoc byli zase spojeni coby kompletní naše rodina u nás doma.
24. pondělí	Ráno jsem byl veslovat s Larrym, okolo plaval bobr.	Večer jsme měli velikonoční večeři i s Markem a Elisabeth.
25. úterý		Dnes jsem měl trochu sevřený pocit, takový druh, jako třeba, že za chvilku ti odjíždí vlak a ty se ho snažíš dohonit, a máš ješte plno věcí, které předtím potřebuješ zařídit, ale vlak chytit chceš, chytneš ho a přitom necháš některé záležitosti nedokončené, a to tě pak mrzí. Chtěl bych mít šuplíky s povinnostmi vyprázdněné. Šel jsem se věnovat mým dětem, kdo ví, kdy zas budeme mít příležitost být spolu! Pomohlo mi připomenutí dobré duše, že rodina, mí blízcí jsou důležitější, než práce, zaměstnání.
26. středa		Opět jsem byl veslovat s Larrym. Pak jsem šel k zubaři, vyšetřovat záhadu se zubem č. 4, který mi pozlobíval už měsíc, nález byl že buď je zlomený, nebo má nákazu v kořenu. Rentgen nic nevysvětlit, nicméně potěšilo mě zjištění, že od dásně odtržený není. Půjdu v dubnu ke specialistovi.
27. čtvrtek		V pět ráno jsem vzal Evana a Karlu na vlak, kterým odjeli zas na západ od hor Kaskád. Později jsem šel na vyšetření mým chirurgem, který mě operoval loni v létě tříselnou kýlu. Prověření dopadlo dobře, a moje obavy, že jsem si při zvedání kluzáku začátkem března způsobil novou kýlu, se rozpustily.
28. pátek		Toto pošmourné ráno na vodě začlo pěkně, osobním hovorem s Larrym u doku, obvykle si tolik času na sebe nedopřejeme. Pak začalo hustě sněžit a nepřestalo celý den. V garáži nás nechápali, že jsme jim dali příkaz sundat zimní pneumatiky z našeho auta. Náš páteční šlapací klub nikam tentokrát nešlapal, sněhu bylo moc na šlapání a málo na běžkaření. Stejně jsme se ale sešli u Lynna a Rany na večeři a pěkné popovídání.
29. sobota	Společně strávený večer byl nádherný. Pociťoval jsem nevyslovené nadšení všech ze shledání. Jeli jsme k sobě šest a čtyři hodin respektive, my na jih a oni na sever.	Vyrazili jsme s Emily za rekreací na jih do středního Oregonu, kde poblíž Redmondu ve středisku Orlí Vrchol jsme měli domluveno setkání s Edem a Sheilou, rodiči Emily, kterým je 86 a 81 let. Projížděli jsme obrovskou prázdnou volnou krajinu východního Oregonu, neobdělanou od obzoru k obzoru, a vychutnávali výhledy na kaňony, sopky, a explodující jarní mraky sypající kroupy a sníh.
30. neděle	Přes noc znovu napadl sníh, ale ten se začal rychle odpařovat v místním suchém podnebí. Dopoledne jsem s Edem, Sheilou, a Emilí vyrazil na krátký výšlap podél řeky Deschutes, jalovcovým lesem.	Poobědvali jsme v restauraci Birdie uprostřed golfového hřiště. Odpoledne holky jely na nákupy, Ed četl, já pracoval a psal. Navečer přijeli další hosté, naši přátelé z pátečního klubu, Monte a Judy.
31. pondělí	Naše šestice posnídala v klidu v našem apartmánu. Pak jsme se rozloučili s Edem a Sheilou, ti se později vraceli domů do Ashlandu. Monte, Judy, Emily a já pak vyrazili na jih asi padesát kilometrů na běžky poblíž sopky Samotář. Byly ideální podmínky, pár stupňů pod nulou, čerstvý prašan, modré nebe, bezvětří. V nadmořské výšce asi 1800 m.n.m. jsme projížděli panenskou přírodou asi tři hodiny, večer pak si v našem bytě upekli na grilu lososa a snědli ho s bramborem, vařenou mrkví a zeleninovým salátem. Potěšili jsme se ze vzájemné přítomnosti a poděkovali možnosti takto moci plně žít. Tak mi skončil letošní březen. Jaký byl tvůj?	Běžkaření poblíž sopky Samotář v Oregonu

... fotoalbum březen 2008