Vítkovy noviny	CERVEN 2007
Začínám průběžně, jak se co udává a jak mám čas publikovat. Novinka: Většina obrázků dole se dá zvětšit, kliknutím na obrázek.

	... fotoalbum červen 2007	Koncem července 2023 jsem vytvořil souhrnné fotoalbum, ve kterém jsou všechny fotky z tohoto měsíce, června 2007. Předělat starou webovou stránku tak, aby se jednotlivé fotky promítaly vedle textu o příslušném dnu v měsíci by mi zabralo přespříliš času. (Toto opatření jsem učinil proto, že původní odkazy z 2007 nefungují. Od té doby jsem byl nucen změnit internetového poskytovatele).
1. pátek		Tento první červnový den jsem doručoval asi v historii poslední vyrobený nový kluzák L23 Super Blaník, americké domobraně v Oregonu. Tam a zpátky byla cesta přes 1000 km, v jednu jsme kluzák přeložili z námořního kontejneru do uzavřeného vlečného vozu, já mezitím namontoval dva výškoměry, a zástupci příjemce podepsali za bezchybné doručení. Já pak naložil do svého mikrobusu velkou bednu s náhradními díly, kterou jsem nechal poslat s kluzákem, a jel jsem nazpět. Mezitím dorazili do Wenatchee také rodiče Emily, Ed a Sheila.
2. sobota		S Edem a Sheilou jsme vyrazili na asi tříkilometrovou túru do kopců poblíž Wenatchee. Na svůj věk, Edovi je 85 a Sheile 80 – jsou Emilyni rodiče stále čilí a svěží.
3. neděle		S přáteli z našeho pátečního klubu jsme si šli poslechnout koncert duchovní hudby, ve kterém hrála Judy solo na varhany, a Monte zpíval ve sboru. Byl to ohromný zážitek. Monte a Judy se chystají lézt šest týdnů po skalách v Dolomitech (je jim skoro 70), a Judy hledala zástupkyni pro sebe na hru na varhany v jejím kostele během nepřítomnosti. Po několika týdnech se dohodla, že zastupovat ji bude Karly. Ta se nyní zaučuje, jak ovládat ten komplikovaný nástroj.
4. pondělí		Další zaučování bylo já Karly do tajů mého úřadu, aby mi mohla vypomoct během mé cesty do Evropy, a tím firmě i sobě přivydělala.
5. úterý		Pokračovali jsme v zaučování, ovšem s mnohými jinými zájmy Karly to nebylo zas tak dlouhé…
6. středa		Den před mou nastávající cestou jsem dělal poslední přípravy, a začal balení.
7. čtvrtek		S Karlou jsme autem vyrazili na letiště v Seattlu, tři hodiny vzdálené. Karla a Evan měli v plánu se setkat s Edem a Sheilou na oběd, kteří tam mezitím přejeli, a Karla pak večer plánovala jít na koncert přítele z jazzové kapely z PLU. Mě vyklopila na letišti v jedenáct ráno, a já odletěl do Amsterdamu. Ve vzduchu jsem se urputně snažil předespat co nejvíce; to se mi celkem dařilo.
8. pátek		Hans mě čekal na Schipholu, po silném objetí jsme vyrazili několika vlaky, on se skládacím kolem a v obleku s kravatou, k němu domů v srdci Amsterdamu. Vzrostlá Willemijn a posléze i Ymkje se připojili k promítání fotek od nás, pak jsme povídali na jejich ohromné zahradě o práci a o našich rodinách. Rád jsem vyslechl, že jim život vychází dobře. Pak byl čas zas jet zpět, tramvají přes srdce Amsterdamu - Rembrandtplein a Dam - na hlavní nádraží, odtud jel Hans do Apeldoornu a já zas na Schiphol.
		Letadlem KLM odpoledne jsem dorazil do Prahy, vyzvedl auto z půjčovny na letišti a vyrazil do města. Neurazil jsem ale víc jak několik kilometrů, a musel jsem zaparkovat v postranní uličce, vysílený a nesmírně ospalý. Po nutném odpočinku jsem stačil vyřídit bankovnictví, než zavřeli, a pak dorazil k sestřenici Ence, která mě očekávala s dcerou Kájou a čtyřmi kočkami. Po studené sprše jsem přišel zas k životu, a mohl být společenský. Po pěkné večeři mě Enka provedla po svých oblíbených místech, obešli jsme celou Hanspaulku, dokonce i vlezli do džungle okolo zapomenutého bazénu, jejího pralesa z dětství, poblíž rezidence iránského velvyslance. Stavěli jsme se i u syna Honzy a jeho přítelkyně, bydlí v malém bytě na Pískách, kde jednu dobu Květa prodávala kočárky. Přenocoval jsem u Enky v původním Honzově pokoji, s otevřeným oknem, bylo nezvykle teplo, a také viditelnost přes Prahu byla naprosto průzračná. Kočky jsem dovnitř nepustil.
9. sobota		Výborně odpočinutý jsem se rozloučil s Enkou a Kájou, a brzy ráno vyrazil okolo Prahy na Moravu, kde u Brna jsme měli na poledne domluvený sraz se Zdenkem a Ivanem, spolužáky z VŠD. Bohužel Ivan z Kungsbacky přišel o práci několik dní před tím, a tak byl nucen svou návštěvu stornovat. To mě moc mrzelo. Protože tedy nepřijela ani Eva, tak Jarka dala vědět, že co ona by tam dělala se třema mužskýma, a tak se nám parta výrazně ztenčila. Tudíž jsme zbyli my tři šedesátníci a Zdenkův otec, kterému je 92, ale přesto mentálně velmi čiperný a stále se zájmem o ženské. Původně Ivan navrhl, že bychom šli někam na oběd do restaurace, to však Zdenek přehlasoval tím, že nám hned začal vařit a nalívat místního piva. Než jsme se zorientovali, bylo pomalu půl odpoledne pryč. Konečně jsme se vydali na toužený výšlap lesy a lužinami na východ od Brna, které začínaly jen tři domy od Zdenkova baráku. Bylo to absolutně senza. Zdenek má problém s kolenem, tak jel na horském kole, a my dva s Ivanem šlapali. Neočekávali jsme, že ujdeme dobře přes deset kilometrů, vše to krásnou neposkvrněnou přírodou, za zpěvu ptáků, bzučení hmyzu a nádherného povídání. Dorazili jsme na konní ranč, kde žila jedna Zdenkova známá, a tam jsme se oddali konzumaci piv a pojídaní výborného jídla, zatímco Krystýnka, snad pětiletá dcerka známé nás obveselovala otvíráním mnoha malých nádob, do kterých nashromažďovala všelijaký hmyz, který pochytávala v okolí, včetně kobylky, která nám skočila do jídla. …”A to nevadí, já vám chytnu jinou,”… prohlásila významně K., odděná pouze v košilce a neznatelných trenkách. Ivan jí mnohokráte fotil, a tvrdil nám, že určitě pedofil nebyl, nafotil pěkné fotky a zachytil jí také na video. Já pak krmil koně trávou uškubanou podél jejich elektrikou nabité ohrady, i mě to praštilo. Bylo horko a vlastníci koně omývali hadicí. Byla tam senzační, uvolněná atmosféra. Chodci i jezdci se stavili na pokec, nikdo nikam nespěchal, a my měli ´moře´ času (jak by švédský Ivan řekl) na povídání. Z ranče jsme pokračovali do vesnice Ořešín, velmi ekologicky založené obce a tam nakoukli do restaurace odkud se ozývala hudba. Staří (tedy lidi víc jak o patnáct let starší, co my) tam tancovali, chtěl jsem je zachytit na video, ale majitel restaurace ochránil jejich soukromí před mým vpádem. Tak jsme popošli a zapadli do menší putyky, a tam se posilnili dalšími pivy, před výstupem zpět na kopec v lese, skrývající tajnou Zdenkouvou studánku, jenom odkud si nosí domů pitnou vodu. Protože jsme pojedli habaděj na ranči, zdvořile jsme s Ivanem odmítli jinak velmi vítanou Zdenkovou pečeni – celého kuřete nebo několika na jeho motorkem z hodin poháněném rožni. Místo toho jsme si promítali staré fotky a videa na stěnu jeho neskutečně rozrytého domu, a pili sulfáty neznečištěné moravské víno, nejdřív bilé a pak červené, které Ivan přinesl. Já jsem doručil červený Cabernet Sauvignon z Kalifornie, ale k tomu jsme se už nedopracovali, tak už jsme byli zlití. To už jsme hráli na kytary a zpívali, jen chyběly ty ženy. Zdenek mě a Ivanovi přichystal ´manželskou´postel ze součástek jeho nejnovějšího projektu, svařování spaloviště pro vytápění dřevným plynem, a sám se uložil mezi bicykly a jiné krámy o místnost dále. Já musel uprostřed noci vstát, vše se okolo mne točilo; polonahý jsem pak vrávoral po Zdenkově dlouhé zahradě až k zadnímu plotu, očekávajíc každým okamžikem, že hodím šavli. Mezitím na východě vyšel měsíc a já dostal nějakou orientaci, všiml jsem si nějakých trsů jahod a začal jsem se jimi krmit; než jsem se vrátil do manželského lože, byl měsíc už pomalu půl cesty k zenitu.
10. neděle		Naše setkání bylo vynikající, což jsme si ráno potvrdili. Co bylo podivuhodné, že jsme ani jeden netrpěli kocovinou, to určitě, že jsme pili přísadami neznečištěný mok. Před jedenáctou jsme se rozloučili, a já v peletonu následoval Ivana k nim do Kroměříže. Tam nás očekávala Jarka. Než jsme vyrazili na oběd do zahradní restaurace ve středu elegantího města, umožnili mi Jarka s Ivanem spláchnout prach minulého dne a noci v jejich sprše. Při obědě jsme si ukazovali fotky, Jarka vyprávěla některé zážitky z jejích cest po arabských zemích, a Ivan pokukoval po kumulech, když pojednou vykřikl, tohle je moje éro! Netrvalo dlouho po dobrém obědě a uháněli jsme na místní letiště, už pak bez Jarky. Na Ivanovi byla zřetelně vidět plachtařská vzrušivá třepavka, během pár minut odvázal svého Atlasa, vsoukal se do něj, nastartoval výsuvný motor a nastoupal směrem na Břeclav. Já s jiným místním plachtařem ho sledoval, až byla z něj tečka, podebatili jsme o lítání a já pak vyrazil na Slovensko, s cílem spolužačka Marika v Žilině. Původně totiž, když by bývali přijeli Ivan s Evou, byli bychom se všichni sešli u Zdenka na jeho drevenici v Terchové poblíž Žiliny. Tudíž zbylo jen na mě situaci aspoň trochu zachránit, jinak by Marika z nás neuviděla nikoho. Naposledy jsme komunikovali, když byla v Izraeli se sestrou za tam provdanou dcerou, a já se těšil, až ji zas uvidím. Naposledy to bylo před asi 20ti lety. Pohraničník mě odmával a já byl na Slovensku. T-Mobil mi to potvrdil uvítací esmeskou. Od Púchova jsem zas mohl hnát díky až do Povážské Bystrice pokročilé nové dálnici, v nástavbě již až k Žilině. Po menším pátrání jsem Mariku našel v jejich paneláku na Vlčinci, sídlišti, které pohltilo naše původní školní letiště. Jen komín chemičky a Straník prozrazují stále trasu, kterou jsme startovali, i Marika. Byla jednou z pouze třech žen pilotek v naší třídě. U nich doma mi představila svou velmi pohlednou 29 let starou dceru Radku, a pak mi ukázala mi plno fotek z dob treninku ve Vrchlabí a ze Žiliny. Z jejího povídání a fotek jsem usoudil, nakolik ona a Ivani byli v té době mnohem společenštější, než já; měla pár fotek ke kterým komentovala .. tady se zabavujeme my a tadyhle sedíš ty pohroužený do nějaké ze svých anglických knížek… Taky ve Vrchlabí vylezli na Sněžku o čemž jsem neměl tušení… Marika navrhla dvojí řešení mého ubytování, buď u nich na kauči v obyvačce, s autem na pospas panelákovým parkovacím bandám, nebo u nich ve firmě, kde bych auto mohl mít zaparkované za vraty. Přijal jsem ten poslední návrh, a pak jsme s Marikou vyrazili do města. Projeli jsme trasou původní startovací dráhy, tam kde bývaly hangáry, a pak vystoupili v aerálu nynější Žilinské university. Tam se Marika rozdurdila, ´čo že ti chaláni neprišli!!´ míníc tím Ivana a Zdenka. Tak jim poslala inkriminující sms-ku, a my putovali dále, k bývalé hvězdárně, letnímu kinu, studentské krčmě nyní k nepoznání přestavené, zaparkovali jsme za rohem od Igorova domu a před ním se odfotili (s úmyslem ho nechat hádat, o koho jde, byl zřejmě v Emirátech…), pak pokračovali k tvarově známým budovám ale obsahově k nepoznání změneným studentským kolejím, kde jsme bydleli… plno aut, v menze jsou nyní ne jeden, ale tři komerční bary, jeden v podzemí s horolezeckou stěnou, a nahoře, kde byl studentský klub a kde já občas hrál se Siriusem, je nyní kasíno, kavárna a výčep. Venku před menzou byla zahradní restarace, taky s výčepem… Kdy ti nynější studenti studují??? Z kolejí jsme s Marikou pokračovali přes město do průmyslové zony mezi středem a Závodiem, a tam jsme se sešli s jejím manželem Ádou, kterého jsem také znal od svých studentských let. Ještě vyšíval v práci, i když bylo už dobře po osmé večer. Marika, on, a Radka všichni pracují ve stejné firmě, Lotus s.r.o., která se zabývá koupí, distribucí a prodejem lehkých paliv po celé Evropě. Nemají to lehké, představenstvo se jim mění, a jeden ze zákazníků dluží už snad pět měsíců půl milionu, což jim způsobuje značné potíže. Dole v budově mají kanceláře, a nahoře, přístupným pouze odděleným vchodem, je suita pro představenstvo, včetně zasedací síně, pracovní kanceláře s počítačem, plasmovou televizí, halou se záchodem a koupelnou, a pokojem s třemi lůžky, z nichž jedno jsem si mohl vybrat. Marika se mě ptala, zda se tam nebudu sám bát, tak uprostřed té průmyslové zony, já na to, že ne, já zaprkoval auto ve dvoře a Áda nás vyklopil ve středu mezitím se stmívající Žiliny, a vrátil se do práce. Marika by to nepřenesla, kdyby mě do centra nevzala, protože nyní to tam skutečně vypadá vyšperkovaně, náměstí má na dvou stranách zahradní restaurace, s živou klientelou, a v jedné z nich jsme si konečně dali spolu pivo. Povídali jsme o všem možném, a bylo nám fajn. Přihnal se liják, ale to nevadilo, zahrádka měla plachtu, tak to působilo i útulně. Byl jsem Marice povděčen, že tak vzorně coby průvodkyně o mě pečovala, a svým svérázným a průbojným způsobem se dělila se mnou o své pocity z pracovního i soukromého života. Souhlasil jsem s ní, že to my spolužáci příště musíme nějak napravit, a pořádný sraz udělat. Prošli jsme se ještě okolo nasvíceného kostela, původní menzy, a několika budov univerzity, které jsou doposud ve středu města používané. Áda nás vyzvednul u pošty, a pak s klíči k baště představenstva mě vyklopili. Po předešlé noci jsem uvítal soukromí, a zanedlouho jsem tvrdě spal, jen jednou se mi zdálo, že mě nějaká banda unesla.
11. pondělí		Ráno jsem se osprchoval a pracoval na svém počítači, připravil depeše k odeslání, sešel dolů a přivítal se s Ádou a Marikou, a s jedním Polákem, podílníkem jejich společnosti. Áda mě nechal dělat na jednom z jejich počítačů, a Marika mě u ní v kanceláři připravila snídani. Poklonu a díky hostitelům!!! Byl bych rád s nimi strávil více času, ale oni měli svůj program a já taky – navštívit na blízkém Závodie kapelníka Siriusu z dob mého studia na VŠD, se kterým jsem vycestoval do Holandska a Německa. Ička a jeho ženu Hanku jsem našel na terase jejich vlastnoručně před lety postaveného domu. Nyní je Ičko v důchodu, a ani muziku již léta neprovozuje. Pro prašnou alergii se nezúčastnil nedávného koncertu LEGENDY 60, tak jsem mu přehrál videoukázky, z DVD, které mi poslal Sačmo, natočené slovenskou televizí. Ičko ohromně pookřál a následovalo dvouhodinové povídání o kdo s kým kdy hrál od našich prvozačátků, no, bylo to moc fajn. Hanka tolerovala naši jednostrannost zájmů, až nakonec Ičko mi ukázal svou sbírku ruční zbraní, které sám vyrábí na soustruhu či jinak, nejnověji pistoli typu Colt. Od Ička jsem měl namíříno za pracovními domluvami ve městě Prievidza. Vzal jsem to přes hory na Rajec, cestou zavzpomínal a vyfotil vápencová skaliska, kde mě Zdenál v době studií v Žilině uváděl do vzrůš horolezectví. V Prievidzi na letišti je výrobna Aerospool, původně pouze vlečných vozů pro kluzáky (kterých jsem v průběhu let odkoupil skoro sto, za průměrnou cenu pět tisíc dolarů za kus), ale firma se vyšvihla a postavila Tadeášem Malem navrhnutý Dynamic, ultralehké ultrarychlé motorové letadlo, a na další výrobu vlečných vozů se vykašlala. Pro poslední jsem před dvěma roky nakoupil vybavení, to jsem pak s jedním z jejich představených odfotil v jejich zamčeném skladu, abych zákazníkovi prokázal, že ještě existuje. Představenstvo se převléklo do parádních obleků, chytil jsem je akorát včas, než se odebrali na pietní obřad pro jednoho z jejich spolupracovníků. Letiště je pěkně situované na krásné velké louce, přes údolí vévodí krajině malebný hrad Bojnice, a pořádají se tam často mistrovství v plachtění, za narůstající účasti. Pro rok 2010 dokonce získali místní právo na pořádání mistrovství světa ve standardní, světové a sportovní třídě. Za nadále pokračujícího nádherného počasí jsem přejel z Prievidzy okolo s ní jakoby pupeční šňůrou teplovodem spojenými Nováky, s velkou elektrárnou, a Topoĺčany se známým pivovarem, do Nitry. Tam bydlí Ičkův bratr Milan, také jednu dobu člen Siriusu. Hrál na basu. S Milanem jsem se viděl na koncertu v Bratislavě v dubnu, a řekl jsem si, že ho navštívím, budu-li mít příležitost, a poznám jeho rodinu, o které mi v průběhu posledního půl roku podrobně referoval. Našel jsem ho a ženu Vierku v pěkném domku na jižním předměstí Nitry, který sami postavili. Ukázali mi jeho části včetně velikého patra, pak zahradu se spoustou plodin, a vypustili smečku svých psů buldogů (promiňte mou klasifikaci), kteří mě kupodivu nesežrali. Nechali mě zaparkovat auto u nich za plotem, a Milan mě zavezl na okružní jízdu Nitrou, ukazujíc pamětihodnosti. Pak jsme se stavěli v u jeho dvou dcer. Veronika a Paľo, ve volném čase člen punkové kapely, mají tvořivého syna Thea, ten se ale ostýchal a na příchozího pokukoval jen přes mléčné sklo ve dveřích. Z povídání dědečka věděl, o koho jde, protože mnohé z Theových prací zdobí stěny mé kanceláře. Milan mi je posílá. Poblíž nitranského nádraží žije Henrietta a Igor, počítačoví profesionálové. I s nimi jsme strávili příjemnou návštěvu. Po návratu zpět při výborné večeři se rozpovídala Vierka o svých životních zkušenostech, sahajících hluboko do dob komunismu na Slovensku. Sama pokrývala funkci, která i od ní vyžadovala členství (na kádrovém odd.), postupem času se vypracovala na důležitou pozici, kde se dozvídala o pletichách rozličných vysokých hodnostářů, z nichž někteří jsou i nyní v současné slovenské vládě, či v české vládě. Když objevili, že ona o těchto machinacích ví, snažili se jí obkoupit, když odmítla, tak zkompromitovat, v jednu dobu dokonce jí vyhrožovali smrtí. Na Vierce byla znát nashromážděná nenávist vůči těmto lidem, i po všech létech. Mluvila několik hodin a já si přál, kdybych si to vše mohl zapamatovat a strávit. Ohromě zajímavý příběh, když ho poslouchá někdo nezúčastněný, který je jistě stále nezahojenou jizvu pro ty, kterých se týká osobně.
12. úterý		Přenocoval jsem u Vierky a Milana v jejich obývačce, a ráno se s nimi rozloučil, Milan šel do nemocnice pro výsledky nedávných zkoušek, a já zamířil po dálnici směrem na Bratislavu. Okolo Trnavy jsem to otočil na sever, a před Trenčínem zabočil na severozápad, přes Karpaty. Nastal mi další pracovní den, s návštěvami moravských leteckých továren. V LETu jsem potřeboval vyzvednout zásilku náhradních dílů od Ivy, ta mi mezitím sdělila, že vedení se mnou chce taky mluvit, a zanedlouho jsem hovořil s náměstkyní Drahomírou a ředitelem Luborem, o anulovací smlouvě na původně objednaných deseti kluzáků, a dále o smlouvě na prodej opravních technologií kluzáků údržbové složce amerického letectva. Pozdravil jsem se i s dalšími spolupracovnicemi, Marií, Bohumilou a telefonem se Standou. Z LETu jsem zamířil do Evektoru, kde jsem vyzvedl a zaplatil další díly, a pak oběhl několik jiných menších firem. Nakonec jsem strávil více hodin návštěvou v rodině mého dlouhodobého spolupracovníka Ladi, jeho půvabné ženy Zdenky a roztomilé dcerky Karolinky. K šesté po vyčerpání obchodních kontaktů jsem se rozhodl přejet do Prahy, a přijal nabídku spolužačky Anny, že bych mohl u nich přenocovat. Večer jsem slyšel od jejího muže Tondy zajímavé líčení jeho koníčku a nynější práce na poli aukcí a numismatiky.
13. středa		I další den byl pro mě pracovní, tentokrát po pražských letecky zaměřených podnicích. Nejprve jsem odbavil záležitosti v zámoří internetem, a pak spěchal do podniků u kterých jsem potřeboval vyzvednout zásilky náhradních dílů. Neočekával jsem, že některým končí pracovní doba tak brzy – už ve tři. S určitým sprintováním se mi díly vyzvednout podařilo, všem jsem mohl i hotovostně zaplatit, což ušetřilo značně za bankovní převody. V pozdní odpoledne jsem se - konečně – vypravil za svým bráchou Milanem. Bylo fajn ho zas vidět, za pouhých šest týdnů od poslední návštěvy. Zašli jsme si na večeři do blízké restaurace Nad Hradem, velmi pěkně za poslední leta zrenovované. O pár stolů seděla příbuzná Věra se sousedkou paní Šímovou, obě osmdesátnice, ale velmi čilé a o vše se zajímající. Pozdravili jsme se a užívali pak dobrého jídla a pití. Počasí bylo nadále neuvěřitelné, příjemné teplo jen pro šortky. Cestou domů jsme viděli kroužit světlušky, Milan prohlásil, že je to na ně velmi brzy pro tuto roční dobu.
14. čtvrtek		S Milanem jsme debatili o domě a rozhodovali, co dělat s jeho údržbou. Na dvorku jsme našli pár nástrojů a z nich udělali provizorní nástroje na vyčištění nepřístupných žlabů. Navečer jsme zajeli nakoupit nové nářadí, latění, lepidla, barvy, tmely, spojovací materiál na opravu oken atd. v prodejnách Baumax a Globus, kde jsme se také navečeřeli. Litoval jsem, že jsme ráno odřekli setkání se sestřenicí Blankou, bývala by snad mohla přijet a setkat se s námi, ale bylo to plánované až na poslední chvíli. Aspoň jsme si promluvili telefonem. Rovněž i s Bohuš, další sestřenicí, ta byla mimo, v lázních v Jáchymově.
15. pátek		Celý den jak by vyjádřil Milan, …”probíhala výměna opotřebovaných částí na oknech”… což znamenalo, že já lezl ve žlabech a odtrhával zpuchřené části rámů oken, a na balkoně z latění vyráběl nové komponenty, tvaroval je, předvrtával pro následnou instalaci šrouby a lepidlem, natíral je ochranným nátěrem, instaloval je, a nakonec je tmelil tak, aby nemohlo přes nové díly zatíkat. Šlo mi to pomalu, jedno okno z devíti na jih mi trvalo přes dvě hodiny. Byla to nebezpečná makačka lezením po okapech v třicetistupňovém horku. Potěšilo mě, že Milan používal jiného tmelu, polystyrénové pěny, pro utěsňování lépe přístupných částí, takže byl také vytížen. Potěšilo mě, že se znovu spojil se stavební firmou Mělč z Pavlíkova, a sdělil jim co a jak bychom chtěli, aby byl vyměněný komín. Pracovat jsme přestali až v šest večer. Mezitím mě zarmoutili mí spolužáci ze střední školy, od kterých jsem začátkem týdne dostal avizo, že by zorganizovali u příležitosti mé návštěvy setkání, i když vlastní sraz třídy byl oznámen na datum o týden později, kdy ovšem bych tu ale už nebyl. Nedorozuměli jsme se, že by mi to vyšlo jen na tento pátek, a oni plánovali něco na příští středu. Mé zklamání odboural Jirka se Zdenkou, kteří přijeli k nám na večeři, a se kterými jsme si s Milanem pěkně popovídali. S Jirkou jsem začínal plachtit, když nám bylo čtrnáct. Nyní jsem se dozvěděl, že Jirka za několik měsíců ztratí zaměstnání; nemilá vyhlídka a nejistá budoucnost, zvlášť v šedesátce.
16. sobota		Volala spolužačka Hanka, doufala, že se objevím v Praze na jejím pátečním koncertě (duchovní korály), bohužel mi to nevyšlo. Ona musela deštěm a rozmohla se, tak volala, že na Křivoklát nebude moci přijet. To mě mrzelo. Celé ráno pak až do jedné odpoledne jsem pracoval na jižních oknech, podařilo se mi dokončit vše, co bylo v mých silách. Pak jsem si dal, jako včera, nahý na zahradě sprchu vodou ze sudu. Vegetace dodalo víc jak dostatečné soukromí, a teplo bylo sálavé. Ve dvě jsem se vypravil dolů k Sýkorům na sraz spolužáků ze základní školy, o kterém jsem se dozvěděl s předstihem již začátkem března. Sraz byl báječný. Sešlo se nás přes třicet spolužáků z áčka a béčka. Promítal jsem na strop vinárny staré fotky nás spolužáků, také z minulých srazů, a taky z loňského setkání s Olafem v Oregonu, aby ho také ostatní viděli. Hodně se jich na Olafa ptalo, a někteří dokonce nabízeli podporu, aby přijel na chystané kulaté výročí za tři roky, padesát let od konce školy. Bylo plno co k povídání, pitivo teklo proudem (jen Kuďoch sám vlil do sebe při mém posledním počítání čtyři a půl litru piva), přimíchávala se kořalka, kterou si spolužáci posílali, jedlo se dobré jídlo a povídání bylo do pozdních večerních hodin. Pak už byli zbývalí, kteří nemuseli na vlak či někam jet značně rozveselení, Karel mi mimo potvrzení, že podá nabídku na stavbu komína, i nabídl, že by se mnou začal nějaký nový byznys. Od Pepy jsem ocenil, když se zmiňoval co se o mě dozvídá přes tyhle noviny, že obdivuje můj optimismus.
17. neděle		Celé ráno až do půli odpoledne jsem pokračoval na horních oknech, tentokrát na západ domu, vyspravovával jsem rámy, lezl po římse, tmelil spáry v rozpraskaném dřevě, utěsňoval pukliny a průduchy. Podle mého by neměla okna téct po několik dalších let. Odpoledne jsem to vzal přes Alžbětu, kde jsem obdivoval přírodu, do Rakovníka na nákupy, internet a letiště. Náhodně jsem se setkal s Lídou a jejím pejskem. Tak aspoň s ní, Pepou a Jitkou jsem se osobně viděl se třemi spolužáky, s některými dalšími jsem mluvil telefonem. Lída nyní jen učí, rezignovala z funkce místoředitelky na gymplu, po nedávné aféře ředitele. Na letišti jsem si výborně pokecal s Milanem, předsedou aeroklubu, zarmoutilo mě, že přes bezvadné plachtařské počasí se žádný člen nikam ten den nevypravil. Konečně jsem se taky od naposledy ve středu dostal na internet a vybral zprávy. Jednak co mám pro koho přivézt z ČR a jednak jak nelehké bylo pro mou asistentku v práci, dceru Karlu, mě zastupovat, a že prý s tím příště sekne; mrzutá vyhlídka. No, školil jsem jí moc krátce. Snad se ještě pokusí mi pomáhat. Z Rakovníka jsem to vzal oklikou přes Pavlíkov, okolo Lašovic, zpět na Křivoklát. Výhled do kraje byl absolutně průzračný, krajina tak malebná, že to až bolelo u srdce. Večer, poslední, jsem měl dlouhé posezení s Milanem zas Nad Hradem. Na papíru pod pivním táckem bylo plno čárek, velká většina z nich bráchových. Poslední piva jsem mu upíjel. Pak krátké balení a na kutě.
18. pondělí		Vstávali jsme před šestou, Milan aby mi otevřel vrata a rozloučil se se mnou, já abych vyrazil do Prahy. Cestou a na letišti mě provázely pocity koho zanechávám a s kým jsem se více sblížil, uvědomil jsem si, že tak dlouho jsem sám v ČR nebyl ani nepamatuju, a byl jsem naměkko. Setkal jsem se s tolika milými a zajímavými lidmi, a od některých se mi doslova nechtělo vzdálit. Nedalo se ale nic dělat, aspoň v tom okamžiku ne, a tak jsem se nechal letadly zas unést přes oceán na opačnou stranu zeměkoule. Během té cesty jsem napsal tyto poznámky, od začátku června po tento den. Někde nad Grónskem došla letadlu voda na splachování v záchodech, ale jinak se nic neobvyklého nepřihodilo; jak malý je tento svět se potvrdilo, že mezi cestujícími přistupujícími v Amsterdamu jsem objevil Lynette z Fedexu z Wenatchee, znala mě dobře jako pána co u ní často posílá velké bedny a krabice po celém kontinentu i jinam. V Seattlu přistálo letadlo v půl druhé odpoledne místního času, jinak v půl jedenácté večer středoevropského času, pak celní, pasové a bezpečnostní odbavování trvalo další hodinu. Mezi kontrolními pracovníky byli zastoupeny snad všechny možné rasy lidí. U výdeje zavazadel mě našla Karla, a zavezla mě do práce k Evanovi, se kterými se dohodli mě obdarovat u příležitosti dne otců (byl den předtím). Vzali mě do restaurace a koupili oběd, a věnovali mi nové kalhoty na lezení po kopcích. Obsluhovala nás číšnice z Bulharska, otec její byl z Turecka. Jak promíchaný byl tento svět! Evan na rozloučenou mě objal a vyzvihnul i s těžkým baťohem vysoko do vzduchu… milejší přivítání od svých dětí bych si nemohl přát. Rozloučili jsme se s Evanem, jehož zranění z dubnové nehody na kole je již prakticky vyhojené, a Karla pak řídila celou tříhodinnovou cestu k nám domů do Wenatchee. Pouštěli jsme si hudbu z jejího Ipodu, všehochuť od tvrdého rokenrolu přes dechové kapely až po Stravinského a tak nám cesta vinoucí se malebnou scenérií a úchvatnými horami rychle uběhla. Doma jsem se objal s Emilí a obdaroval ji a Karlu dovezenými dárky, z nichž dominovaly hlavně typické české pekárenské produkty. Vydržel jsem vzhůru až do normální doby jít na kutě, jedenáct večer; šestadvacet hodin od vzbuzení na Křivoklátě.
19. úterý		V noci jsem měl rozličné sny, míchaly se mi cesty a křižovatky, jak skutečné, tak obrazné. Stále jakoby se zužovaly. Vstal jsem jako normálně, posnídal s Emily a po jejím odchodu do práce šel do své, abych se potýkal s nahromaděnou horou zakázek a poptávek. Emily volala s velmi potěšující zprávou… zdá se, že její velmi dlouhá léta otravná kolegyně konečně našla místo jinde, a že podle všech znaků se za dva týdne přesune jinam. Důvod pro velikou oslavu! Obědvali jsme ve třech, Emily, já a Karla. Té poslední jsem předal vytoužené dva výtvory, se kterými si hrála během návštěv na Křivoklátě… koníka a kravku velmi umělecky vyřezané ze dřeva. Dva z původních čtyř jsem ještě ponechal na Křivoklátě. Milan o ně neměl zájem… ´vem si je všechny!´ V půli odpoledne jsem vyrazil se štosem balíků a bedniček na poštu a do Fedexu, a pak do banky. Pracoval jsem od šesti, po večeři Emily pozvala Elisabeth na vyrábění banánových chlebů. Já přivezl pro tuto holanďanku velké sýry z Goudy a melasové oplatky, byla radostí bez sebe. Pak jsem přizval i jejího muže Marka, a dívali jsme se v pěti na video, které jsem během posledních čtrnácti dnů natočil. Sám jsem ho ještě neviděl, a velmi mě roztesknilo, když jsem viděl jakoby v zrcadle se odrážející, pohybující se a mluvící své blízké.
20. středa		Celý den jsem strávil v práci doháněním hory poptávek a dodávek, pak jsem šel poslat zásilky na poštu a Fedex, nakoupil nákupy, propanovou bombu pro venkovní grilování, a večer trávil vyčišťováním složek na počítačích, které hodláme věnujat do ekologického sběru. Za každý přístroj se musí sběrné službě připlatit dvanáct dolarů, to samé za monitor. Ke konci večera bylo v autě připraveno osm kusů.
21. čtvrtek		Ani jsem se nedostal z úřadu ven; začal ráno v osm a skončil v šest, pak jsem pracoval na formátování těchto červnových novin a naládování obrázků na internet. Večer přišel přítel Karly Jamie a dívali jsme se na Planet Earth z DVD. Karla si dělala na noze tetování pomocí hennah, a já vzpomínal, co dělají všichni ti, které jsem v uplynulých čtrnácti dnech potkal a se kterými jsem strávil milé chvíle.
22. pátek		Večer jsme šli k přátelům Larry a Penny slavit nejdelší den v roce, mají skandidávský původ, tam jsou z toho vždy velké oslavy.
23. sobota		Šel jsem plachtit, za týden začnou závody, tak se musím trochu roztrénovat. Na večer jsme byli pozvaní na svatební recepci přátel Briana a Chandry.
24. neděle		Karla hrála nádherně na piano a varhany v lutheránském kostele, program měl 24 stránek a zpívalo se 17 žalmů, ohromná (pro nás nezvyklá) produkce, s účastí přes dvě stě věřících. Můžeš se podívat, kde se to konalo (jsou tam krásné fotky) na http://www.gracelutheranwenatchee.com/ . V poledne jsem šel plachtit. Když jsem byl 150 km od Wenatchee, vytvořila se tam velká bouřka. Já jí musel velkou oklikou oblítávat na východní straně, a když se vybouřilo, zmizly i stoupavé proudy, a já se zpět do Wenatchee nedostal. Přistál jsem v Efratě. Emily coby šéf pozemního sledu a Karla první asistentka, které ví přesně, co je třeba dělat s vlekáním, zapřáhly vlečný vůz a za dvě hodiny přijely a pomohly mi rozkládáním kluzáku. Docela jsem měli spolu švandu, a děvčata nebyly naštvané. Hlavně Karla byla ráda, že jsem nepřistál tam, kde to bouřilo, ale v bezpečí vzdáleného letiště... mimochodem tam, kde se budou za týden konat týden dlouhé závody.)
25. pondělí		Karla jela nakonec autobusem, ne vlakem brzy ráno do Bellinghamu na týden tam pomáhat máti Kjela, Karen, malovat její úřad. Karen jí a Kjela bude platit za práci... Já pracoval celý den v práci, odeslal zásilky náhradních dílů a šel na kontrolu k doktorovi.
26. úterý		Celý den jsem strávil v úřadě, ven jsem se dostal jen na doručení zásilky pro kolumbijce na poště, a pak za stmívání na několikakilometrovou procházku podél řeky Kolumbie s Emily a Elisabeth. Mluvili jsme výlučně holandsky. Elisabeth byla nadšená, že může používat svou mateřštinu.
27. středa		V práci.
28. čtvrtek		V práci. Navečer Emily zpracovávala patnáct kilo jahod, aby je pak zmrazila coby jahodový džem. To by nám mělo vydržet do příštího jara.
29. pátek		V práci jen dopoledne, protože odpoledne jsem potřeboval odtáhnout vlečný vůz s kluzákem do MosesLakedo letecké dílny Rona Piercyho, aby na něm udělal výroční prohlídku. Současně jsem potřeboval spakovat zásoby a vybavení na celý příští týden, protože jsme se vypravovali na oblastní plachtařské závody. Konaly se v Ephratě, asi sto kilometrů po silnici na východ od Wenatchee. Prohlídka dopadla v pořádku, pak jsem odtáhl vůz do Ephraty, zamluvil místo na kampovišti zvaném Oasis Park pro naše stany, a zanedlouho se sešel s ostatními z naší party… náčelnice mého pozemního sledu Emily, pomocnice Karly, její přítel Kjel a další přítel Brian. Opékali jsme cukrové vaty, hráli na kytaru, a dívali se na hvězdy.
30. sobota		Následující den se připojili Jamie, a Graham s přítelkyní Manettou, která přivezla také našeho syna Evana. Ten nás překvapil svým vzezřením, totiž že si odbarvil vlasy na blonďato. Sešli jsme se všichni na letišti, kde mezitím se shromáždil velký houf plachtařů na nadcházející závody, zatím jen na treninkové lety. Já plachtil na sever, skoro do Kanady, a při cestě zpět jsem málem přistál do terénu. Trpělivým vyhledáváním zbývajících teplých vzdušných proudů se mi povedlo dostat se zpět, a tak můj pozemní sled nemusil vyrazit do terénu mě jít zachránit. Ten se mezitím obveseloval hrou minigolfu na kampovišti. Večer jsme strávili na terase plachtařského klubu, kde všichni pojídali opékané maso a byla dobrá nálada. Večer pak na kampovišti jsme zpívali písničky, Evan filmoval na svůj telefon, a pak Karla a Kjel sestavili aparaturu na promítání filmu na stěnu záchodů, která sloužila coby promítací plátno jejich letního kina. Po skončení se odebrali členové naší party do čtyř různých stanů, Evan se rozhodl spát pod širým, hvězdami vyšperkovaným nebem. Já pak před ránem fotil úplněk měsíce, jak se odráží v jezírku kampoviště. Tak skončil náš červen.