Vítkovy noviny |
Červenec 2007 |
         Většina obrázků v dolní tabulce se dá zvětšit, kliknutím na obrázek. Zprávy z tohoto měsíce doplňuji, jak se udávajít, a jak se k nim dostávám... Přidal jsem kalendář pro ty čtenáře, kteří chtějí číst zprávu jen z určitého dne... stačí kliknout na datum toho dne v řadě čísel níže, a otevře se okno se zprávou z toho dne... 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 |
|
| 1. neděle |
|
Začal první oficiální tréningový den oblastních plachtařských závodů v Ephratě, 90 kilometrů vzdálené po silnici od Wenatchee. Přesunuli jsme se sem už v pátek, ve větší skupině, a utábořili na kampovišti Oasis Park asi pět km od letiště. Celý víkend s námi byli kamarádi Karly Kjel, Jamie, Brian, Graham, Manetta a bratr Evan, kteří přijeli pomoci slavit Karlyny narozeniny. Bylo to moc fajn být po dva a půl dne ve společnosti nadšených, hudebně nadaných, a v mnoha jiných ohledech zajímavých mladých lidí. Pro svůj treninkový let jsem zvolil trať asi 300 km dlouhou, která promítnutá na mapě vypadala jako drak (který jsem coby kluk během podzimů pouštěl do větru na šňůře…). Podmínky byly dobré a neměl jsem problém dostat se zpět. Na kampu zůstaly jen dva naše stany, všichni ostatní mimo Emily, Karly a Kjela odjeli. Zbývající zůstali s plánem pomáhat mi a ostatním během nadcházejících týden dlouhých závodů. Večer plachtařská obec měla piknik, pilo se pivo ze sudu, prodávaly trička s tematem letošních závodů, a vládlo vzrušení v očekávání příštího dne, kdy závody měly začít naostro. |
| 2. pondělí |  |
Vstal jsem v půl
šesté a obešel jezírko v kampu, napsal zprávy a
odeslal z letiště před oficiální schůzí pilotů.
Na startovací pozici shromáždilo přes třicet pilotů
své kluzáky. Letěl jsem zhruba stejnou trať, jako
jsem trénoval v neděli. Ostatní piloti ale zvolili
nepřekročit řeku Kolumbii do Chelan (jako udělal
dvakrát já), místo toho vzali otočný bod více na
východ… Jednomu pilotovi se Chelan stal osudným a
musel tam přistát… jiný musel přistát v Quincy,
nevím, jakou by měl rychlost, byl z mé soutěžní
třídy… díky tomu jsem neskončil se svou pomalou
rychlostí na posledním místě… Zde jse spojka na
oficiální výsledky... Moje lety jsou k vidění na .... Klikni sem |
| 3. úterý | |
Tentokrát vyhlásili pro nás veliký trojúhelník přes 300 km, odlet byl dost pozdě. Letěl jsme první třetinu s velkou vodní zátěží, což mě hodně při stoupání zpomalilo, nakonec jsem vodu vypustil, měl jsem před sebou ale ještě dalších 150 km, a mezitím začal být večer. Nakonec jsem v pořádku dorazil do cíle, přistál jsem až v půl osmé, byl to krásný boj... tři ostatní museli přistát na záložním letišti... postoupil jsem v umístění o stupínek výše... |
| 4. středa |
|
Ráno slunečno. Měsíc svítil nad loukou kampoviště. Vyfotil jsem scény okolo jezírka, po snídani pak jel v předstihu na letiště, odeslat a vybrat poštu emajlem, a jít v půl desáté na schůzi pilotů. Na tento den vyhlásili pozdní start.. shromáždit na ploše s kluzáky jsme se měli až ve třičtvrtě na jednu. Naplnil jsem kluzák jen polovinou vody, co den předtím. Před druhou bylo již 34°C, kdy mě vytáhli. Taktizoval jsem a po prvním startu, kdy jsem odletěl skoro 30 km na trať, jsem se vrátil a odstartoval podruhé, před třetí. Letělo se mi dobře, průbojně první dvě ramena, pak jsem ale musel zpomalit. S vodou jsem doletěl až do cíle. Nicméně, udržel jsem si pozici v pořadí, skončil ten den na sedmém místě. Navečer byl na terase klubovny piknik s programem talentů, Kjel žongléroval s míčky. Ti na zemi si stěžovali na horko, teplota v devět večer byla ještě 34°C. Zpět v kampu jsme si šli zaplavat do bazénu, když se začlo stmívat. Díval jsem se na hvězdu na jihu, první byla vidět ze všech. Voda byla božská. Uvědomil jsem si, že tohle bylo moje vůbec první letoštní plavání. Byli jsme ve vodě skoro až do desíti večer. Pak jsme jeli ve čtyřech do Moses Lake podívat se na ohňostroj u příležitosti oslav nezávislosti, Karle se líbilo, jak to duňelo a bouchalo, nelíbilo se jí cestou zpět, jak jsem (pro ní nebezpečně) řídil. Musím se pro ní polepšit. Na kutě v půl dvanácté… |
| 5. čtvrtek |  |
Ráno slunečno a teplo. Měsíc zase svítil, už se zmenšil skoro jen na půlku. Teplota vzduchu se rapidně zdvihala, okolo poledne bylo již okolo pětatřiceti, všichni co chodili venku si kryli hlavy a krky mokrými hadry. Okolo druhé hodiny byly všechny kluzáky ve vzduchu, a pozemní sled se odebral na jakákoli koupaliště. Teplota vzduchu vylezla na čtyřicet celsia. Naše skupina měla letět trasu okolo 300 km, já krátce po startu málem přistál do pole, naštěstí jsem se vyhrabal zas do pracovní výšky, vrátil se třicet kilometrů zpět na start a začal znovu. Tentokrát se to povedlo, a já se mohl rychle připojit ke skupinám ostatních také později startujících pilotů. Stoupáky začaly dosahovat větších výšek, a poprvé za tyto závody jsem mohl koštovat skupinové létání, několik desítek kilometrů dlouhé přeskoky, kdy kluzáky klouzaly spolu křídlo na křídlo, vytahování se do stoupáků stovky metrů (některé kluzáky i výše… zvlášť ty, které měly dvěstě a více litrů dodatečné vodní zátěže) a pak sprintování na finiš. Já zátěže moc neměl (jen asi padesát litrů), tak jsem přistál i s ní, a zítra nebudu muset znovu nalívat. Večeři připravil Kjel a Karly mu asistovala, měli jsme thajské pad thai. Naštěstí klubovna má klimatizaci, venku bylo stále vysoko přes třicet stupňů, i večer. |
| 6. pátek |
|
Slavili jsme Emilyny narozeniny, já tím, že jsem nepřistál do pole, a taky velmi brzy jsem se vrátil, již po páté. Po nahlášení výsledků a napsání zpráv jsme s Emilí a Karlou šli do restaurace Basaltz v Ephratě dopřát Emily slavnostní jídlo dle její chuti. V restauraci bylo horko i přes klimatizaci, večer v devět hodin bylo venku ještě 35°C, ale pak přišel vítr a na ukončení oslav narozenin nás ochladil. To už jsme byli na kampovišti, s třešňovým koláčem, zmrzlinou, a květinami. Na závěr jsme zalezli do našeho jediného zbývajícího stanu - už jen Emily, Karla a já - a hráli hláskovací hru Boggle. Spát jsme šli, když už na hru nebylo vidět, a ulehli v deset. Strávili jsme ve stanu pak poslední, osmou noc. |
| 7. sobota |  |
Nastal konečný den závodů, obloha zas byla modrá. Sbalili jsme na kampovišti. Vypočítal jsem skore, a jedině kdybych přistál do pole, spadl bych až na poslední místo, tak jsem se rozhodl vyzkoušet si létat s dvakrát tolik vodní zátěží. Tento den rozhodl o konečném umístění v každé ze tří soutěžních tříd. Já obdivoval ostatní piloty, jak jim překluzy šly... zatímco já klesal, oni se zdvihali výš a výš na horizontu. Ach jo, holt novější a výkonější vybavení soupeřů se ukázalo. Nebyl jsem ale žárlivý, tento let a vůbec všechny během závodů mi daly spoustu potěšení, a byl jsem vděčný za to, že jsem se mohl závodů zúčastnit. Večer byl závěrečný banket, a pak se již úcastníci rozjeli svých domovů. Jak jsem táhl vlečný vůz s kluzákem zpět do Wenatchee, uvažoval jsem, jak toto pro mě znamenalo návrat do běžnosti pracovních povinností, a konec mého letošního velkého cestování, aspoň prozatím… Večer jsme doma vyložili velký náklad krámů, zahltili pračku a šli brzy spát. |
| 8. neděle | 
|
Zatímco Karla s Emilí vyspávali, já psal dopisy a přeorientovával se na jiný životní rytmus. Slyšel jsem od Evana, chystá se na cyklistický maraton ze Seattlu do Portlandu, prý je jeho přechodné zaměstnání u konce, tak mu to dobře vyjde. Kdy v životě bude mít tolik volného času? Uvažoval, že si to protáhne a pojede až hluboko do Oregonu, snad možná až k Nancy a Larrymu, 600 km na jih od Seattlu. Ráno nás přivítalo slunce oranžovým odstínem, muselo se prodírat přes hustý závoj kouře z lesního požáru, který začal ohrožovat domy v severním Wenatchee. Dělal jsem domácí údržbu, vyměnil elektriku v osvětlení koupelny, nastartoval pro Karlu sekačku trávy, a přijímal vývoj na druhé straně planety. To už jsme se museli rychle dostavit na oslavy narozenin Jill, učitelky hudby Karly. Slavila je spolu s manželem Joel, taky mu bylo padesát. Zajímavé na tomto páru bylo, že chodili do stejné třídy od základní školy, na střední škole spolu chodili, ale pak prošli oba několika manželstvími, než se před asi pěti lety znovu spojili. Máme je oba rádi. Jill je odpovědná za nádherný vývin umění Karly ve hře na piano, učila jí dvanáct let. U Jill jsme nezůstali dlouho, odešli jsme, když její oslavy byly v plném proudu za účasti snad čtyřiceti lidí, protože na šestou jsme měli do našeho domu pozvaných dvanáct našich přátel na oslavy Emilyných narozenin. Potřebovali jsem ještě poklidit, Karla dokončit dort, který později sklidil hodně obdivu hlavně od lidí, kteří chodí na výšlapy… dort byl ve tvaru jednoho místního kopce, včetně pěšin a šlapajících… Přišli naši přátelé ze sousedství a z turistiky, opékali jsme maso na grilu, Emily konečně otevřela černého velkopopovického kozla (přivezl jsem několik lahví), a mezi účastníky panovala dobrá nálada. Já se v mysli přenášel zpět do Evropy, zvlášť když se mě přátelé vyptávali na mou nedávnou cestu, a pak mi trvalo zas se přenést zpět do reality poblíž Tichého Oceánu… tentokrát má cesta byla značně odlišná od předešlých… před půlnocí jsem se jí ještě zabýval… |
| 9. pondělí |  |
Tento den byl pro Emily velmi důležitý, v práci probíhalo výběrové řízení pro náhradu její bývalé spolupracovnice (která po řadu let způsobovala Emily hodně žalu…). Emily byla spolu s jejím šéfem a jinou paní členkou tříčlenného výběrového výboru. Bohužel mezi pěti uchazečkami s nejlepšími kvalifikacemi nenalezli přesvědčivě vyhovující kandidátku, a tak se asi budou muset ve středu snažit vybrat mezi dalšími (přihlásilo se asi patnáct žen…). Emily strávila v práci šest hodin, já v mé osm, Karla mezitím nacvičovala duchovní hudbu pro vystoupení příští neděli… Bombardovací letedla s protipožárními látkami požár na severu města mezitím uhasila, obloha byla tento den všude krásně čistá a modrá, teploty zas k pětatřiceti. Příští několik dní se má dostavit ale ještě větší horko. Ještě, že máme jak v domě, tak i já ve svém úřadě klimatizaci. Doháněl jsem nakupenou práci, měl jsem před sebou zas na třicet pět úkolů, tak jsem si na nudu stěžovat nemusel. Největší výzva byla však soustředit se na realitu, mysl i srdce se mi od práce stále někam jinam vzdalovaly…navečer jsem dal svému tělu spolu s Emily a Karlou dobrou průpravu, chodili jsme rychle okolo a okolo na běžeckém oválu na sportovišti blízké školy… konečně se ochladilo…Večer jsem oslavil 650té výročí od počátku stavby Karlova mostu… |
| 10. úterý | Ráno bylo znovu jasné, a krásně pročistilo mojí mysl. V půl sedmé jsem se vrhl do práce v úřadě, kde jsem až na pár výjímek pracoval až do půl desáté v noci, hlavně na překládání velké smlouvy z češtiny do angličtiny. Emily šla do práce v deset ráno, na tři hodiny, vrátila se v lepší náladě než včera, jedna nová uchazečka na ní a ostatní dva v jejich výběrovém výboru udělala dobrý dojem… Karla cvičila na varhanech fugu od Bacha, kterou bude hrát v neděli… již se těším… přes den teplota vystoupila na 36°C, již od soboty chodím stále bosý… příští čtyři dny má být ke čtyřiceti… večer měla Karla pár kamarádů na návštěvu, ukazovala jim Wenatchee.. Emily plela na zahradě, když se večer ochladilo.. pěkné na tomto suchém podnebí je, že navečer spadne teplota, tak je příjemně… korespondoval jsem se spolužáky… Bohouš mi poslal fotky z lyžování z Alp, …mrzelo mě, že jsem se s ním minulý měsíc nesešel… jsem rád, že se mnou navázal znovu kontakt… stále si vybavuji přátele a scény z nedávné návštěvy v mé domovině… |
| 11. středa | Dnes mě potěšil Ivan s psaním z Afriky a New Yorku, a pěknými fotkami z chození po trhu a ježdění na skládacím kole po Brooklynském mostě. Taky Milan z Nitry se ozval s prima psaním, a slyšel jsem i od jiných. To mě hodně potěšilo. Ráno mě z úřadu vytáhla Karla, pozvala mě v deset na tenis, už tehdy bylo dost horko, dobře přes třicet. Bylo to prima si zas po čase zahrát, doufám, že v tom budeme moci pokračovat. Na poledne jsem se sešel s přítelem Larrym, jeho žena Penny se musí starat o svou máti, která znenadále ochuravěla, tak Larry je dočasným bakalářem… bavili jsme se o jeho nadcházejícím IFR letu do Oak Harbor, prima, že může používat svou kvalifikaci pilota při jinak úplně neleteckém zaměstnání, je právníkem pro státní organizaci, která vymáhá od zatoulaných otců poplatky pro výživu jejich rodin, které by jinak byly bez prostředků… Odpoledne jsem balil a balil plno zakázek náhradních dílů a pak jak je odesílal z pošty v pět večer, všiml jsem si, jak venkovní teploměr ukazoval 41°C. Moc díky za klimatizaci jak v domě, v úřadě, a v autě, jinak by horko, sice jinak krásně suché, bylo dosti úmorné… Karla mezitím odpoledne odjela do Bellinghamu kde bude do soboty, navštěvovat jejího přítele a zvláště rodinu Orlicků, u kterých byli loni na tři týdny v Australii… ti jsou nyní zde na jejich výroční návštěvu… tak s Emilí příští tři dny budeme zas sami… Emily se pohroužila do čtení knížky o ženském papeži Pope Joan (údajně prý okolo roku 800 se jedna žena do té funkce dostala, v převleku za muže), knihu napsala Donna Woolfolk Cross. |
| 12. čtvrtek | Už třetí den bylo velké horko, ráno teplota nestačila sklesat pod dvacet, spal jsem v Adamově rouše sotva pokryt prostěradlem. Šel jsem brzy do práce zatímco Emily ještě spala (nyní má letní prázdniny, tak proč ne), a balil další dodávky pro zákazníky. Potěšen zprávami z Česka jsem trávil zbytek pracovního dne. Ten jsem přerušil jen na návštěvu u lékaře, se kterým jsem se dohodl na odstranění kýly, která se mi letos vytvořila. Tu opravu provede nadcházející středu. Emily celý den pracovala na dokončování prošívané přikrývky v návrhu jako americká vlajka. V osm večer bylo ještě 36°C. Večer po jedenácté se konečně ochladilo natolik, že bylo příjemné být venku. Vyšli jsme si s Emily na procházku po okolí, a vzali s sebou Elisabeth. Ta byla nadšená, že měla společnost (Mark musel dozírat na fumigování třešní před zásilkami do Japonska a Tchajvanu), po procházce se s námi podělila o třešňový koláč. Spát jsme šli až po jedné ráno. |
| 13. pátek | Pátek třináctého, šťastná kombinace dní. Pro mě přinesla výměnu milých zpráv, zchlazení díky bouřce v deset ráno, dokonce trochu sprchlo, pracování v úřadě jen do čtyř. Pěkný večer jsme strávili v restauraci pubu McGlinn s přáteli Lynnem, Ranou, Judy, a Montym a přáli hodně štěstí na cestách těm dvoum posledním, kteří odlétají na šest týdnů v sobotu ráno do Evropy. Nejdřív budou dva týdny horolezčit po skalách v Dolomitech v severní Itálii, pak se vypraví za svým synem a jeho rodinou do Anglie a Skotska. Večer jsme popřáli hodně štěstí našim nájemníkům Jeffovi a Debře, kteří se stěhují do svého nového domu, a jak se v noci ochladilo, vyrazili zase na procházku okolím. |
| 14. sobota | Toto ráno jsem mluvil s bratrem Milanem, řekl mi, že ještě v pět odpoledne bylo přes třicet stupňů, možná půjde k Děčům zaplavat si, nebo zítra ráno, kdy má teplota vylézt k pětatřiceti… potěšilo mě, když mi řekl, že si na zdraví nemůže stěžovat… mrzuté bylo, že doposud neslyšel ani od Breníka, ani od Mělče ohledně odhadu opravy komína… rád jsem si s ním zas promluvil. Pak jsem psal dopisy a máčel si nohy v kádičce, pak si provedl vítanou pedikůru, mezitím teplota venku dosáhla šestatřiceti. Emily dokončila svou výtvarnou prošívanou tapesterii, a šla k přítelkyni pro další látku. Já vyrazil na letiště, ale tam nikdo nebyl z plachtařů, tak jsem se vyžíval místo lítání focením krásných kytek, které tam zbyly od dob působení Joyce, která je tam okolo našich hangárů zasázela… Na večeři jsme se sešli s přáteli Larrym a Penny u nich doma… na plánovanou jízdu po řece bylo ještě moc horko, po velmi příjemném popovídání a společnými silami připravené večeři pro labužníky jsme na řeku přeci jen vyrazili, k deváté, jeli pak po proudu asi deset kilometrů, Larry vlezl do relativně ledové vody (pod přehradami je vždy studená) a letos poprvé si na vodních lyžích zajezdil. Byl s námi i jejich pes Nagyi, jeho druhá jízda, byl mnohem klidnější. Penny mluvila se svým bratrem, její máti je stále v nemocnici a Penny se vyrovnávala obtížně s tím, že už její maminka nebude takovou, jako bývala. Mezitím se vrátila domů Karly, cvičila na piano, a když jsme se sešli, ukázala nám plno fotek z jejího třídenního pobytu v Puget Soundu (okolí Seattlu). Při jejím líčení jsem pozoroval na sobě, jak šťastný jsem ze své dcery, do jaké nádherné osobnosti vyrostla… ani mě pak moc nemrzelo, když se ztratila do svého pokoje, v očekávání telefonátu od Kjela… se kterým strávila do sobotního odpoledne 68 hodin. Mezitím, kdo nás tento den absolutně ohromil, byl náš syn. Evan se zúčastnil výroční cyklistické jízdy, spolu s dalšími devíti tisíci cyklisty, po trase ze Seattlu do Portlandu, celkem 325 km dlouhé. Evan ji ujel za JEDINÝ den! (každému čtvrtému účastníkovi se to povede za den, většina to ujede za dva). Pro ty, které to zajímá, zde je více detajlů. Když jsem zaléhal, venku cvrkaly cikády… |
| 15. neděle | Ráno jsme s Emilí pleli a já ryl na zahradě nájemního domu, pak se seznámili s novou nájemnicí Sarou. Pak jsme se rozdělili, Emily šla na setkání skupiny Covenant do pospolitosti Unitariánů, a já si šel vyslechnout Karlu (a jak jsem se později od ní dozvěděl) morálně jí podpořit v luteránském kostele, kde celou bohoslužbu doprovázela na piano a na varhany… jako obvykle, zpívání mší mě pohnulo, ne pro jejich obsah ale pro zpěv samotný, v krásné prostoře kostelního chrámu… Po návratu domů jsem se rozhodl jít plachtit, počasí bylo tomu příhodné… na letišti jsem se napojil na zprávy, pak s pomocí přátel sestavil kluzák… z klubu se sešlo šest dalších členů, Werner, Mike, Tim, Laviniu, Alan a Larry (z včerejška, je také vlekař pro náš klub). Bylo zase dobře přes třicet stupňů, a zprvu stoupáky byly slabé. Po hodině pátrání se mi podařilo vystoupat natolik, abych mohl překročit kaňon řeky Kolumbie na západní stranu, a tam navázat na vysoké mraky táhnoucí se hluboko do stále zasněžených hor, se zamrzlými plesy, okolo třítisícovky štítu Stuart, a dále dále na západ, jak daleko to šlo, než mraky uzavřely další pouť. Tam jsem otočil a vydal se na severovýchod, kde mezitím byly vidět nad pláněmi východního Washingtonu pěkné silné kumuly… umožňující dlouhý let, skoro 400 km, zvyšující mé skore na OLC zas o několik pozicí. Přistál jsem po sedmé večer, domů se dostal až k osmé a pak sledoval s Emilí a Karlou vystoupení britského komika, který mě bohužel moc nerozesmál. |
| 16. pondělí | Dnes jsem nelétal, i když byl kluzák připravený. Oblohu pokryla souvislá oblačnost, přesto bylo horko. Dělal jsem v úřadě, telefonoval a odpovídal korespondenci. Po práci jsem hrál na kytaru a učil se novou písničku, Karla uvařila večeři (její nový program, naučit se přes prázdniny několik desítek receptů), Emily šla na přednášku o Egyptě a já hrát tenis s Karlou. Navečer byla teplota již příjemnější, těším se na další příležitosti chodit s Karlou na tenis… na to si ale po středě budu muset určitou dobu počkat… |
| 17. úterý | Ráno jsme s Emilí pleli záhon u domu Sary, pak snídali spolu s Karly. Emily a Karly zas šly plét a já pracovat v kanceláři… den jsem strávil telefonáty, odpovídáním emajlů, focením a administrativou. Navečer mi Karly pomohla rozložit kluzák (zas nebyla dobrá termika, teplo ale nadále pokračovalo). Na večeři jsem pozval Emily a Karlu do Thajské restaurace, coby dík za pomoc během plachtařských závodů. Večer jsme zas šli k domu Sary a vysazovali tam okrasné květiny a jahody, usadili pár kamenů a vše zalili. Večer jsem nahrál písničku, kterou jsem posledních pár dnů nacvičoval, (klikni sem pro poslech), podíval se na internet, napsal tento záznam a šel spát, v očekávání, co přijde zítra brzy ráno…. |
| 18. středa |
Po Debbie přišel anesthesiolog, aby mi
vysvětlil všechna pro a proti, a jaké jsou postranní
efekty a následky. K mému překvapení se objevil
člověk, kterého znám osobně, a to dokonce Čech,
Zdeněk Otruba, zde již asi deset let působící. Po
pár větách promluvených česky jsme se vrátili k
úřední angličtině. Zdeněk byl velmi pozorný a
všímavý, škoda, nemám jeho fotku... a nakonec se
mnou souhlasil, že operace může proběhnout bez jeho
služeb. Dokonce prohlásil, že mi tím ušetří fůru
peněz. Roizloučili jsme se s tím, že Zdeněk bude po
ruce, kdyby náhodou... Poděkoval jsem mu. |
Dnes jsem se podrobil operaci oboustranné tříselné kýly, první operace v mém životě... |
| 19. čtvrtek |
|
Dnešní
den jsem prožil velmi prozaicky, sotva jsem byl schopen
se hnout a dostat ven z postele. To ale nevadilo, léčit
mě pomáhaly dvě velmi pozorné sestřičky, Emily a
Karly, a co se práce týče, v té jsem pokračoval
nadále i v posteli, jak včera, tak dnes. Díky tomu,
že jsem nikam nemohl odběhnout, dohonil jsem odložené
odpovědi méně důležitým zákazníkům, předal
několik smlouv, a telefonoval. Laptop má zabudované
přijímání internetu, a tak jsem nic víc
nepotřeboval. Jen mi občas Karla přinesla z
kanceláře přišlé faxy.
|
| 20. pátek |
|
Naproti očekávání jsem spal jak špalek, jen okolo druhé jsem strávil patnáct minut vysoukáním se z postele jít se vymočit, spal jsem osm hodin. Pak jsem zas pracoval v posteli až do odpoledne, kdy jsem po čtyřiceti osmi hodinách sundal obvazy (dle příkazu lékaře) a šel se osprchovat… Ochh jaké blaho, tělo přivítalo vodu a pak čerstvý vzduch, no balzám… Ještě zbylo vypořádat se s konstipací, nakonec jsem vypil třetinku litru pročisťovacího prostředku (používá se před operacemi úplně útroby vyprázdnit), zprvu se zdálo, že ani ten nezabere, ale nakonec 60 hodin po posledním vyprázdnění se akce podařila dokonale. Tak jsem otevřel novou kapitolu léčení, z postele vylezl, normálně u stolu se s Emilí a Karlou navečeřel, a pak jsme si promítli holandský film “Dvojčata”, drama a doják o životním příběhu dvou Němek, které byly roztrženy adoptačními rodinami, a jak se pak vyvíjely během doby před, během a po druhé světové válce… film byl z roku 2002. Film nám půjčila Elisabeth (na obrázku s růžemi, které dostala od Marka u příležitosti jejich výročí svatby). |
| 21. sobota |
|
Nadále
jsem se zotavoval ze středeční operace kýly. Více
jsem chodil po domě, až mě začalo pálit v rozkroku,
pak jsem zase vlezl do postele s ledovým polštářem. Evan nás potěšil včera zprávou, že byl přijat do postgraduálního studia, a začne na podzim zase na univerzitě státu Washington. Jeho zaměření bude získat titul magistra civilního inženýrství… Dnes se s námi podělil o svůj plán jet na kole přes střední Oregon začátkem srpna… možná až do Kalifornie… Po společné večeři venku na naší terase jsem po uvážení odmítl nabídku Emily a Karly připojit se k nim a jít na folkrockový koncert ve městě. Tak od sedmé jsem zůstal sám, holky vyrazily, Karla oblečená v šatech Emily, které si ona koupila v Paříži před šestatřiceti lety… vrátily se v půl deváté... bylo to dobré... |
| 22. neděle |
|
Ráno jsme s Emily zavezli Karlu do luteránského kostela, kde má práci coby varhanistka a pianistka. Pro mě byla jízda test, zdali vydržím cestu v autě do hor toto odpoledne. Měli jsme domluveno setkat se s manželským párem Johnem a Cathy ze Seattlu, kteří měli přivézt Pirkko. Oni, Emily a Pirkko byly kdysi dávno spolužáci na střední škole v Ashlandu, v Oregonu. Pirkko, z Finska, tam dočasně bydlela na rok učit se angličtinu. Od té doby zůstali velmi dobrými přáteli. Pirkko se vrátila, ne do Finska ale do Švédska, kde se vdala s dalším Finem a založili rodinu. Má dvě děti a je už i babičkou. Vystudovala na univerzitě v Uppsale na sever od Stockholmu, kde také bydlí, a má vlastní praxi coby psycholožka. Sešli jsme se v kaňonu řeky Wenatchee na piknik, John a Cathy pak odjeli, Emily a Pirkko se šli projít podél řeky, Karla malovala návrhy na tetování, které vyžádal její přítel Brian, já povídal s vodáky a dělal fotky točících se vírů. Jízda autem pro mě byla utrpením, stehy se mi stahovaly nedobrovolnými křečemi, ale postupem času jsem si zvykl. Pobyt u vody byl nádherný. Vrátili jsme se pak s Pirkko k nám domů, teplota venku byla mezitím 34°C, a dívali jsme se postupně na velký štos fotek, kterými nás Pirkko seznámila se svým životem a jejími blízkými. Nakonec vytáhla exkluzívní časopis o královských rodinách – především o švédské (většina obyvatelů tam je prý dále chce mít za své vládce), ale byly tam i ostatní světové rodiny. Karla prohlásila, že něco takového v životě neviděla. K večeři Karly s Emily připravily nadívané papriky a já otevřel červené víno merlot. Pak jsme oslavovali výročí, přesně třicet let ode dne, kdy mi americké úřady vydaly povolení k trvalému pobytu v USA, v ten samý den, kdy jsme se s Emily vrátili z Holandska a přistáli v New Yorku, 22. července 1977. |
| 23. pondělí | Původně bylo v plánu jet na delší projížďku do přírody východního Washingtonu, ale já prosadil, že to odložíme, necítil jsem se doposud na dlouhé sezení. Místo toho jsem objevil, že můžu dlouhodobě stát, toho jsem využil k tomu, že jsem nakonec devět hodin pracoval v úřadě, z toho mi dvě pomohla Karla, zabalili jsme plno zásilek a vybrali platby, úsilí stálo za to... v úřadě jsem vyzdvihl klávesnice, myše a obrazovky počítačů výše, tak, abych mohl dělat vstoje (což je i za normálních okolností zdravější, než stále sedět... možná udělám tuto změnu nastálo..). Venku bylo zas horko, 34°C, ale příjemně, večeřeli jsme na terase, tentokrát vše na grilu připravené – vuřty, chřást, papričky, cibulky, žampiony... a k tomu pití... Karla mléko, Emily tzv. tvrdou limonádu (s malou přísadou alkoholu). K mému překvapení Pirkko, jako já, preferuje červené víno, a zkonzumovala ho tolik, že včetně včerejší večeře jsme jen my dva mezi sebou vypili tři lahve merlotu... budeme se brzy muset jít vypravit pro nové zásoby!! Jaká výhoda, že pro své léčení neberu žádné drogy, a tudíž jsem se nemusel vůbec starat o to, že by mohlo mezi nimi a mým pitím dojít ke konfliktu!!! Večer jsem korespondoval, potěšily mě zprávy od přátel, Ivana z návštěvy Paříže, Juraje ve Skandinávii, Etienna v Chile, a dalších... Taky mi normální tradiční poštou přišla zprávička ze srazu spolužáků střední školy, tak těm, kteří mají emajlové spojení touto cestou také předávám plno pozdravů... mrzí mě, že jsem sraz jen o týden minul... spolužáků se sešlo z 36ti celkem 21, krásný počet, jen s klukama to prý bylo na štíru... jen tři tam byli!! Příště se my mužský doufám polepšíme... |
| 24. úterý | Brzy ráno odjela Karla autobusem do Bellinghamu, ještě jsem jí stačil popřát pěknou cestu, a pak jsem šel do práce, kde jsem byl až do pěti... Dopoledne si Emily s Pirkko a Elisabeth vyšly do Sage Hills, a odpoledne šly Emily s Pirkko prohlédnout si obrovskou přehradu na řece Kolumbii, Rocky Reach, podívaly se tam na exponáty o tomto okolí, viděly lososy; potom si šly prohlédnout poutavou výstavní síň sadařské asociace o jablkách a ovoci, a pak se stavily nakoupit v Grocery Outlet, obchodu prodávajícím zboží a potraviny s téměř prošlou skladovací lhůtou, a tudíž za velmi atraktívní cenu. Mají tam i víno, tak se holky vrátily s dalšími třemi lahvemi merlotu. Večeřeli jsme zas na terase, v příjemné teplotě, a pak jsme si promítali videa a fotky. Moje léčení probíhalo nadále příznivě. |
| 25. středa |
|
Zrána jsem udělal co bylo potřebné v úřadě, přijmul několik telefonátů. V plánu bylo pak vyrazit na okružní, asi 250 km dlouhý výlet po řídce obydlené divočině na východ odtud, skrz kaňony a přes daleko se rozprostírající pláně. V očekávání, že budu potřebovat při dlouhém posedávání a nadskakování v autě pro svá zranění chladicí ledovou podušku, připravil jsem si do chlaďáčku plno kostkového ledu (nakonec jsem ho vůbec nepotřeboval). Okolo desáté hodiny dorazila Elisabeth ze svých nákupů a mohli jsme ve čtyřech vyrazit. Nejprve Emily ukázala Pirkko a Elisabeth své pracoviště na školním odboru, a představila je spolupracovníkům Sally a Johnovi. Po příjemném pobavení jsme vyrazili okolo letiště dolů ke Kolumbii, další přehrady a pak zabočili do kaňonu Moses Coulee, projeli jím až k jeho konci poblíž Ephraty. Tam Emily ukázala naším hostům kampoviště Oasis Park, kde jsme nedávno stanovali během závodů, letiště a kluzáky, a pak jsme se příjemně najedli ve výborné Vietnamské restauraci, seznámili a ofotili jsme se s rodinou, která ji vlastní. Pak jsme vyrazili na sever k jezerům Sun Lakes, namočili se do vody, a pak si prohlídli výstavu o záplavách z doby ledové, které vytvořily všechny zdejší kaňony. Přes rozlehlé planiny jsme se pak přes Waterville a horu Badger navrátili zpět. Byl to nádherný výlet, teplota 36°C, ale to v klimatizovaném autě nebylo ani cítit... Připadal jsem si jako zhýčkaný turista z města... ale měl jsem tentokrát platnou omluvu, moc jsem toho pochodit zatím nemohl. Narozdíl od sobotní projížďky se mi tentokrát již cestovalo bez utrpení, a tak jsem zas povzbuzen dále do léčení. Po návratu domů jsem odpověděl nejnutnější depeše a telefonáty, a zjistil, že příští den budu muset značně zapracovat, abych dohonil zameškaný čas. Ve třech jsme chutně povečeřeli, zas na čerstvém vzduchu na terase, a pak jsme se rozešli a každý se rekreoval jednotlivě. Já editoval fotky a psal tyto řádky, a do postele se dostal před půlnocí... |
| 26. čtvrtek | Přidal
jsem kalendář pro ty čtenáře, kteří chtějí
číst zprávu jen z určitého dne... stačí kliknout
na datum toho dne v řadě čísel níže, a otevře se
okno se zprávou z toho dne... Vstali jsme dost pozdě... po sedmé... však je leto... posnídali zas venku.. ahh, jak nádherné nás poštěsťuje počasí... okolo deváté vyrazily Emily s Pirkko na dvacetikilometrovou jízdu na kolech okolo města, s cílem pekařství s výborným chlebem a tržnice na otevřeném vzduchu.. já se mezitím vrhl do připravování zásilek zákazníkům, tento den zajímavé destinace.. Reykjavik na Islandu a Martínez poblíž Buenos Aires v Argentině.. mimo to jsem zodpověděl řadu dotazů a avizoval továrně v Kunovicích krizovou situaci, když na Akademii USAFu objevili v několika kluzácích praskliny ve svarech řídících pák kluzáků... velmi pravděpodobně uzemní celou flotilu, a prověří každý letoun s lupou v ruce... odpoledne šly Pirkko a Emily zas do města, Emily k zubaři pro usazení korunky, a Pirkko na nákupy... a já šel do Fedexu a na poštu odeslat zásilky.... při nakupování barvy do tiskárny jsem před obchodem s nimi zaparkoval na místě pro handikapované... cítil jsem se oprávněn, a skutečně se tak pohyboval... obložil jsem místa léčení zase ledem... venku dnes bylo zas dost horko, 36°C v pět hodin odpoledne.... přesto jsme okolo sedmé povečeřeli venku na verandě, v nádherném ovzduší, Emily upekla papriky s cibulí, rajčaty, rýží, sýrem a bazalkou.. k tomu Emily připíjela beztukové mléko a Pirkko a já merlot (zas padlo půl druhé lahve... ), během večeře a potom jsme všichni tři vedli velmi pěknou a osobní konverzaci o našich rodinách, dětech, obavách i nadějích... pak jsme se na Google Earth podívali na satelitní fotky Uppsaly a vyhledali, kde Pirkko pracuje, a kde bydlí... strávili jsme zbytek večera až dlouho po desáté povídáním... |
| 27. pátek | 
|
Emily vzala Pirkko nakupovat a do muzea, já pracoval, mimo jiné odeslal díly na Island a do Argentiny... odpoledne jsme vyrazili na další delší výlet s Pirkko, tentokrát na sever do vnitrozemského fjordu, kde se nachází překrásné 100 km dlouhé jezero Chelan, jako magnet přitahující milovníky vodních sportů, rekreace, a ve své severozápadní části horské turistiky. Fjord je tam obklopen rozeklanými štíty pokrytými věčnými ledy a nádhernou scenérií. Dá se tam dostat jen lodí, nevedou tam žádné silnice. My jsme ale jeli pouze k jihovýchodnímu konci jezera, jednak koštovat vína poblkíž v nové výrobně Tsillan Cellers a pak hlavně jít se vykoupat v blankytně zelenomodrých vodách jezera. Já se po převlečení v kabině došoural stařeckým krokem k pláži a říkal jsem si, měl nebo neměl bych se do vody ponořit. Jak nádherné bylo moje překvapení, že jakmile voda mé tělo nadlehčila, moje údy se uvolnily a necítil jsem nikde žádnou bolest... dokonce jsem mohl plavat jak na zádech (zprvu) tak i na břiše... postupně jsem do vody šel několikrát.... mezitím i Pirkko se oddávala rozkoši z plavání, byla nadšená a prohlásila, že se jí domů vůbec nechce. Bohužel Emily se zdála voda studená a tak se namočila jen do půl těla, nicméně, také si užívala pěkné přírody a sluníčka. Po plavání jsem vyhecoval holky, abych jim mohl ukázat výhled na jezero z hory Chelan Butte, světoznámé mekky závěsného létání a paraglidingu (konaly se tam již tři mistrovství světa), to znamenalo pro Emily řídit auto po jednopruhové příkré prašné cestě serpentinami, zatímco Pirkko se držela sedadla (přiznala se, že má závratě z výšek). Když se vyskytlo asi po 95% trasy horské sedlo s výhledem, Emily rezolutně auto zaparkovala a prohlásila, že dále nejede, já se jí a Pirkko snažil přesvědčit, že i když odtamtud již výhled byl velmi pěkný, byl jen do jedné strany, kdežto z vrcholu je vidět na všechny... Tak jsem kapituloval, holky vzaly na vědomí mé žertovné prohlášení, že příště s sebou budu muset vzít jiné přítelkyně... Emily sjela příkrý kopec bez problému dolů, já jí poděkoval za bezpečnou jízdu, Pirkko si oddychla od závratí, a šli jsme na večeři a koncert kapely hrající hudbu z šedesátých let ve vinných sklepích Tsillan Cellers. Tam se již shromáždilo okolo sta hostů, a byla dobrá nálada. Původně nás tam nalákali, že bude jídlo i hudba zdarma, ukázalo se, že jen hudba, za hot dog chtěli tři a hamburger pět dolarů, a sklenička jejich vína stála dolarů osm. Tu jsme si společně dopřáli jen jednu, a když slunce zapadlo, vrátili jsme se jinou cestou, tentokrát podél východního břehu řeky Kolumbie zpět do Wenatchee. Krátce po našem návratu zaparkoval v příjezdu do našeho domu Kjel s Karlou, právě dorazili z Bellinghamu. Povídali jsme až přes půlnoc, Pirkko balila, protože příští den se chystala se vrátit do Seattlu, strávit poslední půl den s jejími tamními přáteli, než v neděli ráno měla odletět zpět do Švédska. Vlak z Chicaga do Seattlu měl v tu dobu dvě hodiny zpoždění. Podle jízdního řádu měl vlak odjíždět z Wenatchee v 05:30. Rozdělili jsme si s Emilí úlohy, ona že bude vstávat během noci a volat železnici, aby se dozvěděla co nejčerstvější skutečný datum odjezdu a pak podle toho nařídit budíka, já že se podle toho vzbudím (plánovali jsme v šest ráno) a pak Pirkko na vlak zavezu, zatímco Emily bude spát. |
| 28. sobota | Dopadlo
to tak, že vlak měl tři hodiny zpoždění, a tak jsme
vstali v civilizovanou dobu a i Emily se mohla s Pirkko
na nádraží ve Wenatchee rozloučit. Předtím jsme si
vybavovali, jak to možná bude hezké, když se
napříště sejdeme u ní v Uppsale... Emily pak šla
balit, protože po poledni odjela do hodinu a půl
vzdáleného Ellensburgu na třídenní školení v
žurnalistice na tamní univerzitě středního
Washingtonu. Nedávno se stala oficiální poradkyní
žáků střední školy ve vých. Wenatchee, kteří
tvoří školní noviny. Tím že ji škola nyní
úředně věnovala coby poradkyni (předtím vypomáhala
již po řadu let, na dobrovolné, neplacené bázi...),
tak třídenní školení včetně ubytování a stravy
škola hradila. Po odjezdu Emily jsme s Karlou a Kjelem
vyrazili na nákupy, Karla potravin pro večeři, a já
stavebního materiálu. K&K nabídli své služby
coby pracovní síly, já nabídl zaplacení. Emily měla
v plánu vybudovat další zeleninovopu zahrádku se
zdviženou zeminou. Na to bylo potřeba opatřit tlusté
široké a dlouhé fošny, mořené proti rozpadu. Navíc
jsem také chtěl zrenovovat základ, na kterým stojí
venkovní tepelný výměník pro vytápění a
klimatizaci našeho domu. Ten starý se pomalu
rozpadával. Ve speciálním obchodě pro stavaře Karla
s Kjelem naložili do minibusu těžké betonové
podstavce a tři čtyřmetrové fošny, hlemýždím
krokem jsme s otevřenými zadním dveřmi náklad
převezli domů, a K&K ho vyložili vedle
výměníku. Pak už bylo zas moc horko něco dělat
(poslední dny se teplota pohybovala okolo 35°C). Já
jsem si tedy šel lehnout, vzpomněl jsem si, jak mi
přátelé radili, abych to nepřeháněl s přilišně
rychlou rekonvalescencí z operace. Vzbudil jsem se před
večeři, kterou Karla připravila... chutné jídlo s
drůbežím masem, ananasem, několika druhy paprik s
rýží a sladkou omáčkou. Po večeři šla Karla do
kostela na zkoušku, Kjel jí doprovázel, vrátili se
až po deváté, já odmítl jejich nabídku jít s nimi
do letního kina na Piráty z Karibiku III (Wenatchee
jako jedno z mála měst v USA má ještě v provozu
letní kino, kde se zajede autem, a sleduje se program z
auta... typicky když mladí zamilovaní chtějí být
spolu, tak se vypravují do letního kina... takovou má
tato tradice zabudovanou přísadu... no, ale vyzvedli s
sebou i přítelkyni Karly Violetu, takže nemyslím, že
bylo tradici uděláno začest... Mezitím já jsem si
prohlížel obrázky z minulých týdnů a měsíců,
četl korespondenci, a psal zápisky. Emily mi zavolala o
půl jedenácté, kurz se jí líbil, a pak byla se svou
spolubydlící, učitelkou z La Conner poblíž Seattlu,
další účastnicí školení, se podívat do dvou
hudebních barů (v Ellensburgu byl zrovna ten víkend
jazzový festival..). Stěžovala si, že v učebnách
měli klimatizaci nastavenou na přílišné chlazení.. K jedné po půlnoci se K a K vrátili, a všichni jsme šli spát, oni již druhou noc pod širým nebem na naší terase, měsíc se blížil k úplňku, no, moc romantické.... Já šel spát sám... nezvyklý na to... během noci jsem se zas naledoval, abych snížil otoky v mém rozkroku... |
| 29. neděle | Setkání s příbuznými v Olympii (zvětšit - klikni na fotku)
Ed a Sheila, rodiče Emily (86 a 81 let)
Mary Ruth (81 let)
Jim (60 let)
Mary Jane (74 let) a Judson
Sheila exploduje svým typickým burácivým smíchem...
Kathi
Candy
Ed
Evan
Joseph, syn Kathi, se svou mátí...
Přes pozu na obrázku Kjel velmi dobře vplynul do společnosti sešlých příbuzných...(s Karlou, a Kathi) |
Ráno
mě probudily psalmy hrané na piano, Karla již
cvičila. ...Do kostela vyrazila v předstihu již v osm
hodin... já s Kjelem jsme měli následovat tak, abychom
tam byli v půl desáté, kdy obřad měl začít. Během
volné hodiny jsem s Kjelem pracoval na našem projektu
ze včerejška... vyzdvihli jsme velkým břevnem
těžký výměník tak, aby Kjel mohl pod ním hrabat v
zemi základy na položení betonových podstavců. Byl
zas krásný den... přijmul jsem několik telefonátů,
jeden z nich od Emily, zda bychom jí nepřivezli teplé
oblečení, že v učebnách mrzne. Navrhla, že se s
námi sejde napůl cesty... tak jsem našel příslušné
odění, nachystal cestovní tašku, jídlo a pití.
Mezitím Kjel postoupil v dolování, ale čas
pokračovat nedovolil, a tak jsem jeli spolu do
kostela... Karla tentokrát hrála na piano ne v
sakristii, ale dole vepředu, na krásném, veliké
křídle, a také ji doprovázely dvě ženy na flétny a
muž na piano, ředitelka jejich sboru zpívala
nádherné solo, a samozřejmě všichni věřící
během bohoslužby odzpívali několik desítek (!)
psalmů. Já s Kjelem jsme také zpívali. Jako
obyčejně, zpívání mě citově pohnulo a často jsme
měl nakrajíčku, abych se nerozplakal,... ne z
náboženského důvodu, ale hudba mě vždy takto
rozteskňuje, při pomyšlení na a pociťování
přítomnosti či vzdálenosti mých nejbližších
blízkých. Karla dostala po mši plno komplimentů, a
pak už byl čas se rychle sbalit a naládovat do
minibusu, abychom stihnuli rendez-vous s Emily na jedné
horské křižovatce (měla k dispozici jen polední
přestávku).... vše vyšlo dobře... setkali jsme se..
Emily byla vděčná, v dobré náladě. Pak se sama
vrátila do Ellensburgu, zatímco náš minibus řídila
od toho okamžiku Karla a já psal tyhle zápisky v
autě. Na předělu hor se nádherné modré nebe
ztratilo a nahradila je šedá deka, ze které mrholilo,
teplota spadla o deset stupňů.. nebylo divu, vjeli jsme
do přímořské části tohoto státu, na cestě do
úřadově jeho hlavního města, Olympie. Tam bydlí
teta Emily, učitelka hudby Mary Jane. Ta pořádala sraz
příbuzných. Pro Kjela bylo toto setkání uvedení do
blízkého příbuzenstva Karly, v autě jsme se snažili
vypátrat vztahy na rodokmenu, rozhodli jsme se, že to
necháme až na vlastní setkání. Pro toho čtenáře či čtenářku, který/á se nezajímá o rodinné vztahy doporučuji přeskočit následují pasáž, která může být docela nezáživná. Pro mě je však důležitá z toho důvodu, že můj vlastní rod by se dal charakterizovat jako vymírající (rodina z mé strany), kdežto příbuzenstvo ze strany Emily je docela rozvětvené a bohaté na rozmanité životní příběhy. Když jsme se setkali s příbuznými v Olympii, byl mezi nimi již bratr Karly Evan, který maloval rodokmen za pomoci ostatních. Sešli jsme se v domě Emilyné tety Mary Jane a jejího třetího manžela Judsona. Mary Jane je o dvanáct let mladší sestra otce Emily, Eda, a o třináct let mladší než nyní zesnulý bratr Jack (byli tři sourozenci). Mary Jane je tedy 74 let, protože loni v září jsme slavili Edovy 85té narozeniny. Další účastník byla Edova sestřenice (z prvního kolena), Mary Ruth. Její matka a Edova matka byly sestry. Mary Ruth je jednaosmdesát let, a vůbec na ně nevypadá, je stále velmi energická, a má stále své zuby. S Mary Ruth přijela její dcera Kathi, vdova se třemi vzrostlými dětmi. O svého manžela přišla před asi dvaceti lety, kdy ho zavraždil při loupeži nějaký násilník. Kathi byla nábožensky založená již před tím, ale od té doby se stala fanatickou zastánkyní Ježíše a Boha v rámci konzervativní novokřesťanské masové víry, jímž členům zde v Americe říkají “znovuzrození křesťané” (mimochodem, i prezident Bush je jedním z nich). Na sraz přišel také jednadvacetiletý syn Kathi, Joseph, s dvěma kamarády. Další účastník srazu byl Jim, muž mého věku, syn Edova bratra Jacka, se svou ženou Candy. Rodina nyní zesnulého Jacka má velmi pohnutou historii. Jack měl tři děti, Marge, Jima, a Jane. Když bylo dětem okolo patnácti let, utekly od rodiny a připojili se k jedné komuně v jižní Kalifornii. Marge záhy otěhotněla a měla v šestnácti dceru Kathy, také Jim počal s jednou členkou komuny dítě a posléze i Jane měla dceru, a pak druhou. Po několika letech se nejprve podařilo Marge se vymanit z područí komuny a uprchnout, a během následujících pár let i oba další sourozenci utekli. V té době jsem se s nimi poprvé setkal, to bylo před víc jak třiceti lety. Marge pak měla ještě syna, a než jí bylo 35, stala se babičkou, to si pamatuji, protože v té době jsem fotil jejich portrét, pěti generací najednou. Marge několik let potom onemocněla a než jí bylo 40, umřela na rakovinu. Mladší sestra Jima, Jane, se dostala do špatné společnosti, ze které se snažila vymanit, zdálo se, že se jí konečně podařilo zajistit svým dvoum dcerám určitou životní jistotu, když byla zavražděna, údajně pro nějaké nevyrovnané účty ohledně drog... Zůstal jediný Jim, ten také prošel několika životními padáky, zdá se že s Candy nalezl nejdelší životní stabilitu. V lednu mu bylo šedesát. S Candy mají malou dcerku, a z předešlých vztahů jiné děti. Skoro všechny děti Marge, Jima a Jane také ve velmi mladém věku počaly další, s různými partnery mimo manželství, a poměry mezi nimi někdy připomínají skoro komunu. Několik dětí je momentálně ve vězení, a většina má problémy s drogama. Momentálně mají Jim a Candy tři z nich u nich, v rozmezí mezi patnácti a sedmnácti lety, a snaží se jim pomoci, jde to těžce.. Charakteristické na rodině Jacka byla hudebnost. Jack, podobně jako Mary Jane, byl výborný hudebník, na piano, s absolutním sluchem, a vynikající jazzista. Jeho děti hudební nadání od něj převzali, jednu dobu měli dokonce rodinnou kapelu. Přes hudbu si s Jimem rozumím, na srazu jsme povídali o našich dřívějších kapelách, já mu přehrál několik nahrávek Siriusu i mých nedávných nových. To v něm vyvolalo nutkání zas se víc do hudby dát.... možná na příštím srazu si spolu zahrajeme.. dobře jsme si popovídali. Taky jsem si kupodivu dobře promluvil s Kathi, přes naše diametrálně rozdílné náhledy na víru. Je tak přesvědčená evangelistka, že byla dokonce sedmkrát v Rusku (a to i několikrát ještě za dob Sovětského Svazu), obracet tamní obyvatele na její víru. Od útoku na New York teroristy v 2001 si vytvořila přímý osobní vztah s Ježíšem Bohem, kdy nechala umřít svou tělesnost a od té doby mu dává sebe celou, tak to podala. Její máti, Mary Ruth také pověděla o dalších svých dcerách, Jill té je 45 a má dvě děti, a Janet v Kalifornii taky s rodinou.. Manžel Mary Ruth, Dick, původně atheista, se asi před patnácti lety obrátil na stejnou víru jako Kathi, na srazu nebyl. Vždy mě překvapuje, jak Mary Ruth dokáže kličkovat mezi Dickem a svými dětmi bez toho, že by se zapletla do k hádkám vedoucím polemikám o Ježíši Bohu, je příkladem stále přežívající trosečnice, a šťastné přitom. Její životní elán je inspirující. Ještě si pamatuji její máti, která se dožila sta let. No, ještě se musím zmínit o Judsonovi, manželovi Mary Jane. Jeho koníčkem je výroba vína. Na srazu podával své podle mé palety velice dobré Chardonay. Je velmi dobrosrdečný a rád se s ním setkávám. Moc se k MJ hodí, a je jí velkou oporou. MJ sama také prošla svými tragediemi, když jejím dvoum dětem bylo jen málo let, její manžel se tragicky utopil, přímo před jejich domem v zálivu... Nikdy jsem ho nepoznal, to bylo krátce, než jsem do Ameriky dorazil. Poznal jsem až pak druhého manžela MJ, Rona. S ním MJ vytvořila velmi zajímavou rodinu, totiž Ron se rozešel se svou manželkou, která nechtěla dvě děti, které s ním měla, dále vychovávat, a tudíž je Ron přivedl do svazku s MJ. Ty čtyři děti, z každé strany kluk a holka, jsou věkově stejně staré, a vzhledem k tomu, že nejsou si pokrevné, teoreticky vzato by se mohly navzájem vzít a založit rodiny.... To se však nikdy nestalo. Rodina MJ a Rona fungovala tak dlouho, až byly děti tak staré, že odešly z domu a pak se MJ a Ron rozešli.... Nu a v posledním desetiletí jsou MJ s Judsonem velmi šťastní... Evan se chystá na kole po Portlandu, a pak dolů do Oregonu příští týden.... zpět do Seattlu se vrátil s MR a Kathi... Ed a Sheila zůstali u MJ a Judsona, příští den pojedou na sopku Rainier. My tři se rozloučili v půl osmé a vyrazili hustým provozem zpět, odbočili přes postraní silničky přes Yelm, zajeli i na univerzitu PLU, kde budou po prázdninách K a K chodit spolu, nakoupili v Safeway benzín a večeři. Emily zavolala když jsme byli u Auburn z Ellensburgu, vrátila se z nostalgické procházky po místech, kde za svého dětství bydlela a chodila do střední školy... bylo jí nyní tepleji. Pokračovali jsme dále a střídavě řídili... Karla, pak Kjel a od průsmyku Snoquolmie až domů za záři úplňku já... K a K mi pomáhali pátrat po srnkách, aby nám neskočily do cesty... dorazili jsme domů v pořádku po půlnoci, zalehli unavení a spokojení... |
| 30. pondělí | Vzbudil
jsem se až v osm, šel rovnou do práce, posléze
sluníčko svým sáláním vyburcovalo ze spánku i
spáče na terase. Po snídani jsem vysvětlil Kjelovi a
Karle můj koncept, jak vyzdvihnout výměník, umístit
těžké bloky a pak celé ustavit vodorovně... s tím
si pak oba vyhrávali další dvě hodiny, zatímco já
pracoval v kanceláři. Mezitím jsem měl ještě
menší pohovor s Karlou, která chtěla co nejdříve
vyrazit zas do Bellinghamu, prý za prací, já odvětil,
že i zde máme pro ní práci, přitom stejně placenou,
snažil jsem se být co nejklidnější, aby naše
výměna nevyrostla v nepěknou hádku. Poštěstilo se.
Po dvou hodinách prohlásila Karla, že má zde plno
jiných povinností, hodinu piana, atd., a že zůstane.
Smutný Kjel se po přijmutí výplaty za svou práci
spakoval, a okolo jedné hodiny, po společném našem
obědě, vyrazil svým autem zpět do svého čtyři
hodiny vzáleného domova, sám. No, nebudou zas tak
hrozně dlouho bez sebe, tito mladí, protože za asi
deset dní vyrazí spolu do Oregonu a Kalifornie autem na
dvanáctidenní jízdu, a ihned po ní se nastěhují v
Tacomě do kolejí univerzity PLU, kterou od té doby
budou navštěvovat společně. Já pracoval v kanceláři až do čtyř hodin, pak už jsem to tam nemohl vydržet, i když se pak Karla nabídla, zda mi s něčím nemůže pomoct. Dohodli jsme se na příští den, a já se vrátil do domu, abych jí byl poblíž a nebylo by jí tolik smutno bez Kjela. Karla pracovala na dalším čísle svých nepravidelných novin, pak zajela na nákupy a uvařila pro nás dva výbornou večeři... pečený chléb z kukuřice, k tomu vařenou červenou fazolku s rajskými jablíčky a plno česneku, toto jsme posypali strouhaným sýrem a chléb polili roztaveným medem... no, balada... Já si k tomu otevřel láhev merlot, a dal si skleničku. Moc dobře se vše k sobě hodilo. Karla pila mléko, a já zprvu též. Večer jsme měli několik návštěv, nejdřív Elisabeth pro radu o prodloužení svého holandského pasu, já jí pak předal holandské noviny, které jsem dočetl, pak přišel Mark a s ním jsme hráli společenskou hru. Mezitím zavolal Larry, pověděl mi o jejich týdnu strávneném na jezeře Chelan s Penny (vzali tam svou motorovou loď a stanovali podél jezera až na jeho konci poblíž ledovců...), včera pak (zval mě, zapomněl či si neuvědomil, že já byl ještě lazar) podnikl výšlap na vrchol Mission Ridge, i se psem Nagy... trochu to přehnal, a vyzval mě, abych mu zavolal, kdykoli já chci i třeba neočekávně a impulzívně si jít někam vyšlápnout, to mě potěšilo a překvapilo... myslím, že on na mě šije léčku, aby mě přelanoval na jeho pravou lásku, a to je veslování po řece ... na to mě láká již léta... Pak jsme si s Karlou promluvili telefonem s Emily, ta řekla, že se jí líbil kurz, ale mrzelo jí, že tam nebylo mezi účastníky více zkušenějších poradců, jako ona.. Těšila se ale na setkání se spolužačkou, nyní vedoucí v tamní knihovně, půjdou v úterý spolu na oběd, a pak se Emily vypraví zpět domů... K desáté šla Karla spát, a já pak korespondoval a dohonil skluz v práci... od odpoledne se zas nahrnuly poptávky a urgentní dotazy, největší z nich ohledně uzemnění kluzáků na Akademii USAFu. Pracoval jsem venku na terase, měsíc svítil, vítr pofukoval větvemi javoru, byl nádherný letní večer... |
| 31. úterý | 
f |
Vzbudil
jsem se v sedm a šel rovnou do práce, jen jsem si
nejdřív udělal latte. V kanceláři jsem se věnoval
účetnictví, odbavování objednávek jsem nechal na
později, na zaučování Karly. Ta se objevila po
deváté hodině a spolu jsme procházeli kroky, které
ona bude muset být schopna dělat sama následující
týden, kdy Emily a já budeme na cestách. Naši
koncentraci přerušil jen telefonát od spolužačky z
Česka. V poslední době jsem se snažil získat odezvu
na sraz a vyzýval spolužáky-čky, aby poslali fotky.
Doufám, že mi je někdo z vás ještě pošle. Karla po
hodině a půl byla mou výukou zahlcena, že nic dál
nemohla absorbovat. Tak jsem pokračoval dál sám, po
chvíli jsem zašel domů a zjistil, že Karla cvičila
na piano, nejdřív další psalmy, a pak suitu od
Griega. Sdělila mi, že na dnes má domluvenu hodinu
výuky se svou učitelkou Jill (u které se předtím
učila devět let, viz 8. července pro fotku Karly s
Jill). Karla mi překvapila návrhem, zda bych ji
nedoprovodil, že bych mezitím mohl plavat v bazénu
vedle studia Jill, abych si zacvičil. Návrh byl velmi
svůdný; neodolal jsem, rychle jsme balení zásilek
dokončili, já doručil na letiště na Fedex, ještě
se stavil u hangáru pro květiny pro Emily, a zanedlouho
jsme s Karly ujížděli k Jill. Udělal jsem fotku sebe
u bazénu, ale později mi Karla s Emily fotku zakázaly
publikovat, prý že mi na ní vykukují žebra tak, že
by si lidi myslili, že mě podvyživujou... ach, jo,
ženský... uplatnil jsem tedy sebecenzuru a fotku zde
neukazuju. Místo toho jsem udělal panorama okolo
bazenu, kde jsem pak plaval... áách, jaký balzám pro
mé stehy zase... nádhera... byl jsem ve vodě skoro
hodinu... odvedle se linuly nádherné pasáže od
Griega.. a okolo bazénu bzučely včely nasávající
nektar z žlutých květin... tak jsem se pustil do
fotografování činnosti těchto pilných dělnic úlů.
Když hodina skončila.. po hodině a tři čtvrtě...
objevila se Jill s Karlou, Jill mě pozvala k nim plavat
kdykoli... zdvořile jsem pozvání kvitoval... pochybuji
však, zda se zas bez Karly objevím... mezitím zavolala
Emily, že dorazila z Ellensburgu domů... tak jsme se s
Karlou vrátili a vyslechli nadšené líčení o
třídenním semináři žurnalistiky, který Emily
právě dokončila. S potěšením jsem viděl Emily
opět animovanou a zanícenou, tak ji mám nejvíce
rád... Pak zavolala Violeta, která spolu s Drew bude v
Ellensburgu následovat další třídenní seminář,
tentokrát pro studenty, vedoucí svých redakcí..
Violet s Drew tam pojedou za jejich školní noviny.
Emily připravila na rožni na špejlích opékané
buřtíky s houbičkami a papričkami, k tomu se se mnou
podělila o poslední láhev Velkopopovického černého
kozla, ještě z rakovnické hypernovy. Před setměním
vyrazili Karla s Emily na kolech podél řeky Kolumbie k
hydroparku, já mezitím dokončil úřední
účtovnictví a odeslal buletin na FAA ohledně
připravované výměny řídících pák na kluzácích
Blaník. Mezitím totiž aféra uzemnění kluzáků na
akademii USAF již vystoupila i do vyšších vládních
úrovní, že se tím musí nyní zabývat i FAA
(dohlédací úřad pro civilní letectví v USA). Holky
se vrátily s tím, že jízdu podél řeky vzdaly pro
roje hmyzu, který jim vlétával do očí, do nozder
nosů, místo toho vyjely o několik ulic výše a tam
bylo krásné poježdění prakticky bez hmyzu... jaký
rozdíl!!! Pak jsme zasedli k desertu, od matky Marka
jablečný závin a Karla vyrobila karamelový koláč.
Tak jsme oslavili konec tohoto událostmi a prožitky zas
naplněného měsíce. Jsem vděčný všem, kteří
přispěli k jeho radostné rozmanitosti. Doufám, že i tvůj červenec byl neméně nádherný. |
