|
Vítkovy noviny |
červenec 2008 |
|
|
Den: 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 |
||
|
Rubriky:
Index novin
| Plachtění
| Práce
| Veslování
| Videa |
||
| 1. úterý |  |
Brzké ranní mlhy prvního červencového dne provázely mou rodinu cestou z Křivoklátu do Prahy, kde Emily s Evanem a Karlou nakupovali a já zařizoval pracovní záležitosti. Před Starbuckem ve Zličíně jsme vybrali emajlovou poštu a pak se rozdělili, oni metrem do centra a já dál autem, jižní spojkou. Po několika oklikách jsem dorazil do Letňan a vyzvednul dodávku přístrojů, které jsem pak musel nechat proclít. Ta procedura si vyžádala hodiny čekání při minulých dodávkách a tak jsem se obrnil předem zásobami trpělivosti. Když jsem byl hotov, zbýval ještě čas na návštěvu ve výrobně ložisek a pak na nákup antény a příslušenství pro příjem internetu. Byl krásný horký letní den. Po opětném shledání u IKEi jsem zodpovídal nakupené pracovní dotazy a dával pokyny mé asistentce jak a co odeslat, až moc pohroužen v práci. Když jsem skončil, nakoupili jsme barvy a náčiní v Globusu a tam se i navečeřeli, na Křivoklát se vrátili po deváté večer. |
| 2. středa | Brzy ráno jsem vyrazil do Rakovníka a vyzvednul nový pas, s platností na dalších deset let. Pak jsem montoval na střechu internetovou anténu a zaváděl propojení do pokoje, zatím nic nefungovalo. Vrhl jsem se spolu s ostatními do škrabání stropů, tmelení a natírání základní barvou v ložnici, na schodišti a záchodě domu na Křivoklátě. Tyto činnosti nás doprovázely až do půle odpoledne, kdy jsme unaveni a přesyceni údržbou nasedli do auta a jeli vyzvednout v Leontýně Milana. Vyrazili jsme na jihozápad, stavěli se v plzeňském pivovaru na krátkou prohlídku Prazdroje a pak pokračovali do Všerub poblíž hranic s Bavorskem. Ubytovali jsme se v pěkném penzionu na nejvyšším poschodí s pěknou vyhlídkou do kraje, na rybník a bazén v popředí. Po chutné večeři a seznámení se s majiteli (manželi Hrkalovými), jsme vyrazili na obhlídku okolí, k hranicím, kostelíku a hřbitov. Zalehl jsem dosti brzy, a rozhodl se, že příští den bude pro mě odpočinkový. Spali jsme ve dvou místnostech, Karla s Evanem v jedné, a Emily, já a Milan v druhé. Usnul jsem brzy. |  |
| 3. čtvrtek |
 |
Probudil jsem se přede všemi a obešel okolí, pak jsem se nemohl dostat dovnitř. To nevadilo, bylo hezky. Po pozdní snídani jsme se rozdělili, Evan vyrazil na kole na vrch Čerchov, a já zavezl Karlu, Emily a Milana na jiný kopec, Koráb nad Kdyní, odkud oni pak pochodovali po hřebenu. Já se vrátil do Všerub a tam se pustil po praní a pak uvolněného sepisování svých zážitků. Ve tři jsem v Kdyni vyzvedl putovníky, ušli snad deset kilometrů. Vrátili jsme se do penzionu a uvolňovali se v bazénu, hráli kulečník, ping pong a povídali si o svých zážitcích. Evan ještě s Karlou vyrazili na kolech do Bavor, na Evanovo naléhání, že musí okusit jejich weisbier. Moje podráždění dýchacích cest se už tolik neohlašovalo, tak snad byla odpočinková pauza pro mě dobrá. |
| 4. pátek | Vstal
jsem brzy a prošel se na Všerubský hřbitov, okolo rybníka a lukami.
Přes noc byla bouřka, ale pak se začlo vyčasovat. Posnídali jsme v
penzionu a rozloučili se s jeho spolumajitelkou, příjemnou paní Zdenkou
Hrkalovou. Vyrazili jsme přes nedaleké hranice do německého Bavorska.
Milan byl u vytržení, že na hranicích nebyly žádné závory, celníci ani
policisté, jednoduše jsme bez zpomalení přejeli. Prohlédli jsme si
tuším Eschburg, kam předešlý den Karly s Evanem až došlapali na kolech,
a pak pokračovali na sever do Furth am Wald, než jsme znovu zabočili do
Čech. Příjemně mě překvapilo, že rozdíl mezi Německem a Českem již
nebyl tak drastický, bylo vidět, jak se lidi také v Čechách snaží
vyčistit nepořádek, vyspravit obydlí, zlepšit komunikace, posekat trávu
a obveselit prostředí kolem sebe květenou. Přes Babylon jsme dorazili
do Domažlic. V místním muzeu byla mj. také velmi důkladná výstava o
historii útlaku obyvatelstva v Československu nacisty během druhé
světové války, a pak dál hlavně vysvětlení perzekuce za komunismu během
následujících čtyřiceti let. Informační tabule byly i v angličtině,
takže mé děti mohly z jiného zdroje než ode mě slyšet o tom, v jakém
prostředí a podmínkách jsem vyrůstal, a snad i mohly vydedukovat, proč
jsem nakonec uprostřed těch čtyřiceti roků doby komunismu z republiky
odešel. Zvlášť Evana výstava velmi upoutala. S Milanem jsem pak
vystoupal na nakloněnou věž na domažlickém náměstí, těšilo nás, když
jsme při stoupání hravě předběhli po věžních schodech hekající
čtyřicátníky.
|
Po obědě v jednom bistru v Domažlicích jsme namířili do Zbirohu, kde nás překvapila skutečnost, že celý zámek vlastní soukromá firma, která z něj udělala hotel a organizuje společenské akce. Právě jedna z nich probíhala, svatba; jedna Češka si brala Holanďana za zvuků harfy, výzdoby se spousty pompy. Svatby jsme se pochopitelně nezúčastnili, místo ní však prakticky soukromé prohlídky hradu s průvodkyní mluvící i anglicky. Prošli jsme snad deset komnat, síní a kaplí s výzdobou a památkami od zrodu hradu po dnešek. Návštěva stála za to. Později jsme se navečeřeli jsme se u Sýkorů na Křivoklátě, potom, co jsme zkusili restauraci U Jezzu v Roztokách, kde bohužel bylo moc plno. I tak jsme měli štěstí, náhodou jsem střetl svého kamaráda a souseda z úplně ranného dětství Jenouše Cédla a jeho rodinu.
S Jindrou u Jezzu |
| 5. sobota | Milan
šel zas brzy ráno do práce dohánět rozdělování mezd, a já zapojoval na
střeše dříve nakoupenou aparaturu pro příjem internetu. Skoro jsem
musel kapitulovat, když jsem objevil dva kabely s totožnými zástrčkami,
které se do sebe nedaly strčit, jak měly. Jednoduše jsem zástrčky nožem
uřízl, když jsem díky sousedovi Oldovi sehnal cín a spoj spájel.
Zavolal jsem Karlovi Novákovi, ten se dostavil za chvilku a zkonstatoval, že po technické stránce jsem vše nainstaloval správně, a že signál přichází - přes údolí, přes hrad Křivoklát, až z Velké Bukové, na kterou jsem dle rady Karla anténu předtím namířil. Karel se asi hodinu potýkal s internetovým protokolem, oživil bedničku na půdě, aby komunikovala s počítačem, a pak se spojil se sítí Křivonetu, a posléze povolil přístup Milanovi, coby novému použivateli. Skvělé! Po mnoha týdnech snažení se mi nakonec povedl i tento projekt, zavést internet do domu. |
Pak
jsem jel na Leontýn vyzvednout v práci Milana. Byl svátek a po lesích
okolo se procházelo plno turistů a jezdilo kolařů. Zas byl nádherný den
být venku. Po příchodu domů jsem Milanovi daroval přenosný počítač i
vybavení pro napojení na internet, a vysvětlil mu, jak se dostane na
internetové stránky. Stavil se u nás také Jenouš a zavzpomínali jsme na
naše společně prožité dětství. Pak má rodina odjela do Pavlíkova
navštívit přátele Zuzku a Otu Kšírovy, uvidět jejich měsíc starou
dcerku a promluvit si s rodiči Zuzany Ankou a Jirkou.
Vrátili se přes Rakovník a Nový Dům zpět na Křivoklát. Milan si ještě prohlížel webové stránky, tak ho tato první jeho zkušenost ve svém domě s novým počítačem neodradila. Velmi rád vyhledává všelijaké skutečnosti o historii, hospodářství, zeměpisu atd., a přístup na web mu tuto možnost doufám velmi znásobí. Zbytek večera jsem maloval strop na jihozápad, s pomocí Evana a Karly. Zalehli jsme pozdě, Evan a Karla využívali dosyta připojení na internet teď přímo v domě, bez toho, že by museli jezdit pod určitý strom do lesa, či až do Prahy před Starbuck. Karla mluvila s Kjelem přes Skype. |
| 6. neděle | Ráno mě překvapila písmena na všech schodech, které před spaním vystříhala Karla. Přála jimi vše nejlepší k narozeninám své maminky. Emily jsme při snídani nadělili dárky a dali přáníčka, a pak se pustili s vervou do natírání bílou a pak broskvovou točitého schodiště z přízemí do prvního patra domu. Přerušili jen na oběd a večeři, všichni byli zapojeni, nejvíc pobízela Karla, která si předtím udělala svůj vlastní projekt také z vymalování a vyčištění WC. Emily pomohla vypráním záclon. Bylo krásné teplo lákající jít se koupat do Děčů, možná tam vidět známé či přátele, leč celý tým pracoval až do pozdních večerních hodin a dezerce nebyla tolerována. Udělali jsme ještě pauzu na dort se svíčičkami pro Emily a výběr sladkých zákusků, prakticky jsem vykoupil obchod vedle kostela na Amalíně. Než jsme šli spát, byla třetina schodiště byla dokončena. |
 |
| 7. pondělí |   |
Vstal jsem brzy a vyřizoval služební poštu. Sháněl jsem další barvu pro schodiště; při té příležitosti jsem mluvil telefonem s Karlem Breníkem, rád jsem ho slyšel. Nabídl mi barvu ze své prodejny; nakonec jsem vyrazil do Globusu, jistý, že správnou barvu přikoupím bez komplikací. Byl jsem zpět za hodinu a půl, děti ještě spaly. Jak se vzbudily, Karla vedla úsilí spolu s Evanem a Emily malování celého schodiště dokončit. Já mezitím znovu vyrazil do Prahy, tentokrát vybavit formuláře na vývozní proclení, nakoupit další součástky a naposledy pozdravit rozkvétající Prahu, svou pestrostí tolik víc přitažlivější, než jakou jsem ji zažil ve svém dětství. Mezitím tým Karly s Evanem a Emilí dokončili vymalování schodiště. Poslední večeři na Křivoklátě nám věnoval Milan, v restauraci Nad Hradem, v zahradním prostředí s ibišky a jinými květy. Před setměním jsme navštívili rodinný hrob a zapálili svíčku, pomysleli na naše blízké. Bylo kulaté výročí. Před dvaceti lety Milana a mě opustil náš táta, a před deseti máma. Západ slunce nás zastihl u Eustacha, Karla fotila na západ, já na východ, Evan se vrátil pěšky přes gloriet s Milanem po Zbeckých, záviděl jsem jim; musel jsem řídit. Večer jsem po balení nastavil pro Milana emajl, snad se budem moci takto dorozumívat častěji. Na Skype nezbyl čas. I tak byl Milan velmi zmatený z příkazů a možností počítače, snad se mu nebude vyhýbat, a zavedený internet mu bude fungovat bez poruch. |
| 8. úterý | Vstali
jsme v půl páté ráno, zavřeli kufry a o půl šesté opustili Křivoklát,
Milana dovezli a rozloučili se s ním na Leontýně, u Berouna dočepovali
naftu do auta, které jsme o půl sedmé doručili zpět půjčovně na
Ruzyňském letišti, bez problémů. Na terminálu 1 jsme se dočasně
rozdělili; já cestoval dříve, Emily, Karly a Evan měli před sebou přes
pět hodin čekání na svůj odlet. Plánovali ještě si někam vyrazit po
podání zavazadel. Já se přesunul na terminál 2 na vyřizování cla na
letecké součástky, které jsem vyvážel. Rozloučení s mou domovinou, mým
bratrem a milými přáteli mě hodně pohnulo, tolik jsem pocítil a
uvědomil jsem si, kolik do ní patřím. Byl jsem šťastný a vděčný za
všechny prožitky ye setkání. A ti, které jsem mínil vidět či si s nimi
promluvit mi doufám tentokrát prominou, že jsme se minuli.
Započal jsem klikaté putování do Wenatchee přes Amsterdam, Londýn a Seattle. Cestovali jsme odděleně, přesto jsme se všichni setkali jak v Londýně, tak na letišti v Seattlu. Karla byla šťastná, že jí očekával její přítel Kjel, a my byli rádi, že nás mohl svézt k Evanovu domu, ujel nám autobus a tak jsme se tam dostali o víc jak hodinu dříve. Emily nechala před výletem auto u Evanova domu, přeložili jsme kufry, rozloučili se a každý pokračoval jiným směrem, Evan zůstal doma v Seattlu, Karla s Kjelem jeli do Tacomy, a Emily se mnou přes hory Kaskády do Wenatchee, tam jsme dorazili v půl třetí ráno. Přivítal nás tříkilometrový stepní požár ozařující východní pláně kaňonu řeky Kolumbie. |
Loučení s Milanem před Leontýnem
Přivítání s Kjelem v Seattlu |
| 9. středa |
 |
Za míň jak pět hodin po příjezdu do Wenatchee jsem již zamířil na Kolumbii, jít si znovu zaveslovat. Nechtělo se mi déle spát. U doku jsem se náhodou setkal se svým přítelem Larrym, který se právě vrátil z veslování s Lorraine a Grace. Bylo prima se zas s ním vidět a být vítán zpátky. Trochu jsem byl z formy po víc než měsíční odmlce, ale brzy jsem se dostal do rytmu a krásně si zavesloval až nad horní most. Po snídani jsem se vrhl do vyřizování pracovních záležitostí a řešení komunikování, až se podařilo. Přes den bylo 35°C, příjemné, suché horko. S prací jsem skončil po večeři, kdy jsem vyslechl od své asistentky Tami průběh jejího starání se o místní záležitosti mé firmy i také o náš dům, to v druhé půli měsíce. S vděčností jsem jí předal dárek a šek za její zásluhy. Ona také byla vděčná za změnu od jejího běžného života s malými dvěma holčičkami, které v průběhu měsíce vyjádřily zájem o zeměpis, kde se nacházím, oblíbily si naší kočku Pumpkina, a byly také nápomocné. |
| 10. čtvrtek | Pracoval jsem od časného rána až do pozdního večera, odeslal plné auto zásilek náhradních dílů zákazníkům, a zpracovával nakupenou korespondenci. Večer k nám dorazila čtyřčlenná rodina Emilyné sestry Nancy z Oregonu na třídenní návštěvu. Emily šla na společenský večer své skupiny Covenant. Stepní požár na východ od města dále pokračoval, a hrozivě ozařoval údolí. |
 |
| 11. pátek |
mýval
Rodina Nancy (zleva, Antony, Erik, Larry a Nancy) |
Krátce
po šesté ráno jsem již vesloval na řece Kolumbii, poseté desítkami
motorových člunů rybářů, bylo jich tolik, že jsem se jim musel vyhýbat.
Jaká změna od jiných ročních období! Dostal jsem se nad tři mosty řeky
Wenatchee a pak nad horní most přes Kolumbii, zas nádherný tělesný i
estetický prožitek. Na břehu hledal potravu na kamenech pod hladinou
jeden mýval, housátka vzrostla do velikých hus a volavky létaly v
párech.
Během dne jela Emily s rodinou Nancy na kolech okruh podél řeky Kolumbie, já pracoval. Večer jsem se zúčastnil setkání spolupracovnicí Emily u Sally a Wese, v krásně položeném domě přehlížející z výšiny údolí řeky Kolumbie. Emily promítala zájemcům obrázky z naší návštěvy v České republice. Přihlížející byli překvapeni, jak malebná příroda je v Česku, a jak moderní a pokročilá je tamní společnost. Trochu si poopravili svoje poněkud zastaralé představy; snad. Taktně jsem se snažil naznačit, že v některých činnostech, například v telekomunikacích se mi zdá, že je to nyní Amerika, která zaostává. |
| 12. sobota | Vstal jsem hodiny před ostatními a v úřadě doháněl administrativu. Snídali jsme až po desáté. Údolí barvilo slunce okrově, paprsky se prodíraly vrstvami dýmu ze stepního požáru, který stále pokračoval. Odpoledne jsme strávili v Leavenworthu obcházením obchodů a procházkou podél řeky Wenatchee, po které pluly snad stovky lidí na nafukovacích člunech. Bylo stále od našeho návratu z Evropy teplo, suché, každý den přes třicet stupňů. Navečer jsem posekal trávník. |
S Antonym házím žabky |
| 13. neděle | Při
veslování po Kolumbii v šest ráno jsem viděl volavky, srnu na břehu,
rodinku hus, a zas plno rybářů kteří zvolna táhli proti proudu,
zanechávající za sebou benzínové spaliny. Zazpíval jsem si a zas
výborně zasportoval.
Larry zaučoval žáka Grega Robisona Po spršce a krátké snídani jsme všichni - rodina Nancy, a Emily se mnou - vyrazili na rodinný piknik na západní straně hor v hlavním městě tohoto státu, v Olympii. Pořádala ho teta Emily, Mary Jane, sestra Eda, ve svém domě na jižní straně města, který měl velkou zahradu a lesík. Sešlo se jednadvacet příbuzných, ze strany otce Emily. <
Povídali jsme dlouho, a navečer v úzkém kruhu, kdy nás zbylo jen šest, Mary Jane a její manžel Judson, Ed a Sheila, Emily a já. Pověděl jsem svým příbuzným detajly z mého dětství, které ještě nevěděli, a oni se zájmem poslouchali a komentovali. Na oplátku se dělili o své odpovídající prožitky. Známe se již šestatřicet let, a stále si máme co říci. Před setměním jsem postavil vzadu na zahradě stan, kde jsme s Emilí spali. |
|
| 14. pondělí | Spalo
se mi dobře, pokojně, nerušeně. Po spršce jsem posnídal s ostatními,
vyřídil některé pracovní záležitosti internetem. Po rozplynutí ranní
mlhy jsme ve čtyřech, Ed, Sheila, Emily a já vyrazili k čtyřiapůl
tisíce metrů vysoké sopce Rainier, tyčící se majestátně na obzoru,
odevšad viditelné ze západního Washingtonu. Z Olympie k ní je to po
silnici asi stodvacet kilometrů. Uplynulo několik let, co jsme tam
naposledy byli, tak to bylo prima se znovu spolu potěšit z majestátní
přírody sopku obklopující, a vidět její vrchol zabalený do mračnového
hedvábného závoje. Bylo ještě ale tolik sněhu, že cestičky byly
zapadané.
Horské květy však rostly bujně v nižších polohách, lilie, indiánské štětce, lupiny, aj. Sopku jsme objeli a pokračovali dál přes Kaskády do Wenatchee, kam jsme dorazili pozdě večer. Vyložili jsme v sobotu zakoupené tři kbelíky čerstvých jahod, na zpracování na džem, a zalehli. |
Poobědvali jsme ve skoro sto let staré horské chatě ve středisku Ráj na jižní straně Rainieru.
|
| 15. úterý |
|
Vyrazil jsem po proudu, méně oblíbenou trasou, ale s méně rybáři a jimi způsobeného vlnobití, zas jsem si výborně zavesloval. Po snídani s Edem, Sheilou a Emilí jsem pracoval, pak mě zubař Gary opravil malý kaz na zadní stoličce, dělal jsem potom celý den do večera. Večer jsme si promítali videa, která jsem natočil od dubna. |
| 16. středa | Byl sváteční den, slunečno, rozzářeně. Dělal jsem do pozdního odpoledne, šel se projít s Edem, ten měl potíže s nohama, šoural se, mrzelo mě ho vidět ne už tak plného energie, jako vždy býval. Navečer jsem s ním šel koštovat vína v jedné z mnoha nových výroben vín, Chateau Fair Le Pont, poblíž soutoku Wenatchee s Kolumbií. Večer jsme shlédli ve čtyřech film o životě muže z Afganistánu, The Kite Runner, hodně mě pohnul. |  |
| 17. čtvrtek | Vesloval
jsem proti proudu až nad haldu štěrku na Kolumbii, viděl volavky, husy,
jestřába, malé ptáky útočící na loupežnou vránu. Zas jsem se nádherně
uvolnil a zacvičil si. Domů jsem dorazil včas na snídani s Edem a
Sheilou, a Emilí, než její rodiče vyrazili na desetihodinovou cestu
zpět domů do Ashlandu do Oregonu. Moc oba Eda i Sheilu mám rád, jsou to
nádherní lidi, kteří zatímco se o ostatní zajímají, včetně nejbližších
členů své rodiny, a mají své vytříbené a vyhraněné názory, dovedou
udržet odstup tak, že se nemíchají do vztahů mezi ostatními,
nepřesvědčují je o správnosti svých názorů, nenavrhují jim, jak by si
oni měli zařídit život. Ohromně jejich přístup oceňuji, jsou mi vzorem,
snad i já tak dokážu jednat.
Zbytek dne jsem strávil prací v úřadě, a s Emilí, dělali jsme přípravy na převod našich účtů z banky, největší v tomto státě, které se ale nevede moc dobře a je nebezpečí, že i možná zbankrotuje. |
|
| 18. pátek | Ráno
jsem strávil v práci a pak s Emilí při převodech v bankách, a v
podniku, který instaluje koberce. Dohodli jsme se na výměně poničené
podlahy, která byla zaplavena v přízemí našeho domu koncem května.
Odpoledne jsem vyrazil šlapat do hor na sever od jezera Chelan na příští dva dny se třemi muži z naší pospolitosti unitariánů. Ve Mezi nimi byl i můj přítel právník Larry z veslování, tomu je 61 let, dále organizátor výšlapu Ben, čilý sedmdesátník, bývalý kožní chirurg, a Erik, 39 let, fyzioterapeut. Od takových odborníků jsem předpokládal zkostnatělost v přístupu k rekreaci. S radostí jsem objevil opak. O podrobnějším průběhu výšlapu se chci zmínit na jiných webových stránkách, včetně více fotek. Zde je výtah: Výšlap k Orlím jezerům. V pátek dvě hodiny autem a dvě hodiny šlapání na skalní ostroh v jehličnatém lese, večeře, chlapské kamarádství, a noc pod stany pod tisíci hvězdami a Měsícem. |
 |
| 19. sobota |
Ptáci mě vzbudili v pět ráno. Vyšel jsem si po okolí, posléze posnídal s mými společníky, pak zapakoval a stoupal šest kilometrů k Orlím jezerům, a pak další čtyři do sedla ve výšce 2300 m.
|
Ze sedla jsme uzřeli Vařící-Se-Jezero (nic se v něm nevařilo, jen na nás zaútočily miliony komárů). Nicméně tam jsme postavili stany a prochodili horské louky plné nádherných květin, bublavých potůčků, svišťů, srn, veverek, aj. I přes tu výšku bylo velmi teplo, přes 30°C, a tak jsem uvítal možnost vykoupat se v jezeře, což bylo senzační pokud jsem byl pod vodou. Jak jsem vylezl, musel jsem sprintovat do ochrany sítě stanu, za urputného bodání hmyzu na všechna obnažená místa mého těla (plavky na seznamu obsahu baťohu nebyly). S Larrym a Erikem jsme vystoupili ještě do dvou sedel a brzy přišel nádherný západ slunce. Před ním jsme si pobaštili na dehydrovaných těstovinách s něčím, co mělo připomínat kuře, povídali si, připíjeli si, dívali se do ohně. Zalehli jsme brzy po po setmění, Larry a Ben v jednom stanu, já v druhém, Erik zas vyvolil spát pod širým nebem bez stanu. |
| 20. neděle | S prvními paprsky slunce na štítech jsem obcházel jezero, obdival daňka s pětiparožím, Erik mezitím šplhal na nejvyšší štít. S komáry jsme soutěžili, kdo sní čeho k snídani víc, zabalili jsme a po osmé vyrazili na cestu zpět, okolo nižšího Orlího jezera a jehličnanými lesy zpět k autu, kam jsme dorazili v půl druhé, a tři hodiny později zas zpět. Během výšlapu jsme se střetli se zajímavými lidmi; zprvu se třemi amazonkami na koních, pak na nejvyšším bodě s trojicí extrémních běžců (mezi nimi jedna běžkyně), obíhali okruh přes 30 km, nahoru a dolů, a pak mě namíchlo (toho, kdo miluje klid a tichou přírodu) sedmero motocyklistů, kteří následovali stejnou rozervanou trasu co my, kdybych je neviděl, nevěřil bych, že něco takového se zdá zdolat na motorkách. Naštěstí se vyřvali za patnáct minut u Vařícího jezera a odjeli dále. |
  |
| Mezitím Emily se v pátek vypravila na koncert Briana Ohmeho, z naší pospolitosti, předvedl své nové písničky a poezii v kavárně Mella. Příští den, v sobotu, si vyšla na procházku s Penny, manželkou Larryho, a večer s Ranou a Lynnem z našeho šlapacího klubu na další koncert, Michaela Carlose a jeho kapely, ve vinných sklepech asi třicet kilometrů jižně odtud. V neděli šla na mši unitariánů a odpoledne se pustila do gruntování v našem domě, až jsem přijel. Povečeřeli jsme spolu, uvnitř klimatizovaného domu, venku bylo stále velké vedro, grilované vepřové s bramborem a zeleninou. Pozdě večer jsem zavolal Milanovi, u něj bylo půl sedmé ráno. Potěšil mě sdělením, že vše ještě funguje, voda teče, po několika týdnech si přečetl emajl ode mne, přes doposud fungující internet, snad mi odepíše. Zmínil se, že si přečte mé noviny. Snad tě pobaví, Milane! | ||
| 21. pondělí | Měl jsem v plánu jít brzy ráno veslovat, pak jet do Seattlu vyzvednout zásilku větších náhradních dílů z ČR. Z plánu se uskutečnila pouze ta první část, veslování. Letecké díly se zatoulaly místo do Seattlu až do Šanghaje v Číně. Musí letět zpátky do Frankfurtu, než je pošlou sem. Na doku jsem soutěžil o skif s dvěma veslařkami, zachoval jsem se galantně a plul na jiném, než obvykle. I tak jsem si krásně zasportoval, a byl docela čilý i po dvou předešlých dnech šlapání po horách. V práci bylo docela živo, odeslal jsem několik zásilek a na poště mě přivítal konečný šek za dodávku mnohých dílů, které jsem sesbíral během návštěvy v ČR v červnu. Děkuji přátelům za pomoc s vybavováním. Navečer jsem zajel pro novou propanovou bombu pro gril, a upekl lososa. Toho jsme si dali s Emily s rýží, brokolicí, citronem a koprovou omáčkou. Pak jsme hráli slovní společenskou hru a já psal tyto řádky, rozjímajíc, kdo kdy kde je bude číst, jak se bude cítit, a zdali uslyším odezvu. |  |
| 22. úterý | Strávil jsem celý den v práci, doplňováním sortimentu náhradních dílů a komunikováním. Byl nádherný den. | |
| 23. středa | Už
o půl šesté jsem vesloval po Kolumbii.. Byla ohromně nízká voda tak jsem musel dávat
dost pozor na ponořené překážky, s ničím jsem nepřišel do kontaktu,
vyvesloval proti proudu postranní řeky Wenatchee k prvnímu mostu, dál
to nešlo, otočil jsem a pak svižně plul po proudu k soutoku s Kolumbií,
a proti jejímu proudu k hornímu mostu. Fotil jsem zblízka volavku, jak
stála na kmenu a zpíval jsem písničky.
|
V
práci později jsem dělal administrativu, stahnul do přenosného počítače
nové antivirové předplatné a snažil se komunikovat.
Navečer jsem s Emilí prochodil lesy v okolí bývalého státního kampingu poblíž místního lyžařského střediska, který si na večer pronajmuli místní ochranáři otevřeného životního prostoru pro piknik a schůzi. Tento svaz, jehož jsem také členem, skupuje pozemky poblíž posledních domů města, aby se dále nerozlézalo a nevylézalo na nyní neposkvrněné svahy kopců město obklopující, a také skupuje pozemky podél řek, aby ryby mohly nadále táhnout vysoko po nich, a podél přístupových tras pro pěší chodce a kolaře. Tam, kde se koupě nedaří, se svaz snaží docílit dlouhodobé dohody se stávajícími vlastníky, aby se svým majetkem nakládali pro přírodu a její milovníky příznivě. |
| 24. čtvrtek | Po dlouhé odluce jsem se zase dotknul svého kluzáku, vytáhl ho z vlečného vozu a udělal na něm výroční údržbu, vyčistil a promazal. Protože však ještě potřebuje výroční prohlídku oprávněným mechanikem, strčil jsem kluzák zpět do své kukaně. Snad příští týden ho zavezu na prohlídku k Ronovi do Moses Lake. Odpoledne jsem strávil v práci, internet mi dával zabrat svým vysazováním, nicméně nakonec se všechna spojení povedla, včetně zaplacení kunovické továrně před jejich celozávodní dovolenou. Večer jsme se s Emilí shledali po víc jak měsíční pauze s našimi přáteli z pátečního šlapacího klubu, v domě Judy a Monteho. Přišli i Rana a Lynn. Po společné večeři jsme shlédli autobiografický film od iránské autorky "Persepolis" . Byl zajímavý mimo velmi osobního podání také tím, že byl celý kreslený a animovaný jako seriály typu "comics", stejně tak, jak byla knížka, na jejímž základě byl natočený. Zajímavé také bylo, že perský film byl ozvučen ve francoužštině a my ho sledovali s anglickými titulky. Přiznám se, že první část filmu jsem prodřímal, pak mě ale zaujal a mrzelo mě, že jsem první část zmeškal. Pustím si ji asi znovu. Po filmu jsme měli zákusky a promítali jsme obrázky z nedávné cesty a pobytu mé rodiny v České republice. Naši přátelé měli plno dotazů a i komentářů, srovnávajíc své zážitky s našimi. Byli překvapeni, jak ČR rozkvetla od jejich návštěvy v 1990. |  |
| 25. pátek |  |
Dva veslaři vyrazili na řeku již v pět ráno, a vraceli se, když já nesl skif na dok. Byli to Rick a jeho přítel. Postupně se objevili i Larry a Lorraine, tak bylo docela živo. Viděl jsem dvě volavky, vznesly se hned vedle mě, nádherné. Při návratu domů jsem odeslal zásilky z pošty, pak se ospršil a posnídal s Emilí. Rychle jsme spakovali a vyrazili v devět s mikrobusem, ze kterého jsem vyložil všechna sedadla až na dvě, do Seattlu pro zásilku větších náhradních dílů. Vyložil jsem Emily u Trader Joe, oblíbeného speciálního obchodu s potravinami, a jel na letiště Seatac. Vyzvedl jsem u odbavovací společnosti Lufthansy (korejská firma Hanjin Logistics) dokumentaci, a s ní zamířil na celnici. Tam jsem byl připraven na dlouhé čekání, měl jsem štěstí a odbavili mě brzy. Zavolal jsem zákazníkům, naložili jsme nákupy potravin a po přejezdu přes krásné hory Kaskády po páté dorazili zpět do Wenatchee. Večer jsme strávili u Penny a Larryho a promítali jsme fotky z výletů do ČR a z nedávného výšlapu po horách. |
| 26. sobota | Z postele mě vytáhl další nádherný slunný den, již tolikátý bez deště. Udělal jsem si zelený čaj a vybavoval si, co mí blízcí asi zrovna dělali. Milanovi jsem poslal další emajl, snad mi odpoví. Zavolal jsem po delší době taky Olafovi do Oregonu. Vede se mu vcelku dobře, má zatím stálou práci, těší se z úspěchů dětí Philipa a Hany, má přítelkyni se kterou se často vídá. V zimě si koupil nové lyže a hodně jezdil se synem, ten je v závodním týmu univerzity. Olaf říkal, že se cítil, jako by mu bylo třicet. Po hovoru s Olafem jsem se připojil k Emily a její přítelkyni sousedce Elisabeth na procházku podél zavlažovacího kanálu. Elisabeth a Mark se asi rezejdou; jí se ohromně moc stýská po svém synovi a rodném Holandsku, zdá se jí, že jí zde nic nedrží, klima jí vadí, v zimě je jí moc zima, v létě moc teplo, nemá zde zaměstnání, atd. Chodí s Markem na konzultace, nevypadá to pro ně nadějně. Večer jsme si poslechli ve vinných sklepech U bílé volavky v přírodním amfiteátru nad kaňonem Kolumbie našeho kamaráda Briana, a po něm skupinu Fat Happy. |
Elisabeth, Emily a já na procházce podél zavlaž. kanálu 
|
| 27. neděle |
 |
Kupodivu jsem byl na Kolumbii sám, až na rybáře. Žádní jiní veslaři. Viděl jsem mývala, zblízka volavky a nejzajímavější byl bobr, který vedle mě táhl velkou větev, daleko po proudu. Vyvesloval jsem až nad štěrkoviště, zpíval si a do počítání vesele zabíral. Pak se těšil na acidofilní jogurt s granolou, brusinkami a mandlemi. V církvi unitariánů byl hlavní program "jak přijmout změnu". Nejnověji se snažíme najít stálého "pastora" či "faráře", na půl úvazku, aby byla snad větší soustavnost a trochu více profesionalismu v našem duchovním vzdělávání. Odpoledne jsem dělal v úřadě a komunikoval. Pak jsem se věnoval obnově svého dvouletého leteckého přezkoušení s instruktorem Arniem. Večer jsem s Emilí vyrazil na mši luteránů, kde za doprovodu varhan, na které hrála naše přítelkyně Judy, zpíval sbor ze sousední církve. Hudba mě jako vždy uchvátila, při ní jsem se cítil blížeji svým blízkým. |
| 28. pondělí | I
když jsem vstal brzy, nepodařilo se mi vyrazit dříve na dodávku velkých
náhradních dílů opravně ve městě Moses Lake, velkého asi jako Rakovník,
vzdáleného hodinu a půl na východ odtud. Nejprve jsem pátral po
posledním dílu, který se mi zatoulal, pak jsem připojoval svůj kluzák k
mikrobusu, aby ho v téže opravně Ron prohlídnul. Nicméně o deváté jsem
byl na cestě, nejprve asi třicet kilometů na jih kaňonem řeky Kolumbie,
lemovaným úchvatnými čedičovými skalami střílejícími stovky metrů do
výšin, se šestihranými sloupci útesů tvořící tisíce varhaních píšťal.
Projel jsem okolo vinných sklepů U bílé volavky a vystoupal na plochou
náhorní planinu, která se táhne desítky kilometrů na východ. Ta byla
pouští až do nedávné doby.  Díky zavlažování kanály z Kolumbie se tam nyní daří pěstování nejrůznějších plodin. Také plno brambor, které jsou zpracovány tak, aby se mohly podávat v tisících restauracích McDonald v mnoha místech naší zeměkoule. Když jsem dorazil k Ronovi v jeho opravně, jako vždy mě ohromil zdánlivý chaos v jeho dílně. Vždy to tam vypadá, jako by tam byla předešlý den exploze. Nicméně mám Rona rád a důvěřuji mu, známe se již léta. Líbí se mi, že jednou do roka píše zprávu pro zákazníky i známé, ve které shrnuje své zážitky za předcházející rok. Neobává se dělit i o trapné příhody a osobní dojmy, také ze svých putování na Aljašku či do Polynezie na doručování opravených letadel. Ronovi jsem předal náhradní díly, on podepsal, a já pak rozložil a připravil k prohlídce svůj kluzák. Mezitím začalo být docela vedro. Co vím, uplynuly tři týdny bez deště. Cestou zpět jsem se stavěl na letišti ve Wenatchee, volal, odpojil kluzák, šel do úřadu a zbytek dne pomáhal Emily s přípravou jedné ložnice pro malování. |
 
|
| 29. úterý | Toto
ráno bylo na Kolumbii živo, objevilo se nakonec devět vodáků v době,
kdy já tam byl brzy ráno.
Přesto se mi poštěstilo uvidět rodinku vodních vyder (zde je starostlivá máma).  Vyvesloval jsem zas po čase až nad čtvrtý most po postranní řece Wenatchee. Doma jsem posnídal s Emilí na terase. Dopoledne se Emily chystala do malování, ale místo toho ho celé strávila u Elisabeth, posloucháním jejího stěžování si. Je škoda, že Elisabeth nedává moc příležitost Emily, aby i ona se mohla vypovídat. Tak až po obědě začla Emily vlhkou houbou otírat stěny, a pak natírala šelakovou základovou barvou. Těší se, až bude místnost hotová, mezitím maluje i když s odporem k té činnosti. Já šel na poštu kde mě čekaly pěkné zásilky.
Večer jsme šli na konec naší ulice na zakládající schůzi asociace vlastníků asi šedesáti domů v našem bezprostředním okolí, za účelem společného starání se o hlavní potrubí zavlažovací vody pro zahrady těch domů. |
|
| 30. středa | Strávil jsem ráno v úřadě, i Emily šla do práce na tři hodiny. Odpoledne jsme malovali dvě stěny dolní ložnice bílou barvou s odstínem zvaným konopí. Jestlipak ta barva tak byla nazvaná náhodně? Navečer jsem shlédl sám první půlku filmu Persepolis, kterou jsem před pár dny prodřímal. Tentokrát mě hodně zaujala. Večer jsem srovnával rozlohy střední Evropy s americkým severozápadem. | |
| 31. čtvrtek |  |
Dlouho před východem slunce jsem byl již na Kolumbii, docela to foukalo a hned ze začátku mi jedna vlna zatopila prostor pro nohy. Neměl jsem si brát ponožky. Houbičkou jsem vodu přenesel zpět do Kolumbie, a dál měl zas krásné veslování bez příhod. Viděl jsem dravého ptáka vylovit rybu přímo z řeky, několik volavek, a z dálky Larryho. Pak jsem se sešel s Emilí u autoservisu, mikrobus potřeboval nový olej. Pak zavezl Emily na sraz s Ranou a Lynnem. Ti ve třech vyrazili na horskou túru k Osmimílovému jezeru, a vrátili se odpoledne. Já mezitím vyzvedl větší zásilku náhradních dílů, roztřídil a rozeslal, a pomáhal s řešením servisních problémů. Byl zas nádherný den, tedy na východní straně Kaskád. Navečer jsme s Emilí přejeli na jejich západní stranu, kde bylo pošmourno, o deset stupňů chladněji, a mrholilo. Započali jsme naši větší cestu, která nás zavede až k hranicím s Kalifornií. Kdybychom začli v Praze, tak bychom dorazili do italské Bologne. Večer jsme vyslechli s Karlou jazzový koncert v PLU, a u ní jsme přespali. |
| Tak skončil můj červenec, zas tolik plný silných zážitků. Jaký byl tvůj? |
