Vítkovy noviny	DUBEN 2007

1. neděle		Apríl si pěkně zažertoval s Emily a se mnou. Náš pokračovací let do Argentiny byl zrušen pro stávku pracovníků řízení leteckého provozu v Brazilii, a my ztroskotali v pátek večer v Texasu. Neplánovaně jsme strávili dva dny s přítelem Joopem v Dallasu, ještě štěstí, že jsme u koho mohli bivakovat. Konečně v neděli večer jsme se do letadla dostali, a pak letěli přes noc deset a půl hodin.
2. pondělí		Ráno jsme přiletěli do Buenos Aires (dále BA) , shledali se s dobrým přítelem Etiennem na letišti, ten nám dal okružní jízdu okolo BA, nejdřív k řece La Plata zorientovat se, pak malými uličkami k nim domů. Shledání s Aurorou a třemi dětmi, Etienne připravil ASADO (s rozličnými druhy masa, tradiční argentinská pečeně), oběd ve dvě odpoledne. Malá siesta a pak do města projít se po trhu a okusit místní zvyky. Povídání dlouho přes půlnoc.
3. úterý		Dopoledne přes střed Buenos Aires na jih přes pampy asi 500 km do Mar del Plata, ubytování zajistil i hradil Etienne v hotelu Amsterdam – naléhal na to, že když jsme v Argentině, že se musíme podřídit místním zvykům - navečer procházka po pláži a městem, východ měsíce, večeře v restauraci Basque.
4. středa		Východ slunce a jeho pohyb zprava do leva – největší exotika. Procházka ve středu Mar del Plata a pak jízda do Tandil. Z pamp se začly zdvihat žulové kopce. Návštěva v plachtařském klubu. Výstup na jeden kopec v Tandilu, podél trasy soch líčící ukřižování Krista. Oběd v Parrilla s pečenými a smaženými masovými specialitami. Návrat v devět zpět k Etiennovi domů. Povídání dlouho přes půlnoc.
5. čtvrtek		Do středu města, k Etiennovi do úřadu, procházka v pěší zoně která by mohla být v kterékoli evropské metropoli. Oběd v nově renovovovaném Puerto Madera s hypermoderní výstavbou. Pak na staré město, procházku po čtvrti umělců La Boca. Večer videa, Aurora hrála piano. Povídání zas dlouho přes půlnoc.
6. pátek		Do středu Buenos Aires vlakem a metrem, procházka po historických místech – Catedral s tumbou San Martína, dům vyhlášení nezávislosti, růžový dům prezidenta a ministerství vnitra, další vládní budovy- financí, hospodářství, daňový úřad, státní banka, parlament. Oběd v krásné restauraci u řeky La Plata poblíž městského letiště. Setkání s Aurorou a její mátí Gracielou, procházka růžovými zahradami v nádherném obrovském městském parku, všichni lidi užívali dne volna v tento velikonoční pátek. Večer ve čtyřech na večeři a představení slavného tance, který vznikl v Buenos Aires – TANGA. Zas povídání dlouho do noci.
7. sobota		Vlakem do Tigre, zastávka v San Isidro, procházka, v Tigre na rybí tržnici, a výšlap přes město, oběd u řeky, taxi od muzea Tigre, balení, rozloučení a večer odlet z Buenos Aires. Etienne pracuje coby konferenční překladatel, o týden později odcestoval do Francie a Indie, na tři týdny.
8. neděle		Cestovali jsme celou noc a den, v jedenáct nás vyzvedl v Seattlu Evan s naším autem, oběd v Café Picollo a předání dárků, návštěva u něj doma a vyslechnutí jeho snah sehnat zaměstnání. Odpoledne jsme se s Emily sami dva vrátili do Wenatchee, shledání s kočkou Pumpkinem, doma vše v pořádku.
9. pondělí		Špatně se nám spalo ve vlastní posteli, mě znovu rozbolelo pohmožděné žebro – že by bylo skutečně zlomené? Střet s realitou nutnosti vrátit se k nepříjemným pracovním projektům a problémům. Celý den a večer v práci.
10. úterý		Zase špatné spaní, navíc velké bolení hlavy – nás obou! Práce, práce. Revize daňového přiznání, poradce se zpozdil. Bankovnictví, přišly zálohy od dvou kupců kluzáků, dobré. A dokonce i kolumbijci, kteří tak dlouho dlužili, konečně převedli platbu.
11. středa		Emily bolela ráno hlava tak, že zůstala pár hodin doma, než odešla do práce. A já se snažil nekýchat, protože to hrozně bolelo na žebro, když jsem musel. Lazaři! Práce, práce. Dnes kunovičtí oznámili, že opožděný kluzák pro mou firmu byl konečně zalétnut, a že snad bude i v pátek expedován. Poslední nový Blaník v historii? Večer jsem vyráběl video o naší cestě pro španělský klub.
12. čtvrtek		Práce a odpoledne dovyrábění videa pro španělský klub, který se sešel v počtu asi čtrnácti lidí v domě Nan. Přišel i můj profesor španělštiny; pro něj speciálně jsem promítl video o návštěvě v Buenos Aires, kde coby desetiletý kluk rok a půl žil. Stihli jsme s Emily i oslavy 60tých narozenin Lynna.
13. pátek		Pro pověrčivé měl dnešní pátek třináctého cosi společného se skutečností, že v Kunovicích byl naložen do námořního kontejneru pro mou firmu snad v historii poslední vyrobený kluzák Blaník. Navečer jsme vyrazili s Emily s naším pátečním klubem na výšlap nad důl na zlato. Monte a já jsme se šetřili, on se pulíroval ze zlomeného žebra, a já taky. Bylo pod mrakem a mrholilo, ale byli jsme odměněni nádhernými jarními květinami. Večer jsme strávili ve větším houfu u Judy a Monte, jedli pizzu a dívali se na naše video z Argentiny, a horolezectví Drew a Cathy v Oregonu.
14. sobota		Konal se velký závod železných mužů a žen, “Z hřebenu k řece”, já ho jen tentokrát poslouchal v rádiu. Ráno nahoře sněžilo. Odpoledne se ale vyjasnilo a bylo hezky. Dělali jsme s Emilí na zahradě. Večer koncert. Nadcházející pondělí měl Evan nastoupit na nové místo, které po dvou měsících hledání zaměstnání sehnal přes pracovní zprostředkovatelnu.
15. neděle		Ráno jsme si vyšlápli s Penny a Larrym do kopců na západ od města. Žluté květiny nás všude obklopovaly (balsam root), a byla pohoda, když náhle zazvonil Emilyn mobil. Zpráva byla devastující. Evan měl vážnou nehodu na kole a volali z nemocnice, kam ho vzala záchranka. Rychle jsme výšlap přerušili, omluvili se našim přátelům a vyrazili s Emilí do Seattlu. Mezitím jsme požádali Karlu, aby do nemocnice taky zajela z Takomy, kde ji navštěvoval Kjel. Za tři hodiny jsme mluvili se specialistkou chirurgkou. Evanova pravá tvář byla na cáry, měl odtrhnutý spodní ret, a ztratil kus kůže pod nosem. Šest hodin po nehodě ho operovala za úplného uspání. Dvě hodiny později prohlásila, že je vše v pořádku, sešité, až na tu část, kde Evan kůži ztratil, která se bude muset za dva či tři měsíce znovu korigovat, buď transplantací, nebo stáhnutím. S Evanem jsme odešli z nemocnice před půlnocí, a s Emilí jsme tábořili u něj doma na kauči do dalšího dne.
16. pondělí		Celý pondělek jsme strávili s Evanem, a pomáhali jsme mu se zotavovat. Evan nikdy moc předtím léky nebral, a měl velkou toleranci pro bolest, tak drog proti ní moc nepolykal, a zotavoval se tak povzbudivě, že jsme se s Emilí mohli navečer vrátit domů. Předtím jsme velmi poděkovali Evanovým dvěma spolubydlícím, Johnovi a Jordymu, kteří ho v prvních několika hodinách velmi obětavě ošetřovali, John byl s ním na záchrance, a komunikoval s námi. To bylo dobře, protože jinak nemocnice pro svou velmi opatrnou politiku nesdělovat nic třetím stranám by nám nic nebyla řekla. Rozloučili jsme se s Evanem s tím, že ho znovu za dva dny uvidíme.
17. úterý		S Evanem jsme byli v kontaktu emailem, to bylo pro něj snazší, než mluvit. Snažili jsme se ho udržovat v dobrém duchu, hlavně ho štvalo, že přišel znovu o zaměstnání. Pracovní zprostředkovatelna dosadila na pro něj určené místo jiného.
18. středa		Spakoval jsem své krámy do kufru a baťúžku na týdenní cestu do Evropy, která se točila okolo čtyř hlavních programových bodů. Za prvé, návštěvy veletrhu leteckého průmyslu na jihu Německa u Bodamského jezera ve Friedrichshafenu a s mnohými mými obchodními partnery, hlavně litevskými. O pár dní později pak účastí na koncertu LEGENDY 60 bývalých i současných hvězd rokenrolového nebe Slovenska před 40ti lety, v Bratislavě. Pak na Moravu na jednání s mými obchodními partnery s kluzáky na Moravě, a čtvrtý hlavní bod mé cesty byla návštěva s mým bratrem a prohovoření co udělat pro údržbu našeho rodinného domu na Křivoklátě. Po Emilyné práci odpoledne ve středu jsme vyrazili do Seattlu za Evanem. Velmi nás potěšil, když se rozhodl připojit se k nám a jet do Tacomy vyslechnout recitál Karly. Večer vážné hudby se konal v nádherném auditoriu její tamní univerzity spolu s dalšími osmi sólisty na piano a varhany. Byl to krásný zážitek, Karla předvedla Fantasii impromptu od Chopina, nádherné. Klikni na VIDEO. Pozdě večer jsme se s Emilí vrátili do Seattlu, kde jsme přespali v hotelu poblíž letiště; Emily ještě po půlnoci zavezla Evana k němu domů.
19. čtvrtek		Brzy ráno mě Emily hodila na letiště, odkud jsem přes Detroit odletěl do Frankfurtu. Cestování trvalo celý den a noc. Snažil jsem se využít každého volného okamžiku k předespaní, abych vyanuloval účinek devítihodinového časového rozdílu. Mezitím s Evanem vyrazila Emily do zálivu v Seattlu, dostat ho ven.
20. pátek		Ráno v devět středoevropského času jsem celkem čerstvý vyzvednul pronajmuté auto na letišti ve Frankfurtu a vyrazil na jih, na pět hodin vzdálené AERO Friedrichshafen. Mrzelo mě, že cestou jsem neměl čas stavit se u dvou rodin poblíž Stuttgartu, které k nám před lety vyslaly dvě své děti na výměnný pobyt, Phillipa, a Christine. Krajina okolo Bodamského jezera mi připomínala Křivoklátsko. Ještě před veletrhem jsem našel předem zamluvený hotýlek Adler uprostřed venkovské krajiny v malinkém Ittendorfu. Upracovaná paní Barbara mě našla v registru, hned mi dala s sebou klíč a já mohl rychle vyrazit na veletrh, maximalizovat čas, který jsem měl pro něj k dispozici. Veletrh se konal v místě proslaveném vzducholoděmi Zeppeliny, které tam vznikly. Výstavní haly byly v šesti obrovských hangárech s přívětivými klenutými střechami ze dřeva, a kvalita exponátů a hlavně jejich prezentace daleko předčila v porovnání americké výroční plachtařské veletrhy, na které jsem byl zvyklý. Ovšem tento veletrh byl pro všechno všeobecné letectví, ne jen pro plachťáky. Věnoval jsem půl dne zevrubným návštěvám u vystavujících, současných i možných budoucích obchodních partnerů. Byl jsem překvapen. Neočekával jsem, že se s tolika známými sejdu – z ČR, Slovenska, Polska, Slovinska, Německa, Litvy a USA. Byl jsem schopen i vyřešit několik táhlých reklamací, tak toto samotné výdaje za účast skoro zaplatilo. Hlavně jsem se chtěl věnovat setkání s mými litevskými partnery, zásobovateli kluzáků značky LAK, na jejichž distribuci v USA má moje firma výhradní práva. Vystavovali poprvé svůj nový dvoumístný kluzák LAK-20T, a znovu již známý jednomístný LAK-17T, patřící jejich dánskému dealerovi Erikovi. S ním a pěti litevci jsme večer vyrazili na nábřeží Bodamského jezera na večeři a delší povídání, bylo prima si osobní kontakt znovu obnovit s těmi , které jsem již znal – Stasyse a Mindaugase, a seznámit se s novým vedoucím výroby Romasem, zkušebním pilotem Katasem a obchodnicí Gražinou. Můj celkový dojem byl dobrý, i když bych si býval přál, kdyby dali ti litevci více důrazu na profesionalismus – hlavně co se týče kvality instalací zařízení na zakázku a poprodejního servisu. Vynikající kvalita jejich výrobků – kluzáků samotných – si to víc jak zasluhuje. Rozloučili jsme se v dobré náladě za příjemného vánku a rozešli se do svých hotelů. Já si v Adleru s paní Barbarou domluvil snídani na brzké ráno, a šel na kutě. Kostelní zvon přes ulici mi odbíjel čas a já ani budíka nepotřeboval.
21. sobota		Vstal jsem v šest, našel snídani, rozloučil se před odchodem s Barbarou (ta už zase pracovala – ukázka, že vlastnit hotel není pozlátko), a malými silničkami vyrazil okolo Friedrichshafenu směrem na Mnichov. Kus od něho jsem si totiž domluvil sraz s Ivanem, Evou a Helenou. Ti shodou okolností projížděli ze Švédska do Rakous na lyžování. Našli jsme se v malém městečku Brunnthal a byl prima pokec. Partaji jsem věnoval kus uzeného lososa od nás a Ivan mi daroval malý mobil, abych nebyl tak za opicemi. Díky Ivane! Za chvíli jsme si již zamávali na dálnici, oni frčeli na jih a já na východ směrem na Bratislavu, můj další hlavní cíl. Projel jsem okolo zasněžených Alp, na kopci se tyčícího Salzburgského hradu, později okolo klášteru v Melk (kde naše rodina s Milanem před lety jezdila podél Dunaje na kolech), a pak obchvatem kopci na jih okolo Vídně. Na východ od toho města jsem se ztratil a málem přejel až do Maďarska, pak to vzal malými silničkami přes Gattendorf pod tyčícími se obrovskými větrnými mlýny do Bratislavy. Jak na německorakouských, tak ani na rakouskoslovenských hranicích nebyli žádní strážníci, a já se podivoval, jak to bylo možné se přes tyto hranice dostat bez zastavení. Jaký obrovský kontrast s ještě poměrně nedávnou dobou totality!!! LEGENDY 60 – Bratislava V Bratislavě v PKO (parku kultury a oddychu, zařízení silně ještě připomínající doby komunismu) probíhala pilně zkouška kapel. Já však nechtěl nechat pronajaté auto na ulici na pospas rozkrádačům a vyčkal jsem, až se kamarád Juraj, dříve známý coby Sačmo, vrátí do svého domova v Devínské Nové Vsi, abych auto mohl u nich nechat. Skutečně se zanedlouho objevil, a od té doby jsme strávili spolu nepřetržitě příštích třicet hodin. Nejprve jsem se seznámil s jeho ženou Ivanou a jejími dětmi Dianou a Romanem, dozvěděl se o jejich zájmech a koníčcích (přítel, a snowboarding, videostřih, cestování). Pak jsme vyrazili s Jurajem na kolech podél řeky Moravy v za doby Železné opony pásmu smrti za elektrickým plotem k soutoku Moravy s Dunajem, tam se vyšplhali na hrad Děvín, a obdivovali výhled do kraje. Pro večerní představení vážné hudby, které a jiná pořádalo město Bratislava v rámci otevřených dveří zdarma, instalovali reflektory a lazerová světla. Vyšlápli jsme i na pískovcové skály Sandberg odkud vedou stezky přírodou až do Bratislavy. Juraj navrhl, že bychom mohli přespat u něj na chatě v Malých Karpatech nad Modrou, já souhlasil, tak jsme vyrazili za tmy. Nejdřív jsme se ale ještě stavěli v PKO, kde stále nadále různé skupiny nacvičovaly. Hudebníci na mě udělali ohromný dojem, a pomalu jsem se začal dostávat přes první zklamání, že má skladba nebyla pro pozdní přihlášení zařazena. Bez přípravy jako ti ostatní by asi vyzněla dost blbě. Noční Bratislavou jsme pak přejeli na sever a v Modré zabočili kroutivými silnicemi do hor na chatu. Tam jsme se setkali s Braňou a Paľom, kteří od Juraje chatu pronajímají a starají se o ni. Velmi příjemný mladý pár, plný energie a zvědavosti. Hned otevřeli láhev šampaně a podělili se o szegedýnský guláš s knedlíkem, no balada. Stáhli jsme dolů dvě matrace a po vzájemném ujištění se s Jurajem, že po sobě nepolezeme, jsme jeden vedle druhého ulehli.
22. neděle		Ráno jsem uvedl Juraje z mylného domnění, že nechrápe, no, bylo to v rámci normálu. Prošli jsme se rychle po okolí (proč rychle - Juraj chtěl zas zpět do PKO na zkoušku – jeho nervozita začla narůstat). Chata byla uprostřed kolonie jiných, zasazených do krásného bukového lesa. Rozloučili jsme se a napůl cesty do Modré ještě navštívili Jurajova spolužáka ze Žiliny, říkali si Frenky mladší a starší. Spolu nyní pracují na webových stránkách a knížce o historii kapely z doby před 40ti lety. A pak na skok stavení v Pezinku u dcery Juraje Janky a její rok a půl staré dcerky, a zastávka u bizarního domu, který si postavil nějaký výstředník (Juraj mi později poslal fotky interiéru, s poznámkou, tak takto žije naše slovenská šlechta). Jurajova nervozita ze skutečnosti, že bude zanedlouho skutečně vystupovat před celým Slovenskem postupně nadále narůstala. Navíc se začal obávat, jak dostane všechny své známé dovnitř, na koncert, který byl veřejnosti uzavřen a byl jen na pozvání. Rychle jsme se vrátili k němu domů a on natiskl ještě nějaké staré fotky kapel (měl na starosti pověřen od organizátorů přípravou informačních panelů). V tom shonu zapomněl doma již připravené vstupenky. Na zkoušku v PKO jsme dorazili v ranné odpoledne a od té doby já už zůstal uvnitř, Juraj mi zanedlouho sebral původní vizitku Host, aby ji mohl znovupoužít pro své hosty. Juraj mi nechal používat svou historickou kytaru Jolandu, po které postupně přítomní žárlivě pokukovali, jako by to byl poklad. Skutečně byl. Díky ní jsem se totiž mohl s Jurajem zúčastnit vystoupení na jevišti, doprovázet ho a přitom prozpěvovovat šuby-duby-dába. Vzhledem k tomu, že jsem kytaru nepřipojil k elektrice, byla moje role vystupovat naprosto bez rizika, že něco zmrvím. Mohl jsem tudíž vesele zpívat (mikrofon šel) a být naprosto bez trémy. Užíval jsem plnými doušky stále narůstajícího nadšení plynoucího z kontaktů mezi shromažďujícími se účinkujícími, některých z nich ještě slavných hvězd, organizátory, a pracovníky ze slovenské televize. Ti poslední nashromáždili osm kamer včetně dvou na velkých jeřábech, se kterými se mohli vznášet nad hledištěm, a v pozadí měli počítači a mixéry obsazený nahrávací bunkr. Scéna samotná by mohla vybavením úspěšně konkurovat s tím co je k vidění na koncertech Stounů či jiných významných kapel, se stovkami reflektorů, blikačů, blesků a kouřových efektorů. Juraj poznamenával, že aparatury na koncertě bylo na přes deset milionů. Mezitím začla hlavní zkouška a nervozita se nadále stupňovala, a s ní i prožitek ze spoluzažívání této historické události, tak, jak se vyvíjela. Už jen během zkoušky jsem si říkal, že kdybych tu jen zažil, stálo by to za to sem z dálav přijet. A to nás ještě čekal hlavní koncert pro diváky!!! Domluvil jsem se s jiným videofandou, a ten natočil naše představení s Jurajem ze zkoušky…a pak dál sám já nahrával, a v zákulisí fotil. Juraj viděl příležitosti nechat se odfotit se slavnými osobnostmi, a já byl jeho dvorní fotograf. Generální zkouška skončila jen deset minut před vlastním představením, kdy se dovnitř pak vlily davy sezvaných diváků, podle tisku jich bylo pět až sedm set. Povedlo se chystané překvapení, totiž ostatním členům z naší bývalé kapely Siriusu jsme s Jurajem utajili, že přijedu. (Přijeli dva, Milan s dcerou Henriettou a Gazda s rodinou.) Byli v úžasu a nechtěli věřit svým očím. I já byl nadšen, že je vidím, a samozřejmě jsme si měli o čem plno co popovídat. To ale už mě vyzvali organizátoři, abych se dostavil za jeviště, kde se shromáždili všichni účinkující, a koordinátorka je seřadila do pořadí, v kterém měli vystopovat.. Juraj byl mimořádně vzrušen, jeho nervozita dostoupila klimaxu. Já ho ujišťoval, že bude vše v pořádku, přesto si ale musel sehnat frťana, aby ostří trémy upiloval. Naštěstí naše číslo s Jurajem bylo hned to třetí, mělo velký úspěch, divákům se líbilo Jurajovo předvedení Elvisovky “I gotta know”, včetně sugestivních pohybů v bocích atd., mého mlácení do neslyšitelné kytary (což všem naprosto uniklo), a brzy jsme se mohli vrátit do sálu a zbytek koncertu prožívali s našimi přáteli. Natočil jsem z víc jak tříhodinového koncertu asi půl hodiny ukázek, vynikající vzorky. Zde je spojka na videonahrávku našeho vystoupení, které natočila Ivana. Klikni na VIDEO. Pak ještě jednou na jeviště, kde se při zpívání “Hey Jude” všichni účinkující rozloučili s diváky, aby se pak ještě jednou s nimi sešli na osobní úrovni při následující recepci, kde vína a jídla byly zdarma, dokonce organizátoři připravili pro účinkující coby upomínku speciálními vinětami LEGENDY 60 olepené lahve červeného svatovavřineckého a bílého ryzlinku z Pezineckých vinic. Jednu láhev jsem pak dovezl až sem, k Tichému oceánu. Pozdě večer jsem se s Jurajem a Ivanou rozloučil.
23. pondělí		Brzy ráno v šest Ivana vyrazila do své práce na jihu Bratislavy, a já na pracovní návštěvy na Moravě. Nejprve jsem se stavěl ve Veselí u rodiny mého dlouhodobého spolupracovníka Ladi, jeho ženy Zdenky a jejich malé Karolínky a pak měl rozličná jednání v Kunovicích. Pochovali jsme původní smlouvu na deset kluzáků a dohodli se na nových směrech, kterým půjdou naše snahy, které by mohly otevřít nové obchodní příležitosti. Výroba kluzáků je na prodej, i trh pro prodej jejich turbovrtulových letadel v USA, atd. Vyzvedl jsem pár náhradních dílů a po setkání s ostatními partnery vyrazil směrem na Prahu. Mrzelo mě, že z časové tísně mi nevybylo na setkání se s Ivanem z Kroměříže, i když jsem mu byl velmi poblíž, ve Vyškově, kde jsem dělal bankovnictví a nakoupil sim kartu pro mobil a uvedl ho až tam do provozu. Tak jsme si aspoň několikrát zatelefonovali. Aša v Praze byla tak hodná, že mi opatřila několik tašek pečiva podle mých instrukcí (housky, rohlíky, koláče s tvarohem a samozřejmě horu tatranek), to bylo dobře, protože čas rapidně unikal, navíc Praha byla dokonale zahlcená nákladními kamiony, jejichž nepohybující se hradba začínala již od Jižního města. Nakonec mi vybylo jen málo chvílí na krátké leč velmi milé setkání s Ašou ve Stodůlkách, a pak již jsem frčel přes Beroun na Křivoklát za bráchou, aby on vůbec něco ze mě měl. Stihl jsem se s ním setkat ještě před západem slunce, objali jsme se, polezli po domě, a pak jsme se prošli po Amalíně před večeří v útulné restauraci Nad Hradem. Prodebatili jsme si údržbová temata, ale na ničem konkrétním se nedohodli. Oba víme, že něco se musí podniknout, ale jak, to je druhá věc. Po prvním kontaktu se řemeslníci dále neozývají a tak se k nám nikdo na opravy nedostavuje. Dělám si obavy o komín, zalomcoval jsem s ním, začíná se viklat. Někdy mám noční můry, že padá na střechu a propadává se domem až do sklepa. Spát jsme šli brzy, po desáté, já vstával v půl třetí a Milan v půl páté.
24. úterý		Ve tři ráno jsem odjel z Křivoklátu, abych chytil letadlo ve Frankfurtu, kde jsem musel být v devět. Zprvu jsem jel na evropské poměry povlovně, 130 km/h, ale pak jsem se ztratil a udělal zajížďku až do Řezna, místo abych jel přímo na Norimberk. Pak na západ od Würzburgu byla nehoda a dálnice se v rozsahu patnácti kilometrů úplně zastavila, já sjel na polní cesty a čirým štěstím zácpu objel tak, že jsem pak při sprintování až přes 160 km/h na letiště dorazil včas. Zbytek cesty byl rutinní, i když ohromně zdlouhavý, s trojím přesedáním Frankfurt – Amsterdam – Minneapolis – Seattle - a pak ještě dalším tříhodinnovým cestováním autem po shledání s Emily, která mě přijela do Seattlu vyzvednout (a sejít se zas s Evanem, za kterým během mých cest pravidelně zajížděla). Domů jsem dorazil po 27 hodinách cestování.
25. středa		Díky předespaní v letadlech jsem byl schopen hned zas vstát ráno jako obvykle v půl sedmé pacifického času, a pak jsem celý den jsem strávil v práci, dohánět zameškané záležitosti. Večer jsem promítal videa pro Emily a Elisabeth, a tak se mohly přenést do Evropy, okoštovat nadšení rokového koncertu, a zas vidět jinou kulturu.
26. čtvrtek		Zas celý den v práci, pak večer na španělský klub u Diane, v malém počtu. Sešlo se nás jen pět.
27. pátek		V práci, pak odpoledne výšlap do kopců s pátečním klubem, večeře u Rany a Lynna, pak na společenské setkání ochránců přírody.
28. sobota		Na tento víkend jsem plánoval svoje první plachtění v sezoně, ale sešlo z toho, počasí mi pomohlo v rozhodnutí zúčastnit se výšlapu s naším klubem. Emily a já jsme dobře nerozuměli, kam Judy a Monte navrhovali šplhat, jinak bychom se spolu nezúčastnili. Emily se překonala, i když se moc během výšlapu neradovala. Byl to náš druhý největší společný fyzický výkon od sestoupení do a zas výstupu z Velkého Kaňonu v Arizoně během jediného dne – a to nám bylo dvacet a ne k šedesáti. Tentokrát jsme šlapali osm hodin, ušli šestnáct kilometrů s převýšením skoro tisíc metrů. Horské kytky byly nádherné.
29. neděle		Zas bylo pod mrakem a ne na plachtění, tak jsme s Emily dělali na zahradě a rozličné domácí práce.
30. pondělí		Čarodejnice se tu nepálí, tak nebylo kam se jít podívat. Místo toho jsem celý den pracoval, večer pak se učil ládovat na internet video. Dal jsem tam vystoupení s Jurajem během zkoušky v Bratislavě. Zatím jsem to video ale neudělal veřejně přístupným. A tak uplynul tento událostmi a cestováním napěchovaný duben. Vlevo je z něj poslední upomínka. Jaký byl duben tvůj?

Noviny jsou optimalizované pro grafické rozlišení obrazovky 800 x 600.