Vítkovy noviny

	... fotoalbum duben 2008	Koncem července 2023 jsem vytvořil souhrnné fotoalbum, ve kterém jsou všechny fotky z tohoto měsíce, dubna 2008. Předělat starou webovou stránku tak, aby se jednotlivé fotky promítaly vedle textu o příslušném dnu v měsíci by mi zabralo přespříliš času. (Toto opatření jsem učinil proto, že původní odkazy z 2008 nefungují. Od té doby jsem byl nucen změnit internetového poskytovatele).

1. úterý	OREGON Pracoval jsem brzy ráno, než jsme vyrazili ve čtyřech, Monte, Judy, Emily a já asi dvacet kilometrů na jih na snídani v unikátním domě Carla Andersona, přítele Monteho a Judy, na okraji rokle kaňonu řeky Deschutes ve středním Oregonu. Carl (na fotce dole vlevo) se překonával v pohostinnosti.	Společně jsme vyrazili na běžky poblíž sopky Samotář. Na Carlovi nebylo poznat, že mu bylo 71 let, stále vyrážel vpřed, pln energie. Emily se vytvořily puchýře na patách. V pozdní odpoledne jsme přivítali další naše hosty, Lynna a Ranu (nalevo ve vodě). Povečeřeli jsme společně v našem apartmá ve středisku Orlí Vrchol. Večer jsem mluvil s bratrem Milanem. Potěšil mě zprávou, že se spojil se studnařem a že snad koncem dubna mu spraví či vymění čerpadlo. Snad instalatér bude spolehlivý, to, že je starostou v blízkém Městečku, je příznivý ukazatel.
2. středa	Zas jsem dopoledne pracoval a spojoval se, zatímco ostatní vyrazili po dně kaňonu proti proudu Deschutes až pod dům Carla. Před polednem jsem se k nim připojil, a po obědě jsme společně vyrazili do blízkých pískovcových skal zvaných Kovářovy Skály , mezinárodně známých ve světě horolezců pro své velmi obtížné trasy. Sledovali jsme, jak Monte (68) a Judy (69 let) zahájili svou letošní lezeckou sezonu výstupem na jednu skoro kolmou skálu.	Točil jsem a dělal plno fotek, pak jsme s Lynnem a Ranou obešli skalní útvary a vylezli na náhorní plošinu asi 300 m nad údolím, podél věhlasé skály zvané Opičí hlava (foto dole), přes sto metrů vysoké. Některým návštěvníkům skála připomíná něco jiného. Povečeřeli jsme v do restaurace předělané železniční stanici v městečku Terrebonne, a sledovali západ slunce za sopkami Tři Sestry.
3. čtvrtek	Průběžně jsem pracoval až do kolektivního rozhodnutí, kdy Emily vyrazila sama do Bendu, zatímco nás ostatních sedm vyrazilo na běžky, již potřetí tento týden, zas poblíž sopek Samotář a Tří Sester. Stále byla modrá obloha a sníh krásný. Mezitím Emily chodila po galeriích, obchodech a vyšlápla si novou stezkou podél Deschutes na jih od Bendu. Dostali jsme zprávu od Evana, že byl v cyklistickém závodu v Seattlu a zas měl nehodu, cyklista před ním havaroval a Evan do něj narazil. Kolega si zlomil klíční kost, Evan snad jen pohmoždil levou pěst.	Po lyžování a pochodování jsme se sešli v pivnici "Jezera Kaskád" v Bendu, na koštování jejich piv a zákusků. Večeři jsme měli slavnostní v našem apartmánu, celkem nás bylo osm včetně Carla a jeho přítelkyně Lindy (55). Pogratulovali jsme Judy a Montemu k jejich 48 výročí od svatby, bylo jim 20 a 21, když se brali.
4. pátek	Vstal jsem zas před východem slunce a šel pracovat v hotelu jeden kilometr vzdáleném, kde jsem se mohl napojit na internet. Po návratu jsem pomáhal našim hostům s balením. Nejprve odjeli Monte a Judy, v půli dopoledne, a po procházce v kaňonu řeky Deschutes posléze odjeli i Lynn a Rana. Kloubil jsem příjemné s užitečným, zde jsem hovořil se svými zákazníky. Mí přátelé mi to (moc) neměli za zlé, a psychicky jsem dokázal obojí dobře spojit. Zvlášť dojemný zážitek byl, když ke mě připlula od druhého břehu řeky labuť (klikni na obrázky pro větší velikost).	Naši čtyři přátelé byli Emily a mě vděční, že jsme jim zdarma pobyt umožnili. Zůstali jsme pak s Emilí vlastně poprvé od příjezdu minulou sobotu samotní. Odpoledne jsem řešil několik pracovních záležitostí a dohonil všechnu poštu, pak jsme si s Emilí vyšlápli asi pět kilometrů po pěší stezce v novém městském přírodním parku Suchý kaňon v Redmondu. Večer jsme si promítli film Sladká země o osudu přistěhovalců do USA začátkem dvacátého století. Pak se Emily bavila se svou sestrou a já se pokoušel dělit se o své prožitky tohoto uplynulého týdne skrz své Noviny: Tolik nádherných setkání se událo - dva dny s Edem a Sheilou, a dalších pět s našimi kamarády z pátečního klubu, Monte, Judy, Lannem a Ranou. Navíc jsme se i seznámili s dvěma zajímavými místními lidmi, Carlem a Lindou. Viděli jsme stovky kilometrů úchvatné neposkvrněné přírody, přálo nám počasí, pociťovali jsme volnost a pohodu. Tyto krátké poznámky sotva vystihují všechny ty skutečné prožitky, tak intenzivní a hluboké. Přes plameny z krbu se pak přiblížila půlnoc.
5. sobota		Pobyt v srdci východního Oregonu nám skončil, nezbylo než vše v apartmanu uklidit, spakovat se a odjet. Vybrali jsme ještě poštu, poslali jinou a vyrazili na sever do 550 km vzdáleného Wenatchee. Napůl cesty jsme si protáhli nohy procházkou v parku zámečku Maryhill, postaveném na úchvatném místě vysoko nad kaňonem mohutné řeky Kolumbie s nádherným výhledem, a podivovali se tamním pávům a sochám. Zámeček postavil v minulém století jeden železniční baron, aby přilákal do vyprahlého Divokého Západu svou manželku z civilizace východního pobřeží USA. V zámku je sbírka obrazů, soch a nábytku, z nich prý také hodně darovaných přítelkyní manželů, jedné rumunské královny.
6. neděle	Po víc jak týdenní pauze jsem se znovu dostal na vodu, na veslování. Vstal jsem ještě za tmy a u doku byl před východem slunce. Voda Kolumbie byla jak zrcadlo. Setkal jsem se po přistání s třemi kajakáři, bylo prima si s nimi trochu popovídat, dva muži a jedna žena. V pospolitosti unitariánů tentokrát přednášel hostující pastor Bruce Bode (z města Port Townsend poblíž Seattlu) a místní koordinátorka Lois Cole. Jeho řeč se mi velmi líbila, i písně, které jsme zpívali. Zde je překladám (snad ne moc kostrbatě): Láska nás povede, mír nás zkoušel, naděje uvnitř nás ukáže směr. Na cestě od lakomosti k dávání nás láska bude vést, skrz obtížnou noc. Když neumíš zpívat jako andělé, když nedokážeš oslovit tisíce, z hloubi uvnitř sebe můšeš dávat, a můžeš svou láskou změnit svět. A ještě jednu: Ať je tancem to, co děláme. Mohu tě požádat o tanec?Přes dobré i zlé časy, ať tančíme. Slyšme píseň k tanci, hrajme hudbu, říkejme slova a plňme oblohu plachtícími ptáky. Ať je tancem to, co děláme. Naučme se být vedeni, naučme se vést, cítit rytmus, vyplňme potřebu žát sklizeň, zasadit semeno. Ať je tancem to, co děláme. Všichni se otočme a kruťme se, naučme svá těla se ohýbat a jako vrba ve větru, ať je tancem to, co děláme. Děti se narodí, staří musí zemřít, čas je pro veselí, čas pro pláč. Vezmi vše, jak se ti to přihází. Ranní hvězda vychází v noci, bez temna není světlo. Když nic není špatné, nic není dobré. Ať je tancem to, co děláme. Ať slunce září, ať prší, děl se o smích, snes bolest. Okolo a okolo se točíme. Ať je tancem to, co děláme.	Odpoledne jsme s Emilí vyrazili na poslední oficiální sjezdování. Přestože je ještě plno dobrého sněhu, lyžařské středisko tuto neděli skončilo s provozem. Emily elegantně zatáčí a já trenuji obří slalom na nadcházející závody příští sobotu, "Z hřebenu k řece". Ve zkratce se závod jmenuje R2R (Ridge to River), 50 km rozdělený mezi běžkaře, sjezdaře, běžce, cyklistu a vodáka. Někteří (železní muži či ženy) dělají všechny discipliny v jedné osobě, jiné týmy se dělí, či mají pro každou jiného člena, jako naše dva týmy z pospolitosti unitariánů. (klikni na obrázky pro větší velikost). Emily fotila.
7. pondělí	Emily trápilo již od vzbuzení bolení hlavy, až odpoledne si kladkou ponatáhla páteř a bolení přestalo. Já se věnoval rozesílání náhradních dílů, administrativě, hovoření, zodpovídání emajlů. Dvakrát jsem se dostal ven mimo úřad, na Fedex, poštu a do banky, a den tak krásně uběhl. Ještě jsem vzpomínal na uplynulý týden v horách. Dnes jsem žádnou fotku neudělal, ale dostal jednu od Rany, z běžkaření poblíž sopky Samotáře, kdy jsem pro ní šprýmoval. Tak fotku přikládám vpravo. Dceři Karle přišla od Canonu náhradní kamera za tu, která se jí porouchala, tak snad znova začne více fotografovat.
8. úterý		U našeho veslařského doku a loďárny instalovalo město novou regulaci potoka, šli na to velmi zevrubně. Předtím jsem si nádherně zavesloval.
9. středa		Návštěva zubního specialisty dr. Ottosena mi vymazala poslední naděje, že moje stolička č. 4 se ještě zahojí. Musí ven, je zlomená pod dásní u kosti. Šel jsem pak k Garymu, mému stálému zubaři, a ten domluvil schůzku na 23.4. se zubním chirurgem dr. Piercem. Z možných alternativ se přikláním k náhradě kořene titanovým šroubem, na který se našroubuje nadstavba a na ní dá korunka, proces, který trvá dlouhé měsíce. Večer byl nádherný západ slunce...
10. čtvrtek		Při veslování za nádherného rána jsem se zastavil u svého oblíbeného draka, a díky vysoké vodě jsem ho i mohl pohladit veslem, jak pil vodu z řeky Kolumbie.
11. pátek		S našimi přáteli z pátečního klubu jsem si vyšlápl na náhorní planinu nad naším domem, pro legraci jsme se nechali vyfotografovat, jak veslujeme ve vyhozené vaně uprostřed divočiny.
12. sobota	Závody "Z hřebenu k řece".	Tento padesátikilometrový závod začínal na vrcholu hřebenu ve výšce 2.200 m, nejprve jeli běžkaři, pak sjezdaři (i já), pak běžci, cyklisti .... a vodáci. Nakonec všichni členové týmů donesli kanoji či kajak klusem do cíle. I když jsme se neumístili na špičce žebříčku, stejně jsme měli plno dobré zábavy a zas se trochu jeden druhého více poznali.
13. neděle		V sobotu večer jsme slavili narozeniny Lynna, šedesáté první. Protože jsem si při závodu v sobotu vlastně moc nezasportoval, vyrazil jsem ráno v neděli zas na veslování. Zas nádherné pocvičení. Byla hodně nízká voda, tak jsem vesloval hlavně po Kolumbii. U loďárny dokončili regulaci potůčku a již i tekla voda, spustili zavlažování, po celém městě.
14. pondělí		Po práci jsem spravoval prasklou trubku zavlažování na naší zahradě. Večer jsem mluvil s bratrem Milanem, byl v pořádku, to mě potěšilo, i co podnikal. Mrzelo mě, že se mu neozval odborník na vodu, ve studně je potřeba vyměnit čerpadlo, a zprovoznit zas vodu v domě.
15. úterý	Na řekách Kolumbii i Wenatchee byla ta nejvyšší voda, co jsem zatím zažil. Dokonce kdybych se vybičoval a riskoval, mohl bych vyveslovat až nad první peřeje na řece Wenatchee a pak snad další tři kilometry dál. Počkám si, až bude teplejší voda.
16. středa		Byl nádherný slunečný bezmračný sváteční den, ptáčkové švitořili. Posnídal jsem chléb s holandským sýrem a zázvorovou pomazánkou, hrozen červeného vína a kávu. Překonával jsem zrána pracovní a osobní stresy, snažil jsem si říkat, že vlastně o nic nejde. Odpoledne už jsem se cítil líp.
17. čtvrtek		Byla nízká voda na Kolumbii. Při vplutí na řeku Wenatchee jsem uviděl zas něco nového, co jsem zde ve volné přírodě ještě neviděl... nejdřív se mi zdálo, že plave nějaká hnědá kačka, ale vyčnívala moc málo nad vodu. Vyčkal jsem, až připluje ke břehu, co to je... a hop hop hop... vyskákala hnědá vydra, asi půl metru dlouhá a šup... do domečku ve vydlobaném pařezu. Byl jsem nepohotový a také dost daleko na fotku. Později sem viděl orla, přímo ve stromě nad mou hlavou. Posílen veslováním jsem pak vyrazil pracovat. Ve tři odpoledne jsem zavřel dveře svého úřadu, vyjel autem o tisíc metrů výše a zaparkoval na východním okraji kaňonu Kolumbie. Slunce od západu sálalo. Sklopil jsem sedadlo. Vítr se opíral do auta a jemně ho kolébal a v telefonních drátech nade mnou zpíval veselou písničku. Osvěžil jsem se spánkem, vzal si baťůžek a kameru, a udělal menší okruh po okolí. Horské květy byly ještě pro chlad maličké, ale ohromily mě svou krásou.
18. pátek		Odpoledne jsme podnikli výšlap s naší partou dolem na zlato, a pak okolo vrchu Kohoutí hřeben. Z Oregonu přijeli i Carl s Lindou, se kterými jsme se seznámili před několika týdny.
19. sobota	Podle předpovědi mělo sněžit, ale místo toho byl nádherný slunečný den. Krásně jsem si brzy ráno zavesloval. Zbytek dopoledne jsem spolu se skupinou unitariánů sbíral odpadky podél 3 km úseku státní silnice, který máme pod záštitou.	Večer jsme se s Emily zúčastnili setkání asi deseti unitariánů na tzv. "Kruhové večeři". Hostitelka Gloria ukazovala hostům květinovou zahradu, kterou za posledních patnáct let vytvořila za pomoci svého manžela Eugena.
20. neděle	Sněžení se nakonec skutečně dostavilo, chumelilo se ráno asi tři hodiny a napadlo skoro pět centimetrů kyprého sněhu.	Pohled z naší zahrady na západ V pospolitosti unitariánů se dělil přednášející host o své životní zkušenosti ve vychovávání svého nyní 22 let starého syna s Downovým syndromem. Znovu jsem si říkal, jak vděčný jsem, že mé děti se narodily normální. Večer jsme šli s Emilí a Montem na koncert symfonického orchestru města Wenatchee, kde Judy hrála na piano. Vyslechli jsme kusy od Bacha, Beethovena, Daviese a Coplanda. Také jsme byli překvapeni vystoupením šedesátičlenného orchestru střední školy, který výborně podal jeden z Brandenburských koncertů od Bacha. Po představení následovala recepce s občerstvením hostovaná stanicí vážné hudby, kdy jsme si mohli pěkně popovídat s přáteli a známými. Večer vyšel Měsíc v úplňku, podělil jsem se s ním o krásné prožitky.
21. pondělí		Ráno mě překvapili na doku Erik, kterého přesvědčil kamarád Larry, aby si také vyzkoušel veslování (Erik zorganizoval dva týmy z naší pospolitosti na závody z hřebenu k řece, viz 12 .) Na obrázku vlevo nesou na dok skif za nádherného východu slunce. Sám jsem si zas krásně zavesloval, viděl dva bobry a dva orly, zajímavé bylo, jak dva říční orlovci jednoho z nich odháněli pryč od možná jejich hnízda. Přes den okolní hory zahalovaly mraky, když se navečer rozpustily, hřebeny byly pokryté čerstvým bílým pocukrováním, jak kyprý moučník. Cítil jsem se nádherně tento den.
22. úterý		Právě před rokem jsem spoluúčinkoval na skvělém koncertu v Bratislavě, zvaném LEGENDY 60. Podívej se na VIDEO
23. středa		Pak jsem vzpomínal i na jiná výročí. Ráno pěkně pršelo a málem mě to odradilo od veslování, překonal jsem liknavost a zas si pěkně užil, viděl bobra, orla, a tři volavky. Odpoledne jsem měl konzultaci se zubním chirurgem. Ten shledal zánět na kořenu mého zlomeného zubu č. 4 a ztrátu kostní hmoty. Tudíž se rozhodl ne k okamžité implantaci (v což jsem doufal), ale až za čtyři měsíce. Po vytrhnutí, které naplánoval na příští pondělí, mi do díry po zubu dá adoptační kostní hmotu, která mi má pomoci nechat kost čelisti znovu dorůst. Dobrá zpráva byla, že čelist je dostatečně silná a má místo pro implantaci. Šroub pak nainstaluje až v srpnu, na něj při tom našroubuje pomocný kratší zub. Kost čelisti pak má za další tři měsíce se šroubem pevně srůst a silně ho držet, než pak zubař připevní zub konečný, někdy na podzim. Chvíli jsem truchlil, ale pak mě dobrá duše povzbudila a tak se dívám na nadcházející období s optimistickým očekáváním.
24. čtvrtek		Večer jsme šli na vystoupení místní pěvecké skupiny Columbia Corale. Bylo výborné, zpívali spirituály a džez, pěkně provedené. Mezi pěvci byli i naši přátelé Judy a Monte, a Penny a Larry. Po koncertu jsme byli pozvaní na posezení v McGlinn s dirigentem a asi dvaceti členy skupiny.
25. pátek		Ráno jsme se doháněli s Larrym na skifech, byl krásný východ slunce. Bobři zas pokáceli jeden velký strom. Viděl jsem dva orly. Odpoledne jsme si vyšlápli s naším pátečním klubem do kopců hned za posledními domy na západ od Wenatchee. Horská květena je hodně opožděná pro dlouhé chladné dny, ale přesto jsme některé mohli obdivovat.
26. sobota		Padesátičlenná hudební skupina hráčů duchových nástrojů univerzity PLU zavítala do Wenatchee během jejich turné státem Washingtonem. S nimi i má dcera Karla. Podali úchvatný výkon. Pak se rozešli po domech hostitelů, my měli doma čtyři z hudebníků. Bohužel večer mě nebylo moc dobře, tak jsem si s nimi nepopovídal.
27. neděle		Brzy ráno jsem se probudil zas fit, tak jsem šel veslovat, vrátil se než se ostatní probudili. Všiml jsem si, že město dokončilo obnovu potoka okolo naší loďárny, vysazením vegetace za oranžovým dočasným plotem. Zpět doma jsme s Emilí využili silných rukou návštěvníků a konečně jsme přestěhovali společnými silami starou ledničku do špíze v suterénu. Pak jsme vyrazili do zas jiného luteránského kostela, který vede otec jednoho z členů skupiny PLU. Tam předvedli hudebníci během mše tři další krásné kompozice. Po poledni jsme se rozloučili s Karlou, ale ne na dlouho. Za šest dní pojedeme za ní do Tacomy, vyslechnout si její solo recitál na klavír, na který se připravovuje již řadu měsíců.
28. pondělí		Přišel den rozloučení se s mou stoličkou č. 4, věřím, že však dočasně. (Více o technické stránce v 23 .) Dr. Pierce za asistence Julie mi nejprve dal pastu na obě strany dásně s účinkem místního útlumu, za pár minut obpíchal injekcemi s umrtvovací účinkem, a za pouhých deset minut již vytáhl zlomenou špičku i kořen zubu. Následně mi vyčistil a vyškrabal jamku po kořenu, vyložil organickou folií a otvor vyplnil syntetickou kostní hmotu (těch několik kubických milimetrů stálo mimochodem docela dost, 250 dolarů), pak překryl čepičkou, aby se hmota nevylila, a tu upevnil po obvodu stehy stáhnoucímí okolní dáseň. Nařídil mi nejíst v příštích pěti dnech žádnou tuhou stravu. Tudíž jsem se navrátil dočasně do stavu nemluvněte, co se jídla týče. V prvních třiceti minutách jsem musel vyměňovat gázu, aby se sliny nedostaly na oblast stehů, a krev mohla vytvořit stroupek. Pak jsem si přikládal z doby operace třísel osvědčený sáček s ledem na svou pravou čelist, a tak mi obličej nenatekl, ani se nedostavila žádná nepříjemná bolest. Předepsaný otupovač bolesti jsem v lékárně nevyzvednul. Vrátil jsem se do práce a doháněl zameškané hodiny. Navečer jsem vypomáhal v pronajmutém domě s opravou prasklého zavlažovacího potrubí, naprotivu zrovna hluboko pod koředny vysokého smrku, tentokrát jsem dělal jen v roli poradce. Kopal jednadvacetiletý Chet, kterého jsme najmuli na tuto fušku. Přišla tma a konec opravy byl ještě hluboko pod kořeny, tak snad zítra Chet bude pokračovat.
29. úterý	Dnes ráno byla na Kolumbii nízká, nízká voda, tolik, že můj drak neměl co pít. Přidal jsem vody. Drak se vzkřísil, když se dračice vrátila. Pak jsem mohl pokračovat dál, po nové cestě.
30. středa		Ptal jsem se svých zákazníků v Americe a Kanadě, jak slaví poslední den v dubnu. Ani jeden z nich se nezmínil o pálení čarodejnic. Tak jsem to tady v tento den zavedl. V ohni jsem pálil své démony, strachy, obavy; dělal jsem očistu a pak se cítil skvěle. Jaký byl duben tvůj?
		Co nám přinesou příští měsíce?

... fotoalbum duben 2008