Vítkovy noviny

Leden 2007


1. pondělí Na Silvestra jsem toho pil málo, přesto mám mlhu, co se dělo v pondělí. Byl svátek. Vlak z Everettu měl 4 a půl hodiny zpoždění, jel jsem vyzvednout Karlu v jednu hodinu ráno.  
2. úterý   Pietní oslavy pro bývalého presidenta Forda, tudíž pošta nefungovala. Pracoval jsem ale celý den. Kočkoval jsem se s Hapagem, nechtěli uznat, že ztratili můj příkaz k doručení kontejneru ze začátku prosince. Spolubydlící Karly z vysoké Kelsey a její rodiče Tim a Sherry byli u nás na obědě.
3. středa Přišly dva balíčky s náhradními díly, tak rozesílám. Dále se potýkám s Hapagem.  
4. čtvrtek   Příprava na veletrh SSA, zamluvil jsem hotel a koupil letenky.
5. pátek Navečer potmě na běžky s pátečním klubem na golfovém hřišti v Leavenworth, srny, večeře u Gustafa, pak mě bylo špatně od žaludku… šel jsem spát v osm večer.
6. sobota Mezi jednou až druhou ráno větrná bouře, na letišti válo 70 km/h s nárazy 85 km/h. Podle ranních zpráv, na hřebenu byly nárazy až 200 km/h. Lyžovat jsme nešli, moc větru, i když počasí bylo ráno pěkné, a napadlo na hřebenu 25 cm nového sněhu. Místo toho jsem rozmontoval sporák v kuchyni, nainstaloval signální světla, a vyčistil ho. Pak jsem nainstaloval alternativní osvětlení palubní desky v autě Sentra (které před lety vypovědělo službu a jezdili jsme od té doby ve tmě).  
7. neděle Ráno se měla Karla sejít se spolubydlící Kelsey v Quincy. Kelsey jela z Odessy do PLU. Předpověď počasí pro průsmyky byla ale velmi špatná hodně mokrého sněhu, laviny, a navíc začala foukat pořádná vánice. Karla měla plno zavazadel, a když Kelsey volala z cesty, že s sebou bere přítelkyni, tak jsme se s Emily rozhodli, že místo Kelsey Karlu jí vezmeme my. V půl jedenácté jsme vyrazili přes průsmyk Stevens, patnáct km před ním jsme byli nuceni nandat řetězy, nicméně byli jsme u Seattlu, když volala Kelsey, že jsou zastaveni ještě třicet kilometrů nad východ od průsmyku Snoqualmie. Tam odstřelovali laviny a dálnice byla zavřená na několik hodin. Karlu jsme v pořádku doručili do její koleje, včetně mnou proklínaného zrcadla, a po krátké přestávce jsme se k páté vydali na cestu zpět. Jak jsme vyrazili, volala nám Sally, že je ve Wenatchee bouření živlů, nemocnice jela na pomocné agregáty, a zda jsme v pořádku. Neskutečné štěstí jsme měli se zpáteční cestou, oteplilo se, a až na ojedinělá zledovatělá místa se dalo jet normálně, z Takomy domů jsme dorazili za tři hodiny, na rozdíl od pěti a půl, ráno opačně. Pár statistik ze stanice počasí na letišti Pangborn, od jedenácti zhruba do šesti vál vítr přes šedesát km/h, s nárazy přes 100 km/h. Na hřebenu lyžařského střediska byly nárazy přes 200 km/h. Hodně lidí bylo bez proudu, náš dům ale ho měl, když jsme přijeli, a už ho nevypli.
8. pondělí Během práce v úřadě jsem slyšel zvenčí nějaká bouchání. Vyšel jsem ven a viděl, jak lidi stojí na střechách a zatloukají zpět šindele, které jim vítr vyrval. Postiženi byli hlavně ti sousedé, jejichž střechy byly v pravém úhlu na směr větru, tedy s krovem ze severu na jih. Náš dům ho má ze západu na východ, a po výstupu na střechu a kontrole jsem s ulehčením zkonstatoval, že nám žádné tašky neuletěly. Na oslavu jsem pak doma vyluxoval. Jako obyčejně to pro Pumpkina byla hrůzostrašná událost, vysavače se bojí jako čerta. Když se vrátila Emily z práce, řekla mi, že viděla plno popadaných stromů. Objel jsem Wenatchee a udělal serii fotek. V porovnání, jak byli postiženi jiní, jsme my s Emily měli velké štěstí, že se nám a domu nic nestalo. Podle novin dosáhly v neděli poryvy větru ve městě 115 km/hod. 19000 domů bylo bez proudu na západní straně města, a 5800 na východní. Na letišti odnesl vítr střechu hangáru, ve kterém byla postavená replika Miss Veedol, letadla, se kterým v roce 1931 dva Američané poprvé přeletěli Tichý Oceán non-stop, a přistáli ve Wenatchee.
9. úterý Sačmo mi poslal nahrávku mé písničky “Vzpomeň si, děvče, na ten den”. Po práci jsme s Emilí prošli několika městskými parky, a litovali vyvrácené stromy.  
10. středa   Dnes přišly dvě vítané události. Jednak mé firmě zaplatila domobrana za právě doručený kluzák. A druhá událost byla odpověď od zkomírající kunovické továrny, na kterou jsem čekal šest týdnů. Rozhodli se místo původního okamžitého zrušení výroby kluzáků s ní pokračovat, byť s velmi roztaženými doručovacími termíny. Dalo mi to munici pro jednání s kupci, kteří mají kluzáky předplacené. Škody způsobené vichřicí byly odhadnuty na tři miliony dolarů. Dnes ještě 2500 domů bylo bez proudu. Bylo slunečno, ale začíná se rapidně ochlazovat. Večer se ozval Olaf.
11. čtvrtek Dělal jsem v práci daňové přiznání a převáděl finance. Začalo se ochlazovat.  
12. pátek Celý den byl vzduch jak v lednici, slunce zářilo a hory okolo jak břitvou vyříznuté, taková byla nádherná viditelnost. Teplota nevylezla nad –7°C. Navečer jsme měli domluveno jít na běžky s přáteli, ale Emily měla v práci problémy s databázemi, a musela tam být až dovečera.
13. sobota Tak jsme vyrazili s Emily na běžky sami, v tento pověřčivý den, třináctého. K potvrzení toho byla teplota během našeho lyžování taky třináct, celsia pod nulou. Jezdili jsme tři hodiny bez přestávky po pěkných trasách nad jezerem Chelan v oblasti “Hřebenu Ozvěn”, Echo Ridge. Večer dávala koncert v hale naší pospolitosti CUUF pětičlená hudební skupina s hlavním zpěvákem Paulem Maninim, konkurentem Michaela Carlose. Ten se zúčastnil jako divák, hlavu měl už ven z klece, ale stále podepřenou velkým tuhým límcem z plastu. Někdo ho musí vozit, protože vidí dvojmo. Bylo mi líto kapely, která přes výbornou muziku hrála pro publikum stávajícího se z míň jak třiceti lidí, přes dobrou organizaci, teplo uvnitř, kávu, a výběr sladkého pečiva, kterého jsem se přežral. Toto se mi bohužel stává při takovýchto příležitostech, i když se musí připlatit. Hudba a zpěv byly výborné, žánr folk - rock.
14.

neděle

 Sté výročí narozenin mého otce. Sluníčko, stále třináct pod nulou, na hřebenu o trochu míň, vítr 35 km/h, všechny vleky otevřeny. Otec by se tam určitě pustil navzdory živlům, byl nadšený lyžař.

Potichu jsem si ho připomněl během setkání naší pospolitosti CUUF, kdy tři různí členové se dělili s ostatními o svůj sen, který ve svém životě uskutečňovali, toto u příležitosti narozenin Martina Luthera Kinga (MLK).
15. pondělí Na MLK bylo volno, v údolí totálně zataženo, deset pod nulou, a od rána se z mraků velmi zvolna snášel péřový sníh. Díky internetové kameře jsme ale věděli, že nad údolím svítí krásné sluníčko, a lyžařské středisko je nad mraky. Rozhodli jsme se tam jít s Emilí lyžovat, v naději, že se setkáme s nějakými přáteli, jejichž blízká přítomnost nám tento víkend scházela, hlavně Emily. Skutečně jsme se s někým náhodně setkali, s Dave Havenem, otcem spolužáka Karly na PLU Micou. Dave je pastor luteránské církve ve vých. Wenatchee. Lyžuje ale jako ďábel.
16. úterý Emily se stále více ponořuje do pracovního úsilí v zaměstnání, v posledních dnech měla velký frmol s elektronickým předáváním stavů statusů žáků z jejich školského okrsku do státní databáze v Olympii. Po několikadenních pokusech včetně asistence specialisty na počítačové sítě se jim snad pozdě odpoledne povedlo stavy srovnat. Není to malichernost; když by to nechali tak jak to bylo, přišel by místní školský odbor o dotaci přes sto tisíc dolarů. Mezitím v posledních dvou týdnech se v zákulisí snaží její nadřízení převést na jiné místo spolupracovnici Emily, která jí a všem ostatním v budově způsobuje žaludeční vředy svým chováním. Není to jednoduché, jsou do toho zapojeny odbory a zmíněná žena se brání zuby nehty přemístění, protože v každém případě by to znamenalo, že by konečně musela víc pracovat a být ohleduplná, a přišla by o snadný pelíšek.  
17. středa   Teploty nevylezly od minulého týdne i přes den nad –5°C, v noci bylo stále okolo –13°C. Bylo příjemně sucho.
18. čtvrtek Stále velká zima.  
19. pátek Zavezl jsem Michaela Carlos do nemocnice na terapii, pak s ním na kafe. Tato dobrovolná služba mi vzala tři hodiny z pracovního času. Dohonil jsem to. Chtěl jsem nastartovat modré auto před domem, startér neobrátil motor. Ani k baterii jsem se nemohl dostat, mechanismus otevírání kapoty zamrzl. Tak auto bude muset počkat do jara.

Odpoledne jsme s Emily vyrazili s pátečním klubem na běžky u líhně lososů, pizzu v restauraci Abba, a na klasický koncert v kostele Grace Lutheran.
20.

sobota

 Po líné snídani jsme vyrazili na lyže na Mission za nádherného počasí a sněhu, setkali se s přáteli, bývalými sousedy Passovými. Odpoledne zavolal Evan. Byl na svém asi prvním letošním lyžování, se skupinou z jeho církve, v průsmyku Stevens. Sdělil nám devastující zprávu. Ve středu ho z ničeho nic propustili z jeho zaměstnání u Expeditors, kde dělal víc jak pět měsíců. Nesdělili mu důvod, mimo toho, že “jeho služby nejsou nadále vyžadované”. Navíc mu v jeho druhém zaměstnání, u Metra, neumožnili vzít zpět své dřívejší rozhodnutí tu práci ukončit k devátému únoru. Prý byl proces již uveden v chod, a nemůže být otočen. Tak se dostal neočekávaně do situace, že za dva týdny bude úplně bez jakéhokoli zaměstnání. Bylo mi Evana velmi líto, a řekl jsem mu, jak mě to mrzí, snažil jsem se ho povzbudit větou, že je vynalézavý mladý muž a že řešení se mu povede najít. Řekl, že k nám příští, nebo následující týden přijede.  
21. neděle   Volali jsme s Evanem. Emily slyšela jeho hlas od propuštění poprvé a byla značně deprimovaná.
22. pondělí Připravoval jsem panely pro plachtařský veletrh. Večer Emily zavolala Mardi, která je odbornice na pracovní vztahy, a napsala Evanovi. Já poslal pozvánku na španělské čtvrtky, akci, kterou jsem zorganizoval na scházení se každých čtrnáct dní, asi deseti možným účastníkům. Do noci jsem poprvé v životě luštil sudoku.  
23. úterý   Bylo deprimující nebýt schopen nějak Evanovi pomoci v jeho těžké době přizpůsobování se změně, nevolal zpátky, ani nic nenapsal. Večer měl Bush projev “stav státu”, kde obhajoval své rozhodnutí poslat další americké vojáky do Iráku. Taky deprimující.
24. středa Poslal jsem Evanovi emajl. Dnes se oteplilo natolik, že jsem se dobil do zamrznutého modrého auta. Tam byla baterie v dezolátním stavu, pěnová koroze lezla po všem kovovém. Vyndal jsem baterku, zjistil její stáří, a šel koupit novou. Po nainstalování pak auto nastartovalo jak čiperka. Šel jsem k holiči a večer na oslavu Bena Knechta, který odešel do důchodu. Na oslavě si ze mě a Dana dělali ostatní z naší pospolitosti švandu. Byli jsme náhodně oděni jak dvojčata. Naše známá Marlys navrhla, aby se Karla znovu ucházela o stipendium od svazu vystudovaných žen, který vede. Od Sačma přišlo cédéčko se Siriusem. Nikdy bych nevěřil, že se naše písničky budou hrát na Radiu Luxembourg. Sačmo udělal nahrávky naší kapely tak, že to vypadalo, jako by nás na tom radiu hráli.  
25. čtvrtek   Ráno jsem si při práci pustil hodinový program Top Twenty 1965, od jednoho fandy, který to tehdy nahrál z Radia Luxembourg. Bylo to velmi autentické, včetně úniků, přeslechů, pískání a jiných nedostatků, no zkrátka jako poprvé. Nechal jsem udělat velkou fotku Laka na nadcházející výstavu. Večer měla Emily u nás duchovní skupinu, kterou vedla – přišli Ed, Janet, Bonnie, Leroy, Diane.
26. pátek Práce a pak zábava – na běžky u líhně lososů navečer s přáteli z pátečního klubu, sníh zledovatělý, dokončili jsme 8 km okruh při světle měsíce, pak ke Gustafovi na aprez ski, dobrá nálada.
27. sobota V poledne jsme vyzvedli Sally a Wese, a vzali je k líhni poprvé pro ně na lyžích, nádherné sluníčko, sníh změklý, náhodné setkání s šéfem Sally Johnem a jeho ženou Kiffen, oni na bruslařských lyžích, pak zajímavý pokec u kafe v O´Grady, kdy jsme se dozvídali, jak došlo k seznámením mezi páry u našeho stolu, a jejich svatbám… zjistili jsme, že čtyři stolovníci budou letos slavit šedesátiny, a že všechny tři přítomné páry byly ještě první manželství. Večer jsme s Emilí strávili na koncertu skupiny True North z Oregonu v Cashmeru, hudba typu blue grass. Údajně jedna jejich písnička, “Long Tearful Goodbye”, je populární i v České Republice. Pěkný zážitek. Fotky, historie skupiny a vzorky písniček jsou ke slyšení na www.truenorthbluegrass.com .
28. neděle Vzbudil jsem se ve velkém šoku. Do tváře se mi chtěla zakousnout velká zmije a já jí v posledním okamžiku odmrštil stranou. Probral jsem se ze snů a vylezl z postele s bušícím srdcem. Venku bylo pošmourno, depresívně. Naštěstí se dalo vyjet nad mraky. Vzal jsem běžky a foťák a vyrazil autem přes Badger k Watervillu. Bylo nádherně, vyžil jsem se focením, i když na běžkaření byl sníh moc ztvrdlý.
29. pondělí Práce, pošmourno.  
30. úterý Práce a pak v jednu jsme se Emily vyrazili do Bellinghamu. V Marysville jsme přibrali Evana, jel s námi si vyslechnout Karlu na koncertě jejího školního dechového orchestru, s kterým byla na osmidenním turné po severozápadě USA a Kanady. Kusy, které hráli, byly značně moderní. Setkali jsme se také s rozšířenou rodinou Kjela, přítele Karly. Poprvé jsme se seznámili s jeho babičkou ze strany Craiga, Barbarou a jejím novým manželem. Po koncertě s svezl Evan v autobuse Karly zpět do Seattlu, brzy ráno musel do práce. Bylo dobré, že jsme se osobně viděli a mohli mluvit. Emily a já jsme pak přespali u Craiga a Karen.
31. středa

Craig letěl ráno služebně do Rhode Islandu, a Karen taky šla brzy do práce, tak jsme s Emily brzy dopoledne vyrazili na jih do Seattlu. Na programu jsme měli setkání s Karlou a Evanem.
S Karlou jsme prošli zbrusu nový městský park postavený pod záštitou uměleckého muzea nákladem mnoha desítek milionů, dotovaných filantropickými nadacemi a jednotlivci hájícími volný prostor a umění. Park je na pokraji zálivu a překrývá hlavní železniční trať a živou automobilovou tepnu, a zanechal na nás silný estetický dojem.
  S Evanem jsme zašli na oběd poblíž jeho úřadu do bistra pod knihkupectvím Elliot Bay. Snažili jsme se všichni tři Evana povzbudit v jeho trýznivé době, kdy od příštího týdne bude úplně bez zaměstnání. Bylo dobré, že jsme se všichni čtyři takto sešli.
  Po rozloučení s našimi dětmi jsme ještě s Emilí navštívili dobrou přítelkyni Mardi, na exkurzi na jejím novém pracovišti. Vede dobročiné opatrovací a výchovné středisko, založené několika kostely a zakoupené jedním dobročinným milionářem z Microsoftu. Dobrovolníci vypomáhají chudým rodinám a přistěhovalcům. Byl to zážitek. Během návštěvy jsem měl možnost pocvičit si tři cizí jazyky.
  Domů jsme se vrátili s Emily přes průsmyky za měsíčního světla, bez problémů, a uklidněni. Tak nám skončil leden 2007.