Vítkovy noviny	srpen 2007
1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31

	... Fotoalbum 2007 srpen	Koncem července 2023 jsem vytvořil souhrnné fotoalbum, ve kterém jsou všechny fotky z tohoto měsíce, srpna 2007. Předělat starou webovou stránku tak, aby se jednotlivé fotky promítaly vedle textu o příslušném dnu v měsíci by mi zabralo přespříliš času. Toto opatření jsem učinil proto, že původní odkazy z 2007 nefungují (od té doby jsem byl nucen změnit internetového poskytovatele).
1. středa		Asi jsem se nemohl dočkat tohoto prvního dne v měsíci srpnu, protože jsem vstal už před šestou a začal pracovat... venku byl zas nádherný bezmračný den s Měsícem i na modré obloze. Vytáhl jsem na terasu globus a zkoumal, zda by byl Měsíc viditelný i z Evropy v tu samou dobu? Při té příležitosti jsem si přeměřil vzdálenost a zjistil, že mezi námi není ani tak daleko, jako od pólu k rovníku... jen devět časových pásem... V kanceláři jsem pokračoval v novém stylu, kdy jsem vyzdvihl pracovní plochu do úrovni mých loktů, a tudíž můžu vše obsluhovat ve stoje. Je to daleko zdravější, než sedět, jsem zvědav, jak dlouho v tomto pracovním způsobu setrvám. Dopoledne vyrazily Emily s Karlou na kolech po cyklostezce okolo řeky Kolumbie, a pak na otevřený trh. Já mezitím korespondoval a jak se holky vrátily, vzal jsem Karlu do mého vnějšího skladu vybrat z velké těžké bedny větší díly na odeslání. Karla dělala ty části práce, které vyžadovaly zdvihání, tak jsme to společnými silami zvládli. Následně jsem strávil celé odpoledne a předvečer roztřiďováním, balením a fakturováním pěti velkých zásilek. Také jsem přeorganizovával složky na počítači, aby fungovaly rychleji a bezpečněji. Naučil jsem se nastavit emajly tak, aby nezmizly ze serveru, i když jsou prohlédnuté, tudíž následující týden bychom měli být s Karlou schopni se dívat na stejnou poštu, i když ona bude ve státu Washington a já s Emilí v Oregonu. Očekávám velký nápor začátkem příštího týdne, z důvodu současného uzemnění flotily kluzáků Blaníků na univerzitě amerického letectva. Jako supi se zástupci Akademie asi snesou na mou firmu a továrnu, jakmile ta otevře své brány po celozávodní dovolené, aby mohli co nejdříve vrátit kluzáky do letuschopného stavu. S popraskanými řídícími pákami je do vzduchu nepustí. Emily s Karlou odpoledne probíraly všechny přípravné materiály, které za leta nashromáždily pro tvorbu školních novin, to je nyní velmi zaměstnává. Přesto jsme se sešli na chutnou večeři grilovaného vepřového s dušenými kukuřičnými klasy z trhu a zeleninovým salátem. Pak šly holky zas za novinami, a já jsem ještě dále pracoval na přípravě dodávky náhradních dílů pro aeroklub v Kolumbii. Dva jejich zástupci se zúčastní příští týden oblastních plachtařských závodů v Texasu, a tak jim tam ty díly mohu poslat, místo riskantně do jižní Ameriky. Zdravotně se cítím čím dál tím lépe, dokonce jsem i trochu křepčil v úřadě, kam jsem si přenesl reprobedny, abych si mohl pouštět hudbu hlasitěji, nejprve Strážce Plamene a pak první CDčko od Mišíka. Bylo to moc prima...

 

2. čtvrtek

Zase byl nádherný slunečný den, odpoledne suchých 37°C. Ráno jsem zabalil velkou bednu náhradních dílů a připravil ji pro doručení Fedexem do Kolorada. Promluvil jsem se zákazníky a přáteli, a pak zaučoval Karlu do obsluhy emajlu firmy pro příští týden. Šel jsem do tiskárny ve městě a vyráběl příručky, mezitím jsem se všímal, jak letně oblečení byli kolemjdoucí a jak vypadali.. po posledních několik týdnů jsem byl odříznut od světa... Na jednu hodinu jsem byl objednaný na kontrolní prohlídku u chirurga, pro mě dopadla skvěle, hojí se mi vše jak má a nemusím se již znovu ukázat... ale chudák dr. Tuszynski si zchroumal záda při ohýbání se přes nějaký pult, a potřebuje nyní sám doktora... tak jsem mu koupil humorné přání pro brzké uzdravení, vím, že dělá druh džiudžitsu, objevil jsem přáníčko kde byla fotka kocoura s fialovým opaskem a na hlavě bílou pásku se znakem jing-jang, tak jsem mu to přání hned poslal poštou, také s poděkováním jemu i všem ostatním na klinice za jejich péči o mě během operace a po ní, a připojil fotky, které jsem tehdy vyfotil. Odpoledne mi bylo nádherně. Před večeří Emily zařídila, že jsem si s Karlou mohl jít zaplavat u Sally a Wese, v bazénu domu našich dobrých přátel, se kterými jsme již mnohokrát šlapali po horách. Sally je kolegyně od Emily z práce. Emily vysvětlila, že potřebuji plavat pro terapii. Wes bude mít v neděli kulaté narozeniny, bude mu 60. Spolu s rodinou je bude slavit v Seattlu při baseballovém utkání. Popřál jsem mu dopředu vše nejlepší. Plavání samotné bylo zas nádherné, voda mi nadlehčovala tělo a nic mě netlačilo, cítil jsem s každým tempem, jak se mi síla vrací a bolest odchází. K tomu se připojoval nádherný estetický prožitek z místa, kde jsem plaval... viz fotky... dům Sally a Wese byl na svahu naproti hřebenu hor Mission, s lyžařským střediskem, dole protékala řeka Kolumbie. Bazén byl obklopen květinami, trávníkem a pocitem obrovské volné prostory okolo. V bazénu byli mimo mě i dvaadvacetiletá dcera Wese a Sally, Jennifer, a její přítel. Karla se ostýchala a plavat nešla. To mě mrzelo, ale nenutil jsem jí. Doma nás čekala Emily s chutnou večeří, na grilu upekla v jogurtu obalené kuře a podávala ho s rýží a brokolicí. Večer se každý z nás tří oddával jiným zábavám, Karla na psaní svých “Nepravidelných” novin, velmi vkusně graficky a textově uspořádaného žurnálu z jejího života, který pak rozesílá všem svým přátelům a členům rodiny. Momentálně pracuje na Ročníku I, číslo 17. Emily zas pak prohlubuje projekt rodinného rodokmenu, se kterým začal Evan nejprve tužkou na srazu v Olympii minulou neděli, a pak objevil na internetu program www.ancestry.com který umožňuje vyplňovat okénka, která se pak automaticky spojují podle příbuzenských vztahů. Evan poslal všem členům rodiny pozvánku k rodokmenu přispět, a tak se nyní mnozí připojují k tomuto projektu. Já například jsem objevil, že moje prababička z máminé strany se narodila ve stejný den a měsíc co já, jen přesně o sto let dříve, a můj nejstarší příbuzný - o kterém známe datum - koncem osmnáctého století. Poznamenal jsem Emily, že mě zajímají ne tak vztahy do minulosti, ale ty současné; jsem zvědav, kolik vlastně příbuzných ze strany mých rodičů právě žije. Mám pocit, že moc ne. Mimo bratra mám jen tři sestřenice, a dále mlhu. Snad mi Emily a Evan nějaké další objeví. Na rozdíl od většiny mých přátel jsem strávil posledních pětatřicet let ve velmi jednostranné příbuzenské pospolitosti; totiž vídal jsem se nepoměrně více a častěji s příbuznými z Emilyné strany, než ze své. Měl jsem a mám stále ohromné štěstí, že si nejsme antipatičtí, za což jsem moc vděčný.

 

3. pátek

Rodinné domy přes ulici. Pohled z naší obývačky při západu slunce.

Zas nás uvítal slunečný, bezmračný den. Posnídal jsem venku na terase s Emily. Karla ještě spala, když jsem šel do práce. Tam jsem hlavně upřesňoval objednávky dílů z kunovické továrny, aby měli co dělat, když se v pondělí vrátí zpět z dovolených. Dokončil jsem přípravu nastavení emajlů pro příští týden, zavolal nejdůležitějším klientům a oznámil jim náš služební cestovní program. Zajistil jsem dodávku překrytů na kabinu kluzáku pro kolumbijský aeroklub a i vybral platbu. Jaký rozdíl od jednání s vládními zákazníky, kde pro zaplacení aby měl jeden ne jednu, ale pět hroších kůží. Obědvali jsme uvnitř, protože venku bylo již v poledne pěkně horko. Odpoledne jely holky nakupovat; a já telefonoval, najednou bylo hovorů víc než jeden najednou. Jeden zákazník z New Jersey se právě vážně zajímal o koupi dvousedadlového Laka, jsem zvědav, jak konkrétně se tato transakce vyvine... jedná se o nákup za víc, než sto tisíc dolarů. Po čtvrté odpoledne jsem to na nohou již dále v kanceláři nemohl vydržet, a zalehl jsem s ledem v rozkroku. Na večeři připravila Emily dušeného lososa na rožni s vařeným kukuřičným klasem a opékanými papričkami a cibulí, kulinářská lahůdka. Pili jsme k jídlu beztučné mléko. Pak jsme hráli slovní hru Boggle, Karla vyhrála, a pak holky šly plét záhonky okolo nájemního domu. Já se mezitím těšil z kontaktu se svými přáteli. Gratuluju Ivanovi k výborným přeletům v úterý a ve středu! Zítra v sobotu budu muset jít zpět do práce, dokončit a odeslat několik menších zakázek. Tolik dnešní slunečný, zas nádherný den.

 

4. sobota

V práci jsem byl až skoro do dvanácti, mezitím Emily odjela do Ellensburgu s Luisem a jeho synem Joshem vyzvednout Violetu a Andrew, kteří tam byli na třídenním školení žurnalistiky za jejich střední školu. S Karlou jsem vyrazil do Leavenworth na koncert akustické hudby, zejména slyšet kapelu kamaráda Michaela Carlose. Bylo zas nádherné počasí, a stejně prima bylo být jen ve dvou s Karlou, užít se, než se zanedlouho vzdálí. Po koncertě jsme se máčeli v řece u parku, a mluvili s mnohými přáteli, kteří tam také byli. Na večeři jsme se sešli ve Wenatchee ve francouzské restauraci s přáteli Lynnem a Ranou, Karla byla s námi, hodovali jsme skutečně jako ve Francii, tři hodiny.

 

5. neděle

Ráno jsme nakládali minibus pro nadcházející výpravu Emily a mě do Oregonu; Karla poprvé v životě měla zůstat celý týden doma samotná, ne tedy úplně, s kočkou Pumpkinem. Okolo deváté jsme s Emily následovali Karlu do luteránského kostela, kde ona již hodinu předtím cvičila se sborem, a doprovázela je na varhany a piano. Tentokrát mě hudba tolik nepohnula jako několik minulých nedělí, jediný žalm, který mě trochu rozklížil se jmenoval v překladu “Jeden chléb, jedno tělo”. Po bohoslužbě jsme se vrátili domů, společně poobědvali a pak se rozloučili s Karlou. Emily a já jsme vyrazili na jih okolo jedné odpoledne. Udělali jsme několik zastávek během prvních padesáti kilometrů, u několika nových producentů vína a známé Deany s jejím stánkem se zeleninou a ovocem. Pak jsme jeli jen s malými přestávkami pět set kilometrů na jih od Wenatchee, a na noc se ubytovali v motelu Hub, v městě Redmond v Oregonu, kde měli bezdrátový internet. To jsem nutně potřeboval pro práci, abych se mohl spojit se zásobovateli a zákazníky. Nejakutnější bylo zajištění náhradních můstků řízení pro vojenskou akademii USAF, kde objevili praskliny a flotilu uzemnili. Motel Hub vedla jedna rodina původem z Indie. Spojení jsem hned vyzkoušel, fungovalo bezchybně. S Emilí jsme se při západu slunce prošli po okolí, Emily testovala mou schopnost chodit. Měla pro mě na příští den v plánu udělat delší ftúru do hor. Při procházce se ukázalo, že budeme muset naše očekávání značně zredukovat.

 

6. pondělí

Po klidné noci jsem vstal hned v šest ráno a pracoval, Emily ještě spala, nakupilo se tolik záležitostí, že jsme nakonec z motelu mohli vyrazit až okolo deseti. Mezitím jsem oznámil všem služebním kontaktům, že se vzdálím z dosahu komunikačních spojení až do následujího dne večera, a chystal jsem se - co se pracovních problémů týče - mozek vypnout úplně. Toto se mi podařilo pouze částečně, neboť i po hodině jízdy, již hluboko v horách Kaskádách a dokonce i přímo na našem kampovišti spojení mobilem stále fungovalo, něco, s čím jsme nepočítali. Emily toho využila pro komunikování s Karlou a Evanem; a tím, že jsme odříznutí od civilizace nebyli, já měl práci nadále v hlavě v podvědomí. Nicméně, na krásném místě vedle dvou přes tři tisíce metrů vysokých sopek jsme postavili stan, a vyrazili na zkrácenou túru okolo skalnaté části jezera Sparks (jiskry). Skutečně jiskřilo krásou, pohledy do všech stran byly fantastické, voda v jezeře průzračná, příroda nenarušená, a počasí nádherné. Náš stan stál v nadmořské výšce 1600 m. Nejprve jsme se pohybovali pro krátké asfaltované stezce, umožňující přístup i handikapovaným na výborné výhledy, trasa byla pojmenovaná po slavném fotografovi Ray Atkesonovi z Oregonu, který se zaměřoval na přírodní krásy. Pak se ukázalo, že moje stehy vydržely i trochu delší pochodování, a tak jsme si trasu protáhli. Viděli jsme zblízka srnku, která se nás nebála, protože nás oddělovala hluboká lávová rokle, a obdivovali zátoky jezera, které nabízely soukromí pro vodáky, někteří toho využili a opalovali se jak je bůh stvořil. Vyrazili jsme s Emily i k jinému jezeru, to se jmenovalo Todd, výše položené, zhruba v 2000 metrech, tam jsem zjistil, že je voda na koupání a také toho využil. Vrátili jsme se k našemu stanu a povečeřeli zbytky z naší večeře z čínské restaurace v Madrasu a pak vyrazili na západ slunce zas k Atkesonově stezce, fotit. I po soumraku se vracely některé kanoe ze skrytých zátok zpět, a tak se nám naskytly příležitosti zachytit je v popředí našich fotek. Zpět u stanu jsme seděli u táboráku, díky nedávným prořezávkám bylo naše kampoviště zásobeno a obklopeno nesmírným množstvím nařezaných polen a tak o palivou nebyla nouze. Museli jsme ale být velmi opatrní nezpůsobovat jiskry. Nebezpečí začít lesní požár bylo vysoké, protože bylo již dlouho velké sucho – od 8. července nesprchlo. Naštěstí nefoukal vítr. Zazpívali jsme si s kytarou písničky a pak se odebrali pod milióny jasně zářivých hvězd na kutě. V noci jsem nemohl spát, a otravoval jsem Emily.

 

7. úterý

Vstal jsem při východu slunce, hned vedle stanu natrefil pasoucí se srnu, a jak vyšel na louku, všiml si, že stébla trávy a květy byly obaleny jinovatkou, i náš piknikový stůl jí byl obalen. Chvíli jsem následoval srnu lesem poznamenaným vývraty a snažil se rozhánět noční můry z předešlé noci, pomohlo, když jsem z lesa vyšel na obrovskou louku obklopující jezero Sparks, dělal fotky trávy a sopek na obzoru, heronů a jiných ptáků. Po hodině a půl jsem dorazil zpět na kampoviště, Emily vstávala, já se jí omluvil za otravování, založil znovu oheň a posnídali jsme. Jinovatkou pokrytý stan jsme pak sbalili a vyrazili dále na jih po scénické trase okolo řetězce jezer. Emily to táhlo k rodičům, kde byla naše plánovaná příští dvoudenní zastávka, mě tolik ne, protože návrat k civilizaci znamenal zas méně soukromí, a znovu zatáhnutí do nutnosti starat se o denní provoz mé firmy, i na dálku, tudíž si nikdy neodpočinout. Dohodli jsme se s Emily, že si ještě dopřejeme odbočku do národního parku Kráterové jezero s neskutečně azurově modrou vodou, v kaldeře kráteru prehistorické sopky původně 5.000 m vysoké Mazama, která vybuchla před několika tisíci roky, ztratila svůj vrchol a nyní vnitřek vyplňuje jezero devět kilometrů v průměru. Vylezli jsme na asi 150 m vysokou vyhlídku nad okružní hřebenovou silnicí, odtamtud byl vskutku výhled jak z letadla, na všechny strany okolo. Pak už bylo načase dokončit naši trasu v Ashlandu, téměř na hranicích Kalifornie, v domě rodičů Emily. Tam jsme dorazili okolo tří odpoledne. Přivítali se s Edem a Sheilou, a bez ustání povídali. K večeři ogriloval Ed lososa na rožni a připíjeli jsme bílá a červená vína. Pro Emily a mě dlouho dopředu koupila Sheila lístky na divadelní představení. Tomu tradičně před Shakespearskou scénou na volném prostranství předcházelo vystoupení šestičlenné taneční skupiny a pětičlené kapely hrající na středověké nástroje. Divadlo, které jsme si vybrali, bylo v angličtině, zvané On the Razzle, od původem českého autora Tomáše Straussler, nar. 1937 ve Zlíně, ale většinu života v Anglii žijího coby Tom Stoppard. Hru napsal v roce 1981. Je to ohromná komedie točící se okolo života obchodníka Zanglera ve Vídni, založená na hříčkách se slovy, komických nedorozuměních, dvě hodiny legrace. Před hrou jsme se ve foyer náhodou setkali se Steve Bovingtonem; rozpoznal nás jako své nedávné zákazníky ve vinných sklepech v Chelan. Ukázalo se, že je v běžném životě učitelem angličtiny na tamní střední škole a Stopparda probírá se svými žáky. Domů jsme šli k rodičům pěšky, nebylo to daleko, méně než kilometr, vybrali si dobré bydlení, aby sami mohli chodit nedaleko za kulturou, do restaurací, svého kostela a přáteli. Je jim 86 a 81 let.

 

8. středa

Posnídali jsme na terase domu rodičů, posnídání jako vždy byla velmi rozsáhlá akce, s kterou pěkně začít den. Potom jsem se pokoušel připojit svůj laptop na modem Eda. Kapituloval jsem, odjel jsem do města a našel wifi napojení v Ashlandské nemocnici. Tam jsem pracoval až do jedné. Po obědě u E a S jsme jeli všichni na ranč přítelkyně E a S, Cynthie. Ta žije uprostřed luk a lesů v rozsáhlé haciendě s venkovním bazénem. Vykoupali jsme se, mluvili s Cynthií (85 let) a přítelkyní jejího syna Ala, Connie, která dělala vedle na zeleninové zahradě. Po líném odpoledni jsme na večeři stylem piknik vyjeli v pěti na vrchol silnice u lyž. střediska, do nadm. výšky 2 km, tam byla nádherná vyhlídka do Kalifornie, na čtyřtisícovku sopku Mt. Shasta. S námi čtyřmi jela přítelkyně E a S Susanne, návrhářka. Večer doma u E a S jsme ukazovali obrázky z naší cesty.

 

9. čtvrtek

Posnídali jsme znovu na terase, obdivovali plno ptáků přilétávajících ke krmítku, já dělal portrety E a S a oni nás, a okolo deváté jsme odjeli z Ashlandu po dálnici I-5 na sever do dvě a půl hodiny vzdáleného Roseburgu. Tam jsme se přivítali s Nancy (sestrou Emily), jejími syny Erikem a Anthonym, a s naším synem Evanem, který tam dorazil několik dní předtím. Dům byl ve stavu chaosu. Malí kluci plus velký pes, kočka, a rozličná domácí zvířata přispěly k plno nepořádku. Nancy pomohla 13ti-letému Erikovi v jeho jediné placené práci, roznášení novin. Protože má Erik chronický deficit pozornosti (musí ho léčit, ztrácí věci, vynechává mu paměť), Nancy ho nenechává chodit po sousedství samotného, a tak místo donášení novin s ním jezdí autem, a noviny rozváží. Mezitím Evan plánoval trasu na kole. Nancy nastavila fumigaci jejího domu proti infestaci blechami, nejdřív kočku a psa umístila na terasu a ostatní zvířectvo do garáže. Pak jsme všichni vyrazili jejím autem asi 70 km na východ k vodopádu na řece Umpqua na plavání. Pozorovali jsme jiné skupiny, které skákaly ze skály do tůně... Evan s Erikem a Anthonym to museli opakovat, já nahrával na video, fotil mnoho fotogenických přírodních scén, i akčních. Opékali jsme hamburgery na přenosném rožni, z bicyklování nic nebylo, odjížděli jsme za tmy po prožití nádherného večera u vody. Zpět v Roseburgu, po čtyř hodinách působení jedů Nancy otevřela všechna okna a dveře domu, na větrání domu jsme museli věnovat minimálně půl hodiny. Tak zmrzlina se podávala na terase, a pak jsme povídali dlouho do noci, do postele jsem se dostal v půl druhé ráno.

 

10. pátek

Líné vstávání, byl jsem první vzhůru v devět ráno, ale jen chvilku, Nancy a Emily také vstaly a začaly připravovat snídani, s tou jsme museli čekat až se všichni ostatní vzbudili, takže jsme nakonec měli snoběd (snídani spojenou s obědem). V plánu jsme měli jet na pobřeží Tichého Oceánu, asi 140 km vzdáleného od Roseburgu, do městečka Bandon. Evan vypočítával trasu a hledal příhodný spádový profil, odkud by mohl jet na kole, pak si našel průsmyk asi 60 km vzdálený. Kolo jsme dali na držák vzadu na minibusu. Přípravy na výpravy v domě Nancy trvaly déle, a tak nakonec jsme vyjeli až k jedné hodině odpoledne; přitom Nancy a Erik měli být zpět v pět hodin rozvážet noviny v přidělené části města. Nancy řídila po klikatých silnicích a řítila se jak závodník na Rallye Monte Carlo aby nahnala čas. Bylo znát, že jezdí hodně a dobře (v práci zajíždí za svými žáky, hluchými a nedoslýchavými dětmi, po velké výukové oblasti, měsíčně vykazuje služebních šestnátset kilometrů). Za dvě hodiny jsme byli u oceánu, a utábořili se na pláži vedle mola přístavu, mohutné vlny duněly a téměř přehlušovaly pravidelné houkání majáku, které vůbec nebylo nutné, protože nebyla žádná mlha ani tma, místo toho bylo nádherné sluníčko až daleko na západ, a čerstvý větřík od moře, a působil jak foukání z lednice. Voda totiž v Pacifiku vůbec není teplá (to až se oteplí od napůl cesty mezi San Francisco a Los Angeles a dále na jih.). Od Aljašky až skoro k Los Angeles působí polární mořský proud, opačným efektem, než Golfský proud v Evropě. Tudíž teplota moře v Bandonu byla pouhých 13°C, a až na pár otužilých jednotlivců do vody nikdo nelezl. Dokonce i oba kluci, Erik a Anthony, se namočili minimálně. Z teploty vody vyvozuji svou teorii proč Oregon a Washington jsou při pobřeží velmi řídce obydlené, na rozdíl od jižní Kalifornie. Toto mě ale moc vyhovuje, protože miluji přírodní krásy a ty zatím nejsou přeobydlením lidí ohrožené. Při pláži jsou také rozervané skály, tvořící ostrovy při pobřeží, prošel jsme se pěkně několik kilometrů s Evanem a já nafotil plno fotek. Pak byl čas se vrátit, v přístavě jsme koupili čerstvého lososa a pro jídlo cestou domů dva kyblíky polévky ze škeblí, které jsme pak rozdělovali do kelímků a každý si liboval, přes divoké smýkání sem a tam, jak Nancy uháněla po klikaté silnici zpět do Roseburgu. 60 km před ním vystoupil Evan, a vracel se sám na kole. Dorazil za dvě hodiny, jízda se mu líbila. Okolí Roseburgu je velmi malebné, zvlněná kopcovitá krajina s většinou listnatým porostem (hlavně duby) a pastvinami, také se rozrostlo vinařství. K večeři jsme měli každý velký kus lososa, s brokolicí, citronem a divokou rýží s omáčkou ze šťávy z lososa a medu. Dlouho jsme si pochutnávali, pak Nancy promítala videa z doby, kdy se Erik narodil, já pak ukazoval diáky z poslední doby. Povídali jsme zas dlouho, tentokrát jsme ale šli spát před půlnocí.

 

11. sobota

Vstali jsme v půl osmé, po toaletách jsme se nasnídali obilnými šupinkami a banány, s bílou kávou, jediný, kdo ještě spal byl Anthony. Postupně jsme s Emily sbalili své věci, rozloučili se s Nancy, Erikem a Evanem (který u nich ještě několik dní přetrvá, než sám vyrazí na jih za Edem a Sheilou). Také jsme pohladili psa Izzy, kočku, zamávali na papouška, morče, dvě ještěrky a žáby; a pozdravovali po Nancy jejího manžela Larryho (ten byl na školení pro vedoucí církví 300 km daleko a neviděli jsme se). Něco po desáté jsme s Emily již “uháněli” nejvyšší povolenou rychlostí na oregonských dálnicích, 105 km/h, směrem na sever. Rozhodli jsme se jet po hlavní severojižní tepně, I-5, skoro až před Seattle, a pak po státovce číslo 12 překročit pohoří Kaskád na východ. V Bílém průsmyku jsme vystoupili a šli na procházku po lese okolo jezera Leech, a sbírali jsme borůvky. Pak už jsme se stavěli jen u jednoho vodopádu a jeli nepřetřžitě až zpět domů. Tachometr ukazoval 2.330 najetých kilometrů, když nás přivítala v osm večer Karla, ráda, že už nemusí být sama doma – i když poznamenala, že týden strávený samotná byl pro ní dobrou průpravou do budoucna.

 

12. neděle

Odpoledne jsme vyjeli na kolech, já poprvé na něm od operace... Sbírali jsme ostružiny podél Kolumbie. Večer byl krvavý západ slunce.

Ráno jsme byli všichni tři v luteránském kostele, Karla hrála tam naposledy na piano a na varhany, v půli Emily odešla, aby se mohla zúčastnit služby unitariánů. Zůstal jsem osamocen.

 

13. pondělí	Spal jsem útržkovitě několik hodin. Vstal jsem při východu slunce a viděl jak rudě zabarvuje hory přes údolí, udělal jsem pár fotek. Dal jsem si rozcvičku a sprchu, umyl nádobí, připravil kávu pro dva a začal pracovat v sedm. Emily mezitím také vstala, zalila květiny a šla na pár hodin do svého zaměstnání. Já pokračoval v práci, při poslouchání zpěvu polských sester Tara Fuki, a hudby z jejich tesknivých čel.
	Mezitím Karla vstala a připravovala svá zavazadla na nadcházející svůj desetidenní kampingový zájezd sama s Kjelem po Washingtonu, Oregonu a severní Kalifornii. Já pro svou firmu přijmul expresní zásilku z Kunovic s náhradními můstky pro USAF. Po návratu Emily z práce a společné snídani jsme čekali na Kjela, vyjel brzy ráno z Bellinghamu, a sem dorazil v půl jedenácté. Netrvalo dlouho a dva mladí zamilovaní naložili věci Karly do Kjelova auta, přiložili dvě krabice dřeva z našeho javoru, a vyrazili vstříc dobrodružstvím. Po jejich odjezdu šla Emily zas do práce, a já osaměl se svou. Byl jsem z odjezdu dost naměkko, ale navenek veselý. Karla a Kjel vyrazili na obdobnou cestu jako já s Emily před 34 lety, jen je jim o tři roky méně, než bylo tehdy nám. Jak se o sebe postarají? Mohu jen v to doufat, že dobře.
	Kdo říká, že třináctého je nešťastný datum? Aspoň jedna dnešní událost, kterou jsem právě prožil, toto tvrzení vyvrací. Skoro všude s sebou nosím kameru, svou věrnou partnerku, která se mnou toho hodně zvlášť letos prožila a mám k ní sentimentální poměr. Měl jsem jí s sebou i dnes, na poště, kde jsem ve vstupní hale na pultu vedle recyklačních sudů otevřel poštu a třídil ji. Obyčejně se tam nestavuju, a dnes se mi to stalo osudné. Na chybějící kameru jsem si vzpomněl až o dvacet minut později. Okamžitě jsem sprintoval zpět, pohled na pult potvrdil mé hrozivé očekávání, nebyla tam. Vedle jeden handikapovaný pracovník utíral podlahu, zeptal jsem se ho, zda ji neviděl. Ten kývnutím hlavy ukázal do vnitřní haly, abych se zeptal tam. S třepavým pocitem jsem se zeptal Kathy, zda někdo nevrátil černou kabelu (mimo kamery jsem v ní měl i nabíječku, stahovací kabel a extra paměť). Kathy kývla na Patty, že abych šel za ní. Patty na mně mrkla a řekla, někdo jí vrátil. Pak zavolala Johna, ten se mě zeptal, co v kabele bylo, a za chvilku ji přinesl.	Tato událost zas více povzbudila mou víru v dobro lidí. Tomu, kdo ji přinesl, věnuji touto cestou fotku růžovou lilii, kterou jsem hodinku před touto událostí právě tou kamerou vyfotil na letišti.

 

14. úterý	Včera večer jsem nahrál svou písničku “Pojď se mnou” a vzhledem k tomu, že by bylo vhodné spojit ji s něčím užitečným, zkombinoval jsem jí s videozáznamem ze srazu mé třídy ze základní školy na Křivoklátě, minulý červen. Pro promítnutí videa a poslech klikni na “Pojď se mnou (VIDEO)” pak se ti otevře stránka YouTube s videem a to po chvíli začne hrát. Je třeba mít spuštěný reproduktor na počítači, aby byly hudba a zvuky ze srazu slyšet. Brzké ráno před pátou náš kocour Pumkin pozvracel koberec, a já musel uklízet. Chvíli jsem uvažoval zasednout za počítač, ale pak rozum převážil a šel jsem zpět spát. Vzbudili jsme se s Emily před sedmou, posnídali na slunné terase a já šel něco po osmé pracovat, Emily šla na školení o novém účetním a zásobovacím systému pro jejich školský odbor. Při té příležitosti poprvé strávila několik hodin pracovně se svou novou spolupracovnicí Faye, čerstvě přijmutou aby vyměnila nenáviděnou Doreen, která konečně našla místo někde jinde a celý úřad si od její vlezlé drezury oddychl, hlavně Emily, která nejvíce roky trpěla. Zatím se zdá, že nová spolupracovnice bude dobře pasovat do úzkého kolektivu v Emilyné kanceláři. Já mezitím intenzivně zodpovídal nakupené emaily, díval se na odezvu na publicitu mé tvořivosti z minulé noci, komunikoval, a balil zase větší množství náhradních dílů pro plachtařské zákazníky. Po čtvrté odpoledne jsem zavezl zásilky na letiště a podal je na Fedex, a tím mi skončil pracovní den.
	Popojel jsem trochu dále, k našemu plachtařskému hangáru, a všiml jsem si prvních dobrých kumulů, které se začaly dnes tvořit po týdnech čistě modrého nebe. Nepršelo již od osmého července, tedy 36 dní za sebou. Prošel jsem si zahrádku, kde obyčejně fotívám okrasné květiny, těch už tam moc nebylo, vzhledem k tomu, že je nikdo nezalévá, rvalo mi srdce, jak ty krásné růže už skoro uschly. Strávil jsem delší dobu meditováním na liduprázdné části letiště, kde je veliký prostor a rozhled všemi směry na obzor okolo, a snažil jsem si srovnat můj současný vnitřní obzor s realitou okolo mě. Otázky jako, proč jsem já tady, v cizí zemi, a ne tam s tebou, v domovině, nablízku, fyzicky přítomný. Odpovědi na tyto otázky byly těžko nalézt, čtyřicetistupňové horko tomu nenapomáhalo, a tak než bych začal být deprimovaný, vyrazil jsem zpět domů a stavěl se při cestě v ovocném skladě pro krabici 13 kg broskví.
	Stály devět dolarů, a nejen vypadaly, ale i chutnaly báječně. Toto byla pro mě dobrá medicína a když jsem domů dorazil, chmury jsem již neměl. Večer zavolala Karla a informovala nás, že po dnu prožitém s Kjelem poblíž sopky svatá Helena (proslavené svým výbuchem v roce 1980) dorazili v pořádku do domu Emilyné sestry Nancy ve středním Oregonu.

 

15. středa

Tento den byl báječný. Ráno jsem dostal velmi dobré zprávy, sluníčko zářilo, a že tento den byl výročím čtyř týdnů od mé operace, rozhodl jsem se ode dneška nechávat své tělo vystavené všem vlivům žití. Nedávno jsem pozměnil styl práce v kanceláři, kdy se snažím místo sezení co nejvíce stát. Z přepravních krabic jsem vyrobil provizorní pracovní pult. Viz fotka. Také po dlouhé době jsem dělal namáhavější zahradní práce, tentokrát sekání trávy před a za domem. Karla to dělala před tím, ale teď je s Kjelem v Roseburgu. Emily strávila většinu dne se svou skupinou čtyř mladých žurnalistů-ek ze střední školy, pozvala je k nám domů. Pracovali na inzerci svých novin. Po jejich odchodu se sebe snažila nainspirovat do výroby další tapesterie. Po mé práci jsme s Emily spolu strávili většinu večera povídáním a hraním společenské hry Upwords.

 

16. čtvrtek

Zas byl nádherný den. Začal jsem ho již v pět ráno, při svítání. Chodil jsem bosý v trávě, obloha byla bez mráčku, a v průběhu dne se vytvořilo jen pár kumulů. Na rozdíl od včerejška bylo venku výrazně příjemněji, jen něco málo přes 30°C. Pracoval jsem od šesti, Emily šla po naší snídani venku na terase také do práce, dělala do jedné. Uplynuly dva měsíce od srazu spolužáků z mé základní školy. Dostal jsem mnoho milých zpráv a fotek od přátel; Milan dokumentoval výrobu slivovice, povidel a kompotů. Taky komentoval na mou písničku, ... "ten text je veľmi dobrý/vekom človek dozrieva". Juraj zas poslal pěkné fotky své vnučky a pohádkového místa dovolených na Maldivách. Anna vyfotila krásnou serii dnešní Prahy z tříkilometrové procházky městem. Eva se přihlásila po víc jak čtyřiceti letech, přestože jak psala... "jsme ve škole nebyli zřejmě naladěni na stejnou notu”. Potěšilo mě slyšet, že její rodina je celá do létání – tedy, až na ní. Tolik jsem byl z dnešního dne potěšen, že k večeři jsem Emily přinesl kytici rudých karafiátů, taky ji rozradostnit. Upekla kuře venku na grilu a měli jsme ho s bramborovou kaší a brokolicí. Při západu slunce jsme si zajezdili na kolech v okolí letiště, když se uklidnil vítr. Pak jsem upravoval plachtařská videa pro nadcházející prezentaci pro jednu místní dobročinnou organizaci. Pozdě v noci jsem zavolal Milana a pěkně jsme se pobavili, bohužel žádný z řemeslníků se mu neozval, snad se to povede v příštích dnech.

 

17. pátek

Den začal znovu brzy, zapomněli jsme dát na ulici nádoby s odpadky, pro vyzvednutí každé ráno v pátek. A tak ještě před šestou ráno jsem za pomoci Emily vše kvapem shromážďoval. Emily si pak zas šla lehnout a já využil chladného rána k pletí, mojí nejméně oblíbené činnosti. Po hodině a půl jsem usoudil, že jsem vyplel dostatek, posnídal s Emilí na terase a pak šel do práce. Po rutinním služebním dni jsem nevydržel pohled na shromažďující se kumuly, a rozhodl se vyrazit na letiště. Bylo až po třetí hodině odpoledne, když jsem tam dorazil, tam ani noha, trochu jsem byl zklamaný... ale pak přišel Alan, plus nějaký pár se psem, využil jsem jejich nabídky mi pomoc, potom, co jsem jim řekl, že nemůžu zdvihat hodně těžké věci (jako jsou křídla), pomohli mi, já nic zdvihat nemusel, mezitím přišel Arnie a ten mě něco po čtvrté odpoledne vyvlekl nad náhorní planinu východně od letiště. Při odlepení se od startovní plochy jsem výskal nadšením.. "jsem znovu ve vzduchu!!!" Alan mě následoval ve dvoumístném kluzáku, svezl jednoho z toho páru. Podařilo se mi vystoupat tak dostatečně vysoko nad planinou, že jsem mohl udělat dvacetikilometrový překluz na západ k více mrakům, které vedly k velehorám. Ty jsou asi padesát kilometrů od Wenatchee. Po určitém snažení se mi povedlo se až nad ně dostat, a víc jak půl hodiny jsem si nad nim liboval a nasákával krásu prýštící z neposkvrněné scenérie s ledovci, horskými smaragdovými plesy, ostrými žulovými útesy a štíty. Při letu jsem se v duchu dělil o tu nádheru a prožitek s mými blízkými. Přistál jsem k sedmé hodině, kluzák uvázal venku doufajíc, že zítra bude zase dobrý plachtařský den. Emily mě doma přivítala s pečenou specialitou. Vrstveně proložené zukini s rajčaty, cibulí a rýží, navrch se sýrem. Je to tajemství z kuchyně její máti... rýže se udusí a změkne při pečení párou z vařících se zelenin. Navečer jsme se s Emilí prošli po okolí, Emily pak pracovala na tapesterii, kterou věnuje dobročinné organizaci specificky coby dar navracejícím se vojákům z Iráku nebo Afghanistánu, na které čím dál tím víc domácích lidí zapomínají a to pak vede k ponávratovým syndromům, vojáci se cítí vlastními odvrženi. Emily a já jsme byli již od prvopočátku hodně proti válečnému řešení iráckého “problému”. Stejně ale Emily chce dát tu tapesterii jako pomoc vracejícím se mladým, kteří jsou až moc často rozčarování z lhostejnosti a nezájmu lidí, jejichž zájmy hájili svými životy.

 

18. sobota

Pohled na soutok řeky Wenatchee s Kolumbií, pohled k jihovýchodu.

Po vzrušující noci jsem vstal zas brzy, šel hned pracovat, abych vymazal skluz a měl navíc k dispozici volný čas pro plachtění. Kluzák byl připraven, jen počasí se začalo kazit. Z kanceláře jsem se vynořil v půl jedné, dohonil jsem skoro vše, a přes přibližující se tlakovou níži se začly tvořit docela vzhledné kumuly po obloze. Emily šla na trh s Elisabeth, a já na letiště. Tam byla již docela velká parta členů, a kluzáci létaly. Nebyl tedy problém s vlekáním, a ani s pomocí dostrkat těžký kluzák na start. Reinhard a Werner mi pomohli (jeden němec, a druhý rakušák). Podmínky nad náhorní planinou byly vynikající, stoupáky přes 4 m/s, značené kumuly. Přesto jsem se vypravil přes řeku na severozápad, směrem k sopce Glacier. Zavolal jsem Emily a sdělil jí svůj plán, chystala se jít nakupovat. Prvních 20 km šlo jak na másle, ale pak začala od jihozápadu oblast zastiňovat vysoká oblačnost a stoupáky zřidly, a já začal sestupovat do údolí řeky Entiat. Po delší době trpělivého pátrání jsem se začal zvedat, původní plán jít dále na SZ jsem stornoval, a to bylo dobře. Pak jsem udělal velkou okružní trasu okolo lyžařského střediska a zas zpátky na letiště, přistál jsem pro mě dost brzy, po třech hodinách, ale potřeboval jsem pomoc s rozebíráním kluzáku. Naštěstí tam ještě byli Alan a Mike, ti dělali všechno těžké zdvihání, a já ty lehčí uskladňovací operace. Pak jsem ukázal Mikovi pár videí, na kterých byl taky on. Mike je profesor matiky na univerzitě v Ellensburgu. Emily připravila repliku další speciality její máti.. salát skládající se z kostiček grilovaného kuřete, hrozinek vína, mandlí, smíchané s jogurtem, majonézou a octem, podávané na podkladu hlávkového salátu. K tomu lahvi bílého pinot grigio; Emily udělala výjímku, dala si sklenku, alkohol jí způsobuje silné bolesti hlavy. Mezitím naše děti dorazily do Ashlandu, kde šly na několik divadelních her, plavat, a tento večer Karly s Kjelem připravovali večeři pro všechny. Zde mezitím navečer se docela temně zatáhlo, s 60% šancí, že bude v neděli pršet. Tak rekordní období bez deště bude přerušeno.

 

19. neděle

Po čtyřicetidenní pauze nás probudilo kapání deště, přivítal jsem ho procházkou po zahradě. Nechal jsem jemné kapky navlhčovat mou kůži a do nosu jsem vsával nádherné vůně pouštních křovin, tolik silné a fragrantní po prvním dešti. Také po dlouhé době jsme měli k snídani mou oblíbenou čerstvou kedlubnu na chlebu s máslem, posolenou. Běžně je zde v obchodech nemají, Emily ji přinesla včera z trhu. Pak mě vyzvala, abych se připojil a zúčastnil se v kostele unitariánů ukázkové schůze “dohodové” (covenant) skupiny, kterou vedla. Náš kostel má již tři takovéto skupiny, vždy je jejich počet omezen do deseti členů. Jejich účel je umožnit jejich členům volnou a diskrétní výměnu citů na kterékoli tema, pak hovořit o a jen o určitém tematu, a pak postupem času udělat pro kostel a pro obec nějakou dobročinnou akci. Skupiny se řídí přísnými pravidly, mj. také že cokoli se řekne ve skupině se nesděluje jiným, dělení se o city neznamená, že někdo jiný bude navrhovat řešení když je nějaký cit problémový, a vedoucí skupiny může hovor usměrňovat, tak aby se nevzdaloval od daného temata, také aby setkání začlo přesně v daný čas a bylo také ukončeno včas. Tyhle skupiny se schází obyčejně v domu některého člena či členky, dvakrát měsíčně. Účel ukázkového setkání bylo seznámit nové zájemce s fungováním skupiny, a přispět ke tvorbě další, která se má začít scházet začátkem října. Zúčastnilo se mimo Emily dalších osm osob. Emily sama již byla skoro rok vedoucí jedné skupiny, já jejím členem nejsem, a mínila, že by bylo pro mě dobré, kdybych se členem jedné stal. Jednou z podmínek je, že se členové musí vždy zúčastňovat. Pro některé hodně činorodé lidi, zaneprázdněné svou aktivitou, to může být problém. Ještě jsem se nerozhodl, zda se připojím. Po ukázkové schůzce následoval běžný program naší pospolitosti unitariánů (dále UU), uvědomil jsem si, že jsem v UU nebyl snad již od konce května, a potěšilo mě, jak mnohem více přijatelný a přitažlivý je pro mne program UU než například luteránů, kam jsem zavítával v poslední době kvůli Karle a hudbě. UU umožňuje členům i nečlenům vyjadřovat svá přesvědčení volně a bez tlaku od ostatních je jakkoli změnit, a tak je možné, že vedle sebe sedí lidé úplně odlišných světanázorových směrů a dovedou se spolu upřímně a otevřeně bavit. Také na rozdíl od luteránů je (aspoň v naší pospolitosti UU) daleko větší aktivní podílení se členů na obsahu programu, je možnost pro představení hostů, možnost rozličných oznámení a část, kdy se zapálením svíčky před všemi účastněnými se může každý podělit s ostatními o jakékoli radosti i žaly, které cítí. Já to obyčejně nedělám, ale tentokrát jsem zapálil svíčku a vzpomněl na bratra Milana a přál mu hodně zdraví, soudnosti a úspěch v jeho snaze dostat k nám řemeslníky pro opravu komína. Také jsem zapálil svíčku z radosti z možnosti setkat se s mými spolužáky v červnu a z pěkných vztahů, které z něho vyplynuly. Následovala část, kdy čtyři různí členové hovořili (každý měl na to pět minut) o tom, v co vlastně věří. Tato část (nekoná se vždy) je jedna z mých nejoblíbenějších (zatím jsem před pospolitostí takhle ještě nikdy nestál). Oficiální program končí obvykle okolo poledne, kdy následuje neformální setkání mezi členy. To tentokrát pro mě a Emily trvalo abnormálně dlouho, až skoro do půl druhé. Tak jsme měli doma pozdní oběd, a dlouhý rozhovor o dětech a financích. Navečer jsem se zas pustil do editování programu o plachtění pro setkání dobročinných Kiwanis na následují čtvrtek. Mezitím mrholení, které trvalo po celý den a připomnělo mě tolik klima ze Seattlu, přestalo a zase vysvitlo sluníčko a navrátila se modrá obloha.

 

20. pondělí

Pro Emily první den zpět do běžného zaměstnání, sedm hodin denně. Vstali jsme v půl sedmé, nasnídali se v sedm, Emily jela do práce tak, aby začla v půl osmé a já začal v osm. Náš typický den pokračoval společný oběd doma v poledne, ve tři čtvrtě na jednu Emily zas zpět do práce a tam do půl čtvrté. Ve čtyři přišlo k nám asi deset středoškoláků na poradu s Emily o přípravě dalšího čísla jejich novin, po šesté odešli a já vzal Emily do Casa Tapatio na mexickou večeři. Večer se stavěl soused Larry, že ve středu přivede svého navštěvující kolegu z oboru výzkumu rostlin, Wilhelma Jelkmanna z Německa. Ten ve svém volném čase je plachtařem. Tak jsem uspíšil dokončení prezentace pro Kiwanis, abych ho mohl předvést i Wilhelmovi. Po západu slunce jsme se prošli s Emilí po našem okolí, a já udělal fotku Měsíce, akorát byl ve tvaru D. Před 39 lety v tuto noc okupovaly jednotky varšavské smlouvy naší domovinu, rozeslal jsem spojku na video z této akce a požádal čitatele, aby se podělili o své prožitky z té doby. Někteří již napsali. Díky!

 

21. úterý

Den výročí okupace byl ignorován, tak je to dobře. Proč žít v minulosti, když přítomnost je tak nádherná! Další běžný den se vyklubal v senzačně fotogenický, zvláště k večeru, kdy zapadající slunce zářilo skrz jemný déšť, zatímco jsme večeřeli v dobrém stylu na naší terase s Elisabeth. Pak se vytvořila fantastická duha, a západní obloha propukla v obrovský oblačný požár.

 

22. středa

Byl další krásný den, o který jsem se mohl dělit s mými blízkými a oni o svůj se mnou. Odpoledne jsem předvedl svou plachtařskou prezentaci Wilhelmovi a Larrymu, měla dobrou odezvu, pak Wilhelm ukázal video z akrobacie v kluzáku. Oba Larry a Wilhelm se setkávají coby odborníci v oboru výzkumu nemocí rostlin na různých místech světa, naposledy na konferenci v Portlandu, předtím na Novém Zélandu a ještě předtím v Ankaře v Turecku. Wilhelm ohromil svými skoro dvěma metry výšky, pomalu se nám nevešel do obývačky. Během západu slunce se ohlásily kanadské husy, zachytil jsem jich 32, jak prolétávaly nad naším domem.

 

23. čtvrtek

Dnes se rozednilo krásně čiro, už okolo desáté naskákaly kumuly, které jak polní květiny zdobily oblohu až k osmé hodině večer, no, zkrátka, rekordní den na plachtařské přelety. Já toho nemohl využít, protože v poledne jsem přednášel o plachtění místnímu dobročinnému spolku Kiwanis. Setkání členů začalo přísahou americké vlajce, pak jejich hymna, příspěvky na dobročinné akce a rozličná agenda spolku. Já jsem se mezitím na jejich útratu mohl naobědvat a po třičtvrtihodině začít s předvedením programu. Vytvořil jsem ho skloubením presentace PowerPoint s do něj zasazenými krátkými videi, obojí bylo zaměřeno na naprosté nevědomce (bez toho aby je to uráželo). Program přítomné zanítil, vzali si volné časopisy SOARING, které jsem jim věnoval a pozvánky do našeho aeroklubu. Přítomní členové vzhledem ke své značné objemnosti (to jsem musel diskrétně přednést) možná budou mít problém s vyvážením současných kluzáků, které nejsou koncipované na takový nárůst, a příští generace kluzáků zde ještě není. Po obědě jsem pracoval na korektuře smlouvy o prodeji licence, kunovičtí navrhli mou firmu obejít, já na to nepřistoupil a mimo jiné i vysvětlil právní důvody, proč jim to bude příhodnější, hlavně pro ochranu intelektuálního vlastnictí a že státní orgány jako USAF se nesmí smluvně zavazovat s cizími subjekty, jako třeba kunovickou továrnou, ale s mou firmou ano, protože ta je americká. Navečer jsme s Emilí měli krásnou večeři venku na terase s jídlem jako sedmnáctého, pak ona odešla na schůzi výboru církve pro duchovní vzdělávání a já po zdřímnutí si posekal trávu a vynesl odpadky a recyklaci na ulici pro zítřejší odvoz. Jak jsem se vracel, viděl jsem nad naším domem dravého ptáka osprey jak letěl od řeky Kolumbie, kilometr a půl odtud vzdálené, a přitom nesl v pařátech tak dlouhou rybu, jako bylo dlouhé jeho tělo. Takovou podívanou jsem doposud na vlastní oči neviděl, bohužel nebyl jsem tak pohotový s kamerou, jako včera s husami. Karla zavolala, že vlak ze Seattlu, kterým se vrací domů bude o víc jak hodinu opožděný. Mezitím teplota vzduchu v osm večer byla ještě 25°C, a poslední mraky se rozpouštěly nad Kaskádami. Západní obzor měl přesně takovou barvu, jako broskev, kterou jsem si zrovna dal, Měsíc se usmíval přímo na jihu a já po něm poslal pozdravy. Dostal jsem hezké zprávy od přátel a touto cestou se s nimi dělím o pěkné zážitky. Vlak Karly trochu dohonil zpoždění a přijel jen o půl hodiny po publikovaném příjezdu, vyzvedli jsme ji z nádraží po deváté v noci, a pak ještě několik hodin s ní povídali. Byla plná dojmů z jedenácti dnů, které právě prožila sama s Kjelem.

 

24. pátek

Ráno opět nádherné, dělal jsem venku na terase a postupně mě sluníčko rozehřívalo, po snídani Emily odešla do práce, Karla vyspávala. Připravoval jsem zásilku do Chile, odkud mě zkontaktovalo tamní letectvo, zatím vyčkávám s odesláním, až bude jisté, že mě zaplatí a ne až za neurčitou dobu. Radil jsem pak různým majitelům kluzáků, jak a co na nich opravit, a posílal jim nabídky dílů, které by měli vyměnit. Toto se stává nejvíc obsahem mé práce, nyní, co bohužel musím odmítat stále mnohé poptávky na nové, hotové kluzáky, s tím, že se bohužel už nevyrábějí. Jak Karla vstala, tak jsem den rozděloval mezi práci v úřadě a povídání s ní, poobědvali jsme venku ve třech, Emily přišla na třičtvrtě hodiny z práce, a pak o půl čtvrté definitivně. Karla nám dvou pak ukázala přes 600 fotek, které udělala během jedenácti dnů s Kjelem, kdy také navštívili strávili několik dní s rodinou Nancy, Evanem, a u prarodičů. Ukazovala rozličné prospekty, zápisky do diáře, a fotky promítala na velké ploše svého počítače. Tím nám velmi přiblížila, jak se cítila jak ona, tak Kjel. Bylo vidět, že byli spolu velmi šťastní, a že se nedostali do žádného konfliktu. Za pár týdnů budou již definitivně každý den spolu, Kjel začne chodit na tu samou univerzitu, co Karla, dokonce snad budou bydlet i ve stejné budově koleje, ne spolu, ale budou se vídávat mnohokrát denně. Toto bude velká změna od dosavadních tří let, kdy se vídávali jen při několikadenních návštěvách oddělených týdny rozdělení šestihodinovou dálkou. Byli vždy ale denně ve spojení, mobilem od stejné společnosti, kdy volání mezi účastníky té společnosti je pořád zdarma. Vypočítal jsem, že průměrně za měsíc provolali při hovorech spolu přes padesát hodin. Při jiném abonování by samozřejmě taková možnost nebyla finančně možná. Karla se domluvila s Markem, dlouholetým spolužákem a kamarádem z Wenatchee, že půjdou v pět hrát tenis. Já se zeptal Karly, zda se smím připojit a ona ráda svolila. Tak jsem byl zvědav, jak budu schopen běhat, což jsem za posledních pět týdnů vůbec nemohl dělat. Zkouška proběhla na jedničku, a velmi rád jsem zjistil, že jsem znovu mnohem více mobilní. Po sprše jsme vyrazili na mejdan úřadu, kde pracuje Emily. Konal se v domě Sally a Wese s fantastickým výhledem a bazénem, viz fotky v těchto novinách pro 2. srpna. Sešlo se devět z dvanácti spolupracovnic, a jejich manželů, celkem asi patnáct lidí. Bohužel se nemohla dostavit Emilyná nejnovější nejbližší spolupracovnice Faye, tak jsem se s ní ještě neseznámil, musela zavézt svou matku do nemocnice. Večer byl překrásný, Měsíc postupně rozzařoval údolí, dokonce jsem si v přítmí i zaplaval, bylo spoustu dobrot k hodování, pití a rozhovory byly příjemné. Taky jsem se obveseloval děláním fotoportrétů, což je jeden z mých koníčků. Vrátili jsme se, když Karla už se nudila natolik, že to déle nevydržela. Nebyl tam nikdo jejího věku. V noci mě Měsíc inspiroval k skládání veršů.

 

25. sobota

Vzbudil jsem se z podivného snu... Byl jsem s Ivanem ze Zdounek v domě Zdenála, který ale vůbec nevypadal, jako jeho, byla to spíš dvoupatrová horská chata celá ze dřeva. Rozdělali jsme s Ivanem v železných kamínkách oheň z polen, to co on dělá velmi rád, když jsem si všimnul, že začínají vzplávat plameny i ze stěn za kamny, zpoza skříní, ze škvír v dřevěné podlaze. Vrhl jsem se k polici, kde byl telefon, abych zavolal 911 na pohotovost, ale v okamžiku, když jsem tam došáhl, se šňůra v žáru roztavila. Zoufale jsem hledal jiný přístroj, vykukoval ven, zda jsou okolo nějaké sousední domy, žádné jsem neviděl, tak jsem se probudil. Vstal jsem před východem slunce a psal do tohoto diáře, a korespondoval. Zavolal jsem taky Milanovi, dlouho jsme mluvili. Zrovna věšel prádlo na zahradě, bylo teplo. Bavili jsme se taky o údržbě na domě, žádná firma mu nezavolala zpět, protože on ani nezavolal jim. Řekl jsem Milanovi, že mě leží na duši komín, a zda by se nezlobil, kdybych volal řemeslníkům místo něj já. Na to odvětil, že zavolá tento či příští den Mělči do Pavlíkova, který se na komín díval v květnu. Taky jsme se bavili, zda má Milan nějaké přátele či známé, kteří by mu pomohli. Odvětil, že od doby, kdy otevřeli hospodu přes ulici od Restaurace nad Hradem, nemá už žádnou partu, se kterou by sedával (a tudíž se cítí odcizený), ani o sousedovi Oldovi nechtěl slyšet. Velmi mě bylo smutno slyšet, jak je odpoutaný. Potěšilo mě, že před deseti dny se u něj zastavili Máša s Verkem, ta mu přinesla koláš a čepici, kterou si Milan předtím při své předešlé návštěvě u nich zapomněl. Bohužel jak Verko, tak Máša jsou na tom zdravotně špatně, Verko sice ještě pojezdívá na kole po Budech, ale jeho cukrovka zas na něj zapůsobila tolik, že je ohromně obézní. Máša je na tom hůře, rakovina ledvin se jí přenesla nyní na kyčle a sotva chodí; ještě že mají auto, tím se k Milanovi na Amalín dostali a ona se pak sotva došourala do domu. Dělám si starosti, koho blízkého Milan vůbec bude mít, až Máša odejde. Na snídani jsme měli naplánované setkání na trhu vedle řeky s Japonkou Mikko, vedoucí výměnného programu na místní juniorské vysoké škole ve Wenatchee, a s jednou studentkou, kterou přivedla. S Emilí jsme se zavázali sponsorovat dvě studentky během nastávajícího školního roku, o což nás Mikko požádala. Podpora se pozůstává v poskytování společenského zázemí, zvaní na rozličné akce, a hlavně být prodloužením jejich vlastních rodin z domoviny, vypomáhat, když je potřeba. Studentky bydlí ve apartmá poblíž školy. Zatím jsme se setkali s první studentkou, osmadvacetiletou Jeong Yun Han, z Koreje (viz foto). Druhá přijede koncem září, Japonka. Dozvěděli jsme se od dobře anglicky mluvící Jeong Yun, že z Koreje má inženýrské vzdělání ve fyzice a biologii, loni strávila rok v San Diegu v Kalifornii studiem angličtiny, a letos chce získat americký diplom zdravotní sestry, zde na WVC ve Wenatchee. Má mladšího bratra, 26, který žije s rodiči v Seoulu v Koreji. Před odjezdem jim Jeong Yun řekla, že chce zůstat ve Spojených Státech. Její máti to hrozně vadilo, zejména, že jí nechutnala americká strava, když tu byli na svatbě jedné z jejich příbuzných. Jeong Yun se zdá být optimistická přívětivá mladá žena. Na 19. září je chystaný první sraz s ostatními studenty, kdy ji zřejmě znovu uvidíme. Shodou okolností prošla okolo stolu, kde jsme seděli vedle trhu i naše sousedka Elisbeth, prohodili jsme pár slov a zkonstatovali, že mezi námi přítomnými pěti lidmi je pět různých národností a jazyků, uvědomil jsem si znovu, v jaké pomíchané zemi to žiju. K tomu přistoupila další nečekaná událost odpoledne. Když se vypravily Emily s Karly nakupovat, já se uchýlil na letiště. Shodou okolností mě tam i volali z klubu (to už jsem byl na cestě), abych jim dal odborné posouzení na prasklinu, kterou nalezli pod ocasní plochou na našem klubovém Blaníku. Tak jsme prasklinu zavrtali a provizorně zpevnili, aby se mohlo zatím dál poletovat. Mezitím se totiž objevila před naším klubem skupina asi osmi mladých lidí, kteří se chtěl nechat svézt. Ukázalo se, že to byli letečtí inženýři z Ukrajiny a Ruska. Před asi deseti lety firma Boeing založila v Moskvě soukromý výzkumný letecký institut, do kterého posílá z USA své inženýry, a opačným směrem odtamtud přicházejí na třímesíčné turné sem ruští inženýři. Z těch, co se objevili ve Wenatchee, jich bylo u Boeingu několik už víckrát, a nebyli homogenní skupina, naopak, někteří z nich přišli pouze před týdnem sem poprvé, zatímco jiným koncem srpna končí turnus a vrací se zpět. Můj klub mě uvázal do dávání vyhlídkových letů, čímž si vyděláváme (za jedno svezení účtujeme 60 dolarů). Jako první byla určena Naďežda, jediná z přítomných, která byla údajně plachtařka. Letěla ale naposledy před deseti lety, její manžel jí od té doby nenechává létat. Tak byla ohromně nadšená, když jsem jí umožnil po menším letovém přezkoušení jí nechat převzat ovládání a velkou většinu letu letěla pak sama. Ke konci jsem si zas vzal knipl a udělali jsme přemet a souvrat, což se ostatním na zemi ohromně líbilo a všichni to pak taky chtěli. Musel jsem je zklamat; udělal jsem leteckou nekázeň, že jsme odlétali akrobatické prvky bez padáků (zde se bez nich normálně všeobecně lítá), Naděžda poznamenala, že také když plachtila provedla chuligánství (musel jsem se zasmát, to slovo jsem už hodně dlouho neslyšel). Nicméně, další přišla na řadu Jana, ta nikdy nepilotovala, ale přesto když jsem jí to na delší dobu půjčil s jemným přidržováním, začalo jí to jít, a poslední, koho jsem já svezl, byl Sergej, ten měl pilotní cvičení na Jaku 28, a skutečně kočíroval kluzák, jakoby to byl tank. Největší poučení, které z výborného letu získal bylo, o kolik víc se v kluzácích musí používat nožní pedály, než v motorovém letadle. Mezitím ostatní byli svezení v našem českém Blaníku L-13 (já létal v rumunském IS-28B2).. viz fotky kluzáku. Po polétání jsme udělali hromadnou fotku (nepovedlo se mi dát všechny přítomné dohromady). Mimo příjemné zážitky z létání a sledování, jak tito mladí lidé byli nadšení, jsem byl sám také u vytržení z toho, že se mi docela dařilo se s nimi domlouvat rusky a že mi to i šlo. Přitom mě jedinkrát nenapadlo, že tito inženýři se asi narodili rodičům, jejichž otcové mohli být mezi vojsky okupujícími naší vlast před 39 lety. Na to jsem si vzpomněl až mnohem později, při psaní těchto řádků. To bylo během schůzky, kterou měla Emily s redaktory školních novin, Andrewem a Violetou. S tou jsem prohodil pár slov v její rodné španělštině. Tedy tento den byl unikátní v tom, že jsem se setkal s příslušníky sedmi různých národů, mluvil aktívně čtyřmi jazyky a psal pátým (tímto). Mezitím pokryl západní nebe jeden veliký mrak lentikulár, jenž se po západu slunce zabarvil do krvava, a ukryl i Měsíc. Tak skončil tento den, poslední pro Karlu zde v létě ve Wenatchee, protože příští den před jedenáctou je v plánu vyrazit přes hory do tří a půl hodiny vzdálené Tacomy, kam zas začne Karla chodit na vysokou školu PLU.

 

26. neděle

Bez velkých zádrhelů jsme naložili všechny Karlyny věci včetně kola do mikrobusu a před jedenáctou hodlali vyrazit, když po otočení klíčku v zapalování auta v motoru jen zachrčelo a nic. Přes noc zapnuté světlo v autě či co vybylo baterii. Neodrazeni, po minulých takovýchto radůstkách pořízeným káblem jsme nahodili motor a vyrazili. V půl třetí jsme dorazili do PLU, Karla měla zas stejný pokoj jako loni. Za hodinku jsme vynosili vše z auta nahoru do druhého patra, Emily upravila postel (mateřský pud se projeví), já zapojil počítač (mužská záležitost)... no, to jsou nehorázné stereotypy, co? ... a Karla se veselila s přáteli z loňska, už během cesty její vzrušení a nadšení strávit další rok mezi mladými na PLU z ní jen zářilo. Karla měla pak schůzi výboru organizátorů pro uvítání hlavní vlny studentů příští týden, a tak jsme se rozloučili. Karla nás oba dva netypicky pro ní objala, a tím naše odloučení nastalo. Cesta domů byla smutná, Emily truchlila, já se snažil říkat věci, které by jí od chmurných myšlenek odvedly, moc se mi to nevedlo. Zastavili jsme se na vrcholu průsmyku v horské restauraci na večeři, dali si co Karla nejí – játra s pečeným bramborem a bílé fazolky - a pak se začlo stmívat. Jak jsme jeli dále na východ, na obzoru před námi vykoukl Měsíc, skoro již v úplňku. Noc doma byla těžká, Emily bylo po Karle velmi smutno, šli jsme spát sice v deset ale neusnuli jsme dost dlouho po půlnoci.

 

27. pondělí

Ráno bylo moudřejší večera, posnídali jsme vajíčka od Mary a připíjeli laté, pak v půl osmé jsme se rozešli do svých zaměstnání. Já zpracovával horu korespondence a dotazů na náhradní díly, zas toho kluby něco přes týden rozbili, tak to obvykle v pondělky bývá. Také jsem se nechal nainspirovat a konečně se odhodlal zkusit si počítač nastavit na Skype a k mému velkému překvapení a nadšení spojení fungovalo perfektně. Pořídil jsem si i malé oko kameru, to jsem ale ještě neodzkoušel, mám to v plánu. Odpoledne jsem zarazil práci ve čtyři a pozval Emily na procházku podél řeky Kolumbie. Bylo nádherné počasí, okolo 25°C. Prošli jsme se několik kilometrů po pěší a cyklostezce. Pomohl jsem pak s přípravou večeře, udělali jsme si grilované kuře nakládané v sojové marinádě s česnekem, s rýží a čerstvými zelenými fazolkami z Oregonu. Jedli jsme zas venku na terase, už tolikrát po sobě. Letošní léto se překonává! Tolik slunných dní po sobě! (Jedna z důležitých přísad, proč jsme se sem ze Seattlu rozhodli přestěhovat. Nechce se mi věřit, že už je to dvanáct let, co tu bydlíme.) O sedmé se sešli u nás s Emilí hlavní redaktoři studentských novin, Andrew a Violet, a sestavovali korektury. Ve středu mají tisknout a ve čtvrtek publikovat. Já mezitím seděl dále na terase, slunce zapadlo a ve čtvrt na devět se na východním horizontu vyhoupl Měsíc v úplňku.

 

28. úterý

Emily mi včera večer ukázala v novinách článek, že má být úplné zatmění Měsíce. Já bych to bez ní zmeškal! Nařídil jsem si budíka na 1:45 ráno, a připravil kameru se stativem. Probudil jsem se uprostřed noci a viděl, že už budík ukazuje 1:52, vyskočil jsem, obávajíc se, že zmeškám začátek. Rychle jsem byl na ulici před domem a začal dělat fotky. Po chvíli mi začlo být podivné, že Měsíc vypadal stále stejně. Podíval jsem se na hodinky, a až pak jsem si uvědomil, že jsem si spletl 11 hodin s 1 hodinou. Šel jsem zas do postele a snažil se spát. Ve skutečných 1:45 ráno mi můj cestovní budíček vzbudil, a já opakoval již nacvičenou rutinu. Naučil jsem se nastavit na kameře čtení vyhodnocení expozice jen bodové, a tak jsem byl schopen Měsíc nepřeexponovat, zajímavé, jak naše oči jsou tak přizpůsobivé, že pár buněk na retině se nastaví citlivě (pro tmavé části obrazu, jako stín na Měsíci) zatímco sousední, kam dopadá více světla (jako ozářená část Měsíce) se nastaví méně citlivě, tudíž obě oblasti jsou v našem oku jinak exponované... tohle na mé kameře nejde, a tak buď jsou vidět detajly v ozářené části Měsíce, a ve stínu nic, nebo jsou detajly ve stínu ale část ostře osvícená je přeexponovaná, vymytá. Těmito úvahami jsem se zabýval zatímco Měsíc se velmi pomalu schovával do stínu za Zemí. Nevnímal jsem přitom, že venku bylo dosti chladno. Zůstal jsem venku jen v sandálech až do úplného zatmění, po třetí hodině, a pak ještě na počítači fotky upravoval až do čtyř. Mezitím Emily nakrátko vstala a já jí ukázal, kde se Měsíc skrýval, tak ho též viděla, šla hned zas spát, aby se moc neprobudila a pak se jí spát dál nechtělo. Já poslal fotky přátelům a šel taky spát, až tehdy jsem si uvědomil, jak jsem prochladl. Až do rána jsem se pořádně nemohl ohřát. Místo jít do kanceláře po snídani jsem proto zůstal v naší obývačce, a pracoval odtamtud. Ohřátí jsem si vynahradil po obědě, hodil jsem deku na trávu vzadu na zahradě a nahý se tam delší dobu opaloval. Po třetí hodině jsem s prací v úřadě přestal, byl jsem ospalý. Emily měla v plánů jít do domu jednoho z redaktorů školních novin, Andrewa.. shodou okolností, jejich dům je jen tři domy dále od našeho, tak jsem věděl, že mě nebude postrádat. Zalehl jsem a vstal až při západu slunce. Ten Měsíc mě úplně otočil! Emily zavolala z domu rodiny Andrewa a domluvili jsme se, že já udělám večeři. A tak jsme měli polské buřtíky osmažené s červenou a žlutou paprikou, cibulkou, pečenou bramborkou která nám zbyla z horské restaurace, žlutými rajčaty a těstovinu tortelini. Po večeři jsme si zahráli slovní hru Boggle, a Emily šla předat Andrewovi nejnovější verzi korektury. Karla strávila celý den dekorováním koleje s týmem svých spolupracovníků pro uvítání všech ostatních spolužáků. Evan překvapil Karlu, když se v půli dne objevil u ní na PLU, potom, co dnes cestoval celkem patnácti různými předměstskými autobusy z Oregonu se svým kolem a velkým kufrem. Kjel mezitím si ještě na poslední chvíli přivydělával pracemi pro své rodiče (úprava na úřad budovy, kterou koupili pro své firmy, Craig inženýrskou a Karen právnickou). Když jsem šel spát, Měsíc zase silně zářil.

 

29. středa

Violeta (v rudé blůze) diriguje ostatní redaktory

Měsíc byl na západní, modré obloze, když jsme snídali. Začal jsem pracovat ve stejnou dobu, jako Emily, v půl osmé, a nezastavil se až do oběda, s menšími pauzami na korespondenci. Pojedli jsme tentokrát ve stínu, protože v poledne bylo již přes 30°C, odpoledne jsem v úřadě musel zapnout klimatizaci. Měl jsem pracovní pohovor s kunovickými, urgoval jsem, aby odeslali kurýrem další zásilku můstků řízení pro USAF co nejdříve. Ve čtyři odpoledne si dal opalovací pauzu, dvacet minut bylo plno na to abych se cítil jako špekáček. Dokončil jsem balení náhradních dílů a rozeslal je z pošty do rozličných částí kontinentu. Pak jsem se připojil ke skupině devíti studentů a k Emily, a pomáhal jsem jim skládat první noviny tohoto školního roku.

 

30. čtvrtek

Páteční klub - Rana, Emily, já, Monte, Judy, Drew, Cathy, Lynn.

Snídaně venku, práce uvnitř, korespondence, telefonování, ráno uběhlo až příliš rychle. Oběd opožděný, Emily měla v práci plno práce, a Karla na PLU měla vítací den, a konečně setkání na stálo s Kjelem. Evan dorazil do Seattlu a sháněl se po práci. Doručoval jsem zásilky na Fedexu a poště, pak předplatil za pronajaté skladovací prostory pro náhradní díly na dalších šest měsíců. Ty mám asi deset minut jízdy od kanceláře. Pak rychle posekat trávu okolo domu, stihnout rychlosprchu abychom se včas s Emily dostavili na první setkání nastávající sezony s našimi partnery z pochodování a lyžování (Páteční klub), Lynnem, Ranou, Cathy, Drewem, Judy a Monte. Ti dva poslední se akorát vrátili zpět z šestitýdenního pobytu v Evropě, Itálii, Anglii a Skotsku. Cathy a Drew s nimi byli první dva týdny, kdy spolu horolezčili v Dolomitech. Sešli jsme se v pivním pubu McGlinn´s, který má výbornou atmosféru, a cítili jsme se spolu velmi dobře, zábavy bylo tolik, vtipů plno, že mi tekly smíchem slzy z očí, to se mi už dlouho nestalo. I ostatní byli na tom obdobně. Jsem rád, že mám nyní tak blízké přátele, které jsem ještě před rokem vůbec neznal. Po rozloučení se našeho Pátečního klubu jsme s Emily vyrazili k řece Kolumbii, a zatímco jsme čekali na naši další schůzku, prošli jsme se trochu parkem, který řeku lemuje. Zanedlouho, když už slunce zapadalo, se objevili Larry s Penny, za svým náklaďákem přitáhli na transportním voze motorový člun. Pomáhali jsme ho spustit do vody, kdy Larry s ním zacouval po betonové rampě až do vody, vedle dvojdoku. Za deset minut po zaparkování vozu jsme se již pohupovali po létem proteplených vlnách Kolumbie, a tentokrát vyrazili asi osm kilometrů proti proudu. Tam Larry vypl motor, pod severním mostem, a dál jsme se po příští dvě hodiny jen snášeli proudem, a slavili Larryho jednašedesáté narozeniny. Také jsme vzpomínali na máti Penny, která jí umřela před několika dny, nemá tedy už žádné rodiče, na rozdíl od Larryho. Po velmi osobních několika hodinách, kdy jsme se všichni zas velmi sblížili po letní pauze, jsme se na doku rozloučili. Právě vycházel na východě Měsíc. Domů jsme dorazili dobře po desáté, a šli hned na kutě.

 

31. pátek

Poslední srpnový den byl ve znamení dohonění všech zatrhnutých pracovních úkolů, placení účtů, a přípravy na víkend. Po obědě s Emily jsem se pokusil o instalaci kamery k počítači, a vyzkoušení ve spojení skype, zatím pouze s částečným úspěchem. Po uzamknutí své kanceláře jsem vyrazil s poštou přes řeku a po její odeslání jsem si vyšel s kamerou v rozmezí dvou městských bloků v okolí pošty, coby turista, a zaznamenával kamerou významější budovy v té části centra města Wenatchee. Mezitím Emily pomáhala Elisabeth zavařovat další sklenice ze sta (!) litrů horských borůvek, které Mark a Elisabeth nasbírali v létě. Po společné večeři u nás s tortelini, škeblemi, brokolicí a bílým vínem jsme se ve třech přesunuli do našeho domácího kina na shlédnutí britského filmu o životě diplomata v Africe a jeho revoluční ženy, která postupem času tak zantagonizovala diplomatickou obec ale hlavně farmaceutické společnosti experimentujícími s nevyzkoušenými léky na afričanech, že jí to nakonec stálo život. Velmi moderní film, s rychlými scénami, plno internetu, skypu, sexu, scenérie z přírody i přeplněných měst, natočený v Kenye. Dost dlouho jsme ještě po jeho shlédnutí debatovali, v holandštině, a porovnávali postoje běžných lidí zde v Americe s Evropou.