Vítkovy noviny

	... fotoalbum VN únor 2008	Koncem července 2023 jsem vytvořil souhrnné fotoalbum, ve kterém jsou všechny fotky z tohoto měsíce, únoru 2008. Předělat starou webovou stránku tak, aby se jednotlivé fotky promítaly vedle textu o příslušném dnu v měsíci by mi zabralo přespříliš času. (Toto opatření jsem učinil proto, že původní odkazy z 2008 nefungují. Od té doby jsem byl nucen změnit internetového poskytovatele).

1. pátek		Nadále z ledna přetrvával sníh. Julie, kurýrka UPS, přinesla nové úvěrové karty, a tak jsem je hned vyzkoušel, načepoval plnou nádrž benzinu do mikrobusu, v přípravě na nadcházející víkendovou výpravu na instruktorské školení do Seattlu. Odpoledne jsme si s Emily vyšlápli po sněhu s našimi přáteli z pátečního klubu okolo Sedlové hory, pak měli kulinářskou večeři včetně šampaňského v domě Rany a Lynna. Do postele jsem se dostal až v jedenáct.
2. sobota	....sněhu bylo tři a půl metru školení pro obnovu oprávnění plachtařských instruktorů Já s Craigem, Marylin, a Davidem	Vstal jsem v půl třetí ráno. Potěšila mě zpráva silniční služby, že přes to, že dálnice přes hory byla již druhý den úplně uzavřena pro sněhové závaly a laviny, průsmyk severně od toho dálničního byl otevřen, a dokonce ani nevyžovali řetězy. Vyrazil jsem ve tři ráno z Wenatchee, sněžit začalo po půl hodině jízdy, brzy jsem se cítil jako sáňkař na olympiádě, v sněhovém koridoru s boky tři metry vysokými. Do průsmyku Stevens jsem dorazil po hodině a půl, tam sněhu bylo tři a půl metru, ale naštěstí silnice byla tak dobře propluhovaná, že na ní bylo sněhu jen asi pět centimetrů. Kam jsem vlastně jel? Musel jsem bezpodmínečně být nejpozději v osm ráno na šestnáctihodinnové školení pro obnovu oprávnění plachtařských instruktorů, které se konalo v treningovém středisku pro piloty dopravních letadel společnosti Alaska Airlines. Přejezd hor se povedl bez jakýchkoli nepříjemných příhod, jen jsem si musel dávat pozor být stále vesele vzbuzený, což se mi povedlo. Dorazil jsem na místo, hned vedle přistávacích drah mezinárodního letiště Seatac v Seattlu, s předstihem hodinu a půl, a tak jsem si mohl ustlat pěnové matrace a spacák v mikrobusu a trošinku si přispat. Kurzu se zúčastnilo 40 pilotů, z nichž 13 instruktorů pro obnovu svých průkazů. 3 učitelé z různých míst USA vyučovali. Seděli jsme v jedné z mnoha učeben, za našimi zády byly tři velikánské simulátory pro dopravní piloty, a malá jídelna s kávou a zákusky z automatu. Jako vždy, instruktáž byla prvotřídní a velmi zajímavá, a povinná, ani na chvilku jsme se nesměli vzdálit, jinak bychom byli diskvalifikovaní pro účast. Kurz byl dvoudenní, od osmi do šesti každý den. Bylo prima se zas setkat s mnoha mými známými a přáteli, z účastníků jsem osobně znal dobrou polovinu. Po skončení sobotního školení jsem nakoupil zásoby v obchodě Trader Joe´s a pak přejel do domu přítele Davida, také instruktora, a připojil se i Craig, otec přítele Karly Kjela. Dívali jsme se na běžkařská videa (všichni také rádi lyžujeme) a pak měli lasagna k večeři, které připravila Marylin, manželka Davida, a také nám dělala společnost Stephanie, čtrnáctiletá dcera. Spát jsem se odebral již v devět večer, v ložnici syna Andrewa, který nyní bydlí na koleji univerzity UoW, a snadno jsem po uvolňující sprše zmeškané hodiny spánku dohonil.
3. neděle	průsmyk Snoqualmie, já pro měřítko sněhu	Posnídal jsem s Craigem a Davidem v domě Davida a zanedlouho jsme byli zas v učebně. Výuka pokračovala celý den s malými přestávkami. Já sledoval občas předpověď počasí v průsmycích, jeden z nich, ten hlavní, dálniční, zas uzavřeli. Po páté byl poslední test, pak bylo vyhodnocení, všichni instruktoři si oddychli, uspěli jsme. S vytouženými papíry v ruce jsme se pak rozešli po šesté hodině. Dálniční průsmyk mezitím znovu otevřeli, tak jsem se rozhodl jet jím. K mému velkému potěšení se silničářům podařilo odstranit všechen sníh z hlavní vozovky, jen po stranách vysoké mantinely připomínaly, kolik ho všude jinde bylo. Domů jsem dorazil bez problému po třech hodinách.
4. pondělí	veslování na Kolumbii	Po tom, co jsem poslední dva dny proseděl, jsem toužil po sportu. Hned ráno v pondělí jsem vyrazil zas na veslování. Bylo jen –6°C, a to jen zprvu, po východu slunce se začlo rapidně oteplovat. Zajímavé tento den bylo sledovat nálety orla na polovoucí ostrov tenkého ledu, snad tam lépe viděl ryby, které se snažil polapit ke snídani. Zatímco jsem ho sledoval se mu to chudákovi nepovedlo. Zbytek dne jsem strávil prací a rozhovory s přáteli. Navečer jsem uvařil větší jídlo, tortelini a k tomu zeleninový salát, a zanesl do střední školy nakrmit Emily a její tým studentů, kteří dokončovali únorové číslo svých novin.
5. úterý		Celý den jsem strávil v práci, ani jsem si nevyrazil nikam zasportovat. Potěšilo mě, že jsem si pohovořil se slovenskými kamarády, Jurajem a Milanem, s tím druhým jsem se dokonce i viděl na videu. Stal se po druhé dědečkem. Večeřeli jsme s Emilí pozdě, v půl deváté, potom, co Emily se svými studenty skončila tisknutí školních novin, nákladem 500 výtisků.
6. středa		Ráno jsem si zas vyrazil na vodu, bylo jen mírně pod nulou, a hladina byla jako zrcadlo. Podíval jsem se ze zvědavosti k ústí řeky Wenatchee, která byla proti svému proudu silně zamrznutá. Veslování bylo zas perfektní balzám pro mé tělo i duch. V práci jsem připravoval výstavní panely na veletrh, odpovídal na dotazy, a hovořil se zákazníky a přáteli. Byl krásný den, a cítil jsem se skvěle. Večer se Emily vypravila pro novou sadu příborů.
7. čtvrtek		Po dvou měsících mrazivého zimního počasí znenadání přišel horký dech Chinooku, teplého větru přes hory, vše dnes rapidně tálo a všechny průsmyky do západního Washingtonu zas byly uzavřené pro masivní laviny. V práci jsem měl značně napilno, zajímavostí byla zásilka dílů pro Blaníky do Anglie. Také jsem zaplatil kunovické továrně značnou zálohu na dodávku dokumentace.
8. pátek		Syna Evana zkontaktovala televize ze Seattlu, aby v pátečním večerním vysílání hovořil o své webové stránce zvané 43 věcí. Odpoledne jsme šli s naším pátečním klubem na běžky u líhně lososů a pak si lebedili v restauraci U Havrana ve Wenatchee.
9. sobota		Přemítal jsem o svém místě na této planetě, jak jsem se sem dostal, a kde bych chtěl být. Odpoledne jsme si vyšlápli s Emilí po okolí, zatímco sníh rapidně mizel. Pomohl jsem jí pak trochu s pečením biscotti, šli jsme na oslavy padesáti let od svatby jednoho zajímavého páru Ruth a Charlie v naší pospolitosti unitariánů (jí bylo 41 a jemu 26 let, když se vzali, jejich dlouhodobý společný zájem byla geologie). Večer jsme šli na přednášku s promítáním filmů o historii lyžování ve zdejších horách Kaskádách, výborně podanou lyžařem ze Seattlu. Ten musel jet sem až přes Portland, protože zase všechny průsmyky mezi západním a východním Washingtonem byly zavřené kvůli lavinám.
10. neděle		Brzy ráno jsem vyrazil zas veslovat, bylo okolo nuly. Zajímavostí byly obrovské kry u soutoku řeky Wenatchee s Kolumbií, které se pozvolna odlamovaly a pluly pak po straně po Kolumbii. U doku po přistání jsem sledoval svatebního fotografa v akci, nevěstu vyhecoval, že vlezla i v šatech do Kolumbie. Z klubu vodáků přišlo dalších šest v devět ráno, to já už pádil domů a pak do kostela, kde Bob Gillespie podal program o Darwinovi. Hned po kostele jsme s Emily vyrazili na hřeben nad údolím na sjezdovky. Emily sjezduje nad Wenatchee
11. pondělí		Rozesílal jsem zásilky zákazníkům a připravoval reklamní panely.
12. úterý		Ráno jsem se zas krásně uvolnil při veslování, pak začal vážně balit na nadcházející cestu. Rozhodl jsem se vyjet navečer, abych měl rezervu pro přejezd hor. Emily se věnovala studentům školních novin, v půl šesté jsme se rozloučili. V průsmyku mírně sněžilo, ale přejezd byl bez problémů. Po osmé jsem se již bavil s Davidem a Marilyn poblíž letiště v Seattlu, u nich jsem přenocoval.
13. středa		V půl šesté jsem si dal spršku, posnídal s Davidem, zaparkoval auta na hlídaném parkovišti a po osmé (po dlouhém plazení se bezpečnostními kontrolami, ach, kam jsi Ameriko prošamstrovala svou svobodu?) jsem odletěl i s dvěma objemnými zavazadly s reklamními materiály přes Phoenix v Arizoně do Alburquerque v Novém Mexiku na plachatřský veletrh. Na tamním letišti jsem pronajal auto, pěkné modré barvy, přepravil se do kongresního centra ve středu města, a tam sestavoval svůj stánek. Navečer jsem si povídal se známými plachtaři z Washingtonu, a povečeřel s Craigem, otcem Kjela, přítele Karly. Pak jsem přejel asi pět km na sever od středu města do hotelu s příznivějšími cenami a připravil se na příští ráno.
14. čtvrtek		Osvěžen sprchou jsem posnídal v lobby hotelu, a po dvaceti minutách jsem byl již ve svém stánku, oběhl jsem exponáty, než se objevili návštěvníci a obfotografoval celkem patnáct vystavovaných větroňů, a ostatní stánky. Moc nového z kluzáků nebylo k vidění, malá hodnota dolarů v porovnání s eurem byla v poslední době velkou brzdou při dovozech nových typů z Evropy. Já tentokrát nevystavoval žádný kluzák, bylo to velké ulehčení, a zlepšení, že mi nikdo neutekl ze zákazníků, na které jsem tím také měl více času. Přijal jsem v průběhu dne řadu objednávek na servisní záležitosti a na doplňky, a viděl se s důležitými kontakty z USAFu, domobrany, z klubů i plno stávajícími zákazníky. Bylo to prima vidět se zas tváří v tvář. Navečer jsem dohonil úřední korespondování, a povečeřel s tuctem plachtařů z východního pobřeží USA. Stačil jsem se ještě pěkně uvolnit v hotelu, než jsem šel spát okolo půlnoci.
15. pátek		Mohl jsem si dovolit dobře se prospat, ráno se osvěžit na těle i duchu, a do výstavní haly dorazit včas před jejím otevřením. V průběhu dne jsem hovořil se zástupci FAA, ústředí CAPu, a také z České republiky s Jardou Vachem, dlouhodobým trenérem české plachtařské reprezentace, nyní v důchodu, ale stále velmi v plachtění činným. Ten měl stále plno energie a měli jsme si toho plno co říci. Před sedmou večer mi zavolala Emily, že již dorazila do Phoenixu, domluvili jsme se, že ji vyzvednu na letišti.
16. sobota		Emily mě ve stánku zastupovala, tak jsem si mohl jít vyslechnout nějaké přednášky, na které jsem se předtím nemohl odpoutat. Po skončení výstavy v pět večer jsme rozmontovali stánek a vyrazili do hodinu na sever vzdáleného města umělců Santa Fe. Jeli jsme podél zapadajícím sluncem ozářené třítisícovky Sandia, a pak sestoupili do 2200m vysoko položeného města. Povečeřeli jsme v útulné tradiční novomexické restauraci La Choza, dekorované jasnými barvami. Pak jsme vyhledali historický hotel St. Francis, přímo ve středu Santa Fe.
17. neděle		Celý den bylo nádherně řezavě ostré sluníčko, a čerstvo. Paní Kay Barberová nás a dalších deset provedla nejdůležitěšími historickými místy Santa Fe, a ke všem podala velmi poutavý komentář. Náš historický hotel byl skoro ruinou, než ho koupil jeden pár z Kalifornie a renovoval. Město samotné je jedním z nejstarších v USA, postavené v roce 1610. Je zde basilika, a v ní první indiánská svatá. Také zde poblíž za druhé světové války tajně vyvinuli atomovou bombu, která pak způsobila tolik utrpení v Japonsku. Město má jen sedmdesát tisíc obyvatel, a přesto je hlavním městem státu Nové Mexiko. Jsou zde hudební festivaly komorní a operní hudby, a žije zde a tvoří stovky výtvarných umělců, jejichž díla jsou ke koupi doslova na každém kroku, pastva pro oči, zvláště umění indiánů s nádhernými motivy, obrazci, barvami, materiálem. Po procházce s výpravou jsme s Emilí vyrazili do několika výborných muzeí na vrchu asi pět km nad městem, navečer pak ochutnali zas ve středu města piva v jednom z místních pivovarů, a zas vyrazili na obchůzky městem.
18. pondělí	Hotel, kde jsme nocovali v Santa Fe	V Santa Fe jsme ráno zažili nepříjemný objev, totiž nemohli jsme najít Emilynu kameru a pak jsme museli bez ní odjet do Alburquerque, chytnout naše letadlo zpět. V průběhu dne se nám podařilo vydedukovat, kde nejspíš kamera byla zapomenuta, v restauraci Atomic Cafe. Když ta pak konečně otevřela a já se mohl dotázat, vrchní se jménem Adam potvrdil, že kameru našli. Domluvil jsem se s ním, aby ji doručil do hotelu, kde jsme nocovali, a odtamtud pak nám potvrdili, že kamera byla přinešena a pak odeslána na naší adresu. Měli ještě také zaznamenanou naší úvěrovou kartu, na placení poštovného. Zbytek naší cesty byl poklidný a bez dalších vzrůš, bylo hezky vidět . Od Velkého Kaňovu v Arizoně už začal sníh, který ležel po puštích až do Washingtonu. V Seattlu jsme v pořádku nalezli v úschovně zaparkovaný mikrobus, přepravili se bez problémů přes průsmyky hor Kaskád zpět do Wenatchee, kamž jsme dorazili k desáté večer.
19. úterý		Na doku jsem objevil scénu koloběhu přírody, kdy buď mýval nebo bobr snědl husu... nejspíš mýval.. chumáče peří a krev pokrývala dok. Vysoká voda mi umožnila vyveslovat zas po řece Wenatchee až nad čtyři mosty, kde u posledního se po stranách kupily poslední kry. Po řece žádné viditelné nepluly, tak jsem vesloval bez obav, přesto jsem měl mírnou kolizi s jednou malou krou. Přistál jsem ihned u břehu, vylezl ze skifu, ten vytáhl nad vodu a zkontroloval dno člunu, zda tam nebyly praskliny, vše bylo v pořádku. Využil jsem příležitosti k neběžným fotkám. Viděl jsem také rekordní počet, postupně pět orlů. Večer jsme šli na film a přednášku o pochodování od hranice s Mexikem po Kanadu. Každý rok se o tento výkon pokouší okolo třista lidí, ujít skoro čtyři a půl tisíce kilometrů přes pouště a hory. Jen každému třetímu se to povede, průměrně za čtyři a půl měsíce pochodování.
20. středa	Rozeslal jsem větší množství zásilek náhradních dílů a nainstaloval novou tiskárnu. Večer jsem sledoval zatmění Měsíce, spolu s Emilí a Markem, kterého jsme pozvali na večeři. Marka, manžela Elisabeth, jsme pozvali, aby mu nebylo smutno. Elisabeth je již druhý týden v Holandsku, kde se věnuje své nejbližší přítelkyni, která má těžké zdravotní potíže, jak sama, tak i její 32 let stará dcera, která umírá na rakovinu.	S Emilí a Markem jsme sledovali úplné zatmění Měsíce (ten je za námi)
21. čtvrtek		Zas mě přivítal nádherný východ slunce u doku. Bobrům se konečně podařilo porazit vysoký strom u horního mostu přes Kolumbii. V práci jsem balil další zásilky, organizoval doručení velké námořní zásilky (kluzák a vlečný vůz) z Bremerhafenu z Německa do Charlestonu v USA, na východním pobřeží ve státu Jižní Karolina. Dále jsem odpovídal na dotazy a dělal administrativu.
22. pátek		Dopoledne mě nesmírně překvapil telefonát od pana Ryan Ellingtona, vedoucího největšího obchodu s potravinami ve Wenatchee, Safeway, na východní straně řeky Kolumbie. Pán mi řekl, že má ve svém trezoru mou peněženku (kterou jsem ztratil před téměř měsícem na opačné straně města). Když jsem ji zas měl v rukou, nemohl jsem věřit svým očím: až na dolary v hotovosti, které chyběly, v ní bylo vše, co jsem postrádal: řidičský, pilotní a instruktorský průkaz, úvěrová karta, bankovní karta, sbírka fotek mých dětí, a plno ostatních karet a vizitek. Dokonce zůstaly v peněžence i kanadské dolary a upomínka na mou poslední návštěvu v ČR, dvě stě korun. Odoledne jsme šli s naší partou pochodovat v přírodní rezervaci delty řeky Wenatchee, kde se ta vlévá do Kolumbie. Navečeřeli jsme se U Havrana, a tam se také sešli s oběma našimi dětmi, Evanem a Karlou. Ti přijeli na víkend ze Seattlu a Tacomy. Po večeři jsme s Emilí a naší šlapací partou šli na vokální koncert, vyslechnout nádherný polyfonní zpěv Chóru Tudor, dvanáctičlenné skupiny ze Seattlu. Zpívali renesanční hudbu ze šestnáctého století. Karla s Evanem mezitím šli do své původní střední školy podpořit jejich basketbalový oddíl a sejít se se známými.
23. sobota	Hog Loppet 2008 VIDEO Já s kamarády Larrym, Joe, a Petrem na vrcholu Evan a já na občerstvení na Loukách Haney S rodinou Davida před návratem do Seattlu	Brzy v 05:30 jsme s Evanem vstali, abychom se zúčastnili velkého tradičního lyžařského přespolního nesoutěžního běhu, zvaného Hog Loppet, po hřebenech z vrcholu hory Mission Ridge nad Wenatchee do průsmyku Blewett ,30 km vzdáleného. Tento rok se zúčastnilo skoro 500 lyžařů ve věkovém rozmezí od dvanácti do osmdesáti let. Provázelo nás nádherné počasí, modrá obloha, ráno na hřebenu bylo -7°C a pak se postupně začalo oteplovat. Sníh byl zprvu tvrdý a pak se změkčoval, ale nikdy netekl, tak ježdění bylo vynikající. Zúčastnil jsem se již asi popáté, a tento rok se mi zdál zatím nejlepší. Velmi mě potěšilo, že jsem byl schopen udržovat krok se synem Evanem, který mě vždy předtím rychle utekl, přisuzoval jsem to jednak jeho rozhodnutí být tentokrát víc společenským ,a pak mé výborné tělesné kondici v poslední době. Mé tělo mi dávalo úplné kaskády i psychických uspokojení, cítil jsem se nádherně. Na trati jsme byli od osmi ráno do jedné odpoledne. Organizátoři na ní umístili tři občerstvovací stanice s vodou, ovocem a zákusky, a tak jsme si mohli vždy během pauz promluvit s kamarády a známými běžci, mezi kterými byli i vydavel novin Wenatchee World Rufus Woods a zákonodárkyně senátorka státu Washington Linda Parlette s manželem Bobem, a podělit se mobilem o prožitky s našimi blízkými. Zpět z průsmyku do Wenatchee jsme se s Evanem a ostatními přepravili zvláštními autobusy. Evan ještě setrval s námi doma až dorazili mezi posledními vlnami můj přítel David ze Seattlu s jeho dětmi, Evan se pak s nimi vrátil do Seattlu (chtěl se zúčastnit cyklistického závodu po městě v neděli). Další nádherný můj prožitek dne byl navečer, kdy Karla hrála piano, já kytaru a zpíval písničky Beatles, bez přestávek snad hodinu. Karla je nyní tak vybroušená hudebnice, že dokáže hrát z not i jí neznámé skladby téměř bez chyby hned napoprvé. Já se tak rozohnil, že po zbytek večera jsem byl ochraptělý. Promítal jsem jí a Emily pak nahrubo sestřihané mé video z Hog Loppet (hodlám ho upravit, aby bylo přístupné i jiným). Po zbytek večera jsme se dívali na německý film "Hlavně Marta" o životě jedné profesionální kuchařky.
24. neděle		Přispali jsme si a posnídali ve třech, Karlu jsem vzbudil po desáté. Pustil jsem jí nahrávky z pátku Chóru Tudor, a pak ona cvičila svou hudbu na pianě v našem domě. Tím mi věnovala další slast pro uši i duši. Je nyní tak výborná hudebnice! Hovořili jsme o nastávajích plánech na příští rok a půl. Karla řekla, že se chce zúčastnit turné do Číny v květnu 2009 s orchestrem její univerzity. Pak jsme ještě hovořili o ochraně proti nechtěnému těhotenství, načež se Karla rozdurdila, co že jí nedůvěřujeme, že se s Kjelem dokážou ochránit. Rozloučili jsme se tak s hořkokyselou příchutí. Emily se cítila velmi špatně ještě po mnoho dalších hodin. Moc jí nepomohlo, že jsme si na její přání zajeli do Leavenworthu zalyžovat, na drahách u skokanského můstku, na rozbředlém sněhu a za mlhavého počasí. Po večeři doma jsme vyrazili na zimní koncert místního symfonického orchestru. Hraje s ním i Judy z našeho pátečního klubu. Tentokrát nám bylo dopřáno dvojího potěšení, v první půli krásná suita od Ravela, na téma pohádek a v druhé se orchestr spojil s jiným orchestrem, Big Bandem z Wenatchee, a hráli jazz od Ellingtona, Goodmana, aj. Pěkný zážitek.
25. pondělí		Byl krásný slunečný den, ale Emilyná nálada mu neodpovídala. Stále se vypořádávala se změněným vztahem s Karlou. Já byl zavrtaný v práci až do pozdě odpoledne, a dělal i po večeři. Šlo na mě nachlazení, tak jsem šel brzy spát, a Emily také.
26. úterý		Nejlepší lék, co znám na kapající nos a škrábání v hrdle, je jít si zaveslovat. Zas to zabralo perfektně. Den byl sice celý škaredě šedý, ale i tak jsem nalezl plno zajímavých krás na trase deltou řeky Wenatchee, kterou jsem se mohl proklestit díky vysoké vodě. Pozpěvoval jsem si. Zbytek dne jsem strávil pracovně se zákazníky a pěknými hovory s přáteli, a den rychle utekl.
27. středa	Hned ráno jsem se vrhl do výroby tuhé krabice na plexisklo a pak ho v průběhu dne doručil na Fedex. Byl krásný slunečný den.	Neodolal jsem odpoledne a vyrazil do kopců na východ od letiště na dvouhodinový okruh, bylo tam krásně volně, ticho, teplo, se spoustou prostoru. Pozdě v noci jsem zavolal Milanovi a popřál mu hezké narozeniny.
28. čtvrtek		Na Milanovy narozeniny jsem se vyčmáněl v řece Kolumbii. Voda byla kouzelně klidná a podle měření 3°C teplá. Teplota vzduchu byla už asi 5°C a sluníčko krásně svítilo. Důvod mého čmánění byl pokus vylézt na vyšší dok, potřeboval jsem si odskočit. Potopil jsem se jen po prsa, mobil to tentokrát přežil, a během pěti kilometrů veslování zpět k loďárně jsem se zas pěkně zahřál.
29. pátek		Jednou za čtyři roky přijde 29tý den v únoru, letos se to zas událo. Dnes mi syn Evan poslal spojku na video z jeho interview v televizi v Seattlu o záznamech zvaných 43 věcí. Tady je spojka na Evanovy osobní webové stránky, kde je plno zajímavých fotek. Odpoledne jsme si s našimi přáteli vyrazili na jednu z běžkařských dráh v Leavenworthu. Sníh byl tak špatný a znečištěný spadaným jehličím, že se mi vytvořil nános na skluznici připomínající dehtový nátěr. I ostatním se nevedlo moc lépe, tak jsme se přesunuli na dráhy u líhně lososů, tam byly podmínky ještě docela dobré. Tím skončil můj měsíc únor. Jaký byl tvůj?