Vítkovy noviny	září 2007
	Click on the flag for the English summary >>
Den: 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30

	... fotoalbum  září 2007	Koncem července 2023 jsem vytvořil souhrnné fotoalbum, ve kterém jsou všechny fotky z tohoto měsíce, září 2007. Předělat starou webovou stránku tak, aby se jednotlivé fotky promítaly vedle textu o příslušném dnu v měsíci by mi zabralo přespříliš času. (Toto opatření jsem učinil proto, že původní odkazy z 2007 nefungují. Od té doby jsem byl nucen změnit internetového poskytovatele).
1. sobota	procházka na náhorní planině nad naším domem Odpoledne jsem si zaplachtil ve svém kluzáku	Vstal jsem v půl sedmé, hory byly pozlacené vycházejícím sluncem, dal jsem Pumpkinovi jeho první zářijové jídlo, a ten po chvíli mě přišel sledovat, jak cvičím v obývačce. Pak jsem vyšel na terasu a vdechl čerstvými vůněmi nasycený vzduch, vyhodnotil ho na možnost pro plachtění, dobré, usedl k počítači a podíval se na zprávy. Pak jsem pozval Emily na procházku na náhorní planině nad naším domem. Odpoledne jsem si zaplachtil ve svém kluzáku a navečer jsme měli v našem aeroklubu slezinu, s opekáním vepřových žeber a jinými dobrotami. Promítal jsem videa, Tim seskočil padákem, všichni si pěkně užili.
2. neděle		Ráno jsem vzal kytaru, hrál a zpíval, Emily jela s Elisabeth na kolech na trh, v poledne jsem vyrazil na letiště a zaletěl si až západně od štítu Stuart, nad horská jezera, mával horolezcům, bohužel má kamera se zasekla a nemám žádné fotky. I tak to bylo nádherné. Večer jsme se dívali na film o přírodě.
3. pondělí		I přes svátek jsem pracoval v kanceláři, do půl jedenácté, pak vyrazil na letiště vozit vyhlídkové lety. Měli jsme zajímavou partu i z Rakouska. Tak jsem si trochu poskopčil. Předělávají tu jednu místní hydrocentrálu. Večer jsme si s Emilí vyšli podél zavlažovacího kanálu, byl krásný západ slunce, kameru jsem neměl, tak ho aspoň popíšu... mraky na východ byly kobaltově modré, nad námi broskvově červené a na západ zlatově ohraničujcí přibližující se frontu. Na zemi byla voda v kanálu tmavě modrá, tráva zářivě zelená, a atmosféra naplněná vzrušujícím napětím. Nádhera.
4. úterý	S přítelem Johnem Marshallem na poště	Noc byla neobvykle teplá, bezprostěradlová. Po snídani na terase jsme se rozešli s Emily do svých prací, já boxoval s Fedexem, aby rychleji doručili spěšnou dodávku pro USAF, pak korespondoval a mezitím editoval video o rozcvičce. Obědvali jsme spolu s Emily zas na terase, pak mluvili chvilku s naší sousedkou odvedle Tami a jejími dcerkami Amandou a Sarou. Celý den jim na střeše bušili řemeslníci, odstraňovali starou a instalovali novou střechu. Připravil jsem zásilku zapomenutých věcí Karle a odnesl ji na poštu. Tam jsem se setkal s mým velmi dobrým přítelem Johnem Marshallem, vynikajícím přírodním fotografem. Klikni na JOHNOVY FOTKY. Ten také z pošty často zasílá své zásilky, a na poště se tak často setkáváme, že tentokrát jsme se před poštovními schránkami spolu vyfotili. Zašel jsem pak do banky a udělal malý okruh okolo jednoho bloku a vyfotil pár fotek zas jak turista. K večeři připravila Emily kuřecí curry, a dlouho jsme spolu pěkně mluvili. Od Evana jsme uslyšeli, že spadl do jezera a potopil si svůj mobil, ale že jinak je v pořádku. Karla nám poslala svůj učební rozvrh, a nadšeně raportovala, že jak ona, tak Kjel se kvalifikovali do orchestru dechových nástrojů, tak tam budou čtyřikrát týdně hrát spolu. Večer jsme se s Emilí koukali na český film Otesánek z roku 2000 od Jana Švajkmajera, líbil se nám moc.
5. středa	veslování v Holandsku Moje první veslování po řece Kolumbii	Ve tmě tmoucí v pět ráno jsem vyrazil s mikrobusem přes řeku na domluvenou schůzku na překladiště kamionů, scéna jak z nějaké kriminálky, tam mě Jeremiah předal karton velikosti rakve s urgentní zásilkou leteckých součástek z Kunovic, kartón byl na Ruzyni jen před pár dny, ještě z něho dýchal český vzduch... Nevešel se mi do auta, přečníval ven, když jsem ho vezl na druhou stranu řeky a do kopce. Vyložil rychle, protože vzápětí jsem měl na šest patnáct domluveno s přítelem Larrym moje první v historii uvedení do fascinujícího světa veslování. Larry, přítel, kterého jsem před lety vzal i na Křivoklát, mě již dlouho dobu sváděl k připojení se k němu do činnosti, kterou má nejvíce rád. Veslování je jeho obrovská vášeň. Já na revanš ho přitáhl do letectví, mezitím se stal motorovým pilotem, je vlekařem pro náš aeroklub, a pro svou práci a návštěvy stárnoucích rodičů využívá své kvalifikace létat i za podmínek bez viditelnosti. Usoudil jsem, že když se on natolik vyšponoval vzlétnout do světa mého létání, tak by skutečně bylo načase, abych se já vnořil do světa jeho veslování. No, to zní pochmurně, ale můj prožitek tento den absolutně překročil moje počáteční váhavá očekávání. Miloval jsem vše! Připojit se k pospolitosti veslařů se mi chtělo už od dob mého studia na Nijenrode, soukromé exluzívní univerzitě v Holandsku, kde víc jak třetina žáků měla šlechtický titul, a jen pár jedinců jako já navštěvovali na stipendium. Už od ticha parku a probouzejících se ptáků, ještě nevycházejícího slunce, odrazů posledních hvězd na povrchu řeky Kolumbie do tichého příjezdu Larryho na kole ke skladu lodí jejich klubu, nenápadné boudě obsahující víc jak osmdesát člunů, v hodnotě od dvou do tří tisíců dolarů každý, půlhodinové soukromé lekci soustřeďující se na to, jak se nepřekotit na těchto vratkých a přesto nesmírně účinných člunech, jak zabírat za veslo, jak sedět, jak otáčet zápěstí, kam dát palce, kdy se přitáhnout na pohyblivé sedačce, jak dlouho držet paže vzpřímené až je nakonec v loktech ohnout a kde, do jaké poloze lokty dát a kam až je přetáhnout, tato alchymie veslování působila na mě absolutně fascinujícím způsobem. Konečně jsme vynesli dva čluny, Larry mi nechal veslovat s těmi nejmodernějšími, neskutečně lehkými vesly z uhlíkových vláken, zprvu jsem byl tak nemotorný jako brouk obrácený na záda, ale jak jsem se překotil, vše začlo fungovat, jak má. Vyveslovali jsme asi půl kilometru, Larry ukázal na volavku sedíci na větvi podél břehu, která se po chvíli elegantně zvedla do vzduchu, kopírovala hladinu ladným letem, téměř se dotýkajíc povrchu vnějšími pery svých křídel, zatímco my jsme klouzali proti proudu dalších asi půl kilometru. Pak byl čas otočit se, což mě trvalo pomalu tak dlouho, jako dostat se tak daleko proti proudu, to samé při přistávání u doku. U veslování je tolik různých tajů a neznáma, než se člověk dopracuje k elegantnímu klouzání po hladině, zdálo se mi, že tohle bude něco dobré pro mou rekonvalscenci z operace kýly, že jsem se po opětném uskladnění člunů v loděnici zeptal Larryho, kde se mám podepsat a kam mám poslat šek? Domluvili jsme se na příští sobotu ráno. Nebylo ani moc po osmé, když jsem dorazil domů. Emily mi nechala latté a já šel vybalit “rakev”, a komunikovat se zákazníky a přáteli. Obědvali jsme s Emilí zas venku, a já odpoledne doručil urgentní bednu s můstky řízení pro USAF zas na Fedex, pro doručení příští den ráno. Na večeři nás pozvala Elisabeth k ní domů, udělala kuřecí polívku se spoustou zelenin a k tomu hrubozrnný chléb s v másle zamíchaným česnekem, majoránkou, a jiným kořením; k tomu láhev červeného cabernet merlot z Chile. Pak jsme přešli k nám, kde jsme v našem “kině” shlédli z jejího DVD velmi erotický film Katie Tippel z roku 1975, od nyní slavného holandského režiséra Paul Verhoevena s v hlavní roli také nyní velmi známou herečkou Monique van de Ven. Celý tento den byl napěchovaný tolika vzrušivými událostmi, že přes mé ranné vstávání se mi nechtělo spát, ani v jedenáct večer.
6. čtvrtek		Po snídani s Emily jsem se vrhl do práce, hlavní napětí v ní byly rozhovory s náročným zákazníkem dožadujícím se rychlé dodávky dílů z Litvy pro opravu svého kluzáku, kterému při přistání do terénu zlomil ocas. Hovořil jsem, balil další zakázky, zaplatil kunovické továrně, uprostřed odpoledne oddal své tělo slunečním paprskům na zahradě, a pak pracoval až do šesti. S Emilí jsme měli chutnou večeři, připravila grilovaný losos s arabským jídlem tabuli. K tomu jsme si dali láhev Chardonay z vinic zde okolo Kolumbie, značka Covey Run (vyváží se i do Evropy). Jak zapadlo slunce, vyrazili jsme s Emily do okolí, ona dokonce i navrhla, že abych šel bosý, když už pořád tak chodím. Prošli jsme se po našem "sídlišti" asi dva kilometry, dívali se lidem do oken, konstatovali, jak málo lidí je venku a ještě méně chodí pěšky, oba jsme byli v šortkách. Západní obloha měla barvu mnoha broskví, které v posledních dnech jím, vzduch byl nehybný a přesto průzračný, každý strom dvanáct kilometrů daleko se dal rozpoznat na horizontu. Někdy se mi nechce věřit, v jakém unikátním místě a podnebí žiju, ale není to náhodné. Večer jsem zavolal Milanovi a domlouvali jsme detajly opravy komínu, zanedlouho na něm má začít pracovat firma Mělč z Pavlíkova.
7. pátek	Vyrážíme s pátečním klubem do kopců na západ od Wenatchee Zleva se přibližuje velmi neobvyklá písečná bouře Nalévá se šampus - Cathy, Rana, Drew a Virginia Emily, Lynn, a Judy Judy, Craig a Monte	Po snídani jsem svezl ze svého vnějšího skladu velké náhradní díly, pro které jsem během dne stavěl přepravní bedny. Obědvali jsme s Emily na terase, povával již chladnější vánek i když bylo zas slunečno. Korespondoval jsem a přijímal hezké zprávy. Odpoledne jsem spěchal s dokončením zásilek, abych je stihnul doručit na Fedex, než jsme se setkali s našimi přáteli z pátečního klubu. Tentokrát nás vyrazilo do kopců deset, po dvouhodinové procházce jsme se shromáždili v domě Cathy a Drew na večeři, mejdan a promítání obrázků z lezení hostitelů s Monte a Judy po Dolomitách toto léto v Itálii. Bylo to moc prima zase si vyšlápnout a poveselit se po letní pauze s našimi blízkými přáteli v nám tak blízké přírodě. Na kutě jsem šel dříve, protože brzy ráno jsem se hodlal zúčastnit videokonference všech světových dealerů litevské továrny.
8. sobota	Já během videokonference světových dealerů litevské továrny Sportine Aviacija Vesluji na řece Kolumbii	V pět ráno jsem se oblékl do kravaty a dlouhých kalhot, absolutní výjímka v mém odívání. Důvod: Videokonference světových dealerů litevské továrny Sportine Aviacija. Bylo to prima si zas promluvit se gen. ředitelem Stasysem a ostatními, i když spojení často haprovalo a video nefungovalo vůbec. Tak zas zpět k emajlům. Po konferenci jsem se rád převlékl do sportovního, v osm jsem už s Larrym vytahoval nejlepší klubový veslovací člun, který pro mě vybral. Larry řekl, že si musí udělat 15 minutovou rozcvičku, ale abych vesloval sám proti proudu do laguny, a tam se učil se otáčet. Jakou důvěru ve mě Larry vyslovil! Svěřil mě do vln Kolumbie s jejich nejdražším člunem, a nechal mě být samotným. Zachvátil mě pocit euforie, přivázal jsem si kameru tkaničkou od tenisek k člunu, a odrazil od doku. Moje pocity byly velmi silné, jak nové zamilování. Veslování mi i začalo jít, zanedlouho jsem do laguny dorazil a jak jsem byl sám, dařilo se mi otáčet. (Samozřejmě, když jsem svůj um měl představit Larrymu, tak se musel smát.) Nicméně, vyrazili jsme dál proti proudu, až k soutoku řeky Wenatchee s Kolumbií, a pak kosmickou rychlostí uprostřed řeky po proudu zpět k doku, po nádherných dvou hodinách na řece. VIDEO http://www.youtube.com/watch?v=N6cREDyLzYI Mezitím Emily jela s Elisabeth do Leavenworthu, a já šel na letiště sestavit svůj kluzák, telefonoval, a pak vystartoval v modrých stoupácích. Až vysoko v horách se mi podařilo dosáhnout mraky, a pak bylo lítání absolutně senzační. Vrátil jsem se načas, uvázal kluzák na stojánku, s Emily jsme měli vepřovou grilovanou pečeni s nádherným chlebem evropského stylu z pekařství Anjou, zeleninku fazole, a k tomu merlot. Na sedmou jsme šli do naší budovy unitariánů, která je používaná každou druhou sobotu pro koncerty folkové hudby, hrála tříčlenná skupina do přestávky a po ní solokytarista – zpěvák z New Orleans. Výborné skladby, zpěv i provedení, jediné, co haprovalo, byla účast diváctva.. sešlo se pouhých dvanáct (12) lidí!! To muselo být pro hudebníky velmi deprimující. Přes inzerování v novinách a jinou publicitu musely být jiné akce víc konkurující, navíc byl zas nádherný teplý večer. Nicméně, přispěli jsme s Emily dvaceti dolary, dobrovolná částka, která šla do klobouku, mezitím já začínal být velmi unavený a krátce po deváté jsem si šel lehnout.
9. neděle	Rituál unitariánů s vodou z cest Hobluji útesy	Ráno jsem se vzbudil skoro dvě hodiny před Emilí, dělal jsem v práci a sestavoval zásilky náhradních dílů, po snídani na terase zas v bezmračném ránu jsem se stavbou beden pokračoval až do doby, kdy jsme odešli na „bohoslužbu“ naší pospolitosti unitariánů. Ta se koná každou neděli od půl jedenácté do dvanácti, obvykle se skládá z přivítání hostů, oznámení, duchovní výchovy, programu pro děti, podělení se o radosti i žaly, přispění do pokladny, zpěvu, hlavního programu a pak závěru, po ní káva a zákusky a povídání mezi přítomnými. Unitariáni se odlišují od ostatních vír tím, že umožňují svým členům mít úplně radikálně odlišné duchovní přesvědčení, bez toho, aby za to byli diskriminovaní, plus mnoho pro mě blízkých jiných principů /viz LINK: http://www.cascadeuu.org/index.html (na diaserii se promítne sedm zásad). Promluvil jsem si v ruštině s kamarádem Olegem, ten se zotavuje z nervového zhroucení. Dnešní program se stával z oslavy vody, kdy každý s sebou přinese vzorek z místa jemu drahému, kde toto léto byl, a něco o tom řekne. Pak se všechna voda vyleje z velké mísy v kruhu okolo javoru na zahradě vedle kostela, a pěje se k tomu píseň. Každý přinesl trochu vody a řekl k tomu své pocity z cest, velmi zajímavý program. My s Emily jsme přispěli vodou z jezera Sparks v Oregonu, z naší cesty v srpnu. Odpoledne jsem zas pokračoval v práci, pak pomohl Emily naolejovat a pospravit její šicí stroj, načež jsem zas vyrazil do výšin, za bezblačného nebe až do hor Entiat k vodopádu Silver Falls, pak zpět do údolí okolo Wenatchee a pořídil řadu zajímavých záběrů. Uvázal jsem kluzák venku, i když byla neděle, což znamená, že možná půjdu zas plachtit během týdne, a dorazil domů v civilizovanou dobu na večeři. Emily udělala pesto s tortelini a vařenými klasy z kukuřice, balada. Po západu slunce jsme si vyšli po okolní čtvrti na procházku, pak Emily četla svou novou knížku od indické spisovatelky a já ťukal. Tak skončil náš víkend.
10. pondělí	dokončuju výrobu transportních beden	Odpočat a naplněn krásnými prožitky z víkendu jsem se ráno v práci vrhl s vervou do dokončení výroby velkých transportních beden, naplnil je částmi křídel a trupů kluzáků, a přes Fedex odeslal zákazníkům. Korespondoval jsem a zodpovídal mnohé dotazy, odpoledne si dal pauzu na opalování se, bylo zas přes 30°C a bezmračné nebe, které se po západu slunce přeměnilo v broskvovou záplavu. Dal jsem si na venkovní terasu lampu a tam dělal na čerstvém vzduchu do večerních hodin. Spát jsem se rozhodl jít dříve, na zítra brzy ráno mě zas Larry pozval na veslování.
11. úterý		Veslování bylo naprosto božské. Nechápal jsem, jak v údolí, kde žije 60 tisíc obyvatel, z nich nebyl ani jeden z nich, až na Larryho a mě, na rozlehlé hladině řeky Kolumbie, která tímto údolím protíká. Vyveslovali jsme tentokrát skoro pět kilometrů až k severnímu mostu, Larry pak vyrazil ještě nad něj. Znovu jsem pociťoval nádherné pocity vyvřívající z tělesného sepjetí s lodí a z duševního propojení mého nitra a s mě blízkými, to vše v obrovsky volné, nezaplněné nás všude obklopující přírodě. Majestátní hřebeny na západ znovu procitly, jak je laskaly paprsky vycházejícího slunce, a barvily jejich smyslné tvary do eroticky rudých odstínů. Po našem návratu do loděnice Larry prohlásil, že málokdo na potřetí docílí toho, co já, to mě polichotilo, ale více to, že řekl, od nyní si můžeš vyndat jakoukoli loď, kdykoli přijdeš, když je tam, kdo dřív přijde, ten dřív mele, tedy po zaplacení členství. To je relativně velmi levné, sto dolarů jednorázový příspěvek na připojení se ke klubu, a pak padesát každý rok. Dohodli jsme se, že se znovu sejdeme v šest patnáct v pátek. Dnešní den v práci byl poklidný a měl jsem dosti času na telefonování a rozmluvy s přáteli. Odpoledne jsem pak zodpověděl řadu dotazů, které se nahrnuly, mezi telefonáty (asi deset) a emajly (třicet) jsem byl dostatečně vytížen. Ani jsem nikam z domu a kanceláře celý den - až na to ráno na řeku - nevyrazil. S Emilí jsme si dali k večeři grilované hamburgery a já pak opravoval střechu nad terasou, připravoval ji pro nátěr. Po bezmračném, zas 30°C dni, slunce zapadlo do zlatavé záplavy.
12. středa	Kocour Pumpkin mi dělal společnost	Vybitá baterie v přenosném telefonu mě přinutila odebrat se do kanceláře, kde jsem většinu času strávil překládáním již snad páté verze smlouvy o poskytnutí licenčního know-how, k obědu jsme měli s Emily pesto, a po něm jsem se snažil spojit se vzdálenějšími kontakty, doručil zásilky na Fedex, šel koupit novou baterii do telefonu, a nakonec překročil řeku a zajel na poštu. Tam jsem objevil, že přišly první dotazníky pro moji sezónní činnost - vypracovávání přehledu příjmů inženýrských profesí v tomto státě. Dělám to pro jejich asociaci už víc jak dvanáct let, každý podzim. Po návratu domů jsem se pustil do dokončení malování střechy nad naší terasou. Povečeřeli jsme zas venku, grilované kuře s rýží a fazolkami, Emily pak šla na schůzi unitariánů, kde se připravuje schema, kteří hudebníci budou kdy doprovázet který program. Emily to má na starosti. V práci se jí konečně počáteční ruch okolo začátku školního roku trochu znormálnil, a byla v dobré náladě. Já posekal trávu a pak odpovídal poštu, z terasy venku. Ještě před devátou ukazoval teploměr 26°C. Kocour Pumpkin mi dělal společnost. Je ohromně společenský, chová se jak pes, když zavolám, tak přijde, a dá se s ním i povídat, což se o ostatních kočkách moc říci nedá. Od Karly jsem dostal osobní emajl, ptala se, jak se mám, že ode mě nějakou dobu neslyšela, ale že se doslechla, že Larry ze mě udělal veslaře. Ptala se jak jde firma, jaký je život doma, a jak je Pumpkinovi. Evan si koupil nové kolo, udělal plno fotek na svém mobilu a ty naládoval na internet. EVANOVY FOTKY.
13. čtvrtek	obnova asfaltového příjezdu k naší garáži	Využil jsem předpovědi počasí, že má být ještě zaručeně několik dní za sebou bez jakýchkoli srážek, a pustil jsem se do obnovy asfaltového příjezdu k naší garáži. Během dne jsem postupně napustil povrch čtyřiceti litry předmíchané černé tekutiny, z níž významná část si našla cestu i na mě, až jsem vypadal jak hastrman. Naštěstí se daly skvrny odstranit. Pak jsem se pustil do opravy telefonního záznamníku, jehož mechanická část vypověděla službu. Rozebral jsem ho až jsem mohl točit všemi vnitřními kolečky, a po troše zkoumání zjistil a opravil závadu. Pak jsem se vrhl do práce, odpoledne si dal pauzu na cvičení spojeném s opalováním, v řeckém úboru, a zbytek dne strávil překládáním a upravováním licenční smlouvy o poskytnutí technologie na výrobu náhradních dílů. Konečně o půl jedenácté v noci jsem ji poslal USAFu na vyhodnocení. Pak ulehl s pěknými myšlenkami a představami. Vstávat hodlám brzy, jít veslovat.
14. pátek	S Larrym veslovuji po řece Kolumbii - Dole výšlap s naším pátečním klubem	Budík mě vytáhl z postele po půl šesté, pozdravil jsem venku hvězdy a oblečen jen v polypropelínovém tričku s dlouhým rukávem a přiléhavými spodky ze stejného materiálu vyrazil na vodu. Larry mě nechal úplně vše dělat sám, včetně odemčení loďárny, mohl bych tam býval být sám, byli jsme zas jediní dva na vodě. Tentokrát mimo několik volavek jsme viděli i dva bobry, jeden plaval před dokem, já ho dal na VIDEO. Larry vesloval proti proudu přítoku Kolumbie, od ústí řeky Wenatchee až k peřejím, já si vymínil, že chci dorazit po Kolumbii až za severní most, což se mi podařilo, sledoval jsem a kličkoval podél pravého břehu, kde byl nejmenší proud. Zpět jsem to vzal prostředkem řeky, a zdálo se mi, že letím, tak rychle jsem plul. Mechanika rovného veslování se mi už vlévá do krve, ještě se musím doučit za-, a otáčení. Zpátky u doku jsem se seznámil s Melody a její máti Jean, byli jediní další veslaři to ráno. Pracoval jsem mimo úřad, odpoledne objevil, že odpovídač zas haproval, rozebral jsem ho znovu a objevil definitivní defekt, ten opravil vteřinovým lepidlem. Pak jsem dlouho hovořil, až byl čas jít na výšlap s naším pátečním klubem. Vyrazili jsme zas ve skoro třicetistupňovém teple na vyvýšeninu zvanou Kohoutí hřebínek, podle špičatých skalisek ho připomínající. Udělal jsem řadu fotek a nasbíral pouštní květenu, dokonce si i do ní lehl. Měli jsme šaty na převlečení, šli jsme nejdřív s naší skupinou na večeři a pivo do pizzerie Abby, a pak na koncert v lutheránském kostele, kde vystupovala sopranistka, houslistka a pianista. Bylo to úžasné a zas jsem byl hudbou pohnut k slzám. Večer jsem cítil únavu z plného dne, ještě trochu psal, a usnul pevně s krásným zrcadlením prožitků tohoto dne.
15. sobota	S přítelem Laviniu na letišti Bonnie, na večeři unitariánů	Před ránem mě vzbudil neobvyklý sen, kdy jsem cestoval v nějakém dopravním letadle, měli jsme přistávat na velkém letišti se dvěma vzletovými dráhami, ale na jedné bylo jiné letadlo, tam, kam jsme měli namířeno, a ta druhá byla celá rozkopaná. A tak se po otočení pilot rozhodl prudce stoupat, ale bylo to proti velkému kopci, kde navíc byla ještě na vrcholu jako hradba vysoká budova, letadlo trochu pozměnilo kurz a další věc co se mi vybavilo, bylo že za okénky kabiny praskaly větve, kmeny a trup letounu padl do stráně, cestující se hrnuli ke dveřím, jak je otevřeli, venku šlehaly plameny, já vyskočil ven, nevím proč, ale byl jsem celý nahý, všiml jsem si, že těch plamenů nebylo tolik a tak jsem se vrátil pro své oblečení a cennosti, pomáhal ostatním ven a pak se úplně probudil. Už dlouho jsem neměl podobný živý sen. Před půl devátou jsem musel udělat rozhodnutí – buď odjet na celodenní výšlap na Hřeben Nason se skupinou trénující na velkou túru plánovanou na 6.10., nebo jít létat. Rozhodl jsem se pro to druhé. Taktizoval jsem, abych mohl odstartovat až bude pořádná termika, mezitím jsem dělal nákupy a hovořil, a když jsem byl připraven, nebyl vlekař. Místo toho jsem si ale krásně popovídal s kamarádem plachtařem Laviniu, členem našeho aeroklubu, kterého jsem neviděl od jara. Laviniu pracuje pro Microsoft coby softwarový specialista v jejich oddělení mobilních telefonů, a robotí 12 hodin denně. Potom, co všichni odešli, jsme si s Liviniu udělali výšlap okolo polovičky celého letištního aerálu. Laviniovi je třicet let, a je z Rumunska. Večer jsme s Emily zúčastnili společenského večera unitariánů, tzv. "Kruhové večeře", název pro setkání obyčejně v domě jednoho ze členů obce unitariánů, kdy ten člen pozve kohokoli z obce na večeři na jakoukoli debatu (nemusí to být na náboženské téma). I my s Emily jsme takové večeře hostovali mnohokrát. Dnes byla velmi povedená večeře v domě profesorky Bonnie, která nedávno měla operaci páteře, úspěšnou, a která jásá ze svobody pohybu, kterou jí přinesla. Bonnie mluví francouzky, italsky a španělsky, má přítele Majka z Kanady, a chystá se s ním v listopadu do Číny. Mám takový dojem, že místní obce unitariánů dost přitahuje vzdělané lidi.
16. neděle	Sponzorujeme zahraniční studenty	Nan měla hezká slova o duši ve svém proslovu na mši unitariánů. Odpoledne jsem chtěl plachtit, ale moc to foukalo, tak jsem zarmoucen kluzák složil, po celý týden byl nachystán, a nepoužit. Asi to bylo naposledy, co byl tento rok složený. Večer jsme strávili u Boba a Lori, se kterými budeme vzájemně podpůrnými rodinami pro zahraniční studenty, kteří budou tento rok chodit na místní vysokou školu. Bob a Lori pro dva kluky, Hisashi a Takayuki (Japonci, 21 let), a Emily a já pro Chiaki (20, Japonka) a Tseong-yun (28, Korejka). Všichni Japonci jsou z ostrova Okinawa, a Korejka je ze Seuolu. Velice příjemní mladí lidi, se spoustou smyslu pro humor, zítra jim začíná škola. Japonci jsou zde na studium angličtiny (i když se již dobře domluví), Korejka pro získání diplomu zdravotní sestry. O té jsem psal asi před měsícem, chce v USA zůstat. Děvčata bydlí spolu v jednom dvouložnicovém bytě s kuychní a obytnou místností kousíček od juniorské vysoké školy, kterou budou rok navštěvovat. Kluci také bydlí spolu v jiném bytě. Boba znám z našeho plachtařského klubu. V běžném životě je Bob městský policista. Také byl radním ve městě Vých. Wenatchee, a vícekrát se i s ženou Lori, zdravotní sestrou zde v nemocnici, zúčastnil reprezentačního zájezdu do Japonska v rámci družby s městem Misawa, odkud v 1931 poprvé v historii přeletěli letci bez mezipřistání Tichý Oceán a přistáli zde ve Wenatchee.
17. pondělí		Dohonil jsem vše v práci a přede mnou se rozprostřelo volné pole. Pustil jsem si nové písničky, a dobře se mi dělalo. Pokoušel jsem se navázat spojení s obrazem přes skype, ale zatím se mi to nevedlo, což mě mrzelo. Potřebuju otestovat na někom, komu to oboustranně funguje. Večer jsem s Emily shlédl německý film z 2006, Životy těch druhých, velmi silný, ke konci mě tak rozhodil, že jsem se rozplakal. Připomněl mi tolik prožitků z dob mého života v Česku a na Slovensku, během dob komunistické perzekuce, a pak během mého odcházení, kdy mě státní aparát vydíral a snažil se zlomit mi charakter, abych pro ně donášel či dokonce špionoval. Posléze jsem se uklidnil při sledování půl hodinového instruktážního videa od olympijského mistra ve veslování a jedné mistryně, objevil jsem, že dělám plno věcí již dobře. Krásná inspirace, a povzbuzení do dalšího pokračování.
18. úterý	Veslování na řece Kolumbii	Na obloze byly mraky beránky, malý vánek, vesloval jsem až nad most. Cestou jsem viděl bobra, plaval hned vedle člunu, a volavku. Pracoval jsem pak celý odpoledne i večer, na zásilkách pro poštu, a po večeři na dotaznících pro přehled příjmů inženýrských profesí.
19. středa	Duha a hory z naší terasy	Ráno byl nádherný východ slunce, s duhou, přišla malá sprška.
20. čtvrtek	Před východem slunce Přes řeku se brodilo stádo sedmi srnek Setkání se zahraničními studenty, "naše" Chi-aki je úplně vlevo	Za brzkého ráno jsem prožil plno dobrodružství při veslování. Nejdřív na začátku viděl tři mývaly, pak volavku, a když jsem tentokrát jel proti proudu postranní řekou, Wenatchee, od soutoku s Kolumbií asi 1 km proti proudu, kousek nade mnou se přes ní brodilo stádo sedmi srnek. V životě jsem takový zážitek neměl. V úžasu jsem na ně zevloval, jak se pomalu brodili a pak ztratili v houští podél řeky. Po příchodu domů jsem našel zprávu od Emily, zapsala svůj hovor s Milanem, který zavolal, nadšený, že vše dobře vychází s výměnou komína. Přišla parta pěti lidí, nyní je starý komín sejmutý, nový napůl postavený, a budou hotovi, zatímco počasí přeje, možná již v pátek. Večer jsme se zúčastnili setkání se zahraničními studenty, pak se hrál venku volejbal.
21. pátek	Vyrazili jsme na túru s Monte a Judy Nádherný výhled na panorama panenské přírody Cestou zpět se ukázal Měsíc nad hřebenem pokrytým borovicemi	Pracoval jsem jen do tří, pak jsme s Emilí vyrazili na túru s Monte a Judy na hřeben Twin Peaks asi deset kilometrů od našeho domu na západ. Cvrčkové ještě cvrkali i ve výšce 1200 m, pak se nám naskytl nádherný výhled na panorama panenské přírody. Cestou zpět se ukázal Měsíc nad hřebenem pokrytým borovicemi. Po túře, která se nám protáhla až dost po sedmou, jsme si koupili v thajské restauraci jídlo s sebou, já skočil pro rozličná piva, a povečeřeli jsme v domě Monteho a Judy. Bylo to moc hezké odpoledne a večer společně strávený.
22. sobota		Vyplňoval jsem dotazníky přehledů platů inženýrů a hovořil s přáteli. Emily šla s Chiaki nakupovat a ukázat jí trh, jak používat autobus, a dala jí plno rad.
23. neděle	Převezli jsme čluny nad přehradu Tony a Larry pomáhají Glenovi do kajaku Susan a Shaun v kajaku s vyvažovacím plovákem Kelley v jednomístném kajaku Závod je u konce	Zúčastnil jsem se mé první regaty, závodu ve veslování. Před osmou jsme naložili u loďárny celkem devět člunů, a vyrazili proti proudu řeky Kolumbie nad přehradu Rocky Reach, kde se okolo skalnatého ostrova rozprostírá veliké jezero. Od doku jsme vyrazili na pokyn startéra ve velkém houfu, směsice kanoí, kajaků, kajaků s vyvažovacím plovákem, a jediní dva co veslovali, jsme byli Larry a já. Trať deseti kilometrů urazil Larry za 43 minut, já za 65, a nebyl jsem z posledních. Seznámil jsem se s novými zajímavými a hodně vzdělanými lidmi, mezi nimi povoláním doktoři, psychiatr (ten se pohybuje ve vozíčku pro invalidy), právník, atd. Bylo nás celkem patnáct. Počasí nám ohromně přálo, jak je vidět z fotek. Odpoledne jsem pracoval, obnovil svůj sklad balicího materiálu překližkovými deskami a prkny, taky si opatřil pneumatické kladivo na spony, abych byl víc ve výrobě beden produktivní. Emily byla na obřadu unitariánů, kde tentokrát se dělila řada členů s ostatními o svá přesvedčení, program byl, „v toto věřím". Pak byl piknik rodičů s dětmi (20), kteří se podílejí na programu náboženské výchovy. Emily to koordinovala.
24. pondělí		Zas v práci, dotazníky, náhradní díly, poptávky na dokumentaci, výroba přepravní bedny.
25. úterý		Vesloval jsem a viděl dvě volavky předvádět milostný tanec, také dva bobry.
26. středa		Tento den byl nádherný. Po západu slunce jsme se s Emilí prošli podél zavlažovací strouhy okolo golfového hřiště.
27. čtvrtek	Po proudu pod dva mosty přes Kolumbii	Vesloval jsem s Larrym po proudu, za dva mosty, poznal nový břeh na druhé straně Kolumbie. Odpoledne jsem doručil zásilky, vyzvedl kupu nových dotazníků, až se pod nimi prohýbám, osekal trávu, dal ven odpadky a recyklaci, šel s Emilí na přednášku o sociologii, pak ona zůstala na zkoušku pěveckého sboru a já vypisoval dotazníky s platy. Zarazil jsem v devět a pomáhal Emily v přípravách na návštěvu na tento víkend dvou dobrých přítelkyní, Sandy a Mardi které známe již od roku 1977.
28. pátek	Vyšláp s naším pátečním klubem ke hřbitovu starousedlíků Některé hroby byly docela čerstvé I přes vyprahlé klima pouštní keře kvetou Já, Judy, Monte, Emily, Cathy, Drew, Lynn a Rana – náš páteční klub	Ráno byl první sníh na hřebenu nad údolím, Emily vyhrála soutěž. Vyšlápli jsme si s naším pátečním klubem na planinu nad naším domem ke hřbitovu starousedlíků. Pak měli večeři u nás doma, v osmi, a pak se připojily Sandy a Mardi, tak nás byla pěkná kupa. Nálada byla moc fajn.
29. sobota	Joe Morrison a já Larry a Joe pod mosty přes řeku Wenatchee Volavka vzlétá	Šel jsem veslovat s Joe a Larrym, orel si mě vyhledal, volavka vzlétla přímo přede mnou. Sandy, Emily a Mardi šly na trh a na procházku okolo řeky, odpoledne pekly tajmo, to bylo, že udělaly pro mě dort k narozeninám, který jsme napůl již spořádali s předstihem na datum. Hrál jsem na kytaru a dívali jsme se na fotky z minulých let.
30. neděle	Dlouhodobí přátelé - Sandy, já, Emily a Mardi	V sedm ráno začlo pršet a nepřestalo až do noci. Celá krajina dostala úplně jiný ráz, bylo to tu jak někde v mlhavém truchlivém vlhkém Skotsku. Střídavě jsem hovořil s Emilí a našimi hosty, Sandy a Mardi, pak po jejich odjezdu věnoval celý zbytek dne až na přestávky na jídlo do jedenácti v noci dohoněním v práci, což se mi povedlo.