Od mých minulých novin uplynulo víc jak měsíc, a zdá se mi to velmi nedávno. Moc významného se okolo mně nepřihodilo, spíš řada menších drobných vývojů. Kouknu se na svůj vizuální kalendář, na snímky, které jsem mezitím udělal.
Nejvíce obrázků je z mých pravidelných výšlapů do okolí, které jsem dělal nejméně jeden za týden. Na ty dva poslední jsem si s sebou už musel vzít lyže, snad to je můj místní rekord, kdy šestého a následně pak dvanáctého listopadu jsem již lyžoval, na běžkách.
Emily se mezitím pustila s vervou do výroby textilních výtvarů, které věsí na stěny. Nejdřív udělá geometrický plán, skicy, pak vyhledá vhodné látky s natisknutými či jinak texturovanými vzorky, ty pak rozstříhá a zas znovu sešije, pak zas rozstříhá, promíchá podle připraveného plánu, a znovu sešívá. Je to tu dlouhodobá tradice, asi zpočátku vytvořená nutností využít každého kousku látky, obyčejně se tak dělaly převlaky na postele a jiné užitné věci. Postupem času se z toho vytvořil nový umělecký obor.
Koncem října jsme se zúčastnili s Emilí sbírání odpadků podél státní silnice. Bylo nás tam asi dvanáct unitariánů, naše pospolitost si vzala na starost asi tříkilometrový úsek. Nasbírali jsme ke čtyřiceti pytlům. Děláme to dvakrát za rok. Tahle “adopce silnice” se zde dost rozmohla, jak jednotlivci, tak různými skupinami, a tak to okolo silnic nevypadá tak špatně.
Koncem října jsem se s Emilí zúčastnil větší místní politické akce. Nejprve trochu vysvětlení na úvod. Na rozdíl od městských konglomerací okolo Seattlu, kde převažuje pokrokové smýšlení, je na venkově východního Washingtonu zakořeněný konzervatismus. Politicky to znamená, že zde v tomto městě mají velikou podporu republikáni (a tudíž lidi smýšlející jako Bush). Demokrati jsou tu v menšině. Ti, aby podpořili svůj vliv a přitáhli víc lidí, zorganizovali večírek s tombolou a aukcí, a hlavní atrakcí byla guvernérka našeho státu paní Gregoire, politicky demokratka. Rozhodli jsme se s Emily jít také. Emily volí demokraty, já nemůžu, i když kdybych mohl, tak bych se spíše přikláněl na republikánskou stranu, jen v posledních pěti letech ne. Bylo to velmi zajímavé být uprostřed politické vřavy, než jí vidět v televizi či o tom číst v novinách. Dokonce guvernérka umožnila plno lidem si s ní obšírně osobně pohovořit, čehož využil i náš přítel Larry.
Nyní trochu o našich dětech. Karla tenhle podzim rozeslala žádosti o přijetí na univerzity. Její první výběr je soukromá univerzita PLU poblíž Takomy (zde ve státě Washington, tedy ne přes Ameriku, jak mohla), a druhá na jejím seznamu je státní univerzita Western v Bellinghamu (kde bydlí její přítel Kjel a jeho rodina).
S jejími studentskými novinami to vypadalo celý říjen na kahánku. Učitelka a poradkyně Jean definitivně rezignovala na funkci, a ve svém epitafu rozeslaném všem učitelům e-majlem předpověděla novinám funus. Děti se ale nedaly, a přes nezájem a nepodporu od vedení jejich střední školy dále hledaly poradce-kyni a místo, kde by mohly publikovat. V posledních dnech se zdá, že se jim přece jen snad povede své noviny vzkřísit. Jedna učitelka z nižší střední školy se nabídla coby nová poradkyně, a Emily coby asistentka. Třída žurnalistiky ale přece jen zanikla, žádného nového učitele vedení střední školy nenajalo.
Evan pokračoval ve studiu na univerzitě, a ve volném čase trénoval na maraton. Ten se konal v Seattlu dne 27. listopadu, v neděli. Běželo se 42,2 km. Naše rodina ho jela komplet do Seattlu povzbuzovat. Měli jsme možnost mu fandit na sedmi různých místech trasy, včetně finiše. Na obrázku je uprostřed.
Nedávno nám Evan zavolal s pracovní zprávou, byl nadšený, že ho městský podnik hromadné přepravy osob najmul na soboty a neděle na zodpovídání dotazů od uživatelů služeb podniku. Tomu předchází čtrnáctidenní výcvik, placený, začal po jeho maratonu.
Na Díkůvzdání (24.11.) jsme vyrazili na jih do Oregonu, na setkání od 23. do 26.11. ve městě Roseburg, kde bydlí rodina sestry Emily, Nancy. Z jihu na sever cestovali rodiče sester, Ed a Sheila z Ashlandu. Díkůvzdání je velmi starý americký svátek, vždy poslední čtvrtek v listopadu. Historie svátku je připomenutí společné hostiny indiánů a prvních amerických kolonistů v roce 1621. Od roku 1782 je to státní svátek. Od jiných se liší kupodivu tím, že nikdy nebyl zkomercializovaný jako třeba vánoce či velikonoce. Příbuzní se schází na velké hody, kdy se v novodobé tradici jí krocan se spoustou příloh, někteří stolující se doslova přecpou.
