Ahoj všichni,
Od mých minulých novin uplynulo víc jak měsíc, a zdá se mi to velmi
nedávno. Moc významného se okolo mně nepřihodilo, spíš řada menších
drobných vývojů. Kouknu se na svůj vizuální kalendář, na snímky, které
jsem mezitím udělal.
Nejvíce obrázků je z mých pravidelných výšlapů do okolí, které jsem
dělal nejméně jeden za týden. Na ty dva poslední jsem si s sebou už
musel vzít lyže, snad to je můj místní rekord, kdy šestého a následně
pak dvanáctého listopadu jsem již lyžoval, na běžkách.
Začátkem měsíce napadlo hodně sněhu, a je ho na hoře nad městem již
víc, než za celou loňskou (abnormálně suchou) sezonu. Z pochodů a
projížděk jsem pak zas sepisoval své výlevy, tak to mě taky
zaměstnávalo.
Emily se mezitím pustila s vervou do výroby textilních výtvarů, které
věsí na stěny. Nejdřív udělá geometrický plán, skicy, pak vyhledá
vhodné látky s natisknutými či jinak texturovanými vzorky, ty pak
rozstříhá a zas znovu sešije, pak zas rozstříhá, promíchá podle
připraveného plánu, a znovu sešívá. Je to tu dlouhodobá tradice, asi
zpočátku vytvořená nutností využít každého kousku látky, obyčejně se
tak dělaly převlaky na postele a jiné užitné věci. Postupem času se z
toho vytvořil nový umělecký obor.
Takovýmto výtvorům se zde říká quilt. Zde je ukázka práce Emily. Quilt má velikost 65x70 cm.
Koncem října jsme se zúčastnili s Emilí sbírání odpadků podél státní
silnice. Bylo nás tam asi dvanáct unitariánů, naše pospolitost si vzala
na starost asi tříkilometrový úsek. Nasbírali jsme ke čtyřiceti pytlům.
Děláme to dvakrát za rok. Tahle “adopce silnice” se zde dost rozmohla,
jak jednotlivci, tak různými skupinami, a tak to okolo silnic nevypadá
tak špatně.
Nejvíc vyhazují lidi plastové a skleněné lahve, kelímky, plechovky. Z
neobvyklých předmětů jsme tentokrát našli na tisíc kusů roztříštěnou
záchodovou mísu, která buď spadla z auta, nebo jí někdo vědomě vyhodil.
Z přírodních odpadků jsme viděli plno koster a srstí z kojotů, bobrů,
syslů a srn. Rostly tam i neobvyklé rostliny, tak co se zdálo zprvu
coby nezáživný a otravný pochod bylo nakonec docela zajímavé povyražení.
Koncem října jsem se s Emilí zúčastnil větší místní politické akce.
Nejprve trochu vysvětlení na úvod. Na rozdíl od městských konglomerací
okolo Seattlu, kde převažuje pokrokové smýšlení, je na venkově
východního Washingtonu zakořeněný konzervatismus. Politicky to znamená,
že zde v tomto městě mají velikou podporu republikáni (a tudíž lidi
smýšlející jako Bush). Demokrati jsou tu v menšině. Ti, aby podpořili
svůj vliv a přitáhli víc lidí, zorganizovali večírek s tombolou a
aukcí, a hlavní atrakcí byla guvernérka našeho státu paní Gregoire,
politicky demokratka. Rozhodli jsme se s Emily jít také. Emily volí
demokraty, já nemůžu, i když kdybych mohl, tak bych se spíše přikláněl
na republikánskou stranu, jen v posledních pěti letech ne. Bylo to
velmi zajímavé být uprostřed politické vřavy, než jí vidět v televizi
či o tom číst v novinách. Dokonce guvernérka umožnila plno lidem si s
ní obšírně osobně pohovořit, čehož využil i náš přítel Larry. Ta
guvernérka je velmi inspirující žena, je dobře, že jí v tomto státu
máme. Vyhrála volby loni na podzim ve velmi těsném souboji, a hlasy se
musely třikrát po sobě sčítat. Líbí se mi, že má stejný náhled na
světový vývoj, jako já, totiž že se vztahy mezi jednotlivci, firmami i
státy otevírají a mění se tím, že nyní má mnohem víc lidí přístup k
informacím, možnostem mezinárodního podnikání, výměny služeb, a
podobně, a že bránit se tomuto vývoji by bylo pro naší společnost na
škodu. Tento stát (Washington) je ze všech států USA nejvíc závislý na
mezinárodním obchodu, a proto je důležité ochraňovat otevřenost a
podporovat odbourávání protekčních bariér. Zmínila se během svého
proslovu také o knížce, kterou jsem mezitím již pročítal (koupili mi jí
Ed a Sheila k narozeninám). Tu knížku napsal v roce 2004 a letos vydal
američan Thomas Friedman. Fungl nová knížka se jmenuje “Svět je
placatý” (s podtitulkem ´Krátká historie jednadvacátého století´).
Friedman coby žurnalista cestuje po celém světě a všiml si, že exploze
informační technologie umožňuje Indii, Číně a mnoha jiným zemím stát se
čím dál tím víc součástí globálního zásobovacího řetězce pro služby a
výrobky. Díky internetu, levnému spojení optickými kabely, a
bezdrátovým sítím se nyní i ti nejníže postavení na organizačním
žebříčku můžou zapojit do podnikání. Vlivem toho se předtím tradičně
vertikálně organizované firmy začínají rozplývat horizontálně – proto
autor používá výraz země je plochá. Kde dříve bylo potřeba plno
manažerských mezistupňů, ty nyní odpadají, a vzdálenost mezi
pracujícími a řediteli se stále zmenšuje.
(Zajímavé, já se svým způsobem podnikání zapadám do této kategorie již
od konce osmdesátých let, předběhl jsem tedy nevědomky tento světový
vývoj.)
Nyní trochu o našich dětech. Karla tenhle podzim rozeslala žádosti o
přijetí na univerzity. Její první výběr je soukromá univerzita PLU
poblíž Takomy (zde ve státě Washington, tedy ne přes Ameriku, jak
mohla), a druhá na jejím seznamu je státní univerzita Western v
Bellinghamu (kde bydlí její přítel Kjel a jeho rodina). Z
PLU jí již oficiálně potvrdili, že ji přijímají - po prověření jejích
známek a charakteru (zapojení ve škole i v obci). Nyní nastává druhá
fáze, jak za tu školu platit (stojí dvacetdevět tisíc dolarů ročně.)
S jejími studentskými novinami to vypadalo celý říjen na kahánku.
Učitelka a poradkyně Jean definitivně rezignovala na funkci, a ve svém
epitafu rozeslaném všem učitelům e-majlem předpověděla novinám funus.
Děti se ale nedaly, a přes nezájem a nepodporu od vedení jejich střední
školy dále hledaly poradce-kyni a místo, kde by mohly publikovat. V
posledních dnech se zdá, že se jim přece jen snad povede své noviny
vzkřísit. Jedna učitelka z nižší střední školy se nabídla coby nová
poradkyně, a Emily coby asistentka. Třída žurnalistiky ale přece jen
zanikla, žádného nového učitele vedení střední školy nenajalo.
Evan pokračoval ve studiu na univerzitě, a ve volném čase trénoval na
maraton. Ten se konal v Seattlu dne 27. listopadu, v neděli. Běželo se
42,2 km. Naše rodina ho jela komplet do Seattlu povzbuzovat. Měli jsme
možnost mu fandit na sedmi různých místech trasy, včetně finiše. Na
obrázku je uprostřed. Jsme
na něj náležitě hrdí, umístil se v horní třetině závodníků. Trať uběhl
za tři hodiny a čtyřicet dva minut. Celkem v různých kategoriích běželo
či pochodovalo k patnácti tisícům sportovců.
Nedávno nám Evan
zavolal s pracovní zprávou, byl nadšený, že ho městský podnik hromadné
přepravy osob najmul na soboty a neděle na zodpovídání dotazů od
uživatelů služeb podniku. Tomu předchází čtrnáctidenní výcvik, placený,
začal po jeho maratonu.
Na Díkůvzdání (24.11.) jsme vyrazili na jih do Oregonu, na setkání od
23. do 26.11. ve městě Roseburg, kde bydlí rodina sestry Emily, Nancy.
Z jihu na sever cestovali rodiče sester, Ed a Sheila z Ashlandu.
Díkůvzdání je velmi starý americký svátek, vždy poslední čtvrtek v
listopadu. Historie svátku je připomenutí společné hostiny indiánů a
prvních amerických kolonistů v roce 1621. Od roku 1782 je to státní
svátek. Od jiných se liší kupodivu tím, že nikdy nebyl
zkomercializovaný jako třeba vánoce či velikonoce. Příbuzní se schází
na velké hody, kdy se v novodobé tradici jí krocan se spoustou příloh,
někteří stolující se doslova přecpou.
Larry a Nancy se již delší dobu snaží adoptovat druhé dítě, aby Erik
nebyl jedináček, a aby oni, coby zanícení konzervatívní křesťané,
konali svou dobročinnou povinnost. V poslední době to konečně vypadá na
to, že se jim podaří uzavřít komplikovaný a prodražující se proces, a
adoptují sedmiletého kluka z Guatemaly. Začátkem prosince by si tam
mohli pro něj přiletět. Chtějí vzít s sebou i nyní jedenáctiletého
Erika, a Lauru (dceru Larryho z jeho prvního manželství), které je přes
dvacet.