Vítkovy noviny
listopad 2005


Ahoj všichni,
Od mých minulých novin uplynulo víc jak měsíc, a zdá se mi to velmi nedávno. Moc významného se okolo mně nepřihodilo, spíš řada menších drobných vývojů. Kouknu se na svůj vizuální kalendář, na snímky, které jsem mezitím udělal.
Nejvíce obrázků je z mých pravidelných výšlapů do okolí, které jsem dělal nejméně jeden za týden. Na ty dva poslední jsem si s sebou už musel vzít lyže, snad to je můj místní rekord, kdy šestého a následně pak dvanáctého listopadu jsem již lyžoval, na běžkách.

Začátkem měsíce napadlo hodně sněhu, a je ho na hoře nad městem již víc, než za celou loňskou (abnormálně suchou) sezonu. Z pochodů a projížděk jsem pak zas sepisoval své výlevy, tak to mě taky zaměstnávalo.

Emily se mezitím pustila s vervou do výroby textilních výtvarů, které věsí na stěny. Nejdřív udělá geometrický plán, skicy, pak vyhledá vhodné látky s natisknutými či jinak texturovanými vzorky, ty pak rozstříhá a zas znovu sešije, pak zas rozstříhá, promíchá podle připraveného plánu, a znovu sešívá. Je to tu dlouhodobá tradice, asi zpočátku vytvořená nutností využít každého kousku látky, obyčejně se tak dělaly převlaky na postele a jiné užitné věci. Postupem času se z toho vytvořil nový umělecký obor.

Takovýmto výtvorům se zde říká quilt. Zde je ukázka práce Emily. Quilt má velikost 65x70 cm.

Koncem října jsme se zúčastnili s Emilí sbírání odpadků podél státní silnice. Bylo nás tam asi dvanáct unitariánů, naše pospolitost si vzala na starost asi tříkilometrový úsek. Nasbírali jsme ke čtyřiceti pytlům. Děláme to dvakrát za rok. Tahle “adopce silnice” se zde dost rozmohla, jak jednotlivci, tak různými skupinami, a tak to okolo silnic nevypadá tak špatně.

Nejvíc vyhazují lidi plastové a skleněné lahve, kelímky, plechovky. Z neobvyklých předmětů jsme tentokrát našli na tisíc kusů roztříštěnou záchodovou mísu, která buď spadla z auta, nebo jí někdo vědomě vyhodil. Z přírodních odpadků jsme viděli plno koster a srstí z kojotů, bobrů, syslů a srn. Rostly tam i neobvyklé rostliny, tak co se zdálo zprvu coby nezáživný a otravný pochod bylo nakonec docela zajímavé povyražení.

Koncem října jsem se s Emilí zúčastnil větší místní politické akce. Nejprve trochu vysvětlení na úvod. Na rozdíl od městských konglomerací okolo Seattlu, kde převažuje pokrokové smýšlení, je na venkově východního Washingtonu zakořeněný konzervatismus. Politicky to znamená, že zde v tomto městě mají velikou podporu republikáni (a tudíž lidi smýšlející jako Bush). Demokrati jsou tu v menšině. Ti, aby podpořili svůj vliv a přitáhli víc lidí, zorganizovali večírek s tombolou a aukcí, a hlavní atrakcí byla guvernérka našeho státu paní Gregoire, politicky demokratka. Rozhodli jsme se s Emily jít také. Emily volí demokraty, já nemůžu, i když kdybych mohl, tak bych se spíše přikláněl na republikánskou stranu, jen v posledních pěti letech ne. Bylo to velmi zajímavé být uprostřed politické vřavy, než jí vidět v televizi či o tom číst v novinách. Dokonce guvernérka umožnila plno lidem si s ní obšírně osobně pohovořit, čehož využil i náš přítel Larry.

Ta guvernérka je velmi inspirující žena, je dobře, že jí v tomto státu máme. Vyhrála volby loni na podzim ve velmi těsném souboji, a hlasy se musely třikrát po sobě sčítat. Líbí se mi, že má stejný náhled na světový vývoj, jako já, totiž že se vztahy mezi jednotlivci, firmami i státy otevírají a mění se tím, že nyní má mnohem víc lidí přístup k informacím, možnostem mezinárodního podnikání, výměny služeb, a podobně, a že bránit se tomuto vývoji by bylo pro naší společnost na škodu. Tento stát (Washington) je ze všech států USA nejvíc závislý na mezinárodním obchodu, a proto je důležité ochraňovat otevřenost a podporovat odbourávání protekčních bariér. Zmínila se během svého proslovu také o knížce, kterou jsem mezitím již pročítal (koupili mi jí Ed a Sheila k narozeninám). Tu knížku napsal v roce 2004 a letos vydal američan Thomas Friedman. Fungl nová knížka se jmenuje “Svět je placatý” (s podtitulkem ´Krátká historie jednadvacátého století´). Friedman coby žurnalista cestuje po celém světě a všiml si, že exploze informační technologie umožňuje Indii, Číně a mnoha jiným zemím stát se čím dál tím víc součástí globálního zásobovacího řetězce pro služby a výrobky. Díky internetu, levnému spojení optickými kabely, a bezdrátovým sítím se nyní i ti nejníže postavení na organizačním žebříčku můžou zapojit do podnikání. Vlivem toho se předtím tradičně vertikálně organizované firmy začínají rozplývat horizontálně – proto autor používá výraz země je plochá. Kde dříve bylo potřeba plno manažerských mezistupňů, ty nyní odpadají, a vzdálenost mezi pracujícími a řediteli se stále zmenšuje. (Zajímavé, já se svým způsobem podnikání zapadám do této kategorie již od konce osmdesátých let, předběhl jsem tedy nevědomky tento světový vývoj.)

Nyní trochu o našich dětech. Karla tenhle podzim rozeslala žádosti o přijetí na univerzity. Její první výběr je soukromá univerzita PLU poblíž Takomy (zde ve státě Washington, tedy ne přes Ameriku, jak mohla), a druhá na jejím seznamu je státní univerzita Western v Bellinghamu (kde bydlí její přítel Kjel a jeho rodina).

Z PLU jí již oficiálně potvrdili, že ji přijímají - po prověření jejích známek a charakteru (zapojení ve škole i v obci). Nyní nastává druhá fáze, jak za tu školu platit (stojí dvacetdevět tisíc dolarů ročně.)

S jejími studentskými novinami to vypadalo celý říjen na kahánku. Učitelka a poradkyně Jean definitivně rezignovala na funkci, a ve svém epitafu rozeslaném všem učitelům e-majlem předpověděla novinám funus. Děti se ale nedaly, a přes nezájem a nepodporu od vedení jejich střední školy dále hledaly poradce-kyni a místo, kde by mohly publikovat. V posledních dnech se zdá, že se jim přece jen snad povede své noviny vzkřísit. Jedna učitelka z nižší střední školy se nabídla coby nová poradkyně, a Emily coby asistentka. Třída žurnalistiky ale přece jen zanikla, žádného nového učitele vedení střední školy nenajalo.

Evan pokračoval ve studiu na univerzitě, a ve volném čase trénoval na maraton. Ten se konal v Seattlu dne 27. listopadu, v neděli. Běželo se 42,2 km. Naše rodina ho jela komplet do Seattlu povzbuzovat. Měli jsme možnost mu fandit na sedmi různých místech trasy, včetně finiše. Na obrázku je uprostřed.

Jsme na něj náležitě hrdí, umístil se v horní třetině závodníků. Trať uběhl za tři hodiny a čtyřicet dva minut. Celkem v různých kategoriích běželo či pochodovalo k patnácti tisícům sportovců.

Nedávno nám Evan zavolal s pracovní zprávou, byl nadšený, že ho městský podnik hromadné přepravy osob najmul na soboty a neděle na zodpovídání dotazů od uživatelů služeb podniku. Tomu předchází čtrnáctidenní výcvik, placený, začal po jeho maratonu.

Na Díkůvzdání (24.11.) jsme vyrazili na jih do Oregonu, na setkání od 23. do 26.11. ve městě Roseburg, kde bydlí rodina sestry Emily, Nancy. Z jihu na sever cestovali rodiče sester, Ed a Sheila z Ashlandu. Díkůvzdání je velmi starý americký svátek, vždy poslední čtvrtek v listopadu. Historie svátku je připomenutí společné hostiny indiánů a prvních amerických kolonistů v roce 1621. Od roku 1782 je to státní svátek. Od jiných se liší kupodivu tím, že nikdy nebyl zkomercializovaný jako třeba vánoce či velikonoce. Příbuzní se schází na velké hody, kdy se v novodobé tradici jí krocan se spoustou příloh, někteří stolující se doslova přecpou.

Larry a Nancy se již delší dobu snaží adoptovat druhé dítě, aby Erik nebyl jedináček, a aby oni, coby zanícení konzervatívní křesťané, konali svou dobročinnou povinnost. V poslední době to konečně vypadá na to, že se jim podaří uzavřít komplikovaný a prodražující se proces, a adoptují sedmiletého kluka z Guatemaly. Začátkem prosince by si tam mohli pro něj přiletět. Chtějí vzít s sebou i nyní jedenáctiletého Erika, a Lauru (dceru Larryho z jeho prvního manželství), které je přes dvacet.