Vítkovy noviny
září-říjen 2005

Ahoj všichni,
Od mého posledního psaní se nám zde velice znatelně změnila sezóna. Naposledy, když jsem psal, jsem byl jen v trenýrkách, bez trička a bosý, kdežto teď mám navlečené dlouhé kalhoty, teplou flanelovou košili a na nohou teplé papuče. A to uběhl jen měsíc. Když se poohlédám nazpět, co jsme podnikali, tak se obyčejně dívám do fotoalba, spíš než do kalendáře (děláme hodně fotek). A tak vidím, že koncem srpna jsme jeli povzbuzovat Evana na triatholonu, kdy plaval i ve studeném zálivu s mořskou vodou,

pak on jel vlakem na týdenní návštěvu u příbuzných v Oregonu. Líbilo se mu tam, a přijel zpět osvěžený. Karla mezitím pracovala se svými přáteli z klubu žurnalistiky na produkci prvního letošního čísla jejich studentských novin. K začátku školního roku sehnalo vedení školy finanční příspěvek, aby mohla být jejich činost zformalizována a oceněna známkováním, tedy že byla přidána k výběrovým školním předmětům žurnalistika. Všichni byli nadšeni, ale jak učitelka Jean začla s formální výukou zaměřenou převážně akademicky místo produkčně, radost opadla a mnohé, zejména Karlu, začala ta změna značně štvát. Konflikt se vyhrotil natolik, že koncem října učitelka rezignovala, a tím pádem asi jejich studentské noviny vymřou.

Učitelka Jean, která s naší rodinou do té doby byla velká přítelkyně, má na nás nyní vztek a odtáhla se.

Změním teď téma na mou práci. Začátkem září jsem se “upsal” americkému letectvu, že se v polovině měsíce zúčastním třídenního vyhodnocování programu provozu a údržby kluzáků na jejich akademii v Koloradu, kde používají přes dvacet Blaníků, které jsem jim doručil. Sešlo se na čtyřicet různých zástupců rozličných složek, od dodavatelů letadel přes údržbáře, trenéry až po různé manažery. Nedošlo k žádným zádrhelům, body programu byly zodpovězeny, a tak jsem si zpět nevezl žádné nepříjemné nedokončené úkoly. Jen jeden nový, a to žádost letectva o poskytování poradenských inženýrských služeb.

Jak jsem se vrátil z Kolorada zpět, pokračoval jsem ve svých snahách vydolovat platbu za kluzáky, které jsem doručil do státu Kolumbie v jižní Americe začátkem srpna. Už jsem začal být nervozní, zda vůbec kdy zaplatí. Do toho přišla v druhé půli září velmi nepříjemná zpráva od jejich vojenské akademie, kam byly kluzáky přerazeny. Prý zjistili při vybalování, že jeden z kluzáků dorazil poškozený, s prasklým plexisklem kabiny. Hovořil jsem s nimi velmi opatrně, hned jsem jim poslal dlouhý návod, jak prozatímně prasklinu opravit, aby mohli začít lítat. Mezitím jsem ostražitě upozorňoval jejich nákupní oddělení, aby zaplatili. Nedělal jsem si moc naděje, poškození si mohli velmi snadno vzít jako záminku, že nezaplatí, až bude doručená kompletní nová kabina (a to bude trvat minimálně tři měsíce…továrna skla nemá, musí přijít ze Švýcarska, pak výroba rámu bude další dobu trvat, pasování, pakování, a transport do jižní Ameriky, mezitím jednání s pojišťovnou, atd.…).

Abych uklidnil svou nervozitu, začal jsem intenzívně podnikat své podzimní pěší výšlapy na okolní kopce, kde se vyskytují velmi zajímavé pískovcové útvary. To potom, co jsem přestal začátkem září se svou letošní velmi činorodou plachtařskou sezónou. Šest pěších túr jsem udělal s Emily, a mimo ně také tři únavnější sólo výstupy, na které Emily nechodí vzhledem k výškovému rozdílu. Po návratu domů jsem zachycoval své dojmy textem i obrazem do soukromé webové obrázkové knížky. Ta už má na čtyřicet ilustrovaných pochodů. Dal jsem jí titul, “Vítkovy nejlepší místní výšlapy okolo Wenatchee”.

Občas na některou z kapitol umožňuju přístup z veřejného internetu, aby se mohli zájemci a kamarádi podívat. Ty kapitoly, kde se zmiňuju, že překračuju soukromé pozemky nepublikuju, aby mě někdo "nepopotahoval". Bohužel takových záznamů je většina, protože než se člověk dostane z města a z vesnic do hor, musí se prodírat soukromými polemi či strništěmi, které obydlené oblasti obklopují, a to někdy i několik kilometrů, než se dostane na veřejné pozemky.

V druhé polovině září proběhl v Seattlu další triathalon, a Evan také soutěžil. Plaval 800 m v sladkovodním jezeře Washington, pak jel na kole asi 20 km, a běžel 5 km. Umístil se v horní polovině celkem osmi set závodníků. Nyní nám Evan oznámil, co skončily triathalony vzhledem k studené vodě, že chce koncem listopadu běžet maraton (přes 40 km). Tak teď běhá a jezdí na kole, aby se vytrénoval.

Začátkem října mě pogratulovali známí a příbuzní k narozeninám; Emily s Karlou upekly dort s bílým nápisem na modré polevě, “Happy Birthday, Vítek” a na oblohu daly kumuly a kluzák. Ten přinesly na letiště, kde byl mejdan s opékáním řezů z prasete, a tam mi členové klubu zazpívali zde běžnou gratulační písničku. Co se dárků týče, Emily mi koupila dvě košile a Karla tričko. No a pak přišel dárek nečekaný, Kolumbijci zaplatili za dodané kluzáky, tak jsem si vydechl. Kunovické továrně jsem mezitím již během září poslal objednávku na dalších deset kluzáků, abych dále jejich výrobu udržel, tak s příjmem platby z Kolumbie mám začátek financování této nové objednávky zajištěn.

Naše dcera Karly chodí s Kjelem z Bellinghamu, kterého potkala před dvěma a půl roky na jedněch plachtařských závodech. Z jejich společných zájmů jsou nejsilnější hudba a sportování. Mají to od sebe trochu, "z ruky", Bellingham je odtud čtyři hodiny autem, ale navštěvují se pravidelně. Karlu od léta již necháváme jezdit samotnou, Kjel vypomáhá, že jí přijede trochu naproti, aby nemusela jet celou trasu.

Oba shodou okolností jsou kapelníky ve svých orchestrech, kdy je dirigují během pochodů a předvádění během fotbalových utkání jejich škol a jiných příležitostí.