Vítkovy noviny
leden – únor 2006


Podíval jsem se nedávno na teplogram jednoho nadšence, který zachycuje teploty u svého domu v Česku každou hodinu. Viděl jsem, že druhý týden v lednu a pak zvláště tři týdny koncem ledna a začátkem února si každý užíval své – teploty nevylezly nad nulu, a bylo převážně pod deset stupňů a více.

Jak se s tím každý vypořádával? Co se za poslední dva měsíce v Česku dělo? Jak bylo komu v práci? Co dělali ti v důchodu? Vytáhli jste někdy lyže? Kujete nějaké cestovní plány na tento rok? Jak jste na tom zdravotně? Co vás v poslední době nejvíc zajímá? Slyšíte něco od spolužáků? Co vás těší? Co vás trápí? Zas hodně otázek, co? I když moc nepíšu, tak na vás často myslím, a říkám si, jak vám je. 

V průběhu ledna jsme žili ve čtyřech – mimo nás tří, Emily, Karly a mě s námi bydlela i So Young, osmnáctiletá studentka z Koreje.
Po počátečním ostychu se plně zapojila do našeho dění, a hodně k němu i přidala, dělením se s námi o korejské zvyky, vaření, jídla, a od Emily se učila plno pečení (nemají doma troubu).
Zapojila se do školy s Karlou, sportů, pomáhala v domácnosti, a když odjížděla, byla hodně smutná, tak se jí od nás nechtělo. Nejvíce si cenila volnosti a svobody, které zde zakusila, na rozdíl od jejich zvyků a organizace v jejich školství v Koreji. Karla se mezitím pohybovala často mezi domovem a Bellinghamem, kde bydlí její přítel Kjel. Obrázek je z večeře u rodiny Kjela.
V Bellinghamu jsme se podívali i na farmu, kde Kjelův bratr má svou llamu.
Karla hrála na mnohých koncertech a připravovala se na vystoupení společně s Kjelem, on na lesní roh a Karla na piano. Mezitím přišel Karle z vysoké školy, kam příští rok chce jít, dopis s příslibem prospěchového stipendia. Velmi vítaný, neb nám zmírní peněžní nápor první rok na polovinu.

Evan začal nový semestr, kdy mimo programátorské kurzy v informatice bere i třídu plánování vývoje měst. Začal se o to zajímat v rámci svého zaměstnání, kdy dělá dvacet hodin o víkendech v městském podniku hromadné přepravy v oddělení služeb zákazníkům.

Psal jsem minule, že Emily měla na podzim zdravotní potíže se svou pravou paží. Koncem roku šla na zákrok, kdy jí vstříkli nějaký steroid mezi obratle. Zprvu to moc nezabíralo, byla z toho zarmoucená, ale postupem času to přeci jen bolesti omezilo. Nyní sedm týdnů později se cítí daleko lépe, i když prostředník na ruce jí ještě občas brní. Pracovat nepřerušila, naučila se zacházet s myší levou rukou, a je nyní docela optimisticky naladěna.

Zatímco Emily se její paže začala lepšit, já jsem si při urputném lyžování koncem roku s Evanem a Karlou obnovil dvacet let staré poranění (z automobilové nehody) a nastaly mi skoro stejné obtíže, jako měla předtím ona. Nejvíc mě otravuje brnění při práci na počítači, nebo při jízdě v autě. Naštěstí během cvičení, chůze a lyžování obtíže zmizí, tak se tím neznepokojuju, a v pasivních chvílích bolest trpělivě snáším. Jinak mě fyzicky nic jiného neotravuje.

Rád si vyšlápnu do okolních kopců poblíž našeho domu.
¡ Se habla Espaňol!

Od začátku roku jsem se pustil tentokrát velmi vážně do pokračování ve studiu španělštiny. Přihlásil jsem se na místní juniorskou vysokou školu, kam nyní každý den docházím na hodinu v třídě, a pak po večerech trávím dalších několik hodin vypracováváním domácích úkolů a nahánění znalosti slovíček. Musím konstatovat, že moje mozkové buňky nejsou zdaleko tak pružné a nenasávají znalosti tak samočinně jako zamlada, a tak mi to trvá podstatně déle, než se mi v hlavě nová slovíčka a gramatika nastálo správně usadí. Nicméně, lekce španělštiny je denně moje nejoblíbenější činnost, na kterou se stále těším. Je nás ve třídě asi patnáct, a učí velmi dobrý jazykozpytec. Mimochodem, Karla od něho brala loni lekce němčiny, a letos latinu. Vídáme se každý den mezi třídami, je to prima. Na lekce docházím během zaměstnání v poledne, a tak pak musím práci protahovat do večera.

V lednu jsem se navíc hodně připravoval na účast na plachtařském veletrhu v Dallasu v Texasu začátkem února.
V Dallasu jsem byl týden, nic významného jsem neprodal, ale bylo to stejně prima se vidět se zákazníky a známými plachtaři a plachtařkami.
Navíc jsem se setkal po letech zase se svým spolužákem z dob studia v Holandsku, Joopem, který v Dallasu nyní žije se svou nastávající novou ženou. Strávili jsme spolu pěkný víkend, povídali dlouho do noci, a pak mě vzali ukázat místo atentátu na J. F. Kennedyho. Je tam teď docela poučné muzeum, které jsem si prohlídl. Fotka nás tří je právě před tím osudným místem.
. Tady je Joop před svým domem.
Cestou domů jsme letěli nad Colorado Springs, kde v pravé části obrázku je vidět komplex vojenské letecké akademie, se kterou v posledních letech intenzívně spolupracuji.
Další úchvatný pohled byl během prolétávání okolo sopky Rainier ve státu Washington. Vrchol byl zahalen do čočkového mraku, vítr foukal zprava doleva, a tvořila se nádherná horská vlna.

Víkend po Dallasu jsem měl šestnáctihodinnový instruktorský kurz pro učitele létání v kluzácích, uspěl jsem, a tak po podání příslušných papírů na úřadě letectví mi prodlouží diplom o další dva roky.

Karla dělá plno fotek pro školní noviny a pro vlastní potěšení i fotky sebe. Tuhle vyfotila v zrcadle.
V lednu byla Karla s Kjelem v Bellinghamu poprvé spolu na plesu jeho školy.
S Emilí jsme si několikrát vyrazili na běžky.
Mezitím začaly v Torinu zimní olympijské hry, které nás nyní dlouhé hodiny zabavují přenosy v televizi. Nejsem schopen vše sledovat, protože se mi to překrývá s večerním studiem španělštiny. No a do toho se mi míchá ještě moje vlastní sjezdové lyžování a běžkaření, už jsem byl na prknech víc jak dvacetkrát, tak není divu, že jsem neměl moc času na nějaké delší psaní.

Nejnověji jsem se připravoval na třicetikilometrovou hřebenovku v houfu asi 400 běžkařů (Hog Loppet) nastávající sobotu. Úmrtí v rodině Emily (bratr jejího otce, se kterým jsme se dobře znali) ale změní moje plány, pojedeme na pietní obřad místo toho.

Tolik v kostce o našem dění v lednu a únoru 2006.