TERMITI
Začátkem února 2013 dostal Vítek nečekaně tento emajl ...
Proč Vám píši...jsem studentkou 5. ročníku Univerzity Jana Amose Komenského v Praze a momentálně pracuji na své diplomové práci, kterou 15. března 2013 odevzdávám. Pocházím z Rakovníka, možná znáte mého strejdu Petra Bradáče nebo i rodiče Vaška Pavlíčka a Milenu (Bradáčovou) Pavlíčkovou J
Proto jsem si zvolila téma „Bigbeatové kapely na rakovnicku v období od 60. let do roku 1989“.
Velice Vás tímto žádám, jestli byste mi mohl poskytnout pár informací o začátcích s kapelou Termiti, která odstartovala éru bigbeatu na rakovnicku. Vaši výpověď bych zařadila do 1.kapitoly – Počátky bigbeatu v Rakovníku.
Velice by mi to pomohlo!
Mějte se krásně a doufám, že Vás tím moc neobtěžuji.
S pozdravem
Milena Pavlíčková
Vítek se podělil o dopis se členy kapely z dob jejich studií na střední škole v Rakovníku.
Ahoj kluci, Možná vám polichotí, že se máme na stará kolena stát podruhé slavnými hvězdami bigbítové historie. Totiž o historii počátků na Rakovnicku píše diplomovou práci jedna studentka univerzity v Praze, a požádala mi o příspěvek. Zamyslel jsem se a řekl si, že by bylo prima, kdybych nejdřív sesbíral i postřehy všech členů kapely, než bych jí souhrn poslal. Tak kdybys měl chvíli čas, ocenil bych, kdybys napsal své vzpomínky. Čím rázovitější, humornější, bizarnější, či kontroverznější, tím lepší. A jestli máš nějaké fotky, tak to by bylo taky fajn. A udělali jsme vůbec někdy nějakou nahrávku, která se zachovala? Odepiš mi tak do max. dvou týdnů, vzhledem k uzávěrce (viz příloha). Díky, Zdravím tě,
Vítek
Vítek napsal také dalším spolužákům:
Ahoj, píšu ti, protože o historii počátků bigbeatu na Rakovnicku píše diplomovou práci jedna studentka univerzity v Praze, a požádala mi o příspěvek. Bylo prima, kdybych sesbíral postřehy nejen od všech členů naší kapely, TERMITI, ale zeptal se i spolužáků, zda si na nás vůbec pamatují a v případě že ano, aby napsali i svoje vzpomínky na začátky rokenrolu a bigbítu. TERMITI byla kapela skládající se z Jardy Chudoby, Pepy Krause, Sáši Plesky a mě, když jsme chodili na gympl a byli "slavnými hvězdami bítového nebe" v letech 1962 až 1965. Hrávali jsme v Rakovníku, na Křivoklátě, v Jesenicích a porůznu, kam jsme se dostali. Čím rázovitější, humornější, bizarnější, či kontroverznější vzpomínku napíšeš, tím lepší. Odepiš mi prosím přes víkend, nejpozději do konce příštího týdne, vzhledem k uzávěrce studie (viz příloha). Díky, Zdravím tě,
Vítek
Vítek dostal od členů kapely a některých spolužáků moc zajímavé příspěvky. Přečti si je.
Zde jsou:
VZPOMÍNKY PAMĚTNÍKŮ NA TERMITY
Od Jardy Chudoby (člen TERMITŮ)
" pár věcí mě napadá, fotky asi máme stejné jako v knize..ozvu se..."
Od Sáši Plesky (člen TERMITŮ)
"Zdar,
jednou jsme hráli v divadle ve Vlašimi, seděli jsme tam u stolu s Janou
Brejchovou. Byla to moc pěkná kočka.
Taky si vzpomínám, jak Vítkovi shořely repráky Tesla ARO? vymontované z
kinosoustavy a instalované do skříně od radia Filharmonie, která byla k
dostání ve výprodeji. Pamatuju, jak koncipoval dopis do továrny ve
Valašském Meziříčí, že se reproduktory velmi osvědčily, a že objednává
opravu. Reproduktory měly třmenový magnet se silným sycením v mezeře.
Byl na českém trhu výjimečné a samozřejmě nedostuoné. Přes zesilovač od
pana Zubalíka z radiotelevizní opravny to mělo stejný zvuk jako Vox
AC30. Koncové lampy byly stejné, 2xEL84, akorát v tom Zubalíkovi byl
výstupní transformátor z rádia Tábor. (Se Zubalíkem jsem hrál tři roky v
tanečňáku Jožky Fencla, ale nejsem si jistý křestnám jménem, Franta?)
V basové bedně taky od radia Filharmonie měl Pepa Kraus reprák ARO711,
byla to první opravdu basová bedna v Rakovníce.
Hráli jsme beatlesárny, na které Vítek opsal slova. Hlavní hitovka bylo
The hippy hippy shake, tu jsme se naučili podle nahrávky z radia
Luxembourg, které jsme poslouchali každý večer.
Ty beatlesárny jsme měli na pásku, na Sonet Duo. Na zájezdě na horách tu
bednu od promítačky dával Vítek do okna. Kdykoli si ty písničky doma,
tak se mi vybaví ten dozvuk, že jsem si myslel, že ho dělá ta bedna přes
to to horské ovzduší.
Když jsme jednou seděli u Sýkorů v Křivoklátě, tak mi to připadalo jako
velký svět. Myslím, že Vítek o velkém světě tenkrát mluvil.
Jdenou jsme jeli na nějaký zájezd vlakem a já jsem Vítka, který se
stavěl u nás Sekyře zdržoval, že je čas, že na nádraží jsou to jen tři
minuty, až nám ujel vlak. Jel už tak rychle, že jsme do něj s nástroji
si netroufli naskočit.
Vítek pravidelně vyskakoval z rychlíku v Berouně, v rámci jeho
parašutistického výcviku.
Zdravím,
Sáša Pleska"
Od Josefa Krause (člen TERMITŮ)
"V roce 2011 se v Rakovníku vzpomínalo na 50 let BIG BEATU v tomto městě. Když jsem za skupinu TERMITI přebíral v sále Kulturního centra pamětní listinu a keramickou plaketu nemohl jsem v tom slavnostním okamžiku pochopit jak je možné, že po tolika letech si někdo může vzpomenout na tuto hudební skupinu, jejíž existence byla tak krátká a která, vzhledem na tehdejší možnosti, nezanechala po sobě žádnou zvukovou stopu. S odstupem času se pokusím najít odpověď na otázku, proč se na tuto skupinu zachovala vzpomínka u některých pamětníků.
V druhé polovině roku 1962 se shodou náhod sešla v jedné třídě prvního ročníku tehdejší Střední všeobecně vzdělávací školy v Rakovníku (dnešní gymnázium) skupina dvanácti chlapců, z nichž šest hrálo nejméně na jeden hudební nástroj a umělo na něj hrát podle not. Vedle kytary se jednalo o klavír, trubku, harmoniku a dokonce o baskřídlovku. V témže roce na jeho sklonku nahrála zatím neznámá skupina The Beatles svojí první desku Love Mi Do, v Československu zářila divadla malých forem s výbornými muzikanty a mistry slova a profesorský sbor na SVVŠ se skládal z osvícených osob. Po absolvování prvního ročníku a nezbytném rozkoukání se vznikla na podzim roku1963 myšlenka, založit třídní hudební skupinu a tak na stupínku s klavírem se začala scházet skupina muzicírujících žáků, ve které nechyběli Jaroslav Chudoba (klavír, harmonika, kytara), Vítek Široký (kytara), Josef Kraus (kytara, klavír – autor tohoto textu) a i další hudebně nadaní žáci. Hráli jsme pro sebe a spolužáky, neměli mimo akustické nástroje žádné vybavení a šlo spíše o recesní seskupení. Možná první nastudované skladba byla oblíbená píseň tehdy již zavrženého J.V. Stalina s názvem Sulika s ruským textem. Asi to byl silný zážitek, neboť do dnešní doby si pamatuji ruský text druhé sloky. To, že tomu tak bylo, mám ověřeno v Kronice této třídy, kterou si žáci sami psali a doplňovali fotografiemi, a která dodnes existuje. V té době však Beatles začali zvukově pronikat i do naší země skladbami Plese, Please Me, From Me to You, Twist And Shout, She Loves You, Do You Want To Knot A Secret, I Want To Hold Your Hand, což nás inspirovalo. Ovšem bez „techniky“ nám to nebylo nic platné a tak padlo rozhodnutí, že se s tím něco musí udělat. To byl začátek roku 1964. Někde ve škole se našly bicí nástroje, Vítek si vlastnoručně vyrobil elektrickou kytaru a zesilovač (mimochodem ta kytara z důvodů, které jsem dodnes nepochopil) hrála výborně a ladila. Obstarala se další elektrická kytara tuzemské výroby pro Jardu (byla hrozně těžká) a s ohledem na to, že bez basy to nejde, koupil jsem si basovou kytaru. Reproduktory jsme si rovněž vyrobili tak, že jsme koupili prázdné skříně od tehdy největších vyráběných rozhlasových přijímačů do kterých jsme namontovali koupené reproduktory, které byly schopné vydat dostatečný hluk. Chyběl nám však ještě jeden zesilovač, který si Vítek vypůjčil od MNV Křivoklát. Stojan na mikrofon i s mikrofonem se rovněž někde našel a v tom okamžiku nám narostlo sebevědomí. Získali jsme z vedlejšího ročníku téže školy dalšího našeho spolužáka – Sašu Plesku, který, i když byl v našich očích multiinstrumentalista, byl z nás nepochybně nejlepší na bicí nástroje a svými hudebními schopnostmi nás významně posunul vpřed. A právě v tento okamžik vznikla na tehdejší dobu ta výjimečná situace, že se sešli čtyři nadšenci, všichni znali noty a byli schopni podle nich hrát na své nástroje a navíc, Vítek uměl velmi dobře anglicky, což bylo na šedesátá léta minulého stolení něco zcela mimořádného. Mohli jsme proto převzít skladby našich vzorů – Beatles a prezentovat je co nejvíce v podobě, v jaké je hrála tato fenomenální skupina. Jak se ukázalo, mělo svůj význam i to, že Vítek složil svojí první instrumentální skladbu Harém šejka Aliho. V té době jsme veřejně nevystupovali, technicky jsme však na to (i když z dnešního pohledu velmi, velmi skromně) byli připraveni. Výjimkou bylo vystoupení na pláži u rybníka v Jesenicích, kde jsme vyzkoušeli posluchače a vystoupili s podporou starších ostřílených muzikantů. Náhoda však tomu chtěla a nás někdo jako školní kytarovou skupinu (v té době bez jména) přihlásil do krajské soutěže podobných, tehdy již beatových skupin, které se odehrálo v Mělníku. Jak se tam však s naším „nářadím“ dostat. Pomohl spolužák jehož otec vyučoval v autoškole, který svého syna – Honzu Kronycha vybavil stařičkým černým hranatým vozem z dob první republiky, a jelo se. Cestou jsme v nějaké vesnici „ztratili“ silnici a vjeli po cestě, která se nám zdála být tou správnou, do dvora velkého statku, obkroužili jsme rozsáhlé hnojiště a vrátili se na správnou silnici. V Mělníku jsme se necítili být favority, neboť mimo jiné tam vystupovala technicky výborně vybavená skupina,která byla rovněž vybavena vysokým sebevědomím. Jaké bylo naše překvapení v okamžiku, kdy nás porota vyhlásila za vítěze a pozitivně hodnotila vlastní skladbu i celkový projev. Pravda je taková, že jsme zvolili spíše melodický repertoár Beatles (tuším And I Love Her) a nedělali takový rámus, jako konkurenti (ani jsme nemohli). Po tomto vítězství následovala přehlídka vítězů krajských soutěží ve více „uměleckých“ oborech ve Vlašimi, kam nás škola vyslala. Hráli jsme na prknech divadla a pořad moderovala tehdy známá filmová hvězdička Hana Brejchová, která tehdy natočila na tu dobu silnou erotickou scénu ve slavném filmu. Máme od ní podepsanou naši fotografii a vzpomínáme na večeři s touto milou dívkou, která byla z vystoupení na rozdíl od nás tak nervózní, že jsme ji museli dlouhou dobu poskytovat morální povzbuzení. V tom okamžiku jsme si uvědomili, že máme v repertoáru tolik skladeb, že se můžeme odvážit na veřejnost a zahrát dokonce za peníze (maximální výdělek pro skupinu Kč 400,-- za večer). Vystoupili jsme mimo jiné na tancovače v Rousínově, ze které nás vezli za velmi chladného počasí cca 15 km do Rakovníka na obyčejném otevřeném valníku taženém Zetorem. Zahráli jsme si několikrát na čajích v Dělnickém domě v Rakovníku před vyprodaným sálem a tato vystoupení patřila určitě mezi ta nejlepší. Jednou, uprostřed skladby se Saša Pleska zvedl od bicích, sešel do sálu, chvíli poslouchal, a pak se vrátil a dohrál. Na dotaz, co to mělo být, pouze lakonicky oznámil, že si šel poslechnout, zda nám to ladí. V té době se ukázala marketingová potřeba mít jako skupina nějaký název. Bez problému jsme se shodli na TERMITECH s tím, že jsme tomu nepřikládali žádný zásadní význam. V okamžiku, kdy jsme začali více vystupovat na veřejnosti, přestalo Sašu Plesku bavit být naším bubeníkem a dohodil nám náhradu – Ladislava Skoupého, který jako jediný nebyl z námi navštěvované školy. To nám však již nezbývalo mnoho času, neboť se blížil konec školy a maturita. Odehráli jsme velmi hezký ples na Křivokátě v hotelu u Sýkorů, koncert v sokolovně v Křivoklátě, tancovačku v Malinové a spolu s Melodií i máje v Lišanech. Pokud si dobře vzpomínám, neměli jsme v roce 1964 a první polovině roku 1965 na Rakovnicku prakticky žádnou konkurenci, která by dokázala mít v repertoáru cca 20 skladeb Beatles slušně zahraných a skutečně anglicky odzpívaných. S ohledem na to, že jsme vystupovali i na venkovských tancovačkách, nezbylo nám, než hrát všechno, co si lidé přáli. Naprosto jasně ale vítězil beatový repertoár nejenom z dílny Beatles a byli jsme na přelomu let 1964 a 1965 schopni ho hrát i několik hodin. Konec skupiny TERMITI byl jasně dán maturitou tří jejích členů v létě 1965 a jejich odchodem na studia. Vítek odešel až do Žiliny a já s Jardou Chudobou do Prahy. Měli jsme však i zajímavé poslední hudební vystoupení (již ne jako TERMITI), když se tehdy naše třída III.B loučila před maturitou se školou. Nastudovali jsme ve sklepích školy spolu s kamarády ze třídy hrajícími na dechové nástroje smuteční pochod, se kterým jsme chtěli projít náměstím v Rakovníku až k tehdejšímu Okresnímu stavebnímu podniku. Při nacvičování ve sklepích nás patrně uslyšel zástupce ředitele „Sláva“ Vachtl a sestoupil k nám s otázkou, zda-li víme, co hrajeme. Odpověď byla jasná – smuteční pochod. To on také věděl, ale věděl i to, že to je slavný Pochod padlých revolucionářů, jehož produkce při recesním loučení se školou by nám mohla ublížit, a velmi mírně náš v našem zájmu požádal o změnu repertoáru. To pro nás nebyl problém a je to dalším důkazem, že naše hudební existence spojená se střední školou, byla možná, jak jsem již uvedl, i díky osvícenosti a neuvěřitelného pochopení tehdejších kantorů."
"Drobná korekce. Ta herečka ve Vlašimi, to byla Hana Brejchová, sestra filmové hvězdy Jany Brejchové. Tato mladší sestra se proslavila ve filmu (nevím jak se jmenoval) s hercem Pucholtem (ten emigroval) v postelové scéně, když z postele vylezla zcela nahá na okno. V té době něco zcela mimořádného."
"Ještě jsem si vzpoměl, že jsme si jako skupina zahráli patrně naposledy na vlastním maturitím plese a měli několik vystoupení v Domě osvěty (při jaké příležitosti si již nepamatuji). Rovněž mám v hlavě zapsáno, kdy nám to "moc nehrálo" (chyby), a to právě ve Vlašimi a v sokolovně na Křivoklátě. Toho nepříjemného pocitu jsem se prostě nezbavil."
Od spolužačky Hanky Mikešové (Stankové)
" Vaši kapelu si pamatuji, hrávali jste u Sýkorů na Křivoklátě. Občas jsme tam byly s holkama si vás poslechnout, ale i si zatancovat. Tancovalo se na vaši hudbu moc dobře, jak si vzpomínám. Bohužel - detaily mě unikají. Přeji slečně Mileně aby se jí práce o vaší kapele povedla, snad se dozvím, jak byla úspěšná."
Od spolužáka Jirky Jakubky
"Já jsem žádný jak víš žádný hudebník nikdy nebyl. Spolu jsme jenom zapisovali texty Beatles a RS z pásek. Pamatuji si, že jste jednou hráli při nějaké slavnostní příležitosti ve třídě a velmi se to líbilo učiteli Gebhartovi. Snad se nemýlím. Já jsem nahrával také z radia Svobodná Evropa, každý den odpoledne byl poslech hudby bez rušiček. Rušeny byly pětimunotové zprávy. Magnetofon Sonet B - 3 ještě někde doufám mám."
Od spolužačky Anky Cermanové (Hykové)
"Vítku, bohužel , nemůžu spestřit diplomku žádnými informacemi z této oblasti. V kronice třídy, která je u Krausů, jsou nějaké fotky z Vašich začátků, tak asi spíš to najdeš u kluků."
Od Vítka Širokého (člen TERMITŮ)
"Nakonec se také připojuji s pár vzpomínkami, o kterých se kamarádi moc nezmiňovali. Totiž jak obtížně jsme se dopracovávali k textům a harmoniím písniček Beatles a jiných našich idolů - v porovnání s tím, jak to jde v současnosti neporovnatelně lehčeji a přesněji. Nejenže texty a noty nebyly ještě vydané v době, kdy se ty písničky staly populárními, a když byly, tak nebyly k dostání v našem okolí z mnoha důvodů - z distribučních, finančních a v neposlední řadě politických. Rokenrol a bigbít byla dekadentní hudba zahnívajícího kapitalismu. Místo jednoduchého rybolovu po internetu, což by udělala dnešní mládež, jsme měli k dispozici jedinou možnost: Po večerech lovit na středních vlnách rádia a za kolísavého příjmu, někdy spojeného s rušením, radio Luxembourg a snažit se zachytit jak text, tak melodii a harmonii písničky a nějak to rychle zaznamenat. Velká pomoc přišla, když mi ochotnický spolek herců na Křivoklátě umožnil zapůjčování a používání magnetofonu Sonet. Pak jsem zpět a zpět přetáčel pásku s nahrávkou ubohé kvality a snažil se z tříště zvuků vylovit správná slova a akordy. S hudbou to šlo snadněji. To vydatně pomáhal v tom už zběhlý Sáša. Horší byla slova. Často se stávalo, že jsem zaznamenal něco, co sice znělo vysloveno tak, jak to mělo znít, ale když by se ta slova doslova přeložila, vyšly by hrozné popleteniny. Například, dnes jsem ve svém zpěvníku z té doby našel vybledlý ručně psaný záznam písně Misery (Trápení) od Beatles. Když by ta slova byla doslova zpětně přeložena, zněla by (lidem rozumějícím angličtině) takto:
Ó ona se ke mně chovat špatně
Jsem široký člověk
Který nikdy plakat
Svět je léčení mě špatný bídu
Ztratil jsem ji teď na břehu
Chci slyšela více
Je to pryč bát bída
a tak dále. Dovedete si představit, jaký by to byl trapas, kdyby se mezi posluchači vyskytl někdo anglicky rozumějící. Ale to vůbec nevadilo. V té době byla povinná ruština a anglicky umělo okolo nás tak mizivě málo lidí, že riziko prozrazení bylo zanedbatelné. A když se k tomu přidala kvalita reprodukce, tak to už bylo úplně v pohodě. Například při vystoupení v sokolovně Křivoklát jsme napojili na reproduktor kina jak mikrofon, tak i Pepovou basovou kytaru, takže najít nějaká slova ve výsledném příšerném chrchlání bylo naprosto nemožné. Nikomu to zas tak moc nevadilo, hlavně že výsledný zvuk připomínal hudbu a hlasy našich miláčků Beatles, Rolling Stones, a jiných hvězd. Jak se časem naše vybavení a jazykové schopnosti vylepšovaly, zněli jsme nakonec docela dobře. Ale to už přišel konec našeho studia v Rakovníku a tím i rozchod kapely. Možná si někdy zas spolu zahrajeme. "