Koncem února jsme se rozloučili na pietním obřadu se strýcem Emily. Zde se jeho bratr Ed dělí s přítomnými o své pocity a vzpomínky.

Po zakončení obřadu přejeli rodiče Emily Ed a Sheila přes hory k nám, kde jsme se prošli podél řeky Kolumbie a dále zavzpomínali. Sheile je 80 a Edovi 85 let, kdo by to do nich řekl. Stále jsou ještě čilí a cestují, nejnověji teď v březnu do Řecka.

Jedna ze zajímavých atrakcí byl koncert školního jazz-bandu, kde Karla hraje na piano. V školní kapele pro změnu hraje na trubku. S tou povzbuzuje týmy své školy během sportovních utkání a při průvodech. V březnu se zúčastnili hudební soutěže školních orchestrů a umístili se jako třetí na Auburn Jazz Festivalu v našem státě.

Co se týče zatíženosti na držení tradic, tak v tom je naše rodina vydatně postižená. Vánoční stromek jsme letos konečně vynesli z obývačky dva měsíce po vánocích, a vánoční osvětlení vnějšku našeho domu jsme vypnuli a sundali na první jarní den.

Náš aeroklub se vzbudil ze zimního spánku začátkem března, kdy jsme sestavili kluzáky a dali si navzájem letová přezkoušení. Od té doby jsem ale nelétal, i když bylo dobré počasí. Volný čas jsem věnoval lyžování.

Karla se nadále věnovala spoustě různých činností. Fotografování je jednou z jejích nejoblíbenějších. Zde je na pokračování další její sebeportrét.

Se svým klubem žurnalistiky vytvořila další číslo jejich studentských novin. Na první stránce byla reportáž o úspěšné inscenaci školního divadelního klubu.

Pro rostoucí menšinu mezi studenty bylo v novinách několik stránek napsáno ve španělštině. To jsem uvítal, neboť jsem si mohl přezkoušet své pomalu narůstající znalosti. Stále denně docházím na výuku tohoto jazyka jednu hodinu ve třídě a dalších několik doma. Baví mě to.

V půli března jsem měl několik akcí v Seattlu. Při té příležitosti jsme se sešli s Evanem. Ten si mezitím nechal narůst vlasy a docela mu to sluší. V Seattlu jsem se musel osobně ukázat na prodloužení pasu a vyzvednout letecké díly na letišti. S Emilí jsme se sešli s přáteli z doby, kdy jsme v Seattlu bydleli.

O týden později jsem do Seattlu znovu vyrazil, tentokrát pracovně, umístit na výstavě v muzeu letectví věnované plachtění reklamní poutače a inzeráty pro kluzáky, které dovážím. Pak jsem vyrazil do Kanady, kde ve Vancouveru byl výroční sraz jejich národní plachtařské federace. Tam jsem rozmístil další reklamy a vyslechl řadu zajímavých přednášek. Po cestě zpět jsem si vyšlápl na pár hodin do nádherné přírody mezi Vancouverem a Seattlem, jednak abych si zasportoval a pak hlavně povzbudil svou psychiku. Potřebuje vzpěru. Moje pracovní prodeje se nedaří, tudíž příjmy nejsou, ale za odběr – i když ještě nedodaný – platit musím. Snad se v dubnu povede lépe.

Poslední den v březnu jsem se rozloučil s Emilí, která v to odpoledne vyrazila na svůj dobrodružný výlet přes kontinent za přítelkyní do Filadelfie, spojený se setkáním se svými rodiči v New Yorku při jejich návratu z Řecka.

Já potom zamířil do hor nad naším městem. Na sjezdových lyžích jsem sledoval hřeben z vrcholu vpravo v pozadí podél okraje srázu až dolů do údolí.

Vzpomínal jsem na všechny blízké a přátele, a přál jim vše nejlepší.

Co nám přinese příští měsíc?