Vítkovy noviny	květen 2007

1. úterý		Měsíc začal v pokračování euforie z dubna, výměnou fotek z návštěv a publikováním videí. Žádný první máj se zde neslavil.
2. středa		V práci jsem dohnal nakupené záležitosti, a publikoval nové ceníky pro kluzáky z Litvy.
3. čtvrtek		S dvanáctičlenou delegací z Japonska přijela Sumako Tsukidate, kterou jsme u nás na týden ubytovali. Všichni jsme se zúčastnili recepce na radnici, procházky japonskou zahradou, a večeře v aule střední školy se zábavným tanečním programem domácí skupiny (swing) a navštěvujících japonských dětí (yosakoi). Sumako nás obdarovala háčkovaným ubrusem (udělala sama) a ručně malovanými talíři, symbolickým koněm, nástěnou textilií, plus různými zajímavými sladkostmi. Zajímavý byl způsob našeho dorozumívání. Sumako anglicky neuměla, tak na nás mluvila veselým proudem japonsky, a my jí odpovídali anglicky. Díky vydatně přimíchané ruční mluvě jsme se kupodivu dorozumívali docela dobře.
4. pátek		Snídali jsme se Sumako a já jí pak zavezl do školy, kde měli sraz. Během dne bylo nádherné plachtařské počasí, ale já dělal v práci. Večer ze Seattlu přijeli na víkend Evan s Karlou, kteří spolu u nás doma nebyli od vánoc.
5. sobota		Ve městě se konala velká slavnostnost, největší akce roku ve Wenatchee, zvaná Festival květů jabloní. Přes město jelo v obrovském průvodu plno alegorických vozů, kapel, koní, a bylo plno zábavy. Japonci jeli na jednom z vozů. Odpoledne jsem šel na vícehodinový výšlap se synem Evanem, a hovořili jsme, jak získat další práci. Byl to příjemný výlet, i když ožehavý, Evan byl už skoro tři měsíce bez zaměstnání, a snažil jsem se ho povzbudit bez toho, abych to přehnal. Večer měli Japonci slavnost se starostou na druhé straně řeky, ve Wenatchee, zatímco Emily a já jsme hostovali přátele z naší pospolitosti unitariánů. Promítl jsem jim také videa z koncertu a z Argentiny, pak se debatilo o rozdělení obyvatelstva v hispánské Americe, na kolik je tam střední třída a její proporce v porovnání s chudými a velmi bohatými lidmi.
6. neděle		Ráno jsem zavezl Sumako na letiště na snídani klubu experimentálního letectví, kteří ukázali Japoncům létající repliku letadla, se kterým se udělala historie v 1931, když dva američané s ním přeletěli poprvé non-stop přes Tichý oceán z Japonska do Ameriky a náhodou přistáli ve Wenatchee, čímž se toto město zapsalo do dějin světového letectví. Členové klubu Japoncům umožnili vyhlídkové lety, a já ukázal Sumako kluzáky. Po návratu domů jsem déle mluvil s dcerou Karlou, o jejích plánech na příští rok. Mezitím Emily šla na mši unitariánů, a Evan do jednoho místního kostela luteránů. Odpoledne jsme strávili v rodinném kruhu, pak se děti spakovaly, a vyrazili ještě s jedním kamarádem zpět přes hory do Seattlu a Tacomy. Emily a já si vyšli na procházku podle zavlažovacího kanálu, a potom se zúčastnili rozlučovací recepce pro dospělé Japonce v domě starosty východního Wenatchee. Večer jsme pak s vydatnou pomocí slovníku povídali u nás doma se Sumako. Ukázalo se, že ta také v nedávné době dost cestovala, před měsícem a půl byla s dcerou na návštěvě v New Yorku a pak v Itálii. Jinak doma v Misawě parcuje jako dietistka pro městský úřad.
7. pondělí		Zas zpět do práce, Emily ve školském odboru a já s kluzáky. Mezitím jsem doprovodil Sumako na snídani u jedněch místních dospělých, kteří v srpnu pojedou s delegací odtud do Misawy. Pro Japonce mají místní velmi bohatý a rozmanitý program, spojený také s výměnou spousty dárků. Sumako už se stavěla v obchodě a přinesla si na ně novou batožinu. Večer jsem pracoval a připravil pro odeslání urgentní letecké náhradní díly.
8. úterý		Přidal jsem se k zájezdu do místního okolí v okruhu asi 300 km, doprovázet paní Tsukidate a pana Hori, a jejich hostitele na den, americký pár Judy a Davida. Ti poslední byli zajímaví tím, že celý pracovní život prožili mimo USA coby učitelé angličtiny v základních školách, kde učili děti vojáků a podpůrných zaměstnanců na amerických základnách v Japonsku (David 23 let a Judy 11), dále na Filipínách a naposledy 3 roky v Německu. Odtamtud jezdili často do Česka a na Slovensko, obě země si velmi oblíbili. Do Wenatchee se odstěhovali před dvěma lety, protože v Japonsku v Misawě se o tomto městě dozvěděli, jaké je pěkné, a rozhodli se jím sem na důchod. Tak jsme se spolu během osmihodinového výletu velmi sblížili, a mám nyní nové zajímavé známé, o jejichž existenci zde poblíž jsem předtím neměl tušení.
9. středa		Ráno jsem měl na starost zavézt Sumako na letiště, protože všichni Japonci odlétali. Cestou jsme se stavěli u Emily v práci a představili Sumako jejím spolupracovníkům-nicím. Japonské děti a jejich hostitelské rodiny byli při loučení v letištní hale na měkko, ještě se prodrali nesmyslnou bezpečnostní prohlídkou a byli pryč. Já už byl zpět v práci, když vysoko nade mnou přeletělo dopravní letadlo a já věděl, koho neslo. Docela se mi postesklo; odpoledne jsme s Emilí debatili, že bychom mohli přijmout výzvu místních organizátorů a sesterské delegace se za místní v Japonsku zúčastnili. Není to zdarma záležitost. Za návštěvu zde japonské děti musely zaplatit tisíc a dospělí dva tisíce dolarů. Američany stojí návštěva tam osmnáct set za osobu. Navečer jsme s Emilí vyšli na procházku podél řeky s Elisabeth, a mluvili holandsky, já poznamenal, že to ten den byl čtvrtý jazyk, který jsem používal – po japonštině ráno, pak španělštině se známým Rafaelem (požárníkem na letišti), a angličtině v práci. A pak jsme se dívali na film “Královna” o událostech obklopujících smrt a pietní obřad Diany, a naslouchali angličtině britského trůnu a vládních činitelů. Jaká jazyková rozmanitost během jediného dne!
10. čtvrtek		Náš španělský klub se sešel v osmi v domě Korejky Yuny, jejíž 18tiletá dcera nedávno strávila rok v Peru. Dobře jsme podebatili, vydrželi jsme se dorozumívat jen španělsky po dvě hodiny. Pomohlo, že se zúčastnil i profesor španělštiny Stephen z místní juniorské vysoké školy. Dohodli jsme se, že příště bude sraz u Larryho.
11. pátek		Vytiskl jsem fotky komínu domu na Křivoklátě, a moje nálada poklesla o několik úrovní z pocitu nemohoucnosti situaci pomoci na dálku pozměnit k lepšímu. V práci jsem konečně dostal podklady z kunovické továrny na to, abych mohl podat nabídku na větší dodávku náhradních dílů americké letecké domobraně. Pak jsem se připojil k naší páteční skupině na výstup na Rooster Comb. Obdivovali jsme květenu, poslouchali znělky ptáků a moc nedávali pozor na to, kam šlapeme,… a Judy se málem stala obětí kousnutí chřestýšem!!! Viz >>> VIDEO <<<. Bylo to poprvé, co Emily tuto zmiji viděla ve volné přírodě, a i já tak dlouho v bojové pozici, než se odplazila. Večer jsme strávili ve společnosti naší páteční skupiny kamarádů u nás, grilovali jsme chřest a pak promítali moje videozáznamy z uplynulého měsíce.
12. sobota		Ráno jsem psal dopisy kamarádům od ČR, s žádostí o pomoc při opravě komína, pak jel na letiště a zavezl domů kluzák, a dal mu důkladné vyčištění zevnitř a promazání. Pak jsem vyráběl konzolu pro nový GPS, náhradu za ten, který jsem na podzim ztratil. Naštěstí počasí nebylo na plachtění, nejdřív bylo slunečno s clonou nepohyblivé tenké oblačnosti, pak se celá obloha začernila a vypadalo to na déšť, který ale nepřišel, zato začlo silně foukat. Já zatáhl trup kluzáku do garáže a pokračoval v instalaci.
13. neděle		Pověrčivost mi připoměla, že bylo třináctého, a tak se mi do plachtění po dlouhé pauze, s nárazovým větrem, nechtělo. Oškrabal jsem korozi z vlečného vozu a na parkovišti obchodu s barvama vůz nastříkal. Na letišti jsem nikoho nezastihl, zaparkoval vlečňák a tahal ze štěrku plno plevele, pak jsem pomohl Arniemu a novému členovi Wernerovi (původem z Rakouska) při odstartování v klubovém Blaníku. Werner má tak velké pivní břicho, že se Blaník překotil na nos. Minulý týden měl první solo, ale s tímto větrem šel s ním Arnie jako bezpečnostní pilot, dobře si vědom tragedie z před několika lety, kdy nechal nováčka letět při obdobném velkém větru a ten se pak zabil. Odjel jsem z letiště v půli odpoledne a překvapil Emily, že jsem zpět tak brzy. Nicméně bylo to vhod, tato neděla byl den matek. Naše děti Emily překvapily posláním jí fotokoláže, na které oba dohromady svými pažemi tvořily veliké srdce. Večer na nás přišla nostalgie a promítali jsme si s Emily video naší rodiny z doby před třinácti lety…
14. pondělí		Zas v práci…
15. úterý		V práci jsem dělal přípravu na doručení kluzáku v Oregonu. Odpoledne jsme ve čtyřech – Jamie s přítelkyní Violet (středoškoláci) a já s Emilí – vyrazili do tři hodiny autem vzdálené školy PLU, kde Karla měla se svým orchestem koncert. Byl to nádherný zážitek. Zpět domů jsme se dostali ve dvě v noci.
16. středa		Připravoval jsem poslední fáze prodeje ojetého kluzáku v Arkansasu klubu ve státu Connecticut. Na této akci jsem začal pracovat začátkem března. Emily měla napilno v práci, byla vystresovaná, v jejím úřadě mají problémy s úznáním žádostí o dotace pro zvláštní péči o děti v jejich distriktu. Emily ty žádosti zpracovává. Večer šla Emily na piknik jejich pěveckého sboru.
17. čtvrtek		V práci jsem převedl konečnou platbu za použitý větroň z Arkansasu, a administrativně připravoval vykládku nového kluzáku v Oregonu na příští pátek. Po práci jsem marně nakupoval sandály, po večeři mě bolelo břicho tak, že jsem šel do postele v sedm. Depresívní den, i když bylo slunečno.
18. pátek		Dnes nás překvapil holanďan Joop, dlouholetý kamarád a spolubydlící z dob společných studií v Nizozemí. Přijel nás ve Wenatchee navštívit, se svou novou ženou Jeannie, a některými členy její rodiny. U Joopa jsme dva dny bivakovali před měsícem a půl, když jsme ztroskotali s Emily v Dallasu v Texasu při naší cestě do Argentiny.
19. sobota		Tento týden jsem se konečně rozhoupal a vlezl po dvouměsíční pauze zase do kluzáku.. v sobotu letěl sám v Blaníku asi hodinku.
20. neděle		V neděli jsem letěl ve svém éru tři a půl hodiny, něco přes 200 km. Po přistání ve Wenatchee jsem nechal kluzák složený, a zatáhl ho do hangáru (ještě dobře, že jsem ho neuvázal venku... přes noc vytrvale lilo). Podle předpovědi by ale v úterý mohlo být dobrý počasí.
21. pondělí		Ráno všechny překvapil sníh na všech kopcích okolo města, od 750 m výše. Přes noc napršelo ve městě 4 cm dešťových srážek. V práci jsem se od přepravní společnosti dozvěděl, že doručení kluzáku bude o týden odloženo.
22. úterý		Ráno bylo 12°C v osm hodin, a vál mírný vítr od severozápadu. Neměl jsem tu správnou náladu, hodit vše stranou a soustředit se na rekordní plachtařský let, pro který jsem očekával, že bude počasí. Rozbor: Bod mrazu byl v 7000´ a v 10000´ devět pod nulou Celsia. Vítr se stáčel a v plachtařských výškách vál od severovýchodu sílou asi 15 uzlů. Všeobecná předpověď byla, že od 11 hod měly být ojedinělé bouřky s možností srážek 20% s kroupami, a při zemi nárazový vítr od západu. To nevypadalo ideálně. Tak jsem pracoval jako běžně. V poledne byla Emily překvapena, že jsem lítat nešel, a rezolutně mě vyzvala, abych šel. Po obědě s ní jsem se rychle sbalil, a v půl druhé byl ve vzduchu. Přistál jsem po šesti hodinách a 400 km přespolního letu, zase zpět ve Wenatchee. Byl to nádherný zážitek, ta nejlepší terapie pro mě.
23. středa		Bylo celý den zataženo a tak mě kluzák netáhl, před večeří jsme šli s Emilí na procházku okolo školy. Rozhodovali jsme, jak strávit nadcházející třídenní víkend, včetně stěhování věcí Karly zpět domů. V neděli jí skončí jarní semestr a bude se muset ze školy vystěhovat.
24. čtvrtek		Zase začal den s čistou oblohou, ale nepočítal jsem s nějakým dlouhým letem, od šesti do sedmi jsme měli španělský klub, tentokrát u Larryho. Spojil jsem se s kamarády v Česku, co rozumí zedničině, a jejich názor potvrdil moje obavy – komín se bude muset zbourat a postavit nový. Do noci jsem vyráběl bedny pro zásilky částí kluzáků.
25. pátek		Přes poledne jsme vytáhli s Emily z hangáru můj kluzák, a uvázali ho venku, aby nepřekážel při plánované sobotní údržbě hangárových dveří. Odpoledne jsme šli s pátečním klubem do Sage Hills, až na severní část, a večer strávili – pro Emily a mě poprvé – v domě Drew a Cathy. Žijí až na západním konci kaňonu č. 1. Náš klub se zúčastnil večeře v plném počtu, v osmi lidech. Já přispěl posledními lahvemi z českých a moravských piv.
26. sobota		Ráno jsem objevil předpověď počasí, že v neděli mají být velké větry. Rozhodli jsme se s Emilí vzít dvě auta, jedno na stěhování Karlyných věcí z koleje na vysoké, a druhé na další cestování Emily a Karly na sever. V konvoji jsme s Emilí dorazili do Seattlu, kde jsme s Evanem shlédli na filmovém festivalu holandský film, Číšník. Obědvali jsme u Evana doma, toho zanedlouho vyzvedli členové jeho týmu a jeli do Bellinghamu na závod Ski to Sea. Já s Emily jsme pak vyrazili do Tacomy za Karlou, pomoci jí balit a naložit vše do auta, se kterým jsem se já vrátil domů (175 km vzdušnou čarou, ale 270 km po silnici, protože se musí jet přes hory). Karly měla ještě večer závěrečný koncert, Emily spala u ní na koleji. Já se vrátil k po deváté, na příští den byly předpovězeny velké větry, tak jsem chtěl ještě před nimi schovat kluzák do hangáru. Překvapil mě Laviniu, který byl v klubovně na noc, a ten mi pomohl s vraty a kluzákem, za půl hodiny bylo vše pohodlně uklizené, a pak jsme povídali až do jedenácti.
27. neděle		Ráno jsem pozvolnu poklízel v domě, a každou půlhodinu volal číslo stavu počasí na letišti, zda se skutečně vyvíjelo podle předpovědi. V deset jsem to nevydržel a šel do práce, kde jsem dělal přes čtyři hodiny – to v neděli, kde se podle jména toho dne nemá dělat. Uklidnilo mě, když okolo dvanácté to začalo foukat pořádně i okolo domu, a ve dvě odpoledne byly poryvy přes 60 km/h. Počasí jinak bylo nádherné, pěkné kumuly, slunečno. Řekl jsem si, že si vyrazím někam na túru, ale jak jsem vyšel ven, prach mi nafoukal do očí. Uvažoval jsem dělat něco alternatívního, když pojednou zazvonil telefon. Na druhém konci drátu byl Fred Hermanspann, plachtař. Oznámil mi, že na zdejším letišti neplánovaně přistál ve svém dvoumístném celokovovém větroni vlastní konstrukce, Chinook. Před čtyřmi dny v něm přeletěl přes hory Kaskády směrem na východ, a přistál v Ephratě. Nyní se pustil opačným směrem, ale vítr ho zaskočil. Oznámil jsem Fredovi, že jsem se chystal jít na výšlap, ale že je vítán u nás na noc. On na to, že by se ke mě připojil. Nejdřív musil pojistit kluzák přivázáním. Jel jsem na letiště, tam se zbývajícím členem klubu Rumunem Laviniu pomohl Fredovi kluzák pořádně zajistit. Pak jsem zvolil trasu pro túru v závětří, na západ od města, za horou Dvojí štít. Kupodivu i Fred měl rád šlapání v přírodě, právě se vrátil z rodného Německa, kde šlapal v Alpách, tak byl rozcvičený. Ušli jsme asi sedm kilometrů, s převýšením asi tři sta metrů. Viděli jsme horské květiny, srnky, a ze sedla nádherné panoráma velehor s ledovci na západě. Pak jsme se vrátili na letiště, zkontrolovat ukotvení kluzáku, vše bylo v pořádku, cestou domů se stavili v obchodě pro mexické pivo. Já připravil kupodivu chutné jídlo, grilované marinované kuře s různými typy chlebů a salátem, tak jsme si pochutnali. Večer jsme se dívali na videa s plachtařskou tematikou, a těšili se na klouzání následující den.
28. pondělí		Toto pondělí byl svátek “Memorial Day”, obdoba českých dušiček, kdy plno lidí chodí na hřbitovy zdobit hroby a rozjímat se ve vzpomínkách na zesnulé. My ale měli jiný program. Kumuly začaly naskakovat již po desáté hodině, teplota ale měla dosáhnout maxima až ve čtyři odpoledne. Tak jsme vystartovali v poledne. První dvě a půl hodiny jsme se mydlili v nízkých výškách na přístupovém hřebeni vedoucím k horám na západě, které Fred chtěl překonat při návratě domů. Nakonec se nám podařilo dostat se nad hlavní hřeben, stoupání se několikanásobně zlepšilo, a rozjeli jsme to na západ nad ještě sněhem pokryté štíty. Leč stoupáky skončily, nastala velká “modrá díra” – bezmračné nebe nad horami a na západě byla vidět soustavná deka nízké oblačnosti, neumožňující bezpečný dokluz. Tak Fred nuceně znovu přistál ve Wenatchee, kde i já nakonec přistál po skoro osmihodinovém letu. Po zajištění kluzáků jsme si dali dobrou večeři v mexické restauraci, a v deset šel Fred spát. O půl hodiny později se z druhých stran hor navrátila Emily a přivezla s sebou Karlu. Jejich víkend byl také plno zajímavých zážitků – fandění na závodech Ski to Sea, večeře u rodiny přítele Karly, a pak druhý den velký sraz jejich příbuzenstva na jednom ostrově v zálivu Puget Sound.
29. úterý		Pro mě úterý znamenalo návrat do práce, a pro Freda jízdu autobusem přes hory; bohužel předešlý den se přihodila nehoda mému jinému příteli Larrymu, jednomu z našich klubových aerovlekařů. Škrtnul vrtulí vlečného letadla o beton dráhy, a to muselo bylo být odstavené. Žádné vlekání v dohledné době nebude možné. Akorát se počasí začlo vyvíjet velmi příznivě, bylo to na vztek. Larry se cítil velmi provinile a moc ho nehoda mrzela. Snažil jsem se ho chlácholit tím, že coby člen klubu je toto kolektivní záležitost, a aby si to nebral tolik osobně. V práci jsem strávil celý den, dlouhé hodiny, a byl večer docela znavený. Karla mezitím vybalovala svých tisíc a jednu věcí, a dekorovala jimi svojí ložnici. Emily šla do knižního klubu přátel, kde se každé úterý scházejí.
30. středa		Hned po snídani – švédském kvašeném chlebu s ostrým holandským sýrem a silným kafem – mě chytly bolesti v břichu, které neodešly po mé běžné kúře, lehnutí si na pár hodin. Místo toho jsem se svíjel po dalších dvacet hodin. Něco málo jsem udělal v práci, zajistil doručení kluzáku do Oregonu a vybrání za prodaný kluzák v Arkansasu. Karla pokračovala ve vybalování svých věcí, a konečně vyprázdnila auto. Budu ho potřebovat pro vyzvednutí velké bedny při doručení kluzáku v Portlandu, domluveném na pátek. Evan nás potěšil oznámením, že měl pohovor na univerzitě, kde mu poradce pomáhá s registrací na podzimní ročník na univerzitě státu Washingtonu, v postgraduálním studiu. Chtěl by získat titul Master of Civil Engineering, se specializací v dopravě.
31. čtvrtek		Ráno jsem vstal s břichem jako po boxu. Dnes měl jeden kurýr přinést platbu za kluzák v Arkansasu a jiný vybavení pro mý úřad. Na večer se ohlásili Emilyni rodiče, že nás navštíví na zbytek týdne. Příští den mě ale čekala tisícikilometrová jízda za účelem doručení kluzáku v Oregonu. Tím skončil tento měsíc. Doufám, že tvůj máj byl krásný, lásky čas. Co nám přinese červen?