Vítkovy noviny

červenec
2013

Čas, teplota
a počasí ve Wenatchee

Rubriky: Jiné měsíce | Plachtění | Práce | Veslování | Videa | Evan | Karla | Pošli mi email

Klikni na obrázek a otevře se zvětšenina. A když je v textu něco podtrhnutého, tak je to odkaz na něco dalšího.

Z letiště

Z hřebenu

 
Jaký byl tvůj červenec?

31. středa. Zašel jsem do budovy soudu, zda jsem uveden na seznamu přelíčení (můj případ byl přeložen na dnešek). Mé jméno jsem nenalezl. Tak jsem požádal úřednici, zda by mi mohla vytisknout konečné prohlášení. Požádala mě o legitimaci (řidičák), ťukala chvíli něco do svého počítače, zmáčkla tlačítko, šla k tiskárně a s řidičákem mi podala listinu. Na úředním prohlášení je podpis soudkyně, s datem 29. 7., že můj případ byl soudem neodvratně zrušený. Tak, mám to černé na bílém, že mému pronásledování je konec.
31. středa. Povedlo se mi zas vyveslovat až ke čtvrtým peřejím. V jedněch si dost nabral vodu, musel jsem to vzít středem řeky a největšími vlnami, protože jinde bylo příliš mělko. Ale to nevadilo. Krásné pocvičení. A pak překvapení: u mostu s potrubím byla na břehu srnka! Vůbec se mě nebála. Víc fotek z vody.
30. úterý. Těžké rozhodování. Vypadalo to na další skvělý plachtařský den. V práci nebyl frmol. Skupina šlapačů se chystala vyrazit na pochod po historické železnici v horách Kaskádách. Rozhodl jsem se pro to poslední. Nelitoval jsem. Od roku 1929 se ten úsek železnice navrací zpět do přírodního stavu, ale přesto je stále viděl plno z dob, kdy po 35 let tamtudy jezdily vlaky.

Potěšil mě Peter G z Kanady. Poslal mi knihu Sedm ohňů k Nahanni, o jeho dobrodružství s autorem Janem Soukupem v roce 1997. Tak po knize od Doiga o vyrůstání v Montaně, kterou mám rozečtenou, budu mít další na čtení.
29. pondělí. Při veslování k peřejím jsem volal na rodinku kachen merganser se zrzavými hlavičkami, a v hnízdě orlovců uviděl zas tři mláďata. Venku se mezitím, stejně jako včera, vyvinulo fantastické plachtařské počasí. Strávil jsem však den v kanceláři. Navečer jsme měli půl letní sraz s přáteli šlapači, s promítáním fotek z našich mnohých výletů a společným hodováním a pitím piv.
28. neděle. Po společné snídani jsme se rozdělili, Karla šla jezdit na kole s kamarádkou a já s Em šlapali v horách nad Stevensovým průsmykem.
27. sobota. Celý den jsme pomáhali Karle stěhovat její majetek do Seattlu. Společně jsme přenocovali v Takomě.
26. pátek. Po práci jsem vyrazil plachtit. V závěru letu jsem z výšky vyfotil místo, kde uprostřed jsem 12. 7. přistál do terénu.
26. pátek. Vesloval jsem s čtyřveslicí, fotil je a pak vyrazil na Wenatchee a k orlovcům. Tam jsem objevil, že v hnízdě měla samice ne dvě, ale tři mláďátka! Podívej se na videjko!
25. čtvrtek. Při snídani ještě doma na terase jsem si všiml ptáka sedícího na vrcholu stromu vedle u sousedů. Strom, druh jalovce thúje, má větve, které se ohýbají jak pružiny. A na vrcholu se usadila hrdlička. Zvolil jsem takový zorný úhel, aby se poblíž vyskytující se Měsíc promítl právě za tou hrdličkou.

Než začlo horko, přesměroval jsem svůj pracovní telefon na mobil a vyjeli jsme s Emily na šlapání tam, kde byl chládek, do hor nad městem do nadm. výšky asi 1400 m, poblíž lyžařského střediska Mission Ridge. Stezka šla ke skále zvané Ďáblova ostruha. Emily si minulý pátek pohmoždila kotník, a toto bylo její první vážnější šlapání. Zotavila se na jedničku. Zde je pár fotek z toho šlapání.

Odpoledne zas rtuť vylezla na 36°C.
24. středa. I když jsem se nemusel dle včerejší domluvy s mým právníkem dostavit k soudu, kam jsem byl na dnešek předvolán po zatčení dvanáctého, šel jsem tam stejně. Pro jistotu. Kdyby jednak nastal nějaký zádrhel, a za druhé poslechnout si, jak taková přelíčení probíhají. Předvolaných bylo totiž asi patnáct provinilců. Soudkyně (vlevo v pozadí v černém, s provinilci v popředí) rozdávala tresty za ježdění bez řidičáku, vloupání se a vylezení na vodárenskou věž, podávání alkoholu nezletilým, apod. Tresty se pohybovaly od 500 dolarů a výše do 5000, tři měsíce podmínečně, čtyřicet hodin práce zdarma pro obec, ap. Na mě kvůli mé pozici v abecedě přišla řada až nakonec, tak jsem vyseděl celou hodinu a půl v soudní síni. Bylo to jak být v nějakém filmu, až na to, že jsem moc dobře neslyšel, co vše soudkyně říkala. Mumlala potichu a nařčení byli zády ke mě. Vše však probíhalo kolektivně, se žádným soukromím. Mě pak soudkyně řekla, že si je vědomá probíhajícího dohadování mezi prokurátorem a mým advokátem, a mé přelíčení odložila o týden. Mezitím se případ asi založí, jak bylo dohodnuto. Zlému, byť poučnému filmu byl konec.
  • 24. středa. Na vodu jsem vyrazil před východem slunce, a už bylo 21°C. Objevil jsem zajímavý strom polykající kámen (foto) a jinde naleziště krásně zralých ostružin, i dozrávajících hroznů a šípků. Víc fotek.
  • Karla a Adam se rozešli.
  • Měl jsem vlastně štěstí, když mě před dvanácti dny dali do okovů. Ta samá policie dala dnes do okovů jiného muže, a on chvíli potom přestal dýchat a zemřel.  přečti si
23. úterý. Můj právník mě ohromně potěšil písemným sdělením, "Domluvil jsem, že obviněni proti vám budou odvolána. Nemusíte se objevit" (na zítřejším přelíčení u soudu).

Toto je pro mě, mé blízké a plachtařskou obec výborný vývoj.

Pracoval jsem v kanceláři, venku peklo sluníčko. Odpoledne jsem se setkal se svým právníkem. Ten mi zevrubně vysvětlil, jaké byly moje šance a co vyjednal s prokurátorem, zástupcem žalobce, kterým je proti mě stát Washington. Že soud zruší případ když podepíši, že se se státem nebudu soudit. Moje hrdost nedostala odměnu, ale praktičnost ano. Podepsal jsem. Právník mi napočítal hodinu svého času, 290 dolarů - byl velice v tomto ohledu skromný - že jsme se osobně znali - a bylo to. Snad nebudou žádné další popotahovačky.
22. pondělí. Ani nevyšlo slunce a už bylo 21°C. Cestou na vodu jsem soupeřil s vlakem Amtrak, jediným osobním vlakem, který tu jede jednou za den. Ráno z Chicaga do Seattlu. Večer opačně. Vzal jsem to podél východního břehu Kolumbie, abych byl co nejdéle ve stínu, když vyšlo slunce. V tišině na řece Wenatchee (foto) jsem si hezky odpočinul. Po návratu k doku jsem se poprvé od zimy zas vyšplouchal v řece Kolumbii. Nádherně osvěživé. Zbytek dne jsem pracoval v kanceláři. Odpoledne zas bylo 36°C a má být až do pátku.
21. neděle. S Juergenem, Ingrid, Peterem a Silke jsme udělali vlastivědný okruh kaňony a pláněmi na východ od Wenatchee. Jsou z Německa, tak jsem si trochu oprášil i tu řeč. S těmi mladšími napravo jsme se setkali v zimě při běžkaření v Methow. Zajímaví a vzdělaní lidi, povoláním - vědec makrobiolog, zubařka, fyzik a zubní chirurgka.

Evan v Bendu dokončil čtyřetapový závod a skončil v poli 89 závodníků na třetím místě. Mezitím Karla se drápala po velehorách Enchantments.

Potěšil mě Vašek zasláním jeho fotek a kdo přispěl ze srazu ZDŠ. Odepsal jsem všem na rozdělovníku, řekl jsem, jak vypadáme výborně.
20. sobota. Veslování k přehradě Rocky Reach, ve skupině čtyř veslařů. Trvalo nám to asi tři hodiny a zažili jsme i napjaté okamžiky. Víc fotek zde.

Večer jsme šli na setkání veslařů, a po něm k nám přijeli známí z Kanady, na jednu noc.
19 pátek. Emily se vrátila ze šlapání s pohmožděným kotníkem, a tak jsem znova v roli domácí chůvy. Vzal jsem jí na kliniku, nakupoval, pral prádlo, uklízel, vařil, pracoval v kanceláři. Na létání nemyslel. Ale šel pomoci se startem Donovi, který mě včera vyvlekl. Tentokrát on si zalétal v plachťáku.

Od dětí přicházejí výborné zprávy. Evan vyhrál velký cyklistický závod v Bendu, a je v nové podpůrné skupině. Karla vyrazila s šesti kamarádkami na třídenní přechod velehor asi padesát km odtud na západ.
18. čtvrtek. Ráno v devět jsem se ohlásil u starosty města, Steve Lacy, v jeho soukromé advokátské kanceláři. Prostudoval můj případ zevrubně a přislíbil pomoc - tedy, zaplatím-li mu. Protože se známe osobně, nevyžadoval platbu předem. Ale slevu nedal, bude účtovat svou běžnou sazbu, 290 dolarů za hodinu. Těch hodin odhadl řadu.

Po slibné hodinové poradě jsem si oddychl, právní podporu jsem měl zajištěnou, na povolání k soudu, které je na příští středu, ale které po dohodě právníků může být odložené.

Domluvil jsem se s vlekařem Donem a ten přislíbil vyvleknout mě v kluzáku, sice pozdě.. až po poledni, ale přece jen. Létal jsem úplně sám, značkovacích stoupáků bylo pomálu. Ale přesto jsem uletěl velmi úspěšný let a posunul se zas významně vzhůru na žebříčku na oblastní soutěži. Zde je víc fotek z letu. Večer jsem se koukl, jak se umisťuji nejen v oblastní soutěži, ale v celých USA. Objevil jsem, že jsem na 57tém místě. Takže je ještě přede mnou plno plachtařů, jejichž výkony snad mohu překonat? Tak se mám na co těšit. Při večerním doletu boční osvětlení ukázalo smyslné tvarování krajiny, která jinak při běžném osvětlení vypadá jako plochá placka.
17. středa.

Obětoval jsem fantastický plachtařský den, kdy počasí bylo na rekordy, a místo toho jsem vyhledával právníka. Po celodenním úsilí se mi povedlo domluvit se se starostou tohoto města, kde bydlím. Je rovněž i úspěšný advokát. Domluvili jsme se na schůzce na příští den v devět ráno.

Ještě večer byla nádherná termika, která trvala i po západu slunce.
17. středa. Ráno jsem vesloval deltou a u morušového stromu jsem se namlsal. Desetistránková zpráva policie, kterou jsem poprvé dnes mohl přečíst, obsahovala škodlivá nařčení vůči mě. Díval jsem se do země, aby mě nedráždily na obloze probíhající fantastické plachtařské podmínky. Místo létání jsem se věnoval práci a shánění právní podpory.
16. úterý. Pracoval jsem a obcházel právní poradce. Zjistil jsem, že trest za mé "provinění" minulý pátek 12. 7., je do výše deseti tisíc dolarů a jednoho roku ve vězení. V noci byla bouřka.  
15. pondělí. Veslování. Larry mě požádal, abych byl oficiálním fotografem při minizávodu mezi jeho známou Rachel na skifu, a jedním spolupracovníkem na kajaku, od doku nahoru k mostu a zpět. Vyhrála Rachel za 45 minut. Více fotek.

Mezitím vyvolala zpráva o tom, jak byl plachtař po přistání do pole zatčený, nezvykle živou polemiku na celosvětovém plachtařském diskuzním foru. Četl jsem jí se zájmem, bylo to být jak na skupinové psychoterapii. Některé z příspěvků mi docela pomohly zlepšit v tomto ohledu mou náladu, která byla dosti pošramocená.

Zatímco Emily lezla se šlapači na vrchol lyžařského střediska, já se zotavoval prací a hovory v kanceláři.
14. neděle. Plachtění. Na rozdíl od předešlého dne bylo nebe jak vymetené, foukal vítr a v horách to lomcovalo jak na kolotoči. Zde napravo je jediná fotka z letu, průlet okolo impozantní třítisícovky, štítu Mt. Stuart, se sopkou Ledovcový štít v pozadí. Klikni na fotku pro větší formát.

Nedělní noviny vytiskly bulvární pro policii příznivý jednostranný článek s fotkou o tom, jak byl Pilot v pořádku, ale uvězněn poté, co kluzák spadl na Syslovou Horu. Článek jakoby zašťoural do vosího hnízda, brzy začal zvonit náš domácí telefon dotazy od známých a přátel. Někteří nabízeli pomoc.

13. sobota. Plachtění. Jeden z nejúspěšnějších letů sezony. Dorazil jsem až do Kanady (viz foto vedle, zvětš si ho kliknutím na něj). Uvidíš čáru, ve skutečnosti rovný průsek táhnoucí se přes všechny hory, od obzoru k obzoru, který vysekali Američané po událostech 2001-9-11. Snad aby rozlišili teroristy od srnek.

Víc fotek z letu, s úchvatnou horskou scenérií.
13. sobota. Veslování. Kamarád Joe mě překvapil podělením se o hrst plodů moruší. Byly ohromně sladké a bez tvrdých semínek, v tom se liší od ostružin. Vyvesloval jsem zas nad několik peřejí. Mezitím mě moc potěšily zdravice spolužáků ze srazu a já tímto opětuji zpět.

Víc fotek z letu, zatčení, a odklidu kluzáku.

 12. pátek. Plachtění. Vstoupil jsem do análů letecké historie. Přistál jsem do pole jen pár set metrů od místa, kde v roce 1931 podrovnali američtí letci Herndon a Pangborn po non-stop letu z Japonska do USA. Ti letci původně zamýšleli vyhrát let okolo světa, ale když byli někde u Koreje a docházel jim benzín, přeletěli do japonské Missawy. Tam ale pobyli celý měsíc, protože je po přistání zatkli, že do země vstoupili bez povolení. Tak se pak aspoň úspěšně pokusili o rekordní první let přes Tichý oceán. Obdobně jako Herndon a Pangborn, jsem i já byl po přistání zatčen. Na obrázku je pohled na můj kluzák, přes mříže policejního auta, kam mě v okovech odvlekli místní policisté ve Wenatchee.
Po mém přistání nastalo pozdvižení, nevědomí lidi si mysleli, že šlo o havárii a volali nouzové číslo ( i když se vůbec nic nerozbilo, ani jsem si nic neudělal - bylo to rutinní přistání do pole). Viděl mě náhodou jeden známý ze šlapání a přišel mi naproti. Mezitím přijela policie. Když se policista hnal ke mě v poli, požádal jsem ho, abychom to dohovořili na chodníku, z důvodu, aby hordy zvědavců neušlapaly pole a farmářovi nenastala újma na úrodě. Policista, ke kterému se mezitím přidala i další, policistka, ale mé přání nebrala na vědomí, a když jsem opakovaně žádal, abychom se přesunuli na chodník, nařkli mě, že jsem jim zabraňoval ve výkonu zákonu a dali mě do pout. Odvedli mě pak přes to pole a strčili do policejního auta. (Mezitím se sjely 3 policejní auta, hasiči a lékařská záchranka, a řada aut zevlujících.) Sebrali mi vše, co jsem měl v kapsách. Pouta pěkně bolela a mám od nich pohmoždiny. Po asi hodině dohadování a čekání na letecký úřad, který si dal na čas a nakonec se vůbec neobjevil, mi policista dal na vybranou - buď jít do vězení a odtamtud se dostat až zítra, nebo že mi dá papír na soud, a s tím že by mě propustil. Zvolil jsem to druhé, i když jsem nesouhlasil vůbec s jejich jednáním. Mezitím mi volala Emily a do auta mi podali odebraný mobil. Využil jsem příležitosti a po hovoru jsem vyfotil sebe v autě s pouty, a obrázek vlevo, kluzáku přes mříže, pro historii. Pak mi vydali předvolání na soud a sundali pouta. Na papíru bylo nařčení, že jsem bránil policistovi ve výkonu jeho funkce, a že mám jít na okrskový soud asi za deset dní.
Hlavou se mi honily představy - možná jsem naivní - zda by k něčemu takovému mohlo dojít v České republice, mé domovině. V tom okamžiku jsem si ohromně moc přál být tam a ne tu, zvlášť, když bych se ještě stačil dostavit na sraz naší třídy. Anebo by to bylo ještě horší a dopadlo by to v ČR ještě hůř?? To asi nikdo neposoudí. Asi si to budu muset příště vyzkoušet v ČR.
11. čtvrtek. Veslování. Na vodě byla osma. Pustil jsem se zas do peřejí a tentokrát se mi povedlo vydrat se jimi až nad čtvrté! Cestou zpět jsme závodili se skupinkou kachen merganzer. Víc fotek.

Objevil jsem zatoulané zprávy, které mi můj správce internetu hodil do spamu. Omlouvám se ti tímto, že jsem nereagoval.
10. středa. Plachtění. Konečně jsem se zas dostal do vzduchu, po nucené dvoutýdenní pauze způsobené opravou závady na klubovém vlečném letadle. Zatímco Emily dole šlapala se skupinou žen, plachtil jsem v horách nad nimi. Snažil jsem se zlepšit své umístění v oblastní soutěži. To se mi letem povedlo, a zas jsem se posunul po žebříčku výše. Tady je více fotek z letu, plno lesů.
9. úterý. Asfaltáři zablokovali trasu od nové loďárny k řece pro velký skif a tak se ze zoufalosti veslaři vrhli na jednomístné skify, které byly ve staré loďárně, hned u vody. Vyrazil na ní rekordní houf pěti plavidel. Počítal jsem jako obvykle různé druhy ptáků - kachny, husy, orlovce, vlašťovky, racky, vrány, holuby, a volavky (na obr.). Nepovedlo se mi na kratším skifu vydrat se nad peřeje řeky Wenatchee a tak jsem se po čase podíval vysoko proti proudu na Kolumbii. Asi naposledy jsem si pochutnal na moruších. Zbytek dne jsem strávil titěrnou prací v kanceláři, placením daní, účetnictvím, nabízením kluzáků a dílů pro ně, obnovováním firemních webových stránek, a pod.
8. pondělí. Moje firma vyjednává s blíže nejmenovaným českým výrobcem piv (Pilsner Urquell) o udělení výhradních dovozních práv pro dovoz piva na nově objevený trh. Při zkušebním marketingovém výzkumu v Americe, v horách Kaskádách, předvedli noví spotřebitelé neskutečnou žízeň po tomto výborném moku.
8. pondělí. Vyrazili jsme s přáteli šlapači do kaňonu říčky Ingalls asi padesát km západně od Wenatchee. Víc fotek.
7. neděle. Po rozloučení s Bobbi jsem měl silný záchvat touhy jít plachtit; leč byl jsem líný vstát o několik hodin dřív, jít rozmontovat složený kluzák, převézt ho do 80 km vzdálené Efraty (kde měli v provozu vlečné letadlo), kluzák tam složit a doufat, že budu brzy na řadě ve štrůdlu chrtů, kteří se tam jistě nashromáždili v očekávání dalšího senzačního plachtařského dne, který se vytvářel až tak, že sliny tekly proudem. Bobbi ale odjela až po půl jedenácté, a na nějaké rekordní lety s výše uvedenou logistikou už nevybyl čas. Nakonec ke třetí odpoledne jsem přesvědčil Emily jít si vyšlápnout do hor západně od města, kde bylo chladněji. Jak jsme šlapali, nebe se začlo slévat a ke konci, o šesté, začalo drobně pršet. Tak můj plán A by stejně nevyšel. A jak jsem po večeři uviděl na OLC ze záznamů letů z Efraty, nikomu se nepodařilo uletět ani přes 500 km. Zatímco stále na soutěži OLC vedu, chrt Nelson však postoupil z 8. na 6. místo, a tak na vavřínech spát rozhodně nemohu. Fotky ze šlapání.
6. sobota. Večer jsme vyrazili do Leavenworthu na setkání s dcerou Karlou. Mezitím k nám přijela na návštěvu sestřenice Emily, Bobbi L. Společně jsme oslavili narozeniny Emily, na opuštěné terase restauračky O´Grady poblíž líhně lososů, kde v zimě běžkaříme. Karla pak - poprvé v životě sama - šla stanovat, v kaňonu Rampouchové řeky. Adam nepřijel, nebylo mu dobře. Karla přijela trénovat na kole, v přípravě na nadcházející třídenní expedici.
6. sobota. Vyrazil jsem do Ephraty, kde probíhal poslední den oblastních plachtařských závodů. Adrenalín! Vypomáhal jsem s kamarádem Krisem při zapínání kluzáků, a se vším ostatním, co bylo potřeba dostat třicet závodníků do vzduchu. Tady jsou fotky - tentokrát ze země.
6. sobota. Vstal jsem ve čtyři ráno a šel si zaveslovat. Bylo nádherně. Víc fotek.
5. pátek. Snažil jsem se nekoukat se na oblohu, která byla posetá nádhernými kumuly. Vlečné letadlo našeho klubu, bohužel, bylo porouchané. Tak jsem pracoval.  
4. čtvrtek. Večer odpálili nad řekou Kolumbií stovky rachejtlí - tradiční ohňostroj - oslavit nezávislost USA. Podívanou sledovalo plno lidí, zblízka i zdáli.
4. čtvrtek. S přáteli šlapači Monte a Judy, a jejich vnoučaty Isakem a Minou jsme si vyšlápli k jezeru Marion, poblíž lyžařského střediska Mission Ridge nad městem Wenatchee. Cestou jsem obdivoval motýly, jak se obratně a hbitě pohybovali a nasávali nektar z květů. Podívej se na fotky.
4. čtvrtek. Vyvesloval jsem až k třetím peřejím, představoval jsem si, jak si odpočinu na lavičce přes řeku. Na Kolumbii bylo přes třicet rybářských člunů. Ráno se čtyřka vrátila bez kormidelníka, ale s vlajkou. Dnes byl největší americký svátek - Den Nezávislosti.
3. středa. Vlna horka polevila. Dnes bylo už jen 34°C, příjemně, zvláště díky tomu, že vlhkost vzduchu byla jen 14%. Pracoval jsem v kanceláři s otevřenými okny i dveřmi. Večer jsme si pustili film The Words ... o rádoby spisovateli, který ukradl ztracený manuskript, a publikoval ho coby svůj. Stal se tím velmi úspěšný, ale nenadál se, jaké to pak rozpoutá události těžké na etické rozhodování.
2. úterý. Měli jsme dlouho dopředu plánovaný večírek s našimi přáteli šlapači. Emily jim chtěla ukázat novou terasu a že budeme sedět venku. Ba houbec, bylo 40°C. Po pár vteřinách venku všichni uprchli dovnitř do klimatizovaného vzduchu. Pochutnali jsme si na grilovaném lososu, přílohy byly z čočky, rýže, melounů a zeleniny. Pěkně jsme se pobavili. Monte a Judy s sebou přivedli vnoučata Isaka a Minu, na návštěvě ze San Franciska.
2. úterý. Na řece Kolumbii mě přivítala flotila rybářských člunů. Muselo jich být přes třicet. Otevřeli sezonu na určitý druh lososů.
1. pondělí. Po snídani s MJ a Judsonem v Olympii jsme s Em vyrazili k sopce Rainier, kde asi 20 km na východ od ní jsme si vyšlápli k Ovčímu jezeru, z průsmyku Chinook. Původní zamýšlené trasy byly ještě zasněžené, a i při té zbývající jsme se prodírali sněhem. Naštěstí ne všude. Obdivovali jsme plno horských květin, podívej se na fotky ze šlapání.

Po výšlapu jsme pokračovali za rekordního horka zpět do Wenatchee (bylo ke 40°C).