Vítkovy noviny prosinec 2013

	PF 2014 Přeji všem spřízněným duším krásný závěr roku a v novém roce moc lásky, štěstí a zdraví. 31. úterý. Starý rok dohořívá a nový se rozeplává. S přáteli jsme se vypravili zas do kampingu v kaňonu Tumwater na běžky, kde tentokrát bylo mnohem víc lidí, svítilo sluníčko a ještě zbýval nějaký sníh. Víc fotek z běžkaření.
30. pondělí. ZCHROUMANÝ SKIF, VYŠPLOUCHNUTÝ DAN, A POKROK NA STAVBĚ. Na závěr veslování jsem si všiml u opačného břehu plovoucího skifu bez veslaře. Když jsem se přiblížil, skif byl vyvlečen na břeh. A když jsem se koukl pozorněji, rozsvítilo se mi, co se přihodilo: závěs vesla se buď vyvlékl nebo ulomil. Není divu, že veslař/ka spadl/a do vody. Sesbíral jsem z uprostřed hladiny řeky uplavané rukavice a čapku. U doku jsem natrefil na promrzlého Dana a poslal ho domů se slovy, běž se hezky vyhřát ve sprše, já ti ten skif přepravím do loďárny (byl asi 1 km od doku). Viz Více fotek.	Já s Danem. Tady už je zas hezky vyhřátý.
	30. pondělí. VESLOVÁNÍ, HUSY, ZAPOMENUTÁ ŠLAPKA A KMENY. Bylo trochu nad nulou a naprostý klid, kdy obloha splývala s hladinou a člověk měl pocit, že se vznáší. Tak jsem se i cítil. Nádherné. Obdivoval jsem práci bobrů, proplétání stromů, snad tisíce kanadských hus a tvary v připlaveném kmenu, snad borovice ponderosy. Více fotek.
29. neděle. Ze zoufalosti umožnit lyžování aspoň někde, protáhl oblastní běžkařský klub tratě v na zimu zavřeném kampingu v kaňonu Tumwater asi 15 km na sever od Leavenworthu. Protože jsme členy klubu, mohli jsme se tam vypravit, dychtiví si zaběžkovat. Po úterním utrpení s Evanem u sopky Hood běžkařením na ledovce jsem byl připraven na všechno. Skutečnost kladně předčila očekávání. Na to, že na nový sníh čekáme už snad tři týdny, byla trať v kampu docela dobrá. Zalyžovali jsme si mezi borovicemi ponderosami, vyznačujícími se voňavou zrzavou kůrou a dlouhými jehlicemi. Potěšující také bylo uviděl na běžkách několik duševně postižených (na obrázcích ve fialových bundách s nápisem Special Olympics.) Zde je víc fotek. Večer jsme si pustili humorný film Příběh vánoc, kdy devítiletý kluk prošel mnohými útrapami, než nakonec dostal svou vytouženou vzduchovku.
	28. sobota. Byl škaredý šedý mlhavý promrzlý den. To mě však neodradilo vyrazit na veslování. Bylo mi skvěle. U kmene, kterému jsem dříve říkal drak (tak vypadal, než ho vysoká voda převrátila) jsem poslouchal dva orly, jak pištěli. Cestou domů jsem zachytil pokrok na stavbě. Víc fotek.
27. pátek. Nastal čas loučení, tak rychle, ještě udělat skupinovou fotku. O jedenácté jsme se rozjeli do tří světových stran, rodiče Emily a rodina její sestry do jižního Oregonu, naše děti na západ do Portlandu, a my dva s Emily na sever do čtyři a půl hodiny vzdáleného Wenatchee. Víc fotek z tohoto dne.
	26. čtvrtek. Naše parta se rozdělila na menší skupiny, někteří šli nakupovat, jiní zůstali v chatě, já si vyšlápl na kopec nad ní, odkud byl nádherný výhled na sopky okolo. Ta na obrázku se jmenuje Adams, a je vysoká 3740 m. Odpoledne přijela přítelkyně Evana, Laurel, a ve skupině jsme se prošli po útesech podél Kolumbie, zašli se kouknout do historického hotelu (ohromně starý, z 1921 ! ), a večer jsme hráli společenské hry. Víc fotek
25. středa. Létající talíř, těžební věž, pojízdná pila, skrytá kamera a krystaly. Prošli jsme se v okolí domu a podívali se na strojní park, díky kterému majitel mohl vytěžit a zpracovat dřevo ze svého pozemku, aby postavil dům, ve kterém jsme bydleli a který nyní obchodně pronajímá. Zde je víc fotek.
	25. středa. Ráno se každý podíval do své ponožky, co mu přes noc Santa do ní naplnil, a pak jsme vybalovali dárky nashromážděné pod vánočním stromkem. Rozdělené byly kupodivu dříve, než obvykle, snad díky dohodě, že jich nebude takové množství. Fotky z nadělování.
24. úterý. V pozdní odpoledne pouze Evan a já jsme vyrazili do běžkařského střediska TeaCup poblíž sopky Hood. Podmínky byly příšerné - sice mrzlo, ale sníh byl rozemletý led. Odměnou byl výhled na sopku. Víc fotek.
	24. úterý. Zatímco ostatní vyrazili do města a Evan s Karlou do Portlandu pro zapomenuté lyžařské vybavení, Emily a já jsme se pustili do výroby vánočky a já tradičně bramborového salátu. Po štědrovečerní večeři - hlavní jídlo byl grilovaný losos s pesto omáčkou a salát - jsme otevřeli některé dárky. Víc fotek.
23. pondělí. Po zabydlení se jsme obhlídli okolí domu, kde nám jeho majitel povolil uříznout (na jeho desetihektarovém pozemku) jakýkoli strom, zdarma. Rozhodování se protáhlo a tak jsme se radši nejdříve navečeřeli, než jsme šli stromek uříznout. Poté jsme ho vystrojili svými ozdobami a pověsili ponožky na lyžařskou hůlku. Více fotek z prvního večere.
	23. pondělí. Naložili jsme s Emily do auta potraviny, pití, dárky, kufry a lyže a vyrazili jsme na vánoční rodinný sraz v Oregonu. Současně ze tří jiných světových stran vyjeli další účastníci - dcera Karla z Idaha, rodiče Emily a rodina její sestry z jižního Oregonu a z Portlandu syn Evan. Skoro současně jsme dorazili do cíle, okolo čtvrté odpoledne. Cílem byl pronajatý dům v lesích na městem Hood River, v kopcích nad řekou Kolumbií, poblíž sopky Hood. Zde jsou záběry z naší cesty.
23. pondělí. Za mrazivého rána jsem vyrazil ke Kolumbii. Bylo nádherné ráno. Víc fotek. 22. neděle. Téma mše unitářů bylo tentokrát : Všeobecná etika. Jaké morální zásady najde člověk více méně v každé kultuře? Čestnost, odpovědnost, respekt, spravedlnost a soucítění.
	21. sobota. Ihned po veslování jsem vyrazil spolu s Emily na naše první letošní sjezdování ve středisku nad městem. Sníh byl rozemletý led, ale šlo to. Na závěr se probraly mraky a já mohl zachytit úchvatné scenérie. Víc fotek.
21. sobota. Na vodě byl klid a mráz, obdivoval jsem výtvory přírody. Hejna hus však neobdivovaly výtvory lidí, lovci po nich stříleli. Víc fotek z vody.
20. pátek. Jemně padal sníh a já pracoval celý den až do večera v kanceláři; tentokrát i výdělečně, tak to stálo za to.
	19. čtvrtek. Cestou z veslování jsem nafotil krátkou reportáž z pokroku stavby bytovek, hned vedle vodáckého doku. Pro ty, které to zajímá - víc fotek. Pracoval jsem zbytek dne v kanceláři. Večer jsme si šli vyslechnout koncert sboru Columbia Chorale.
19. čtvrtek. Bylo pět pod nulou a slunce prosvítalo na klidnou Kolumbii. Pomalu jsem vesloval proti proudu a sledoval zajímavé scenérie; ostrov plný hus, z těla stromu rodící se kámen, krajky ledu. Plížil jsem se zvolna ke skalnatému ostrovu kormoránů, halekal pod mostem a vyzýval dva orly k rybaření. Nakonec u břehu se na mě přišel podívat pomyslný kojot. Víc fotek.
	18.středa. Pracoval jsem v kanceláři a poslouchal přednášku o architektuře. Večer jsme si pustili film Příběh o uplakaném velbloudovi, o kočovné rodině v Mongolii. Pusť si ukázku. 17.úterý. Na vánočním večírku šlapačů jsme si vzájemně nadělili dárky, okoštovali nová piva a při večeři povídali o plánech na příští sezonu. Víc fotek.
17.úterý. Vysoká voda mi umožnila prodrat se peřejemi a vysoko proti proudu řeky Wenatchee, k dvoum ponderosám. Okolo pirátské lodi jsem pak vesloval k hornímu mostu a u skály laškoval s kormorány. Více fotek.
	16. pondělí. Zpráva od stromečkorubce. Nejprve trochu kulturní pozadí. Na rozdíl od českých tradic, kdy původně se vánoční stromek objeví až na Štědrý den, zde v Ámě si ho někteří opatřují dokonce už i den po Díkůvzdání, tedy hned po posledním čtvrtku v listopadu! My s Emilí máme osobní tradici, převzatou od kamarádů z turistického lyžařského klubu už od konce sedmdesátých let. Od té doby podnikáme výpravu za stromečkem každoročně, na lyžích, obyčejně v půli prosince. Poukaz si kupujeme od lesní správy, ti nás posílají tam, kde chtějí, aby byla prořezávka. Stojí to za to. Poukaz stojí pět dolarů, zatímco stromek od prodejců ve městě padesát i víc. A navíc náš stromek má, "charakter". Tady je reportáž.
15. neděle. Večer se vynořil krásný Měsíc obklopený plno kruhy a plul podél světýlek pověšených na krovy mého domu. Víc fotek.
	15. neděle. V pospolitosti unitářů nashromáždili členové plno dárků pro rodiny postižené násilím a chudobou - peníze, šatstvo, jídlo. Tři holčičky, vedle na obrázku, předvedly malou scénku.
Koláž videjek z Louskáčka ve Wenatchee.	14. sobota. Večer jsme šli na předvánoční představení Louskáčka, společné produkce místní taneční školy a symfonického orchestru. Přiznám se, že Louskáčka jsem dříve už několikrát shlédnul a vícekrát i hudbu poslouchal, ale až dnes jsem se ponořil do detajlů příběhu.
14. sobota. Na vodu jsem vyrazil o hodinu později, než obyčejně. Voda byla klidná a já se pokoušel o fotky toho, co jsem viděl pod hladinou. Ze soustředění mě vyrušila parta kajakářů z našeho klubu. Připojil jsem se k nim na půl svého putování. Viděl jsem zajímavé útvary a z ptáků bělohlavé orly, volavky, leďňáčky a jednadvacet kormoránů. Víc fotek a videjek.
	13. pátek. Skončil jsem v kanceláři dříve, abych se mohl připojit k výpravě autobusem na předváneční koncert sborů univerzity PLU v Takomě. Putování bylo na otočku; strávili jsme dvanáct hodin tam a zpět. Byla to pro mě zajímavá změna. Už dlouho jsem necestoval tímto způsobem. Připomnělo mi to školní výlety, jen s tím rozdílem, že tentokrát byl průměrný věk cestujících okolo 70ti let. Koncert byl úžasný. PLU je jedna ze špičkových škol na výuku hudby a zpěvu. Víc fotek. Domů jsme se dostali po druhé hodině ráno.
12. čtvrtek. Po veslování jsem se stavěl na stavbě bytovek, které vzrůstají hned vedle loďárny. Jedna parta vyměřovala na betonových základech, ze kterých už trčí přívodní a odpadová instalace, kam budou umístěny stěny, a dělali čáry. Na obvodu základů trčely zapuštěné šrouby, do kterých se připevní obvodové dřevěné stěny, aby neuletěly při vichřici či zemětřesení. Zatímco na jedné budově dokončovali přízemí, které vypadalo jak bludiště z planěk, na druhé již položili horní podlahu a na ní montovali - vodorovně položené - budoucí svislé stěny prvního patra. Ptal jsem se montérů, kolik lidí je potřeba, aby jednu takovou připravenou stěnu - odhadem skoro dvacet metrů dlouhou - mohli vyzvednout z podlahy a postavit jí svisle. Prý osm. Dívej se pozorně na "více fotkách" až si těch zatím naplacato položených stěn všimneš. Jsou odsazené od okrajů budovy přesně natolik, jako jsou tlusté. (Představ si, že jsou to jakoby dveře vodorovně položené na podlahu s panty podél obvodu budovy. Pak je stavaři "otevřou" a otočí kolem těch jakoby pantů.) Chytnou stěny za jejich vršek a pak páčí vzhůru. Přidávám také detajly nářadí, které stavaři používají. Nejnebezpečnější jsou pneumatické pistole na 15 cm dlouhé hřebíky, které vystřelují na dotek, hřebík za vteřinu, až tak rychle. Dva stavaři mi potvrdili, že pěkně štípnou, a že to už zažili. Víc fotek ze stavby.
	12. čtvrtek. Rudá záře nad Kladnem.. né.. počkat.. to je z jiné éry.. tak, znovu.. nad Kolumbií mě přivítala při veslování. Kry už netarasily postranní řeku a tak jsem se po ní mohl zas vydat až k peřejím, odkud je fotka vlevo. Uviděl jsem mimo tisíců hus a stovek kachen také volavky, leďňáčky, a tři orly. V deltě jsem zakotvil a poblíž zkoumal podvodní pláže, kde se tetelily mušličky. Se škrápavým krákoráním se u horního mostu vznesla volavka. Více fotek a pár videjek.
11. středa. Měl jsem otravný den, kdy se mi zdálo, že se nic nedařilo. Opakovaně jsem se snažil vybřednout z toho pocitu. Jen párkrát mě ozářilo sluníčko.
10. úterý. Bylo už jen dvanáct pod nulou a prosvítalo sluníčko. Probil jsem se bariérou ker na otevřenou vodu a vyvesloval ke kmenům, a pak u koupaliště U Soutoku nalezl malé škeble (které ve "více fotkách" jsou poprvé ve VN zobrazeny). Předtím jsem sice o nich věděl, ale nikdy je nevyfotil. Větší škeble zde v Kolumbii nežijí. Pod horním mostem jsme halekal, zatímco se okolo valily opary jakoby se vařící vody. Víc fotek. Během dne, odpoledne i večera jsem zápolil s počítačem. Asi jsem udělal chybu včera večer, kdy jsem se rozhodl nainstalovat novější verzi operačního systému, XP SP3. Nyní mi polovina funkcí nefunguje, zvuk nejde a videa nepřehrávají. Z PC se stal plž. Tak se předem omlouvám, dojde-li ke zpoždění ve vydávání těchto novin. Snažím se závadu odstranit. Drž mi palce.
	9. pondělí. Zas bylo čtrnáct pod nulou a krásné sluníčko. Strávil jsem den v kanceláři. Nebylo toho moc na práci, jen malé dodělávky. Mou pozornost přitáhly stopy na terase. Hmm.. jaktože ty ptačí najednou zmizely?
8. neděle. Byli jsme na vánočním koncertu tří chorálních sborů v kostele, kam chodí i přátelé šlapači Monte (ten zpíval) a Judy (ta hrála na varhany). Po koncertě jsme šli se skupinou asi dvanácti účinkujících do pivnice McGlinn, kde jsme povečeřeli a ještě déle se bavili. Víc, krátká ukázka...
Bělohlavý orel s rybou, kterou právě před mýma očima vylovil z Kolumbie.	8. neděle. Po Kolumbii pluly kry, bylo -13°C, když jsem se jimi proplétal oparem na opačnou stranu řeky. Udělal jsem okruh v obráceném sledu, než obvykle. Od soutoku proti proudu řeky Wenatchee jsem se dál dostat nemohl, byla zablokovaná krami. Kus výše, podél Kolumbie, jsem sledoval, jak se bělohlavý orel spustil ze stromu a z hladiny řeky si vydrábl snídani. Tu mu ale záviděly dvě vrány, které začaly podnikat na orla nálety. Ten se po počátečním nasycení naštval (asi také z mé dotěrné přítomnosti), sbalil si rybu a přenesl se s ní daleko od vrán a ode mě. Na posledním snímku vrána rozčíleně krákala, ..."Tak kam ten darebák rybu schoval???". Serie fotek z vody. V kostele unitářů pokračovala duchovní na téma víra a důvěra. Ústředním motivem byla důvěra coby srdce víry. A co vše může bránit důvěřování ve vztahu mezi lidmi a oddalovat je od sebe - strach, ranění, pocit bezcennosti, zklamání, hněv; nepřijímání podepření od druhého, neupřímnost ve sdělování svých omezení, nedostatků, zoufalství, odtržení.
7. sobota. Byl překrásný slunečný den bez jediného mráčku. Jediný zádrhel měl ten, že bylo patnáct stupňů pod nulou. Bavil jsem se focením výhledů z terasy mého domu a pak zevnitř, to, když se objevili u krmítka ptáčkové. Pátral jsem pomocí obrázků na Googlu, jaký druh to mohl být, až jsem objevil, že se jmenují Junco hyemalis a je to odrůda vrabců, vyskytujících se v severní Americe a Arktidě. Tak jim asi ta teplota nevadila! Zde je více fotek. Navečer jsem si prohlédl budovu Wells House ve Wenatchee, která se dostala jako první ze státu Washington do federálního rejstříku historických budov. Byla postavena v roce 1909. Měli den otevřených dveří s výkladem. Večer jsme strávili v domě Marka a Heather na malé kruhové večeři.
	6 pátek. Bylo -7°C a sypal se jemný snížek. Řeku obklopovaly bělostné krajky medúz. Pod mostem zazrcadlil můj úsměv šustivý škraloup mrznoucí hladiny. Vyšší voda hladila křivky klády, kterou jsem fotil v pondělí. Kormoráni a vločky sněhu mě doprovázely při plavání. Cítil jsem se báječně. Víc fotek z vody.
5 čtvrtek. Strávil jsem den prozaicky v kanceláři, zatímco venku silně mrzlo. Mrzlo ještě více v Denveru, kde chudákovi Karle zamrzla voda v jejím domečku. Rozhoduje se, kterým světovým směrem vyrazit dál.	Večer jsme si dopřáli koncert "Appalachian Journey": čelista Yo-Yo Ma / basista Edgar Meyer / houslista Mark O´Connor, v našem domácím kině. Nádherná směsice tradiční a moderní hudby.
	4. středa. Ráno bylo -10°C a tak jsem se na veslování nabalalil jak sněhulák či cibulka - napočítal jsem šestnáct vrstev oblečení: trenky, trojí podvlékačky, kalhoty, trojí ponožky, čtyři trička z nich tři s dlouhým rukávem, flísovou bundu, nákrčník, rukavice, kulich. A v loďárně jsem přidal neoprénový pás a plovací vestu. U soutoku mě překvapila skupina trochu jinak vypadajících hus. Jal jsem se je fotografovat, když pojednou slyším hlas: To jsou návnady! Koukl jsem se pozorněji .. ano, to jsem osel! Nehýbají se! A poblíž jsem uzřel zamaskovaný člun. Lovec se posléze z něj vysoukal a povídá, "A teď na to jdu naostro!" Popřál jsem mu úspěch, odvesloval dále do oparu, který zahaloval hladinu Kolumbie. Zanedlouho slyším výstřely. Zdali všechny z letky okolo mě prolétajících hus proletěly mrakem broků bez úhony? Nakonec jsem halekal u haldy, a u doku si zaplaval tentokrát pětašedesát temp. Bylo mi skvěle. Emily mezitím se skupinou šesti dám vyrazila na šlapání na Sedlovou horu. Zbytek dne jsem strávil prací v kanceláři. Zde jsou fotky z řeky, o kterých jsem se zmiňoval.
3. úterý. Strávil jsem celý den v kanceláři. Občas jsem vykoukl a udělal od domečku fotku. Takhle plynul můj den.
	2. pondělí. Tady jsou Hailie s Karly, dnes při přejezdu Karliným domečkem jedním průsmykem přes Skalisté hory v Koloradu, ve výšce 3400 m. n. m. Večer pak má dcera Karla podala zprávu, že v pořádku dorazily do Denveru. Velmi se mi ulevilo. V patách za nimi se hnala sněhová bouře. Tady je spojka na Deník Karly z jejího putování. Je už přes sedmdesát dní na cestě.
2. pondělí. Před několika lety vypovědělo město pronájem pozemku podél řeky méně majetným lidem, kteří tam po dlouhá léta měli nastálo zaparkované své pojízdné domečky. Nyní dochází k přeměně toho pozemku (Riverside Drive) na bytovky, údajně několikapatrové, s obchůdky, butikami a restauračkami v přízemí, kde by se mohli zastavovat okolo procházející lidé během svého pochodování pro zdraví podél řeky Kolumbie. Zde je první fotoreportáž z tohoto vývoje.
	2. pondělí. Vyrazil jsem na veslování, ale nedojel daleko. Měl jsem píchlou pneumatiku. Naštěstí jsem měl s sebou pumpu a mohl se dobelhat do servisu, kde mi před pár dny namontovali zimní pneumatiky. Pnue opravili zdarma a s víc jak hodinovým zpožděním jsem dorazil k doku. Zrovna přišla pošmourná sněhová přeháňka. Věnoval jsem se vyhledávání dalších motivů pro fotografování, v ponořených kmenech. A později uzřel velkou vzácnost: Labuť trubač. Byla plachá a já mohl udělat jen pár rozmazaných fotek. Ale podívej se sem na krásné jiné záběry, jak vypadá. Tento druh labutě se vyskytuje v sev. Americe tady. Více fotek z veslování.
1. neděle. Karla mě požádala o radu ohledně počasí. Plánovala v příštích dnech přejezd Skalistých hor na východ, vysokými průsmyky, až do Denveru v Koloradu. Předpověď byla na vánice jednu za druhou, s jediným bezpečnějším oknem na cestování v pondělí. To ale Karla ještě chtěla zkoumat se svými třemi kamarádkami Národní park Oblouky v jižním Utahu u Moab.	1. neděle. V pospolitosti unitářů byla mše zaměřená na Víru. Zalíbila se mi jedna část: Víra se projevuje jako jedna ze dvou věcí: Když přijdeš na okraj vědoma a uděláš další krok, do neznáma, pocítíš buď pevnou půdu pod nohama, anebo se naučíš létat.