Vítkovy noviny

srpen 2012

Rubriky: Index novin | Plachtění | Práce | Veslování | Videa | Evan | Karla | Pošli mi email

Klikni na obrázek a otevře se zvětšenina, včetně počasí napravo. A když je v textu něco podtrhnutého, tak je to odkaz na další podrobnosti nebo video. Pak jak se ti otevře prohlížeč, stiskni F11 nebo klikni do pravého dolního rohu pro promítání na celou obrazovku.

Čas, teplota a počasí ve Wenatchee

 

Jaký byl srpen tvůj?

  
31. 8. pátek. Šlapání.

V plné sestavě osmi jsme si vyšlápli v kaňonu řeky Wenatchee podél bývalého přívodního zavlažovacího kanálu. Pak jsme se šli navečeřet v Leavenworthu v naší oblíbené restauraci U Gustava, a potom šli na přednášku o druzích ptačích hnízd.
31. 8. pátek. Veslování.

Foukalo to od severu, schoval jsem se do Delty, pak vesloval proti proudu postranní řeky, Wenatchee. Díky vysoké vodě na Kolumbii se mi povedlo dostat se nad peřeje, a i nad druhé. Viz fotka vpravo. Pak v horní deltě jsem znovu uviděl pelikána! Kroužili jsme okolo sebe asi deset minut. Dělal jsem fotky a video ( Klikni na "31. 8. Veslování" pro víc fotek pelikána. K mostu a zpět. Bylo mi skvěle.
30. 8. čtvrtek. Narozeniny Larryho.

Slavili jsme je s deseti dalšími známými u něho doma.
29. 8. středa. Plachtění.

Po měsíční odmlce jsem si zas zaplachtil. Zajímavé, jak mi plachtění na zemi (během mé výpomoci při světovém šampionátu v Texasu) pomohlo k dnešnímu nejrychlejšímu letu mé sezony. Pětistovku jsem uletěl průměrnou rychlostí 100 km/h., a v žebříčku postoupil zas o jedno místo nahoru.

"Napichuji" obláčky... poblíž Quincy, WA
29. 8. středa. Veslování.

Vypadám jak slepec. Někdy si i tak připadám. Veslování pozadu tomu napomáhá.
28. 8. úterý. Ráno jsem se prošel s Emilí podél zavlažovacího kanálu. Pak jsem pracoval celý den v kanceláři.  
27. 8. pondělí. Veslování.

Byla zas jasná obloha, a na mělčině u břehu Kolumbie stál PELIKÁN ! Toto byla velká rarita, protože tito ptáci se zde zřídka vyskytují. Klikni na "27. 8. pondělí. Veslování" pro víc fotek. Vyvesloval jsem k peřejím a k haldě. Bylo skvěle.

Zbytek dne jsem strávil prací v kanceláři. Dokončil jsem transakci dovozu kluzáku, včetně výběru konečné platby. Ze zamýšleného vyražení za plachtěním se nic neuskutečnilo.
26. 8. neděle. Šlapání u průsmyku Blewett cestou do Wenatchee.
26. 8. neděle. (Vůbec naše první) návštěva u rodičů Adama.

Karla a Adam nyní žijí spolu v jednom domě v Seattlu, který sdílejí s jinými nájemníky. Ti se ale znenadání odstěhovali, a tak K+A potřebovali najednou všechno nádobí, příbory, hrnce atd. Tak se rozjeli do Puyallup, kde bydlí rodiče Adama, vypůjčit si. Při té příležitosti jsme tam s Em také jeli, a setkali se s Jerry a Carol. Ti zrovna byli v plné práci, když jim řemeslníci vyměňovali na domě kompletní střechu. Adam využil přítomnosti střihače na psa aby se oholil do hola. Karla lamentovala, akorát, když ti to začlo slušit! J+C se zdají být přívětiví lidé, nenabubřelí, s dobrou dávkou selského rozumu. Žijí ve venkovském předměstí na východ od Takomy, na velkém pozemku s koňmi, slepicemi, atd. Víc na fotkách.
26. 8. neděle. Snídaně s Debbie, Mikem, Holly a Kim.
25. 8. sobota. Večeře s přáteli Karly.

Christýna (vlevo) přivezla z Islandu velký kus jehněčího a jím pohostila přátele, kteří přijeli na návštěvu. Všichni se dobře pobavili. Znají se z dob studií na PLU, hlavně přes hudbu.

Christýna, Emily, Andy, Karla, Holly.
25. 8. sobota. Soutěž grafiků v Seattlu.Na parkovišti školy pro visuální umění u Seattle Center hned vedle Aurory byla celé odpoledne soutěž grafiků o nejlepší návrh. Velký dieslový válec jezdil sem a tam přes mezi vrstvy překližky umístěné originální linoryty a papíry, vydávajíc přitom elektronicky tvořené ale věrohodně znějící zvuky parní lokomotivy. Karla pracuje jeden večer za týden na recepci a za odměnu má školné za polovinu. Tak jsme se byli podívat.
25. 8. sobota. Veslování.

Byla jasná obloha, 12°C, krásně. K peřejím a haldě. LT měl žáky.
24. 8. pátek. Em a já jsme jeli na mírné šlapání v Monitoru, pak jsem pracoval v kanceláři.  
23. 8. čtvrtek. Veslování.

Zvědavé srny na mě vykukovaly v deltě, včetně kolouška. Více, než obvykle jsem zastavoval na focení, a tak jsem veslováním strávil skoro dvě a půl hodiny. Pak jsem se věnoval doplňováním těchto Novin, a zákazníkům.
22. 8. středa. Pracoval jsem v kanceláři a jak se ochladilo, pustil jsem se do výměny části zavlažovacího potrubí a stříkače vedle našeho domu.
21. 8. úterý. Veslování.

Vypadalo to na bouřku, ale ta se neuskutečnila. Moje údy však pociťovaly třítýdenní pauzu od veslování. Bylo to prima být zas na vodě. Zbytek dne jsem strávil zas v úřadě.
20. 8. pondělí. Věnoval jsem celý den práci v kanceláři, připravil větší zásilku do Chile.  
17. až 19. 8. pátek až neděle

Stanování a šlapání v horách Kaskádách: Spider Meadows

S partou osmi známých jsme šlapali asi tři hodiny od aut, založili tábor u veliké louky a v sobotu vyrazili na celodenní okružní výšlap úchvatnou scenérií.
16. 8. čtvrtek. Dokončení návratu.

Den 4. Z poblíž Ontario, OR do Wenatchee, WA.
15. 8. středa. Pokračování cestování napříč západní Amerikou.

Den 3. Z poblíž Dove Creek, CO do Ontario, OR
14. 8. úterý. Pokračování cestování napříč západní Amerikou.

Den 2. Z severně od Carlsbad NM do poblíž Dove Creek, CO
13. 8. pondělí. Začátek návratu zpět do Washingtonu.

TRASA. 3.375 km se zajížďkami.

Den 1. Z Uvalde TX do severně od Carlsbad NM
Níže jsou mé zprávy z letošního mistrovství světa v plachtění, z Uvalde v Texasu, USA.

Doplňkově pro ty, které to více zajímá, zde jsou spojky na následující:

Deník členů českého reprezentačního týmu z mistrovství. Plno fotek a osobních postřehů účastníků. Je tam i něco o mě.

Oficiální webové stránky mistrovství. Je tam také plno fotogalerií, seznam a výsledky účastníků, a plno jiných zajímavostí.

Denní přímý přenos ze závodů, pomocí družicových přenašečů.

Jak pro mě každý den typicky probíhal si můžeš přečíst ve zprávě pro den 5. 8.

12. 8. neděle. Volný den závodů.

V zasloužený odpočinkový den jsme vyjeli asi 50 km na sever do Concanu, kde jsme se mohli vykoupat v řece Frio a pak v bazénu, zúčastnit se veselí, spolu s plno jinými posádkami a závodníky z mistrovství.
11. 8. sobota. Sedmý den závodů.
10. 8. pátek. Šestý den závodů.
9. 8. čtvrtek. Pátý den závodů.
8. 8. středa. Čtvrtý den závodů.
7. 8. úterý.Třetí den závodů.
6. 8. pondělí. Druhý den závodů.
5. 8. neděle. První den závodů. Vstal jsem coby první ráno, v sedm. Uvítal jsem možnost konečně se moci osprchovat, už jsem si byl odporný. V osm ráno začla rutina, která se pak opakovala každý následující den: Vyrazit autem na 2 km vzdálené tábořiště upoutaných kluzáků a vlečných vozů, naplnit křídla vodní zátěží (organizátoři natáhli snad kilometry hadic, ke každému kluzáku individuálně), pak zapřáhnout každý kluzák (český tým jich měl šest) za auto a přetáhnout z tábořiště přes pojížděcí dráhu k jedné ze tří kontrolních stanic na vážení, a posléze na předem určenou stojánku podél dvou vzletových drah, prozatím zatlačit do trávy, aby dráhy mohly být zatím používané pro vzlety motorových letadel. Přemístění přes stovku kluzáků trvalo asi hodinu, letiště vypadalo jak čilé mraveniště. Pak stačilo ještě vrátit se na chvíli do "domečku", než se všichni účastníci přemístili do tělocvičny na brífink, seznámení se s trasami dne, pozemním programem, rozborem počasí a v dalších dnech vyhlášení vítězů z předešlého letového dne. Brífink trval třičtvrtě hodiny, skončil před jedenáctou a za hodinu již měli být účastníci u letadel, a ta umístit na určená místa za sebou na startovních drahách. Pomocníci ke každému kluzáku natáhli vlečná lana (jejich dodavatel musel hodně na nich vydělat! byly jich stovky!), a vzrušivý i nervozní roj začal doopravdy: Za půl hodiny začly desítky vlečných letadel rolovat před kluzáky a s odstupem pouhých několika minut vytahávaly kluzáky do vzduchu. Vracející se vlečné dělaly nízké nálety na odvrávací plochu kam shodily vlečná lana, následovala strmá stoupavá zatáčka a vzápětí přistání na travnaté, brzy jen prašné plochy za řadami aut posádek lemujících startovní dráhy. Vlečné přistávaly jedny za druhou a jejich řev a prach dával dojem bojového letiště z nějakého válečného filmu. Mezi půl jednou až půl třetí odpoledne - podle toho, kdy pořadatelé spustili startování v závislosti na dosažené síle stoupavých proudů - všichni piloti odstartovali, někteří z nich s pomocí vlastního zatahovacího motoru. Z českých posádek tak startovala polovina kluzáků. Pozemní pomocníci, včetně mě, jsme posbírali pomocné vozíky pod křídla, ocas, povlaky křídel, trupů, ocasů a naložili jsme vše na pronajatý džíp Suzuki, kterému byla dána přezdívka Samuráj, a odvezli vše přísně střeženou odjezdovou trasou (během odletů kluzáků a přistávání vlečných tak, aby na čele kluzáků nezbyla žádná auta a připravky z kluzáků již odstartovaných), velkou oklikou na druhou stranu letiště na stálé stojánky kluzáků. Mimo asfalt se muselo jet pomalu, aby se bránilo prášení, mezitím již bylo žáhnoucí vedro. Vyložili jsme ze Samuraje povlaky a přemístili ho ke konci přistávací dráhy. Teprve pak, po třetí hodině odpoledne, jsme se rychle přesunuli do "domečku", kde hlavní pomocník Lišák rádiem získával potvrzení o odletech, podával posádkám důležité zprávy o vývoji v počasí, psal emajlem pořadatelům potvrzení o odletech kluzáků z týmu, a díky provizorní nad dům vyčnívající anteně mohl udržovat s posádkami kontakt do vzdálenosti až sto kilometrů. Já jsem v té době byl holka pro všechno a obyčejně byl vyslán na nákupy stravy, pití a rozličných součástek, kolečkek, pneumatik, pump atd. Až když byly posádky mimo dosah radia jsme si mohli trochu oddychnout, ale ne úplně, protože patnácti kluzákům zamontovali pořadatelé satelitní vysílače a v přímém přenosu jsme mohli sledovat na internetové mapě, jak se ty kluzáky posunovaly podél tří různých tras, pro 15ti, 18ti a volnou třídu, které byly každý den přes pět set až šest set kilometrů dlouhé. Zbyl čas potopit se na chvíli do dočasného bazénu z vinylu, tři metry v průměru, který si tým koupil a naplnil vodou na terase domu. Pak se v chraštění rádij ozvaly zas známé již mě hlasy a Lišák jim předával informace o posunu kluzáků viditelných na internetu, z radarových zpráv situaci ukazující vývoj a posun bouřek. Jak posádky byly asi padesát kilometrů před cílem poblíž letiště (3 km válcem se dnem 500 m nad zemí), tak jsme opustili podpůrné stanoviště v "domečku" a hnali se s odtažnými vozidly naloženými s vozíky na konec hlavní dráhy. Záhy začly v rojích přilétávat kluzáci a ty přistávaly na obě dráhy, rolovaly až na jejich konec, kde řada dobrovolníků z řízení závodů je otočila o devadesát stupňů, s piloty ještě v kabině, zatlačili mimo, kde až vlastní pozemní sled pilotů si je mohl převzít, připnout rychle obojky pod ocas, posléze i bicyklová kola pod křídla, zapnout oj do otočných obojků podvozku, a zaháknout za vlečné vozidlo, rychle do něj skočit a pak táhnout kluzák na stojánku. V té době jsem měl vzácnou příležitost slyšet ještě vzrušené první dojmy, kdy si pilot téměř jen pro sebe rozebíral svůj let a svěřoval se o pocity z něj, buď nadšeně, či si lál, proč kde co a jak neudělal jinak. Po dotáhnutí na stojánku zas rychle jsme uháněli pro další kluzák, až byly vše odtáhnuté. Pak umýt křídla, trup, piloti mezitím rychle stáhnout GPS záznamy a během půl hodiny je emajlem odněkud poslat pořadatelů pro započítání výsledků (pořadatelé zařídili i na stojánkách příjem wifi, ale nebylo vždy úplně spolehlivé pro přenos citlivých dat). Pak přejet konečně do "domečku", buď něco pojíst tam (z mých zásob), či se připojit k ostatním a jít do restaurace. Stále jsem žil v kulturním šoku, poslouchat rozhovory mezi muži, kteří se hladili slovy, vole, podívej se vole, hele ty blbečku, ty seš teplouš.. Uvědomoval jsem si, byla to opona, jsou jiní, ale stejně. Nezvyk. No a pak se dívat na nějaký film, který PT pustil ze svého počítače (dabovaný americký, opravdu přiblblý), a mezi půl a jedenáctou se všichni odeberou na lože. Já se konečně pak mohu po zoubcích natáhnout na kauč s polštářem a spacákem z domova a brzy usnout...
4. 8. sobota. Slavností zahájení mistrovství světa v plachtění. Ráno jsem dojel přes keřemi mesquito zarostlé kopečky a otevřela se rozlehlá planina, ve které je asi patnácti tisícové rozlezlé město Uvalde. Na letišti mě poinformovali, že za patnáct minut začíná ve středu města průvod a zahájení bude za hodinu na stadionu, kam má průvod dorazit. Ještě jsem stačil prorazit barierou obsazenou policisty, zorientovat se kde co bylo, a v pohodě posnídal zatímco se mi přibližoval hluk průvodu. Každá země účastníků měla svůj vůz, ČR byla mezi prvními, byly seřazené podle abecedy. Shlédnutí rozzářených a radostných tváří účastníků bylo to nádherným vyvrcholením mého víc jak čtyřtisícikilometrového putování. Na stadionu jsem se zamíchal mezi účastníky a vzápětí jsem mluvil tváří v tvář se členy dvou týmů, českých a litevských reprezentantů, které jsem hodlal po řadu příštích dnů podpořit jak jsem jen mohl. Piloti a posádky obešly stadion a pak se rozdělili, na trávníku zůstali jen piloti. Napočítal jsem jich asi stodvacetpět, a něco přes dvacet vlajek. Po zahájení jsem přijal pozvání českého týmu na oběd a po něm do domu, který tým pronajal na měsíc dlouhé období závodů (včetně příprav, tréninkových dní, závodů a pakování). Zvažoval jsem postavit si na zahradě stan. Čtyřicetistupňové horko, nepředvídané zavlažovací stříkače a hejna hmyzu mě od nápadu odradila, a přijal jsem nabídku utábořit se na kauči v obývačce. Litevci se mezitím přesunuli z drahého hotelu do kolejí místní průmyslové školy hned vedle letiště. Strávil jsem s nimi několik hodin a pak se všichni večer nacpali do tělocvičny školy na bezpečnostní a informativní přednášku. Zbylo už jen pak se přemístit do "domečku", kde jsme ještě poměrně dlouho povídali a popíjeli, než se postupně všichni rozmístili do jeho prostorů. Já pak osaměl v obývačce a zas v horku se utábořil na kauči, až po jedenácté večer byl klid. Překvapilo mě, že se závodníci nehnali do postelí vyspat se, před prvním dnem, kdy závody měly začít "naostro". (Předtím už odlétali sedm tréninkových dnů.)

Více fotek...

Slavnostní zahájení mistrovství světa v plachtění v Uvalde
2. a 3. 8. čtvrtek a pátek. Od Tichého Oceánu do Texasu. 2.290 km. Ráno ve čtvrtek jsem se rozloučil s Joopem, Wimem a jeho ženou Nan, a vyrazil od nich ze Svaté Barbary na jihovýchod. Jel jsem přes Los Angeles a za Palm Springs jsem se ocitl v nekonečných polopouštích lemovaných vyprahlými horami. Bylo cestou pořádné horko. V okolí Phoenix to peklo 45°C. Musel jsem dávat pozor při vystoupení z auta nedotknout se ničeho kovového. (Horko mě provázelo celý následující týden.)
Večer se mírně ochladilo. To jsem dorazil do osady Dragoon v Arizoně, 1,055 km od svaté Barbary. Tam jsem přenocoval v divoké krajině mezi obrovskými balvany v kempu. Měli tam putyku s jedním takovým balvanem zasazeným uvnitř přimo za barem. Tam mi prodali možnost nocovat v rokli za 20 dolarů. Dozvěděl jsem se od místních, že tam za druhé světové války věznili japonské diplomaty. Spalo se mi skvěle mezi jejich duchy. Ráno jsem odpověděl na emajly a pokračoval svižným tempem na východ. Mé tempo se znelíbilo policistovi v Lordsburgu v Novém Mexiku, který mi nasadil pokutu za rychlou jízdu, 186 dolarů. To mi dočasně znechutilo prožitek z další jízdy, nicméně, když jsem dorazil na hranice Texasu, tak se smělo legálně jet rychle. (Povolená rychlost tam byla 80 mílí za hodinu.) Města, kterými jsem projížděl, na mě působily jak oazy či ostrovy ve vyprahlém oceánu. Nejvíc z nich město El Paso (nyní vím, proč ho tak Španělé pojmenovali, po průsmyku, kde se nachází). Tam se jelo hodně dlouho jen pár set metrů podél hranice s Mexikem. Barabizny a domečky na rozpadnutí byly patrně viditelné na jižní straně řeky Rio Grande, tisíce jich. Jaký kontrast s obydlími na americkém, severním břehu! A pak jakoby uťal zas nastala polopoušť, pustina. Po další hodiny a hodiny. Ale aby nebylo člověku nudno, americká celní služba vybudovala v jednom vysokém průsmyku na motoristy past, do které přinutili stáhnout každé vozidlo, včetně velkých náklaďáků a všecny pročmuchávali svými psy. Mě si odstavili také na chvíli a dožadovali se dodatečných papírů. Naštěstí mě po pěti minutách propustili a frčel jsem dál. Navečer jsem dorazil skoro až do cíle své cesty. V pustině bez signálu, asi 100 km od Uvalde, jsem přenocoval na hraně jednoho letiště uprostřed buše. Zas aby nebyla nuda, snad, mě uprostřed noci prověřil policista, který se po té polní cestě vracel domů do buše. Bylo mě hrozné vedro ještě navíc, že jsem se musel aspoň trochu obléknout pro hovor s ním, kdy jsem mu nastínil důvod, proč do Uvalde jedu a že jsem zabočil do buše, když jsem to nestihl dotáhnout do konce. On pochopil a nebuzeroval mě, i když poznamenal, že bezpečněji by bylo pro mě ve městě. Nepolemizoval jsem s ním, jen jsem poznamenal, "možná". Spalo se mi nadále výborně, Měsíc zářil na obloze.

Více fotek...

Trasa.

Cestou do Texasu, poblíž Dragoon, Arizona
1. 8. středa. Cesta do sv. Barbary. 1170 km. Jel jsem sám na jih z Ashlandu v Oregonu, kde Emily zůstala u rodičů. Rozhodl jsem se vyhnout městské oblasti San Francisca, a tak se má trasa trošku odlišuje té plánované. Jel jsem ve skutečnosti přes Sacramento, Stockton a východně od San Jose. Tam jsem v polopoušti přenocoval u jedné přehradní nádrže. Druhý den jsem pak pokračoval přímo po skalnatém pobřeží na jih od Monterey do svaté Barbary. Tam bydlí mí dva dobří kamarádi, Joop a Wim, z doby studií v Holandsku. Bylo moc prima se zase s nimi sejít a popovídat si, být spolu. Více fotek...

S Joopem a Wimem u Tichého Oceánu