Vítkovy noviny srpen 2013

31. sobota. Pomáhal jsem na letišti.	Jaký byl srpen tvůj?
	30. pátek. Po veslování jsem rychle vyřídil nutné záležitosti, rychle, protože už od deseti rána naskakovaly krásné kumuly, nezvyklé na tuto roční dobu. Využil jsem příležitosti k 400 km letu. Zprvu byly kumuly vidět všude, pak jen dastíky (prašné víry) a pak už ani ty ne. Let jsem ukončil v čisté termice a po troše boje v závěru jsem se v pohodě vrátil zpět do Wenatchee. Podívej se na víc fotek.
30. pátek. Při veslování mě překvapily dvě modelky na břehu. Víc fotek.
29. čtvrtek. Celý den jsem pracoval v kanceláři, a po večeři až do tmy na zahradě..
	28. středa. Povedl se úchvatný let. Nad pláněmi, stoupáky unášely kluzák vzhůru, pak do výše nad hřebenem s nádhernými paprsky slunce, i nad mraky, ve vlně, prolétával deštěm, větroň dostal očistnou sprchu, a liboval si. Tancovali jsme ve vzduchu. Víc fotek, podívej se!
28. středa. Povídal jsem si s bobrem (víc fotek) a později i s vydrou. Na vodě bylo skvěle. Zas jsem se vykoupal.
27. úterý. Emily vyrazila s Cathy na výšlap a já dělal v kanceláři.
	26. pondělí. Na vodě jsem chvíli vesloval s kamarádem Larrym a jeho dcerou Julií. Nad hlavou lítali orlovci. Víc fotek. Zbytek dne jsem strávil v práci, hodně povídáním.
25. neděle. Pokračovali jsme ve šlapání na Svaté Heleně. Tentokrát z její severovýchodní strany, kde je náhled do kráteru. Odpoledne nám začlo pršet a tak jsme se stáhli, rozloučili se a Em a já se vrátili domů. Zde je víc fotek z neděle.
	24. sobota. Přespali jsme ve stanu a s přáteli Jackem a Trudy z New Yorku vyrazili na šlapání na úpatí sopky Svatá Helena. Ta se k nám zachovala dobře, nepšoukla zrovna. Vystoupali jsme až nad úroveň lesů. V kampu nás obklopovali ti, kteří vystoupali až na vrchol, k okraji kráteru. Těm to trvalo pět hodin nahoru a čtyři a půl dolů. Hodně kamenů, říkali. Na večeři jsme si dali pizzu a nad ohněm opékali cukrové bochánky. Více fotek z tohoto dne.
23. pátek. Navštívili jsme dceru Karlu v její práci: v oddělení grafiky a návrhářství na ústředí celosvětové kávové firmy Starbucks. Náležitě hrdá na svou práci a firmu nám Karla dala exkurzi, a seznámila se svým šéfem Jeffem. Ten jí chválil jako jednu z nejlepších pracovnic. Jeff je fanda do Beatles. Na ústředí pracuje stovky lidí, snad tisíc. Firma Starbucks začala v Seattlu v 1971 a nyní má celosvětově už přes patnáct tisíc kaváren, i několik v ČR. Víc fotek z exkurze. S Em jsem pak přejel asi 300 km na jih od Seattlu do městečka Cougar, poblíž sopky Svatá Helena. Tam jsme měli sraz na příští dva dny s přáteli.
	22. čtvrtek. Údolí bylo začouzené, ale na vodě bylo skvěle.
	21. středa. Celý den jsem pracoval v úřadě a pak jsem na zahradě krotil elektrickým střihačem přebujelé keře.
20. úterý. Před časem jsem požádal Karlu, zda bych mohl používat její starou kameru Canon, teď co si pořídila a používá o mnohem lepší model Nikon. Karla mi poslala kameru přes Emily, a já byl zvědavý, zda dojde k zlepšení v kvalitě mých fotek. Ta stará kamera od Karly je ten samý typ, se kterým jsem doposud fotil, tak jsem neměl potíže přesedlat. Důvod změny je ten, že na mé kameře se časem nějak vykolejily čočky, a začla fotit čím dál tím víc rozostřeně, zvlášť v režimu telefoto. Po kritickém zkoumání fotek, které jsem dnes udělal na kameře od Karly během veslování, jsou i v telefoto fotky v rozích ostré. Jsem nadšený! Podívej se na více ukázek. Mláďatům orlovců se už docela suverénně daří létat, a jsou ohromně zvídavá. Co říkáš té orlovkyni napravo? Během dne se rozrostl lesní požár u Leavenworthu na plochu přes dva čtverečné kilometry. Přesto, že hasí přes stodvacet hasičů s dvěma helikoptérami s podvěsnými kbelíky, zdá se mi, že se jim oheň vymyká. Večer nařídili rodinám z dvaceti domů okamžitou evakuaci a z dalších 45ti domů mají být připraveni opustit své domovy každou chvíli. Celé údolí i zde, padesát kilometrů daleko, se naplnilo kouřem.
	19. pondělí. Skvělé počasí pokračovalo. Na dálkové lety to nebylo, byl předpovězen velký vítr. Pracoval jsem a pak nabídl svou pomoc na letišti, dát instruktáž 63-letému Lee Trotterovi. Vypadalo to na vlnu, a skutečně jsme se do ní koncem přes tři hodiny trvajícího školení - ve vzduchu - dostali. John R nás vyvlekl. Víc fotek z letu. Jak jsme létali, všiml jsem si, že poblíž Leavenworthu začal nový lesní požár. Ale žádná bouřka nebyla na míle daleko. Tak proč? Odpoledne se z víkendu vrátila Emily domů. Sešla se s rodiči, Karlou, a s ní vyšlápla v okolí sopky Rainieru. S Karlou se také zúčastnila ukázkové večeře na farmě pěstující dobytek humánním způsobem a rovněž je tak porážející. Pro Karlu to byla podmínka, že jedině tak bude jíst maso. Byl to úspěch, najedly se dobře. Potěšila mě vzdálená sestřenice Věrka, že mě vyhledala potom, co se po mnoha letech sešla na Křivoklátě s bratrem Milanem.
	18. neděle. I když bylo nádherně slunečno, zvrstvení vzduchu nebylo na dálkové přelety. Věnoval jsem se místo toho instruktáži v našem aeroklubu. Vlevo je Mark, přede mnou Keith. Alan nás vyvlekl. Víc fotek z plachtění.
18. neděle. Před východem slunce jsem vyrazil veslovat. Uviděl jsem srnu a dvě laňky .. přeplavaly rameno delty .. bohužel, fotky jsou rozmazané. Překvapila mě volavka, jak seděla. Sobě na křídle!! To bylo neobvyklé. (Klikni na fotku, podívej se zblízka.) Možná se tak slunila. Fandil jsem novému veslaři Stanovi. Víc fotek z veslování.
17. sobota. Bylo zataženo, tak jsem se věnoval domácím pracem.
	16. pátek. Na vodě bylo zas skvěle. U doku jsem uviděl těžkého pána na kano-kajaku, vesele jsme klábosili o mývalech a bobrech.. on že je včera viděl. Vážil podle mě snad 100 či víc kilo. Dobré pocvičení pro něj. Foukalo chladně, zvedaly se vlny. Vzal jsem to deltou, byla nízká voda. Pak jsem vyvesloval po Wena okolo dvou divných mužů seděli na bobku, a třetí pod vodním mostem. Ptali se jeden na druhého, jestli jsem viděl, zda ten jiný rybaří. Připadali mi jak utečenci z ústavu pro duševně choré. Pak jsem se díval na mláďata orlovce, už docela schopně létají. Honil jsem se po vodě s jedním veslařem, a po rozloučením s ním jsem zavesloval k místu, kde jsem viděl hezká pírka a jedno vyfotil. Je z volavky. Pak jsem se u doku hezky vykoupal... aaach, jak osvěživé. Zbytek dne jsem strávil v kanceláři. Odpoledne Emily odjela na víkend za Karlou do Seattlu.
15. čtvrtek. Celý den bylo zamračeno a to se výborně hodilo, strávil jsem celou dobu v kanceláři a i něco vydělal.	Potěšil mě Ivan svým výborným přeletem.
14. středa. Už předešlý den jsem se domluvil s vlekařem a v očekávání skvělého plachtění jsem i přeskočil ranní veslování. To abych byl odpočatý na rekordní let. Čas ráno jsem vložil do intenzivní práce v kanceláři, propagoval jsem nový 21ti metrový kluzák z Litvy, odpovídal zákazníkům. Mezitím obloha ale vůbec neodpovídala předpovězeným podmínkám. Vyrazil jsem na letiště stejně, a po několika odkladech jsem odstartoval. Málem jsem přistál dříve, než vlečné letadlo, které mě vyvleklo. Za pouhých 20 minut jsem zas byl zpět. Stoupáky jsem si vsugeroval - když byly předpovězeny, tak musí být. Nebyly. Měl jsem ještě půl odpoledne před sebou. Nezaváhal jsem a hned z letiště jsem jel do loďárny, a vyrazil veslovat. Na vodě jsem pak strávil víc jak tři a půl hodiny, mnohokrát jsem se vykoupal, vyvesloval až k čtvrtým peřejím, uviděl zas dvě mláďata orlovce, jak se jim vedlo poletování, a na stromě, kterému říkám Pirátská loď, posádku sestávající se z kanadských hus. Jaký rozdíl být na vodě odpoledne, místo brzy ráno! Dnes byly davy lidí na břehu, u doku, ve vodě, z motorových lodí sálaly decibely vyřvávající rokenrol a rozjařilých posádek většinou mladých lidí. Nicméně, jak jsem se odpoutal od Kolumbie a zabočil na Wenatchee, nastalo krásné ticho, klid, a soukromí. Víc fotek z tohoto dne.
13. úterý. Doufal jsem v dobré plachtařské počasí. Bylo, ale ne na rekordní lety. To se hodilo, protože poprvé v měsíci jsem měl v kanceláři tak živo, že jsem si i něco vydělal.	Emily se pulírovala z pohmožděného žebra z pádu během šlapání minulou středu, tak jsem vypomáhal při činnostech vyžadující zdvihání - přinesl nákupy, posekal trávu, myl, atd.
	12. pondělí. Od hnízda orlovců. Byl jsem svědkem možná prvního letu mláděte. Víc fotek. Veslování bylo báječné, i plavání po něm. Bojoval jsem s nutkáním jít létat, předpověď byla dobrá, ale ne výborná. Pracovní etos převážil. Strávil jsem zbytek dne v kanceláři. Bylo co dělat.
11. neděle. Po snad dvou měsících jsme se s Emilí zúčastnili mše unitářů, také proto, že jsme měli službu podávat kávu a zákusky. Obřad vedla duchovní Laura, na téma „Střet s předsudky o duševních nemocech.“ Stigma, která obklopuje duševní nemoci, je silná. Jako společnost máme tendenci zlehčovat problémy spojené s duševními potížemi. Když si někdo zlomí ruku, lidi se rádi podepíší na sádru. Ale když dotyčný trpí depresí, málokdo se objeví, nabídne pomoc. Podle lékařských statistik je každý čtvrtý člověk v USA postižen nějakou formou duševní poruchy; buď stále anebo po určitou dobu. Předsudek společnosti je takový, že lidi s duševní nemocí by měli být zavření do blázince. Skutečnost je ale taková, že drtivá většina lidí se z nemoci vyléčí a vedou normální život. Avšak co je normální a nenormální život dělí tenká čára. Stává se, že trpící jsou nazíráni jako blázni, a dokonce jsou i zavření do vězení. Doporučuje se, když máme depresi, abychom nebyli stydliví podělit se o své utrpení z ní pramenící. Strach z perzekuce nám ale často brání otevřít se. Kdo se trpících ujme? Pak duchovní spustila písničku.. „Ghosts That We Knew" od skupiny Mumford a synové. Docela se hodila na téma mše, a pohnula mnou. (Pusť si jí a poslechni, přečti si i text během zpívání. A tady je ta skupina při živém koncertu. A zde je samotný text písničky.) .	Duchovní Laura pak vyzvala přítomné, zda by se chtěl někdo vyjádřit. Zvedlo se několik lidí, z nich dvě ženy poskytovatelky poradkyně, a pak jedna mladá žena. Ta svým sdělením vyrazila mnohým dech. Přiznala, že během života trpěla duševními nemocemi. Léčila se a pak si myslela, že je vše v pořádku. Porodila dítě, ale to jí po určité době sociální úřad odebral s tím, že je neschopná se o něj starat. Žena se snažila ještě několikrát, léčila se, a když porodila třetí dítě, přímo z porodního sálu jí bylo ihned odebráno zástupci státu s tímto prohlášením: „Není to pro to, co jsi udělala dětem v minulosti. Je to proto, že cítíme, co bys mohla udělat v budoucnu.“ Šokující !! A jiná žena povídala o roli, kterou hrají zdravotní pojišťovny. Když někdo trpící duševní nemocí požádá a proplacení péče, pojišťovna vyžaduje podepsání prohlášení, že tu informaci mohou předat jinam. Když se takto jeden zprostí svých ústavních práv o ochraně svého soukromí, následuje to, že pojednou naskočí premie za pojištění auta, při žádání o zaměstnání se „labilnost“ uvede jako důvod nepřijmutí do profese, atd. Doporučuje se tedy, aby si postižený člověk vyhledal pomoc od poskytovatele péče (duševního léčitele) přímo, bez zprostředkování pojišťovnou, a dbal na to, aby se léčitel písemně zavázal údaje o něm/ní nikdy neposkytovat jiným.
	10. sobota. Sníh v srpnu! Sešli jsme se u nás doma s přáteli šlapači na večírek. Překvapili jsme Monteho umělým sněhem. Později byla zas pořádná bouřka se spoustou blesků a i zapršelo.
10. sobota. Byla hodně nízká voda. Natrefil jsem na spící husy. Báječně jsem si zavesloval a poté si zaplaval v Kolumbii. Mezitím další hnusný hnědočervený mrak zachvátil oblohu. Je z nového požáru jižně od Wenatchee, ještě blíže ke městu než ten stávající. Víc fotek z veslování. Potěšili mě přátelé Ivan a Jana zasláním fotek z výletů.
	9. pátek. Konečně jsem zastihl zákazníka, který objednal kluzák. Mluvili jsme o přiobjednávce. Strávil jsem celý den v kanceláři. Večer byla neobvyklá bouřka. Blesků byly stovky. Po dešti ani stopa. Po hodině toho ohňostroje ale konečně chvíli lilo. To pomohlo hasit velký požár na jih od Wenatchee, který vypukl před čtrnácti dny, a který se mezitím rozlezl po oblasti veliké zhruba 20 x 30 km. Více fotek. A statistiky.
8. čtvrtek. Na vodě bylo poránu živo. Jedno-, dvou-, a osmimísítné veslice se již vracely, když jsem dorazil k doku. Brzy se oteplilo tak, že jsem vesloval skoro nahý jak v Polynésii. Pátral jsem po bobříkovi, ale ten je asi k vidění, jen když za deště uteče rodičům. Dnes bylo zas šestatřicet stupňů a bezmračno. Večer jsme byli na solo koncertu pianisty Louise Landona. Líbily se mi jeho skladby Volně padající, Siren, a Déšť v Seattlu.
7. středa. Gruntoval jsem v domě a kanceláři, sekal trávu, vytíral, vyzvednul počítač z opravny, doháněl zameškaný spánek.
	6. úterý. Předpověď počasí vypadala slibně, i když obloha byla jak vymetená po včerejších kumulech. Nicméně nezaváhal jsem a nakonec nelitoval. Povedl se mi nejlepší přelet sezony, který mě suverénně vyzdvihl na první místo v oblasti, a dokonce i mezi špičkové 5% všech amerických plachtařů, což se mi předtím ještě nepovedlo. Rozhodl jsem se nejdřív letět do Kanady. Po překročení hranic jsem se vrátil zpět do USA a pokračoval co nejdál na východ. Poblíž oblasti zvané Sedm zálivů jsme měl krizi a málem jsem tam přistál na soukromém letišti. Trpělivost a pečlivá pilotáž se mi vyplatily. Získal jsem znova výšku a mohl pak pokračovat až do západu slunce. Po vyhodnocení se ukázalo, že jsem podle OLC pravidel uletěl 633 km. Zde je víc zajímavých fotek. První dvě ukazují přelet do a z Kanady. Další jsou skoro večer nad horami Kaskádami, kdy dým z lesních požárů v kombinaci se zapadajícím sluncem vytvářely úchvatné pohledy.
6. úterý. Stýskalo se mi po veslování a za nádherného rána jsem vyrazil na řeku Kolumbii. Současně také i kamarádi Larry a Rachel.
	5. pondělí. Bylo nádherné plachtařské počasí a tak jsem se připojil k místním plachtařům v toužebném očekávání vlekaře. Ten však měl jiné slasti. Dopoledne byl rybařit v jezeře asi 100 km od Wenatchee, a nemohl se odpoutat. Nakonec až v půl třetí odpoledne nás vyvlekl. I tak pozdní odlet mi však stačil na výborný přelet a další postup nahoru v soutěži OLC. Zde je víc fotek z letu, a krásné záběry hor.
5. pondělí. Velmi brzy ráno, zatímco Emily ještě chrupíkovala, jsem pomohl Karle sbalit stan, posnídal s ní a jejími přáteli, a popřál jim hodně štěstí ve třetí etapě jejich dobročínného putování. Na fotce vpravo je Karla uprostřed. Víc fotek.
	4. neděle. Prošli jsme se velikou zahradou přátel Roba a Lois, vyšlápli si u vodopádů Multnoma v kaňonu řeky Kolumbie východně od Portlandu a v Leavenworthu jsme se setkali s dcerou Karlou. Ta tam dorazila po dvou dnech třídenního dobročinného putování na kolech, spolu s dalšími asi 500 kolaři. Každý den šlapali ke 150 km. Postavili jsme vedle Karly svůj stan. Jako na zavolanou přišla velká bouřka, ale ta nás naštěstí minula. A tak jsme se mohli odebrat na soukromý večírek pořádaný pro kolaře v jedné pivní zahradě. Zde je více fotek a video.
3. sobota. Sledovali jsme Evana na mistrovství Oregonu v kolařských závodech zvaných Criterium. Honí se okolo čtyř městských bloků po jednu hodinu a kdo proletí cílovou páskou první, je mistr. Evanovi se vedlo celkem dobře a po závodě byl spokojený. Myslím, že jsme i uviděli jeho novou přítelkyni, která přišla také fandit. Fotky a videa ze závodu.
	3. sobota. Přenocovali jsme u přátel Roba a Lois, se kterými, a se synem Evanem, jsme si prohlédli výstavu o jízdních kolech v muzeu umění v Portlandu. Podívali jsme se i na jiné exponáty. Poobědvali jsme ve středu města u stánků s etnickými jídly. Jeden z nich byl český, ale někde se bohužel potulovali. Pak nás Rob a Lois vzali na prohlídku čínskou zahradou, kterou vybudovali včetně až z Číny dovezených 500 tun kamenů umělci a řemeslníci z družebního města Portlandu. Krásná oáza klidu v rušném středu města. Zde jsou fotky, na které se stojí za to podívat.
2. pátek. Po veslování jsme s Emily vyrazili do Portlandu za Evanem. Cestou v průsmyku Satus jsme si na pár hodin vyšlápli tamní divočinou. Uviděl jsem tam i tuto přírodní bystu.
	2. pátek. Pršelo, ale přesto jsem šel veslovat. Odměnou mi byl unikátní zážitek - bobří mládě si se mnou přišlo hrát. Podívej se na víc fotek a videjí.
	1. čtvrtek. Odpoledne byla první pořádná bouřka sezony.