Vítkovy noviny srpen 2016

	Hezký den!
31. středa Vzpomínka na Steve Joy V jednom místním kostele byl vzpomínkový obřad pro dlouhodobého člena našeho aeroklubu. 18. srpna zemřel na rakovinu, bylo mu osmdesát tři let. Byl činný také v jiných společenských oblastech. I tam byl oblíbený. Nedivil jsem se, že se v kostele sešlo hodně lidí, dobře přes tři sta. Šel jsem tam také, poděkoval jsem Stevovi v duchu za všechny ty desítky či snad i stovky aerovleků, kdy jsme navzájem propojili své životy vlečným lanem. Steva znám od začátku 80tých let minulého století. Vlekal víc jak pětadvacet let. Účast v kostele a pak i na neformálním posezení na letišti byl pro mě duchovním a kulturním prožitkem, dost odlišným od těch několika mála, které jsem předtím zažil - hlavně od těch ještě v ČR. Na prezentaci jsem zachytil atmosféru z kostela, a pak z letiště repliku letadla, které přeletělo non-stop Pacifik, na jehož stavbě se Steve podílel, náš plachtařský hangár plný příbuzných a známých, vdovu Steva, Mary, a z obrázků jsem ofotil Steva radujícího se s vnučkou.
	31. středa Poslední koupel v srpnu Ráno bylo už jen 14 a i teplota vody v Kolumbii začla klesat, pod 19°C. Sledoval jsem orlovce, ledňáčky, kachny, racky, volavky a jiné ptactvo. U pláže jsem se na závěr veslování báječně vykoupal.
30. úterý Požáry Dopoledne jsem pracoval v kanceláři a odpoledne jsem se zúčastnil brigády uklízení v hangáru našeho plachtařského klubu pro pietní oslavu. Ve středu v poledne bude v jednom místním kostele obřad pro jednoho dlouhodobého člena aeroklubu. Nedávno umřel na rakovinu. Byl činný i v jiných oblastech, i tam byl oblíbený, tak se sejde asi dost lidí. Po obřadu v kostele bude v našem aeroklubovém hangáru vzpomínka. Při přípravě na to jsme dnes uklízeli. Při té příležitosti jsem dnes rozložil svůj kluzák, dal ho do uzavřeného vlečného vozu a zaparkoval za hangárem, aby nepřekážel a byl v pohodě. Večer jsme šli s Em na prezentaci v místním muzeu na téma Věk Megapožárů. Dozvěděli jsme se, že díky přerostlým lesům, ohřívání klimatu a uplatňování nyní přežité metody bránit požárům za každou cenu se tu nyní veliké požáry vyskytují dvakrát až třikrát častěji. Nejbližší nám právě hořící požár je jen 1 km od středu vesničky Leavenworth, zhruba 30 km vzdušnou čarou severozápadně od našeho domu.
	29. pondělí Klávesnice Za ranního kouřma jsem vlepoval odlomené písmenko S do klávesnice svého PC, než jsem pokračoval s činnostmi točícími se většinu okolo zákazníků mé firmy. Em vyrazila s kamarádkou na svůj další výšlap přibližující se zas už jejímu věku, zatímco já dělal účetnictví a různé úpravy ve firmě, jako například zrušení telefonní linky na FAX - který už skoro nikdo nepoužívá. Skoro všechny grafické přenosy jdou v této době přes e-majly. Na poště mě od pěti rána dle signalizace sledování zásilky čekal balík s náhradními díly z Česka, ale než vše úředníci roztřídili a mě konečně řekli, že si ho mohu přijít vyzvednout, bylo pozdní odpoledne. Stačil jsem odeslat jinou objednávku a balík přivézt do kanceláře, zaknihovat ho do evidence a připravit díly k rozeslání čekajícím školám a klubům. To už bylo po večeři, slunce se schylovalo k odpočinku a i já.
28. neděle Rozloučení s kamarádkou, Diane Spolu s dalšími známými jsme šli na večeři do restaurace South v tržnici Pybus. Kamarádka Diane (na fotce vlevo) začíná zítra na příští školní rok nové zaměstnání, ve městě Bellingham, čtyři hodiny na severozápad od Wenatchee. Její práce bude coby poradkyně ve školách, kde mají problematické děti. Stěhuje se tam. Restaurace South podává mexická jídla. Na to, že byla neděle, bylo v tržnici poněkud lidoprázdno. Dobře jsme se slyšeli.
	28. neděle Začouzená obloha, zasmušilé výhledy Na vodě byla směs prosvítajícího slunce, kdy jsem si řekl pár slov s kamarádem veslařem JoeM. Proklouzl jsem dolní deltou k peřejím na Wenatchee a pak v horní sledoval start volavky. U roury a haldy vzduch zhoustl - nový požár započal poblíž města Leavenworth. Okolo proletěla helikoptéra s podvěsným vakem. U pláže jsem se vykoupal. Po pozdnější snídani jsem vyslechl úvahy na mši unitářů o tom, co když přijdeš o životní jistoty, jak dál. Od Milana přišla dlouho očekávaná zpráva. Zapálil jsem svíčky, na rozjasnění výhledu.
27. sobota Večírek se šlapači u Monteho a Judy Byli jsme rádi, že jsme zas viděli Monteho. Energii po implantaci kardiostimulátoru nezískal. Ve středu jde na konzultaci, zda podstoupí další operaci. Držíme mu palce. Až na Cathy a Drewa, kteří lezli v kaňonu Mazama, byla naše parta na večírku kompletní - i s Ranou a Lynnem. Hezky jsme si popovídali za velmi příjemného počasí.
	27. sobota Čočkovitý mrak Dopoledne tu bylo zataženo. Ideální počasí pro domácí práce. Po obědě se začlo vyjasňovat. Předpovězen byl silný vítr. Ve dvě odpoledne jsem z terasy našeho domu vyfotil čočkovitý mrak. Právě jsem četl o Projektu Perlan v zeměpisném magazínu. Ten projekt je zaměřený na zlomení světového výškového rekordu docíleného letadlem. Před 50ti lety ho ustavilo tryskové letadlo SR-71 Blackbird, které vystoupalo 26 km nad zem. Nyní se tento rekord snaží překonat nadšenci projektu v Patagonii v jižní Americe. Za tři miliony dolarů postavili kluzák Perlan 2. S ním doufají vystoupat víc jak 27 km - a to bez použití motoru, v podmínkách obdobných, jako na fotce vlevo! Některé z těchto úžasných lidí znám osobně. Potěšila mě zpráva od kamaráda IvanaB, byť motivovaná tragedií.
26. pátek Broskve Cestou domů jsem se zastavil v sadařství Van Well a koupil krabici dozrálých broskví. Devět kilo (= dvacet liber) jich prodávali za patnáct dolarů. Než jsem dorazil domů, devět kil už jich nebylo.
	26. pátek Hladový orlovec Pod silničním mostem se na skalce ládoval rybou hladový orlovec. V horní deltě se vznesla volavka. U roury jsem nechal z ní kaskádující vodopád omýt můj skif. Na pláži na východní straně Kolumbie se brodil nějaký zanícenec a píchal do vody elektromagnetickou tyčí. Poblíž té pláže jsem se dnes vykoupal. Bylo mi chladno. Prsteníček levé ruky mi zmrtvěl. Na vodě však bylo nádherně.
	25. čtvrtek Projížďka a večeře na Kolumbii Přes den jsem pracoval v kanceláři. Odeslal jsem jednu zásilku a na večer jsme s Em přijali pozvání přátel Penny a Larryho k projížďce po Kolumbii na jejich člunu spojenou s večeří, kterou jsme si přinesli. Oblohu zakrylo plno mraků a tak bylo příjemně. Přes den bylo zas přes třicet stupňů. Sjeli jsme asi 10km po proudu a pak vypnuli motor. Na večeři jsme se nechali dál snášet klidnou řekou v pohodě. Zapadající slunce bylo to nejlepší kino.
24. středa "Žádné jiné možnosti" Na tohle povídání musím zmenšit velikost písma, aby se to sem vešlo. O plachtění samotném, které bylo skvělé, se nezmíním (nechám snímky hovořit za sebe). Tentokrát budu povídat čistě o společenském obsahu odpoledne. Práci jsem skončil v tiskárně a cestou do kanceláře mě zlákaly krásné kumuly. Rozhodl jsem se vyrazit na letiště. Po několika telefonátech mě a pak kamaráda Marka brzy do vzduchu vyvlekl John, kterému doktoři zas povolili vlekat. Nádhera. Malý zádrhel: Baterie v mém kluzáku zmírala. Zatelefonoval jsem ze vzduchu Markovi, abych ho upozornil, že se s ním tedy přes radio vybavovat nebudu moci. Při té příležitosti mě upozornil, že kvůli údržbě, místní letiště vydalo příkaz NOTAM a že prý přistávací dráhu uzavře v 18 hod. Dobře. Udělali jsme oba samostatně krásné okruhy nad Wenatachee a městečky na západ, koukli se, kde jsou požáry, a těsně před šestou jsme bezproblémově přistáli. To se již vyrojil ředitel provozu letiště, Ron, kterého vůbec my plachtaři a piloti všeobecných letadel nemáme rádi. Obviňujeme ho (oprávněně), že svým puntičkářstvím způsobil to, že nám správa letiště uzavřela přístup na dráhu, kterou máme hned vedle našeho hangáru, a nuceně místo toho musíme nyní ručně vlekat kluzáky třičtvrtě kilometru dále než předtím, a také po přistání tlačit tu samou vzdálenost zpět a k tomu dokopce. Ředitel k nám po přistání hned přijel a vyptával se, zdali je ještě někdo ve vzduchu. Řekl jsem, že z plachtařů jsme zpět všichni. K mému úžasu vystoupil ze svého pickupu, a zda by mi nemohl pomoci s tlačením. To se ještě nestalo!!! S úsměvem jsem jeho nabídku přijal. Ptal se, je tohle (ukázal na kluzák) nový? Já, kdepák, starý. A hned jsem začal diplomaticky: Je starý, jako je i náš hangár, který byl úplně první na tomto letišti. Postavili jsme ho tak, aby byl hned vedle vzletové dráhy. No, ale kvůli uzavřením nyní musíme kluzáky tahat sem a tam jeden a půl kilometru. Nešlo by to zas otevřít aspoň tu travnatou dráhu, kterou vedení letiště uzavřelo? On na to, nemožné, nejsou žádné jiné možnosti. Zavzpomínal jsem na předešlého ředitele letiště, díky kterému bylo plno dobrých věcí uskutečněno, mimo jiné i vytvoření travnaté dráhy podél dráhy asfaltové, hned vedle plachtařského hangáru (nyní současným vedením letiště obě administrativně uzavřené). Zavlažování travnaté dráhy bylo vypnuto, a i sekání trávy zastaveno. Ron odjel. Pak jsem si všiml při hangárování kluzáku, že ještě jeden plachtař byl ve vzduchu - Kris ve Vivatu. Zavolal jsem mu telefonem, varovat ho o zákazu, a aby udělal nouzové přistání na travnaté dráze, či uzavřené asfaltové souběžné s ní. Bohužel mobil měl vyplý, má zpráva mu šla na záznamník.	Mark, zapřažený coby vlečná síla, táhne kluzák třičtvrtě km do kopce, po přistání Už jsem skoro jel domů, když jsem na okruhu zahlédl Vivata. Mark, který stále sleduje frekvenci letiště, sdělil, že Kris vyhlásil nouzové přistání a že přistane na původní travnaté dráze. Jak v nějaké humoresce se ihned současně i objevil náš úhlavní nepřítel, Ron. Jak si to dovolujete přistát tam, kde jsme to zakázali??? Kris na to.. no, na přistávací dráze jsou nějaká nákladní auta, tak jsem vyhlásil nouzové přistání. Ron: A to nevíte o NOTAMU??? Kris: Byl jsem s kluzákem na údržbě na blízkém letišti.. protáhlo se to.. Já: Promiňte, když jsem říkal, že jsme jen dva plachtaři, to jsem nevěděl, že dříve ještě jeden jiný odstartoval.. má motorový kluzák, promiňte!! Ron: Tak ať se tohle už nestane. Závěr: Snad se časem s vedením letiště dohodneme, napadlo mě, že bych mohl použít výrazu, aby znovu otevřeli nyní uzavřenou dráhu, a tu dráhu nazvali "bezpečnostní", ne křižující (aby zas nějací poseroutkové nepoužili pravděpodobnosti střetu letadel při křižujícím se provozu). Bezpečnostní proto, aby se jí tak stala bezpečnější, než ta hlavní dráha, v obdobích silných větrů křižujících tu hlavní dráhu. No, čtenáři, dočetl-a jsi-li až sem, nech se překvapit příště, jaký tento čistě lidský příběh dál proběhne a s jakým koncem.
	24. středa Hádanky na vodě Čtenář VN asi má plné zuby opakujících se scén a fotek. Tak jsem si dnes zamanul, že se obvyklým záběrům vyhnu a vyfotím jen a jen něco neobvyklého. Nejprve, nízká voda na Wenatchee obnažila jindy neviděné balvany. Pak mě přilákala jakási ryba. I orlovec se nechal obalamutit a zaútočil na ní, až v poslední chvíli se dovtípil a zas se vznesl. Co ty objevíš v prezentaci? A poslední je zas jiná scéna, vzniklá posunem kmenů v horní deltě. Pomyslel jsem při tom na lidi v Itálii, kterým se sesuly jejich domovy při dnešním tamním zemětřesení. Voda v Kolumbii je asi nejteplejší za léto, dle správy přehrad měla 19°C. Tak jsem toho nad horním mostem bohatě využil k plavání, a pak na opalování při veslování zpět k doku.
23. úterý Změny Dočetl jsem knížku o Servetusovi a pustil jsem se do krátkých povídek od Davida Gutersona. Zákazníkům jsem začal nabízet přestavbu kluzáku L-13. Obnovil jsem webové stránky své firmy. Do zpráv jsem dal fotky z předváděcího letu nového miniLAKu. Za okny své kanceláře jsem sledoval úplně jinou oblohu. Po víc jak měsíci se zde objevily KUPOVITÉ MRAKY! Doufám, že jejich síly a nádhery někdo z místních plachtařů využil na přelety.
	22. pondělí Veslování Měsíc svítil na volavku. Druhá půle oblohy byla zakrytá hustým vrstevnatým mrakem, který stínil i slunce. Tak se z počátečních 13°C vzduch moc neohřál, teprve až ke konci mého veslování. To jsem byl již v zátoce nad haldou velkých oblázků, kde jsem se i vykoupal. Jak už jsem tam byl na břehu, řekl jsem si, vyšplhám se nahoru, a podívám se na čerpací věž, a co je vůbec na druhé straně toho vysokého břehu. Překvapení: plno skladů ovoce, nově budované skladiště, kde vyúsťuje roura; silnice a železniční trat. Při sestupu zpět ke skifu se před mými nohami v písku něco zavlnilo. Zmije! Možná chřestýš. Trochu otřesen jsem klackem proklepal vegetaci přede mnou a bez úhony se pak nalodil a odvesloval. Mám tedy zase o další dojem navíc z předtím pouze idylické zátoky. Odpoledne jsem pracoval.
21. neděle Unitáři Hlavní program mše bylo téma, když chceš účinně pomoci jiné-mu-jiným. Nejprve se postarej o to, pomoci sobě, abys pak skutečně mohl-a pomáhat jiným. Dobrý příklad byl z cestování letadlem. Když najednou v kabině spadne tlak vzduchu, z poličky zezhora vypadne dýchací maska. Tu si navlékneš nejprve sobě, abys měl-a co dýchat, než se pustíš do pomoci těm okolo sebe. Vzpomněl jsem také na 48. výročí od napadení Československa "přáteli". 20. sobota Sedmdesáté narozeniny Chris V domě kamarádky Chris jsme spolu s asi dalšími šedesáti lidmi oslavovali její narozeniny. Chris pracovala v radiu, muzeu a v plno jiných místech. Má tři syny a rozvětvenou rodinu. Spolu chodíme na výšlapy do hor.
20. sobota Veslování Bylo kouřmo od lesního požáru, i to bylo cítit ve vzduchu. Kolumbie byla nízká, tak jsem se do delty dostat nemohl. Fotil jsem jiné vodáky, také u Zářivé koupele, která byla zabalená do žabince. Na Wenatchee jsem si povídal se zvědavým bobrem. U peřejí jsem si dal zdravotní pauzu, vylezl ze skifu a namasíroval si zadní stehenní svaly. U koupaliště jsem se náhodně setkal se Skipem a Kim (na obr. vpravo), ti pádlovali až k horní přehradě. Zachytil jsem vodní plevel u roury a zahalekal jsem. V zátoce nad haldou jsem si krásně zaplaval, přes dvěstě temp. Při sjíždění po proudu jsem se opaloval. Nevím, co mínila jedna z kajakářek, které přistály u doku, chvíli po mě - že prý bylo elegantní, jak jsem vesloval. Pochválil jsem je.
	19. pátek Úpravy v nájemním domě Než začlo být úplné vedro, pustil jsem se do úprav viklající se ohrady a vstupního zábradlí v nájemním domě. Také jsem spravil rozpadlou podpěru křovin u vchodu do zadní zahrady. Po třech hodinách venku jsem byl rád, že si mohu oddychnout v klimatizovaném prostoru. Mé tělo však bylo rádo, že se protáhlo. Zbytek úprav, jako je seškrábání loupající se barvy, její obnovu a některé další údržbové práce necháme udělat nájemníky. Když se jim to povede uspokojivě provést do konce roku, odpustíme jim jeden měsíc nájmu, o který jsou chronicky pozadu ve splácení.
19. pátek Ráno zde byla obloha zas jak vymydlená, po kouři ani památka. Snad budeme mít nadále štěstí, na rozdíl od Oregonu, kde se jeden požár přibližuje našemu oblíbenému středisku Sunriver, a zvláště Kalifornie, kde už prý shořelo několik stovek domů a přes 80.000 lidem bylo nařízeno, aby své domovy opustili. 18. čtvrtek Požár Dnes poprvé začal mařit doposud panensky modrou oblohu čmoud z lesního požáru, který vypukl v Kaskádovém pohoří. Buď je to z požáru před čtrnácti dny, který se možná rozhořel, devadesát km severozápadně od Wenatchee. Nebo z nějakého nového. Zřejmě se vymknul požárníkům z rukou. Vypadá to nemile.
	18. čtvrtek Veslování Byl zas nádherný slunečný den. Vesloval jsem pro procvičení svalů, které mě nebolely. Ty na hýždi se zas více hlásily, a tak jsem tentokrát musel ze skifu několikrát úplně vystoupit a projít se po břehu. Záběry jsou v prezentaci. V deltě některé listy javorů již mění barvu. U silničního mostu jsem náhodně zachytil orlovce, jak v pařátech svírá svou snídani - rybu. U akvaduktu okolo projel nákladní vlak. Nad pilířem mostu pro pěší a cyklisty sedělo v pravidelných odstupech plno holubů. Poslední fotka je z pláže kus po proudu od horního mostu přes Kolumbii, kde jsem se dnes pěkně dlouho vykoupal. Bylo mi skvěle. Doma se na mě již těšila kočka Mňoukí - tedy, ne na mě, ale na nakrmení jogurtem. Dále jsem trávil pracovní den v horizontu, s telefony na dosah ruky a laptopem v klíně. Zas se někdo zajímá o litevský kluzák.
17. středa Ráno jsem v lázni uvolnil svaly a nervy a pak jsem celý den strávil v práci. Venku bylo za východu slunce 22°C a odpoledne 37°C, bezmračno. Mezitím Em vyrazila s Judy k jezeru Valhalla v Kaskádovém pohoří. 16. úterý Veslování Byl nádherný den. Jasno, před východem slunce už 21°C, odpoledne 36°C. Poprvé za uplynulé tři neděle jsem zas obvesloval svůj obvyklý okruh. Snažil jsem se dostat nad peřeje, ale nebylo dost vody. U železničního mostu jsem se potkal s kamarádem Larrym. Ten vyučoval novou studentku, Hannu. V horní deltě jsem na obvyklém místě uviděl volavku. Cestou proti proudu jsem zahalekal do roury a v zátoce nad haldou jsem se báječně v soukromí vykoupal. Zpět u doku jsem se pozdravil s Evelyn, ženou mého kolegy Terryho (77 let, z putování okolo jezer Bowron před dvěma roky). Evelyn je přes 70. Přivezla si kajak na vozíčku a sama si vše připravila i odstartovala.
	15. pondělí Procházka pralesem v Olympii Než jsme se rozloučili s Karlou, jsme se ještě společně prošli městským parkem, jen pár km na sever od středu hlavního města státu Washingtonu, Olympie. Poděkovali jsme hostitelům MJ a Judsonovi. Sbalil jsem stan a spacáky. Pak jsme s Em vyrazili nazpět do horoucího (teplotou, zas ke 40°C) Wenatchee.
14. neděle Rodinný sraz rodiny Fredlund Na rodinný sraz se nakonec dostavilo osmnáct členů rozšířené rodiny. Počasí báječně přálo a všem se setkání líbilo. Konalo se od půl druhé odpoledne do šesti večer. Mezi nejstaršími byli Ed (95 let), Mary Ruth (91) a Sheila (90). Sestře Eda, Mary Jane, je 81 a Judsonovi 88. Rodina Fredlund jsou příbuzní ze strany Eda, otce Emily. Setkání se konalo ve státním parku.. viz zde.
	14. neděle Oběd s Laurel a Evanem v Tofu House ve Federal Way Po vyzvednutí Laurel a Evana u letiště jsme se naobědvali v korejské restauraci v předměstí mezi Seattle a Takomou. Pochutnali jsme si na azijských specialitách.
14. neděle Při snídani v Olympii nás navštívil žíznivý kolibřík
	13. sobota Rodinný sraz - příprava na Po ranním vyčmánění v horké lázni se zdá, že moje bolesti ustoupily. Odjíždíme z Wenatchee na dlouho předem očekávané a připravované rodinné setkání, i s rozšířeným příbuzenstvem. Vlastní setkání bude odpoledne v neděli, v jednom pobřežním parku poblíž Tacomy. Karla už je v Seattlu několik dní, navštěvuje své zákazníky. Zítra vyzvedneme na letišti Evana a Laurel, kteří přiletí z Kalifornie. Rodiče Emily již vyrazili z Ashlandu, řídili sami do Roseburgu, odkud jeli do Olympie dále s Nancy. Po čtyřech hodinách jízdy jsme projeli okolo sopky Rainier (4105 m.n.m.) a setkali se u sestry Eda, Mary Jane a jejího manžela Judsona v Olympii. Strávili jsme spolu příjemný podvečer, povečeřeli na terase. Já pak vybudoval luxusní ubytování na jejich zahradě pro Em a mě. Celý den jsem nepocítil bolesti, dobré načasování. Také možná, že jsem si k večeři dal několik sklenek merlotu. Z Wenatchee budeme pryč asi tři dny, tak se ve svém raportování možná odmlčím, promiň. Přeji ti hezký víkend a příjemné další letní dny.
12. pátek Veslování Vstal jsem brzy před východem slunce. Zadek mě stále bolel. Tak jsem mu dal horkou lázeň ve vaně. Přes půl hodiny. Četl jsem přitom Servetes. Pak jsem vyrazil k vodě, ještě nevěděl, zda budu veslovat, či se jen podél ní projdu. To první převážilo. Foukal svěží vítr a zdvihal vysoké, osvěživé vlny. Bylo již přes 20°C. Již v prvních třech minutách jsem uzřel něco, co by chodec rozhodně neviděl - na pláži se rychlými skoky zavlnil norek, než se ponořil. Nestačil jsem nafotit či ještě lépe - nafilmovat. (Zde jsou aspoň ukázky od jiných, jak vypadal). Vyfotil jsem aspoň tu vzdutou vodu na Kolumbii, a později (viz záhlaví) místo, kde jsem se zas v Kolumbii k závěru veslování krásně vykoupal. Obvesloval jsem svůj obvyklý okruh, z moruší už žádné nebyly, ale namlsal jsem se místo nich ostružinami. (I když jsem si u nich musel přivyknout na otravná semínka a občasnou kyselost.)
	11. čtvrtek Trh a hudba v Leavenworthu Odeslal jsem dvě zásilky náhradních dílů zákazníkům. Spolu s Em jsme se sešli s nájemnicí, vybrali dva měsíce dlužený nájem a dali jí varování, že když do konce roku nedohoní skluz, bude se muset vystěhovat. Pak jsme na večer zajeli do 50 km na západ vzdáleného Leavenworthu na trh a poslechnout si kapelu, ve které vystupuje i Chris, se kterou byla včera Em na výšlapu. V pivnici München Haus jsem si dal místní pivo a poslechl si tam vystupující velmi dobré hudební trio.
11. čtvrtek Známí ze Seattlu a Michiganu, vyhlídkový let Před třemi roky jsme se setkali při šlapání u sopky sv. Helena. Tentokrát si známí vyjeli na okružní jízdu severními Kaskádami, se zastávkou ve Wenatchee. Ubytovali jsme je na noc a ráno jeli na místní letiště. Kelly (35 let) koupila svému otci (63) vyhlídkový let. Za pomoci členů aeroklubu jsem ho úspěšně uskutečnil. Nechal jsem otci, bývalému pilotovi, si zas pokočírovat, když jsme byli bezpečně vysoko nad zemí. Pak jsme se podívali na výstavku správy letiště při příležitosti do provozu uvedení prodloužené vzletové plochy, za pomoci bývalé ředitelky letiště jsme působili na současné vedení, aby znovu otevřeli křížovou vzletovou dráhu, která vede vedle plachtařského hangáru, koukli jsme se na repliku letadla Miss Veedol, se kterým v 1931 byl uskutečněný první let bez mezipřistání mezi Japonskem a USA (kdy letadlo přistálo ve Wenatchee), a šli jsme nakoupit celou krabici krásně dozrávajících broskví. Známí pak odjeli na zbytek své okružní cesty, než večer pak se ze Seattlu Keith navrátil do svého domova ve středním Michiganu. Já mezitím odpoledne pracoval. Mé tělo se zas o trochu navrátilo k normálu.
	10. středa Řeky Kolumbie a Wenatchee očima chodce Na rozdíl od pondělního pochodování, kdy řeka byla neustále v plném vidu, jakmile chodec (já) vešel dnes do delty, tak bylo po výhledech. Ty, které jsem pořídil, jsem opatřil jedině díky vedrání se do houštin zarostlých ostružinami a jiným přes hlavu vysokým porostem. Dnes se ukázalo, jakou velkou výhodu má vodák nad chodcem. Nicméně, dalo se koukat na jiné věci - informační tabule, mapy, výklady; a také klábosit s plno jinými chodci, z nichž někteří mě poznali. Při pochodu mi už jen pravá hýždě dávala o sobě vědět. Po šlapání jsem se za velkého zájmu kočky Mňoukí vyluhoval ve vaně. Ta se zajímala o nachystaný jogurt. Mezitím Em vyrazila se ženami na výšlap asi 60 km na západ od Wenatchee, po stezce podél Potoka u bílých borovicí.
9. úterý Spalo se mi celkem dobře, k ránu mi byla zima a zas se ohlásily hýždě, tak jsem si dal vřelou delší lázeň zakončenou studenou do 60ti .. Cítil jsem se pak báječně. Kočka Mňoukí mi dělala společnost. Pokračoval jsem ve čtení knížky “Z plamenů” od manželů L&N Goldstonových. Je z období začátků náboženské reformace v letech 1520 až 1555. Hlavní osobností knihy je Michael Servetus (o němž jsem předtím v životě neslyšel). Kniha ale popisuje v detajlu i hlavní další osobnosti období, Luthera, Kalvina a jiné. Co jsem já dělal ve škole, měli-li jsme někdy o tom? Co se v té době dělo v Českých zemích? Jsem takový negramota! No, snad ještě není úplně pozdě… 8. pondělí Kolumbie očima chodce Vzhledem k tomu, že se mi bolest v zadku rozšířila i na oblast, kde se dotýkám při veslování sedačky, rozhodl jsem se vyrazit podél Kolumbie pěšky, a zachytit dojmy z té řeky, jaké je asi má běžný chodec. Správa přehrad spravuje pruh půdy podél řeky, a během let tam vytvořila přírodní i umělý park, s asfaltovou cestou pro chodce a cyklisty, každých 200 m kompletní záchody, přístřešky pro pikniky i do deště, no, zkrátka vyškatulkované. Většina lidí se drží asflatky a k okraji řeky se nevypraví, takže ti šťastlivci, kteří ano, zahlédnou i ze břehu plno zvířectva a divokých rostlin. Pomalým tempem jsem obešel za dvě hodiny oblast od loďárny k severní části nejjižnější laguny. Příště bude pokračování. Bylo skvělé být venku. Pak se zatáhlo.
	7. neděle Nevytáhl jsem patu z domu, až před západem slunce jsme udělali s Em krátký pěší okruh v okolí našeho domu. 6. sobota Veslování a všehochuť - ostrovní hřbitov - zřízený mými výstředními kamarády vodáky - nasycená srna pije v řece - Larry učí další veslařku - dědečkové skotačí s vnoučaty při focení u loďárny Viroza neustupuje Zatímco mám normální teplotu i sílu, šourám se jak stařeček díky bolestem v zadku. Jedině na vodě vydržím. Na dnešní kruhovou večeři asi nepůjdu.
5. pátek Večer galerií Na závěr dne zas stráveného doma jsem se odhodlal s Em vyrazit na tradiční večer galerií. Jízdu i pochůzku jsem vydržel s bolestmi, tak jsme byli brzy hotovi. Líbila se mi dílka Johna McCabe, ta prostá.
	4. čtvrtek Veslování Velmi zvolna jsem si obvesloval deltu, dokonce v rákosí jsem se v ní přes hodinu prospal. Uviděl jsem tři vodačky. Když ty byly mimo dohled, poblíž stovek hus jsem se krásně vykoupal. Mé bolesti postupně ustupují, stále však jsem marod. Kus od delty jsem uviděl krásného bílého racka. A po něm si mě prohlížela modrá vážka motýlice Zygoptera. (Ne že bych věděl, jak se jmenovala v okamžiku focení. Až později jsem se poučil.) Bylo však neskutečné, jak suveréně létala. Dokázala manévrovat v docela poryvovém větříku přesně tam, kam chtěla. My lidští piloti se máme ještě hodně co učit.
4. čtvrtek Vláček s trupy letadýlek Vypravil jsem se zas mimo domov a cestou jsem byl překvapen zvláštním přepravním vlakem. Přes Wenatchee vede dálková železnice. Někde jsem četl, že trupy letadel vozí firma Boeing z továrny ze státu Kansas přes půl amerického kontinentu sem na západ až do montážní haly poblíž Seattlu, kde jim pak připevní křídla a zbytek. Něco pro letecké spottery na podívání! 3. středa Měl jsem velmi klidný den. Emily odjela s kamarádkou do 300 km vzdáleného Spokane, města skoro v Idahu, podívat se na vnučku té kamarádky. Většinu dne jsem prospal a tak překleňoval období soustavné bolesti hlavy a v hýždích.
	2. úterý Veslování V noci jsem spal pět hodin, mám rytmus celý rozházený. Ale povedlo se mi vstát za východu slunce, a šnečí rychlostí se došourat k řece, přenést skif, a pak velice pomaloučku doklouzat až do soutoku Wenatchee s Kolumbií. Udělal jsem zas několik fotek a jedno videjko mých oblíbených kmenů. Pak se rozfoukalo a cesta zpět k doku byla jak jízda na divokém bronku. Zůstal jsem marodem, do kanceláře jsem nešel, odpověděl jsem jen na minimum urgencí. Bylo mi lépe, než včera. Stále však se nepustím do žádných namáhavých akcí.
1.ponělí Ke konci července se do mě pustila nějaká viroza, a jeden den za druhým jsem promeškával skvělé plachtařské podmínky. No nic, mohlo by bývalo pořád pršet. Exkurze do polikliniky. Vzhledem k svému pokračujícímu podivnému zdravotnímu stavu jsem se po týdnu pomalého zotavování rozhodl vypravit se za odborníkem. Zajel jsem na kliniku. Můj minulý doktor se přesunul a tak mě klinika přiřadila k pro mě novému panu doktorovi. Pěkně jsme si padli do noty. Je mu asi 50 let a je zaníceným cyklistou. Zevrubně mě prohlédl, strávil jsem s ním hodinu. Pak mi předepsal zkoušky rentgenem, moči a krve (část se jí se asistentkám povedlo ze mě odčerpat na čtyři (4) pokusy.) Zatímco jsem měl na klinice plno času mezi zkouškami, potěšilo mě, že mi napsal osobní dopis Ivan P. Tak jsem mu hned odepsal.