Vítkovy noviny únor 2014

Jaký byl únor tvůj ?
Cestou mezi Lassen a horou Shasta, v severní Kalifornii.	28. pátek. Udělal jsem kompromis mezi zůstáním na plachtařském symposiu až do konce a pobytím trochu déle s rodinou Emily. To druhé převážilo, s Edem a Sheilou jsem rád. Tak jsem se odhlásil z hotelu a po poledni přejel 500 km z Rena do Ashlandu tak, abych jel celou dobu za světla. Skoro celou dobu pršelo a v jednu dobu sněžilo. Na závěr cesty vysvitlo sluníčko a ukázala se duha. Vyslechl jsem při chutné večeři zážitky Emily a jejích rodičů, podělil se o některé své a brzy ulehl. Víc fotek.
28. pátek. Po ranním plavání jsem se zúčastnil několika přednášek, obcházel stánky, sbíral prospekty a vyptával se na nabízecí ceny kluzáků a příslušenství, abych si občerstvil znalost trhu. Na symposium podle mě přišlo zas o něco méně lidí, než minule. Je to nejspíš tím, že v USA se stává plachtaři čím dál tím míň mladých (na rozdíl od Evropy), zatímco staří odcházejí do věčných stoupáků. Víc fotek.	Plachtařský veletr v Reno, Nevada
28. pátek. Podarřilo se mi pogratulovat bratrovi: Milane, vše nejlepší k narozeninám!
27. čtvrtek. Plachťáci, lidé okolo nich, a večer hazardní hry. Tak byl naplněn můj den až na to poslední. Začal jsem plaváním asi 1 km v hotelu, v pohodě jsem pak obešel všechny vystavované kluzáky, promluvil si s plno lidmi, kteří na mě doráželi, jaktože Blaníci nejsou zas uschopnění k poletování, hlavu mi sice neuťali, ale bylo znát, jak jim to ohromně vadilo. Těm, kteří vedou dobré záznamy o náletech svých Blaníků jsem naznačil, že mají šanci, ostatní zalamovali rukami. Večer jsem se s kamarádem Jeffem z Koloráda nacházel uprostřed neskutečné vřavy hazardování, kde nás obklopovalo snad tisíc hazardu propadlých lidí oddávajíchích se spoustě různých možností, jak se nechat orabovat o peníze. Vedení kasína se povedlo vydělat na nás pouze výměnou za chutnou večeři a nečepovaná piva. Asi pro většinu čtenářů nudné fotky plachťáků a pak pár zajímavých a videjko z kasina. 27. čtvrtek až 1. sobota. Program symposia plachtařské asociace USA.	Fingoval jsem, že hraji ruletu, a hned se ke mě hnal zřízenec, co si to dovoluji.
26. středa. Druhý den školení leteckých instruktorů. Včera bylo venku nádherně, sluníčko a 20°C, dnes zamračeno a jen 7°C. Byli jsme ale stejně za zataženou záclonou celý den uvnitř, a probírali jsme možné letové příhody a jednotlivě i ve skupinách jsme je vyhodnocovali a usuzovali, jak by mohly při správné instruktáži, přípravě, a rozhodování za letu proběhnout příznivě. Na závěr jsme měli přezkoušení, všichni uspěli, včetně mě. Pak jsme strávili několik hodin ve frontě u přezkušujících, až nám ti za pomoci připojení na federální úřad FAA vydali obnovená osvědčení leteckých instruktorů.
25. úterý. Školení leteckých instruktorů. Konalo se ve městě Reno, v Nevadě. Zatímco pod a vedle nás probíhala vřava hazardu, asi čtyřicet instruktorů ze všech koutů USA i Kanady se oddávalo vstřebávání nových nařízení a osvěžovalo si vědomosti z pedagogiky, psychologie, počasí, aerodynamiky, fyziologie, navigace, pilotáže a řady jiných oborů za účelem obnovení svých průkazů na období dalších dvou let. Přednášeli nám dva instruktoři - přezkušovači, ti nám dali večer po prvním ze dvou dnů školení zkoušku. Uspěl jsem 93 body z možných 100, tak buď test byl příliš lehký, nebo mi mozkové buňky snad ještě fungují. Víc fotek.	Hotel - kasíno Atlantis, kde se konají má školení a přednášky
Ukazuji na druhou nejvyšší sopku západního pobřeží USA, Mt Shasta (4.322 m)	24. pondělí. Jízda z Ashlandu do Rena. Zatímco Ed šel na přednášku o druhé americké revoluci a Em se Sheilou nakupovat, já jsem vyrazil na pět set kilometrové putování okolo úchvatných sopek v severovýchodní Kalifornii, borovicovými lesy, až nakonec pustinou západní Nevady do jeho druhého největšího města, Rena. Na tuto roční dobu bylo neskutečně teplo, skoro 20°C. Utábořil jsem se po příjezdu do Rena v třicetiposchoďové neřesti hazardu, hotelu - kasínu Nugátů. Víc fotek a krátká videjka.
24. pondělí. Procházka. Ráno byly překrásné červánky a bylo mi hezky. Když všichni vstali, šli jsme asi půl km přes louku a koleje do kavárny na výbornou kávu. Toto dělají rodiče každé pondělní ráno. Víc fotek. Po snídani a troše práce a organizování jsem vyrazil do Rena na školení leteckých instruktorů.
	23. neděle. Cesta do Ashlandu. Během celkem jedenáctihodinového přesunu z Wenatchee do Ashlandu jsme se zastavili u Vantage, kde jsme se setkali s Karlou a jejími třemi kamarádkami (foto vlevo). Lezli tam tento víkend po skalách. Při projíždění Portlandem jsme mávali Evanovi. V Roseburgu jsme si krátce popovídali se sestrou Emily Nancy a manželem Larrym. S ním jsem šel vyvenčit jejich psy. A nakonec o půl osmé večer jsme dorazili do Ashlandu, kde nás přivítali rodiče Emily, Sheila a Ed (85 a 92 let, resp.) Víc fotek.
22. sobota. Přece jenom Hög Loppet (i když jenom já). Organizátoři nechtěli být souzení, kdyby se jim náhodou někdo pohřbil pod lavinou, a tak (už minulou sobotu) zrušili celou akci, na kterou jsem se dlouho těšil: Výroční třicetikilometrový pochod na běžkách z vrcholu hřebenu Mission do průsmyku Blewett. Tak jsem si řekl, udělám si svůj. Tentokrát jsem se rozhodl (vzhledem k logistice) udělat okruh, a na rozdíl od předloňska, kdy také pochod byl zrušen, a já si ho stejně udělal, jsem ten okruh udělal opačně, podstatně obtížněji (protože do kopce), ale bezpečněji (minimum sjíždění po neupraveném terénu). Byla to zabíračka, která trvala skoro osm hodin. Cítil jsem se však báječně. Nejvíc jsem byl ohromen, jak se mi putováním roztáhly plíce. Nádhera. Pusť si video: Video z letošního HOG LOPPET
	21. pátek. Sjezdování. Tento den se prostě nedal vynechat. Slunce, mráz, sníh, úprava sjezdovek, vleky, vše na jedničku. Sjezdovali jsme s pětasedmdesátiletou Pearl, známou z pospolitosti unitářů. Cestou domů jsme se podívali, jak pro večerní skotačení na sněhu u dvou pivnic uprostřed jedné ulice ve středu města připravovali terén ze sněhu dovezeného z hor. Podívej se na fotky a videjka. Večer jsme se šli podívat na skotačení a vyslechnout chorální koncert, kde kamarád Larry zpíval solo.
21. pátek. Veslování. U peřejí přijel nákladní vlak. Pod železničním mostem vedle mě plavala vydřička. Na nebi zazněla milostná píseň Měsíce, zachycená v osnově. Vyzýval jsem duše. Víc fotek.
Klikni na obrázek a pouč se!	20. čtvrtek. Běžkaření u líhně lososů. Původně jsme chtěli jít na sjezdovky, ale odradily nás zprávy, že tam vál vítr přes 100 km/h. S Lynnem a Ranou jsme místo toho vyrazili do Leavneworthu na běžky. Mrholilo a sníh byl břečka, ale lepší nějaký sníh, než žádný. Na druhé straně hor měli týdenní prázdniny a tak se po tratích sunuly hordy malých děcek doprovázených je povzbuzujícími matkami. Při čekání na jídlo v O´Grady jsem se snažil vzkřísit komírající oheň v krbu. Plameny poklesly, než jídlo donesli. Cestou domů jsme viděli po straně cesty na odpadkovém kontejneru sedící kočku. Víc fotek.
19. středa. Veslování. Vystřídaly se dnes všechny možné druhy počasí: Bezmračno, Měsíc, Jupiter, červánky, zamračeno, déšť, chumelenice, vyjasnění, sluníčko. Ten déšť a chumelenice mě promočily, ale neodradily na vodě zůstat. Viděl jsem ledňáčky, orly, volavky, racka (přichází už jaro??), a po uložení skifu zpět do loďárny jsem si všiml nových motivů na vrbách u nového rybníčku hned vedle skladu člunů. Zbytek dne jsem pracoval, a zas trochu něco vydělal. Fotky z vody.
	18. úterý. Práce. Bylo nevlídné počasí a tak jsem se celý den věnoval práci. Večer jsme šli s přáteli M+J do muzea shlédnout ekologický film vytvořený Robertem Redfordem Svod vody.
17. pondělí. VEŘEJNÝ TRH PYBUS. Po výšlapu jsme sjeli do města a spolu s našimi hosty jsme se naobědvali v nové tržnici. Puvodně to byla slévárna oceli a před demolicí jí zachránil jeden místní podnikatel. Dali jsme si pizzu a dobré pivo, a prohlídli si pak obchůdky a výstavu děl místních umělců. Pak jsme se ještě koukli na Kolumbii, hned vedle tržnice. Zde je víc fotek.
	17. pondělí. VÝŠLAP K HŘBITOVU STAROUSEDLÍKŮ. Vzali jsme Mika a Debbie na okruh nad naším domem, a zakončili trochu jinou trasou, abychom se vyhnuli rozmáčené polní cestě. Víc fotek.
17. pondělí. VESLOVÁNÍ. Byl státní svátek. Vyrazil jsem velmi brzy ráno na vodu, abych nebyl nespolečenský vůči naší návštěvě. Musel jsem být zpět doma již před devátou. Mrholilo a byla velmi nízká voda. Zachytil jsem pár nových motivů. Bylo mi hezky. Víc fotek.
16. neděle. Bavorská večeře. Před časem jsme koupili při aukci v pospolitosti unitářů službu, večerní pohoštění pro osm lidí v bavorském stylu. Přizvali jsme přátele ze šlapání, M+J a D+C, nás zrovna navštěvující přátele ze Seattlu, Mika a Debbie, a sešli se v domě hostitelky, Chris. Pěkně jsme si popovídali, popili i pojedeli. Hráli jsme pak společenskou hru obrazový telefon s posíláním papírků. Moc jsme se zasmáli, a také navíc, když hostitelka Chris sdělila, že v životě bavorské jídlo nikdy nekuchtila. Víc fotek.	Ty odlišné klobásy jsou vegetariánské, pro D+C
	16. neděle. BĚŽKAŘENÍ. S přáteli Mike a Debbie jsme jeli asi hodinu na sever od Wenatchee do běžkařského střediska Hřeben ozvěn, vysoko nad fjordovým jezerem Chelan. Počasí se nádherně povedlo. Jen na návětrných svazích to pěkně fučelo. Víc fotek a videjka.
15. sobota. BĚŽKAŘENÍ. Jezdili jsme na tratích v Leavenworthu, kde jsme se setkali s přáteli Mike a Debbie ze Seattlu. Ti k nám přijeli na třídenní návštěvu. Zprvu jsme jezdili u líhně lososů. Šli jsme se tam podívat, žádné jsme neviděli. Během pouhé hodiny napadalo skoro deset centimetrů vlhkého sněhu. Poobědvali jsme poblíž v O´Grady´s a pak jsme jezdili na tratích u lyžařského můstku. Cestou domů jsme se stavěli ve vinotéce Silvara. Byl jsem zklamaný zprávou od organizátorů tradičního běžkařského putování, chystaného na nadcházející sobotu, na které jsem se už dříve přihlásil a předplatil (Hog Loppet 2014, 22. února). Putování bylo zrušeno pro očekávané zvýšené nebezpečí lavin. Byl jsem dost naštvaný. Putování bylo naposlední chvíli zrušeno i v roce 2012. Zdálo se mi, že tu organizátoři začínají být, s prominutím, poseroutkové. Víc fotek a videjka.	¨
	15. sobota. VESLOVÁNÍ. Plul jsem po zvýšené hladině k peřejím a soutoku řek Wenatchee a Kolumbie, kde jsem sledoval bezhlavou nymfu. Bylo mi krásně. Víc fotek a videa.
14. pátek. Lyžování. Na svátek Valentýna jsme s Emily vyrazili na sjezdovky nad městem. Připadla tlustá vrstva prašanu. Lyžovali jsme za chumelenice a nárazového větru. víc fotek a dvě videjka Pracoval jsem pak v úřadu až do osmi večer.
	13. čtvrtek. Veslování a rybolov! Ráno bylo větrno a teplo 6°C, od západu pršelo. Povedlo se mi zachytit duhu, do vodní sukně se zahalující jeden kmen, a od ledů omlácený druhý, s novým náhledem ze strany. Tolik motivů se dá najít! Řeka Wenatchee byla uprostřed oprostěná od ker a tak jsem se mohl dostat až k peřejím. Tam se dva orli kočkovali ve vzduchu. Jeden byl bílý a druhý černý (možná ještě puberťák, potomek bílého). Snad se hádali o rybu. Totiž - vylovil jsem na mělčině jednu mrtvou, zdálo se mi, že mohla být od nich omráčená (viz foto s otisky možná drápů?). A pak, neskutečné, se mi povedlo pouhou jednou rukou chytit druhou rybu, ještě živou (viz videjko ve "víc fotek"). Ryby byly ohromně slizké. Vyjel jsem pak tentokrát hodně vysoko proti proudu skoro až k lanovce přes Kolumbii. Tam jsem se pro změnu začal potápět! Do skifu teklo. Nezbylo, než vysvléct troje ponožky a vyhrnout gatě, vystoupit bez padnutí do řeky na příkrý břeh, skif vytáhnout a vyzvednout, aby se z něj otvorem v zádi vylila voda. Mezitím se náaaadherně oteplilo, sluníčko sálalo a bylo mi báječně. Odpoledne jsem zas pomohl jinému zákazníkovi, ihned vybral i odeslal, takže tento den byl skvělý. Víc fotek a videjko ryby.
	12. středa. Snažil jsem se být platným v práci. Jak padla, tak jsem vyrazil na dvouhodinový pěší okruh od domu. Svítilo slunce i Měsíc, sníh byl měkký a tál. Vycházka mi pozvedla náladu. Víc fotek a videjko.
11. úterý. Veslování. Bylo -7°C. Kličkoval jsem mezi ledy. Díval jsem se, kam ledový krunýř odvlekl bezhlavou nymfu. Asi sto metrů podél břehu. Hrdlo Wenatchee bylo odblokované. Tlusté kry se zasekly na mělčinách. Rozzářilo se slunce a nad haldou u břehu bylo nádherně, i mě. Pak se zvedla bouře. Pod mostem jsem halekal: Myslím na tebe! Vysoké vlny s příbojem mi cákaly přes nohy a záda. To jsem uvítal. Hodily se k tomu, co mi probíhalo v nitru. Víc fotek.
10. pondělí. Hustě sněžilo. Venku i uvnitř. Údolí, hřeben i já jsme byli zahaleni ve splínu. Naštěstí přišly dobré zprávy, rozjasnilo se mi, dokonce jsem mohl i někomu pomoci.	Zásilku do Chicaga jsem hned odeslal. Bankovní účet se hnul správným směrem. Po práci jsem zlikvidoval vánoční stromek, ze kterého v průběhu dne Emily sundala světýlka a ozdoby. Jehličí bylo všude.
9. neděle. Veslování. Přes noc napadlo asi dvacet centimetrů sněhu. Po jeho odhrabání mezi garáží a ulicí jsem vyrazil na vodu. Bylo příjemných -7°C a řeku po její pravé straně pokrýval škraloup ledu, kterým jsem propolouval jak ledoborec. Voda byla nízká, tak jsem měl možnost navštívit známé kmeny, a objevit jiné. Dělal jsem fotky, videjka a bylo mi krásně. Více fotek a videjek z vody. Večer jsme se dívali na francouzský film, doják hraničící na kýč, prý podle skutečného příběhu, Nedotknutelní. V roce 2011 to byl ve Francii nejpromítanější film.
	8. sobota. Běžkaření s Menonity. Sníh byl rychlý, byly jen 3 pod nulou. Udělal jsem pár všeobecných fotek, a pak zahlédl přes řeku zajímavost... ženy, jak běžkařily v SUKNÍCH ! Možná to byly Menonitky, jedna z místních neobvyklých komunit, náboženských sekt. U mostu jsme se s Em rozdělili, ona objela první okruh dvakrát, zatímco já vyrazil na druhý okruh, a tam jsem to vzal „proti proudu“, abych se střetl s těmi v sukních lyžujícími běžkařkami, a vyfotil je. To se povedlo, a jak už jsem byl u toho, jel jsem opačně dál. To se ukázalo být skvělý přístup, protože tak jsem uviděl mnohem více lidí, než když se lyžuje „správným směrem“, tedy po proudu, kdy se ale člověk střetne s mnohem méně lidmi (což z bezpečnostního hlediska dává smysl, protože tak je mnohem menší šance, že se s nimi srazí). Když jsem se začal šplhat do jednoho kopečku, sjížděl z něho v modré bundě jeden povědomý kluk. Byl to kamarád Norbert, ve Wenatchee žijící Němec, se kterým jsem se už několik let neviděl. Pěkně jsme si popovídali o rodině, jeho dětech, práci a počítačích (jeho profese), také o překládání (ještě v Německu překládal pro kostely z němčiny do angličtiny a naopak, a také francouzštiny). Tak to bylo prima setkání. Na obrázku jsem s Norbertem ve: Víc fotek z běžkaření.
7. pátek. Veslování. Odvážil jsem se na řeku, přestože bylo ještě -14°C a pluly kry. Jak vyšlo sluníčko, začal jsem stahovat vrstvy oblečení a fotil jsem, a udělal i krátké panoramatické video. Podívej se. Byl krásný den. Zúčastnil jsem se zahajovacího obřadu olympiády v Soči. Zamíchal jsem se mezi Malťany a Maroko.	Co je to? Snímek z družice? Křídlo nového tryskáče nad mraky?
	6. čtvrtek. I zde ve Wena bylo -17°C a tak jsem radši veslovat nešel. Pracoval jsem v kanceláři a pak jsem pomáhal kamarádovi Larrymu při prezentaci programu v jednom místním historickém klubu. Sešlo se patnáct šedovlasých lidí, složili přísahu vlajce, jeden pán děkoval dosti dlouho pánu Bohu a pak bylo na Larrym a mě povědět jim, co vodácký klub dělá pro obec, děti, jaké zakládá vodní stezky a dává osvětu o tom, co vše se podél řeky událo a děje. Promítl jsem asi šedesát svých fotek a nikdo neusnul. Odpoledne jsem doháněl práci za poslední tři dny. Zas jsem trochu přivydělal a odeslal jednu zásilku na Aljašku.
5. středa. Běžkaření v Nickel Plate. Středa. Ráno bylo –23°C. Bohužel poslední den pobytu. Sbalili jsme, uklidili v ubytovně, nachytali poslední zprávy (potěšily mě pozdravy z ČR) a v rekordním čase (na nás) jsme vyrazili na běžkaření. Začali jsme tentokrát už v půl jedenácté. Potěšilo mě, že i za takové zimy dovezli učitelé jedním autobusem dalších asi třicet dětí, věkově mezi třetí až pátou třídou, a vyrazili s nimi běžkařit. Vzali jsme to dokopce, abychom se hned od začátku zahřáli. Potkávali jsme jinovatkou obrostlé běžkaře. Po míň jak dvou hodinách na trati jsme se uchýlili do klubovny. M+J mezitím odjeli, museli se vrátit dřív. Během oběda jsme se bavili s místními lyžaři, mladými sedmdesátníky. Pak už nezbylo, než započít zpáteční cestu. Nudná však nebyla. Před hranicemi ve městečku Osoyoos jsme nakoupili bochník chleba skoro jako šumavák (ten doma nemáme) a já pár piv (polské Tyskie a český Budvar, prodávaný v sev. Americe coby Čechvar), a také kanadské bílé víno stylu jako šedé rulandské (kdo by to řekl, že i tak hodně na severu se víno pěstuje, a docela dobře, v údolí Okanogan.) Na hranici, ještě v Kanadě, jsme se pak stavěli v Duty Free obchodu, abychom využili jejich WC a tam se převlékli. Pro mě to bylo osudné. Buď nejspíše tam, nebo někde jinde jsem totiž ztratil svou peněženku. Domů jsme dorazili neplánovaně značně později, už byla dávno tma. Smířil jsem se s tím, že příští den budu muset na úřad, zaplatit za nový řidičák, a postupně v další dny a týdny obnovovat ostatní průkazy a oprávnění. Pozdě večer mi zavolali přátelé. Ptali se mě, do jaké kabely běžně ukládám svou peněženku? Nebyla náhodou ta taška modrá? Rozsvítilo se mi a srdečně jsme se rozřehtali. Zastrčil jsem svou peněženku do jejich ruksaku, místo do mého. Tak skončil den happy endem, naše kočka nás rozpoznala, přátelé byli milí, peněženku jsem vyzvednul. Víc fotek posledního dne v Kanadě.
4. úterý. Běžkaření v Nickel Plate. Úterní ráno nás přivítalo šedou oblohou, ze které se snášely jemné krystaly sněhu. Teploměr ukazoval -20°C. Po společné snídani (ovesné vločky, brusinky, borůvky a mléko, káva) jsme se přesunuli ke klubovně uprostřed běžkařských tratí. Dopoledne přivezly dva školní autobusy děti z Pentictonu. Vydali jim z půjčovny lyže. Byla legrace je sledovat. Přes krutý mráz jsme vydrželi jezdit celý den, s pauzou na oběd v klubovně. Odpoledne se dokonce ukázalo sluníčko. Byli jsme poslední, kteří areál opustili. Zpět v ubytovně jsme se krásně uvolnili vyluhováním ve vířivce. Jak zapadalo slunce a jeho broskvové paprsky hladily východní hřeben hor, díval jsem se na Měsíc. Pokoušel jsem se připojit na wifi. Když se konečně povedlo, přišlo jen pár zpráv. Víc fotek a videjek.
	3. pondělí. Běžkaření v Nickel Plate. Bylo svěže, -16°C, zamračeno, naštěstí nefoukal vítr. Vyrazili jsme po spěšné snídani časně zrána okolo půl jedenácté. Zakoupili jsme permanentky na tři dny. (15 kanadských dolarů za den na osobu. Judy lyžovala zdarma. Je jí přes 75 let.) Začli jsme běžkařit v jedenáct. Sníh byl skvělý, křuplavý. Bylo nádherné být zas na lyžích. Plíce se nadýmaly lapáním po vzduchu v nadmořské výšce okolo 1800 m. Nos mi kapal jak vodovodní kohoutek, jak se bránil ledničkovému vzduchu. Jezdili jsme do jedné hodiny, kdy jsme se uchýlili do klubové chaty na oběd. (Středisko je provozované běžkařským klubem z blízkého Pentictonu.) Nic tam nepodávají. Každý si musí přinést své jídlo i odpadky vynést. Ve velkých kamnech plápolala polena donešená z velké haldy venku. Povídali jsme si s místními. (Bylo pondělí, mladí museli pracovat, tak věkový průměr místních byl okolo 70ti let.) Panovala výborná nálada. Odpoledne jsme vyrazili na další okruh. Občas dokonce i trošinku prosvítlo sluníčko. Po třetí hodině jsme sjeli zas do své ubytovny. Někteří odpočívali na kaučích. Jiní se uchýlili do soukromé venkovní vířivky na terase, patřící k bytovce. Teplota pokračovala v blahých –16°C. K večeři připravili Judy a Monty tortelini s italskou klobásou a špenátový salát. Opakovaně jsem se pokoušel připojit se na internet. Ten však tentokrát stávkoval. Večer jsme hráli domino. Víc fotek a videjek z dneška. (Pozn.: Videjka hrály až na druhé či třetí spuštění prezentace, při zdejším slabém a přerušovaném signálu.)
	2. neděle. Veslování. Brzy zrána byl absolutní klid a -7°C. Díky extrémně nízké vodě jsem mohl dělat nové záběry mých oblíbených kmenů. Vydral jsem se k peřejím a haldě, zpíval si a halekal. Víc fotek z vody. (výběr). Unitáři. V kostele bylo téma: Troufej si milovat. Nejen v úzkém smyslu, jako romanticky a v rodině. Doširoka, otevřeně, s důvěrou a ryzostí v kontaktu s lidmi; tak srdce dostává správné hormony oxitociny, člověk se uvolní a opustí ho/jí napětí, v těle se rozprostře zdraví a v srdci dobrý pocit . Cesta. Jeli jsme dvěma auty do Apexu v Kanadě. Po vyložení jsem se stačil vyluhovat venku pod otevřenou oblohou v teplé vířivce. Bylo -10°C. Na vlasech se mi tvořily rampouchy. Večer jsme se koukali na TV, skandovali a radovali se z vítězství týmu Seattlu, který se stal mistrem USA v americkém fotbalu.
1. sobota. Plachtění. Brzy ráno se sešlo devět členů našeho plachtařského klubu na snídani v hospodě u řeky. Dohodli jsme se letos začít s provozem od začátku března. Lyžování. Nakonec z něj sešlo, byl velký vítr a zima. Místo toho jsme šli s Emilí po městě. I tak jsme vymrzli. Pak jsme připravovali oblečení, výbavu a jídlo pro nadcházející čtyřdenní výpravu na běžky od neděle poledne do středy večera do Kanady s přáteli šlapači (bude nás jen šest, D+C musí vyučovat). Ubytovaní budeme v Apex, asi čtyři a půl hodiny jízdy autem na sever odtud. Apex je sjezdařská oblast, ale za kopcem na náhorní planině nad Apex ve výšce asi 1800 m jsou protažené běžkařské tratě, a tam se budeme prohánět. Má bý velká zima. Sníh už napadl, tak vydrží. Kniha. Začal jsem číst knihu Pražská zima od Madeleiny Albrightové.	Pohled z terasy domu na západ při východu slunce