Vydavatelství
VN
2019
|
Třetí díl HISTORIE POUTĚ VÍTKA NA ZÁPAD |
| Kapitola | Třetí díl - Kapitola - Obsah 49. Z New Yorku dále na západ 50. Na výpadovce z New Jersey 51. Jak mapy šálí 52. Olaf málem spadl ze žebříku 53. Majitel benzínky mi nabízel svou dceru 54. Zabydlování se v Eugene 55. Rozdíl mezi evropským a americkým přístupem 56. Jak si vytvořit svůj vlastní učební směr 57. Proměnlivá doba 58. Řezání bedny 59. Překonávání předsudků |
| - 49 - | Dne
9. srpna 1972 jsem do letadla do USA nastoupil místo očekávání jen já
sám. Sledoval jsem dlouho dopředu připravený plán, letět z Amsterdamu
do New Yorku. Mě původně doprovázející osoba však zůstala v Holandsku.
Bylo mi naměkko. Aristokratka, paní z Holandského Breukelenu, dáma, pro kterou Willy pracovala, domluvila se svým bratrem žijícím v Americe, že ten se nás se svou ženou po příletu ujme. V příletové hale letiště John F. Kennedy v New Yorku jsem po delším pátrání zaslechl z tlampače oznámení, „cestující Sjorkeí z Amsterdamu dostavte se k přepážce informací“ – že by mínili mě? Povedlo se. Setkal jsem se s starším buclatým pánem. Po trapném vysvětlení, v holandštině, proč přilétám jen sám, mě vyzval sledovat ho na parkoviště vně příletové budovy. Vzduch venku na mě zapůsobil jak rána pěstí do žaludku: šokoval mě svou teplotou a vlhkostí (bylo skoro 40°C a téměř 100%). Sevřela se mi bránice a lapal jsem po vzduchu. Klimatizace v autě řidiče mě vzpamatovala. Řídil výstavnou čtvrtí honosných vil do blízkého Hempsteadu. Stmívalo se, když se pozdravil s jeho ženou u nich doma. Moc jsem toho nenamluvil. Předal jsem pozdravení od sestry, balíček, pár maličkostí a poslouchal jsem nad špagetami hatmatilku jejich řeči, holandštinu napůl promíchanou angličtinou. K půlnoci jsem ulehl ke svému prvnímu americkému spánku. Únava z dlouhého cestování přehlušila obavy z příštích dnů. Usnul jsem vzápětí. Druhý den jsem telefonoval firmám, které zařizují odvoz aut návštěvníků New Yorku nazpět do jejich domovů, zatímco oni se vrací letecky. Či obdobné přesuny přes kontinent na západní pobřeží USA, kam jsem se potřeboval dostat. Ty firmy jsem našel v seznamu ze Zlatých stránek (kolonka, DriveAway). DriveAway firma z Fort Lee v New Jersey přislíbila, že mají pro mě hospodárného brouka VW, který je potřeba doručit do Kalifornie. Holanďan z Hempsteadu mě další den u nich po padesátikilometrové jízdě přes New York vysadil. Začínal jsem sbírat své první dojmy z kapitalistického bahna USA. Řekli mi, mrzí je, VW je pryč, ale že mají jiné auto, pro doručení do Sunnyvale v Kalifornii. Zaplatil jsem cestovními šeky zálohu dvě stě dolarů. Vydali mi auto a nakázali, abych jel přímo do Kalifornie. Auto byl obrovský 1971 Ford Ltd. *1) Hltač benzínu. Žádná ruční převodovka. Navíc tak veliký vůz, že jsem při parkování musel volný prostor odkrokovat, vejdu-li se tam. Po deseti kilometrech viselo zpětné zrcátko jen na jednom šroubu a málem odpadlo. Nezdolán obtížemi jsem z New Yorku vyrazil sám na západ. Zas na Západ. To jsem ještě neměl tušení, že před sebou jsem měl šest tisíc pět set kilometrů, doručení úplně jinam než přislíbeno, nevrácení mé zálohy, malý soud a plno jiných prožitků. Co všechno mě potkalo? ____________ *1) https://en.wikipedia.org/wiki/Ford_LTD_(Americas) |
| - 50 - |
U benzínky na výpadovce z New Jersey do Pennsylvánie jsem si
půjčil šroubovák, abych mohl přitáhnout odpadávající zpětné zrcátko.
Další kulturní šok. Musel jsem jim dát do zástavy své hodinky, abych
jim se šroubovákem neujel. Vybaven dvoumístným stanem, spacákem a nafukovací matrací, které jsem si pořídil v nějakém sportovním obchodu, jsem bodře vyrazil na Západ. Mé původní představy, že Amerika je celá zastavěná a mrakodrapy se táhnou od obzoru k obzoru se brzy rozplynuly, když jen hodinu po výjezdu z metropolitní oblasti New Yorku byly budovy vystřídány poli, pastvinami a záhy i lesy. Kam jsem měl namíříno? Napříč kontinentem, do cíle ve státu Oregonu. Firma DriveAway neměla žádné auto, které potřebovala doručit do Oregonu. Vzal jsem to pro Kalifornii. S tím, že má být doručeno do Sunnyvale, prý hned vedle San Franciska. Říkal jsem si, to by nebyla od mého cíle v Eugene v Oregonu zas tak moc velká zajížďka. Na přesun auta mi dala firma sedm dní. Když bych se déle někde toulal, tak že mě nevrátí těch dvě stě dolarů zálohu. Jel jsem hned proto co nejvíce hodin denně, abych měl nějakou časovou rezervu. Protože auto bylo ohromně rozměrné, vložil jsem nafoukovací matraci za sebe při řízení a tak jsem se minimálně znavil. Denně jsem řídil až šestnáct hodin. Stan jsem stavět nepotřeboval. Auto bylo kombi. Pro spaní se nafukovačka krásně vešla do zadní prostory auta. Ke konci prvního dne jízdy jsem projel Chicagem a nocoval jsem na odpočívadle někde v dalším státě směrem na západ, v Iowě, 1.600 km od New Yorku. Za kuropění ptáků, osvěžen dobrým spánkem, jsem pokračoval dál na západ. Zastavoval jsem jen po hodině a půl pro benzín (auto ho hltalo) a občas jsem si koupil nějaká jídla. Hned jsem jel zas dál. Mohl jsem jezdit tehdy vyšší povolenou rychlostí, kterou jsem překračoval čím dál západněji jsem se dostával. Z povolených sedmi dnů na převoz do Kalifornie mi zbývalo ještě pět a půl dne, když jsem se přibližoval k rozcestí ve státu Nebraska, městě Omaze. Rozcestí bylo od mého domnělého cíle už jen asi 3.200 km. Tehdy jsem se rozhodl jet velkou oklikou, 4.300 km, místo abych mířil přímo do Kalifornie. Měl jsem totiž adresu na Olafa, spolužáka z mé vsi, který vypomáhal při sklizni na nějaké farmě až někde skoro v Kanadě, severně od Spokane ve státu Washingtonu. Chtěl jsem Olafa překvapit. |
| - 51 - |
Kdybych byl vydavatelem zeměpisných atlasů světa, nechal bych
všechny mapy vytisknout ve stejném měřítku a v plochojevné projekci *1).
Jedině tak, domnívám se, by žáci ve škole a později pak cestovatelé
snad získali nezkreslenou představu o tom, jaké rozlohy který stát či
světadíl skutečně mají. V případě Ameriky by si pak cestovatel možná povšiml, že podél obou pobřeží, východního a západního, která jsou zhruba stejně dlouhá, je rozdílný počet států. Zatímco na východním pobřeží je států patnáct, na západním jsou pouze tři. A mezi oběma pobřežími je těch států průměrně jen devět. Také bych do mnou vydaného atlasu uvedl, že vzdálenost vzdušnou čarou napříč mezi západním a východním pobřežím USA je nejméně 3.300 km (měřeno od západních pobřežních hranic USA s Mexikem napříč Amerikou na východní pobřeží), 4.300 km (měřeno od západních hranic s Kanadou) a 8.300 km (měřeno od nejzápadnějších ostrovů Aljašky do nejjihovýchodnějšího cípu Floridy). Když jsem dorazil do New Yorku 9. srpna 1972, o těchto rozlohách a spojitostech jsem měl jen velmi mlhavou představu. Možná, že tehdy to bylo tak dobře. Jejich vědomost by možná můj mladistvý bezstarostný optimismus trochu podlomila. Od starších holandských spolužáků jsem se předem dozvěděl, že mi bude stačit při příštím načepování benzínu požádat o automapu toho státu. V té době je každá benzínka poskytovala zdarma. Tak jsem jel od státu ke státu, s jedinou starostí, abych pokračoval v jízdě směrem na Západ. Sledoval jsem Slunce. Vzdálenost vzdušnou čarou 3.500 km (po silnicích 4.200 km) jsem překonal jízdou autem coby jediný řidič za rekordních tři a půl dne. Jak ve zrychleném filmu jsem sledoval, jak se měnila krajina, podnebí, rostlinstvo a hustota zabydlení. Po projetí Chicagem jsem vjel do od obzoru k obzoru se rozprostírajích prérií které, jak vzduch vysychal, se přeměnily do polopouští. Po dvou a půl dnech jsem na obzoru uviděl obrysy Skalistých hor. Cestou jsem stále více pociťoval volnost rozšiřujících se prostor a snadnost přemísťování se, jak sportovním letadlem. Když hory začaly vyplňovat přední sklo auta, netrvalo dlouho a natrvalo jsem se do nich zamiloval - a s nimi i do celého Amerického severozápadu. Ten okouzloval štíty, kaňony, ledovci, vodopády, mohutnými řekami; čedičovými katedrálami s šestiúhelnými sloupy geologických útvarů rozprostírajícími se od kontinentálního předělu Skalistých hor po tisíc kilometrů dále na západ až k pobřeží Tichého Oceánu. Dýchal jsem průzračný, čirý, suchý a slunný vzduch. Kochal jsem se pohledy na zářivé syté barvy; a po bezlesých pláních jsem obdivoval další řadu hor, tentokrát pohoří Kaskády, zdobené jak strážníky vysokými sopkami pokrytými ledovci. Konečně jsem uviděl na vlastní oči, co nám studentům v Holandsku pan profesor Noiret promítl v diaserii ze svého pobytu na univerzitě státu Oregonu. ____________ *1) https://cs.wikipedia.org/wiki/Mapové_zobrazení |
| - 52 - |
Čtvrtý den jsem vjel do státu Washington. Sjel jsem z dálnice a
vyptával jsem se místních, jak bych se asi dostal na tu a tu adresu
poblíž města Spokane. Olaf málem spadl ze žebříku, když mě pod ním uzřel. Zrovna něco opravoval na střeše budovy farmáře, který Olafa během školních prázdnin zaměstnával. Překvapení bylo dokonalé. Slezl a objali jsme se. Když se Olaf trochu vzpamatoval ze šoku, šel mě představit farmáři a jeho ženě. Nabídl mi jediné pivo, které oni povolovali: Kořenové (root beer) *1). Málem jsem se pozvracel, když očekávanou chuť piva nahradil pocit fenyklu, lékořice a mýdla. (Od té doby jsem ten nápoj nepožil. Mám stále vztek, že nějaký chytrák slovo pivo zneužil, aby se ten vývar lépe prodával. A stále se kořenové „pivo“ dobře prodává.) *2) Olaf požádal farmáře o půl dne volna a jeli jsme do Spokane, koupit si pravé americké pivo, Coors, z Kolorada. Po návyku na evropské chutě piv mi tehdy i to pivo připadalo jak pomyje. (Americké pivovarnictví se od té doby však výrazně zlepšilo!) Cestou jsme s Olafem poslouchali v autorádiu písničky. Olaf si s nimi prozpěvoval a já jsem ho obdivoval, jak rozuměl každému slovu, zatímco já snad tak každému pátému. Ve Spokane jsme se vyfotili na kapotě Fordu LTD. Přislíbili jsme si, že se budeme vídat. Oba nás čekal další rok studií. Olafa v lesnictví na univerzitě státu Idaho, mě v Oregonu. Školy byly 750 km vzdálené od sebe, autem. Jaká ironie, potom, co jsme od Sovětů utekli: Jeho univerzita v Idahu *3) se nacházela ve městě, které se jmenovalo Moskva. Radši jsem zas pokračoval dále na Západ. ____________ *1) https://cs.wikipedia.org/wiki/Kašťa *2) https://en.wikipedia.org/wiki/Root_beer *3) https://en.wikipedia.org/wiki/University_of_Idaho |
| - 53 - |
Prasklá pneumatika auta mě probudila z iluzí nezranitelnosti.
Dobelhal jsem se k benzínce v městečku Connell v téměř liduprázdném
východním Washingtonu. Tam jsem udělal základní chybu. Volal jsem firmě
DriveAway do New Yorku oznámit závadu. Volat jsem jim neměl. Jednak
platbu na novou pneumatiku poskytnout nechtěli, ale hlavně zjistili, že
jsem jel oklikou a že mě tedy zálohu nevrátí. Byl jsem pěkně naštvaný. Majitel benzínky mě vybídl jít s ním do skladu. Tam vytáhl zpoza nějakých technických příruček lahev whisky a vybídl mě si s ním přihnout. Současně mě také vyzýval v Connellu zůstat, že prý má dceru na vdávání a na lidi v New Yorku abych zapomněl. Nakonec mi prodal ojetou pneumatiku, namontoval ji a já jsem se záhy vzdaloval zas na západ, za zapadajícím sluncem. Za Umatillou, kde jsem si koupil veliký meloun, vyměnily pláně východního Washingtonu čedičové srázy, které začaly svírat řeku Kolumbii do stále více exoticky působícího kaňonu. Na obou stranách řeky se tyčily ledovci pokryté sopky. V pátý den od New Yorku jsem dorazil do města Eugene v západní části státu Oregonu. Tam jsem vyhledal další adresu: Nějaké Pilonovy. Každý z výměnných studentů měl předem už z Holandska přidělenou rodinu v Eugene, která by mu pomohla s nalezením a zjištění základních potřeb: Kde je poštovní úřad. Jak najít internát. Kde jsou banky a jak si otevřít účet. Co se stravováním. A společností. Jak porozumět místním zvyklostem a řeči. Mel a Maxine Pilonovi se ke mně vyjímečně skvěle zachovali. Oba měli holandské předky a těšili se, že se o svém Nizozemském původu dozví více. Těšili se, že budou pomáhat Holanďanovi. Když vyšlo najevo, že jsem Čech, usmáli se a zvolali: Tak máme dvojité štěstí – dozvíme se o dvou zemích, kulturách a jazycích najednou! Mel byl makléřem s nemovitosti a docela oblíben. Maxine pracovala v domácnosti a byla velmi činná v řadě dobročinných spolků. Jeden z nich se jmenoval Matky univerzity státu Oregonu. Mel a Maxine pravidelně docházeli do protestantské metodistické církve. Měli čtyři děti, nejstaršího Myrona, pak Lindu, dále Rhondu a nejmladšího Jima. Bydleli jen kousek na jih od univerzity, kam se dalo dojít pěšky za dvacet minut. U Pilonů jsem se stavěl zprvu jen krátce. Mohl jsem si u nich nechat svá zavazadla. Musel jsem hned pokračovat, doručit automobil z New Yorku do cíle u San Franciska, abych tam byl za míň než sedm dní. Už mi zbývaly jen dva. Vzal jsem si dál jen spacák, stan a baťoh. Cestou jsem přibíral stopaře. Role se otočily: Nyní jsem já byl za volantem a tak jsem mohl stopařům splácet svůj dluh za svá vlastní mnohaletá stopování. Cesta do Kalifornie uběhla rychle. Jedle douglasky vystřídaly duby a další suchomilné stromy. Jak jsem se přibližoval k San Francisku, kde jsem na mapě asi padesát kilometrů na jihovýchod od San Franciska našel Sunnyvale 1*) (nyní uprostřed celosvětového nervového střediska informačního průmyslu zvaného Křemíkové údolí *2), kde jsou ústředí firem Apple, Google a mnoho dalších), došlo k rozčarování. Ukázalo se, že adresa doručení auta, Sunvale, byla až o dalších 600 km dál, poblíž Los Angeles. Tak rychle, bez zdržovaček, pokračovat hned dál. V jedné z roztahaných čtvrtí Los Angeles jsem našel místo, kam jsem měl auto doručit. Ukázalo se, že to bylo veliké parkoviště firmy Southern California Auto Auction. Místa, kde se dražila auta. Když jsem po předání auta vyžadoval vrácení mých dvě stě dolarů zálohy, řekli mi, ty si vyžádejte od firmy, pro kterou jste auto sem doručil. Když jsem rozhořčeně naléhal, že mi bylo řečeno, že svou zálohu dostanu při doručení auta, řekli, ať se tedy soudím s firmou v New Yorku. Ani nepomohlo, že jsem přijel do místa dražby s několika stopaři a byli jsme v početní přesile. Přeložili nás do jejich auta a vysadili nás u nejbližší výpadovky na dálnici. Co nyní? Kavalírsky jsem lehkomyslně přistoupil na návrh stopařů, když už jsme blízko, jet se podívat do Mexika. Tak jsme chytli pár stopů a k večeru jsme byli v Tijuaně. Byli jsme už 300 m přes hranici, na mexické půdě, když mě má rozjařenost naštěstí přešla. Uvědomil jsem si, že jsem měl v pase jen jednorázové vízum na vstup do USA a to jsem již vyčerpal, vstoupením do Ameriky před týdnem v New Yorku. Tak na poslední chvíli otočka, ještě to naštěstí šlo a byli jsme zas v Americe. Zas jsme se chechtali a byli bezstarostní, když cestou do Los Angeles nás zatkla policie, museli jsme z auta vystoupit, dát ruce nad hlavu a stoupnoust si tváří ke zdi. „Máte Drogy? Zbraně? Co, vy jste z nějakého Československa??“ obrátil se policista ku mě. „Nikdy jsem o takové zemi neslyšel.“ ____________ *1) https://en.wikipedia.org/wiki/Silicon_Valley *2) https://cs.wikipedia.org/wiki/Silicon_Valley |
| - 54 - |
Do půli září roku 1972, kdy formální program
výuky začínal na Univerzitě státu Oregonu, zbývalo ještě plno času.
Beze spěchu jsem stopoval 1.900 km od Mexika na sever přes Kalifornii
do Oregonu, podél pobřeží Tichého oceánu. Užíval jsem si přírody,
vstřebával jsem úchvatné scenérie, přespával jsem ve svém oranžovém
stanu. V lidech, kteří mi dali stopa, jsem měl střídající zajímavou
společnost. Byli místní i ze vzdálených amerických států, muži i ženy.
Jedna z nich byla s tělesnou vadou a bystrou hlavou. Na svém modrém
baťohu jsem měl připevněnou malou látkovou československou vlajku. Ta
pomáhala se začátky konverzací a připomínala mi mou totožnost. Když jsem dorazil do Eugene k Pilonovům, ukázalo se, že jejich syn Myron se vystěhoval a rodina měla volný pokoj. A tak místo jít bydlet v internátu školy jsem rád přijal návrh bydlet u nich. Zvlášť, když mi ubytování nabídli za symbolický jeden dolar měsíčně. S tím, že se budu podílet na fungování chodu rodiny. Pro stravování měli Pilonovi další dohodu: Každý člen rodiny, včetně mě, bude jeden den v týdnu připravovat večeři a mýt všechno nádobí. Já, který jsem do té doby téměř nevěděl, jak uvařit vodu, natož nějaké jídlo, jsem se také mohl zapojit. Výzvu jsem přijal. Ukázalo se, jak v porovnání s Holandskem se potraviny i pití v obchodech daly v Eugene pořídit mnohem levněji. A také i stravování mimo domu, v rychlých bistrech, kde se hamburgery daly koupit za devadesát centů. Hlava rodiny Pilonových, Mel, občas naložil všechny do svého Pontiacu a zamířili jsme ke Zlatým obloukům. Už tehdy se ta firma honosila, McDonald´s *1), kolika miliardami hamburgerů již nasytila své zákazníky. Velikými písmeny to inzerovali vysoko na svém poutači. Abych se mohl podívat po okolí a možná i někdy za Olafem, začal jsem se zajímat o zakoupení ojetého auta. Přes kontakty Holanďanů jsem věděl o nějakém Billovi Caseym, vedoucím jedné autoopravny. Ten mi po krátké době avizoval, že nějaká paní učitelka v důchodu opravně přivezla své auto a koupila si jiné. Bill mě to její staré nabídl za dvě stě dolarů. Auto bylo víc jak deset let staré, ale že ho paní učitelka používala málo, mělo málo najeto. Potřebovalo vyměnit hlavní píst posilovače brzdy. Bill mi umožnil tu práci provést v jejich dílně, za jeho podpory. Auto jsem koupil a při té příležitosti jsem se přiučil, jak vůbec na autech fungují hydraulické brzdy a jak se o ně starat. Pro pojištění auta mi Pilonovi také ohromně pomohli. Připsali mě jako dalšího člena na jejich rodinnou autopojistku a tak mě pojistné přišlo na mnohem méně, než kdybych si pojištění musel uzavírat samostatně jen pro sebe. Auto mělo značku Rambler (Tulák) *2). Vzhledem k tomu, že nebylo vždy jisté, zda mě to auto dopraví na místa určení, dal jsem mu přezdívku Gambler ( Hazardér ). Netušil jsem tehdy, že s ním já i mí kamarádi, kterým jsem to auto jednou půjčil na dlouhou jízdu, najedeme za příští dva roky ještě dalších osmdesát tisíc kilometrů. Pro zajištění bankovnictví stačila jediná návštěva uvnitř místní banky, prokázat svou totožnost pasem a účet mi hned zřídili. Čas od času mi pak na něj přicházely převody od SHV. Pak když jsem potřeboval nějaké peníze v hotovosti, stačilo přijet autem uličkou k okénku banky, bez vystoupení z auta ukázat již v té době fungující kartičku a peníze mi oknem vydali. Nevěřil jsem té jednoduchosti. Jak porozumět místním zvyklostem a řeči bylo už méně snadné. Když jednou přišli na návštěvu k Pilonovým nějací známí, při loučení se obrátili ke mně a prohodili Why don´t you come and see us some time (doslova přeloženo) „Koukněte se někdy k nám“. Tak jsem se asi po týdnu k nim vypravil, zazvonil na zvonek a vesele prohlásil – „Řekli jste, abych vás někdy přišel navštívit, tak jsem tady“. Chvíli na mě zevlovali, jako bych spadl z Měsíce, až mi nakonec vysvětlili: To se jen tak říká, ale nemíní se to. Je to jen taková společenská fráze. Zdvořile se usmáli, řekli sbohem a zavřeli dveře. Další zážitek vedoucí k porozumění místním zvykům se týkal mé snahy o navrácení mých dvě stě dolarů zálohy složených v New Yorku. Přes poradenské oddělení univerzity UoO jsem započal takzvaný malý soud, jak s firmou v NY, tak s firmou v Los Angeles. Malé soudy se používají pro malé částky, pod pět set dolarů, bez zapojení advokátů, jejichž honoráře převyšují hodnoty, o které se kdo soudí. S ochotnými poradci z univerzity jsem strávil víc jak půl roku, bohužel, bez kladného výsledku, nikdo mi nic nevrátil. Ale zase jsem se ledacos přiučil, jak na Divokém Západě příště postupovat. Období příprav na začátek studií rychle uplynulo a nastal nový školní rok. ____________ *1) https://cs.wikipedia.org/wiki/McDonald%27s *2) https://en.wikipedia.org/wiki/Rambler_American |
| - 55 - |
Z domova i z Holandska jsem byl navyklý, že univerzitní studia
byla přesně stanovená a student věděl léta dopředu, který předmět bude
brát v kterém roce. Pro všechny byl program stejný. Student se nemusel
starat o obsah výuky. Stačilo si vybrat typ vysoké školy a pět let
následovat školou definovaný program. V průběhu přihlašování se na studium v Americe jsem poprvé zažil podstatný rozdíl mezi evropským a americkým přístupem. Zatímco v Evropě musil student (aspoň v té době) absolvovat všechny školou vyžadované předměty, v Americe mu škola předpisovala jen určité jádro oboru studia, vyčíslené v tak zvaných kreditech. K získání titulu si musel student navíc k jádru přibrat další předměty, aby nashromáždil zhruba dvakrát až třikrát tolik dalších kreditů, kolik bylo to jádro. Tedy - studijní program si student musil vytvořit sám. Hodně žáků z toho bylo bezradných, včetně mě. V tom okamžiku přišla velmi vhod individuální poradenská služba poskytovaná univerzitou. Můj školou přidělený poradce se šel nejprve poradit na jejich Katedře slavistiky. Zjistit, co obsahovaly zápisy ve slovenštině a v češtině v studentském „Indexu“ - v mé vysokoškolské žákovské knížce ze Žiliny. Na rozdíl od mé smůly v Holandsku v uznání předešlého studia (viz kapitola – 38 - ) mi po ověření v Oregonu řekli: Jejda, s těmito všemi předměty oznámkovanými na Slovensku bychom vám měli hned udělit titul Bakaláře a dát i kredit do postgraduálního studia! To byl ohromný pokrok. Ale aby škola UoO nebyla jen tak rozdávačná, vhodila pár klacků do cesty. Když ty přeskočím, tak že budu moci nastoupit rovnou do pokročilého studia na Magistra v podnikovém řízení, vedoucího k získání magisterské kvalifikace (Master of Business Administration), ve světě známé titulem MBA 1*). Ty překážky byly rozličné rozhodné testy 2*), konkrétně pro mě zkoušky GMAT 3*) a GRE 4*). Zkoušky jsem musil zdárně absolvovat, navíc k testu TOEFL 5*) (v Holandsku již naštěstí úspěšně složenému), abych se pro studium na MBA kvalifikoval. Hned jsem se na zkoušky přihlásil a předplatil vyžadované poplatky. _____________ 1*) MBA https://cs.wikipedia.org/wiki/Master_of_Business_Administration 2*) Rozhodné testy https://cs.wikipedia.org/wiki/Rozhodn%C3%A9_testy 3*) GMAT test https://en.wikipedia.org/wiki/Graduate_Management_Admission_Test 4*) GRE test https://en.wikipedia.org/wiki/Graduate_Record_Examinations 5*) TOEFL test https://en.wikipedia.org/wiki/Test_of_English_as_a_Foreign_Language |
| - 56 - |
Pojednou si každý student musil samostatně zvolit předměty
tvořící jádro studia a tím si vytvořit svůj učební směr. A okolo něho
si mohl přibírat libovolné předměty, až by nasbíral dostatečné množství
bodů – kreditů – vyžadovaných pro získání titulu. Já jich potřeboval
nejméně čtyřicet pět. Na začátku každého semestru jsem se radil s mým univerzitním poradcem a vybral jsem si předměty, které mě přitahovaly a které by současně byly uznané pro uspokojení požadavků absolvování studia. Které předměty jsem zvolil? Podzimní semestr 1972. Šest předmětů, 18 kreditů. - mezinárodní hospodářství - průmyslová organizace a veřejná politika - podnikatelská etika - dopravní teorie a praxe - problémy v podnikatelské politice - fotografické vidění Zimní semestr 1973, 15 kreditů. - hospodářská praxe řízených průmyslů - filozofie – Kierkegaard - řízení dopravy - řízení distribuce - řízení pracovních sil Jarní semestr 1973, 15 kreditů. - estetika - problémy v mezinárodním podnikání - financování vnitrozemské lodní přepravy - přepravní politika - soukromá obchodní a veřejná politika - golf pro začátečníky Ten poslední předmět si zaslouží možná trochu humorný komentář. Přihlásil jsem se na Golf, ale ani jednou jsem žádný míček neodpálil. Ty vesele odpalovali mí holandští kolegové, kterým scházely kredity v obtížnějších předmětech v jádru, na které se sice zaregistrovali, ale do hodin nedocházeli a zkoušky z nich neskládali. Úmluvou s nimi bylo na mě, abych je za ně složil. Jednoduše jsme se prohodili. Byli z movitějších rodin a mohli si dovolit náležitě mou službu jim odměnit. Tak jsem těch předmětů studoval více, než je na seznamu. Ale dodneška, když vezmu golfovou holi do rukou, míček pravidelně skončí v keřích v nedohlednu. Diplom Master of Business Administration mi udělila univerzita dne 31. srpna 1973. Bylo na něm moje jméno a čtyři podpisy: Kancléře Univerzity státu Oregonu, prezidenta představitelstva, prezidenta univerzity a děkana postgraduálního studia. A také velká pečeť univerzity. Pamatuji si, jak se mi ten diplom nelíbil – v jeho grafickém provedení: Smíchali tam sedm různých stylů písem. Už v té době se mi více líbila prostota, elegance a jednoduchost. S pohledem nazpět to ale bylo úplně jedno, jak ten diplom vypadal. Za celou mojí nyní skoro padesátiletou pracovní kariéru žádný kádrovák nepožadoval, abych mu ten diplom ukázal. |
| - 57 - | Přenesme
se do podzimu roku 1972. Co tebe v té době ovlivňovalo? Začátky v
zaměstnání, možná hledání partnera, ranné rodičovství? Naše životy byly
na rozcestí. Byla to velmi proměnlivá doba. V ČSSR bylo období Normalizace, na základě Moskevského protokolu, podepsaného 27. srpna 1968 ... „Českoslovenští představitelé v tomto dokumentu vyjádřili své odhodlání dosáhnout normalizace poměrů v naší zemi na základě marxismu-leninismu, obnovit vedoucí úlohu strany a autoritu státní moci dělnické třídy, vyřadit kontrarevoluční organizace z politického života a upevnit mezinárodní svazky ČSSR se Sovětským svazem a dalšími socialistickými spojenci.“ 1*) Mezitím jinde ve světě přicházelo denně mnoho lidí o život. V té době nejvíce v průběhu tzv. Vietnamské války. 2*) Do té situace jsem přišel při příchodu do Ameriky. Plno mladých Američanů se vyhýbalo povinnému naverbování do armády. Někteří z nich dokonce emigrovali do sousední Kanady. V Československu se Vietnamský konflikt projevil také. Mí rodiče, coby učitelé, byli zapojeni do výuky Vietnamců, v rámci „mezivládní dohody (pro) zvyšování kvalifikace vietnamských občanů s omezenou dobou pobytu několika let“. 3*) V rodině Pilonů jsem zažíval i pro ně nezvyklý vývoj. Celostátní televize vysílala neslýchané živé přenosy z amerického parlamentu. Zevlovali jsme na osobní potyčky a hádky mezi do té doby nedotknutelnými zastupiteli lidu a vyšetřování jejich lhaní, 4*) které nakonec vedlo k vyštvání Richarda Nixona z jeho funkce amerického prezidenta, 5*) . Okolo sebe jsem začínal prožívat, jak americká mládež reagovala na stupňující se konflikt se svou starší generací, s rodiči, se státními orgány. Už asi šestý rok se rozrůstalo živelné hnutí „hipísáků“, 6*), zprvu ze San Franciska a pak postupně po celém světě. Hipísové představovali vzpouru proti stávající společnosti, byli pro mír, lásku, přátelství a svobodu. Propagovali spontánní chování, lásku a prosazovali názor, že si člověk má užít života a nebudovat kariéru, nehonit se za penězi. Toto chování bylo často provázeno uvolňováním se s nápomocí drog, nejčastěji marijuanou, 7*). Byl jsem v Oregonu přítomen na několika mejdanech, kde se účastníci „nafetovali“ a jednali pak jako ožralí. Moje zážitky z toho nebyly ty první. Již v Žilině jsem s marijuánou přišel poprvé do kontaktu. Spřátelil se se mnou jeden zahraniční student studující na VŠD. Byl z Kambodže. Chodil na vystoupení Siriusu do Odboráku a občas mu docházely peníze. Půjčoval si je ode mě. Vždy je splatil, někdy až po mnoha měsících. Mezitím mě několikrát zásobil dávkami konopí. Tak jsem už na Slovensku zažil, jaké mělo na mě účinky. Naštěstí jsem si nevytvořil návyk. Na mejdanech v Eugenu jsem byl pak už prozřetelný. _____________ 1*) https://cs.wikipedia.org/wiki/Normalizace 2*) https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%A1lka_ve_Vietnamu 3*) https://cs.wikipedia.org/wiki/Vietnamsk%C3%A1_men%C5%A1ina_v_%C4%8Cesku#Historick%C3%BD_v%C3%BDvoj 4*) https://cs.wikipedia.org/wiki/Af%C3%A9ra_Watergate 5*) https://cs.wikipedia.org/wiki/Richard_Nixon 6*) https://cs.wikipedia.org/wiki/Hippies 7*) https://cs.wikipedia.org/wiki/Marihuana |
| - 58 - |
Dostal jsem avízo z přístavu v Portlandu v Oregonu, že tam pro mě
dorazila dřevěná bedna. Abych si ji přijel vyzvednout. Bedna, kterou jsem před několika měsíci začátkem léta 1972 osobně vyrobil v Holandsku, obsahovala nejen mé věci. Byly tam i věci Willy, z doby, kdy jsme ještě byli odhodláni žít během mých studií společně v Americe. Do přístavu jsem přijel s pilou. Bednu jsem rozřízl napůl a vzniklou menší bednu s věcmi Willy jsem jí odeslal zase zpátky do Holandska. Byl to terapeutický prožitek, uzavření jedné mé životní kapitoly. |
| - 59 - | Z Česka a i z Holandska jsem byl vedený k tomu, abych měl už předem připravené mínění, abych nepřipadal jiným jako hlupák. Překvapovalo mě, jak Američané na rozdíl od Evropanů, když něco nevěděli, jednoduše přiznali, že to neví a vůbec se za to nestyděli. Byl jsem navyklý, že v mém dosavadním okolí lidi blafali jenom aby se nezdálo, že něco neznají. Vymýšleli si výmysly, věřili jim a podávali je jak dokonalí herci tak, že jim je ostatní „žrali“. Po seznámení se s novou kamarádkou Emily (o tom vývoji snad v nějaké příští samostatné publikaci) jsem byl jakoby u zkoušek. Když jsem prohlásil, že „Američani jsou málo vzdělaní, mělcí maloměšťáci“ (o čemž jsem byl ostatními v Evropě do té doby přesvědčován), dostal jsem od té kamarádky otázku: „A kteří z Američanů, které osobně znáš, jsou takoví?“ Odvětil jsem: „Hmmm.. počkej.. vlastně žádný, které jsem potkal. Ale všichni ti ostatní takoví jsou! “, tvrdil jsem nadále dogmaticky. Trvalo mi dlouho, vlastně na tom ještě stále pracuji, se těchto předsudků zbavit. |
HISTORIE POUTĚ VÍTKA NA ZÁPAD |
|
| |
| Druhý díl - Kapitola - Obsah 35. Tři motivy proč opustit vlast 36. Pokus o únos 37. Výstřely v hale a žádost o azyl 38. Na uprchlickém rozcestí v 1970 39. První uchycení se 40. Zase studentem, na NOIB 41. Tvorba nových přátelství na Nijenrode 42. Zaplétání drátů do betonu 43. Jak se stát tlouštíkem 44. Vyříkání si s kapelou 45. Co dělat po studiích v Holandsku 46. Růžové vyhlídky a málem svatba 47. Následky odchodu 48. Zas dále na Západ | |
| Třetí díl - Kapitola - Obsah 49. Z New Yorku dále na západ 50. Na výpadovce z New Jersey 51. Jak mapy šálí 52. Olaf málem spadl ze žebříku 53. Majitel benzínky mi nabízel svou dceru 54. Zabydlování se v Eugene 55. Rozdíl mezi evropským a americkým přístupem 56. Jak si vytvořit svůj vlastní učební směr 57. Proměnlivá doba 58. Řezání bedny 59. Překonávání předsudků | |
| Úvod Napadlo mě, že by možná čtenáře VN mohlo zajímat, jak se Vítek vlastně dostal na Západ. Už více lidí mi navrhovalo, abych z toho sepsal jakousi reportáž, která by je zajímala číst. Tak jsem se do ní pustil. Dal jsem jí pracovní název, HISTORIE POUTĚ VÍTKA NA ZÁPAD. Organizace publikace Snad obden nebo jak mi to vychází sem přidávám krátké kapitolky. První kapitolku jsem uveřejnil v pátek 1. března 2019 a postupně skoro každý den jsem přidával další. První díl jsem ukončil publikováním 34. kapitolky dne 27. dubna. Druhý díl jsem začal publikovat 8. května 2019. S uveřejňováním Třetího dílu jsem začal 26. června 2019. Sled na stránce jsem změnil od původního uspořádání kapitolek odspodu nahoru na více logické odshora dolů. Nejnověji přidanou kapitolku tudíž najdeš úplně dole. Sleduj čísla kapitolek vlevo a bude to snad jasné. Na začátku i na konci prvního dílu jsem uvedl Obsah s krátkým popisem kapitolek, s možností kliknutím na jednotlivé kapitolky hned se dostat k textu té kapitolky. Právnické prohlášení Všechen text zde uvedný je výhradní vlastnictví Vítka Širokého. Pokud by někdo měl zájem o přepublikování, tak jedině s mým písemným svolením. Bude-li někdo v textu zmíněný mít výhrady proti mému publikování jeho-jejího jména a s ním spojeným textem, dej mi prosím vědět e-mailem a já text náležitě upravím. Kontakt e-mailem |