Vítkovy noviny listopad 2013

	30. sobota. Vesloval jsem za pošmourného počasí a přesto jsem našel zajímavé motivy k fotografování. Ryba, vznášející se kužel, dřevorubecká trofej od pilného bobříka! Podívej se sem na více. Odpoledne se chystám jít pomáhat s přípravou aukce v pospolitosti unitářů.
29. pátek. Úspěšně jsme oddolali největšímu náporu prodejců v roce, abychom si šli něco koupit. (Tento den se prodá v USA největší kvanta zboží. Podle některých statistik se nakoupí v tento jediný den víc než polovina všech dárků k vánocům, které jsou ještě skoro měsíc vzdálené.) Já jsem strávil skoro půl dne v autoservisu, kam jsem jel nechat vyměnit letní pneumatiky za zimní. Vzal jsem si tam s sebou počítač, přesměroval úřad a pokračoval tak v běžné práci. 28. čtvrtek. Od čtyř do devíti večer jsme hodovali na tradiční svátek Díkůvzdání s osmi přáteli z pospolitosti unitářů, v domě jedněch z nich. Podívej se, čím jsme se cpali. Mezitím Karla je dál na cestě. Bude s dvěma kamarádkami v Moab, kochat se přírodou v Národním parku Arches (Oblouky).
Jestli někdo prohlašuje, že skif je labilní, podívej se na Isaka v závodní kanoi (žluté). Jakoby byl v prťavé skořápce!	28. čtvrtek. Ráno jsem si přispal, čekal na sluníčko. Až v půl deváté jsem odrazil od doku, za -3°C . Sluníčko prosvítalo vrstvami mraků, okolo břehů byl závoj ledu, i v deltě na postranních ramenech. U mostů jsem pookřál. Na Kolumbii jsem se honil s kamarády z vodáckého klubu. Nedařilo se mi dostat se do dobré pozice pro focení, stále mi ujížděli. Na závěr jsem si dopřál pětapadesát temp podél doku. Viz fotky. 27. středa. Pracoval jsem celý den v kanceláři, zas až do večera.
26. úterý. Ráno jsem si za -3°C zavesloval v klidné vodě, pak se v ní vykoupal. Zbytek dne jsem strávil prací v kanceláři až do pozdních hodin. 25. pondělí. Na stepní pláži v levé části obrázku je místo, kde jsme kampovali. Věnovali jsme Karle dvojitou nafukovací matraci a elektrickou pumpu a jiné drobnosti, přeložili vše ostatní své věci z domečku zas do našeho auta, prošli jsme ještě informační středisko odkud je fotka napravo. Ta si zaslouží trochu víc popisu. Úroveň hladiny Solného jezera je okolo 1280 m.n.m, tedy o něco výše, než vrchol Klínovce. Voda byla dříve výše, jak je zřejmě z fotky vidět. Jednu dobu byla přístupová hrázová silnice pod vodou, asi deset let. Kopec na ostrově je fous přes 2 km vysoký, a ty hory na obzoru až 3 a půl km. Jmenují se Wasatch Range. Na jejich úpatí se rozprostírá Město u Solného Jezera (SLC) v nadm. výšce okolo 1400 m. Okolo desáté dopoledne jsme se s Karlou rozloučili. Ta ještě šla fotit volně se po ostrově pasoucí bizony. Em a já jsme se pak střídali při řízení a za jedenáct hodin jsme dorazili domů, znavení a posmutnělí, že setkání bylo u konce. Zde jsou fotky z tohoto dne. A tady je líčení o našem Díkůvzdání v Deníku Karly.
	24. neděle. Pak jsme se rozloučili s Evanem, ten odletěl zpět do Portlandu. Karla, Em a já jsme přejeli oklikou do Solného jezera přenocovat v primitivním kampu na úchvatném ostrově Antelop. Byli jsme tam úplně samotní. Večer hvězdy i mléčná dráha zářily neskutečně jasně. Víc fotek z cesty na ostrov Antelop.
24. neděle. Po ponocování jsme se vzbudili pozdě a pak museli uhánět, abychom stihli koncert chorální hudby ve fantastickém Tabernaklu, ve světově známém ústředí mormonské víry. Byl to nádherný zážitek, silně působící na city. Mormoni dávají rodinu na první místo. Seděli jsme hned vedle hlavního hlasatele a sledovali perfektně provedený půlhodinový koncert, který byl natáčen a současně i vysílán televizí. Po skončení se nás ujaly mormonské misionářky, ve dvojicích, a nabídli nám prohlídku částí katedrály přístupné veřejnosti. Do působení mormonství jsme byli pak ponořeni po dvě další hodiny. Zde je trochu o mormonském chrámovém sboru. A tady je více povídání o mormonství, pro ty více zvídavé. Poobědvali jsme zpět v kampu, kde nám umožnili nechat domeček až do pozdního odpoledne bez dalšího poplatku. (Jedna noc stála 40 dolarů a v tom je použití elektriky, vody a odpadu, wifi, bazének, přístup k prádelně, koupelnám, WC, ap.) Odpoledne jsme strávili procházením renovované části města, kde se v 2002 pořádaly olympijské hry. Karla ukazovala v tamní kavárně Starbucks které z jejích nejnovějších návrhů jsou obchodně uvedeny do výzdoby i prodejního zboží. Také tam poblíž byla veliká nástěnná malba s hříčky se slovy a s obrazem jako z věhlasného alba Beatles. Karla mě vyhecovala zapojit se do vřavy (viz obr. napravo). Po prohlídce butik jsme se toulali po východní části města, stoupající k horám, kde jsme našli plno rodinných domků i pořádných vil, kde asi v době, kdy to ještě bylo zákonné, žily rozvětvené rodiny pod jednou střechou. Vyjeli jsme až k univerzitní nemocnici, odkud byl hezký výhled na město směrem k západu.	Fotky a videjko z koncertu, prohlídky svatostánku mormonů, a města u Solného jezera.
	23. sobota. Po ranní procházce jsem pomáhal Karle v tréninku na nandavání řetězů na kola, činnost, kterou snad nebude potřebovat, ale chtěla být připravená. Šlo to ztuha. Pak jsme všichni šli lyžovat. Karla byla nadšená, neboť se připojila i jedna bývalá její spolužačka ze studií v PLU, Cassie, která nyní pracuje v Park City. Ty dvě se pak spojovaly po videomobilu s ostatními kamarádkami. K večeru jsme sjeli zas zpět do Města u Solného jezera, utábořili se v kampu nedaleko středu, a šli na večeři do pivnice Na Hraně pouště v přebudovaném bývalém depu tramvají. Tam jsme se sešli s přítelem Karly, Eduardem, a jeho otcem a přítelkyní. Otec při přivítání naléhal na to, abychom ho oslovovali, "Franta". (Jeho prarodiče přišli z Česka.) Uměl pár českých vět. Matka Eduarda je původem z Filipín. Pěkná míchanice. Po veselém posezení a popovídání jsme se rozloučili. Ne úplně; v kampu se k nám Eduard ještě připojil na máčení se ve venkovním bazénku výřivky, kde jsme dál povídali ještě dlouho do noci. Díky nižší nadmořské výšce (SLC je v 1400 m.n.m.) byla noc teplejší, než předešlá. Fotky z tohoto dne.
22. pátek. Karly a Em nakoupily součásti našeho výročního pohoštění ku dni Díkůvzdání. Ten svátek jsme si posunuli o týden dopředu. Všichni jsme se zapojili do přípravy jídel a díky tomu, že Karla v domečku měla vše potřebné nádobí, vodu, plyn i elektriku, večeře se moc povedla. Pak jsme hráli společenskou hru a spokojeně usnuli. Přes noc bylo 12 pod nulou. Fotky z hodování.
	22. pátek. Po načepování a probrání se z cenového šoku, kolik ten domeček na kolech spotřebuje benzínu, jsme přes hory přejeli z SLC do Park City, kde Karla měla pracovní pohovor. Zatímco Karla prověřovala možného zaměstnavatele, Evan, Em a já jsme se zamíchali mezi společenskou smetánku v jedné z mnoha kaváren tohoto na snobství hojně zásobeného oddychového horského střediska. S Karlou jsme se pak utábořili v kampu u jezera Jordanelle, směrem na Heber, v nadmořské výšce asi 1800 m. Karla mě už předem požádala, abych jí pomohl s izolováním trubek a výpustí z nádrží odpadu pod podlahou jejího domečku. Společně se nám to povedlo, a mohli jsme vyrazit na lyže - tedy, Evan a já. Víc fotek.
21. čtvrtek. Pokračovali jsme z Boise v Idahu střídavě pustinou a zemědělskou oblastí, ale hlavně pustinou, do pánve Velkého Solného Jezera v Utahu. Zde je trasa (a z družice). Mezitím od jihu se přibližovala Karla, ve svém obytném domečku. Po šesti hodinách jsme se setkali v kampu kousek od středu Města u Solného Jezera (dále SLC), a kousek od jeho letiště, kam měl večer dorazit syn Evan. Matka a dcera si padly do náručí, neviděly se víc, jak dva měsíce! Po zabydlení v táboře šly ženy nakupovat a já pracoval, díky připojení na wifi. Mrzlo a občas sněžilo. Večer jsem vyzvedl Evana. Ten a Karla si ukazovali fotky na svých počítačích. První noc strávená ve stísněných podmínkách v domě na kolečkách proběhla kupodivu bez třenic. Více fotek z tohoto dne.
	20. středa. Po horké sprše jsem doma naložil s Emilí auto a vyrazili jsme na tisícikilometrovou cestu do Utahu. Dnešní den jsme zakončili napůl cesty, v hlavním městě státu Idaho, Boise. Tam se vyskytuje početná menšina Basků. Tak jsme povečeřeli v jedné z jejich hospůdek. Zde je trasa naší dnešní cesty. Přenocovali jsme v podnájmu u jedněch neznámých mladých manželů. Ubytování jsme si zajistili přes internet.
20. středa. Bylo mínus dva a na Kolumbii měly vlny bílé hřebeny. Vyrazil jsem a vzápětí se mi příboj přelíval přes skif, zadek a do kokpitu, seděl sem zmáčený a s nohami po kotníky v ledové vodě. Nedal jsem se odradit, houbičkou vytrvale vybral několikrát vodu, vzal to deltou, ale pro malou vodu jsem se musel vrátit, pak překročil Kolumbii na závětrnou stranu a přece jen se dostal dostatečně proti proudu, abych si hezky zacvičil. Co zacvičilo s vlnami ale nejvíc bylo sluníčko. Jak vyšlo, tak je krotilo, a během hodiny je úplně mělo v lati a hladina byla hladká. Na závěr jsem si zaplaval podél doku, tentokrát padesát temp, trochu do zásoby, protože příštích několik dní budu mít pauzu. Více fotek z veslování a ze stavby bytovek poblíž doku.
	19. úterý. Kočka Mňoukí se utábořila na mě, když jsem upadl ve spánek. Peníze jsou bance! Koupě dalšího kluzáku a vlečného vozu z Litvy byla uzavřena. Večer jsme se šli poučit o ekopotravinách shlédnutím dokumentárního filmu v muzeu.
18. pondělí. Bylo 2°C a klidná voda, nad ní se válely mlhy jak nad nějakou tajemnou bažinou. Světlo bylo ponuré. Snažil jsem se i tak najít nějaké motivy k fotografování. Podívej se. Vzal jsem to k peřejím a horní haldě. U doku jsem zas hupsnul do Kolumbie a cítil se báječně.. V práci jsem zas posunul žebříček služeb o stupínek výše k možnému uzavření prodeje dalšího kluzáku.	Volavka seskočila z větví s příšerným skřekem.
	17. neděle. Pomáhali jsme slavit Judy její sedmdesáté páté narozeniny. Mimo nás osmi šlapačů bylo přizváno sedm dalších blízkých přátel Monteho a Judy. Oslava se konala v jejich domě. Tentokrát ne systémem potlachu, ale M+J poskytli všechno pití i jídlo. A dárky jsme měli zakázané přinést, pouze humorná urážlivá přáníčka byla povolená. Mluvil jsem déle s Jackem (85 let); ten byl dříve atletický, nemusel se dívat na to co jí, pije, nyní mu odumírají nervy ve spodních končetinách, nemohl spát a jedině díky lékům nyní může, ale má to postranní účinky... poučení pro mě.. snaž se vyvarovat lékům, jak dlouho můžeš. Jsem ohromně vděčný, že prozatím stále žádné nepotřebuji. Fotky z oslavy, také pár portrétů.
17. neděle. Odpoledne jsme s Em vyrazili po několika pokusech, kdy jsme vždy narazili na cedule, vstup zakázán, které Em odradily, na osvědčený okruh ke hřbitovu starousedlíků. Povedlo se mi přesvědčit Emily jít pro ní jinou, neznámou trasou; místo po polní cestě pěšinou.
	17. neděle. V kostele unitářů jsme se dělili o radosti i strasti zapalováním svíček. Téma tentokrát byly narozeniny místní pospolitosti - před dvaceti osmi lety byla založená několika rodinami, hlavně aby ve zdejším údolí osídleném konzervativci byl nějaký ostrůvek osvíceně smýšlejících a věřících lidí, kde by jejich děti viděli, že se na život a svět okolo nás dá nazírat také jinak. Humorné dnes bylo, jak obr Vern zpíval a hrál na malinkou ukulele. Ze zakládajících členů se zúčastnilo asi pět. Celkem přišlo asi čtyřicet lidí. Další hlavní téma mše bylo: Né víra, ale úmluva: Ať je jakkoli nejhůře, stále můžeme udržovat náš vzájemný vztah. Podívej se na více fotek.
16. sobota. Pomáhali jsme s Em s organizací posezení za vstupné komorního večírku místní symfonie. Je to kulturní i výdělečná akce současně. Pořádána byla v místním muzeu, kde hned v bezprostřední blízkosti byla výstava panenek. Poslechli jsme si řadu pěkných skladeb, a jak hosti odešli, asi ještě hodinu jsme sklízeli po nich do kuchyně, myli, a pak přenášeli mísy, talíře, sklenice, dekorace, ubrusy atd. do skladu symfonie. Zde je více fotek.
Dnes byl nádherný den.	16. sobota. Byly čtyři stupně a sluníčko, poklidno. U písečného ostrova se shlukovalo plno kanadských hus. I u peřejí jich bylo několik. Okolo projel dvoupatrový kontejnerový vlak, po trati Chicago - Seattle, která vede také přes Wenatchee a okolo stejnojmenné řeky. Víc fotek z veslování.
	15. pátek. Šlapání, peníze rostou po stěnách a přednáška o odstraňování přehrad. V plném počtu šlapačů jsme navzdory nepřízni počasí vyrazili do Leavenworthu po nové cyklostezce v kopcích nad městečkem, pak se v něm nasytili a uhasili žízeň v Polívkovém sklepě, kde na stěnách rostou peníze, a pak se šli poučit do přírodního institutu o odstraňování přehrad.
15. pátek. Jak se tu odklízejí odpadky: Vždycky mě udivuje, jak dokáže jediný člověk (řidič auta, a žádní další pomocníci) za pouhých dvacet minut vybrat odpadky od osmdesáti (80) domácností. Vyfotil jsem ho před domem, jak objížděl naší bezprostřední čtvrť, a stopnul na hodinkách. Šedé kontejnery jsou na běžný odpad a modré na recyklaci. Pro ty přijede jiný náklaďák, také jen jeden člověk.
	15. pátek. Začíná zima! Pohledy z terasy... Mraky jsou lentikuláry, na obzoru hřeben Mission Ridge, kde je lyžařské středisko. Tam se začne jezdit za deset dní, kdy poprvé otevřou vleky a sjezdovky.
14. čtvrtek. Začal jsem velmi zrána, ještě téměř za tmy. Tentokrát mě potěšili ptáci, dnes jedenáct druhů, dvě srnky, a z klidné hladiny metr vysoko skákající lososi. Víc fotek. Zbytek dne jsem se věnoval zákazníkům. Večer jsme si pustili citlivě vytvořený film Láska. Je o učitelích hudby, Jiřím a Anně, kteří se ještě v osmdesáti měli rádi, a když Anna začla být paralyzována, jejich láska podstoupila konečnou zkoušku. Film dostal zlatý palmový list na festivalu v Cannes v 2012.Tady je o něm víc povídání a zde jsou ukázky. Film mě docela pohnul.
13. středa. Pracoval jsem až do pozdního dopoledne. Stálo to za to.	Zdá se, že zákazník z Alabamy si objedná elektrický kluzák!
	12. úterý. Odrazil jsem na vodu za deště, zachumlaný. V docela blízkém okruhu mě oblétl ledňáček! Hezké přivítání. Dál jsem viděl kachny, husy, volavky, racky, potápky, a u koupaliště rybáky v synchronizovaném hejnu snad dvaceti, dělající okruhy a zákruty nízko nad hladinou. Zpět u doku nikdo nebyl, nádhera. Odnesl jsem vesla a zas se krásně vykoupal, jak mě příroda stvořila. Dal jsem si 45 temp, a pak hezky pozvolnou osušku. Báječné. A jak jsem se dooblékal, pojednou přišly poryvy větru, až mi házelo se skifem, když jsem ho nesl na hlavě do loďárny. Krásně načasované. Víc fotek. Zbytek dne jsem strávil prací v kanceláři a doma. Nakoupil jsem si i novou zásobu mých oblíbených zrníček. Měly by vydržet na další měsíc, i když poslední dobou se mi na ně vloupává další člen domácnosti. Potěšily mě zprávy od Pavla a Zdeny.
11. pondělí. I když byl státní svátek, Veteránů, věnoval jsem se zákazníkům. Vyřídil jsem větší zásilku náhradních dílů na Floridu.	Odpoledne jsme pověsili na okraje střechy domu předvánoční světla, zatímco bylo ještě relativně teplo, 10°C. Po vyzkoušení jsme je zas vypli.
	10. neděle. Honil jsem se na skifu s rybou. Ona to nepřežila. Dělám si švandu. Ta ve vodě ano, ale tahle na břehu už svou životní dráhu ukončila před pár dny. Je to druh lososa sockeye, pstruhovitý. Zabarvení jsou když na konci své poutě se vrací zpět na místa, kde se narodili, aby se tam třeli a pak zemřeli. Někteří lososi jsou až křiklavě červení. Víc fotek. Večer jsme u přátel Drew a Cathy shlédli film "Cesta" o životních příbězích čtveřice, která šlapala po 800 km trase Camino de Santiago v severním Španělsku. Zde je ukázka z filmu.
9. sobota. Večer se sešlo u nás doma na "Kruhovou večeři" asi pětadvacet členů místní pospolitosti unitářů. . Zprvu před lety jsem si myslel, že kruhové večeře budou probíhat v duchu náboženském. Tak jsem byl poněkud zdrženlivý se jich zúčastňovat, až jsem objevil, že si lidi povídají o všem možném a když by měl někdo náladu, tak i o unitářství. Ale není to jako na nějaké terapii, kde se sedí v kruhu a všichni poslouchají dohromady. Teď zde z toho "Kruhu" zbylo jen to jméno Kruhová večeře.Snad také, že symbol unitářství je kruh se zapálenou svíčkou uvnitř. Obyčejně si lidi povídají v menších skupinách a procházejí se okolo, aby si postupně popovídali s každým příchozím, ale ne všichni tak. Setkání je stylem "potlachu", tedy kdy příchozí přinesou s sebou i příspěvky( již jimi připravená jídla a nějaké pití, obyčejně každý přinese lahev vína. Takže hostitelé pouze poskytují místo setkání a své příspěvky, obyčejně nějaké hlavní jídlo (to kdyby náhodou všichni přinesli jen saláty a dezerty). Lidi jak přijdou, tak postávají s číší vína a klábosí jak na nějaké koktajl párty (ale nikdo nepije tvrdý alkohol). Pak si stoupnou do řady k bufetu a nandají si všehochuť jídel, sednou si ke stolům a povídají se sousedy. Obyčejně je setkání od šesti do devíti večer, někdy se protáhne do deseti, to zvlášť, když se sejdou zajímaví lidi. Dnes se lidi ani málo neopili (zkounzumovali sedm láhví vína), dobře se bavili, a rozešli se krátce před devátou. Víc fotek.
	9. sobota. Rozkládali jsme v aeroklubu kluzáky a ukládali je na zimu do hangáru. Víc fotek. Večer se sešlo u nás doma na "Kruhovou večeři" asi pětadvacet členů místní pospolitosti unitářů. . Zprvu před lety jsem si myslel, že kruhové večeře budou probíhat v duchu náboženském. Tak jsem byl poněkud zdrženlivý se jich zúčastňovat, až jsem objevil, že si lidi povídají o všem možném a když by měl někdo náladu, tak i o unitářství. Ale není to jako na nějaké terapii, kde se sedí v kruhu a všichni poslouchají dohromady. Teď zde z toho "Kruhu" zbylo jen to jméno Kruhová večeře.Snad také, že symbol unitářství je kruh se zapálenou svíčkou uvnitř. Obyčejně si lidi povídají v menších skupinách a procházejí se okolo, aby si postupně popovídali s každým příchozím, ale ne všichni tak. Setkání je stylem "potlachu", tedy kdy příchozí přinesou s sebou i příspěvky( již jimi připravená jídla a nějaké pití, obyčejně každý přinese lahev vína. Takže hostitelé pouze poskytují místo setkání a své příspěvky, obyčejně nějaké hlavní jídlo (to kdyby náhodou všichni přinesli jen saláty a dezerty). Lidi jak přijdou, tak postávají s číší vína a klábosí jak na nějaké koktajl párty (ale nikdo nepije tvrdý alkohol). Pak si stoupnou do řady k bufetu a nandají si všehochuť jídel, sednou si ke stolům a povídají se sousedy. Obyčejně je setkání od šesti do devíti večer, někdy se protáhne do deseti, to zvlášť, když se sejdou zajímaví lidi.
8. pátek. Zabalil jsem zásilku a zodpověděl několik pracovních dotazů. Akorát včas, připojit se na šlapání po nové cyklostezce nad Leavenworthem. Po večeři U Gustava s bavorským pivem a párkem s kyselým zelím jsem šel na přednášku o plavení se po řece na Aljašce. Mladá žena zopakovala trasu, vzpomínkově, na svého otce a nevlastní matku, které rok předtím napadl jeden medvět grizzly a oba smrtelně zranil. Víc fotek.
	8. pátek. Ráno jsem vyrazil na do oparu zahalené Kolumbie. Hezky jsem si popovídal s orlem. Jen mě trochu mrzelo, že moje kamera přestala zaostřovat na dálku a zmeškal jsem pěknou příležitost. Na závěr jsem zas hupsnul do Kolumbie. Víc fotek. Mezitím dcera Karla projela a prochodila za uplynulý týden s kamarádkou Angie kaňony v Arizoně, včetně toho Velkého.
7. čtvrtek. Zatímco jsem v Jižní Karolině doručoval kluzák, vyrazil jsem spolu s přáteli šlapači na brigádu zachraňovat ušáky - tedy pomáhat zaměstnancům ze správy divočiny státu Washingtonu stavět velikou ohradu, kam malincí zajíčci, unikátní pouze pro tento kraj, ale bohužel na vymření, jsou přemísťovaní, aby se zas rozmnožili. Dusali jsme zeminu do hlubokého příkopu, do kterého bylo potopeno pletivo, a pomáhali připevňovat rozvinuté pletivo ke kůlům. Jeden z tamních odborníků říkal, že když před pár lety začali, tak z prvních 40ti do ohrady nasazených zajííčků přežili 4, další sezonu z 80ti 20, a pak z 240 se počet vyrovnal a mohli začít odebírat mladé na “přesazování” do dalších ohrad. Na vypuštění do volné přírody se ale ještě musí domluvit s majiteli okolních pozemků obklopujících oblast divočiny. Hlavně, aby zajíčky nestříleli. Tak je zatím z ohrad nevypustili, i když jim uvnitř ohrad už vyžírají křoviny. Tady je více fotek z dnešní brigády. A tady jsou fotky z brigády loňské. O těch je povídání v mých novinách z 8. listopadu. (Klikni sem pro VN listopad 2012.)
	6. středa. Podruhé od 1964 byl stát Washington vybrán jako zásobitel tradičního vánočního stromu pro umístění před budovu amerického parlamentu v hlavním městě USA, Washingtonu DC. Strom je na okružní jízdě Amerikou, a dnes by na zastávce zde ve Wenatchee. Na mapce v prezentaci je jeho trasa. Více fotek. Večer jsme se šli podívat na dokumentární ilmy o dvou místních legendách, zakladatelích sadařství a o rozkvětu z jejich skromných pozemků ve velkofirmy dodávající ovoce po celém světě. (Auvil a Mathison) . Po kině jsem potřásl ruku následovníku sadařské dynastie Westovi a trochu s ním promluvil.
6. středa. Mrzlo a bylo škaredé počasí. Na vodu jsem se vydat hned nemohl. Musel jsem nejprve zajišťovat doručení kluzáku na opačném konci Ameriky. Jak jsem udělal, co mohl, přesměroval jsem úřad na mobil a vyrazil veslovat. Odměnou mi byl ledňáček, který neodlétl a přímo přede mnou se předváděl, jak umí lovit rybky (viz šipka v prezentaci, škoda, že ta fotka je rozmazaná, ale přidávám jí). Místní ledňáčci jsou ohromně plaší a je to výzva udělat vůbec nějakou fotku. Pak jsem se krásně rozehřál a na závěr veslování se zas vykoupal v Kolumbii. Fotky z veslování. 5. úterý. Strávil jsem den v práci. Večer jsme šli na přednášku o zimním šlapání a pak do kavárny na jazz.
	4. pondělí. Zatímco včera se v pospolitosti Unitářů o hojnosti jen povídalo, dnes na vodě přišla hojnost opravdová: Orel lovil plovoucí snad potápku, umírající losos se snažil ještě dokončit své životní poslání, volavka pózoval a předváděla let, voda v deltě se zrcadlila, kmeny stromů dostávaly inspirující tvary, srnka si mě přišla okukovat, po veslování jsem si zas mohl zaplavat podél doku v Kolumbii. Hojnost byla i technického druhu s řadou komunikačních obtíží. Nicméně den byl nádherný a činorodý, dokonce i výdělečně příznivý. Víc fotek a videjko z veslování.
3. neděle. Vyšlápli jsme si do kopců na západ od města, na asi tříhodinové šlapání. Byla docela zima. Večer jsme se rozehřáli v pivnici McGlinn. Víc fotek ze šlapání.
3. neděle. Téma mše v kostele unitářů byla: Hojnost. A s tím související (musel jsem zapojit mozek, abych našel antonym): Nedostatkovost, úzkoprofilovost. Toho posledního údajně využívají obchodníci, politici a vůbec všichni, kteří z toho chtějí vytěžit: Podporují strach z neznáma, soutěživost a jsou z toho i války.	Naopak, když člověk zažívá hojnost, může být velkorysý. Cyklus nedostatkovosti lze zlomit tím, že se společnost podělí o to, co je. Trochu mi to připomnělo dobu za totality, kdy nám naši vládci říkali, tady máte vlněné kabáty, buď hnědé, nebo černé, a máme jich dostatek pro všechny. Nepotřebujete být vybíraví, teplé jsou oba.
	2. sobota. Můj kamarád vydal po pěti letech další své CDčko. Šel jsem na jeho uváděcí koncert. Zajímavé na Michaelovi Carlosovi je, že jeho úřední jméno je Karel Polívka, i když původem pochází odněkud ze střední Ameriky. Vyrostl v Kalifornii, kde ho adoptovala jedna rodina českých přistěhovalců, Polívkovi. Proto Polívka. Před snad sedmi lety jsem studoval spolu s Michaelem španělštinu (on, aby se naučil jazyk, který "patří" k jeho vzezření a původu, já, abych mohl zajet za Etiennem do Buenos Aires.) Docela jsme se sblížili. Česky stále neumí. A ani já moc španělštinu. Další zajímavé na Michaelovi je, že dnes před těmi sedmi lety se téměř zabil při autonehodě, kdy si zlomil krční páteř. Je neuvěřitelné, jak se z toho prakticky bez omezení vykřesal. Nosíval jsem mu tehdy jídla, když měl hlavu v kleci. Na koncert přišlo pod čtyřicet lidí, docela jsem Mika litoval, ale o to více ho podpořil fanděním. Zde je ukázka. A víc fotek z koncertu.
2. sobota. Ráno jsem veslovat nešel. Pršelo a já toho využil pro přípravu prodejní dokumentace pro kluzák. Tu jsem měl hotovou k poledni. Mezitím se vyčasilo a já po odeslání dokumentů z pošty pokračoval na řeku. Tentokrát mě tam čekaly značně jiné podmínky a zážitky, než v má rána: Slunce nad hlavou vyžadující brýle. Vítr s poryvy. Vyváděly mě z rovnováhy, když jsem vynořil vesla a lopaty byly svislé. To se mi ještě nestalo. U peřejí znechucený rybář sbalil svůj vercajk - prý, že mu vítr odvával vlasec tak, že se s ním nedalo šmihat a tudíž ani rybařit. Nad koupalištěm jsem uviděl dva velké kajaky s vybavením. Zprvu jsem se domníval, že jsou to nějací dálkoví plavci, kteří splouvají celou Kolumbii. Zdálky vypadali hodně ošumtělí. Ale pak jsem uslyšel střelbu! Ukázalo se, že to byli dva lovci v maskáčích. Dali jsme se s nimi do řeči a po chvíli se jeden pochlubil, že má v kajaku dvanáct kanadských hus, a jednu hrdě vyzdvihnul. A pak ten druhý dvě. Visely jak nasáklé špinavé prádlo. Život z nich vymizel. Víc fotek.
	1. pátek. V plné sestavě osmi šlapačů jsme vyrazili k našemu cíli, hřebenu kus na západ od Wenatchee, kterému přezdíváme, "Dva Prsy". Bylo poněkud pošmourné počasí, ale to nás neodradilo. Navečer jsme se podívali do galerie, kde měla Emily vystavenou svou textilii a pak měli večírek v domě Lynna a Rany. Po uhasení žízně a chutné večeři jsme se všichni dívali na film o tání ledovců na Islandu, Grónsku a Aljašce. Abychom přestali jezdit svými auty nás film docela úplně nepřesvědčil. Víc fotek ze šlapání. Potěšili mě přátelé odezvou na předešlé mé noviny. Jirka napsal z Charlestonu.