Vydavatelství
VN
2019
|
První díl HISTORIE POUTĚ VÍTKA NA ZÁPAD |
| Kapitola |
|
| - 1 - |
V pátek 27. dubna 1956 jsem si z balkonu domu všiml letadla letícího na západ, které dělalo jiný zvuk, než jiná. |
| - 2 - | Vyrůstal jsem v odříznuté vesničce zapadlé uprostřed hlubokých lesů. Nikdo z tamních místních mi ten odlišný zvuk nemohl vysvětlit. Až v létě mi mí bratranci z Prahy, kteří pravidelně trávili své letní prázdniny na venkově pár domů od našeho, ten zjev objasnili. Můj strýc, jejich otec, stavební inženýr, byl nasazený v severní Koreji. Cestoval tam tryskovým letadlem. To dělalo ten jiný zvuk. Ruský Tupolev Tu-104. |
| - 3 - | Koncem třetí třídy základní školy jsem dostal první dvojku z mravů. Naše třídní učitelka paní Dubská, která měla před důchodem, rutinně usínala ve třídě během vyučování. Při jedné z jejích opakujících se výpadků jsem odvedl ostatní žáky k řece, která tekla hned vedle školy. Předstírali jsme, že jsme se utopili. Schovávali jsme se pod vykotlaným břehem. To přišlo vhod mé nové třídní ve čtvrté třídě, energické ruštinářce a tělocvikářce paní Fišerové. Vedení školy přesvědčila, že žáky je třeba naučit plavat. Škola uvolnila peníze na nákup tří pramiček a pádel. Nová třídní mi sice dala další tři dvojky z mravů, nestačilo, že mě i ostatní žáky velmi razantně obfackovávala, ale tolerovala mou účast na týdenní výpravě po proudu Berounky od Plzně v červenci 1958, kterou zorganizovala jako odměnu pro školáky z osmé třídy. Mí rodiče, také učitelé na stejné škole a starší bratr byli součástí týmu jejích pomocníků na vodácké výpravě. Mě bylo jen devět let, ale směl jsem se zúčastnit. |
| - 4 - |
Můj
strýc Bohumil z otcovy strany byl také učitel, dokonce i ředitel.
Předci byli také učitelé a navíc k tomu dobří muzikanti.
Bohumil hezky hrál na housle. Když se můj otec přede mnou a
bratrem chtěl také na housle předvést, utekly z domu všechny
myši a posléze i kočky. Když jsem byl ve čtvrté třídě si můj otec usmyslil, že já musím zachránit (to neříkal, ale tak jednal) tradici hudby v rodině. Z mého náhledu udělal kardinální chybu. Koupil mi tahací harmoniku, s bíločernou klávesnicí pro pravou ruku a knoflíky pro levou. To by ještě nevadilo, ale harmonika vážila skoro jako já v té době a navíc jsem jí musel tahat jednou týdně dva kilometry do školy na lekci a pak stejnou vzdálenost a navíc dokopce zas nazpět domů. Je zázrak, že jsem s tím hned nepraštil. Možná tím, že paní učitelka, pohledná žena s černými kudrnatými vlasy mi fascinovala, i když mi vytýkala některá glisanda a říkala přitom – přece nebudeš hrát jako nějaký šumař !! a učila mě hrát podle not. |
| - 5 - |
V
našem sklepě doma byla pro nás kluky tajemná neotevřená zelená
plechovka barvy khaki. Měla asi jeden litr v obsahu. Na víčku byla
vyražená písmena UNRRA. *) Mezitím mezi kluky ve vesnici probíhala soutěž, kdo najde v lesích větší kus červené gumy, asi milimetr tlusté pružné folie. Daly se z ní dělat vcucnutím do úst bubliny. Když jsi držel bublinu mezi palcem a ukazováčkem, aby neutekl vzduch, mohl jsi s ní praštit někomu o hlavu. Bublina praskla a udělala značný hluk. Dělali jsme to i během vyučování ve škole. Při pátrání po gumě jsme si také všimli malých pečlivě složených papírků (někdo nám řekl, že cigaretových), na kterých bylo prťavým písmem vytištěno česky plno textů. Těm jsme nevěnovali pozornost, až nás starší kluci vyzvali, přečíst si to. Vyvalili jsme pak oči. Stálo tam, že to, co nám naši vůdci říkají a píší v novinách, jsou nepravdy. Už nějakou dobu jsem si všímal nesrovnalostí mezi oficiálním šířením v našem tisku a rozhlasu s tím, co jsme viděli okolo sebe a slyšeli od dospělých a starších kluků. A tak ty papírky začly mou mladou mysl nadále ovlivňovat. Z doslechu jsme se dozvěděli, že ty papírky přináší vítr od západu v balonech s náloží, která byla načasovaná tak, aby vybuchla právě nad naší vesnicí a papírky rozprášila. O konceptu propagandy jsem do té doby neměl ponětí. Jo, a tu plechovku jsme nakonec šroubovákem otevřeli. Deset let starou pomerančovou šťávu jsme vypili. ______________ *) více zde - to jsme samozřejmě v té době nevěděli : https://cs.wikipedia.org/wiki/Správa Spojených národů pro pomoc a obnovu |
| - 6 - |
V
mé páté třídě základní školy nás učil mladý učitel. Přišel právě z
vojny. Učil nás balistiku. Házeli jsme po něm v zimě sněhové koule s
kameny uvnitř. Jedna ho praštila do hlavy a tekla mu krev. Byli jsme
strašní. Koupil jsem si při návštěvě v Praze skvělou knihu Rozpoznávání letadel *). Měla stovky fotek od historických po současné, včetně technických údajů, kde byla letadla vyrobená a jak provozované. Při cestách do Prahy s rodiči (hlavní účel – nákupy oblečení) jsem měl také příležitost utrhnout se na pár minut při procházení v ulici Na Příkopech. Bylo tam plno leteckých agentur. Měli Letecké řády, vytištěné na křídovém papíře. Zpět doma jsem je pečlivě studoval. S budíkem a divadelními kukátky půjčenými od máti jsem podle času z balkonu vydedukovával, která to byla linka co zrovna letěla okolo mé vesničky a kam. Nevím, odkud se k nám dostal dřevěný model vojenského bombardovacího letadla. Hodně jsme si s ním s bratrem hráli. Moc jsme ho neukazovali. Byl to americký Boeing B-17. Již dobře jsme s bratrem věděli, že byl podezřelý. Snad abych měl svůj vlastní, pustil jsem se na základě plánku z knihy či z leteckých řádů do výroby dřevěné makety nejnovějšího dopravního letadla, Caravelly. A později i do nadzvukové stíhačky F-104 Starfighter vyobrazené na obalu zmíněné knížky. ____ *) Vydavatelství Naše vojsko 1957 - https://aukro.cz/rozpoznavani-letadel-skopal-kadlec-helmich-hanzal-1957-6937848082 |
| - 7 - |
Už od čtvrté třídy nás všechny naverbovali do Pionýrů. Nosili
jsme bílé košile a červené šátky. Na sponě pásku bylo něco jako co měli
skauti za „buržoustů“, ale trochu odlišené. V páté třídě jsem se
dokonce stal vedoucím naší skupiny. Doprovázel jsem ji na tahací
harmoniku za zpěvu budovatelských písní. Toto se však začlo měnit při příchodu kytary a transistorového radia. Obojí přivezl můj bratranec Ivo z Prahy, na víkendy a celé léto. U řeky mi ukazoval, jak se dalo na kytaru hrát, nejen na jednotlivé struny, ale i mlátit na všechny najednou. To již dovedl opakovat písně, které jsme za tmy chytali na transistorák u rybníka. Ivo dal radio vysoko do naklánějící se lípy, kde se povedlo kolísavé připojení na exotickou a nás fascinující stanici: Radio Luxembourg *). Od osmi do jedenácti večer vysílala v angličtině a hráli něco, co jsme do té doby neslyšeli: Rokenroly, mezi nimi povídání a také jakési kratičké písničky. Byli jsme u vytržení, jako i plno jiné mládeže, jak jsem si hned všiml. A také, že poslouchat tu stanici nebylo povolené vedením ve vesnici. Na harmonice se začal shromažďovat prach. Otec se snažil situaci zachránit a sháněl, kdo by mě mohl vyučovat ve hře na kytaru. Našel nějakého hráče, který dovedl hrát klasiku. Při první lekci jsem byl šokován z přehršle prstokladů, složitosti a hlavně z toho, že ta hudba nebyla vůbec ono, co jsem slyšel po večerech ze zakázaného rádia. Se zpětnou vzpomínkou: Škoda pro mě, že výuka na klasickou kytaru nepředešla příchod „Laxíku“ do naší vesnice. ____ *) https://cs.wikipedia.org/wiki/Radio_Luxembourg |
| - 8 - |
S hospodářstvím země to v 1958 asi moc dobře nešlo. Od šesté
třídy jsem si všímal, jak „režim“ využíval dětské práce. Vozili nás na
přívěsu traktoru nebo v korbě nákladních aut „vejtřasek“ na bramborové,
sazenicové, semenné a jiné brigády. Přicházeli jsme o vyučování ve
třídách. Ale byly to jiné zážitky a nakonec se zpětným pohledem to byl docela dobrý způsob, jak aspoň dostat děti do přírody, byť nuceně. Sbírali jsme také kopřivy a lipové květy, prý pro lékařský průmysl. Dávali nám ve škole jakési body, ale peníze ne. Moje máti také chovala na zahradě včely. Naučila mě dýmat i vyndavat plásty z včelínu, dávat cukrovou vodu. Roztrpčeně jsem sledoval, jak jsme si nesměli žádný med nechat. Vše muselo být odvedeno. To samé s vlnou z našich angorských králíků, které jsem směl stříhat, až nám je všechny tři někdo ukradl. Bylo ale také plno kladného. Učitelé, včetně mého otce, nás žáky vozili na školní zájezdy do Prahy i do jiných míst. Coby přívěšek rodičů učitelů jsem se koncem školního roku také mohl zúčastnit vodácké poutě. Každý rok se sjížděla jiná česká řeka. A když se nikam nejelo, pravidelně o přestávkách ve vyučování ve škole jsme hrávali ve třídě šachy. Na konci školního roku mé šesté třídy jsem měl za samé jednotky dostat odměnu, nádhernou tlustou knihu Klíč rostlin. Můj otec, učitel botaniky, zářil. Těšil se, jak budu kráčet v jeho šlépějích. Ředitel Donát mě koncem června však přistihnul, jak jsem přímo před ředitelnou roztrhal svou žákovskou knížku. Odměnu jsem nedostal, ale zas dvojku z mravů. Otci bylo líto a Klíč mě stejně koupil. Udělal zásadní výchovnou chybu. Knihu jsem asi z trucu neotevřel. O kytkách stále vím pramálo. Jestlipak doma ještě někde je? |
| - 9 - |
Mimo dvou jiných kluků ve vesnici jsem se kamarádil i s
klukem,
kterému jsem dal přezdívku Olaf. Toho jeho rodiče už od šesté třídy
začli posílat k nějaké paní Vlasákové na soukromé hodiny němčiny.
Protože vyučovala i angličtinu, po půl roce jsem v šesté třídě
přesvědčil své rodiče, aby mě k ní také posílali. Angličtinu jsem zvolil kvůli rádiu Luxembourg a letovým řádům. Byl to pro mě třetí cizí jazyk – po slovenštině v rádiu od malinka a po povinné ruštině od začátku čtvrté třídy. Mimo nového jazyka se mi paní Vlasáková snažila vnuknout správné chování a držení těla. Posílala mě zpátky za dveře zaklepat, pozdravit, vyčkat. A napřimovala mě při sezení vedle ní v židli, ukazovala, jak držet tělo zpříma, vzpažením, položením rukou na hlavu a postupně spuštěním paží podél boků dolů. A také mi opatrně prozrazovala, jak i jinak být vzpříma – duchovně. Byla obětí čistek za totality, přesunuta na vesnici, kvůli „buržoáznímu“ původu. Manželovi vše komunisti sebrali a ten předčasně zemřel. Paní Vlasáková uměla i francouzsky. Jezdili předtím s mužem po celé Evropě. Během lekcí se postupně o své zážitky dělila se mnou, jedenáctiletým kloučkem. Měl jsem u ní lekce jednou týdně po další tři roky. Jeden rok jsem přidal i němčinu. Mám na ní nádherné vděčné vzpomínky. Byla to skvělá žena. |
| - 10 - |
Ve vesnici byl i čilý ochotnický spolek. Přes otce jsem se
také
zapojil. Měl jsem trému a mindrák z neumění správně po česku vyslovovat
souhlásku „R“. Do té doby jsem vyslovoval R bez použití jazyka a jen
chrčením v hrdle. Moje učitelka angličtiny, paní Vlasáková mi z toho nádherně a účinně vysvobodila, jednoduchým trikem. Navrhla mi, abych si představoval, že pokaždé když přišlo R, vidět v něm místo toho dvě souhlásky za sebou, DT .. a tvořit R jazykem vibrujícím o patro a zadek zubů, horních řezáků a snažit se přitom říci to DT. Po několika týdnech jsem říkal R jako většina Čechů. Hodně mi to pomohlo v sebevědomí a při ochotnictví jsem postupně ztrácel trému. |
| - 11 - |
Snad asi změnami v pubertě jsem se z dosavadního extroverta od šesté
třídy stal po dlouhá léta introvertem. S jediný klukem, se kterým jsem
mluvil do konce základní školy, bylo se spolužákem Bohoušem. I on se
tak choval. S ostatními jsme vůbec nemluvili. Uzavírali jsme se do
svého vnitřního světa o který jsme se dělili pouze jeden s druhým. Bohouš neměl snadné mládí. Bydlel jen se svou mátí, po nuceném odsunu z Prahy, dole ve vesnici vedle starého mlýna. Dělali jsme rošťárny, lezli jsme do opuštěných domů, psali jsme redakci New York Herald Tribune (a byli šokováni, když nám odpověděli), chodili do vodáckého kroužku a postupem doby zápolili o přítelkyně. To poslední nás nakonec rozdělilo. Také, že se Bohouš nakonec odstěhoval zpět do Prahy. Odtrženě jsem také prožíval odstrašující příklad v osudu mého o čtyři a půl roku staršího bratra, se kterým jsem byl do té doby od malička velmi sblížený. Když se nedostal na dvanáctiletku, bylo mu asi jedno, kam bude chodit. Musel pak dojíždět do Kladna – na hornickou či hutnickou a posléze strojnickou průmyslovku, bydlet tam přes týden v internátě, být vystavený škodlivým vlivům, pití, dostat žloutenku a podrobit se ponižujícímu návratu opakovat poslední ročník v základní škole zpět doma, aby měl kde být. Postupně jsme se jeden od druhého oddálili a trvalo dalších víc jak padesát let, než jsme se zas sblížili. To již naši rodiče nežili. |
| - 12 - | Asi od sedmé třídy mi otec domluvil s plaveckým oddílem v Berouně, že bych se k nim mohl připojit. Byl to jeden z mých prvních kroků v osamostatňování se. Dojíždění na trénink totiž znamenalo, že jsem musel odjet sám vlakem trojkou odpoledne, vyčkávat v Berouně až na plovárně začal výcvik a po něm pak zas vyčkávat, až odjel vlak kterým jsem dorazil na naši zastávku půl hodiny před půlnocí. Ze zastávky domů to bylo skoro kilometr téměř stále ve tmě. Cestou ale svítilo někdy až pět žárovek. Mezi nimi jsem vídával spousty nočních příšer a duchů. Ještě později jsem se vracíval, když oddíl jel někam na závody. |
| - 13 - |
Během letních prázdnin po sedmé třídě mě rodiče poslali do
pionýrského tábora. Sami v té době odjeli na delší dobu někam po
Slovensku. V táboře jsem očekával Setona, divočinu, jak si budeme
rozdělávat oheň třením dřevy, spaní pod širým nebem. Místo toho nás ubytovali na dvoru školy ve stanech s dřevěnou podstavou a bytelnými postelemi s matracemi. Daleko od koupání. Ráno nás učitelé nutili do obcházení tábora za povinného zpívání budovatelských písní. V noci do držení hlídek s baterkou. Zažil jsem zničení kanoe, kterou jsem tam dlouho vyřezával z borovicové kůry. Pachatelé byli mí dva spolubydlící. A coby poslední hřebík do rakve mé očekávané romantiky bylo to, když vedení tábora při přípravě na slavnostní vatru nařezali polena motorovou pilou a sbili je do tvaru krychle jako srub. Odjel jsem domů na vlastní žádost, rozčarovaný, o týden dříve. Snad ze trucu jsem se připojil k ničivému tažení vesnicí s mými brajgly bratranci. Jak po nějaké válce po nás zůstaly ruiny. Klukům u lesa, kterým jsme přezdívali Prkno a Svícen, jsme vybombardovali jejich krásný velký model místního hradu. A na návsi jsem vedl házení cihel do skla výkladní skříně obchodu. Když se mí rodiče vrátili z Tater, otec mě dotáhl na místo činu, spráskal mě tak, že jsem se svíjel bolestí na zemi a pocitem ponížení před všemi lidmi kteří tam a v okolí bydleli. Ti otcovi fandili a skandovali, „ještě mu jich pár dalších naložte“. |
| - 14 - |
Můj otec byl velký fanda do lyžování. I máti. Spolu, když mě
byl
asi jeden rok, mě tahali na Klínovci za sebou na provaze v kartonové
krabici. Zimy byly dlouhé a se sněhem. Dalo se lyžovat přímo od našeho
domu na obě strany. Bratrovi i mě otec opatřil dřevěné lyže s
řemínkovým vázáním, bez hran. Jednu lyži se mi zanedlouho podařilo
zlomit (po prudkém sjezdu z Ryskových polí a kolizí dole s hromadou
klád). Naštěstí se zlomilo jen dřevo lyže a ne má noha. Jezdili jsme
často také přes les okolo Kalu a z příkré loučky mezi Babou a
Jiráskovým vrchem. To už jsme pokročili na lyže s lankovým vázáním,
které se dalo přepínat na běžkaření i sjezdování. Otec nás při každé
příležitosti bral na školní výcvikové kurzy do Krušných hor a do
Krkonoš. Při jednom z nim, to mi bylo asi dvanáct a půl let, mě přimíchal na školení mezi ostatní učitele a spolu s nimi jsem získal v Harrachově průkaz lyžařského instruktora. Ten přišel vhod, když o rok později lesnická škola z Písků sháněla instruktory a dozor pro jejich učně na týdenní výcvikový lyžařský zájezd na Bílý Kříž v Beskydách. O jeho průběhu stojí za to se trochu více rozpovídat. Přibližovala se sněhová bouře, když jsme se tam ubytovávali. Ta nás nakonec na Bílém Kříži odřízla na plné tři dny od civilizace. Další kalamita byla, že půlka chaty byla už obsazená a pro všechny lesní učně nevybylo místo. Jedenáct z nich muselo do menší boudy vedle té hlavní. Tam bydlely kuchařky a pomocnice. Mě vedení lesní školy pověřilo, abych tam s jejich jedenácti lesáky bydlel také a dozíral na ně. Přehlédli skutečnost, že zatímco učňům bylo sedmnáct let, mě bylo pouze jen něco přes třináct. V té době jsem však vystupoval velmi vážně a tak jsem asi vyvolával dojem, že jsem byl mnohem starší. Abych odvedl pozornost a možné útěky lesáků za kuchařkami, zaměstnával jsem je po večerech výukou lyžařské teorie, museli se naučit důkladné voskování skluznic lyží, na suchu ukázat, jak přenášet váhu z nohy na nohu atd. Mezitím ze sněhové plískavice do chaty dorazil potulný muzikant – kapela v jedné osobě. Vedení zorganizovalo taneční bál. Holky zdravotnice z druhé půle chaty byly nadšené a jak muzikant rozložil své vybavení – zasedl za klavír, jednou nohou ovládal buben, druhou žestě, pro jednu ruku měl trubku a pro druhou saxofon – spustil ryčnou rytmickou skladbu a k tomu pěkně hlaholil. Hned se všem chtělo do tance – ale ouha – až na ostýchavé lesáky z Písků. Ti se někam vytratili. Tak sháňka. Nakonec byli objeveni, jak se schovávali ve sklepě za kotlem ústředního topení. Spolu s ostatními učiteli jsem je pomohl vyhnat na parket tanečního sálu. Zábava se rozproudila a pokračovala po další dva dny. Třetí den vánice ustala a obloha byla modrá. Lesákům se však nadále zdála černá, protože na ně čekala výcviková loučka. Zase se začli ztrácet. Posbírali jsme je a postupně je během příštích dnů učili udržet rovnováhu, hned nepadat a některým i dokonce předali um jak zatáčet. Hlavní však uspokojení dostali lesáci z navázání kontaktů se zdravotnicemi. Vzniklé vztahy zůstaly některým na celý život. |
| - 15 - |
Kniha
Rozpoznávání letadel, kterou jsem si koupil v páté třídě základní školy
mě nadále fascinovala. Můj otec si všiml mého stálého zanícení a zmínil
se, že on, coby mladý muž, se také chtěl stát pilotem. V jeho době prý
stál výcvik ale tolik, že si to nemohl dovolit. Začátkem mé osmé třídy jsme navštívili blízké letiště poblíž Rakovníka. Všiml jsem si tam u žlutě natřených kluzáků pod křídly jakýchsi červeně natřených závaží. V té době jsem o aerodynamice neměl ponětí. Myslel jsem, že ty kvichty udržovaly křídla vodorovně. Otec zařídil, aby letecký instruktor pan Hrabal z Roztok, člen rakovnického aeroklubu, začal v zimě docházet tři měsíce po odpolednech jednou týdně přímo do mé školy. Do pozemní letecké přípravy se přihlásilo asi osm žáků, včetně mě. Dokončili nás tři. Pokračoval jsem mezitím ve stavbě dřevěných modelů a vytvořil jsem maketu kluzáku VT-109 Pionýr. Čekal mě první rok docházení na letiště. Po jarních teoretických zkouškách, ve kterých jsem uspěl na výbornou, spolu s Jirkou Valentrem z Pavlíkova, následovaly prověrky. Lékařská v Rakovníku (vše dobré, až na malé plíce), výtah z trestního rejstříku od generálního prokurátora z Prahy, posudek z místní školy, atd. Vše bylo v pořádku – až na „charakterové vyhodnocení“ od MNV z mé obce. Jejich zpráva mi zhatila možnost začít hned s létáním. Byla záporná. Šel jsem se s nimi pohádat. Poukazoval jsem na to, že svou zprávu napsali na základě moc staré historie, kdy skutečně jsem byl „brajgl“, ale že nyní jsem se změnil, stal se jiným, byl nápomocný, vzorně se chovající. Nepomohlo to. Dali mi rok na prokázání, že jsem své chování skutečně změnil. Tak jsem docházel rok na letiště bez létání. Během té doby, už v deváté třídě základní školy jsem se rozhodl, že půjdu studovat na Vysokou školu dopravní, VŠD, do Žiliny. Tam ve studiu letecké dopravy dávali ve třetím ročníku coby jeden z předmětů praktický pilotní výcvik. Na ten jsem byl odhodlaný čekat sedm let. Naštěstí MNV mé obce brzdu způsobující mé uzemění za rok uvolnilo a ještě před střední školou jsem směl do vzduchu, začít se učit létat, prozatím v kluzácích. Svůj první samostatný let, solo, jsem uskutečnil před mými patnáctými narozeninami. Od té doby se mi létání stalo celoživotním koníčkem a nakonec i zaměstnáním. |
| - 16 - |
Možná
coby nesdílná součást vyrůstání v socialistické společnosti byly
dobrovolné nucené práce. Už od deseti let nás rozváželi ze školy na
korbách nákladních aut na různé brigády. Většina z brigád byly vítané
radostné příležitosti nemusit se učit místo trávit den ve třídě školy.
Jiné brigády mě ale docela vystrašily, jako například kopání příkopů s
mukly, které střežil voják se samopalem – a nejen je! Pocit se mi vryl
do podvědomí, že zbraní mířil i na nás, na mladou generaci. V obci byly také nucené Akce Z. Zušlechťování životního prostředí. Možná proto „Z“. U nás u rybníka byl s amatérskými výsledky vytvořen Kučerův park, více méně brambořiště, pojmenované tak po místním zaníceném komunistovi. Vzpomínám si na polemické debaty s otcem, když jsem se ho ptal, proč obec neobjedná zahradní architekty a příslušný strojní park a nepověří odborníky, aby zušlechtění provedli tak, jak jsem vídával v různých letových řádech ukazující obdobná upravená místa jinde ve světě. Vítanější nucené brigády, tentokrát však placené, bylo dojíždění na česání chmele. Od šesté třídy jsem každoročně měl od konce léta až do října od šťáv chmele zčernalé ruce. Docela jsem se zacvičil a postupem doby jsem byl schopen načesat průměrně šestnáct až dvacet věrtelů denně. Nejvíc se mi líbila příležitost, když v osmé a deváté třídě jsem získal příležitost místo trhání chmel sušit. Spal jsem v sušárně a budil se každé dvě hodiny na sesýpání pěti úrovní lísek, odvoz už usušeného chmele na hromady v sušárně, plnění volných lísek chmelem čerstvým a udržování ohně. Tato práce byla velice žádaná, protože dobře platila. Dělal jsem s dvěma jinými sušiči po tři týdny, nepřetržitě. Chmelových brigád jsem se zúčastňoval až do svých osmnácti let. |
| - 17 - |
Mí
rodiče byli učitelé a jako takoví žádní podnikatelé, jako třeba byli
jejich příbuzní a předkové. O nich jsem slýchával bokem a nedovedl jsem
si představit, co to obnášelo. Jen jsem si všímal, že když o nich byla
někdy zmínka, mluvilo se ztlumeným hlasem. Z toho jsem vyvozoval, že
to, co dělali, muselo být něco velmi nebezpečného, čeho bych se měl
vyvarovat. Můj první praktický kontakt s podnikáním byl při pomáhání panu Sýkorovi ve stánku se suvenýry hned vedle hradu, ke konci mé základní školy. Pana Sýkoru jsem už trochu znal z místního ochotnického spolku. Postupem času jsem se dozvěděl, že mu „komouši“ všechno sebrali a prý jediné co ho nechali v té době (v 1962) dělat, bylo prodávat ty suvenýry. Předtím vlastnil v obci „Hotel Sýkora“ a v Praze prý měl podíl v Hotelu Paříž, kde se naučil vše od píky. Pan Sýkora nechal mě a spolužáka Jirku přicházet do jeho stánku hned ráno, otevřít a zas odpoledne být až do uzavření, aby tam nemusel být celou dobu sám. Vysvětlil nám, co máme dělat, kdyby náhodou někdo přišel a chtěl si koupit nějaký suvenýr. Jak se nejdřív vyberou peníze a teprve potom se předá žádaný artikl. A tudíž tím se zamezí, že by náhodou někdo se zbožím utekl bez nezaplacení. Svěřil nám několik stovek korun do kasy a začli jsme. Od ochotnického spolku jsem si v té době mohl vypůjčovat mě jinak naprosto nedostupný magnetofon a po nocích jsem na něm nahrával z Laxíku mnou milované Beatles a jiné skupiny. Po ránech jsme nahrávky s Jirkou na plné pecky přehrávali z oken stánku suvenýrů dolů do údolí a směrem k parkovišti, odkud přicházely od autobusů na hrad zájezdy návštěvníků – zemědělců, dělníků z továren a podobně. Zvukové přilákání pomáhalo, ale prodeje suvenýrů byly chabé. Až jsme si s Jirkou vymysleli jedinečnou fintu. Jeden ze suvenýrů, kovaná valaška, stála sto korun. Vyprázdnili jsme obsah kasy stánku. Jeden z nás si strčil těch pár stovek do kapsy a přimíchal se do davu od autobusů přicházejících návštěvníků hradu. Nechal se předejít při vstupu do stánku suvenýrů a stoupl si až za houf přešlapujících nerozhodných nakupujících. Když ti se chystali k odchodu bez či po malicherných nákupech, ten jeden z nás dvou se stovkami v kapse se prodral k pultu a vykřikl .. „ JÁ CHCI TU VALAŠKU !!! a dejte mi ještě tyhle štítky a tamty odznaky! “ A mával přitom těmi stovkami korun nad hlavou. Druhý z nás valašku a jiné požadované zboží předložil a inkasoval platbu. Tu pojednou se již odcházející turisti otočili a davově požadovali prodej dalších valašek, štítků a odznaků. Když se okolo desáté dopoledne pan Sýkora dostavil, nevěřil svým očím, kolik v kase přibylo peněz. Koukl se na stěnu stánku a za chvíli mu začlo docházet. Usmál se na nás a od té doby jsme fintu uplatňovali rutinně, až zboží došlo a panu Sýkorovi další občerstvení skladu „úřady“ zamezily. Mezitím však jsme s Jirkou od pana Sýkory během dlouhých dnů a týdnů vyslechli, co vše bylo potřeba se naučit a dělat, aby provozování restaurací, hotelů a všeho toho co on na vlastní kůži zažil bylo úspěšné, jak mu podnikání po dlouhá léta šlo, rozrůstalo se a jak pak šmahem mu vše bylo zamezeno. Od hovorů s panem Sýkorou se nejspíš mě i Jirkovi vše, co on nám posvěřoval, nezapomenutelně vrylo do podvědomí, protože jak Jirka tak i já jsme v dospělosti z toho s povděkem čerpali ve vlastních podnikatelských snahách a uplatněních. |
| - 18 - |
Co
po základní škole? Už od mé páté třídy jsem sledoval odstrašující
příklad v osudu svého bratra. (viz 11. kapitolka). Když ten se nedostal
na
dvanáctiletku, byl vystaven škodlivým vlivům, ponižujícímu návratu
opakovat ročník zpět v základní škole a pak studiu něčeho v čem nebylo
jeho srdce ani um. Snažil jsem se proto ukončit základku s co nejlepším prospěchem a také chováním, abych mohl pokračovat ve svém plánu dostat se nakonec na vysokou školu dopravní a tudíž k pilotnímu výcviku. Jediná logická cesta se mi jevila nejprve být přijat na střední školu, na dvanáctiletku. Nejbližší byla hodinu pěšky a vlakem od mé vsi, v Rakovníku. Povedlo se a od podzimu roku 1962 jsem začal denně dojíždět. Výuce jsem se věnoval naplno a uspíval. V prvním ročníku jsem byl natolik zanícený své učitele uspokojit, že například v hodině české ústavy jsem chrlil budovatelsky korektní odpovědi a ostatní žáci se začali bát říkat přede mnou něco závadného. To v obavě, že donesu učitelům a budou z toho nemilé důsledky. Mimo docházku do školy jsem se v prvním ročníku věnoval svým soukromým činnostem. Nadále jsem studoval angličtinu, pokročileji, než tu poskytovanou mým spolužákům začátečníkům. Přes Laxík jsem objevil možnost posílání českých knih do Anglie pro jejich knihovny a univerzity. Výměnou nazpět jsem dostával vytištěný učební plán angličtiny vysílaný v radiu na krátkých vlnách stanicí BBC po celém světě (English by Radio) a také veliký časopis, bibli rokerů New Musical Express (NME) vydávaný od roku 1952. *) Tam jsem se dozvídal mnohem podrobněji o všem co jsem slýchal za uplynulé čtyři roky a průběžně denně poslouchal po večerech v rádiu (i když vysílání Laxíku začlo být úmyslně rušeno a dalo se ho hůř poslouchat). V NME bylo také plno fotek mých hudebních hrdinů, kterými jsem si začal lemovat nástěnku vedle své postele. Další soukromá činnost se soustřeďovala okolo organizování prvního samostatného lyžařského zájezdu o vánocích 1962 na Božák. Jelo nás na týden pět kluků, spolužáků, bez rodičů a učitelů. A od jara 1963 jsem mimo školy zas trávil co nejvíce času na rakovnickém letišti. O každé z těch soukromých činností se snad rozepíši dále, v příštích kapitolkách. Na dvanáctiletce jsem mezitím udržoval veřejný profil svatouška a nenarážel jsem. _______ *) https://cs.wikipedia.org/wiki/NME |
| - 19 - |
Má upjatost být svatouškem se od druhého ročníku
dvanáctiletky změnila. Inspirováni naší kontroverzní učitelkou ruštiny
paní Kozlíkovou, která nám jednou přinesla ukázat „Černou Kroniku“ její
třídy z Prahy, kam oni psali rozličné tajnosti, jsme si s mými
rakovnickými spolužáky koupili ohromně tlustou knihu s asi tisíci
nepopsanými listy, velikosti snad 35 x 30 x 10 centimetrů. Vzal jsem jí domů a postupně jsem v pověření ostatních vytvářel první stránky, včetně ilustrací. Nazvali jsme jí ČERNÁ KNIHA. Tam jsme postupně potají ručně psali vše, co jsme chtěli vyslovit a přitom nechtěli, aby to naši učitelé věděli. Pečlivě jsme jí ukrývali. Stránky se začly rychle plnit plno humornými a kompromitujícími sděleními o nás i učitelích, kresbami, fotkami i jinými doklady. Jako například asi padesáti smyšlenými omluvenkami předloženými fyzikáři Béďovi Šlajchovi. KNIHA nás spolužáky začla ohromně tmelit v blízkou družinu kamarádů a kamarádek. *) Ve třídě nás bylo třicet šest s pro kluky příznivým poměrem mezi holkami a kluky, na dvě holky jeden kluk. Mimo běžné akademické předměty ve škole jsme také byli podrobeni praktické výuce stavařiny – zedničiny, po dva roky jednou týdně. Pomáhali jsme na stavbě mateřské školky v Rakovníku (kupodivu, ta ještě stojí !) a jezdili jsme na stavby i po okrese. Poznávali jsme se tak i v jiných podmínkách, než v lavicích školy. V Knize je o tom spousta fotek a komentářů. ______ *) Knihu stále nosíme na svá třídní setkání, je už skoro úplně zaplněná |
| - 20 - |
Dům
postavený v roce 1901 mým dědečkem měl od pradávna suchý záchod a
žádnou tekoucí vodu. Bohužel dědeček zemřel záhy, v roce 1920. V domě žily pak jen ženy – ovdovělá babička, dvě dcery dvojčata a jejich sestra, má máti. Začátkem padesátých let minulého století se můj otec, který se do domu přes silné protesty dvojčat těsně před druhou světovou válkou přiženil, poprvé pokusil o instalaci tekoucí vody v domě. Nakoupil trubky, tlakovou nádobu, čerpadlo. Instalace mu příbuznými povolena nebyla. Tyto „krámy“ jsem coby malý klouček objevil, jak rezatily v seníku a podél domu. O deset let později se můj rezignovaný otec pustil do druhého pokusu projekt rozběhnout. Přizval si přitom na pomoc mého bratra a mě. To už jsem chodil na dvanáctiletku. Zručnosti z praktické výuky stavařiny mi však byly málo platné při výstavbě vodovodu v našem domě. Neměli jsme k dispozici žádné stroje jako jsme měli ve škole a tak se vše muselo dělat ručně. Nejhorší bylo lámání skály prakticky od povrchu do hloubky nejméně jeden a půl metru pro přívodní příkop vody od studny do domu. Příkop musel být veden pro neshody mezi příbuznými místo přímo do domu okolo něho dlouhou oklikou. Výkop příkopu trval déle než první světová válka. Dokončení výkopu jsem již nezažil. Ten dolámal brácha s otcem o mnoho let později. V době, kdy - kdybych se do domu vrátil - bych býval šel do vězení. O tom později. Možná bych se však už nyní při této příležitosti měl zmínit o tom, jak ohromně sobecky jsem v době dospívání jednal a co mě k tomu nejspíš vedlo. Zatím uvedu dva důvody, již zmíněné odrazující neshody mezi příbuznými a mé tehdejší plány odstěhovat se po maturitě na vzdálené Slovensko a tam studovat dalších pět let. Jak bývá mezi mladými, budoucnost se mi zdála být v nedohlednu a každý rok byl vnímán jako ohromně dlouhá doba. Vyhlídky na zlepšení vztahů mezi příbuznými jsem pociťoval coby pramalé a přesun na Slovensko nekonečný. Soustředil jsem se proto zejména na sebe, abych v těchto podmínkách uspěl. Asi jsem podvědomě jednal tak, že jedině až když bych nejprve zajistil sebe, své živobytí, samostatné bydlení, stal se nezávislým, mohl bych mít přebytek pro otevření se jiným, přizvání jich do svého bytí a tudíž stát se méně sobeckým. Tak jasné mě toto vše v té době nebylo, jako to vnímám nyní. Tehdy jsem žil živelně a zamindrákovaně, s velkými citovými výkyvy, které jsem řešil extrémy a uzavíráním se do sebe. Tato situace mě provázela po dalších deset let od nastoupení na dvanáctiletku. |
| - 21 - |
Mimo
školy jsem trávil co nejvíce času na rakovnickém letišti. Když mi bylo
asi čtrnáct let, začal mi otec umožňovat vydělávat si skutečné peníze
rozličnými domácími pracemi. Zadával mi nepříjemné a piplavé práce,
jako: Vyprázdnění žumpy dole na zahradě od tam zavezeného popela,
nasáklého výkaly. Vykopání obrovského pařezu od zmrzlého ořechu, včetně
všech kořenů, atd. Peníze jsem hodlal vložit do koupě mého prvního vlastního motorového dopravního prostředku, slaboučké motorky Pionýra, vyráběné v Povážské Bystrici na Slovensku *). Už si přesně nepamatuji, kolik tehdy v 1961 Pionýr stál. Snad tři tisíce korun. Měli ho dole v železářství u Hellebrandtů. Stále jsem rodičům vděčný, že mi věnovali mimo možnosti vydělávat si na zahradě i příspěvek poloviny hotovosti potřebné k nákupu. (Otec používal rozličné vzpruhy, jak mě a bratra motivovat, spojené s peněžní odměnou.) Pionýra jsem od Hellebrandtů koncem jara vytlačil k nám na kopec. Nesměl jsem na něm jezdit až do dovršení svých patnáctých narozenin, které byly napodzim. Ohromné očekávání a netrpělivost jsem nakonec řešil v létě tajnými pojížďkami lesem, než jsem v říjnu vyrazil s řidičským průkazem v kapse na silnice. A tudíž jsem mohl v pátky místo vlakem začít jezdit do Rakovníka do školy na Pionýru, abych pak po škole mohl zůstávat na letišti. Postupem času jsem tam v ubytovně i přes víkend spával, aby mi nic neušlo. Začal jsem létat v plachťácích, byť s potížemi. Jednak s ročním zdržením (viz kapitolka – 15 - ) a ještě horším, díky drastickému omezení financí aeroklubu. Ten od roku 1951 do té doby fungoval v rámci Svazarmu **) jako ve vybájeném „komunismu, každému dle potřeby“. Svazarm byl prakticky na 100% dotovaný státem. Členy aeroklubu stálo celoroční létání finančně pouhý příspěvek na členství ve Svazarmu, které stálo 5 (pět) korun ročně. Vše ostatní bylo zdarma. Omyl – členové museli projít kádrovou prověrkou a když uspěli, museli přispívat dobrovolnou prací v základní organizaci a v propagaci komunistických akcí. V roce 1962 avšak hospodářství našeho státu upadlo do hluboké krize. (Samozřejmě, že se o tom nesmělo mluvit.) Ale na aeroklubu se to promítlo tak, že všechny běžné výdaje – benzín, maziva, opravy, platy povinných zaměstnanců atd. - pojednou museli členové sami nějak zaplatit. A tak členská základna rakovnického aeroklubu pojednou opadla z předešlých přes dvěstě členů na pouhých asi jen třicet. Výcvik byl silně omezen a tak mi nezbylo než zase čekat. Aby se něco vydělalo, připojil jsem se do sekání a prodeje trávy, pěstování sazenic chmele podél startovní dráhy a sběru vzácných kovů. Zbyli jen ti „skalní“, kteří létání milovali natolik, že neodpadli. Chodili však na přelety a já jsem je musel přemlouvat, aby ještě v pozdní odpoledne se mnou odlétli párminutový výcvik. Někteří instruktoři, jako pan Hrabal a manželé Košíkovi byli tak hodní, že posečkali před svými návraty domů. Jsem jim ohromně vděčný. _____ *) https://cs.wikipedia.org/wiki/Jawa_50/555 **) https://cs.wikipedia.org/wiki/Svazarm |
| - 22 - |
Během
dvanáctiletky jsem se ve zbývajícím volném čase podílel v kapele,
kterou jsme se spolužáky Jardou, Pepou a Sášou založili a pojmenovali
jsme se - Termiti *). Byl jsem z kapely tím nejméně
školeným
hudebníkem. Sáša si již přivydělával transponováním skladeb do jiných tónin pro okolní orchestry. Uměl hrát na piano i na bubny. Na ty hrál v naší kapele. Jarda suverénně hrál na klavír jak klasickou hudbu tak swingové skladby, chodil dlouho do hudebky, kterou vedla jestli se nepletu jeho maminka. V kapele hrál na doprovodnou kytaru. Pepa měl také hlubší začátky. Jeho bratranec zpíval v opeře v Národním Divadle v Praze. Pepa se v kapele chopil baskytary. Já jsem byl ex-harmonikář a teprve od šesté třídy jsem objevil, co je kytara. Zato jsem si však díky svým bratrancům z Prahy a s příchodem Laxíku začal osvojovat plno skladeb, kterých jsem měl koncem základní školy již hodně nacvičeno. A nejen těch – i těch od Semaforu, Olympiku a jiných českých interpretů. Tak jsem v naší kapele zpíval hodně solo skladeb a hrál na solokytaru. Začátkem dvanáctiletky jsem si našetřil na kytaru Jolanu, černou s bílou ornamentací, poloakustickou a hlavně s elektrickým snímačem zvuku strun. Zamiloval jsem se do ní natolik, že jsem pro ní ušil i obal. K tomu jsem se od své máti naučil šít na šicím stroji. Koupil jsem brčálově zeleně zbarvenou pytlovinu a na obal jsem přišil jakési popruhy, abych kytaru mohl vozit na zádech jako baťoh a tak se přemísťovat na svém Pionýru. Bral jsem kytaru také na různé zájezdy, do hor a na plavecké závody. Při jednom z návratů z plavání – vzal jsem to z Prahy rychlíkem, který nestavil v Berouně, jen zpomalil - jsem z vlaku s kytarou vyskočil. Málem jsem se zabil. (O tom jsem dlouho nikomu, hlavně svým rodičům, neříkal.) Kytaru jsem rozlámal. Naštěstí sebe ne. Neodrazen, v Rakovníku jsem Na Sekyře možná díky Sášovi, který poblíž bydlel, objevil jednu stolařskou dílnu. Na tlustou fošnu jsem jim nakreslil obrys a oni lupínkovou pilou odřízli křivky toho, co se stalo tělem mé nové kytary. Tělo jsem natřel černou barvou, připevnil jsem k němu krk z vraku mé původní kytary (krk se zázrakem u Berouna nezlomil), elektrický snímač zvuku a struny. Se zatajeným dechem jsem struny utáhnul a sledoval, zda se krk odlomí. Vydržel. Přestože kytara díky plné fošně vážila jak pytel cementu, no, přeháním, ale mnohem více, než ta předešlá dutá, bral jsem jí s sebou všude a stala se mou nedílnou společnicí na příští tři roky. Ještě jsem však potřeboval zesilovač a reproduktor, aby jí bylo slyšet. Zesilovač jsem si nechal nějakým odborníkem v Rakovníku postavit. Abych mohl za drahé součástky a jeho práci zaplatit, našetřil jsem si na to z velké části nejezením obědů ve školní kantině, na které mi rodiče peněžně přispívali a já odběr odřekl. (Možná právě proto jsem se stal na celý život vychrtlým.) Původní reproduktor jsem si půjčoval od promítačky filmů ve škole, až do doby, kdy jsem její zástrčku omylem zastrčil do zásuvky 220 V sítě ve zdi místo do mého zesilovače. Následovala ohromná rána, výbuch, který reproduktor zničil. Musil jsem koupit nový vnitřek a tak školu odškodnit. Při té příležitosti jsme si s Pepou koupili dvě velké bedny od rádií, zamontovali repráky, já do své vložil i svůj zesilovač, přidali jsme tenké železné nohy a byli jsme vybaveni. Začli jsme zkoušet ve třídě Gymplu a pak vystupovat na nedělních tanečních zábavách v Dělňáku v Rakovníku, v mé vsi v Hotelu Sýkora i v místním kině. (Tam si pamatuji, jak Pepova basa, zapojená do velikého tlampače, naše hlasy roztřásla tak, že našemu zpěvu naprosto nebylo rozumět, ale to nám vůbec nevadilo. Hlavně, že jsme dělali veliký randál.) Začli jsme zajíždět na rozličné zábavy po Rakovnickém okrese a dokonce i na nějakou soutěž a docela jsme se stali jednou z prvních vyhlášených bigbítových kapel na Rakovnicku. _______ *) historie Termitů: http://blanikam.net/web/vn/termiti.htm |
| - 23 - |
Od
malička mě každou zimu fascinovaly sníh a led. Rybník zamrzal, místní
nadšenci na něj namalovali modré a červené čáry, dokonce i vybavili
mantinely, pověsili z topolů napříč rybníka osvětlení a hrál se hokej
jak v kanadské lize. Anebo, to se už mohlo hlasitě vyslovovat, na
mistrovství světa či zimních olympijských hrách. Ty jsme sledovali v
hasičárně na prvním televizním přístroji ve vesnici, na skoro kulaté
obrazovce. Také jsme s ostatními dětmi ve vesnici rádi sáňkovali. Oblíbené místo byla tehdy naprosto volná louka, nyní úplně zastavěná domy zvaná Na Sokolí, svažující se k severu, kde sníh krásně vydržel. Nejvíc se mi líbilo lyžování. O něm jsem se zmínil již dříve, ve spojitosti s humornými zážitky z mé účasti na Bílém Kříži s Píseckými lesáky. Následovaly další lyžařské zájezdy. Ty jsem tentokrát organizoval soukromně, mezi roky 1962 až 1969 na Boží Dar v Krušných horách. To byly naprosto se rodičům a učitelům vymknuté se expedice. Vyjednával jsem, zamluvil a předplatil ubytování. To byl rozsah mého organizování. Stojí za to se více zmínit. Obvykle v září jsme si s Jirkou, Olafem a pak i Pepou z vesnice řekli, že se musíme „dát do formy“, abychom na vánoční prázdniny byli v plné tělesné kondici na senzační lyžování na Božáku. První rok, na přelomu roku 1963, nás tam vyrazilo pět kluků. Vytvořili jsme opakující se tradici jezdit tam každý rok na sedm dní; mezi šestadvacátým prosincem a prvním lednem. Vlakem jsme jeli do Karlových Varů. Tam jsme závodili, kdo během čekání na autobus dále na Božák vypije ve Varech víc pramenů poblíž vřídla. Když se někomu udělalo nevolno, dostal mínus body. První rok jsme byli ubytovaní v Zeleňáku (nejhonosnějším tehdy hotelu na Božím Daru). Všech pět nás bydlelo ve stejném pokoji. Lyžování bylo senzační. Vůbec nevadilo, že sníh byl zprvu jen v kolejích polních cest. Kráťa, Olda, Jirka, Olaf a já jsme úvozy sledovali opakovaně, až se Oldovi jednou nepodařilo zastavit před vstupem cesty do lesa. Když se po delší době vrátil, tvrdil, že nemohl zastavit a otočil až u uranových dolů. (Neměli jsme v té době tušení, kolik politických vězňů tam v Jáchymově přišlo o zdraví i životy.) Po vzpružení se plzněmi v Zeleňáku (obsluze vůbec nedošlo, že nám bylo jen patnáct let) jsme zas do sněhových kolejí vyrazili. Díky Kráťovi, který už tehdy byl skvělý fotograf, máme průkazy, jak na nás pivo zapůsobilo. Jirka se zchroumal a při vstávání si zlomil hůlku. To nebylo však nic v porovnání se zážitky na Silvestra. To jsme se, zas již potřebně posíleni pivem, rozhodli vylézt na námrazou obalenou strážní věž, popřát pohraničníkům k Novému roku. Nikdo tam nebyl. Ale telefon v budce vysoko nad terénem fungoval. Po našem rozjařeném popřání někomu na druhém konci drátu jsme naplněni adrenalínem rychle sešplhali dolů, připli si lyže a vbrzku jsme se přimíchali do novoroční vřavy v Zeleňáku. Zevlovali jsme na Sodomu a Gomoru, která se okolo nás odvíjela. I my jsme nebyli nepostižení. Olda vyskočil z okna druhého patra (naštěstí dole byly už hluboké závěje), Kráťa šavloval; na poslední chvíli jsem zachránil magneťák, vypůjčený od ochotníků, překrytím ho ešusem. V první den roku 1963 nás řidič plného linkového autobusu, snad jediný střízlivý, za mrtvolného ticha z Božáku odvezl do Varů. Mezi spolužáky se po našem líčení v průběhu roku rozkřiklo, jak to, že jsme neumožnili účast i ostatním. Tak jsem v září 1963 otevřel možnost všem, s podmínkou, že mi každý přinese svými rodiči podepsaný papírek, „Souhlasím s účastí mého syna/dcery na výcvikovém lyžařském zájezdu v prosinci 1963.“ Tento krok se ukázal velmi prozřetelným ve světle toho, co se později událo. Nashromáždil jsem od spolužáků dvacet papírků, od deseti kluků a deseti holek. Po více korespondování se mi povedlo zajistit ubytování kousek od Zeleňáku ve Sportce, s tím, že budeme mít dvě oddělené místnosti. Když jsme tam na Štěpána dorazili, provozovatel se omluvil, že mezitím ty menší místnosti už pronajmuli někomu jinému. Měli však pro nás jednu větší, s dvaceti palandami, kam jsme se v pohodě vešli pohromadě. V té době nám bylo okolo šestnácti let. Lyžování i večerní zábavy byly skvělé. Pepa, Jarda i já jsme hráli na kytary, soutěžili jsme s jinými partami v Zeleňáku ve zpěvu, zkrátka pohoda. Až když nastala na Božáku krádež lyží, kterou přišla vyšetřovat policie. Záhy ráno, okolo jedenácté dopoledne, když jsme se začli probouzet, vstoupili do naší místnosti dva esenbáci. Při uzření našeho stavu – různě promíchané ve spodním prádle - prvnímu spadla brada a nebyl schopen nic říkat. Ten druhý jen vyhekl, „Ach Bože!“ Ale rychle se vzpamatoval a domáhal se vědomosti, kdo byl vedoucím výpravy. První odpověď, že nikdo, jim nevyhovovala. Během několika hodin esenbáci poinformovali rakovnickou policii, MěNV, svazáckou organizaci a v neposlední řadě ředitele gymplu, že nějaký žák, Široký, je zodpovědný za nepříčetnost na Božím Daru a jestli o tom ví. Když jsme se na Nový rok navrátili do Rakovníka, na nádraží nás již očekávala skupina spolužáků, kteří nás přišli ochraňovat od očekávaného zatčení a potrestání. To teprve jsme my lyžaři zjistili, že se naše „nemorálnost“ provalila na veřejnost. Ředitel Bureš mě zprvu ze školy chtěl vyloučit. Vděčím však papírkům s podpisy rodičů. Ta prohlášení ředitel zkonfiskoval (bohužel kopírky tehdy nebyly), ale díky zasazení povolaných rodičů při jednání s vedením školy naši rodiče ředitele (během tříhodinové diskuze za zavřenými dveřmi - poslouchali jsme venku) jednoznačně usadili a že mu nebylo nic do jejich rodičovství, že s účastí souhlasili a aby si hleděl naší výchovy, když jsme ve škole. Byla to skvělá zkouška jejich rodičovství, ve které uspěli na jedničku. Mě ze školy její vedení nakonec nevyloučilo, ale potrestali nás jako třídu tím, že jsme do konce roku nesměli na žádný školní zájezd. To nás docela mrzelo, hlavně očekávaný, neuskutečněný pak zájezd do Prahy. Další naše výroční expedice na Božák už nebyly tak dramatické, ale scházeli jsme se tam po několik sezon nadále, i když jsme se z gymplu už rozešli na další studia. Naposledy jsme na Božáku byli v houfu na Vánoce 1968 – 1969 a pak i jednou během osmdesátých let. |
| - 24 - |
V
mé vsi žila každé léto pražská rodina Kadleců. Kamarádil jsem se s
nimi. I můj brácha. Bydleli poblíž rybníka, kousek od nás. Měli tři
děti, Ondřeje, Evu a Vláďu. S tím posledním jsem se kamarádil od
malička. Vláďa byl jen o týden starší, než já. Podnikali jsme spolu v
průběhu dětství spoustu rošťačin. Evu jsem tehdy moc nevnímal. Zato
Ondřeje ano. Můj otec ho v roce 1962 zlákal na pěší turistiku i dálkové
plavání. Tak jsme spolu po etapách splavali Berounku od Zvíkovce až do
Prahy. Ondřej i jeho rodina ohromným způsobem ovlivnili můj život. Pozdvihli mé obzory vnímání a rozličného nazírání na svět. Pan Kadlec byl tehdy rektorem na vysoké škole ekonomické v Praze a paní Kadlecová významná oční lékařka na Karlově náměstí. Sledoval jsem pana Kadlece v altánu u nich na zahradě. Jednou mi ukazoval, co tam stále spisoval, vědu makroekonomie. Eva studovala medicínu a Ondřej také, s červeným diplomem. Všichni v jejich rodině byli ohromně chytří lidé. Mezi Ondřejem a jeho rodiči avšak nastala významná rozepře, které jsem si začal více všímat od doby, kdy jsme spolu s Ondrou plavali ze Zvíkovce. Zatímco otec rodiny byl vyložený ateista, Ondřej se začal věnovat stále víc a více duchovnímu životu. Mne při návštěvách u nás vyzýval, abych se zamyslel o Duchu. Začal jednoduše otázkou: Co bylo dříve, duch anebo hmota ? Trávil jsem s ním povídáním dlouhé hodiny. Ondřej se také jako já věnoval více angličtině. Umožňoval mi setkávání s mladými lidmi, studenty ze Západu, které přiváděl i na naší zahradu. Hovory s nimi byla má první praktická cvičení v mluvení anglicky. Další procvičování jsem uplatňoval při svém stopování po republice. Mluvil jsem s Němci, Holanďany a jinými, také anglicky. Otec Ondřeje byl reformním komunistou a ministrem školství vlády v období „Pražského jara“. Po jeho vyloučení z Komunistické strany měl Ondřej možnost řadu let se svým otcem prožívat prostředí disentu. Měl možnost s ním zažít perzekuci ze strany komunistické totalitní moci i poté, kdy jeho otec jako jeden z prvních podepsal Chartu 77. Rozepře mezi otcem a synem však nadále pokračovala, jak se Ondřej čím dál tím více zapojoval v duchovním světě: Po dalších deset let stoupal po teokratickém žebříčku moci, až se stal hlavním vedoucím Jehovových Svědků v Československu. Občas se u nás stavěl a mluvil s bráchou a mnou, až do nedávna. To již prožil řadu zklamání po konfliktech se členy nejužšího vedení Svědků *) , kdy nakonec byl z vedení vystrnaděn. *) Z celé rodiny už žijí již jen on a sestra, která se provdala do Dánska. Nejmladší sourozenec, Vláďa, byl starostou Nučic, 14 km na jihozápad od středu Prahy, než poměrně mladý zemřel. Ještě jsem se s ním stačil setkat v jeho poslední letech a trochu povzpomínat na čas strávený spolu. __________________ *) http://www.straznavez.cz/Vedeni/kadlec_zivotopis.htm a také https://cs.wikipedia.org/wiki/Svědkové_Jehovovi |
| - 25 - |
Poslední ročník střední školy byl rokem přechodů. Průběžně
jsme dojížděli se třídou na stavební brigády a nakonec jsme absolvovali
zednickou kvalifikační zkoušku. S mými kamarády jsem nadále vyhrával v
kapele Termiti a účastnili jsme se na koncertech. Docházel jsem na
letiště a věnoval jsem spoustu dobrovolných hodin pro samofinancované
výdělečné akce aeroklubu. Spočítal jsem, že pro jednu hodinu strávenou
při výuce ve vzduchu jsem musel přispět čtyřiceti hodinami na zemi. Na podzim jsem zamluvil další lyžařský pobyt na Božáku. Toho se tentokrát zúčastnil ještě větší počet spolužáků než předešlý rok. Přibyli i další, z jiných tříd i škol. Žádný průšvih už nenastal. Ani k nechtěným těhotenstvím nedošlo. V zimě spolužáci, kteří chtěli jít dále studovat, začali rozesílat žádosti o přijatí na studia na vysokých školách. Zatímco většina chtěla do blízké Prahy, pro mě výběr znamenal první styk s Vysokou školou dopravní (VŠD) v daleké Žilině, na Slovensku. Z mé vsi dvanáct hodin vlakem vzdálené. To mě však neodrazovalo. Už čtyři roky jsem toužil po účasti ve výcviku na motorového pilota. Věděl jsem, že ten se konal coby předmět výuky na konci třetího ročníku VŠD. Nejprve jsem však musel být přijat na patřičný obor, na fakultě provozu a údržby letecké dopravy. To znamenalo poslat žádost o přijetí na VŠD a čekat několik měsíců na potvrzení zájmu školou. Z doslechu jsem slyšel, že na ten obor byl nával. Obával jsem se, že se tam nedostanu. Koncem jara 1965 jsem dostal z VŠD vyrozumění. Psali, že když uspěji při lékařské zkoušce na ÚLZ (Ústavu leteckého zdravotnictví v Praze), při jazkové zkoušce *) z ruštiny a angličtiny v Žilině a obstojím při měsíční povinné dobrovolné brigádě v srpnu, taktéž v Žilině, a ukončím zdárně střední školu maturitou, budu moci začít se studiem na VŠD. Velice jsem se zaradoval. Na maturitu jsem se od jara začal připravovat. Dokonce jsem začal omezovat své návštěvy na rakovnickém letišti, abych na studium měl co nejvíce času. Soustřeďoval jsem se ale na nesprávné předměty. Ruštinu, matyku, atd. Na češtinu jsem jaksi pozapomněl. Málem mi zhatila mé šance pro VŠD. Krajský inspektor mi při matuře zprvu z českého jazyka dal čtyřku, zatímco z ostatních předmětů jsem dostal jedničky. Po zákulisním naléhání mých profesorů nakonec inspektor slevil a se sebezapřením změnil známku na dvojku. Následoval maturitní večírek na Plávči, naposledy, co jsme se se spolužáky volně viděli všichni dohromady. Před maturou jsme ještě uskutečnili recesní loučení se školou, hudební pohřební průvod Rakovníkem a focení celé třídy povinně oblečeni v modrých svazáckých košilích. __________________ *) Ohromně mi po mnoho let pomáhala motivační kniha https://www.databazeknih.cz/knihy/jak-studovat-a-ucit-se-cizim-jazykum-169715 |
| - 26 - |
Lékařská
prohlídka na ÚLZ
(Ústavu leteckého zdravotnictví v Praze) je letci
velmi obávaná. Pro mnohé její nepříznivý
výsledek znamená ukončení
jejich kariéry. A pro ty začínající vůbec s ní nemoci začít. *)
Byla to doposud moje nejpodrobnější zdravotní kontrola, kterou jsem musel projít, abych se mohl dostat na studium letectví na VŠD v Žilině. V budově ÚLZ v Dejvicích jsem strávil tuším v červenci roku 1965 celý jeden den. Velmi zevrubně mi vyšetřovali mnohými metodami všechny smysly, pohybové funkce a schopnost rozhodování. Důraz byl na vnímání videm, jak černobíle tak barevně, ostře i rozmazaně, zblízka i z dálky, za silného i minimálního osvětlení, prostorovou orientaci. Prošel jsem mnoha odděleními; mimo očním také ušním, nosním, krčním, interním, neurologickým, psychiatrickým, oddělením funkční diagnostiky. Koukali se mi na zuby a zkoumali mé zažívání a chůzi. Pro rozbor moči mě kamarádi varovali, abych předem nejedl žádná vajíčka, že by mi mohli najít bílkoviny. Výsledek zkoušek byl pro většinu pozvaných budoucích studentů letectví VŠD velkým zklamáním. Ze tří dva kontrolou neprošli. Já jsem měl štěstí. Čekaly mě další prubýřské kameny. To už bylo v Žilině. Nejprve jazkové zkoušky z ruštiny a angličtiny. No, ten první jazyk jsem bláhově sabotoval a ten druhý jsem jak houba nasával. Ale pro zkoušející v Žilině byla má ruština dostačující a nad pokročilostí v mé písemné i slovní vyjadřovací schopnosti v angličtině se zkoušející podivovali. Jazykově jsem uspěl. Zbývalo ještě kádrové vyhodnocení na základě chování a jednání během měsíční povinné dobrovolné brigády v srpnu, taktéž v Žilině. Tato brigáda byla pro mě i psychologickým testem. Byl jsem poprvé celý měsíc z domova. Ubytovali nás v jakémsi internátu. Stavěli jsme s ostatními budoucími studenty dlouhý drátěný plot, naváželi jsme na kolečkách štěrk pro podlahu rozestavěné menzy, přenášeli jsme těžké mramorové desky. Na brigádě byli účastníci promíchaní, bez ohledu na který studijní směr se přihlásili. Při hovorech s nimi mě šokovalo s jak hrozným prospěchem ze středních škol koho na VŠD přijmuli. Trojky, čtyřky. Asi jen pro letecké studium si mohla VŠD z žadatelů vybírat. Začal jsem se cítit privilegovaným. Dával jsem však pozor, abych nenarazil. Stále ještě nebylo úplně jisté, zda na VŠD budu moci začít. Začátkem září jsem se vrátil do své vsi a záhy jsem dostal vyrozumění, že na studium leteckého oboru mohu nastoupit. ___________________ *) https://cs.wikipedia.org/wiki/Ústav_leteckého_zdravotnictví http://www.ulz.cz/ http://www.caa.cz/personal/zpusobilost-leteckeho-personalu http://www.caa.cz/personal/zdravotni-zpusobilost |
| - 27 - |
Začátkem
září 1965 jsem se poprvé na dlouhou dobu vzdálil od své rodiny,
třistašedesát kilometrů na východ vzdušnou čarou od ní. Neuviděl jsem
ji až do vánoc. Nebylo mi ani osmnáct let. V novém prostředí mě obklopoval jiný jazyk, neobvyklé zvyky, musel jsem nacházet nové kamarády a přizpůsobovat se komunálním bydlení. Začal jsem chodit do prvního ročníku VŠD v Žilině. Škola nás studenty oboru letecké dopravy umístila do vesele modrožlutě natřených pětiposchoďových věžákových internátů, šikovně hned vedle menzy. Mým spolubydlícím v průchozím pokoji ve třetím patře byl nějaký Olda Spálovský z Moravy. Hned jsem ho obdivoval. Měl už stříbrný odznak plachtaře. To znamenalo, že při sólo letech vydržel bez přistání pět hodin ve vzduchu, nastoupal výše než jeden kilometr a docílil přeletu padesát kilometrů od letiště, odkud odstartoval. Nalevo i napravo od našeho pokoje bydleli další spolužáci studia letectví. Po počátečním rozkoukání se, seznámení se s spolužáky a prostředím školy jsem se začal zajímat o možnostech připojit se k nějaké kapele. Chybělo mi hraní a zpívání na veřejnosti. Přechodem do Žiliny jsem musel opustit svou bigbítovou skupinu Termiti *), kterou jsem s třemi kamarády založil tři roky předtím na střední škole v Rakovníku a která kupodivu začala v tamním okolí být docela oblíbená a věhlasá. Štěstěna se na mě usmála. Hned začátkem září 1965 jsem se dozvěděl o náboru do místní kapely Poustevníci – Pijáci / Drinkers **), skládající se ze starších studentů VŠD. Ta byla již zaběhlá. Drinkers hráli každou neděli v tančírně podniku Slovena, nacházející se mezi železniční tratí a řekou Váhem. Potřebovali nového kytaristu a zpěváka na výměnu toho, který ze školy odešel. Přesně to, co jsem mohl poskytnout. Na výběrové zkoušce jsem zahrál a zazpíval tři osvědčené Bítlsárny a bylo rozhodnuto. Následující neděli jsem s Drinkers začínal. Začal jsem se seznamovat s hlavním zpěvákem Jurajom Šebom zvaným Sačmem a kapelníkem Keprdou. Oba byli nejmíň o tři roky starší, než já. Padli jsme si do noty. Na Sačmovi se mi líbilo, že dokázal být veselý a vtipný bez toho, aby k tomu potřeboval mít vypito. To na rozdíl od ostatních členů kapely. A také od našeho publika. Během našich vystoupení byly na běžném pořadu pitky končící bitkami. Krev tekla na sále pravidelně každou neděli. Cítil jsem se trochu jako bych dorazil někam na Divoký Západ. Radši jsem se více věnoval studiu a muzice jsem věnoval čas jen při týdenní zkoušce a nedělních vystoupeních. Škola mě bavila a neměl jsem s ní problémy. Díky pečlivému výběru přijatých spolužáků na náš obor jsem se už nemohl chlubit být jedničkářem, jakým jsem doposud byl jak na základní tak na střední škole. Přidal jsem ve svém úsilí. Postupně jsem se přizpůsobil podmínkám být odloučený od své rodiny a i když pomalu, tak přece uplynuly mé první tři měsíce bez nich. Po vánocích strávených doma a lyžování se svými kamarády na Božáku jsem zas vyrazil v novém roce 1966 do Žiliny. Tam jsem se dozvěděl nepříjemnou zprávu. Vedení VŠD dalo vyhazov ze školy třem členům z kapely Drinkers. Včetně kapelníka. Prý pro neprospěch, ožerství a výtržnictví. Aby kapela nezanikla, odcházející Keprda mě prosil, zda bych vedení kapely nepřevzal. Výzvu jsem se zatajeným dechem přijal a tak jsem byl uveden do své v pořadí druhé zkušenosti v soukromém podnikání. (První byla prodávání suvenýrů na hradě v mé vsi.) I Slovena Drinkers vyhostila a nezbylo než najít od zimy 1966 nové místo působení. To jsme našli v lednu se zbytkem kapely a pár novými členy ve středu Žiliny poblíž kostela vzadu na Františkánském náměstí v sálu Stavebního podniku. Ten měl kapacitu pro 110 lidí, malou šatnu, pult pro občerstvení a krátkou chodbu. Po prvních několika představeních, kdy se dostavily davy fanoušků a kapacita sálu byla mnohokrát překročena mi začlo být zřejmé, že budu muset udělat nějaký pořádek. Aby k bitkám nedocházelo uvnitř, najímal jsem tři vyhazovače s tím, že nemuseli platit vstupné. Postupně jsem začal zaměstnávat své spolužáky. Mimo ty hromotluky jsem dbal o to, aby byl někdo u dveří vybírat vstupné, dále další spolužák v šatně přebíral oblečení (venku byl sníh) a třetí provozoval malé bistro. To jsem den předtím zásobil pivem, limonádami, zákusky, Tatrankami a kuřivem. Vše jsem nakupoval za své prostředky z obchodu poblíž Mariánského náměstí a do sálu Stavebního podniku přepravoval na otočky na svém Pionýru. K financování toho všeho jsem zavedl se členy kapely pro tu dobu neobvyklou dohodu: Zaručil jsem každému pevnou odměnu, místo podle toho, kolik se vybere. Vzal jsem tím na sebe veliké riziko. Dále jsem musel vést tak zvaný blok, odvádět daň zřizovateli kapely tuším že Sloveně a daň okresnímu kulturnímu středisku. V bistru jsme prodávali za dvojnásobek toho, co to stálo koupit v obchodě. Spolužák, který dělal v šatně si mohl co vybral nechat. Tomu, který vybíral vstupné u dveří jsem přikázal, aby je zavřel, když by bylo uvnitř přes 340 lidí. Kolik jsme tehdy vybírali vstupné si už nepamatuji. Vím však dobře, že opatření fungovala dobře, krev uvnitř sálu už netekla, rvali se jenom venku. A z hospodářského hlediska to nejdůležitější - vybralo se dostatečně vstupného k tomu, abych mohl zaručené honoráře hudebníkům proplatit, daně odvést a zbylo na příští týden na zásobení bistra. Tak jsme pokračovali v pohodě až do června, zakončení našeho prvního ročníku na VŠD, kdy jsme odjeli po zápočtových zkouškách do svých domovů na letní prázdniny. V plánu jsme měli na podzim znovu pokračovat. __________ *) http://blanikam.net/web/vn/termiti.htm **) Žilinský bigbít a fotoalbum http://vsd.szm.com/index.html |
| - 28 - |
V
průběhu léta 1966 jsme tak zas moc nelenošili, jako jsme byli navyklí z
dosavadních letních školních prázdnin. V červenci a v srpnu probíhala
letní praxe VŠD. Se spolužáky jsme pracovali coby nakladači letadel na Ruzyni. Mám původní papír s rozvrhem služeb během posledního týdne v červenci. Nás spolužáky zamíchali mezi snad stálé nakladače. Denně letadla vykládalo a nakládalo okolo pětačtyřiceti lidí. Na seznamu pro ten týden je nás spolužáků uvedeno denně sedm. Úplně jsem zapomněl, že jsme někdy museli začínat už pěkně brzy ráno. Dělali jsme osmihodinové směny v pěti skupinách, začínajících s odstupem asi tří hodin. První skupina nastoupila o půl páté ráno. Druhá se s ní začla překrývat od šesti, následovala třetí skupina od deseti, čtvrtá přišla v poledne, zatímco ta první končila. Tak v období největšího leteckého provozu pracovalo najednou až třicet nakladačů současně. Poslední končili v osm večer. Práce nakladače letadel byla pro mě fascinující. Spolu s ostatními jsem byl poprvé v útrobách nejnovějších, na tu dobu obrovských dopravních letadel a vlastně i jednou nohou v cizině. Dotýkali jsme se kufrů patřících zahraničním návštěvníkům, vykládali jsme štosy západních časopisů a novin, zásilek francouzských vín pro ambasády (ty krabice se občas nakřachly, tuším že ne úplně náhodou a že ne všechny tekutiny vytekly na zem). I z balíků novin a časopisů ubývalo, než si je příjemci mohli vyzvednout. Obdobně zajímavé byly zásilky odchozí. Mám fotku, jak nakládáme z haldy na vozíku do letadla směřujícího do nějaké spřátelené oblasti těžké podlouhlé v pytlovině zabalené balíky, asi metr padesát dlouhé. Musely se zvedat oběma rukama. Byly cítit lněným olejem. Hmatem jsme vyrozuměli, že se jednalo o pušky. Trochu mi přitom zamrazilo. Během jedné dopolední směny, sedmého srpna, na mě spolužáci zevlovali, když jsem místo do zavazadlového prostoru stoupal po schodech nahoru do kabiny letadla letícího do Amsterdamu. Tak započala moje první cesta na Západ. Do Holandska. Nikomu jsem o ní předem neřekl v obavách, že se zhatí. Letěl jsem na pozvání tam žijících vzdálených příbuzných, kteří se stavěli na návštěvě u nás doma rok předtím. Výchovou ze škol, obce, tisku a rozhlasu jsem očekával zahnívající kapitalismus, nouzi, bídu, špínu. Mé první i následné dojmy má očekávání postavily vzhůru nohama. Z prožívaných kontrastů jsem se ještě dlouho po návštěvě vzpamatovával. A nejen návštěvníci z Východu: I ti z ostatních kapitalistických zemí byli a jsou při první návštěvě Holandska ohromeni. Nacházeli čistotnost do extrému. Uzřeli, jak místní obyvatelé denně metli prostoru před svými domy. Nejen metli, ale i myli. Dokonce i zdi. Květinová úprava zářila na každém kroku. Pozornost k nejmenším detajlům. Ohleduplnost k chodcům a cyklistům. Samostatné stezky pro ně, oddělené do tří proudů. Cyklostezky s vlastními dopravními světly a teprve pak ulice. Víc jak polovina pracujících dojížděla už tehdy do práce na kole. Poprvé v životě jsem uzřel moře. Bydlel jsem v Hágu. Příbuzní mi umožnili používat jejich moped. Při objíždění města i vzdálenějšího okolí jsem si ukládal prožitkové poklady hluboko do svého podvědomí. Né úplně každému doma jsem svou plánovanou cestu zatajil. Na správě letiště v Amsterdamu měl vedoucí žilinské letecké katedry VŠD svého kolegu. Svěřil mi pro něj dopis. Tak mě byla umožněna podrobná návštěva rozestavěného nového letiště Schiphol, ohromující svou koncepcí vzletových drah ve tvaru větrného mlýna, dálnicí přímo k terminálu, podzemního nádraží – pokrocích v zajišťování letecké dopravy o kterých se mi do té doby ani v nejbujnějších snech nezdálo. Měl jsem možnost navštívit i Rotterdamský přístav, v objemu překládky největší na světě. Náš příbuzný tam měl sklad. Při exkurzi vysvětlil trochu s pýchou, že byl dovozcem drahých kožešin pro královskou rodinu. Přístavem jsme projeli na vyhlídkové lodi a vyjeli na věž. Stále mě ty první dojmy motivují, jak se doprava dá organizovat. Devětadvacátého srpna jsem poprvé v životě letěl v tryskovém letadle. Patřilo indonézské společnosti Garuda. Čtyřmotorový Convair Coronado se mi ohromně líbil. Mělo registrační značku PK-GJB. Cestoval jsem v něm z Amsterdamu do Prahy. V té době jsem netušil, že to letadlo bude zničeno za pouhých sedm let po mém letu v něm. *) Ještě než jsem se vrátil, v koupelně příbuzného v Hágu jsem vyvolal všechny své filmy. A hned po příletu jsem u dalších příbuzných, už v Praze, vytiskl desítky fotek a tak jsem se o své zážitky mohl ihned s nimi a pak doma podělit nejen slovně, ale i obrazově. O pár dní později jsem zas odcestoval do Žiliny. Těšil jsem se na školu, spolužáky a jak zase povedu kapelu. Vyvinulo se to trochu jinak. ____________ *) http://www.airport-data.com/aircraft/PK-GJB.html a https://registry.faa.gov/aircraftinquiry/ |
| - 29 - |
Při
příjezdu do Žiliny začátkem září 1966 na druhý rok studií na VŠD mě
zaskočil kamarád Ičko s jeho bratrem Milanem, zakladatelé už tehdy
fungující žilinské hudební skupiny, kterou nazvali Sirius Beat. Poznali jsme se asi půl roku předtím, když jsem sháněl
nové působiště pro pokračování pochroumané kapely Drinkers po jejím
vyhoštění ze Sloveny. Ičko pracoval ve Stavebním podniku a pomohl Drinkers, to už pod mým vedením, dále vystupovat na sále Stavebního podniku na Františkánském náměstí ve středu Žiliny. Nyní se mě však Ičko s bratrem snažili z Drinkers přelanovat do konkurujícího Siriusu. To by ale nejspíš znamenalo zánik Drinkers i mého soukromého podnikání. Mrkvička lákadla byla nádherná nová červená kytara, na kterou hráli i špičkoví hráči v Olympiku a jiných tehdy už proslavených bigbítových kapelách. Kytaru by přes Ička poskytl žilinský Dům Odborů, v jehož obrovském sále bychom ve sloučené sestavě se Siriusem, pod tím jménem, začli od září vystupovat. Ičko by byl novým kapelníkem. Jak tomu často v soukromém podnikání bývá, měl jsem problémy coby kapelník Drinkers po prázdninách sestavu hráčů osvěžit novými po odchodu několika, obnovit možnost nadále na sále Stavebního podniku vystupovat, atd. Nakonec po dohodě s klíčovými členy Drinkers, hlavním zpěvákem Jurajem a bubeníkem Roskem, jsme se my tři rozhodli Drinkers nechat jít ke dnu a sloučit se se Siriusem. Výsledná skupina měla šest členů. Hned jsme začli zkoušet na Malé Scéně v „Odboráku“ a posléze na pravidelných nedělních čajích vystupovat na Velké scéně. Hned od začátku jsme měli znatelný úspěch a sál byl pravidelně nabitý tance- a hudbychtivými nadšenci, jak místními mladými, tak studenty z VŠD. Popularita kapely rostla. Jádro našeho repertoáru tvořily bítlskovky (uměl jsem jich odzpívat v té době už asi třicet). Sačmo Juraj uměl plno Elvisovek včetně mrskání boky (to hodně působilo na holky). Hráli jsme také plno písniček od populárních českých kapel a skladatelů, od Šlitra a Suchého ze Semaforu, Olympiku a jiných. Mimo interpretování přišla i moje vlastní skladatelská tvorba. Z ní první je optimistická písnička, „Jí“. Později, když mé zamindrákování potřebovalo únik, následovala píseň „To co chci ti eště říc“. A v lednu 1967 „Vzpomeň si děvče, na ten den“, coby reakce na průběh zamilování. Z května 1967 pochází nihilistická „Já se tě ptám“. Má tvorba nadále pokračovala. Mezitím už v 1966 započaté uvolňování v zemi začalo dělat místním i moskevským komunistům starosti. První jim na mušce byly Literární Noviny. V šedesátých letech měly Literární noviny ..."velký vliv na postupnou liberalizaci československé společnosti. Na podzim roku 1967 se vedení KSČ pokusilo zpomalit (nebo zastavit) liberalizaci a vydávání Literárních novin zastavilo. Tím v podstatě vyprovokovalo střet s liberálním křídlem ÚV KSČ "... Vydávání Literárních novin bylo během šedesátých let celkem třikrát přerušeno. *) I my studenti v Žilině jsme se začali politicky angažovat. V Klubu studentů VŠD na sále v prvním patru menzy byla vystoupení poezie, koncerty (i Sirius tam hrával) a přednášky. My z leteckého oboru jsme promítali filmy, které někteří z nás vypůjčili z amerického velvyslanectví z Prahy. Zprvu technického rázu, jako ohromně působivý film o překonání zvukové bariery letounem X-1 **) a postupně i dalšími, provokujícími komunisty. I já jsem byl zapojen. Také do nahrávání do programů pro mladé v československém rozhlasu, když z Prahy přijel redaktor Brabec. Osobně jsem se asi nejprovokativněji proslavil tvorbou svých zvukových „Nezávislých Novin“ a jejich tajným vysíláním. Natáčel jsem je s kamarády na svůj magnetofon spolu s oblíbenými písničkami. Patnáctiminutový program jsme spouštěli přes velký reproduktor z balkonu vedle menzy na studentských kolejích. Pamatuji si, jak jsem se po spuštění magnetofonu šel dolů zamíchat mezi shromažďující se davy studentů a poslouchal jejich reakce. Také abych byl jinde, kdyby přišla hlídka na naší zamčenou cimru tu nedovolenost zarazit a pachatele zatknout. Nikdy se jim to nepodařilo, přes opakovaná vysílání. Nedocházelo nám však, že někdo již mapoval angažující se výtržníky a dělal záznamy do jejich kádrových posudků. ***) ____________ *) https://cs.wikipedia.org/wiki/Literární_noviny **) https://cs.wikipedia.org/wiki/Bell_X-1 ***) https://cs.wikipedia.org/wiki/Státní_bezpečnost |
| - 30 - |
Druhý
rok studií na VŠD probíhal v pohodě. Na vánoce jsem se zas sešel s
kamarády na Božáku. Silvestra jsem tam už tentokrát nestrávil. Musel
jsem být zpět v Žilině, vyhrávat s kapelou. Tehdy poprvé jsem viděl o
půlnoci jak závějemi pokrytou podlahu střepy z číší, které
rozjaření, Nový Rok 1967 vítající vrhali přes hlavu za sebe. V únoru jsme s naší třídou vyrazili na lyžařský pobyt ve Vrátné. Spali jsme ve srubech pod Prislopem. Bolel mě zub a byl jsem zamilovaný do Jindry. Její máti byla rekordmanka v plachtění a později i ona. Skládal jsem skladby. V kapele Sirius nahradil Milana nový baskytarista Vlasto, zvaný Gazda. Přinesl do repertoáru zajímavé orientální melodie a harmonie. Začli jsme jezdit na koncerty. Když se na jaře oteplilo, kamarád horolezec Zdenál mě vzal do Porubky na cvičné skály. Poprvé jsem díky jemu vystoupal vysoko svislou skálou. U jednoho převisu jsem zamrzl a nemohl se strachy hýbat snad čtvrt hodinu. Zdenál mě zezhora povzbuzoval, až jsem nakonec sledoval provaz za roh nahoru k němu a od té doby jsme do Porubky jezdili spolu často. V květnu jsme se celá třída převlékla do recesních kostýmů coby andílci a během Majálesu jsme v průvodu na valníku objeli Žilinu, vyřvávali jsme písničky, skandovali a hojně veřejně popíjeli. Je z toho plno fotek. V červnu se konal letní výcvikový kurz třídy na základně Zuberec v Roháčích. Lezli jsme na Sivý vrch, Juráňovou dolinou, na Osobitou. Koupali jsme se v horských jezerech a i poprvé zažili co je to sauna. Kurz byl skvělým zážitkem dále stmelující nás spolužáky. Po skotačení s kánoji na Oravské přehradě jsme pak stopem vyrazili zpět domů. Mě čekal v srpnu měsíční výjezd již podruhé na Západ, tentokrát do Anglie. Ten jsem si vyjednal úplně sám díky dohodě s Covenant House, kam jsem posílal české knížky a díky korespondenci s Myrou v Norwichi severovýchodně od Londýna. Její rodina na poslední chvíli poslala telegram, že se návštěva pro nemoc ruší. To už jsem měl všechna víza a letenku zakoupené. Tak jsem odcestoval stejně. Po setkání s Myrou, jejími rodiči a kamarádkami Clare a Jennifer jsem se přemístil na statek Wood Street Farm v Catfieldu. Tři týdny tam trhat fazole. Bydlil jsem ve stodole spolu s asi deseti mladými lidmi, studenty z Anglie, Belgie a Itálie. Měl jsem svůj spacák a byl v pohodě. Výpomoc farmáři byla zajištěná anglickou studentskou organizací umožňující zahraničním studentům přiučit se anglicky a tak nebylo potřeba pracovních víz. Chodil jsem po večerech hrát šipky v místním výčepu, kilometr od farmy a popíjet od českého odlišné pivo zvané „ale“ a domlouvat se s místními štamgasty. Ti komentovali, s jakým BBC přízvukem jsem jejich řeč vyslovoval. Jim jsem sotva rozuměl. Stravování na statku bylo příšerné. Krmili nás mně v té době ohavně chutnající kaší zvanou porridge. Trhání fazolí mě obdobně jako česání chmele šlo velmi od ruky. Spočítal jsem, že za tu dobu jsem fazolí natrhal přes dvě metrické tuny. Poslední noc při návratu z hospody jsem hledal svůj spacák. Bylo mi řečeno, že s ním zmizeli Italové. Rozhořčen a bezmocný jsem se s farmářem a jeho rodinou rozloučil. První noc na cestě směrem na severozápad (mířil jsem do Liverpoolu za Beatles) jsem strávil v kupce sena, ještě poblíž Catfieldu. Dostatečně jsem si však trháním vydělal a od té doby jsem si dopřával nocování v penzionech se snídaní, B&B. Cestoval jsem výhradně stopem. Při jednom jinak dobrém stopu mě v autu cestující manželský pár, učitelé, natolik mou angličtinu korigovali, že jsem jim hodně předčasně řekl, že už musím vysedat. (Jistě měli dobrý úmysl.) Přes Huddersfield jsem se dostal do Liverpoolu, kde jsem za hustého deště slintal při shlédnutí mekky Beatles, sklepního baru Cavern. Měli zavřeno a Beatles tam nebyli. V tu dobu .. "Beatles se nacházeli v Bangoru v severním Walesu, když přišlo slovo, že jejich manažer Brian Epstein zemřel. Okamžitě plánovali svůj návrat do Londýna." *) To jsem však nevěděl. Po prohlídce Cavern zvenku za deště jsem přejel na trajektu přes Liverpoolský přístav, Mercer Sound a pokračoval na jih do Birminghamu. Navštívil jsem tam kamaráda z fazolí a pak pokračoval vlakem do Londýna. Po strastiplné noci strávené v Londýně málem v postelích dvou homosexuálů a nakonec v lehátku v parku pod Big Benem jsem si prohlédl ohromné národní muzeum, sledoval, jak bobíci pendrekem na Trafalgaru zdvihali ze země povalující se lidi a našel výpadovku na Dover. Tam jsem si koupil LP desku Beatles, Sgt Pepper's Lonely Hearts Club Band. Po přejezdu trajektem přes moře do francouzského Calais jsem chytnul dalšího skvělého stopa. Řidič sportovního kabrioletu Triumfu jel až do Španělska. Vzal mě do Paříže. Byl to další homosexuál. Naštěstí jsem svým batohem za jízdy překrýval svá citlivá místa a po vysazení jsem řidiči poděkoval a zamával. Jel dál. Já si oddychl. V Paříži jsem vyhledal kavárnu. Měli tam gramofon. Nedočkavě jsem vybalil svůj poklad a lokálem se záhy rozezněli Beatles. Jak to v Paříži pokračovalo dál? ____________ *) https://www.beatlesbible.com/1967/08/ |
| - 31 - |
Procitnutí
v hotýlku někde v Paříži poblíž kavárny. Jel jsem do Versailles
navštívit Olafovu přítelkyni z pramičky na Vltavě, José Margol. Neměla
pro mě ubytování. Tak hostel na Montmartre. Kabaret Moulin Rouge.
Sodoma Gomora. Vystoupání pěšky na Eifilovku. Fantastický výhled na
celou Paříž. Pěšky všechny slavné pamětihodnosti. Spousta fotek. A pak
zas na výpadovku, tentokrát na východ. Zas stopem. Noc v Heidelbergu s jedním Čechem. Teplý nebyl. Jel až do Česka. Před hranicí jsme se rozloučili. Po překročení čáry jsem přešel pěšky tři kilometry zemí nikoho pod dohledem samopalů ze strážních věží, dlouhou liduprázdnou silnicí do Rozvadova. V tamním hostinci jsem se při svíčkové a českém pivu optal na ubytování. Bylo. Bylo mi podivné, že všichni mluvili česky. Ráno jsem stopoval do Mariánských Lázní. Cestou jsem se z radia řidiče dozvěděl o Mňačkovu osudu *) a postupně jsem vyplňoval svou informační propast, která mi během měsíční cesty po Západě nastala. Podivoval jsem se sám sobě, jak jsem tehdy po domácích novinách dychtil. Uvolňování v Československu pokračovalo za narůstajícího napětí. Domů a následně do Žiliny jsem se dychtivě vrátil začátkem září 1967. Začal jsem sledovat, kolik času jsem věnoval studiu a kolik muzice. Dokonce jsem si z toho dělal graf. Z probdělých šestnácti hodin denně připadlo na studium včetně přednášek čtyři hodiny, na jídla a ostatní činnosti dvě, a na ponoření se do hudby deset hodin. Občas jsem zajel do Martina na plachtění. Utkvěl mi v paměti jeden let, při kterém jsem - zatímco jsem pilotoval - usnul. Bylo to po třídenní svatbě někde u Kysuce. Ne, že bych se já ženil. Přizvali naší kapelu. Když svatebčané vyšli z kostela, začli jsme hřmotně vyhrávat. Vyhnali nás. Hudli jsme totiž ještě na hřbitově obklopujícím kostel. Venku za vraty bylo vše v pohodě. Kráčeli jsme v čele dlouhého průvodu asi tři kilometry do vesnice nevěsty. Tam jsem zíral, jak se obrovský tlustý dubový stůl prohýbal. Byl naložený snad několika metráky jídla na pohoštění. Vyhrávali jsme na dvoře. Další den se to opakovalo. Třetí den jsme nemohli najít našeho saxofonistu. Byl objeven v příkopě poblíž autobusové zastávky. Vedle něj byl jeho futrál. Vycpaný kusy masa. Usedl jsem na autobus. Za dvě hodiny jsem byl v Martině. Pak jsme při vleku ve větroni k Malému Kriváni přeškubli vlečné lano. To bylo, když jsem usnul. ____________ *) https://cs.wikipedia.org/wiki/Ladislav_Mňačko |
| - 32 - |
Naštěstí
byl se mnou v kluzáku instruktor, když jsem při cvičném plachtařském
aerovleku nad příkrými zalesněnými svahy Malého Kriváně usnul. Možná
tam ještě někde ve stromech půlka vlečného lana i s kováním visí. Franta převzal řízení a protože byla dobrá termika, pokračovali jsme dál po hřebenech malebné Malé Fatry. Mimo plachtění jsme se se spolužáky také vyžívali v té době populárních dálkových nonstop pochodech. Vyvrcholením byl 100 km pěší okruh Žilina – Martin – Klačno – Rajec – Žilina. Mí spolubydlící ho dokončili. Mě ztuhly stehna uprostřed noci někde před Rajcem. Do autobusu mě museli vystrkat. A když už jsem se zmínil o mém spaní, také si vzpomínám na doby vojenského školení. Začínala v brzká rána. Často se mi školení křížila s mými návraty z nočního vyhrávání s kapelou. Měl jsem štěstí. Náš cvičitel podplukovník Danác býval také hudebníkem a dovedl pochopit, když jsem mu při přednášce usínal. Měli jsme spolu tichou dohodu, že jsem nesměl přitom praštit hlavou o stůl. Manévry jsem přežil, dokonce jsem se spolužáky i párkrát střílel z pušky a pokryl nohy puchýři při pochodech s ruksaky naplněnými kameny. Získal jsem vědomost, že žoldnéřem se rozhodně stát nechci. Školní rok na podzim 1967 v pohodě pokračoval, prodírali jsme se úskalími pružnosti a pevnosti, termodynamikou a jinými slastmi. Na vánoce jsem zas vyrazil s kamarády lyžovat na Božák a pak zas rychle nazpět vyhrávat na Silvestra v žilinském Odboráku. V lednu 1968 jsem složil písničku „009“. Přicházelo pak Pražské Jaro. Socialismus s lidskou tváří. Zdálo se, že po dvaceti letech útisku přijde doba skutečné demokracie. Příznivé podmínky pro vývin nadaných lidí, místo toho, aby nám „vedoucí třída“ házela klacky pod nohy a byli jsme strháváni do podprůměrnosti, to abychom se „nevyvyšovali nad proletariát“. Zatímco jsem se zanícením sledoval politický vývoj v zemi, můj bytostní zájem se soustřeďoval na už jen za pár měsíců nadcházející vytoužený výcvik na pilota motorových letadel. V létě roku 1968 jsme se celá třída přesunula do Ústřední letecké školy, na letiště ve Vrchlabí v Podkrkonoší. Spali jsme ve společné ubytovně hned vedle hangárů. Stravu připravovaly dvě kuchařky. Létání jsme se mohli věnovat čtyřiadvacet hodin denně po dobu jednoho měsíce. Netrvalo dlouho a odlétali jsme první sóla, začali jsme létat orientační lety a odstřeďovat své mozky při výcviku akrobacie. Byli jsme rozděleni do malých skupin. Každá měla svého osobního instruktora. Někteří z nich byli věhlasí rekordmani. Ten můj se vyznamenával tím, že se mnou dělal nácviky přistání do terénu. V jedné dědině poblíž měl přítelkyni a na chvíli z letadla mizel. Ve Vrchlabí jsme také potkávali studenty létání i z jiných zemí, jako třeba Bernarda Koutnera z Paříže. Ten nás nechal vyzkoušet si jeho Peugeota, chodil s námi na výšlapy. I personál z vrchlabské školy s námi navázal úzký styk. Měli jsme před sebou zbývající období před pilotními zkouškami, když jednoho rána, jednadvacátého srpna, ještě jsme spali, nás na ubytovně bušením na dveře někdo budil. Byly to obě kuchařky, volaly, vstávejte, honem, OBSAZUJÍ NÁS ! Posílali jsme je zpátky do kuchyně, že si vymejšlí a chtěli jsme dál spát. Ony však křičely hystericky, ZAPNĚTE SI RÁDIO !!! Když jsme tak učinili, až teprve pak jsme uvěřili, že ten nejhorší sen se stal skutečností. Z reproduktoru se začly ozývat výstřely a hlasatel z budovy československého rozhlasu na Vinohradech riskoval, že mu ustřelí z ulice ruku, kterou držel mikrofon a vystrkoval ho z okna. Povzbuzoval všechny, abychom se nevzdávali, poskytovali pasívní odpor, otáčeli orientační tabule, zašantročili vše, co by se útočníkům hodilo. V tom okamžiku jsme s bušícími srdci uslyšeli velký hřmot na obloze. Vyběhli jsme před ubytovnu a viděli jak nebe pokrývala dlouhá šňůra transportních letadel, sunoucích se od severovýchodu směrem na Prahu. Vyrazil na mě studený pot. O možné invazi vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR jsme už delší dobu mluvili mezi sebou v souvislosti s nadcházejícím Kongresem komunistické strany, který měl změnu k svobodné demokracii uzákonit. Invaze tomu měla zabránit. Vetřelcům se vedlo blokovat dostavení se nutné většiny delegátů potřebné k platnému hlasování. *) To jsme však ještě v ono ráno nevěděli a plni adrenalínu jsme pádili na silnici, otáčeli orientační cedule a valili plné sudy s leteckým benzínem do houští kousek na východ od vzletové dráhy, cestou na Lánov. Pak jsme slyšeli co na mě zapůsobilo coby kapitulační proslov prezidenta, složit zbraně, neprolévat krev. Vedoucí našeho výcviku nám spolužákům doporučili, abychom se co nejkratší cestou vrátili do svých domovů. Nechtělo se nám. Já jsem ještě s pár ostatními vyrazil opačným směrem, na východ, směrem do Trutnova. Stopovali jsme vojenská vozidla a mluvili jsme s jejich posádkami. Rusky. Rozhořčeně jsme se je snažili přesvědčit, že tu žádnou kontrarevoluci nemáme a že žádnou bratrskou výpomoc nepotřebujeme. Velitelé diplomaticky krčili rameny a říkali hlasitě, aby je jejich řadoví vojáci slyšeli (aby si zřejmě neprotiřečili), že sem byli vyslaní v rámci manévrů a že zas za chvíli odjedou. Takto jsme dorazili do Trutnova. **) Mám vryté v paměti střetnutí mezi domácím obyvatelstvem a od Polska přijíždějící armádou. Na mostu přes Úpu místní navršili velikou hromadu pneumatik a zapálili je. Tím zastavili kolonu přijíždějících tanků. Se spolužáky jsme se přimíchali mezi domácí. Od mostu jsme na Trutnovské straně stáli asi sto metrů. Vtom jeden tank prorazil horu plamenů, rota polských vojáků se přelila na městskou stranu a směřovala na nás. Křičeli jsme na ně, neblbněte, jsme bratři, nepotřebujeme pomoc. Vojáci se nerozhodně začli rozhlížet a zastavili se. Jejich velitel se ale před ně postavil a svým vojákům vyhrožoval samopalem. Kdo se zase zastaví, tak ho zastřelím! Pojednou vzduchem začly létat kanistry se slzným plynem, explodovaly a dav místních obránců se dal na zoufalý útěk. Slzíc, přesunul jsem se na roh ulic Vodní a Na Struze, odkud bylo stále dobře vidět na most s dalším tankem zaseklým v hořících pneumatikách. Všiml jsem si, jak nějaký mladý muž dělal plno fotek. Dal jsem se s ním do řeči. Ukázalo se, že to byl francouzský student. Měl nedaleko zaparkovaného Citroena CV2, Kachnu. Řekl mi, že jak dofotí svůj film, nasedne a bude se vracet do Francie. Z vysílání z tranzistoráků jsem vyrozuměl, že se nebudu moci po více dní spolehnout na vlaková spojení. Požádal jsem tedy Francouze o stopa. Ten tomu byl příznivě nakloněn. Navíc byl asi rád, že mu někdo místní pomůže najít cestu zpět na Západ. Prahu jsme objeli velkým obloukem severně od ní a já pak Francouze nasměroval, když už jsme byli západně od Prahy, na Karlovarku a vysvětlil jsem, jak se dál dostane buď přes Vary nebo Plzeň do Německa. Na Lánech jsem se s ním rozloučil, hodně mu poděkoval a popřál mu šťastnou cestu. Domů do mé vsi jsem pak došel pěšky. Mým rodičům, když mě uzřeli, se velmi ulevilo. Rádio jsme pak poslouchali neustále. Vzdorující hlasatelé, jejichž hlasy jsme znali, nás povzbuzovali nevzdat se. Hlavní vysílací stanice byly rozstřílené. Jedno studio za druhým byly pozavírané. Hlasatelé se někde ve sklepech připojovali díky radioamatérům na retranslační spoje. Vzdor a odpor po éteru živil naději, že demokracie s lidskou tváří přece jen zvítězí. Vysílání vydrželo neuvěřitelně po dalších čtrnáct dní. Pak umlkla poslední stanice a s ní odumřela i naděje. Cítil jsem se jak jeden z mravenců, kterým bylo rozhrabané mraveniště, matka rodu znásilněna a potupně zohavena. Osobně jsem se cítil, že jako ona jsem byl i já, že jsme všichni byli znásilněni. Tento pocit mi zůstal dosud a nejspíš s ním i umřu. ____________ *) https://cs.wikipedia.org/wiki/Invaze_vojsk_Varšavské_smlouvy_do_Československa **) Video: Trutnov v srpnu 1968 https://youtu.be/_SCeYry7MiI https://krkonossky.denik.cz/zpravy_region/v-muzeu-jeste-jednou-pripomenou-odpor-k-sovetske-invazi-20180912.html |
| - 33 - |
Na
podzim roku 1968 jsme započali čtvrtý ročník žilinské VŠD jako by se
nic nedělo. Většina z nás tajně věřila, že vojska brzy odtáhnou a
budeme se moci vrátit k liberalizaci našich životů. Bodlavý pocit ze srpna však přetrvával. Pro nás letce hlavně to, že invaze zmařila dokončení našeho pilotního výcviku. V říjnu se nám však nechtělo věřit, že - zatímco česká armáda i vojenské letectvo byly ještě odzbrojené a uzemněné - jsme se spolužáky putovali znovu do Vrchlabí a pilotní zkoušky jsme nakonec všichni úspěšně složili. Nebylo to bez nebezpečí. Letecký provoz byla anarchie. Ruské Migy nás podlétávaly tak blízko nám, že jsme rozpoznávali tváře jejich pilotů. Řvali jsme na ně na naší radiové frekvenci, „Běžte do hajzlu, vy k....!!“ .., i v ruštině. Nikdy nám však neodpověděli. Byli na jiném kmitočtu a tak to zůstalo i po řadu dalších desetiletí. Ještě si pamatuji na skvělé orientační lety během onoho podzimu, kdy naši instruktoři snad i pro svou bezpečnost rádi volili přízemní trasy, jak pro přípravu pašeráků, jen pár metrů nad korunami stromů. Jeden z letů byl z Vrchlabí do Jičína a dále přes Český Ráj, kde jsme prolétli mezi (!) věžemi hradu Trosek k Liberci, obkroužili jsme pod jejím vrcholem rozhlednu na vrcholu Ještědu a letěli nazpět. S čerstvými diplomy pilotů jsme se zas vrátili do Žiliny a pokračovali v létání tam. Nejdelší orienťák pak jsme měli ze Žiliny do Medlánek v Brně a nazpátek. V hudbě nastalo období mého psaní „protest songů“. V listopadu 1968 jsem složil a se Siriusem jsme v Odboráku veřejně hráli „Rusové běžte domů“ (zpíval jsem tu píseň v angličtině a protože tomu nikdo nerozuměl, tak mě nezavřeli). V lednu 1969 následovala písnička „Jane“ o mé pomyslné, kvůli invázi mrtvé přítelkyni. V březnu jsem složil a zpíval v angličtině „Byl jsem znásilněný“. To už panty normalizace naší společnosti byly pěkně utaženy. Co jsme mohli jsme dělali proti nakázané „normalizaci“, uvězňující nás v zemi jak držené ovce našimi východními pastýři? Jedno omezení přicházelo za druhým. Přesto se ještě povedl v zimě 1969 skvělý desetidenní školní studijní zájezd do Západního Německa s celou naší třídou letců, několika profesorů z VŠD a pár dohlížečů - špehů. Byli jsme pozváni nadací Deutscher Akademischer Austauschdienst *). Ta nám hradila vše, snad i naftu do našeho školního autobusu. V Darmstadtu jsme zírali v univerzitní laboratoři výpočetní techniky, jaké možnosti studijního výzkumu za použití počítačů byly už tehdy k dispozici, zatímco nám se o jejich existenci ani nezdálo. Po návštěvě v Bonnu nás německá letecká společnost Lufthansa všechny naložila v Kolíně nad Rýnem do svého Boeingu 737 a přepravila do Hamburgu, na exkurzi celofiremního údržbového střediska Lufthansy. Koukli jsme se i do výrobny německého dopravního letadla Hansa s negatívním šípem křídla **) . Ve vykřičené čtvrti Hamburgu St. Pauli jsme na Reeperbahnu zavítali do barů, i tam, kde Beatles hrávali pět let předtím, než se stali slavnými. Cestou nazpět do ČSSR jsme strávili noc v univerzitním Göttingenu, kde právě probíhal „fašing“ neboli masopust. V jejich internátu burácela hudba při nesmírných decibelech a zmítání polonahých i nahých studentů. Z písní při nichž se mi roztřásly útroby si nejvíc pamatuji skladbu Helter Skelter, která mi to řádění od té doby stále připomíná ***). Zpátky na Slovensku jsem se nadále zas nejvíce věnoval hudbě. Se Siriusem jsme se zúčastnili předváděcí nahrávky ve studiu slovenského rozhlasu v Bratislavě. Jezdili jsme na koncerty a kamarádi nás přesvědčovali, že jsme tak dobří jako Beatles či nejméně Rolling Stones. Koncem března jsme tomu snad začali věřit a možná proto jsme intenzívně rozjeli kampaň získat angažmá pro kapelu Sirius na Západě. Dělali jsme další nahrávky. Nakoupili jsme kostýmy. Profesionální fotograf nás v nich v různých seskupeních vyfotil na Budatínském hradu. Nechali jsme si vytisknout dopisnice a obálky s hlavičkou Sirius Music Group. Rozesílali jsme nabídky impresáriům v Německu a Holandsku. Toho jsem se zhostil já, se svou angličtinou. Koncem jara 1969 se nám povedlo získat smlouvu na jeden rok do Holandska přes koncertní kancelář Lou van Rees ****) na ulici Weesperstraat v Amsterdamu, která mezi své klienty počítala i slavného Franka Sinatru, Louise Armstronga a spoustu jiných super hvězd. Nyní ale jak legálně vycestovat, se všemi našimi nástroji a aparaturou? V té době nešlo jen tak se sebrat a jet. Museli jsme získat výjezdní víza a služební pasy. Na ty měl monopol Pragokoncert v českých zemích a na Slovensku Slovkoncert. Museli jsme se de fakto stát zaměstnanci Slovkoncertu a bez jakéhokoli jejich přičinění mu naši těžce získanou smlouvu předat. Slovkoncert vyžadoval, abychom jim ze svých výdělků v zahraničí odváděli patnáct procent. Začátkem léta jsme měli všechny dokumenty vybavené tak, abychom koncem července mohli vycestovat. Hudební smlouva s Lou van Reesem začínala od prvního srpna, ve městě Hoorn severně od Amsterdamu. Do Čech na letní prázdniny jsem se nevracel. Se Siriusem jsme se mezitím z Odboráku přesunuli do honosného hotelu Polom, naproti žilinskému nádraží, kde jsem i do odjezdu bydlel a každý večer tam se Siriusem hrál v hlavním sále. Snad že jsem po škole nejel domů do Čech, se mí rodiče poprvé rozhodli návštívit mě, v Žilině. Pamatuji se na procházku s nimi po hřebenu nad Žilinou směrem ke Straníku. Během ní jsme vedli filozofickou rozpravu, hlavně já s otcem. On se mě snažil přesvědčit, jak naše země bude vzkvétat, když bude vedena lidmi jako jsem já. A já jsem mu zas sděloval má pozorování, že nic nenasvědčovalo tomu, aby režim tak smýšlející lidi, jako jsem byl já, k vedení připustil. Uváděl jsem různé příklady, podporující má tvrzení. Například, jak studijní doporučení vypracovaná námi studenty pro naše aerolinie byla z ideologických důvodů bagatelizována, ignorována a pak odmrštěna. Ještě nyní mě mrzí, že jsme náš rozhovor, jak durdící se kohouti, ukončili rozkvokaní a bez smíru. V jednom jsme však byli ve shodě. Jak jeden, tak druhý jsme nepochybovali o tom, že komunisti v naší zemi budou vládnout do nedohledna. Okamžik výjezdu s kapelou se přibližoval. Otec snad vyciťoval, že ho možná brzy nastálo opustím. Já jsem ale neměl v úmyslu nevrátit se. Otec s mátí se vrátili domů, po výletu do Tater. Abych roční výjezd mohl uskutečnit, musel jsem na rok přerušit studium na VŠD a požádat o odklad výkonu vojenské služby. Obojí se mi zdárně povedlo zařídit. Naložili jsme naši aparaturu a nástroje do několika větších beden pro odeslání vlakem do Holandska. Co jsem soukromě vlastnil se vešlo do jednoho menšího kufříku. Pro jistotu jsem si vzal s sebou všechny své doklady, které jsem tehdy měl. Občanku, řidičský průkaz, studijní index (knížečku se započítanými absolvovanými kurzy se známkami), osobní a služební pas, mé letecké deníky a pilotní průkaz. Mimo pár oblíbených knížek a osobního prádla se mi do kufříku vešel můj magnetofonový nahrávač Tesla B4, vážící jen 6,8 kg. Sirius se tehdy skládal ze členů Ičko, Ďuri, Ondrej, Marcel a já. Na noc na středu 30. července 1969 jsme vyrazili do Holandska. Byli jsme rozrušení, co nás asi všechno čeká. ____________ *) https://en.wikipedia.org/wiki/German_Academic_Exchange_Service **) https://en.wikipedia.org/wiki/Hamburger_Flugzeugbau_HFB_320_Hansa_Jet ***) https://en.wikipedia.org/wiki/Helter_Skelter_(song) a zvuková nahrávka https://www.youtube.com/watch?v=vWW2SzoAXMo ****) https://nl.wikipedia.org/wiki/Lou_van_Rees |
| - 34 - |
Po
nočním přestupu z rychlíku ze Žiliny v Praze na rychlík do Kolína nad
Rýnem jsem chvíli bděl. Pomyslel jsem na svůj domov. Nejblíže jsem mu
byl, když jsme projížděli Zdicemi směrem na Západ. Ani ve snu mě
nenapadlo, že se do své vsi překrutě dlouho nebudu moci podívat. Až po
drahných dvanácti letech, kdy mi bylo už třicet čtyři let. Trochu v
líčení předbíhám. Tak nazpět do vlaku. Zóny ostnatých drátů nás vyprovodily do Německa. Katedrála v Kolíně nad Rýnem, kterou jsem poprvé viděl před pouhým půlrokem se na nás shovívavě usmívala, když jsme hledali přestup na vlak do Amsterdamu a odtamtud posléze na místní vlak do Hoornu. Z technicko-hudebního hlediska bylo vyhrávání se Siriusem v letech 1969 - 1970 vyvrcholením naší kariéry. Díky vydělávání si hraním jsme si konečně mohli dovolit opatřit špičkové vybavení aparaturou, mikrofony, nástroje a dokonce zakoupit na přesuny a skladování všeho jeden mikrobus. Hudební bar Maxim v Hoornu se nám hned odpočátku zalíbil. Byla to správná hospoda se skvělou atmosférou. Tam jsme měli hrát každý večer dlouho do noci na malém podiu uprostřed sálu. Shledání s majitelem proběhlo v pohodě. Měl pro nás u různých soukromníků zajištěné ubytování. Zprvu v plovoucím domě zakotveném v kanálu Turfhaven. Místní publikum nás přijalo nadšeně. Byli jsme rarita. Možná snad také díky plakátům majitele Maximu šla fáma, že bude vystupovat komunistická rokenrolová kapela. Nechali jsme fanoušky přitom. Po několika týdnech našich vystoupení se nám stala pohroma. Rozjaření tanečníci zvrhli tác se džbány piva rovnou do našeho hlavního zesilovače pro zpěv a ten vyhořel. Spřátelená holandská kapela z Amsterdamu nám přišla napomoc. Zavezli nás do hudební prodejny, kde se dobře znali s majitelem. Za mezitím již vydělané peníze jsme si mohli hned zakoupit zesilovač náhradní. Postupem času jsme si přikoupili také mnohem kvalitnější reprobedny, aparát na modulování akustiky a skvělé mikrofony Shure a Byer. Také jsme od místní autodílny odkoupili použitý VW mikrobus. Nechali jsme ho nově natřít atraktivně červenou barvou s bílými doplňky. Každý měsíc jsme v něm coby taneční kapela putovali na jiné místo působení. Vyhrávání naší kapely přijeli shlédnout dokonce také někteří z mých spolužáků z VŠD. Udržovali jsme kontakt s impresáriem v Amsterdamu. Přes něj jsme si zajišťovali naše další působiště. I když jsem nebyl kapelníkem, bylo na mě, jako jediného, který se dovedl s místními domluvit, tyto obchodní záležitosti zajišťovat. Nastala také doba randění. Tři z pěti členů skupiny byli svobodní. Já mezi nimi. V průběhu podzimu jsem se setkal s Willy. V prosinci jsme se s kapelou museli povinně přemístit mimo Holandsko. To bylo kvůli pracovnímu povolení, které nám vyprchávalo. Přejeli jsme do Duisburgu v hustě zabydlené části západního Německa. Na Štědrý večer jsem v našem mikrobusu vyrazil za Willy, sám, do dvěstěpadesát kilometrů vzdáleného Hoornu. Zažil jsem velké zklamání. Pro Holanďany ten den nic neznamenal !! Ani další den. (Slaví mnohem více Mikuláše.) Zas mě čekal dlouhý solo přejezd nazpět do Německa. Blížil se konec roku 1969 a s ním první půlrok od výjezdu. Ženatým členům kapely, Ičkovi a Ďurimu s manželkami a malými dětmi doma se začalo po nich stýskat. Po Silvestru stráveném vyhráváním ještě v Duisburgu jsme od ledna až dubna pokračovali zase po Holandsku. Pěkně jsme si vydělávali a zažívali mnohá dobrodružství. Měsíc v Den Burghu na ostrově Texel a dále v severní části Nizozemí ve Frieslandu. Působili jsme v menších městech se jmény Dokkum, Sneek a Heerenveen. Postupně přišlo na uskutečňování hmotných snů členů kapely. Někteří snili o tom, jak si přivezou domů na Slovensko svůj vlastní automobil. Ičko byl první, který si opatřil ojetého brouka Volkswagen. Ostatní se ho snažili následovat. Za zmínku stojí příhoda s tím broukem VW a třemi členy kapely, kteří všichni tři málem přišli o život. Bylo to ještě v době krutých mrazů. Ve volný den si Ďuri od Ička vypůjčil VW a spolu s Marcelem a Ondrejem jeli do sousedního města randit. Vraceli se večer po klikatých silničkách na vrcholech hrází mezi polozamrzlými kanály. Vozovka byla pokrytá ledovkou. V nějakém zákrutu neudrželi za tmy směr a skutáleli se z hráze do kanálu. Málem se utopili. Až po zoufalé bitce o život se jim povedlo prorazit a vylézt okénky z auta, které přistálo na dně hlubokého kanálu střechou dolů. Koncem dubna 1970, tři měsíce před vypršením platnosti výjezdního československého viza, padlo rozhodnutí kapely o návratu do ČSSR. Hlavním motivem byl stesk ženatých členů kapely po rodinách a dětech. Koncem dubna se nám vedly také jen výjezdy na občasné koncerty, sice moc zajímavé, ale málo výnosné. Ojedinělými koncerty se nedalo tolik vydělat jako celotýdenními angažmá. Při jednom z tanečních koncertů nás organizátoři dokonce vyhostili z města pro hlučnost kapely. A ke vzteku pro květen nepřicházela žádná celoměsíční smlouva. A ani Ičkovi viníkem přislíbený náhradní VW brouk, za ten utopený, se neobjevoval. Pro všechny tyto důvody se kapela rozhodla vrátit dříve nazpět na Slovensko. Ne však s úplně holýma rukama. Povedlo se nám opatřit si skvělou špičkovou aparaturu a mikrobus. A díky mému intenzívnímu vyjednávání s agenturou Lou van Rees během dubna 1970 se nám povedlo získat podepsanou smlouvu na další roční turné, od léta roku 1971 do léta 1972. Roční odmlka byla nutná kvůli holandským pravidlům pro vydávání pracovních povolení kapelám ze zemí vně Nizozemí. Členům kapely vyhlídka dalšího ročního angažmá dala naději své hmotné sny přece jen v dohledné budoucnosti uskutečnit. Začali jsme balit a chystali jsme se na cestu nazpět. V tomto období došlo k mému osobnímu rozhodnutí nevrátit se do ČSSR. Pojednou jsem se stal nezvěstným. Kapele jsem se ztratil. |
| |
| pátek
1. března 2019 Úvod Napadlo mě, že by možná čtenáře VN mohlo zajímat, jak se Vítek vlastně dostal na Západ. Už více lidí mi navrhovalo, abych z toho sepsal jakousi reportáž, která by je zajímala číst . Tak jsem se do ní pustil. Dal jsem jí pracovní název, HISTORIE POUTĚ VÍTKA NA ZÁPAD. Publikovat ji ve VN jsem začal 1. března 2019. Organizace publikace První díl obsahující 34 krátkých kapitolek byl původně graficky na webu tvořen tak, že sled na stránce byl odspodu nahoru. První kapitolka byla úplně dole, následná nad ní a ta nejnovější nahoře. Nyní jsem sled Prvního dílu změnil tak, aby první kapitolka byla úplně nahoře, další pod ní a tak dále. Také jsem umožnil kliknutím otevřít odkazy označené hvězdičkou *) aby se otevřely v jiných oknech. Dále, pro snadnější čtení jsem text upravil do výraznějších paragrafů. Na začátku i na konci prvního dílu jsem uvedl Obsah s krátkým popisem kapitolek, s možností kliknutím na jednotlivé kapitolky hned se dostat k textu té kapitolky. Právnické prohlášení Všechen text zde uvedný je výhradní vlastnictví Vítka Širokého. Pokud by někdo měl zájem o přepublikování, tak jedině s mým písemným svolením. Bude-li někdo v textu zmíněný mít výhrady proti mému publikování jeho-jejího jména a s ním spojeným textem, dej mi prosím vědět e-mailem a já text náležitě upravím. Kontakt e-mailem |