Vydavatelství
VN
2019
|
Druhý díl HISTORIE POUTĚ VÍTKA NA ZÁPAD |
| Kapitola | Druhý díl - Kapitola - Obsah 35. Tři motivy proč opustit vlast 36. Pokus o únos 37. Výstřely v hale a žádost o azyl 38. Na uprchlickém rozcestí v 1970 39. První uchycení se 40. Zase studentem, na NOIB 41. Tvorba nových přátelství na Nijenrode 42. Zaplétání drátů do betonu 43. Jak se stát tlouštíkem 44. Vyříkání si s kapelou 45. Co dělat po studiích v Holandsku 46. Růžové vyhlídky a málem svatba 47. Následky odchodu 48. Zas dále na Západ |
| - 35 - |
Koncem dubna 1970 se slovenská žilinská taneční kapela Sirius rozhodla
předčasně ukončit své působení v Holandsku a navrátit se do ČSSR.
Zatímco starším, ženatým členům kapely se stýskalo po manželkách a
dětech, ti mladší, já mezi nimi, jsme byli ochotni zůstat déle, až do
konce července. To bylo nejzazší datum vypršení platnosti výjezdního
československého viza. Každý jsme se snažili koupit si svůj vlastní
osobní automobil z výdělků z vystupování v zahraničí. Jednomu z členů
kapely se tento sen povedl, ale byl záhy zhacen, když jeho auto
skončilo na dně holandského kanálu. Na rozhraní dubna a května se
napětí v kapele vyhrotilo. Viník ztráty auta prohlásil, že své úspory
propil a na opatření náhradního auta neměl. Zatímco se nám povedlo
získat od amsterdamského impresária novou smlouvu na další roční
turné, na měsíc květen 1970 jsme žádnou smlouvu nesehnali. Členům
kapely dala vyhlídka budoucího angažmá naději přece jen si auto
opatřit, byť o rok později. A tak jsme se sbalili a vyrazili na cestu
nazpět. Za těchto okolností jsem se rozhodl kapelu opustit a nevrátit
se s ní do ČSSR. Co všechno mě k tomuto osudnému rozhodnutí motivovalo? Co mě vedlo k tomu, opustit své rodiče, příbuzné, přátele, školu, létání – svou vlast - a začít jinde? Se srdcervoucí vyhlídkou, že už se asi nikdy v životě neuvidíme? Za prvé, uvědomil jsem si, že jsem se chtěl samostatně vyvíjet. Nechtěl jsem být ovládán a určován režimem, se kterým jsem bytostně nesouhlasil. Nabyté teoretické zkušenosti během studia se mi zdály vniveč. Doporučení, která jsme my studenti letectví psali na VŠD ve svých studiích pro vývoj našich aerolinií byla na ideologické bázi režimem zavrhovaná a obracená na hlavu (výměna letového parku ČSA, apod.). Uvést rozumný pokrok do našeho letectví se mi jevilo coby do nedohledna neuskutečnitelné. Navíc k tomu, abych vůbec mohl vykonávat nějaké vedoucí role v zaměstnáních, ke kterým mě VŠD připravovala, mě očekávala odpuzující nutnost stát se komunistou, čímž jsem opovrhoval. Měl jsem obavy z perzekuce po návratu v rámci „normalizace“. Neměl jsem tušení, kolik škraloupů o mých protikomunistických činnostech zaznamenali v StB do mého kádrového posudku. *) Hospodářsky mé rozhodnutí zůstat v Holandsku vůbec motivováno nebylo. Za druhé, chtěl jsem přijat výzvu uspět v jiných podmínkách – v jiné zemi, v jiném jazyku a kultuře. Tato výzva, i když se mi zdála obtížnější, než potýkání se s komunisty, mě přitahovala více a převážila. Za třetí, byl jsem zamilovaný do Holanďanky, Willy. Tu jsem nechtěl opustit a ani ona mě ne. ____________ *) StB = Sbor Tajné Bezpečnosti https://cs.wikipedia.org/wiki/Invaze_vojsk_Varšavské_smlouvy_do_Československa |
| - 36 - |
Setmělým přístavem v severoholandském Hoornu se válela mlha.
Sirény u vstupu varovaly lodníky, když naproti věznici na ulici Achter
op het Zand se za tmy ozvalo tlučení na dveře. Nečekanému příchozímu se
zjevily vystrašené obličeje Willy a jejího otce. Oni byli ti, ke kterým jsem se od kapely prvotně uchýlil a kde jsem se skryl. Po vzrušeném šokujícím vysvětlení a poradě s otcem Willy jsme se ještě ten samý večer tajně vypravili do Frieslandu, do osmdesátpět kilometrů vzdáleného Sneeku. Věděl jsem, že naše kapela tam trávila svou poslední noc v Nizozemí. Potřeboval jsem nalézt náš mikrobus. Zapomněl jsem v něm jednu drahou věc. Svůj osobní mikrofon Beyer. *) Před půlnocí v poslední dubnový den jsme v boční uličce Frieswijkstraat ve Sneeku objevili náš mikrobus. Byl zaparkovaný, zamknutý a zablokovaný tak, aby s ním nemohl nikdo odjet. Byl plný drahocenné aparatury, nástrojů a našich zavazadel. Naštěstí jsem měl od něho náhradní klíče. Dostat se dovnitř nešlo jinak, než „vloupáním se“ úzkým příklopem v zádi mikrobusu. S pomocí baterky jsem nalezl mezi aparaturou svůj mikrofon a vzal pouze ten. Kytaru, svůj podíl na nákupu všeho – mikrobusu, zesilovačů, atd., jsem kapele ponechal coby odškodnění za předpokládané problémy čekající kapelu po návratu. Rovněž jsem kapele věnoval i díky mě vyjednanou a impresáriem podepsanou smlouvu na další roční turné v Holandsku, od léta roku 1971 do léta 1972. Naše auto z Hoornu bylo už nadohled, když čirou náhodou z opačného směru přicházeli Ičko s pár ostatními členy naší kapely. Asi z posledního flámu. Rozběhli se a chňapli mě. Willy někam zmizela. Kamarádi mě dotáhli na policejní stanici na blízkém IJlsterpleinu. Ospalému policistovi jsem oznámil, že žádám o azyl. Ten mrknul na mé rozrušené pronásledovatele a bylo mu jasno. Mou žádost bez zaváhání přijal a vzal mě pod svou ochranu. Za pomoci mého překládání se policista dohodl s vedoucím kapely, Ičkem a se mnou o sepsání smlouvy. Ičkovi šlo o mé zřeknutí se mikrobusu, který byl zaregistrovaný na mé jméno. Nakonec stačila jednoduše ručně psaná prodejní smlouva, prodej mikrobusu Vítkem Ičkovi. Razítko policie ve Sneeku a datum. Na policii jsem vyčkal ještě delší dobu, než jsem budovu opustil. Obával jsem se, že mě proti mé vůli členové kapely unesou nazpět do ČSSR. Naštěstí čekání na mě vzdali. Při pátrání v nočních ulicích Sneeku po vystrašené Willy, kterou jsem záhy našel, jsem je už nezahlédl. Ještě za noci jsme pak ve třech - otec Willy, ona a já odjeli nazpět do Hoornu. Na druhý den ráno se kapela skutečně pokusila o můj únos. Před domem Willy zastavil červený mikrobus a členové kapely mě hrozbami nutili, abych se k nim připojil. Dům jsem neopustil. Po vyřízení mého odmítnutí přes zprostředkovatele, otce Willy a několikerou vyjednávací výměnu začalo být všem jasné, že se kamarádům nevydám. Nakonec kapela požadovala, abych aspoň předal služební československý pas. Ičko dělal vše proto, aby členové kapely nebyli perzekuováni, a po návratu mohl Slovkoncertu odevzdat pasy všech. Svůj služební pas jsem tedy Ičkovi předal. Tím jsem odříznul svou možnost legálně se do ČSSR navrátit. Ve služebním pasu bylo razítko výjezdní doložky, platné do konce července 1970. **) Naštěstí jsem ještě měl svůj osobní pas, ale bez víz. Domníval jsem se, že stačilo, když jsem se předešlou noc prokázal na policii při zažádání o azyl a moje totožnostní stopa byla vytvořena. Z okna druhého patra domu jsem viděl, jak po dvouhodinovém dramatu červený mikrobus mizel v dáli. Hlavou mi třeštilo a měl jsem pocit jako by mě vsávalo do sebe nějaké tornádo. ____________ *) https://north-america.beyerdynamic.com/touring-gear-series-product-family.html Mikrofon ještě mám a po padesáti letech stále funguje bezchybně. Když jsem nedávno ztratil na delší dobu hlas a jen jsem mohl šeptat, domlouval jsem se s rodinou za jeho použití. **) https://cs.wikipedia.org/wiki/Výjezdní_doložka |
| - 37 - |
Vysoko u stropu betonové haly zazněly výstřely. V průmyslové zóně
na Kernwegu v Hoornu jsem do betonu vstřeloval zblízka svisle nahoru
ocelové duté trnité projektily se závitem ve vnitřní ose. Sloužily jako
kotvy pro zavěšování plechových žlabů, do kterých jsem pomáhal zavádět
otci Willy elektrické kabely. Pan Moeijes mi umožnil toto ilegální
zaměstnání coby jeho pomocník instalatér elektrikář a platil mě z
vlastní kapsy. Tak jsem trávil dlouhé květnové týdny roku 1970 zatímco
jsem dočasně bydlel s jeho rodinou. Odkládal jsem odeslání té nejhorší zprávy ve svém dosavadním životě. Můj dopis rodičům, že se do ČSSR už nevrátím. S hrozným pocitem viny, sobeckosti, neohleduplnosti a nevděku jsem větev, na které jsem doposud seděl, pod sebou podřízl. Dopis jsem odeslal až v druhé půli května. Po odeslání dopisu a svém nahlášení se na policii v Hoornu mě naplnil léta trvající pocit, jakobych se tou zprávou vykatapultoval s jednosměrnou letenkou na Mars. Pokusil jsem se získat status uprchlíka. Navštívil jsem v Haagu úřad Organizace Spojených Národů a požádal jsem o vystavení cestovního pasu OSN *). Slyšel jsem, že ho dávají utečencům. OSN pas **) umožňoval bezvizové cestování do zemí, které byly a jsou signatátory smlouvy ***). Po několika týdnech mi přišla pozvánka dostavit se na pohovor. S tlukoucím srdcem jsem tam jel. Ptali se mě otázky na tělo, zjistit, zda skutečně jsem byl a jsem ve smrtelném nebezpečí, aktivně pronásledovaný, zda v zemi mého původu mi hrozilo věznění, mučení, poprava, zda je nutné, aby mi status politického uprchlíka byl udělen. Výsledek mého jednání s úředníkem OSN byl záporný. Status uprchlíka jsem nezískal. K tomu, abych se vůbec nějak mohl pohybovat legálně, mi zbyla možnost požádat holandské úřady o vydání cizineckého pasu, zvaného Vreemdelingen Paspoort ****). Žádost jsem v Hoornu podal. Vybavení mělo trvat dva až čtyři měsíce. Pas měl na rozdíl od jiných pasů křiklavě růžový obal. Na ten pas se dalo cestovat do jiných zemí vně Holandska, ale do každé sousední i vzdálené země se muselo požádat o a zaplatit vstupní vízum. Být vybaven takovým pasem bylo velmi nepříhodné a uvazující. Navíc pro cestování do ČSSR byl tento pas neplatný. ____________ *) https://en.wikipedia.org/wiki/United_Nations_laissez-passer **) https://en.wikipedia.org/wiki/Refugee_travel_document ***) https://en.wikipedia.org/wiki/Convention_Relating_to_the_Status_of_Refugees ****) https://www.hoorn.nl/reisdocument-vreemdelingen https://www.denhaag.nl/nl/paspoort-en-identiteitskaart/speciale-paspoorten/vreemdelingenpaspoort-aanvragen.htm |
| - 38 - |
Na hrázi oddělující uličku Achter op het Zand od Ijsselmeeru v
holandském Hoornu byly lavičky s krásným výhledem. Až na obzor, kde
moře splývalo s oblohou. Sem a tam se sunuly bachraté barky a za nimi
větší lodě. V červnu roku 1970 byl výhled ještě neblokovaný později
rozšířeným jachtařským přístavem. Na jedné z laviček jsem seděl a
podvědomě jsem poutě a možné cíle lodí studoval. Do popředí mého vědomí
se vtíraly otázky, „Co nyní? Jak si vydělávat? Čím se v životě stát?“ Mé nitro mi připomínalo tři hlavní motivy, které mě vedly k rozhodnutí opustit svou českou vlast a začít jinde. V okamžiku rozhodnutí nevrátit se do ČSSR jsem měl naspořeno zhruba dva tisíce guldenů. Úspory z dob hraní se Siriusem se mi rychle smrskávaly. Ptal jsem se sám sebe, „Mám nalézt nějakou jinou kapelu a připojit se k nim?“ Vhodnou kapelu jsem neznal. Z potřebného vybavení jsem vlastnil pouze jeden mikrofon. Žádnou kytaru, zesilovač, reproduktor. A navíc, profesionálním hudebníkem jsem se stát nechtěl. Cítil jsem, že dlouhodobé komerční působení by mou lásku k hudbě udusilo. Stát se sólo interpretem? Taková hvězda jsem zas nebyl. A navíc, neuměl jsem jazyk nutný k vyplňování pauz mezi písničkami nějakým humorným povídáním. Pracovat dále manuálně jako elektoinstalatér? Ano, ale jen dočasně. Začalo mi být jasné, že výhledově nejperspektivnější bylo mé univerzitní vzdělávání. To jsem přerušil v Žilině rok před jeho ukončením, abych se mohl zúčastnit turné s kapelou na Západě. Začal jsem se informovat o podmínkách dokončení na holandských univerzitách. K mé velké lítosti mi při pohovorech na příslušných úřadech z mého dosavadního studia nic neuznali. Při návštěvách několika bylo zřejmé, že bych musel začít zas úplně od prvního ročníku a studovat nejméně dalších šest let. Tak dlouhé holandské vysoké školy minimálně tehdy byly. A mě už bylo tehdy 23 let. Důvod neuznání byl ten, že o slovenské Vysoké škole dopravní holandští úředníci škol prověřující mé doklady z VŠD neslyšeli, ujistili mě, že žádné vzájemné uznávání studií s tou institucí nebylo doposud zavedené. Čtyři roky studia na VŠD mi byly v Holandsku nanic. Co nyní? Naštěstí během svého pátrání mi někdo doporučil obrátit se na dobročinnou organizaci SVS.*) Ze současné webové stránky té organizace překládám z holandštiny tento odstavec: Mnoho uprchlíků už studovalo nebo pracovalo v zemi původu. Jejich diplomy nejsou často uznávány v Nizozemsku. Znovu studovat je jejich jediná šance pro další rozvoj a využití svých talentů. Tímto způsobem mohou budovat svůj nový život v Nizozemsku a smysluplně přispívat do společnosti. Nadace pro pomoc studentům - uprchlíkům SVS/UAF je nejstarší organizací pro uprchlíky v Nizozemsku. Byla založená v roce 1948. Začal jsem se činně zajímat o možnost nalézt nějakou kratší možnost dokončení svého studia. Školu s praktickým a respektovaným diplomem potřebným k získání zaměstnání nejlépe v letectví, ke kterému mé předchozí studium a můj hlavní zájem směřoval. Po několika planých pohovorech na úřadu SVS v Utrechtu se jeden vstřícný zaměstnanec zmínil o neobvyklé a obtížné možnosti. Jak ji začal podrobněji popisovat, začala mě silně vábit. Jít studovat na dva roky v soukromé, prestižní, drahé škole zvané Nijenrode Opleidingsinstituut voor het Buitenland (zkratka NOIB). **) a ***) V té době se o tom institutu říkalo, že je to škola pro diplomaty. Škola byla založená v 1946 otci a matkami holandského průmyslu a obchodu, hlavně pro své vlastní děti, aby získaly během krátkého, ale velmi intenzivního studia tolik zručností a znalostí, jako které za mnohem delší dobu poskytovaly státní univerzity. Vedoucí postavy holandského hospodářství potřebovaly své děti brzy zpět, aby mohly od svých rodičů přebrat vedení, v mnoha případech jejich soukromých rodinných podniků. Zakladatelé NOIB byli prozíraví majitelé světoznámých holandských firem – mezi nimi letecké společnosti KLM, olejářské firmy SHELL, průmyslového gigantu UNILEVER a jiných důležitých podniků. Přesto, že vyučování na NOIB bylo v té době pouze v holandštině, v jazyku, který jsem pochytil během svého prvního roku v Holandsku částečně, ale rozhodně ne natolik, abych v něm mohl studovat, jsem se v červnu 1970 rozhodl přihlásit na NOIB. Ta škola se nacházela mezi městy Amsterdamem a Utrechtem, osmdesát kilometrů na jih od Hoornu. ____________ *) SVS, Stichting voor Vluchteling-Studenten UAF. https://www.uaf.nl/ **) NOIB https://en.wikipedia.org/wiki/Nyenrode_Business_University ***) a také https://www.nyenrode.nl/ |
| - 39 - |
Během podzimu 1969 při vyhrávání se Siriusem v Hoornském tanečním
baru Maxim nás začaly obklopovat shluky groupies *). Jedna
skupina tří dívek sedávala hned vedle našeho pódia. Z ní mě zaujala v
té době asi sedmnáctiletá vyzáblá Willy. Skupinka přicházela pravidelně
a postupem času ty tři holky naší kapelu doprovázely i do vzdálenějších
míst Holandska, dokonce až na sever Frieslandu. Nejvíc díky jim jsem se
začínal přiučovat holandštině. Obdivoval jsem také, jak ony, přestože
vychodily pouze obecní školu, ovládaly i angličtinu. Hlavně přes tu řeč
jsme se dorozumívali. Na jaře 1970 jsem byl již pravidelným návštěvníkem rodiny Moeijes. Hubený otec Willy to neměl lehké. Vychovával sám tři děti. Žena ho opustila, když byly malé. V době, kdy jsem přišel na scénu, se dvě z jeho dětí už osamostatnily. Bydlely jinde v Hoornu a začínaly své rodiny. Otec žil sám s Willy. Živil se coby soukromník elektroinstalatér, od smlouvy ke smlouvě. Willy si vydělávala vypomáháním v domácnostech movitějších paní. Jak mé rozhodnutí nevrátit se do ČSSR zapůsobilo na Willy a její rodinu? Překvapivě kladně. Otec ve mně možná něco viděl a začal mi pomáhat bez zaváhání. Hned mě zaměstnal. Willy byla ráda. Představila mě i paním, které jí zaměstnávaly. Ostatní sourozenci mě také přijali a navštěvovali jsme se. Až na to, že po odeslání osudného dopisu svým rodičům jsem dlouho nic od rodičů nazpět neslyšel, a ani o tom, jak dopadl návrat mých kamarádů, jsem žil po zbytek května 1970 kupodivu klidně. Až po měsíci a půl jsem dostal odpověď od svých rodičů. Obálka byla rozlepená, dopis byl zřejmě cenzory přečtený, hodně zpožděný.**) Rodiče byli rádi, že jsem konečně dal o sobě vědět, že jsem. Otec mi vyzýval, abych své vlasti přišel pomoci. Máti mi ujistila, že bude ráda, když hlavně budu šťastný. Od členů kapely jsem žádné zprávy neměl, jim jsem nenapsal. A ani oni mým rodičům. Asi nevěděli adresu. Tak jsem zatím žil v limbu a čekal, zda dostanu nějakou odpověď na svou žádost o studium na NOIB. ____________ *) Groupie = osoba, zvláště mladá žena, která pravidelně sleduje skupinu popové hudby nebo jiné celebrity v naději, že se s nimi seznámí. **) Mé dopisy rodičům docházely k nim zhruba za jeden měsíc a i když ihned odepsali, jejich odpověď mi přicházela až po dalším měsíci. Když jsem se něco zeptal, odpověď rodičů jsem si mohl přečíst až za dva měsíce. Dopisy byly otvírané a tak jsme si nemohli psát nic politického či jinak závadného, jen aby dopisy nebyly zadrženy. Tak to probíhalo po následujících dvacet let. |
| - 40 - |
Uběhl červen 1970 vyplněný prací zajížděním na instalace
elektrických vedení v okolí Hoornu a dlouhé očekávání bylo u konce.
Koncem června mi z NOIB přišel dopis, že koncem srpna se budou konat na
NOIB přijímací pohovory na dvouleté studium. A že mou účast na
zkouškách by uvítali. Nyní šlo o to, abych vůbec byl schopen porozumět, co ode mě při zkouškách budou požadovat, to za prvé; a za druhé abych byl schopen – v holandštině – požadavky správně odpovědět. Dobročinný institut SVS z Utrechtu mi přišel na pomoc. Když jeho pracovníci viděli, že se NOIB začal vážně o mě zajímat, umožnili mi absolvovat intenzivní šestitýdenní internátní jazykový kurs holandštiny v soukromé škole poblíž Zeistu, ve vile Berkenhove v De Bilt. *1) a *2) Začátkem července 1970, vybaven průvodním dopisem od SVS, jsem se přesunul devadesátpět kilometrů na jih od Hornu. Po přihlášení mě ihned uvedli do studia. Individuálně tři hodiny denně se sluchátky na uších, do přehrávání a poslouchání velkých kotoučů magnetofonových pásek výuky holandštiny, opakování vyslovování. Dále do skupinové výuky v konverzaci. Ve škole v té době bylo asi deset studentů. Odpoledne nám přednášeli o holandských zvyklostech. Většina studentů byli obdobně jako já přemístění studenti z jejich původních zemí, kde z rozličných důvodů začali, ale nedokončili svá studia. Těm obdobně jako i mě SVS uhradilo výuku, pobyt a stravování; a dokonce i malinké stipendium, pro přežití během víkendů. V Berkenhove jsem bydlel pondělky až pátky a na víkendy jsem jezdil do Hoornu . Můj spolubydlící byl Američan. Jmenoval se James, byl černoch. Žádný uprchlík. Pobyt si platil sám, aby se naučil holandsky. Pro mě bylo vítané, že po večerech jsme se mohli domlouvat v angličtině. Během dnů jsem se však do holandštiny ponořil tak hluboce, že po šesti týdnech jsem jí vládl již docela obstojně. A co bylo nejdůležitější, mohl jsem jít na přijímací zkoušku, pohovor na NOIB, se šancí na úspěch. Mezitím během víkendů se pan Moeijes i Willy podivovali, jak rychle jsem v jejich jazyku pokročoval. Koncem srpna 1970 nastal čas odjet do městečka Breukelen, poblíž Utrechtu, na pohovor na NOIB. (V té době jsem netušil, že po tom městečku byl v roce 1643 založený a pojmenovaný Brooklyn v New Yorku) **1) a **2). Měl jsem veliké obavy, zda uspěji. Bylo mi řečeno, že poměr počtu ke zkoušce přihlášených zájemců k přijmutým zájemcům byl zhruba padesát ku jedné. Vlastní zkouška mi však osobně přišla jako jednoduchá. Snad pomohlo, že jsem měl za sebou již čtyři roky vysokoškolského studia ještě ze Slovenska. Hlavním oříškem pro mě bylo porozumět holandskému zadání šedesáti otázek zkoušky a zatrhnout odpovídající výběr písemných odpovědí, také v holandštině. Hned to samé odpoledne mi vedení NOIB oznámilo, že jsem na pohovoru uspěl. S podmínkou, že musím projít i následnými psychotechnickými testy. (Ty testy hodnotí potřebné dovednosti a postoje, které člověk potřebuje k řádnému vykonávání práce, o kterou žádá. Obsahují: - Osobnostní dotazníky - Dotazníky o sociálních dovednostech - Motivační vyhodnocení - Sebehodnocení - Zkoušky přemýšlení. ***) Po absolvování jednodenního testu v Utrechtu, který mi připomínal obsahem zkoušku na ÚLZ v Praze (viz zde kapitola - 26 - ) jsem čekal na odpověď z NOIB. Byla kladná !!! Nyní jsem musel překonat poslední překážku. Jak zaplatit velmi drahé školné na NOIB. Předložil jsem svým pomocníkům na SVS výsledky svých zkoušek. Informovali mě, že peněžní zdroje vysychaly. Přislíbili však, že se přesto pokusí požádat holandský stát i jiné zdroje o peněžní podporu. (Od inváze ČSSR uplynuly už dva roky a holandská legislativa neobnovila charitativní podporu odsouhlasenou během sympatizujícího prvního roku po invázi.) Akorát zavčas před začátkem školního roku 1970-1971 jsem v září získal přes SVS bezúrokovou půjčku od holandského státu pro studium na NOIB, splatnou během deseti let. Další půjčku jsem získal od školy NOIB, splatnou během pěti let. Tyto dvě půjčky pokryly většinu nákladů studia. Pro zbytek jsem získal krátkodobou dvouletou půjčku s dosti vysokým úrokem, kterou mi poskytla studentská organizace NOIB. ****1) a ****2) ____________ *1) Berkenhove, Utrechtseweg 2 De Bilt https://historischekringdebilt.nl/utrechtseweg/ *2) https://oldthing.de/AK-De-Bilt-Landgoed-Berkenhoven-Utrechtscheweg-2-0030068529 **1) https://en.wikipedia.org/wiki/Brooklyn a **2) https://cs.wikipedia.org/wiki/Brooklyn ***) Viz např. http://ccselect.be/afleggen-van-testen ****1) Viz https://www.nyenrode.nl/en/nyenrode-fund a ****2) https://www.nyenrodealumni.nl/en |
| - 41 - | V prosinci roku 1970 mě málem vyhodili ze školy NOIB pro neprospěch v předmětu „komunikace“. K tomu, abych něčemu porozuměl z knih jsem musel číst holandské učebnice se dvěma slovníky v ruce. Přímý slovník z holandštiny do češtiny jsem nemohl sehnat. Tak nejprve jsem musel nalézt, co ta věta či jiná znamenala v angličtině? (Hmm.. hledání v holandsko-anglickém slovníku). Aha! A nyní, co to anglické nyní znamená v češtině? (Hledání v anglicko-českém slovníku). Porozumět jediné stránce v učebnici mi zabralo přes hodinu času. Nakonec se mi z pětky známku podařilo změnit na trojku a na škole jsem směl zůstat. Horší byla komunikace mezi mnou a rodiči. Doručování dopisů. Měsíc tam, další měsíc nazpět. Hrozné. Zdrcující. Měl jsem obrovské výčitky svědomí. Současně jsem se cítil, jako bych byl vykatapultovaný na Mars. Bez možnosti návratu. Ano, ve skutečnosti jsem se vrátit mohl. Ale s jakými následky? *) Škola NOIB se nacházela uprostřed rozsáhlého parku v zámku Nijenrode **) vedle říčky De Vegt. Velikostí byla zhruba obdobně rozlehlá, jako je v Česku zámek Konopiště. Zámek Nijenrode byl založen v roce 1275 hrabětem Gerard Splinter van Ruwiel. Asi pro pokračování v tradici, dvě třetiny žáků NOIB byli z „modré krve“, jak v holandštině říkali lidem šlechtického původu. V parku byly roztroušeny pavilony internátů, kde bydleli studenti. Výuka byla hlavně v několikaposchoďové čtverhranné věži zámku. Mimo standardní vysokoškolské látky se od běžných univerzit odlišovala tím, že vedle akademických předmětů dávala obdobný důraz i na jazyky a na sporty. Mimo zvládnutí čtyř jazyků (žáci se mohli věnovat holandštině, angličtině, francouzštině, španělštině, švédštině a ruštině) byl dáván důraz na dorozumívání se v jakékoli řeči. Ze sportů jsme měli fotbal, házenou, atletiku, rugby, box a zápasení. Mrzelo mě, že neměli bazén. V té době byla škola exkluzivně jen pro muže. Byl jsem na bydlení přiřazen ke čtyřem klukům v pavilonu Plesman (pojmenovaném po zakladateli letecké společnosti KLM). Naše buňka byla v prvním poschodí. Skládala se z prostorné obytné studovny a přes chodbu ze dvou ložnic s patrovými postelemi, pro tři lidi v každé. Na konci chodby byly záchody a prostorné sprchy. Zejména toho posledního jsem si velmi cenil, kde jsem si často užíval horké vody. Všichni žáci školy se stravovali společně, ve velkém sále v přebudované konírně. Ta byla vyzdobená dobovými obrazy a freskami. Vepředu sálu byl vyvýšený stůl Pěti Pánů, studentské samosprávy. Ti byli voleni jednou ročně po veliké kampani připomínající americké prezidentské volby. Páni měli rozsáhlé pravomoci, včetně vyloučení opozdilců z oběda, apod. (Občas jsem hladověl.) Mimo formální výuky bylo ve škole také snad třicet různých studentských klubů, z nichž nejvíc činné byly jeden se druhým soupeřící kluby diskuzní. Tam si žáci osvojovali zručnosti v politickém i hospodářském dohadování a rozhodování. Přesně v tom, v co rodiče žáků doufali. Škola i studentská samospráva sledovala řadu nařízení, která, když byla nějakým žákem překročena, znamenala přísná potrestání. Od již zmíněné nedochvilnosti přes chození přes posekaný trávník (také v tom mě museli vychovávat, pro mé nevychování z domoviny), pašování přítelkyň (nápodobně – to mělo za následek vypuzení z vyučování až na tři dny), a za krádeže či jiné vážné delikty trvalé vyloučení ze školy. Škola nám byla vynikající průpravou do pozdějšího praktického života. A co nejcennější – umožnila tvorbu přátelství trvajících na celý život. Pro mě to bylo s Joopem, Wimem a Etiennem, mými spolubydlícími. O nich trochu příště. __________ *) https://cs.wikipedia.org/wiki/Politický_vězeň **) o Nijenrode viz .. https://nl.wikipedia.org/wiki/Kasteel_Nijenrode |
| - 42 - |
Mí spolubydlící postupně odpadali. Z původních šesti v naší buňce
nás zůstali čtyři. Dva Holanďané, Joop a Wim, jeden Argentinec -
Etienne, a já, Čechoslovák. Joop byl z rodiny čtyř kluků ze středu Holandska. Jeho otec byl malý živnostník, živil se účetnictvím a daňovým poradenstvím. Žili v městečku Voorthuizen asi šedesát km východně od Nijenrode. Wim to měl naopak tak blízko, že by do školy mohl dojíždět z domova na kole. Ale jako všichni ostatní přes týden zůstával na koleji. Bratr Wima přišel o život při motocyklové nehodě a Wim vyrůstal jako jedináček. Jeho otec si vydělával sadařstvím. Etienne to z nás měl nejdále domů. Jako Joop měl plno mladších sourozenců. Jeho otec, Holanďan, musel ve válce uprchnout, jinak by zmizel ve vyhlazovacím táboře, protože byl žid. Matka Etienna byla Francouzka. Jeho rodiče se setkali ve Švýcarsku, kam se za války oba uchýlili. Když se jim Etienne po válce narodil, v Rotterdamu, vystěhovali se do jižní Ameriky. Postupně žili v holandských koloniích v Karibiku, pak v Mexiku, Peru, Čile až se nakonec usadili v Buenos Aires v Argentině. Etienne chodil do francouzského lycea, doma s bratry mluvil španělsky, ve škole se přiučoval anglicky a jednou za týden bral od otce lekce holandštiny. Otec byl zaměstnaný ve velkých koncernech obchodujících s obilím a ovocem. Když se otec dozvěděl o NOIB, rozhodl se tam svého syna vyslat. Když jsem se s Etiennem poprvé setkal, holandština byla pro každého z nás velkým prubýřským kamenem. Snad že jsme byli na stejné lodi, docela jsme se sblížili. Když v průběhu roku 1971 přijeli do Evropy jeho kamarádi z Argentiny za účelem jí procestovat, vypravili se i do Československa. Etienne se tak setkal i s mými rodiči a bratrem. Předal jim nejprve dopis ode mě. Po jeho přečtení přijali Etienna s otevřenou náručí, jako by byl nějaký posel anděl z nebe. Ze setkání se dochovaly dvě pěkné fotky. V zimě 1971 jsem byl postižen komplikovaným zlomením pravé ruky v zápěstí, při fotbalu na NOIB. Hojení trvalo měsíce. Během něho jsem pilným úsilím přeprogramoval všechny funkce své pravačky do levé ruky, se kterou jsem se stal tak zručným, jako předtím s pravou. Hlavně jsem s ní mohl psát. Na jaře nám oznámilo vedení školy, že každý žák si musí na léto najít praktickou zkušenou u nějaké organizace či podniku. A napsat z toho studijní papír. Měl jsem trochu potíž jen tak do nějaké firmy se chodit dívat. Potřeboval jsem si během léta vydělat. Dohodl jsem se s vedením školy. Řekli mi, že bude stačit, když napíši studijní práci. Vybral jsem si téma, zřízení Hobby Klubu. V té době to byla docela neznámá koncepce: Založit a provozovat místo, kde by se pronajímaly prostory i s vybavením pro všechny možné různé zájmové činnosti. Jako - temné komory pro fotografy, dílny pro truhláře, zámečníky, šperkaře, apod. Kupodivu má studijní práce byla školou označená jako vizionářská. Pro vydělávání si jsem nalezl zaměstnání u jednoho místního stavebního soukromníka, pana van Schaaika. Jeho specializací byly instalace ocelových armatur do betonových základů budov, schodišť, bazénů, apod. Mimo mě mu pomáhali dva místní pomocníci. Práce vyžadovala hodně těžké fyzické práce a námahy. Protože koleje NOIB byly na léto zavřené, musel jsem bydlet jinde. Sehnal jsem si proto pronájem u jedněch starších lidí v Breukelenu. Když se moje přítelkyně Willy dozvěděla, že na léto do Hoornu nepřijedu, rozhodla se odstěhovat se od svého otce. U jiné rodiny v Breukelenu si také sehnala pronájem. Brzy i práci, pomáháním v domácnosti jedné bohaté vdovy. Pan van Schaaik mě a pomocníky brzy každé ráno vyzvedával ve svém Mercedesu. Na stavbách nás zaučoval, jak nosit těžké dva centimetry tlusté a deset metrů dlouhé ocelové pruty, jak je po proměření štípat na kratší, ohýbat je ručně do příslušných tvarů dlouhými pákami a nakonec je zaplétat dráty do výztužných koster tvořící budoucí zdi, sloupy, schody, apod. Hodně jsem se při tom přiučil. Denně jsem vypil tři litry coca coly a u staříků večer snědl horu jídel. Ani Willy nezahálela a získala si další placené práce u přítelkyň vdovy. Tak jsme poznávali, jak zámožní obyvatelé středověkých vil v okolí Breukelenu žili. Dva letní měsíce uběhly jako voda a pro mě zas nastal čas jít do školy. |
| - 43 - |
V září 1971 jsem těžkou armaturu již na ramenech nenosil. Chodil
jsem zase do školy, do druhého a konečného ročníku školy NOIB. Nějak
jsem při stravování pozapomněl, že mé tělo již nevyžadovalo
několikanásobné dávky kalorií jako v létě a docela jsem přibyl na váze.
To bylo pro mě překvapením. Netušil jsem, že bych se tak dovedl
spravit. Po úpravě diety jsem byl v říjnu zas v pohodě, na své obvyklé
váze. Začal jsem zvažovat, co dělat po dokončení NOIB v červnu 1972. Jak najít práci, kde bydlet, kam se umístit. Škola mě a mým spolužákům v tomto rozhodování hodně napomáhala. Žákům, kteří se rozhodovali jít dál studovat, umožňovala škola NOIB kvalifikovat se pro výměnný studijní program na jedné z dvanácti univerzit v Evropě a Americe. Nabízela získat další diplom, bakaláře v podnikovém řízení. V druhém roce se v Holandsku na NOIB vzdělávalo v rámci výměnného programu třicet sedm Američanů. Jejich počet byl limit, určující kolik Holanďanů by se programu mohlo zúčastnit v Americe. Nyní šlo o to, vtěsnat se mezi ty nejlépe prospívají studenty. Začal jsem proto ještě usilovněji studovat. Ne vše bylo studiem. Začal jsem také vypomáhat dáváním lekcí doučováním movitějších žáků, Holanďanů, za úplatu. Také jsem byl objeven coby výtvarník. Dělal jsem výzdobu a plakáty pro volební kampaně Pěti Pánů. A dokonce, když jeden slavný holandský šachový velmistr navštívil Nijenrode a hrál se žáky simultánku, moji kamarádi mě nominovali hrát s ním. I když jsem zrovna byl nemocný, simultánky jsem se s překvapivým skórem zúčastnil. |
| - 44 - |
Na podzim roku 1971 jsem se při jednom z průjezdů Amsterdamem
zastavil v kanceláři hudební agentury Lou van Reese. Poinformovat se,
zda zase zaměstnali někde v Holandsku kapelu Sirius, pro kterou jsem
rok předtím s touto agenturou vyjednal a získal roční smlouvu. Řekli
mi, že se jim kapela neohlásila a tudíž že ji nikde nezaměstnali.
Znepokojený jsem se rozhodl napsat kapelníkovi Siriusu, Ičkovi do
Žiliny. Po měsíci a půl jsem od něho dostal krátkou zlostnou odpověď.
Napsal, že jsem jim to svým nenávratem pěkně zavařil. Žádné vysvětlení
v dopise nebylo. Žil jsem pak delší dobu ve stádiu pocitů viny a
vzteku, jak to, že měli nepříjemnost. Až v průběhu další korespondence
se začly vyjasňovat nejasnosti a nedorozumění; a hlavně bylo zpět vzato
to počáteční nařčení, že jsem to byl já, kdo jim to „zavařil“. Zde udělám výjímku z chronologického líčení a poskočím postupně hodně dopředu, do let 1981 až 2007. Teprve tehdy jsme si s Ičkem a s ostatními členy kapely postupně osobně vše mohli vysvětlit. V květnu 1970, ihned po návratu kapely z Holandska do Žiliny, Sirius vyhodil z kapely viníka, který neodškodnil Ička za ztrátu auta a zkonfiskoval jeho podíl na mikrobusu a aparatuře. Najmul za něj a za mě náhradní hráče a nastudoval nový repertoár. Pokračoval ve vystupování v Odboráku a připravoval se na další výjezd na Západ. Zas jako předtím v 1969, předal Sirius na jaře 1971 podepsanou novou smlouvu od Lou van Reese Slovkoncertu, aby ten schramstnul nezasloužených patnáct procent výdělku kapely, v tvrdých valutách. Slovkoncert zajistil výjezdní doložky a služební pasy. Poslední týden před odjezdem zabalil Sirius zas vše do beden pro odeslání. Tři dny před vycestováním udeřil blesk. Státní bezpečnost zabavila členům kapely již vystavené pasy a na pět let jim zakázala cesty do zahraničí. Prý pro podezření, že se z angažmá na Západě nehodlají navrátit zpět do republiky. Ičko a ostatní byli v tom okamžiku na mě nejvíc naštvaní. Jejich sny vydělat si na auta a vrátit se triumfálně s nimi zpět na Slovensko se rozplynuly v dýmu. Uplynulo víc jak deset let, než jsme se osobně zase mohli setkat. A po dalších třiceti pěti letech se víc jak symbolicky společně mohli zúčastnit a vystoupit na vzpomínkovém koncertu přenášeného Slovenskou televizí, v dubnu roku 2007 v Bratislavě. Nu a co tedy bylo důvodem, proč Siriusu zkonfiskovalo StB pasy a zakázalo jim výjezd do ciziny, v roce 1972? Když se v zimě 1970 tři členové Siriusu málem utopili, viník ztráty auta prohlásil, že své úspory propil a na opatření náhradního auta neměl. Po počátečním zapírání své manželce v Žilině se však ukázalo, že si peníze ušetřil a ty zapřel. A na Sirius zanevřel, že mu zkonfiskoval podíl na mikrobusu a aparatuře, a navíc vyhozením ho z kapely mu znemožnil si své vlastní auto během následného dalšího výjezdu na Západ koupit. Jak už to bývá, anonymní telefonáty jsou velmi těžko prokazatelné, kdo za nimi byl. V průběhu příštích třiceti let se členové Siriusu však shodli v názoru, že osoba, která v roce 1971 těsně před výjezdem Sirusu zatelefonovala na StB, byl nejspíš řidič toho utopeného auta. Vztah mezi Siriusem a mnou se uzdravil. Do dnešního dne jsme zůstali přáteli. |
| - 45 - |
Přibližoval se konec mého školení na NOIB, v červnu roku 1972.
Otázky, jak najít práci, kde bydlet, kam se umístit mi čím dál tím
častěji přicházely na mysl. Má největší tužba byla získat zaměstnání v
letectví, u velmi obdivované letecké společnosti KLM. Už jen výklad
písmen té zkratky byl fascinující: Královská letecká společnost.
Skutečně – holandská královna vlastnila většinu akcií, obdobně jako i
ve společnosti Shell. Na mé dotazy, zda by mě zaměstnala, jsem však
žádné královské odpovědi nedostával. Naštěstí mě lákala možnost pokračovat ve studiích, tentokrát v Americe. Začal jsem se ucházet o potřebnou podporu. Od KLM jsem přehodil na Unilever, pak na Shell, až jsem objevil mně do té doby neznámou společnost SHV. *) Ta o mě projevila zájem. Když se má přítelkyně Willy o tom zmínila svým zaměstnankyním, aristokratickým dámám, rozhodla se jedna z nich Willy pomoci tím, že pro mě nechala ušít přesně na míru pasující oblek (náklady jsem zaplatil) a dávala mi školení ve společenském vystupování. Následovala ve šlépějích mé učitelky paní Vlasákové. Připravovaly mě na jeden z životně nejdůležitějších pohovorů, s ředitelem SHV panem Reusem v Rotterdamu. Den pohovoru se přibližoval a nervozita vzrůstala. Také, zda uspěji v závěrečných zkouškách na NOIB s prospěchem, který by mi umožnil kvalifikovat se mezi ty vyvolené pro výměnný studijní program do USA. NOIB jsem dokončil, s vynikajícími známkami. Výměnného programu bych se účastnit mohl, jen kdybych si ho mohl dovolit peněžně. Takto vybaven jsem se ve čtvrtek osmého června 1972 dostavil na SHV v Rotterdamu **). Byl jsem představen velmi elegantně vystupujícímu štíhlému muži, v perfektním oblečení, asi padesátiletému řediteli panovi Reusovi. Můj oblek, vystupování a správné odpovědi zapůsobily kladně a velmi vstřícné jednání pana Reuse vyústilo v dohodu, že pokud-li uspěji na psychotechnickém prověření v Utrechtu, umožní mi následné praktické prověření začátkem léta u jeho firmy. Pak, když i to dopadne dobře, by mi výměnné studium v USA umožnil s tím, že po jeho dokončení by mě u SHV v Holandsku zaměstnal. Za několik dní jsem cestoval do Utrechtu, deset kilometrů jihovýchodně od Nijenrode. Psychotechnické testy zabraly den a půl. Až do dneška se mi vybavují černobílé obrazce a důkladnost zkoušek. Výsledek mi v Utrechtu nesdělili. Po skončení NOIB se mí spolužáci navrátili do svých domovů a já jsem pendloval mezi Breukelenem a Hoornem. O víkendech jsem jezdil s Willy a jejím otcem, vyznavačem naturismu, na odlehlou nudistickou pláž poblíž Callantsoogu na pobřeží Severního moře. Otec tam měl pohřbenou skrýš metr hluboko pod pískem dun ve velkém sudu se vším potřebným ke stravování i spaní. Místo skrýše nacházel pokaždé triangulací. Po víkendech, které jsme trávili výlučně nazí, byl sud zas překryt vydatnou vrstvou písku. Postupně se těla nás všech rovnoměrně zabarvila do hněda. Občas nás doprovázeli i někteří známí otce Willy a vždy jeho přítelkyně. Jak na trní jsem vyhlížel poštu pro vyjádření od SHV z Rotterdamu. Konečně přišlo. Bylo kladné. Měl jsem se nahlásit na dvoutýdenní „stáž“ u SHV . Jak z Breukelenu, tak z Hoornu to bylo dvě hodiny vlakem do Rotterdamu. Dilema s mým dojížděním vyřešila sekretářka právního oddělení ředitele Reuse, paní Dam. Umožnila mi bydlení ve své rodině na předměstí Rotterdamu. Postupně jsem procházel všemi hlavními odděleními společnosti SHV. V té době byl SHV hlavně velkoobchod s uhlím, ropou, přírodním plynem, dopravou železné rudy proti proudu Rýna z Rotterdamu do Porúří a nazpět s uhlím, provozováním překladišť v Rotterdamu, dálkové zámořské lodní přepravy a dobývání zemního plynu v Severním moři. Vztah mezi mnou a Willy se po skoro tříleté známosti prohloubil. Na období mého prověřování v Rotterdamu se Willy odhodlala navštívit mou rodinu v Československu. Začali jsme mluvit o sňatku, když se začalo ukazovat, že u SHV uspěji a že mě na studia do USA vyšlou. Willy by tam jela se mnou. _______ *) SHV Holdings je velký holandský koncern a největší rodinný podnik v Nizozemsku. Jedná se o společnost činnou v mnoha odvětvích, zvláště v oblasti energetiky, velkoobchodu, výživy, investic a těžké dopravy. Společnost SHV zaměstnává po celém světě přibližně 60 000 zaměstnanců a působí v 56 zemích. V České Republice založil SHV velkoobchody MAKRO. Více v https://nl.wikipedia.org/wiki/SHV_Holdings **) pohovor se konal na ústředí SHV, Westerkade 2, Rotterdam https://nl.wikipedia.org/wiki/Westerkadehuis |
| - 46 - |
Zatímco návštěva Willy u mých rodičů se nesetkala s úspěchem,
přesto, že jí ukázali celou republiku včetně návštěvy Tater, má
zkušební praxe u SHV dopadla dobře. Pan ředitel Reus a jeho sekretářka
se mnou zkoncipovali neskutečně skvělou dohodu. SHV by mě hned odpočátku podpořil částkou dvaceti tisíc guldenů a já bych po dokončení studií minimálně dva roky pro SHV pracoval. A kdyby po těch dvou letech chtěla jak jedna strana či druhá od smlouvy odstoupit, nebyly by uplatněny žádné penále či nároky na odškodnění. Pro mě smlouva znamenala, že pro příští čtyři roky jsem byl bez finančních starostí. A kdybych po té době u SHV dále nechtěl být, nic bych SHV za studijní podporu nemusel splácet. Naplněni optimismem a růžovými vyhlídkami jsme se s Willy rozhodli, že se vezmeme. Willy se mnou chtěla být i v USA. Koupili jsme si a jeden druhému dali prsteny. Začali jsme s příbuznými Willy plánovat svatbu. Nechali jsme vytisknout a vzápětí rozeslali svatební oznámení našim rodinám a přátelům jak v Holandsku, tak v Československu. Den svatby byl domluven na úterý 18. července 1972. Protože se odlet do USA přibližoval, začali jsme balit své věci. Postavil jsem asi metr velkou dřevěnou krychli - bednu, pro odeslání našich osobních věcí lodí do USA. Na bednu jsme velkými písmeny namalovali slovo Široký a jméno přístavu: Portland, Oregon. Koupili jsme letenky u studentské agentury z Amsterdamu do New Yorku. Mezitím jsme nadále cestovali o víkendech s otcem Willy na jeho oblíbenou pláž. Jeden z doprovázejích známých byl nějaký Wiebe, o něco starší muž, než já. Byl dobrým známým otce Willy. Otcova přítelkyně byla jeho sestra. Willy a Wiebe spolu často mluvili a procházeli se po pláži. Postupně jsem si všiml změny v chování Willy vůči mě. Oslovil jsem jí proč a nastala konfrontace. Ta se v příštích týdnech vyhrocovala bezvýhledně. Nakonec střetnutí vyústilo do vrácení prstýnku a stornování svatby, na můj popud. Byl jsem devastovaný probíhajícím vývojem i když jsem logicky chápal, že asi došlo k rozumnému rozřešení. Vše se událo velmi rychle. Vzdálil jsem se z Hoornu a odjel jsem do Rotterdamu. Na psychickou pomoc mi přišla rodina, kde jsem bydlel během stáže, zvláště paní Dam a její dvě blízké kamarádky. Pomohly mi prohlédnout a přijmout názory vyjadřované během uplynulých dvou let mými kamarády a spolubydlícími na NOIB ohledně Willy, které jsem předtím – zamilovaný – ignoroval a nevnímal. Jak jim bylo zřejmé, že my dva s Willy jsme se dlouhodobě k sobě vůbec nehodili a že by náš vztah byl zanedlouho pro každého z nás utrpením. Pro ně byl už tehdy. A navíc, jakou brzdou by nezralé manželství bylo během intenzívního univerzitního studia v USA. I Willy asi něčím obdobným procházela a slyšela od své rodiny a přátel. Po dvou týdnech jsme se nakonec setkali, jen my dva, na neutrální půdě, na konečné rozloučení se jeden s druhým. Sešli jsme se v jedné restauraci napůl cesty mezi Hoornem a Rotterdamem podél dálnice A2. Vyříkali jsme si, jak nám bylo smutno z nečekaného zakončení našeho vztahu. V slzách jsme si přislíbili, že se vzájemně nebudeme obviňovat. Ještě jsem ujistil Willy, že až budu moci, navrátím jí její věci z bedny mezitím již putující přes Atlantik. Rozloučili jsme se a vydali se opačnými směry. |
| - 47 - |
Mezitím, jak všechny vývoje obklopující mě v uplynulých třech
letech od 1969 zapůsobily na mé rodiče a bratra? Na mě? Můj odchod na
Západ? Z korespondence s nimi jsem se postupně dozvídal, jaký mé nevrácení se do Československa mělo na ně dopad. Ten byl ze strany československých úřadů na jejich svobodu kupodivu minimální. Nezavřeli je. Nic jim nevzali a ani jim nezakázali cestovat. Ze strany lidí ve vsi byl dopad sympatický, soustrastný. Mí rodiče byli mezi lidmi ve vsi i v okolí oblíbeni. ...”Á.. pan učitel, ááá .. paní učitelka .. měl-měla jsem je, moc dobří lidé.”... To jsem slýchával předtím i po mnoha letech později. Psychicky však hlavně na mé rodiče, možná částečně i na bráchu Milana mé vzdálení se nastálo zapůsobilo asi hůře, než kdybych se býval zabil. Kdybych se býval zabil, tak by se rodiče a Milan po počátečním rmoucení nejspíš smířili s osudem, s jeho neměnitelností, nenávratností a život by šel pro ně dál. Že jsem ale nadále žil, nenávratnost nebyla konstantou, jakou by byla v případě zabití. Stále jim doutnala naděje, že se přece jen vrátím. Snad si dovedeš představit tu bolest, jejich výčitky kladené sobě za možné chyby v rodičovství, zlost na mě, pocit bezmocnosti. Až po dlouhých pěti letech přišla možnost uvidět se, když Československo přistoupilo na uznání Mezinárodní dohody o lidských právech, docílené v Helsinkách 1. srpna roku 1975. *) Mimo jiné tato dohoda začala umožňovat osobní styk mezi Východem a Západem rozdělenými rodinami: prarodiči – rodiči – a dětmi. Styk byl, byť s velkými průtahy, umožněn, zatím jen mezi bezprostředními členy rodin. Dalším příbuzným návštěvy nadále nebyly povolovány. Na mě mé nevrácení mělo krutý dopad. Když vyprchala doba, kdy bylo zřejmé, že se nevracím, úřady mi sebrali Pionýra a mou mátí založený účet ve spořitelně, kam dlouhá léta přispívala. A po určité době, nyní si nepamatuji, kdy jsem se to vlastně dozvěděl, mě československé úřady odsoudily na deset měsíců nepodmíněně do vězení pro nevrácení se po vyprchání platnosti výjezdní doložky. **) _________________ *) https://cs.wikipedia.org/wiki/Závěrečný_akt_Konference_o_bezpečnosti_a_spolupráci_v_Evropě **) Okresní soud v Rakovníku, 16. října 1972. |
| - 48 - |
Zatím stále neodsouzený, svobodný, neoženěný, vybavený letenkou
vystavenou 22. června 1972 na let 9. srpna z Amsterdamu do New Yorku
vyrazil Vítek zas dále na Západ. Jak probíhala příprava do toho
okamžiku? V průběhu jara 1972 jsem se nejen já, ale i mí spolužáci obeznamovali s možnostmi dalšího studia, tentokrát v USA. Za vydatné pomoci profesorů NOIB a tučných srovnávacích knih popisujících možnosti výběrů univerzit a jejich umístění na „hitparádě amerických vzdělávacích institucí“ jsme si vybírali. Vyhodnocených škol byly stovky, ale naštěstí měla škola NOIB s USA výměnný program jen s asi dvanácti univerzitami roztroušenými po Americkém kontinentu. Podmínkami účasti byly a) prospěch (museli jsme se na NOIB v 1972 umístit známkami mezi nejlepšími 35 studenty) a b) zaplacení školného (museli jsme NOIB uhradit jeden další rok). Výměnných Američanů bylo 35. I oni zaplatili doma také za další rok na své univerzitě. Pak se jen prohodily osoby. Proč jsem se nakonec rozhodl pro Univerzitu státu Oregon (dále, UoO)? Možná, že UoO byla až úplně na západě USA? (Chtěl jsem se asi dostat na Západ, co nejdále to šlo? Tehdy jsem si ještě neuměl vypočítat, že UoO byla vzdálená 8.755 km vzdušnou čarou od mé vsi, a ne na západ, ale na severo-severozápad.) Hlavní důvody mého výběru byly dva. Jednak UoO měla po celých USA docela věhlasý program v dopravě. Za druhé, škola se nacházela v bezprostřední blízkosti překrásné divočiny. O ní nám profesor NOIB, pan Noiret, promítl diaserii ze svého právě rok tam stráveného pobytu coby výměnný pedagog. Školní učebny, internáty, přívětivé město Eugene na jeho fotkách brzy vystřídaly úchvatné sopky, jehličnaté lesy, jezera a vodopády pouhých dvacet minut na východ od města, od obzoru k obzoru a Tichý Oceán západně od města jen hodinu autem. Další přesvědčování kam směřovat jsem už nepotřeboval. Nyní, jak se tam dostat? Od starších spolužáků, kteří tam vyrazili o rok před námi, jsme četli jejich reportáže a tak jsme získávali plno nápomocných informací. Jak se po příletu do Ameriky složili a koupili si ojeté auto. Jak si našli ubytování ne v internátech, ale pronajmuli si společně celý soukromý dům. Jak si ten pak levně zařídili nábytkem i kuchyňským vybavením z četných obchodů s použitým zbožím, zvaných Goodwill *1), St. Vincent de Paul *2), a jiných. Jak je stravování i bydlení spoluprací přišlo levněji, natolik, že si mohli dovolovat časté výlety po okolí, navštěvovat jiné spolužáky jak na severu, ve státu Washingtonu, i na jihu, v Kalifornii, v univerzitách, které také měly výměnu s NOIB. Při čtení reportáží jsme zírali a nechtělo se nám věřit, že něco takového bychom si také snad mohli dovolit. A nakonec jsme četli, jak výměnné studenty přišlo americké školné jen na třetinu toho, než by to normálně stálo. To bylo díky dohodě mezi NOIB a těmi školami – kdy z Holandska příchozí studenti byli považovaní školou UoO za domácí, a Američani v Holandsku také. (Jinak bez takového uspořádání museli zahraniční studenti v USA za školné platit mnohonásobek toho, co univerzita účtovala domácím. To platili ti Holanďani, kteří se pro nedostatečný prospěch neumístili do výměnného programu, ale které je jejich rodiče do USA přece jen mermomocí poslali.) Stejně jsem měl ještě obavy, zda v USA uspěji, zda tam zdárně budu pokračovat. Ty obavy mi pomohl rozptýlit můj spolužák s dětství, Olaf (stejný, co v kapitolce – 9 – a později). Dopisovali jsme si od doby, kdy on po studiu vysoké školy v Brně opustil republiku a po strastiplné pouti se nakonec usadil v USA. Napsal mi, že se svou povahou a sklony budu v pořádku. Jsem mu za ta slova vděčný. Nyní, jak já jsem si finance na cestu, pobyt a školné mohl opatřit? Mí rodiče, i kdyby si snad přáli mi pomoci, nemohli. Tak jsem začal shánět sponsory. O tom jsem se zmínil již v kapitolách – 45 – a – 46 –. Výsledky mých snah a lidí, kteří se mě v Holandsku ujali, byly ukotveny v dokumentech sepsaných právníky. Jednak v Dohodě s SHV o vyslání Vítka do USA na studie, peněžní podpoře a podmínkách splácení z 27. července 1972, a pak dne 1. srpna 1972 v Dluhopisu mezi Vítkem, panem Reusem, panem Peijnenburgem a nadací Stichting NOIB Studiefonds. Ten poslední dokument byl použit pro uhrazení dalšího roku školného na NOIB. Vše vycházelo a vyhlídky byly skvělé, až na koncem července 1972 nastalý životní šok. _______________ *1) obchody Goodwill https://cs.wikipedia.org/wiki/Diakonie_Rolnička#Obchod_dobré_vůle *2) obchody St. Vincent de Paul https://www.svdpusa.org/ |
HISTORIE POUTĚ VÍTKA NA ZÁPAD |
|
| |
| Druhý díl - Kapitola - Obsah 35. Tři motivy proč opustit vlast 36. Pokus o únos 37. Výstřely v hale a žádost o azyl 38. Na uprchlickém rozcestí v 1970 39. První uchycení se 40. Zase studentem, na NOIB 41. Tvorba nových přátelství na Nijenrode 42. Zaplétání drátů do betonu 43. Jak se stát tlouštíkem 44. Vyříkání si s kapelou 45. Co dělat po studiích v Holandsku 46. Růžové vyhlídky a málem svatba 47. Následky odchodu 48. Zas dále na Západ | |
| Úvod Napadlo mě, že by možná čtenáře VN mohlo zajímat, jak se Vítek vlastně dostal na Západ. Už více lidí mi navrhovalo, abych z toho sepsal jakousi reportáž, která by je zajímala číst. Tak jsem se do ní pustil. Dal jsem jí pracovní název, HISTORIE POUTĚ VÍTKA NA ZÁPAD. Organizace publikace Snad obden nebo jak mi to vychází sem přidávám krátké kapitolky. První kapitolku jsem uveřejnil v pátek 1. března 2019 a postupně skoro každý den jsem přidával další. První díl jsem ukončil publikováním 34. kapitolky dne 27. dubna. Druhý díl začínám publikovat 8. května 2019. Sled na stránce měním od původního uspořádání kapitolek odspodu nahoru na více logické odshora dolů. Nejnověji přidanou kapitolku tudíž najdeš úplně dole. Sleduj čísla kapitolek vlevo a bude to snad jasné. Na začátku i na konci tohoto Dílu jsem uvedl Obsah s krátkým popisem kapitolek, s možností kliknutím na jednotlivé kapitolky hned se dostat k textu té kapitolky. Právnické prohlášení Všechen text zde uvedný je výhradní vlastnictví Vítka Širokého. Pokud by někdo měl zájem o přepublikování, tak jedině s mým písemným svolením. Bude-li někdo v textu zmíněný mít výhrady proti mému publikování jeho-jejího jména a s ním spojeným textem, dej mi prosím vědět e-mailem a já text náležitě upravím. Kontakt e-mailem |