Vydavatelství
VN
2019
|
Čtvrtý díl HISTORIE POUTĚ VÍTKA NA ZÁPAD |
| Kapitola | Čtvrtý díl - Kapitola
- Obsah 60. Odsouzení 61. Zemětřesení 62. Studium v Americe |
| - 60 - | HISTORIE POUTĚ VÍTKA NA ZÁPAD |
|
Podzim roku 1972 byl poznamenán uvědoměním si konečně, že jsem se při
svém neustálém putování stále dále na západ, od komunismu, ke
kapitalismu, k volnosti - pořádně daleko vzdálil od své rodné hroudy.
Devět časových pásem. Zatímco jsem začal studovat v Americe na postgraduálním studiu, okresní soud v Rakovníku mě 16. října 1972 odsoudil do vězení na 10 měsíců nepodmínečně, pro nevrácení se do ČSSR během platnosti výjezdní doložky k mému pasu. Ta vypršela víc jak dva roky předtím, v létě 1970. Úpěnlivé opakované snahy mých rodičů odsouzení zamezit, poukazováním československým úřadům na mladistvou nezkušenost jejich syna, že si to přece jen ještě rozmyslí a vrátí se, byly nakonec marné. O odsouzení jsem se díky šťourání v korespondenci a tudíž dlouhým doručovacím termínům dopisů mezi mými rodiči a mnou nedozvěděl do konce roku 1972. A o tom, že úřady zabavily mé nečetné movitosti, hlavně motorku a schramstly účet ve spořitelně, kam má máti přispívala, jsem se dozvěděl ještě později. |
|
| - 61 - |
HISTORIE POUTĚ VÍTKA NA ZÁPAD |
|
Z uvnitř lesa se ozývalo ohromné dunění, které ohýbalo listy stromů na
všechny strany. Byla neděle, 27. srpna 1972. Zemětřesení? Dopad
meteoru? Místo bylo poblíž městečka Veneta ve státu Oregon, šedesát
kilometrů vzdušnou čarou do vnitrozemí od Tichého Oceánu. S nejstarším synem rodiny Pilonových, Myronem, jsem se tam jel podívat. Od nich z domova to bylo jen něco přes dvacet minut autem z Eugene, po silnici třicet kilometrů na západ. Zase jsem směřoval na Západ. Trvalo nám však víc než hodinu a půl se na místo dostat. Po kilometry daleko byly cesty zablokované odstavenými auty, opuštěné jejich posádkami. Pustili jsme se dál pěšky. Šli jsme s Myronem asi šest kilometrů, než jsme dorazili do epicentra: Na koncert již tehdy světoznámé rokové skupiny Grateful Dead. 1*). 2*). (Dále, GD.) Koncert se konal venku na soukromém travnatém letišti na jednom jeho konci. 3*). To místo se ukázalo příhodné pro další můj osobní vývoj v letectví. Zatímco fanouškové GD se nalepili co nejblíže k jejich idolům (mnozí se vyšplhali i na stromy obklopující jeviště), opačný konec letiště byl opuštěný. Ne tak úplně. Jak mě postupně sledování koncertu přestalo bavit (nikdy jsem nebyl moc fandou GD), šel jsem se tam podívat. Stálo tam zaparkované malé sportovní letadlo. Pustil jsem se do řeči s posádkou. Povídání o létání a odkud jsme kdo byli a co děláme nás zajímalo více, než koncert. Když ten skončil, piloti mi nabídli, abych se s nimi svezl nazpět do Eugene, místo toho abych zas musel jít těch šest kilometrů k Myronovu autu, pokud bych ho sám vůbec v těch davech lidí nalezl. Vtěsnal jsem se vzadu mezi oba piloty a oni odstartovali. Vznesli se těsně nad hlavami fanoušků, jeviště začalo rychle vyplňovat sklo kabiny. Minuli jsme ho jen o pár metrů nad ním. Byl to pro mě ten nejvzrušivější zážitek z koncertu. Ukázalo se, že oba piloti byli zaměstnanci americké správy pro civilní letectví. Nabídli mi, že mi pomohou zas dál legálně poletovat. Při hovoru s nimi asi na ně zapůsobilo, jak jsem jen hodiny před svým odletem do Ameriky (pouhých několik týdnů před koncertem) ještě plachtil v Holandsku, v aeroklubu Hilversum, kterému jsem věnoval auto Simca s prošlými papíry, na pojíždění po letišti. A hlavně, že jsem měl stále platný český průkaz pilota motorových i bezmotorových letadel. Po přistání v Eugene 4*) mi pozvali k nim do kanceláře (a to bylo v neděli!), vysvětlili mi, jaké formuláře musím vyplnit a jaké lékařské prohlídce se mám podrobit. A až budu mít potvrzení, abych se k nim zase dostavil. Za necelý měsíc jsem měl americký průkaz pilota v kapse. A i dobrý pocit, jak pracovníci FAA dovedli být pružní a vstřícní. 5*) a 6*) . _____________ 1*) https://en.wikipedia.org/wiki/Grateful_Dead a jejich oficiální stránky: http://www.dead.net/ 2*) Zde je seznam písniček, se kterými tehdy vystoupili: https://www.setlist.fm/setlist/grateful-dead/1972/old-renaissance-faire-grounds-veneta-or-63d60aef.html 3*) https://en.wikipedia.org/wiki/Crow-Mag_Airport 4*) https://en.wikipedia.org/wiki/Eugene_Airport 5*) 13. září 1972. Osvědčení. Letecká lékařská prohlídka III. třídy, Vítek v Eugene. 6*) 28. září 1972. Den datumu vystavení amerického průkazu Vítka, coby pilota motorových i bezmotorových letadel |
|
| - 62 - | HISTORIE POUTĚ VÍTKA NA ZÁPAD |
|
V září roku 1972 jsem získal americký průkaz pilota, ale létání
jsem si finančně zatím nemohl dovolit. Soustředil jsem se tedy na
činnost, kvůli které jsem do Ameriky přišel – na postgraduální studium
v oboru podnikového řízení na Univerzitě státu Oregonu (dále zkratka
U.of.O.). O tom studiu jsem se již dříve zmiňoval, zde v kapitolkách 54
až 56. Tak se nyní rozepíši o neméně důležitých vývojích, které mou
výuku v Oregonu provázely. V říjnu se jistá skupina amerických studentů univerzity rozhodla, že zorganizují setkání se studenty univerzity pocházejích z jiných zemí, ze zámoří, kde oni sami strávili určitou dobu coby výměnní studenti. Chtěli navrátit služby a pomoc, kterou oni sami dostali a věděli, jak bude oceněná. Tak jsem se poprvé seznámil s Emily, která předtím strávila rok ve Francii. Už si úplně nepamatuji, jak jsem se o události dozvěděl. Nejspíš od některých spolužáků/ček. Na setkání mě přivedly dvě dívky, Mitra z Iránu a Cathy z jižního Oregonu. Konalo se v bytě Emily a její spolubydlící Jane, která tam ten večer nebyla. Po setkání Mitra a Cathy odešly samy a já zůstal, prohlížet si fotky z Evropy, které Emily vytvořila a vyzdobila si jimi svou místnost. Zbytek je, jak se říká, historie. Schůzka proběhla pár dní před svátkem Halloween, kdy se lidi převlékají do různých kostýmů. Svátku jsem se zúčastnil v od Pilonů vypůjčené skutečné uniformě amerického vojáka. V listopadu jsem zažil poprvé, co znamená americký svátek Díkůvzdání. Do té doby jsem neměl představu, kolik jídla se v ten den spořádá. Emily mě vzala do Olympie ve Washingtonu seznámit se s rodinou její tety, Mary Jane. Teta byla a stále ještě je učitelku hry na klavír. V jejím domě často pořádala hudební dýchánky. Její bratr Jack byl skvělý jazzový pianista a jeho děti byly také hudebně založené. Marge hrála na vibrafon a Jim na kontrabas. Uvítali, že já jsem hrál na kytaru a i k tomu všelicos dovedl zazpívat. V prosinci jsem byl přijat do celosvětové pospolitosti Delta Nu Alpha, spojující dopravní zanícence. Přiblížily se Vánoce a Nový rok. Ty jsme strávili s Olafem, Emilí a francouzskou přítelkyní Sofií na okružní jízdě americkým Západem do Kalifornie. Silvestra jsme prožili v San Francisku a Nový Rok přivítali na skalnaté pláži Tichého Oceánu. V průběhu zimy 1973 jsem jezdíval na lyžování na sopce Samotáři s Emilí, Rondou a Olafem, vypravoval jsem se za dalšími kamarády z NOIB do Takomy na tamní univerzitu UPS, sháněl jsem se po možných praxích v dopravním oboru. V květnu jsem získal doporučení od U.of.O. pro zaměstnání u Puget Sound Government´ Conference, projekční kanceláře v Seattlu vytvářející dlouhodobé studie jak pozemní, tak letecké dopravy. Koncem května mi U.of.O. vystavila potvrzení, že jsem úspěšně složil písemnou zkoušku Magistra v dopravě. Začátkem června byly promoce. Při nich jsem dělal plno fotek na žádost Holanďanů a díky tomu jsem si vydělal na třítýdenní cestování s Emilí po národních parcích americkým Západem. Po návratu jsme se oba sháněli po zaměstnání. Emily si našla práci coby korektorka textů v publikacích. Mě se sehnat vhodné zaměstnání nevedlo. V srpnu 1973 mi U.of.O. udělila titul Magistra v podnikovém řízení (MBA) a na podzim roku mi můj holandský sponsor SHV poslal souhlas, že si mohu do dalšího léta doplnit ještě v Americe své teoretické studium zkušenostmi v praktickém zaměstnání v oboru. Tak jsem zintenzivnil svou sháňku. Napsal jsem skoro stovku dopisů, šel na desítky pohovorů, až nakonec od 1. února 1974 jsem nastoupil coby asistent ředitele v námořní firmě Portland Stevedoring. Ta se zabývala nakládkou a vykládkou lodí v největším přístavu v Oregonu, Portlandu. To zaměstnání jsem zvolil (tajně) coby dočasné, protože jsem věděl, že je v červnu budu muset opustit a navrátit se do Holandska. Toto jsem jim však nikdy nemusil prozradit. Předběhli mě. Hospodářské klima v té době nepřálo a v dubnu byla firma nucena propustit dvě třetiny svých zaměstnanců, včetně mě. Nicméně, zaměstnání mi umožnilo získat plno praktických zkušeností v oboru. Rovněž jsem získal cenná kladná charakterová písemná vyhodnocení pro má budoucí zaměstnání jak od ředitele firmy, tak od Univerzity státu Oregonu. Přišlo jaro 1974 a s ním období životně důležitých rozhodnutí. Jakých? Kam mě má Poutě na Západ měla dovést příště? | |
| - 63 - | HISTORIE POUTĚ VÍTKA NA ZÁPAD |
|
V dubnu roku 1974, obdobně jako v dubnu čtyři roky předtím, se v
mém životě nakupila řada vývojů. Co měly společného bylo to, že byly
neodkladné a měly pevnou lhůtou vypršení. Hlavní společný jmenovatel
byly datumy odjezdů. V dubnu 1970 to byl návrat kapely nazpět na
Slovensko. V dubnu 1974 to byl můj rychle se přibližující datum návratu
nazpět do Holandska. Napětí stoupalo. Odjedu tam sám? Mezitím již rok a půl jsem vážně chodil s Emilí a ani jednomu z nás se nechtělo jeden od druhého se odloučit. Tehdy jsem bydlel na předměstí Portlandu, v Greshamu, u strýce a tety Emily, bratra jejího otce, Jacka a jeho ženy Lennie. Ti nám fandili a tuším, že hráli velkou roli v tom, abychom se s Emilí vzali. Emily mezitím nadále bydlela v Eugene, 200 km autem od Greshamu. Tam dokončovala svá studia na U.of.O v oboru výtvarného umění. Za deset týdnů měla mít promoci a být se školou hotová. Při jedné dubnové návštěvě v Portlandu jsme si vyšli nad město do Růžové zahrady, odkud byl nádherný výhled, na obzoru lemovaný sopkou Hood, jak nějakou sudičkou. Bylo to tam, kde jsem mé nitro stahující uzel rozetnul Damoklovým mečem: Požádal jsem Emily o ruku. O týden později, při návštěvě v Ashlandu v jižním Oregonu, jsem se zatajeným dechem jednoho rána vstoupil po zaklepání do ložnice rodičů Emily. Ještě byli v jejich obrovské manželské posteli, kde uprostřed bylo místo, kam jsem usednul, aby na mě oba dobře viděli. Bylo zřejmé, že byli dychtiví slyšet, co jsem měl na mysli. Když uslyšeli, že bych si chtěl vzít jejich dceru, byli očividně nesví. Ale když uslyšeli, že jsem měl mezitím našetřeno přes čtyři tisíce dolarů a zaměstnání jisté na minimálně další tři roky, viditelně se jim ulevilo a byli svolní. Jen jeden citový zádrhel byl v tom, že by to znamenalo dlouhodobé a sakramentsky vzdálené odloučení – že by jejich dcera žila nastálo v Evropě. | |
| - 64 - | HISTORIE POUTĚ VÍTKA NA ZÁPAD - Svatba a putování na Východ |
|
Souhlasem rodičů s mou svatbou s Emily jakoby se protrhla hráz
zábran a nastal radostný čas příprav. Sice na uspořádání svatby zbývalo
jen pár týdnů - do kvapem se přibližující promoce a vzápětí odjezdu do
Holandska - avšak ukázalo se, že časová tíseň skoro vůbec nevadila. Jak
ve zrychleném filmu jsme řešili plno úkolů. Největší spěch měla maminka
Emily, která se ihned vrhla do šití svatebních šatů pro svou dceru. A
také bylo trochu překvapení z toho, že jsme se s Emilí rozhodli pro
místo svatby ne v bydlišti rodičů nevěsty, jak tehdy bylo tradicí, ale
v 300 km odtamtud vzdáleném městě Eugene. V místě, kde jsme se potkali,
chodili na univerzitu a kde jsme posléze i spolu bydleli. Pustili jsme se do obstarání úředních povolení. Zašli jsme na radnici pro žádost o licenci ke svatbě. Podrobili jsme se lékařským vyšetřením. Zamluvili jsme oddací síň – s pomocí Pilonových - v kapli jejich Metodického kostela v Eugene. Setkali jsme se s pastorem a společně jsme vypracovali text obřadu, kde jsme všechny zmínky o Bohu vyměnili za slova Příroda. Také možná z popudu pastora jsme měli poradu s týmem dvou psychologů z U.of.O. Toto bylo velmi příhodné a pomohlo nám prohlédnout, jak jedinci včetně nás mohou mít úplně jiná očekávání a výklad svých domněnek. Připravili jsme sami výběr písní a choreografii obřadu a místa pro dvě svatební recepce. V den samotné svatby jsem od Pilonů přepravil na náklaďáčku jejich piáno na zahradu domu, kde jsme s Emilí doposud bydleli, zajel jsem pro květiny pro nevěstu, a další, které babička Dora pak nádherně naaranžovala. Svatebního obřadu se zúčastnilo asi padesát lidí, z nichž okolo patnácti bylo příbuzných. Pilonovi zastupovali mé rodiče. Většina přítomných byli přátelé a známí. Námi pozměněná církevní liturgie byla přijata s úsměvnou tolerancí. Syn Pilonů Jim krásně zazpíval. My jsme přidali i naše oblíbené písničky, z nichž několik bylo od Beatles. Po obřadu jsme vyjeli s našimi svědky Ellen a Olafem na sopku Skinner uprostřed města a tam jsme udělali svépomocí svatební fotky. První ze dvou recepcí byla otevřená pro všechny. Konala se na zahradě domu v Eugene, kde jsme bydleli. Přišla i řada mých holandských spolužáků. Hrála malá kapela a tancovalo se na deskách z překližky, které jsem předtím položil na trávu. Druhá recepce byla navečer v restauraci, pro vybrané hosty, zase s hudbou. Celý den slunce spolupracovalo, byl krásně jasný den a já jsem se cítil jak někde v oblacích. Emily asi obdobně. Nyní si vzpomněla, že se celý den tolik usmívala, že jí navečer bolely svaly v obličeji. To byla sobota 8. června 1974. Následující den, v neděli 9. června, byly univerzitní promoce. Emily v černém hábitu s typickou tiarou spolu se stovkami studentů pochodovala městem na stadión, kde přijala diplom BA (Bachelor of Arts – bakalářky výtvarných umění). Následovala pak zas stavba bedny, tentokrát jsem jí vyrobil trochu delší, aby se do ní vešly i naše lyže. Pronajmuli jsme vlečňáček za auto od U-Haulu, bednu do něj naložili a ve středu 13. června jsme ho zapřáhli za auto Pilonů. Proč Pilonů? Mezitím totiž mé auto „Hazardér“, které jsme chtěli použít pro přejezd tentokrát na Východ, do New Yorku, se zhrozilo toho světového směru, dále se vyděsilo z vyhlídky na to, že ho nechám v NY napospas osudu a v neposlední řadě proto, že polykalo litry oleje na desítky kilometrů – tedy, mé auto se rozhodlo dále již nehazardovat a rozhodlo se umřít rovnou hned v Eugene, před domem Pilonů. 1*) S Pilonovými jsme pak přepravili bednu a dali jí na loď v přístavu v Portlandu. Velkými písmeny jsem na ní namaloval ŠIROKÝ – ROTTERDAM. U Tacomy jsme se s Pilonovými rozloučili. Od babičky Dory jsme si půjčili její auto, kterým jsme objeli národní park Olympiky a pak jsme sedli na kombinace autobusů a vlaku napříč přes americký kontinent. Ještě za zmínku stojí zážitek ze světové výstavy Expo 1974, konané tehdy ve Spokane. V Sovětském pavilonu jsme se bavili se dvěma mladými hosteskami o poměrech v Rusku a možnosti cestování na Západ. (Naprogramovaně) nás přesvědčovali, proč by Rusové chtěli cestovat na Západ, když jim jejich odborové svazy umožňovaly zdarma dovolené u Černého moře. Také zajímavé bylo, když jsem se jich ptal, kolik ony mohly vidět z Ameriky během Expa. Odpověděly - proč by z ní chtěly něco vidět, když stačilo, že Američané přišli do jejich pavilonu. (Pravdou bylo, že Američané Rusům nepovolovali vzdálit se volně dále než 15 mil od jejich hotelu – bez speciálního povolení. Odveta za to, co Rusové údajně tehdy běžně předpisovali hostům ze Západu v SSSR.) Po návštěvě národního parku Banff a útěku od medvědů jsme nastoupili do vlaku přes Kanadu do Toronta a odtamtud autobusem okolo Niagáry do New Yorku. Koncem června 1974 jsme z NY v letadle Islandských aeroliní se zastávkou v Reykjaviku vyrazili do Evropy, do Lucemburska. Po pokloně budově Rádia Luxembourg, díky níž se ve mně zrodily zárodky k této Pouti na Západ, jsme sedli na vlak a přes Belgii jsme přejeli do Rotterdamu v Holandsku, vstříc zajištěné, byť neznámé a vzrušivé budoucnosti. *2). 1*) A
ještě malý dovětek k „Hazardéru“ : Bill Casey mi to auto prodal v
1972 za dvě stě dolarů; já a kamarádi jsme za dva roky na něm najeli
osmdesát tisíc kilometrů; a v létě 1974 ho Mel Pilon ho prodal někomu,
kdo to auto byl ochoten koupit za sto dolarů. Levnější dopravní
prostředek jsem od té doby doposud nenalezl. *2) Zde započne Pátý díl Historie Poutě Vítka na Západ. | |
|
|
| Druhý díl - Kapitola
- Obsah 35. Tři motivy proč opustit vlast 36. Pokus o únos 37. Výstřely v hale a žádost o azyl 38. Na uprchlickém rozcestí v 1970 39. První uchycení se 40. Zase studentem, na NOIB 41. Tvorba nových přátelství na Nijenrode 42. Zaplétání drátů do betonu 43. Jak se stát tlouštíkem 44. Vyříkání si s kapelou 45. Co dělat po studiích v Holandsku 46. Růžové vyhlídky a málem svatba 47. Následky odchodu 48. Zas dále na Západ |
|
| Třetí díl - Kapitola
- Obsah 49. Z New Yorku dále na západ 50. Na výpadovce z New Jersey 51. Jak mapy šálí 52. Olaf málem spadl ze žebříku 53. Majitel benzínky mi nabízel svou dceru 54. Zabydlování se v Eugene 55. Rozdíl mezi evropským a americkým přístupem 56. Jak si vytvořit svůj vlastní učební směr 57. Proměnlivá doba 58. Řezání bedny 59. Překonávání předsudků |
|
| Čtvrtý díl -
Kapitola
- Obsah 60. Odsouzení 61. Zemětřesení 62. Studium v Americe 63. Požádání o ruku 64. Svatba a putování na Východ |
|
| Úvod Napadlo mě, že by možná čtenáře VN mohlo zajímat, jak se Vítek vlastně dostal na Západ. Už více lidí mi navrhovalo, abych z toho sepsal jakousi reportáž, která by je zajímala číst. Tak jsem se do ní pustil. Dal jsem jí pracovní název, HISTORIE POUTĚ VÍTKA NA ZÁPAD. Organizace publikace Snad obden nebo jak mi to vychází sem přidávám krátké kapitolky. První kapitolku jsem uveřejnil v pátek 1. března 2019 a postupně skoro každý den jsem přidával další. První díl jsem ukončil publikováním 34. kapitolky dne 27. dubna. Druhý díl jsem začal publikovat 8. května 2019. S uveřejňováním Třetího dílu jsem začal 26. června 2019. Čtvrtý díl jsem začal 9. srpna 2019. Sled na stránce jsem změnil od původního uspořádání kapitolek odspodu nahoru na více logické odshora dolů. Nejnověji přidanou kapitolku tudíž najdeš úplně dole. Sleduj čísla kapitolek vlevo a bude to snad jasné. Na začátku i na konci každého dílu jsem uvedl Obsah s krátkým popisem kapitolek, s možností kliknutím na jednotlivé kapitolky hned se dostat k textu té kapitolky. Právnické prohlášení Všechen text zde uvedný je výhradní vlastnictví Vítka Širokého. Pokud by někdo měl zájem o přepublikování, tak jedině s mým písemným svolením. Bude-li někdo v textu zmíněný mít výhrady proti mému publikování jeho-jejího jména a s ním spojeným textem, dej mi prosím vědět e-mailem a já text náležitě upravím. Kontakt e-mailem |