Vydavatelství
VN
2019
|
Pátý díl HISTORIE POUTĚ VÍTKA NA ZÁPAD |
| Kapitola | Pátý díl - Kapitola
- Obsah 65. První stálé zaměstnání 66. Sama za Železnou Oponu 67. Žádost o občanství 68. Tak si počkáme ... 69. Proč další občanství ? 70. Zatoulaná kytara 71. Práce na tři směny |
| - 65 - | HISTORIE POUTĚ VÍTKA NA ZÁPAD - První stálé zaměstnání |
Bylo oblačné úterní dopoledne 2. července 1974, kdy jsme s Emily dorazili spolu do Evropy. Cestoval jsem tehdy poprvé směrem na VÝCHOD. Náš první dotek se zemí v Evropě byl v Lucembursku, se stejnojmenným Rádiem, kterému jsme za mého dětství říkali Laxík. Po mém ohmatání jeho zdí jsme s Emilí usedli na vlak, který nás za šest hodin vysadil navečer v Amsterdamu. Trochu překvapený pan Škorpil bydlící na předměstí v Bijlmer se svou českou přítelkyní nám umožnili strávit první noc na podlaze jejich obývačky. Spali jsme tvrdě díky časovému rozdílu. Jirku jsem znal z dob našich studií na Nijenrode. Byl tam jediný Čech, mimo mě. Už si dobře nepamatuji, kde a u koho jsme strávili dalších několik dní. Čtyři dny po našem příletu do Evropy oslavila Emily své 24té narozeniny na večeři s přáteli v Indonézské restauraci Bali v Rotterdamu. Podle úředních dokumentů jsem od 9. července získal stálé bydliště v Nizozemsku. Devět dní nato mi společnost SHV vystavila potvrzení o zaměstnání od 1. srpna 1974, s platem dva tisíce guldenů měsíčně, plus třináctý měsíc a dvacetjedna placených dnů dovolené ročně. Také jsem mohl přes SHV uzavřít důchodové a nemocenské pojištění. Denně jsem začal pracovat již od 15. července. Tak jsem v roce 1974 započal své vůbec první stálé placené zaměstnání. (To předešlé, u Portland Stevedoring, bylo z mého náhledu jen dočasné.) Můj zaměstnavatel, firma SHV, určila dopředu obsah mých služeb: Zařadili mě do své divize HTS *1) s působením v Rotterdamu - mimo jiné za podmínky, že mi úřady udělí pracovní povolení. První fáze mého zaměstnání, do 1. ledna 1975, byla považována jako úvodní. Během ní jsem procházel všemi sektory HTS (nákladní vodní přeprava po Rýně; překládka sypkých hmot v Rotterdamu; překládka kusového zboží a výstavba kontejnerového terminálu; provoz, leasing a makléřství s prostory námořních lodí). Od ledna 1975 jsem pak měl být přiřazen k jednomu ze sektorů či začleněn do štábu HTS. S tímto zajištěním živobytí jsme si s Emilí přes informační středisko M.A.I. a sekretářku ředitele SHV slečnu van Julsingha záhy sehnali ubytování ve středu Rotterdamu, na rohu ulic Vierambachtsstraat a Gerrit van de Lindenstraat, poblíž Heemraadssingle. Byt byl v druhém patře nad cukrářstvím (odkud to vždy pěkně vonělo). Byl přístupný strmým schodištěm a skládal se z protáhlé prostory s pěti okny, rozdělené na prťavou kuchyňku (do které byla vtěsnána i sprcha), jídelny, obývačky a ložnice. Přes chodbu byla další prostora, kde cukrářství skladovalo balicí a jiné materiály. (Tu jsme později využívali s Emilí jako temnou komoru pro naše fotografické koníčky.) Koncem července 1974 jsme měli první delší návštěvu. Přijela Ronda, dcera Pilonových z Eugene. Začátkem srpna jsme jeli do Breukelenu navštívit rodinu, u které jsem v 1971 bydlel v létě během studia na NOIB, a také jsme na pikniku navštívili rodinu Ernst, mých přátel z té doby. Koncem srpna 1974 se v Holandsku ženil můj spolubydlící z dob studií na NOIB a v USA. Holanďan Joop si bral Američanku Nancy. Na podzim téhož roku se ženil další můj spolubydlící, Etienne z Argentíny s Francouzkou Guenièvre, v Paříži. Obou svateb jsme se zúčastnili. Začátkem září se Emily přihlásila do výtvarné akademie AVBK *2) a tak jsme oba měli postaráno o celotýdenní činnosti. V půli září jsem byl vyslán pracovně na uváděcí pětidenní školení pro kádry SHV. Zúčastnilo se ho dvacet pracovníků ze sedmi divizí SHV. Konalo se v hotelu Heidepark v Bilthovenu, poblíž celosvětového ústředí SHV. Hodně záleželo na tom, jak se kdo uvede. Coby manažer v zácviku jsem ohromující dojem neudělal. Nebylo divu, že v příštích desetiletích jsem se následovníkem ředitele SHV nestal. Na začátku října 1974 jsem zase putoval dále na VÝCHOD. Tentokrát v rámci pracovního tréninku od SHV jsem pobyl tři dny na řece Rýnu, včetně nocování, na palubě tlačné lodi EWT přepravující železnou rudu proti proudu Rýna do Německého Porúří *3) a odtamtud uhlí nazpět do Rotterdamu. Procházel jsem na podzim během mého úvodního zaměstnání u SHV i dalšími sektory HTS. Začalo být sychravé počasí. Pořádali jsme s Emily mejdany pro přátele, zakoupili jsme vybavení v Makru pro naši temnou komoru (i český zvětšovák Meoptu!), cestovali jsme do Paříže, slavili jsme všechny možné svátky – holandské, americké, české. Vybavovali jsme svůj byt, koupili jsme si hifi vybavení, stali jsme se členy různých klubů. Emily se rozhodla setkat se s mými rodiči a bratrem. V přípravě na svou odvážnou samostatnou cestu v prosinci do Československa začala na jazykové škole studium češtiny. Její učitelka byla Slovenka. Krátce po svátku Mikuláše (v Holandsku rovnajícímu se našemu zvyku Vánoc) Emily vycestovala sama na VÝCHOD. Já – mou vlastí odsouzený a chtěný do vězení - jsem zůstal v Rotterdamu. ___________ *1) HTS
= Haven Transport en Scheepvaart (přístavní a námořní přeprava), byla
to pobočka SHV Holdings https://nl.wikipedia.org/wiki/SHV_Holdings *2)https://nl.wikipedia.org/wiki/Willem_de_Kooning_Academie#Academie_van_Beeldende_Kunsten_en_Technische_Wetenschappen *3)Porúří https://cs.wikipedia.org/wiki/Por%C3%BA%C5%99%C3%AD |
|
| - 66 - | HISTORIE POUTĚ VÍTKA NA ZÁPAD - Sama za Železnou Oponu |
Po poledni v úterý 17. prosince 1974 opustila Emily vlakem Rotterdam, s kvapně tlukoucím srdcem. Vypravila se sama za Železnou Oponu, do Československa. Přesedala v Utrechtu a do Norimberku dojela pár minut před půlnocí. Do Prahy dorazila dalším vlakem ráno po osmé ve středu. Tam jí, jak se Emily rozvzpomíná, na Hlavním nádraží čekal Vítkův otec a asi i bratr. Společně pak dorazili na Křivoklát. Když se rozkřiklo, že se Emily objevila, spolužáci Vítka byli zvědaví, koho si to vzal za manželku. Svou domněnku, že dceru milionáře, si rychle museli poopravit, když vzezření Emily tomu neodpovídalo. Přijela v modrých džínách a v hnědém kabátě. Mezitím se Emily setkávala s lidmi, o kterých předtím tolik toho slyšela – s rodinou Vítka, s jeho učitelkou angličtiny z dětství paní Vlasákovou a s další učitelkou ze střední školy, angličtinářkou paní Šmidrkalovou. Navštívila také rodiče Olafa, Vítkova spolužáka, který už před ním odešel na Západ. Tehdy si ještě mohla popovídat s jeho sestrou, než ta ve svých devětadvaceti letech podlehla leukémii. Následovala další odstrašující povinnost, během 24ti hodin se nahlásit na policii, v okresním městě, Rakovníku. Když to Emily měla za sebou, mohla si oddychnout a na vlastní oči uvidět všechna místa, kde Vítek vyrůstal. Podívala se do mateřské školy, do obecné i do střední školy, kde ji provázela paní Šmidrkalová, která na gymplu vyučovala. Další dny se Emily seznamovala s poklady české kultury. Vstřebávala první dojmy z Prahy – seznámila se se Staroměstským náměstím, Orlojem, Týnským chrámem; s věží Radnice, kde právě probíhala výstava tvorby českých a slovenských fotografek. Nazpět na Křivoklátě ukázala Emily mamince Vítka a její sestře Míle zvětšeniny své vlastní fotografické tvorby. Mezitím obdivovala horu koláčů, štrůdlů a jiných dobrot, které v souladu s českou pohostinností domácí u příležitosti její návštěvy nachystali. Emily věděla, že maminka Vítka bude mít potíže s přípravami (v létě jí v Bulharsku srazilo auto a měla zlomenou nohu). Ve své naivitě si Emily myslela, že když přijede před Vánoci, bude moci uplatnit svou pomoc s přípravami. Kdepak! Když Emily dorazila, předtím se Vítkova maminka překonala a „musela“ napéct pro „vzácného hosta“ ještě více než obvykle, přes deset druhů cukroví. Také Vítkův otec se Emily velmi věnoval. Vzal jí na vycházky po okolí – k Zábradlíčku a k Paraplíčku a samozřejmě také na Hrad, do Rakovníka a po Praze. Vítkův bratr Milan, se svou znalostí angličtiny, byl velkou pomocí při dorozumívání a zprostředkování překladů mezi Emilí a Vítkovými rodiči. Když Milan musel do práce a Emily s nimi byla sama, rodiče k ní promlouvali německy. Emily, která tehdy uměla velmi málo česky, jim odpovídala základní holandštinou. Docházelo k plno humorným situacím, jako například když se pokoušela mamince vysvětlit, co někdy vaří, uvedla, že „kočkovou polívku“ (místo čočkovou). Seznamovací návštěva proběhla k oboustranné spokojenosti rodičů i návštěvnice (na rozdíl od předešlé, viz kapitolka 46.) Tuto kapitolku uzavřu dobrou zprávou: Jako dárek k Vánocům 1974 si české úřady Emily coby rukojmí neponechaly. Když se Emily 23. prosince vracela z Československa nazpět do Holandska a vlak vjel do zóny ostnatých drátů, byla svědkyní, jak čeští pohraničníci přinutili na hranicích z jejího vagonu nějaké lidi vystoupit a jak ti se pak do vlaku už nevrátili. Celou dobu před cestou do Československa i během pobytu se Emily strachovala, že i jí by se něco obdobného mohlo přihodit. Na česko-německých hranicích ji však pohraničníci naštěstí pro nás z vlaku nevysadili. | |
| - 67 - | HISTORIE POUTĚ VÍTKA NA ZÁPAD - Žádost o občanství |
|
Čekání na vlak od Východu bylo pro mě, který jsem doposud
směřoval stále na Západ, čím dál tím nesnesitelnější. Vlak konečně
dorazil. S Emilí jsme se opětně shledali. Čeští pohraničníci jí z vlaku
nevytáhli. Strávili jsme své první vánoce sami a v Holandsku. Náš vánoční stromeček, obklopený dárky, měl opravdové svíčky. Tyčil se celý skoro metr nad krabicí od zvětšováku. K štědrovečernímu stolu jsem přisedl v kravatě (!). Na něm bylo pohoštění snad společnými silami připravené – polévka ze škeblí a smažený losos s citronem. Stůl zdobily kvetoucí tulipány. Kde jinde uprostřed zimy bylo tehdy možné, než v Holandsku, aby byly čerstvé květiny? Pro desert byla připravena krabička s českým cukrovím: Hříbečky, vykrajovaná srdíčka, měsíčky a čokoládovou polevou pokryté další sladkosti z lineckého těsta – které přivezla Emily od mé máti. Voněly povzbudivě čerstvě. Byl jsem všem ohromně vděčný. Další ráno jsme pokračovali dle americké zvyklosti nashromážděním dalších dárků okolo stromku. Hodovali jsme na podlaze před ním – popíjeli jsme čaj s citronem, odřezávali jsme plátky z na Křivoklátě mou mátí upečené vánočky, rozjímali. Pak jsme vyrazili na letiště v Amsterdamu – rozloučit se s naším kamarádem Joopem. Emily v bílém pleteném kulichu, otec Joopa v bílém roláku, nejmladší bratr Mathijs s foťákem, Bart a Joop s cigaretami v ústech. Joop odlétal do Ameriky, do Seattlu, připojit se ke své americké nevěstě Nancy. Právě ukončil svou povinnou vojenskou službu v holandské armádě. Také směřoval na Západ. S mým dalším spolubydlícím z Nijenrode, Wimem a jeho americkou tehdy ještě jen přítelkyní Nan jsme pak přejeli do středu Amsterdamu, kde jsme mezi hlavním nádražím a náměstím obdivovali řemeslné umělce při broušení diamantů a výrobě šperků. *1), *2). Ohňostroj nad Rotterdamským přístavem ohlásil začátek roku 1975. Když všechno veselí okolo přechodu do nového roku opadlo, nastal čas na střízlivější činnosti. Osmého ledna 1975 jsem požádal holandskou královnu o udělení holandského občanství. Jak se taková žádost vůbec podává? Zde je překlad z holandštiny, té žádosti: Její Výsosti Královně Kancelář Královny Vijverberg 3 ´s-GRAVENHAGE Rotterdam, 8. ledna 1975 S úctou dává na vědomí: Vítek Široký, který sídlí v Rotterdamu v Gerrit van de Lindestraat 2a; Žadatel se narodil v Karlových Varech v Československu dne 3. října 1947 a do Nizozemska dorazil v srpnu 1969 jako člen českého orchestru na turné, které skončilo 1. května 1970; že členové tohoto orchestru se k tomuto datu vrátili do Československa, s výjimkou žadatele o azyl v Nizozemsku, kterému ten byl udělen, s povolením k pobytu zapsaném v jeho českém pasu; že žadatel požádal o azyl v Nizozemsku, protože při absolvování kurzu na Vysoké škole dopravní v Žilině v Československu s několika spolužáky pořádal diskuzní večery za účelem diskuze o tématech, které v dlouhodobém horizontu nemohly najít přízeň v očích úřadů; že se žadatel během svého pobytu v Nizozemsku dozvěděl, že někteří jeho spolužáci byli zbaveni možnosti ukončit studium kvůli účasti na výše uvedených činnostech a tak mohl po návratu do Československa očekávat, že s ním bude stejně naloženo; že v období od května 1970 do července 1971 se žadatel pokusil o získání pasu pro uprchlíky, který mu byl odmítnut, protože nemohl prokázat, že mu hrozí stejná opatření jako jeho spolužákům; že 26. července 1971 mu však komisař Vaší Výsosti v provincii Noord-Holland vydal cizinecký pas, jehož platnost byla od té doby prodloužena do 17. dubna 1975; že mu v září 1970 Nadace Pomoc Zahraničním Studentům *3) umožnila, aby se zapsal do kurzu Správa Podnikání na Nizozemském vzdělávacím institutu pro zahraničí (Nadace Nijenrode) v Breukelenu, kde získal závěrečný diplom v červnu 1972; že žadatel vstoupil do služby společnosti SHV Nederland NV dne 26. června 1972 a byl zařazen do práce ve své skupině HTS Přístavní a námořní přeprava v Rotterdamu (Westerkade 2) se záměrem, aby ho společnost SHV vyslala do Spojených států Amerických dne 1. srpna 1972 na dvouleté školení odborníků v oblasti dopravy na Universitě Oregonu; že žadatel ukončil toto školení a vrátil se do Rotterdamu v červenci 1974, aby plnil funkci dopravního odborníka ve výše uvedené skupině HTS; že si nyní žadatel přeje získat nizozemskou státní příslušnost, a proto žádá Vaši Výsost, aby mu tuto udělilo. Očekával jsem, že odpověď, dostanu-li vůbec nějakou, přijde až když uplyne řada měsíců. Jaké jsem však za týden zažil překvapení! _________ *1) https://www.debeers.com/ *2) https://cs.wikipedia.org/wiki/Kimberley *3) https://www.digibron.nl/search/detail/8b61403920bbde3fa2c758c84e3b0513/hulpverlening-aan-buitenlandse-studenten | |
| - 68 - | HISTORIE POUTĚ VÍTKA NA ZÁPAD - Tak si počkáme ... |
|
Pouhých sedm dní po odeslání mé žádosti holandské královně o
udělení holandského občanství jsem dostal od holandského Ministerstva
spravedlnosti vyrozumění o potvrzení příjmu; dopis na dvě strany s plno
detajly o podmínkách a varovnými vysvětleními. Docela poučnými. Zde
uvádím překlad dopisu z holandštiny: Emblém Holandska MINISTERSTVO SPRAVEDLNOSTI POŠTOVNÍ ADRESA: PLEIN 2b – 'S-GRAVENHAGE Hlavní oddělení soukromého práva, Oddělení národnost a občanský stav. NA. 751/099 Komu: Pan V. Siroky Gerrit van de Lindestraat 2a R o t t e r d a m ´s-Gravenhage, 15. LEDNA 1975 Tímto potvrzuji příjem vaší žádosti o naturalizaci. Žádost byla mezitím zařazena ke zpracování. Myslím, že by bylo dobré poskytnout vám nějaké informace o tomto zpracování a čase, který obvykle zabírá. Žádost byla nyní odeslána Policii v místě vašeho bydliště. Od policie obdržíte výzvu k poskytnutí informací týkajících se posouzení vaší žádosti. Poté budete ještě pozváni na schůzku s Hlavním státním zástupcem Ministerstva spravedlnosti, který vás o žádosti vyslechne. Hlavní zástupce připojí svá zjištění a poté spis vrátí ministerstvu spravedlnosti. Ministerstvo zpravidla také požádá o radu Komisaře královny v provincii, ve které žijete, a ten požádá, aby při této příležitosti vyslechl stanovisko Starosty vašeho bydliště. Po obdržení všech těchto oficiálních zpráv bude vaše žádost nakonec posouzena ministerstvem. Pokud nejsou žádné námitky proti udělení žádosti, bude vaše jméno zahrnuto do Návrhu zákona k naturalizaci. Naturalizace se totiž děje zpravidla ze zákona. Návrh zákona předložený Radě ministrů, Státní radě a Druhé a První komoře holandského parlamentu v souladu s ústavními pravidly. Jakmile bude návrh přijat Parlamentem a ratifikován Královnou, zákon vstoupí v platnost, naturalizace bude dokončena a vy získáte holandskou státní příslušnost. Pochopíte, že tato procedura zabere nějakou dobu. Obecně to bude trvat asi rok, ale když okolnosti neočekávaně nespolupracují - např. kvůli nakupení vyřízení u vyšetřovacích orgánů - toto období může být prodlouženo. Každý rok je znaturalizováno několik tisíc lidí. Doufám, že jsem vám prostřednictvím výše uvedeného poskytl nějaký náhled na zapojení vlády a zástupců lidu s žádostmi o naturalizaci. –- str. 2 - Ve vašem případě musím také zdůraznit, že pokud bylo vaší žádosti vyhověno, neztratíte automaticky svou současnou státní příslušnost v důsledku naturalizace na nizozemského občana. Dále, když si přejete získat nizozemskou státní příslušnost a vlastnění více než jedné státní příslušnosti je obecně nežádoucí, musíte mít na paměti, že můžete být během vyšetřování požádán, abyste podepsal prohlášení, že jste připraven podniknout nezbytné kroky k tomu, abyste se vzdal své současné státní příslušnosti. Pokud byste si z jakéhokoli důvodu zachoval svou současnou státní příslušnost - například proto, že zřeknutí není možné nebo není přijato orgány země, do které v současné době patříte - zůstanete pak i poté, co jste získal naturalizací nizozemskou státní příslušnost, také státním příslušníkem země, do které v současné době patříte. Budete muset vzít v úvahu možnost, že orgány této země nebudou brát ohled na vaši nizozemskou státní příslušnost. Pokud byste se dostal do konfliktu s úřady té země v době, kdy by jste se zdržoval v té zemi, je možné, že by tato okolnost zabránila nizozemským diplomatickým zástupcům vám na místě poskytnout ochranu, na kterou obecně nizozemští státní příslušníci v zahraničí nárok mají. Myslím, že by bylo dobré vás o tom již teď poinformovat. Státní tajemník pro spravedlnost, jeho jménem: Vedoucí hlavního oddělení Soukromé právo. (tištěný podpis) Rep.174 / 1734G | |
| - 69 - | HISTORIE POUTĚ VÍTKA NA ZÁPAD - Proč další občanství ? |
Čtenáře by možná mohlo zajímat, proč jsem se vlastně tak hamižil po získání jiného, cizího státního občanství? Československé občanství jsem měl. Tak na co jiné? Československé občanství mi v té době nebylo k ničemu dobré. Vlastně mi bylo na velkou obtíž. Kdybych se do domoviny býval navrátil, hned bych v ČSSR putoval za mříže, do vězení, na deset měsíců nepodmíněně, dle odsouzení z 16. října 1972. Hodně emigrantů toto dilema kterým i oni byli postiženi řešili tím, že jak nejdříve mohli se stali občany nějaké jiné země. Přitom se domnívali, že jednoduše tím jejich československé občanství nějak zanikne a budou moci zas v pohodě nazpět do ČSSR cestovat coby cizí státní příslušníci, pod ochranou své nové země. Například v případě emigrace z ČSSR do USA to bylo i právně zajištěné Úmluvou o naturalizaci vydanou dne 7. prosince 1929 - viz *1). Jak to s ochranou ze strany nové země bylo, nebylo vůbec tak jednoduché. Všeobecně státní občanství nějaké země si jedinec sám o sobě nemohl přisvojit i kdyby se mu co nejvíce chtělo. Záleželo a stále závisí na státních úřadech té které země, zda mu své občanství udělí. A také i zda ho jeho občanství zbaví, či zruší. A ani jeho původní země ho často není ochotna zbavit občanství, i kdyby tak jedinec chtěl. Tedy, plno komplikací. Navíc, dokonce i v případě dvoustranné Úmluvy mezi ČSR a Amerikou byla tato úmluva ze strany ČSSR obcházena. To s velice trpkými prožitky konkrétně osobně zažil můj kamarád z dětství, Olaf. Když zažádal, už coby Americký občan, o vstupní vízum do Československa, když mu na leukémii umírala jeho sestra Dajka, úřady ČSSR mu vízum na vstup do Československa nevydaly. Trvalo několik let, než ho konečně dostal. Příliš pozdě. Sestra mezitím zemřela a rozloučit s ní se mohl až u jejího hrobu. Dajce nebylo ani třicet let. V této situaci jsem dělal inventář své situace: Československý pas mi propadl, jeho platnost skončila. Můj československý občanský průkaz propadl už dříve, 21. května 1972. K tomu, abych se mohl podívat kamkoli mimo Nizozemí jsem potřeboval nějaký nový cestovní doklad. Už v průběhu roku 1970 jsem se pokusil získat status uprchlíka. Slyšel jsem, že utečencům vystavuje OSN pas, který umožňoval bezvizové cestování do mnoha zemí. Jak to s tím pokusem dopadlo je v detajlu k přečtení zde dříve v kapitole 37.) OSN pas jsem nedostal. Tak jsem se rozhodl požádat o holandské občanství, a než to by bylo vyřízeno, pořídit si od holandských úřadů mezitím pas cizinecký. To, abych se vůbec nějak mohl pohybovat legálně. Cizinecký pas měl na rozdíl od jiných pasů křiklavě růžový obal. Na ten pas se sice dalo cestovat do jiných zemí vně Holandska, ale do každé země - i bezprostředních sousedů jako Belgie apod. - se muselo požádat o a zaplatit vstupní vízum. Být vybaven takovým pasem bylo velmi nepříhodné, uvazující a nákladné. Navíc pro cestování do ČSSR byl tento pas neplatný. Mezitím jsem se vrhl do zajímavé práce pro mého zaměstnavatele, SHV. V zimě jsem byl nastálo uveden ve Skupině HTS do práce v srdci obrovského rotterdamského přístavu, části zvané Heijplaat. Denně jsem tam dojížděl autobusem z centra Rotterdamu, tunelem pod Másou. Můj šéf byl ředitel pobočky Multiterminals, pan van Brakel. V mých spisech jsem našel plno zajímavostí z té doby. S datem jednadvacátého února 1975 například prohlášení od zaměstnavatele, SHV, kolik jsem od 1.8.1974 až 31.12.1974 měl příjem a kolik z toho bylo strhnuto různých daní: Plat 12.193,90 guldenů mínus odvody 1.374,43 na AOW/AWW, 1.770,16 daň z platu a 387.80 dávky WW/WAO. *2) Také jsem našel kopie podpůrných výpisů, které jsem musel nashromáždit a předat úřadům na podporu mé žádosti o naturalizaci v Holandsku: Z konce února 1975 mnou ručně sepsaný podrobný výpis pro holandskou policii v Rotterdamu: jací byli za celý můj život zaměstnavatelé, která jsem měl všechna bydliště, kdo byli členové mé rodiny. Vešlo se to malým písmem na jednu plnou stránku. To jsem podpořil úředním povolením k pobytu v Holandsku z 21. 2. 1975. Našel jsem i stvrzenku o mém zaplacení platby 600 guldenů za žádost o naturalizaci. Tentýž den rovněž starosta města Rotterdamu ověřil, kdy jsem v holandském království bydlel, od 1.9.1970 do 14.2.1973 a znovu zas bydlel od 9.7.1974. *3) V půli března 1975 mi komisař holandské královny v Hágu vydal holandský cizinecký pas *4). Konečně jsem se zas mohl podívat do okolních zemí, byť ne do mé domoviny. Mezitím jsem se těšil, že se snad po šesti letech shledám s rodiči, které jsem pozval do Holandska na návštěvu na jaře 1975. *5) __________________ *1)
http://ftp.aspi.cz/opispdf/1929/066-1929.pdf Ročník 1929 Sbírka
zákonů a nařízení státu československého, Částka 66, Obsah 169. Úmluva
o naturalizaci mezi Československem a Spojenými Státy. Mimochodem, tato
Úmluva platila až do roku 2014, tedy plných 85 let. *2) AOW důchodové daně, AWW daně na vdovy/vce a sirotky, WW nezaměstnanecká daň a WAO daň na úrazové zabezpečení. *3) Sice v tom období jsem pobýval dva roky v Americe, ale pro žádost o holandskou naturalizaci počítali čas, na který jsem měl povolení pobývat v Holandsku. To bylo příhodné. *4) 18.3. 1975 den vydání Vreemdelingen pas, platnost 3 roky. Pro cesty i do zpřízněných okolních zemí jsem musel požádat a zaplatit za vstupní víza do nich – velká zdržovačka a náklady. https://www.hoorn.nl/reisdocument-vreemdelingen https://www.denhaag.nl/nl/paspoort-en-identiteitskaart/speciale-paspoorten/vreemdelingenpaspoort-aanvragen.htm *5) Vítkem sepsané a Notářem města Rotterdamu ověřené Pozvání a prohlášení o podpoře rodičů na dobu jednoho měsíce během jara 1975. Datum 23. 12. 1974. Návštěva by byla možná díky tomu, že Československo přistoupilo na uznání Mezinárodní dohody o lidských právech, docílené v Helsinkách, umožňující styk prozatím jen mezi bezprostředními členy rodin. Dalším příbuzným návštěvy nadále nebyly povolovány. viz https://cs.wikipedia.org/wiki/Závěrečný_akt_Konference_o_bezpečnosti_a_spolupráci_v_Evropě | |
| - 70 - | HISTORIE POUTĚ VÍTKA NA ZÁPAD - Zatoulaná kytara |
Nedílnou součástí mého směřování na Západ se stala už od mých jedenácti let kytara. Tehdy jsem díky mým bratrancům a Laxíku rozpoznal, v roce 1958, že použití kytary bylo nezbytné při doprovodu prakticky všech našich oblíbených písní. Od té doby jsem se do kytary zamiloval. Ta láska trvá doposud. Dalo by se říci, že ten vztah byl poněkud sexuálně nevázaný. Těch partnerek byla řada, jak jsem ke kytarám získával přístup. Drtivá většina jich byla a je zapůjčených. O kytarách už zde byla řeč v kapitolce 22 a dalších. Tentokrát se však více zmíním o kytaře nejdéle zapůjčené. Kytaře, na které jsem hrával od počátku sedmdesátých let minulého století a na které stále ještě denně hraji až po dnešek. Je to nádherná akustická celodřevěná kytara Nippon Gakki Yamaha Dynamic Guitar, Patent č. 187409 č. 20, výrobní číslo kytary 354417. Byla vyrobena pravděpodobně kolem roku 1960. Kytara měla velmi barvitou historii. Po svém vyrobení v Japonsku se dostala do USA k jednomu či více majitelům. Když se jednomu z nich asi moc v životě nevedlo, byla kytara daná do zástavárny ve středu města Seattle ve státu Washingtonu. Tam si ji koupila moje tehdy ještě ne tchyně Sheila, když se rozhodla naučit se hrát na kytaru. Předtím hrála docela obstojně na klavír. Když jsem později přišel na rodinnou scénu a padli jsme si „do noty“, ráda mi umožňovala na tu kytaru hrávat a k tomu prozpěvovat, což stále ještě s radostí oceňuje. Když v roce 1974 svolila, že se její dcera přestěhuje se mnou do Nizozemí, svolila rovněž, že tam s námi poputuje i její kytara Yamaha. Kytara byla svědkem vpádu medvědů do našeho tábořiště poblíž Banffu v Kanadě. Sdílela ve své bezprostřední blízkosti kladivo za letu přes Atlantik. Poklonila se před budovou Rádia Luxembourg v Lucembursku v červenci roku 1974. Když jsem zas mohl cestovat, v lednu 1975 kytara s námi a patnácti holandskými kamarády putovala na dvoutýdenní lyžování v Dolomitách do Val Gardena v severní Itálii. Je zachycená na fotce, jak jsem tam s ní prozpěvoval před obrovskými kamny, na kterých se dalo spát. Byla nedílnou součástí naší lyžařské skupiny. Večer v sobotu prvního února 1975 se naše společnost rozloučila s nádhernými Dolomity a započala svůj návrat do Holandska. V Bolzanu jsme nasedli do rychlíku Bergland Express. Vlak byl nabitý a museli jsme stát až do Innsbrucku. Tam nám průvodčí ukázal volné místo v sousedním vagonu. Co jsme však nevěděli bylo to, že vagon, ve kterém jsme byli předtím, bude odpojen a stane se součástí rychlíku D1480 s cílem Hamburg. V něm bohužel zůstala pozapomenutá ve svém černém futrálu kytara Yamaha. Ztrátu jsem objevil až příliš pozdě když už jsme nádraží opustili a směřovali na západ, jiným vlakem. Ihned jsem ztrátu průvodčímu nahlásil. Na kus papíru jsem napsal svou primitivní němčinou text žádosti o navrácení kytary. Sobě jsem si opsal kopii toho, co jsem předal průvodčímu: ZTRATIL JSEM KYTARU. OBSAH ČERNÝ FUTRÁL PŘEVÁZANÝ BÍLÝM ŠPAGÁTEM (ŽÁDNÁ ADRESA) UVNITŘ – KYTARA – OBLEČENÍ – ČERVENÝ NOTES SE JMÉNEM A ADRESOU. ZTRACENO V INSBRUKU V RYCHLÍKU 1480 Z BOLZÁNA DO KODANĚ, SOBOTA 1. ÚNORA, SKICA DVOU VAGONŮ, ŠIPKA NA VAGON DO KODANĚ, ODPOJENÉHO OD VAGONU Č. 718 DO HÁGU. POŠLETE PROSÍM KYTARU NA ADRESU (V ROTTERDAMU), ZAPLATÍM VÝDAJE. MÉ JMÉNO A ADRESA. Bylo mi velmi smutno po zbytek cesty. Nad ránem jsme dorazili do Rotterdamu, kde jsem nechal u nádražní policie další papírek. Z následujícího líčení bude zřejmé, jaká jsem dostával povzbuzení, že dobrá vůle funguje. Dvanáct dní po ztrátě jsem dostal dopis od pana Ventzkeho, vedoucího německé železniční policie v Hamburku. Ten psal, že mou žádost poslal nazpět do rakouského Innsbrucku, místa ztráty (v té době mě to moc humorné nepřipadalo, ale fascinující bylo, jak Němci dovedli své tituly protahovat: Mit freundlichem Gruẞ [Ventzke] Bundesbahnamtman u. Bahnpolizeiwachenleiter). Hned jsem usedl a napsal jsem mu německy na stroji dopis s uprostřed namalovanou skicou, jak byl vlak rozpojený a kytara zůstala ve vagonu putujícím do Hamburgu. Naději jsem neztrácel. Dny ubíhaly a žádné zprávy nedocházely. Pomalu jsem se s kytarou začal loučit, když začátkem března mi pan Ventzke poslal zprávu, že můj dopis předal hlavní správě ztrátů a nálezů německých železnic v Hamburgu s nadějí, že se má kytara přece jen najde. Čtvrtého března 1975 vystavil pan Hasselbüsch ze správy ztrátů a nálezů v Altoně v Hamburgu průvodku č. 4487 pro expresní zásilku směrovanou na hlavní nádraží v Rotterdamu. Tam po zaplacení pěti guldenů a sedmdesáti centů mi předali – zatoulanou kytaru. Nedovedeš si představit, jak nesmírný pocit štěstí a návratu víry v dobrou vůli lidí mě zalil. A ještě dovětek. U kytary byla malá visačka, s razítkem sběrny nálezů – Puttgarden. Téměř v Dánsku. Nalezeno 2.2.1975. Vlak 1482 spací vůz 493. Popis: Jedna kytara a kufr, jedna výměna pasu. Nálezce: Peter Grierkies. Příjemce: Zeudfeldt. Skladovací číslo: B57a/2. | |
| - 71 - | HISTORIE POUTĚ VÍTKA NA ZÁPAD - Práce na tři směny |
Naplněn radostí ze shledání se s kytarou jsem se vrhl do pracovního víru. Tentokrát do zavádění počítačového systému řízení vykládky a nakládky námořních lodí, překládky a odbavování obrovských ocelových beden tehdy vynalezenými, s názvem námořní kontejner. Tradiční kusová přeprava a nakládka do vyboulených lodních prostor byla vyměněná krychlovým uspořádáním jak na lodích, tak na molech přejmenovaných na kontejnerové terminály. Špičaté jeřáby byly vyměněné mostními, tak obrovskými, že překrývaly celou loď i velkou část mola tak, aby se v jednom tahu dala dvanáctimetrová bedna vytáhnout z břicha lodě a za několik okamžiků umístit na zvláštní podvozek tažený na doku k tomu uspořádaným nákladním autem. Do Rotterdamu jsem přišel v okamžiku přepravní revoluce *1). Přístav byl již v té době největším na světě hlavně v přepravě ropy a sypkých hmot. Nyní směřoval k prvenství i kategorii kusových zásilek. Produktivita přepravní práce narůstala mnohonásobně. K tomu, aby byla také spolehlivě a soustavně docilovaná bez přestávek a výpadků, bylo nutné zavést počítačový systému řízení, který si jeřábníci a řidiči nákladních aut museli osvojit. Ti se doposud vyznačovali tradičně svérázným a individuálním přístupem k práci. Bouřili se proti zavádění novot. Do této atmosféry jsem byl umístěn vedením SHV od desátého března roku 1975 na jejich zbrusu nové překladiště MultiTerminals Unitcentre bv., kam se SHV podařilo smluvně přilákat námořní seskupení K-Line Mitsui z Japonska s jejich obrovskými kontejnerovými loděmi. Pracoval jsem v třísměnném provozu; jeden týden v denní směně, druhý ve večerní, třetí v noční. Směny byly - denní od 8 do 16 hodin, večerní od 16 do 24 a noční od 24 do 8 rána. Tomuto častému střídání se dalo jen stěží přizpůsobit. Práce byla vysilující. Trávil jsem jí na různých stanovištích v konfliktních situacích s přístavními dělníky. Jednak jsem byl umístěn coby mentor na bráně vjezdu do terminálu. Tam jsem koordinoval převedení z doposud ručně prováděné přejímky a výdeje zboží mezi překladištěm a kamiony nákladních aut na přejímku počítačovou. Další mé pracoviště bylo pak vysoko v budkách mostních jeřábů nad lodí zaučováním jeřábníků v obsluze klávesnice počítače a coby řešič problémů; a dále v jiných typech mostních jeřábů pojíždějících po celé délce doku jako koordinátor mezi jeřábníky nad loděmi, jeřábníky v zázemí doku, a bránou. Dělníci hudrovali a nadávali, že nyní museli dělat práci nadvakrát po sobě. Předtím byli tradičně navyklí zapisovat s papírem a tužkou. Nyní museli z jejich náhledu úplně zbytečně navíc vše naťukávat do počítače. Klávesnice, které jsem na jejich pracoviště umísťoval a dělníky zaučoval, se snažili vykolejit a mé úsilí sabotovat, aby se s tou podle nich naprosto nepotřebnou novotou přestalo. Tuším, že vyciťovali, že jejich pohodu s předáváním pracovního výkazu až na konec směny vystřídá neustálý dozor přes propojené klávesnice na všech klíčových pracovních stanovištích terminálu. Ten skutečně byl potřebný, aby umožňoval plynulý a okamžitý tok informací potřebný ke koordinovanému provozu překladiště. Navíc se jeřábníkům nelíbilo, že jim jejich soukromí někdo narušoval. Bez slov vysvětlení jsem si všímal proč; své budky vysoko nad loděmi si vylepovali pornohvězdami, na pracovních pultech mezi ovládacími pákami jeřábů ležely časopisy Playboy. S Emilí a s kamarády jsem se jen málokdy vídával díky třísměnnému provozu. Nejhorší byly večerní směny. Při nich jsem do práce odjížděl, než oni se navraceli ze školy či ze svého denního zaměstnání. Změškával jsem všechny koncerty, návštěvy a kulturní akce probíhající večer. Z práce jsem se navracel, když ostatní už dávno spali. Tak jsem strávil zimu a začátek jara 1975. ________ *1) https://cs.wikipedia.org/wiki/Kontejnerizace | |
|
|
| Druhý díl - Kapitola
- Obsah 35. Tři motivy proč opustit vlast 36. Pokus o únos 37. Výstřely v hale a žádost o azyl 38. Na uprchlickém rozcestí v 1970 39. První uchycení se 40. Zase studentem, na NOIB 41. Tvorba nových přátelství na Nijenrode 42. Zaplétání drátů do betonu 43. Jak se stát tlouštíkem 44. Vyříkání si s kapelou 45. Co dělat po studiích v Holandsku 46. Růžové vyhlídky a málem svatba 47. Následky odchodu 48. Zas dále na Západ |
|
| Třetí díl - Kapitola
- Obsah 49. Z New Yorku dále na západ 50. Na výpadovce z New Jersey 51. Jak mapy šálí 52. Olaf málem spadl ze žebříku 53. Majitel benzínky mi nabízel svou dceru 54. Zabydlování se v Eugene 55. Rozdíl mezi evropským a americkým přístupem 56. Jak si vytvořit svůj vlastní učební směr 57. Proměnlivá doba 58. Řezání bedny 59. Překonávání předsudků |
|
| Čtvrtý díl -
Kapitola
- Obsah 60. Odsouzení 61. Zemětřesení 62. Studium v Americe 63. Požádání o ruku 64. Svatba a putování na Východ |
|
| Úvod Napadlo mě, že by možná čtenáře VN mohlo zajímat, jak se Vítek vlastně dostal na Západ. Už více lidí mi navrhovalo, abych z toho sepsal jakousi reportáž, která by je zajímala číst. Tak jsem se do ní pustil. Dal jsem jí pracovní název, HISTORIE POUTĚ VÍTKA NA ZÁPAD. Organizace publikace Snad obden nebo jak mi to vychází sem přidávám krátké kapitolky. První kapitolku jsem uveřejnil v pátek 1. března 2019 a postupně skoro každý den jsem přidával další. První díl jsem ukončil publikováním 34. kapitolky dne 27. dubna. Druhý díl jsem začal publikovat 8. května 2019. S uveřejňováním Třetího dílu jsem začal 26. června 2019. Čtvrtý díl jsem začal 9. srpna 2019. Pátý díl jsem začal 10. listopadu 2019. Sled na stránce jsem změnil od původního uspořádání kapitolek odspodu nahoru na více logické odshora dolů. Nejnověji přidanou kapitolku tudíž najdeš úplně dole. Sleduj čísla kapitolek vlevo a bude to snad jasné. Na začátku i na konci každého dílu jsem uvedl Obsah s krátkým popisem kapitolek, s možností kliknutím na jednotlivé kapitolky hned se dostat k textu té kapitolky. Právnické prohlášení Všechen text zde uvedný je výhradní vlastnictví Vítka Širokého. Pokud by někdo měl zájem o přepublikování, tak jedině s mým písemným svolením. Bude-li někdo v textu zmíněný mít výhrady proti mému publikování jeho-jejího jména a s ním spojeným textem, dej mi prosím vědět e-mailem a já text náležitě upravím. Kontakt e-mailem |