Vydavatelství
VN
2020
|
Šestý díl HISTORIE POUTĚ VÍTKA NA ZÁPAD |
| Kapitola | Šestý díl - Kapitola
- Obsah 72. Setkání po šesti letech 73. Opět na Východ 74. Do Iránu 75. Probuzení z naivity 76. Počítání týdnů 77. Cestování napříč Íránem 78. Proč Írán ? 79. Na křižovatce 80. Přípravy na emigraci |
| - 72 - | HISTORIE POUTĚ VÍTKA NA ZÁPAD - Setkání po šesti letech |
V očekávání možné návštěvy rodičů Vítka docházela Emily každý čtvrtek večer na kurz češtiny do jazykové školy v Rotterdamu. Dle notářem ověřené listiny své rodiče Vítek úředně pozval a zaručil se, že je bude podporovat na dobu jednoho měsíce během jara 1975. Setkání nastalo po pěti letech a deseti měsících odloučení. Už jsme si pomalu začali myslet, že se neuvidíme. Přece jen se to povedlo. Zde jsou mé záznamy, sepsané v červnu 1975: „Večer v pátek 25. dubna jsme si na rotterdamském nádraží padli do náručí. Následujích několik dní vyplnily vzpomínky, vzájemná výměna názorů – doplňování informací získaných korespondencí, přijímání dárků, těšení se z nich, mlsání neopomenutelného cukroví, prohlížení albumů, a hlavně a především – prožívání pocitu, že jsme zas spolu. Čtvrtý den, v úterý, jsme se vypravili na celodenní návštěvu úchvatné květinářské výstavy KEUKENHOF. Ve středu následovala návštěva našich přátel ve Wassenaaru, Emilie a Marie. Spolu s nimi jsme se vypravili přes duny k moři. Jakmile táta ucítil slanou vůni ve vzduchu, nebyl k vydržení. Přes prudký vítr, teplotu vody okolo 10°C a vzduchu jen o několik víc se táta vehnal do vln Severního moře. No, ne úplně, po stehna, ale přece jenom! Povečeřeli jsme pak u rodiny van der Lugt. Na čtvrtek jsme plánovali výlet do přístavu a na výstavbu ochranných hrází, tzv. „Delta-werken“. Začali jsme návštěvou u mne v práci, kdy jsem vysvětlil provoz a řízení překladiště kontejnerů. Rodiče byli fascinovaní stupněm kontroly provozu pomocí samočinného počítače. (Rovněž si asi říkali, kam jsem se to dopracoval – v té době jsem totiž dělal ve třísměnném provozu, prakticky na úrovni přístavního dělníka, či hůře.) Zbytek odpoledne vyplnila projížďka přístavem a návštěva „Delta-werken“. Táta se hned od začátku návštěvy vrhnul do zuřivého malování. Předsevzal si, že si z Holandska odveze 100 kreseb. Kreslil za každých povětrnostních podmínek i denní dobu. Své předsevzetí dokonce překonal ! Každý pátek ráno se v Alkmaaru koná trh, kde se posuzují, koštují a vydražují sýry. Je to velice zajímavá podívaná, jak na různé starodávné tradice, tak na výkony členů sýrařského cechu. Nosítka s nákladem například váží přes 150 kilo, a ty nesou pouzí dva sýraři ! Z Alkmaaru jsme se přesunuli do dalšího malebného historického města, Hoornu. Tam jsme si prohlídli přístav, koukli se na místa, kde jsem bydlíval a hrával a pokračovali do Volendamu, Edamu a nakonec Naarden. Poslední město je proslavené hrobem J. A. Komenského. Jako jedni z velmi nepočetných hostí jsme se díky velmi ochotnému pracovníkovi muzea dostali do hrobky. Cestou do Rotterdamu jsme ještě zahlédli královský palác Soestdijk a střed Utrechtu. V sobotu jsme započali naši třídenní expedici: První den ráno k Verkaikovým, rodičům mého spolužáka z Nijenrode a odpoledne do Voorthuizen, k Hekkelmanovým, rodičům dalšího. U nich jsme přespali a v neděli vyrazili na exkurzi k příbuzným. Prohlídky dojné farmy a pěstitelské lesní besídky byly velmi zajímavé. Po cestě přes Veluwe se nám poštěstilo zahlédnout divoká prasata. …“ Zde končí mé záznamy, i když návštěva nadále pokračovala: Přejezd do Frieslandu až na jeho severní cíp do Dokkumu, místa, kde jsem s kapelou Sirius působil pět let před tím, pak přes Leeuwarden do Sneeku, dalšího místa vystupování, přejezd přes zázrak vodohospodářského inženýrství 32 kilometrovou hráz Afsluitdijk *1) a dále na jih podél pobřežních dun. Při každé zastávce přibývalo kreseb do skicáře mého táty – větrných mlýnů, mostů přes kanály, keramických dílen, miniaturního Holandska poblíž Hágu, z projížďky přístavem a na vyhlídkovou věž nad Rotterdamem, z indonézské restaurace, národního muzea v Amsterdamu před slavnou Rembrandovou malbou Noční hlídka, z výstavy skelných výtvorů. A pak přišel nevyhnutelný den rozloučení, na nádraží ve Schiedamu, poslední zamávání z dveří vlaku a posléze staženého okénka. Dny, které následovaly po odjezdu mých rodičů se zdály jakoby se vše obrátilo v čerň – dokonce i práce! Trvalo nám dobrý týden než jsme začali zas cokoli dělat. Pomalu jsme se navrátili do běžného denního života naplněného pravidelnými povinnostmi a činnostmi. Některé z večerů, kdy jsme měli volno, jsme věnovali tisknutí černobílých fotografií pro mé rodiče. Den po dni jsme se navrátili do svých běžných kolejí. Brzy jsme si určili nové cíle: Z nich ty nejakutnější byly sehnat si nové bydlení, já dostat se z třísměnného provozu, a Emily zda si najít zaměstnání nebo nejprve jet do Československa uvidět Spartakiádu. Měsíc rychle uplynul v přípravě na nová dobrodružství. _________ *1) https://cs.wikipedia.org/wiki/Afsluitdijk |
|
| - 73 - | HISTORIE POUTĚ VÍTKA NA ZÁPAD - Opět na Východ |
Zatímco jsem nadále pracoval v Rotterdamském přístavu na tři směny, Emily vyrazila na svou druhou cestu do Československa. Na rozdíl od zimy před vánoci 1974 zažila v červnu 1975 krásné teplo, rozkvět přírody a plno nových zážitků. A také delší pobyt – celých čtrnáct dní samostatným cestováním. Zažila toho hodně. Setkala se s mými spolužáky na Moravě i na Slovensku, vyrazila s nimi na horskou túru v Roháčích, poznávala své nové příbuzné na Křivoklátě a v Praze, návštěvovala hrady a pamětihodnosti. Nakonec s mým bratrem zažila masové vystoupení na gigantickém stadionu v Praze na Strahově *1), kde shlédla Spartakiádu *2). Když se po létech ohlédla nazpět, vzpomínala, jak na ní Spartakiáda zapůsobila, pro koho asi byla organizována. Měla dojem, že předváděla jednotu a společný účel a masovou organizaci, zdatnost, něco, na co být hrdí, ohromující podívanou. Něco jako olympijské hry, se soutěžením, nejlepší ženskou skupinou, mužskou, dětskou. Byla zvědavá, zda jsem tam také cvičil. Ano, dvakrát jsem na Spartakiádě vystupoval, vzpomínám, jak mi Strahov připadal obrovský. Na Emily Spartakiáda zanechala velmi působivý dojem. Nikdy předtím nebyla někde na tak velkém stadionu, kde se tolik lidí pohybovalo v souzvuku. A vzpomínala na pocity určité úzkosti, ne, že by byl její život v děsivém nebezpečí, ale cítila se trochu znepokojená, když viděla, jak se všichni pohybovali ve stejné šabloně. Působilo to na ní, jako že někdo, vně stadionu, ti, kteří vládli, přinutili všechny uvnitř tančit na jejich písničku. Muže, ženy a dokonce i děti. Nedovedla si představit, jaké by to bylo, být vychovávána takhle, v opaku individualismu, ve kterém vyrostla. Chápala a rozuměla dobře, že taková podívaná, kterou zažila, odhalovala to, co tehdejší Československá vláda oceňovala, totiž že se všichni pohybovali ve stejném rytmu seshora určovaném. Začátkem července 1975 Emily přejela znovu přes ostnaté dráty, tentokrát na západ, vlakem z Prahy, do Rotterdamu. Tam na ní čekalo překvapení: Kolařská soutěž napříč městem, kterou jsem zorganizoval s přáteli, zakončená oslavami jejích čtyřiadvacátých narozenin. V průběhu léta si Emily sehnala zaměstnání a v očekávání návštěvy jejích rodičů i babičky z Ameriky jsme se rozhodli ke koupi našeho prvního auta, francouzské Simky. 3*) To auto sehrálo významnou roli během návštěvy. Hned jsme byli mnohem mobilnější. Rodiče Emily jsme vyzvedli na letišti ve Frankfurtu v Německu koncem srpna. Zatímco já jsem se navracel stopem na západ do Rotterdamu, Emily s rodiči vyrazili Simkou na východ. Bylo pozdě v noci, když je v Plzni zastavila policie (tehdy se jí říkalo Veřejná bezpečnost, VB). VB se nezdálo, co že francouzské auto zaregistrované v Holandsku řídila v ČSSR mladá žena s americkým pasem a posádkou a jaktože autu svítily reflektory – žlutě ?!? Emily neztratila duchapřítomnost a se snahou znít suverénně prohlásila: IN HOLAND IST GŮŮT ! VB nezbylo nic jiného, než je nechat pokračovat směrem na Prahu, aby se jich zbavili. Bylo uprostřed noci, když Emily našla bez mapy, mobilu, GPS navigace – které tehdy nebyly - tu správnou odbočku ze státovky po úzké silničce směrem k vesnici, kde jsem vyrostl. Emily stále ještě nechápe, jak po klikatém přejezdu hustým lesem a stržemi, kdy během poslední půl hodiny potkala snad jen dvě auta, cíl našla, snad podle jediného světla, které ještě ve vesnici svítilo – v kuchyni domu, kde moje maminka dokončovala pohoštění pro vzácné hosty. Následovalo setkání čtyř rodičů. V další dny hosté shlédli hru od Shakespeara na Křivoklátském hradě, Večer Tříkrálový, návštívili katedrálu sv. Víta na Pražském hradě, vystoupení čs. Státního souboru písní a tancí na Slovanském ostrově, šli se podívat na chmelnice poblíž Rakovníka. Tam zrovna mládež česala chmel. Nikdo nevěděl s určitostí, kolik ze sklizně bylo vyvezeno i do USA. Hosté navštívili mé dvě učitelky angličtiny, příbuzné, Karlštejn. Během pěti dnů v Československu toho zažili spoustu. Příbuzní a přátelé byli nadšení a doufali, že návštěva byla dobrá. Pochvalovali si, že pro všechny byl dostatek času pro snahu si navzájem porozumět. Ke konci srpna se rodiče a Emily přesunuli do Rotterdamu. To už přiletěla i babička. Následoval týden v Holandsku, týden v Anglii a pak ještě jeden týden v Holandsku. Rodiče odletěli ve stejný den, kdy ve zlatém kočáře holandská královna Juliána *4) projela Hágem otevřít parlament. Babičce, Emily i mě se poštěstilo jí uvidět zblízka. Po tak dlouhé návštěvě nám trvalo ještě nějakou dobu se vpravit do pravidelných kolejí. Měli jsme ale oba zaměstnání a plno nových přátel a tak zbytek roku 1975 uplynul rychle. __________ *1) https://cs.wikipedia.org/wiki/Velk%C3%BD_strahovsk%C3%BD_stadion *2) https://cs.wikipedia.org/wiki/Spartaki%C3%A1da *3) https://cs.wikipedia.org/wiki/Simca_1000 *4) https://cs.wikipedia.org/wiki/Juli%C3%A1na_Nizozemsk%C3%A1 | |
| - 74 - | HISTORIE POUTĚ VÍTKA NA ZÁPAD - Do Iránu |
V půli sedmdesátých let minulého století se zdálo, že jsme zapadali do běžného koloběhu mladých zaměstnaných lidí – chození do práce, čekání na výplatu, nakupování stravy, těšení se na večeře a víkendy s přáteli. Skutečně to tak probíhalo. Život den ode dne byl provázen milníky upomínajícími na mé důležité závazky a povinnosti. Koncem srpna 1975 jsem obdržel formulář od holandského státu s harmonogramem na splácení studijní půjčky 3960 guldenů. Psali tam, že půjčku budu muset splatit do deseti let. V září 1975 jsem poslal první platbu a prvního října jsem obdržel stvrzenku o zaplacení. Přede mnou bylo ještě stodevatenáct splátek. Skoro nekonečno. Mimo placení Holandsku jsem měl před sebou navíc splácení dalších dluhů: 4000 guldenů škole Nijenrode, 300 guldenů její studentské organizaci VCC a 2600 guldenů dobročinné organizaci UAF/SVVS. Studentské organizaci jsem již mezitím začátkem roku 1974 vše splatil. Splátky dobročinné organizaci měly být umořeny koncem roku 1975, splátky škole koncem roku 1977 a splátky holandskému státu v září roku 1984. Vše vzato dohromady, celkem mé dluhy obnášely téměř jedenáct tisíc guldenů (f 10.960,-). Mezitím od té doby holandský gulden zanikl a byl vyměněn za euro. Také nominální hodnota se změnila díky inflaci. Vypočítal jsem nyní, že v hodnotách měn ke dni 11. ledna roku 2020 by ten dluh obnášel 22.017,- euro či 556.153,- Kč. Ne tak zas tak zrovna zanedbatelná částka. I na dnešní podmínky. Zpočátku se mi celkové zadlužení zdálo hrozivě vysoké. Splácení nakonec proběhlo v pohodě. Ukázalo se, že bylo celkem snadno uskutečnitelné. Těsně před vánoci 1975 jsem od SHV dostal potvrzení, že mě nastálo přijali do zaměstnání u Unitcentre-SHV od 1.1.1976. Můj plat byl stanoven na 2567 guldenů měsíčně a mé zaměstnání bylo považováno jako pokračování toho, které jsem u SHV započal od 1. srpna 1974, včetně všech sociálních výhod. Emily začala od září 1975 pracovat pro technickou firmu Zeevenhoven. Potřebovali její znalost angličtiny. Firma obchodovala s přemísťovacími zařízeními všeho druhu, od řetězových převodů po hevery na vyzvedávání domů. Mě v říjnu SHV vyslalo na týdenní kurz, ve kterém se školilo ve zručnosti, jak vycházet se spolupracovníky. V osobním životě jsme prožili plno zajímavostí. Začátkem října se vdávala přítelkyně Emily, ta se jmenovala Emilie. V kritickém momentu utekla ze své svatby. Frank jí nakonec přesvědčil a vzali se. Když se zabarvovaly lesy podzimními barvami, zajeli jsme do belgických Arden. Tam to vypadalo téměř nachlup jako na Křivoklátsku. Také jsem v Belgii vyhledal kamaráda Belgičana z dob našeho společného sklízení fazolí v Anglii v roce 1967. Scházeli jsme se se svými vrstevníky i jejich rodinami. O společenský kontakt jsme neměli nouzi. Na Vánoce 1975 přiletěla z Ameriky na dva týdny sestra Emily, Nancy. Společně ve třech, s Holanďanem Hansem, letěli na Silvestra do Prahy přivítat Nový rok 1976. Půlnoc strávili v Městečku u Křivoklátu. Setkali se s mými rodiči, bratrem, příbuznými, spolužáky. Zašli i do chaloupky lesáků uprostřed křivoklátských lesů. Přihlíželi, jak Karel lovil pstruhy z potoka holýma rukama. Můj otec vzal trojici na Božák. Tam stál Hans poprvé v životě na lyžích. Zima roku 1976 byla jednou z nejtužších v historii. V Holandsku zamrzly kanály. Opatřili jsme si dřevěné brusle, které se řemeny snadno daly připevnit na běžné boty a na nich jsme projížděli Rotterdamem po kanálech v okolí našeho bytu. Přišlo květnaté jaro a s ním naše snahy sehnat si byt, dům, který bychom si mohli dovolit koupit. S většími místnostmi, zahradou, více světlem. Nakonec jsme nic nekoupili. Ale po měsících pátrání se nám podařilo koupit si auto mých tehdejších snů: Mitsubishi Lancer. To se v Americe prodávalo pod jménem Colt (hříbě). Neočekávaně nás z Argentiny také vyhledal kamarád, Etienne, který prchal před perzekucí tam řádící vojenské junty. S ním a spolužákem Wimem jsme podnikli čtyřdenní výlet po Německu, Lucembursku a Belgii. V létě roku 1976 k nám přijeli z Ameriky nejlepší kamarádka Emily, Ellen; se svým tehdy zatím ještě přítelem Chrisem. Křížem krážem jsme na kolech projezdili Holandsko. Pak jsme podnikli společnou cestu do Lucemburska a do Paříže s Etiennem, Gueniévre, Wimem. A o pár týdnů později přijela Trudy, spolužačka Emily z dob studií v Kalifornii. V první půli srpna jsme s Emily vyrazili do severního Německa, Dánska a Švédska. Náhodně v Hamburgu jsem se setkal se svým strýcem z Prahy, který tam navštěvoval rodinu svého syna, který z Československa také odešel. Dorazili jsme až do Stockholmu a Uppsaly, kde jsme navštívili Pirrko a Lasse. Cestou nazpět jsme v dánském Aarhusu navštívili rodinu dcery ministra školství ČSSR z Dubčekovy doby. Mezitím můj pracovní obsah u SHV dostal drastickou změnu. 18. srpna 1976 jsem odletěl coby člen týmu pěti mezinárodních dopravních poradců na desetitýdenní působení v přístavech i vnitrozemí v Iránu. Toto období bylo velkým prubýřským kamenem jak pro mě, tak pro Emily, která zůstala samotná v Holandsku. Události v době, kdy tyto řádky píši, začátkem ledna roku 2020, kdy málem začíná válka mezi USA a Iránem, mi vzpomínky na doby mého působení v Iránu velmi rozjitřují. | |
| - 75 - | HISTORIE POUTĚ VÍTKA NA ZÁPAD - Probuzení z naivity |
Vybaven íránským vízem, jehož opatření trvalo jeden a půl měsíce, jsem zahájil svou 5.500 km cestu z Holandska na východ, abych se připojil ke čtyřem dalším nizozemským kolegům v přístavu Bandar Abbás na jižním pobřeží Íránu. Proč vůbec jsem se do Íránu vypravil? Neměl jsem moc na vybranou. Během mého pracovního umístění v Rotterdamu můj zaměstnavatel SHV uzavřel smlouvu s firmou PWT (v překladu Veřejné sklady Teherán) s tím, že SHV svým působením docílí za určitou krátkou dobu zvýšení objemu překládky v klíčových Íránských přístavech o nejméně 200%. SHV by vyslal dopravní poradce. Nově vytvořená firma by se jmenovala PPS a v ní by SHV měl podíl 25%. Poradci byli naverbováni z rozličných sektorů SHV. Já jsem v té době byl učněm v managementu u Unicentru. Jeho vedením jsem byl vyzván, abych se akce v Íranu zúčastnil. Mí ostatní budoucí nejbližší spolupracovníci byli námořníci, přístavní dozorci, mechanici. Podmínky vyslání byly velmi podrobně definované jak časově, tak platově. To poslední přitáhlo potřebné kandidáty: Zdvojení současného platu. Od května do září se Bandar Abbás halil do oparu, jehož vlhkost se blížila 100% a teploty se pohybovaly od 35°C do 50°C. Pro mnoho Íránců (a nejen pro ty) bylo vyslání do Bandaru Abbásu synonymem pro vyhnanství, a to nejen kvůli jeho klimatu, ale zejména proto, že byl tak vzdálený od hlavních populačních center na severu země. Náš holandský tým byl ubytovaný v tehdy třípatrovém hotelu Gameron *1) na západním okraji města u moře, průlivu Hormuz, jehož pobřežní linie tam vede od východu na západ. Až na zavlažovanou zahradní úpravu hotelu rostlo v okolí velmi málo vegetace, ojediněle palmy nebo trnité akácie. Poušť začínala prakticky na pláži a táhla se až k rozeklaným, úplně holým horám, které vystřelovaly do výšky dvou tisíc metrů, asi deset kilometrů od pobřeží. Hory byly viditelné pouze v občasných jasných dnech. Pohled z letadla na pobřeží nabízel úžasný kontrast mezi tyrkysovou barvou oceánu a oranžovo-hnědou barvou pevniny. Pohled z úrovně země měl mnohem menší kontrastnost. Voda se pak jevila světle zelená a půda šedohnědá. Všechno včetně ojedinělých stromů bylo pokryto jemným šedým prachem. Přístav, který byl naším hlavním pracovištěm, byl asi osm kilometrů západně od našeho hotelu. *2) Rychlý pohled na statistiky vykládky v přístavu Bandar Abbas odhalí prudký nárůst, ke kterému došlo od roku 1973. To byl rok začátku takzvané ropné krize. V Íránu to byl však začátek obrovského dovozního vzrůstu umožňovaného prudkým nárůstem cen jejich ropy. „Ropné dolary“ se rychle přeměňovaly na kapitálové zboží, které ministerstva v Teheránu nakupovala pro urychlené zprůmyslnění země. Bandar Abbas byl v té době jedním ze čtyř hlavních íránských přístavů v Perském zálivu. Přístav byl zkonstruován tak, aby zvládl stopadesát tisíc tun nákladu ročně. Když jsme tam dorazili v roce 1976, z lodí však bylo ročně doslova vyvrhováno na zem více než jeden a půl milionu tun zásilek. Desetkrát tolik, než na co byl přístav vyměřený. Íránci nevěděli, jak vyřešit přetížení přístavu a proto nás povolali, abychom jim pomohli. (Pro zajímavost, koncem dvacátého století téměř tři čtvrtiny všeho dovozu do Íránu prošlo přístavem Bandar Abbás. *3) Zde je prozatím několik úryvků z mých poznámek, které jsem si denně před spaním spisoval, pro ukázku co mé typické pracovní dny obsahovaly (úryvky jsou zatím z doby mezi srpnem a zářím 1976): 21. 8. sobota. Abych vycházel s rodilými Holanďany, mými kolegy, musel jsem porozumět jejich humoru. Začínají s dvojím popřením, které se vyloží jako „ano“. Zprvu jsem tomu rozuměl jako české „ne“. Trvalo mi hodně dlouho a ne úplně vždy úspěšně vtipům mých Holandských spoluporadců rozumět. Dobírání si mě bylo pro ně vítanou zábavou, když jsem jim „naletěl“. 22. Získával jsem informace od agentů lodí a od přístavní správy. Srážka motorky s náklaďákem. Velké pozdvižení. Nejlepší mechanik pro Holaďany. 23. Mechanik z včera umřel. A byla další havárie. 25. Íránští partneři se snaží nás Holanďany vyštvat. 28. Kompletní chaos při vykládce lodě s bavlnou. Člen našeho týmu, Egypťan Safar, poradce při zácviku práce se zdvihacími vozíky, byl nařčen v nemocnici, že tam obtěžoval zdravotní sestru. Íránský vedoucí naší společné firmy PPS o tom slyšel přes svého šéfa z Teheránu. Bylo zřejmé, že PPS se chtělo Safara zbavit. Nálada mezi Holanďany byla napjatá. Vedoucí Holanďan našeho místního týmu, Jan, oznámil, že chce, abych zítra řídil těžký buldozér. 30. Předvedl jsem prototyp plánovací tabule vedoucím PPS. Získal jsem seznam personálu a kolik měl kdo plat. Od správce přístavu jsem vydoloval harmonogram přistavení lodí k molům. Viděl jsem také, jak nakládali osobní Mercedes pro přepravu do Dubaje: srolovali okénka řidiče a pasažéra, prostrčili jimi břevno pomocí kterého auto jeřábem přenesli na námořní loď. Do přístavu na noční směnu. Do postele v půl čtvrté ráno. 1.9. Objev sabotáže vody v palivových nádržích zdvihacích strojů. 2. Příšerné pracovní podmínky vykladačů cementu. Správce přístavu na poslední chvíli změnil pořadí lodí. Všechno naše plánování pojednou přišlo vniveč – strojů, lidí, prostoru na vykládku. 5. Večer vysedávání s ostatními členy našeho týmu. Ve třech za večer vypijeme lahev vodky. Tohle popíjení je má nejmíň oblíbená část být společenským. 6. Dělal jsem oficiální zápis našich činností pro zprávu do Teheránu. Můj žaludek se konečně od příjezdu do Íránu zklidnil. 7. út. Porucha klimatizace v hotelu. Vše prosáklé. Pot tekl. V přístavu jsem používal němčinu a ruštinu. 8. Po práci večer pozvání všech do domu plukovníka. Vítaná změna a vznik nové úrovně vztahů mezi Holanďany (včetně mě?) a Íránci. Ti mě brali za Holanďana i když věděli, že jsem Čech. 9. čtv. V přístavu Íránec, který měl dělat statistiku náklaďáků, nebyl. Poslali ho nazpět do Teheránu. 10. pátek volno, měl jsem vyrážku na stehně, nemohl jsem jít plavat s J+J v moři. Odpoledne do domu, kde bydlelo 12 Íránců z Teheránu z našeho společného podniku. Plukovník připravil báječné jídlo pro všechny. Řekl, že bylo tradiční Íránské. Rýže, hnědé fazole v dlouhé vařené zelenině připomínající kapustu a jehněčí maso, vše smíchané v kyselé omáčce hlavně citronem. K tomu velké chlebové placky nán, kokakola a led, řídký jogurt, pomeranče, jablka, hroznové víno a meloun. Dokonce přidal i míchaná vajíčka. Před jídlem jsme my Holanďani museli sundat své kalhoty a navléknout si volné pytlové oblečení, druh pyžama, ve kterých se smělo jíst. Nebyl tam žádný stůl. Všechno jídlo bylo na velkém plastovém ubrusu rozprostřeném na podlaze. Povídaly se vtipy a byla dobrá nálada. Všiml jsem si však že mí dva holandští kolegové byli nesví. Rád bych býval zůstal déle, ale byl jsem si vědom, že musím táhnout společně s mými holandskými kolegy, abych se nedostal do konfliktu. Na obědě jsme zůstali pouhé dvě hodiny. Cestou zpět do hotelu nás šofér zavezl podél domů, kde by příští Holanďané mohli být ubytovaní, jako ti Íránci z Teheránu. Zvenku nevypadaly tak špatně, docela pěkně. Ale okolí bylo nedokončené staveniště. V hotelu na mě čekala další zkouška od mých holandských kolegů. Jan po mě chtěl, abych šel do kuchyně hotelu vyžádat, aby mi dali kus syrového masa a nůž. Že jdou lovit ryby. Požadavek mě zaskočil, nepřišel jsem dostatečně rychle na správnou odpověď Janovi. Nakonec jsem do té kuchyně přece jen zašel (v plavkách a tričku!). Po mnohých prosbách mi to žádané vydali. 11. Pomáhal jsem J+J malovat čáry na podlahách skladů. Byl jsem svědkem, jak mezi Íránskými členy naší společné firmy byly rozbroje. Někteří se chtěli vrátit nazpět do Teheránu. Stěžovali si na despotické chování jejich vedoucího, plukovníka. Večer jsem se radoval z první pošty od Emily a pohledu od mé máti. Zas jsem psal až do jedné ráno, než jsem k smrti utahaný usnul. 12. Náš vedoucí řekl plukovníkovi, že když nám holandskému týmu neposkytne osobní auto, že započneme stávku. Přemýšlel jsem o tom, co tady vlastně dělám a zda tu opravdu chci zůstat pracovat a co po těch počátečních deseti týdnech? Vrátit se sem do Íránu? Opustit SHV a snažit se začít od píky znovu někde jinde? 13. Když jsme nedostali auto ke své potřebě, oznámil Jan plukovníkovi, že my Holanďané začínáme stávku. Plukovník volal hlavnímu vedoucímu Holanďanů v Teheránu, Verweyovi, který nás zprvu podporoval ve stávce. Šéf Holanďanů nám později volal, že my cizinci tady v Íránu nesmíme vozidla řídit, jen s holandskými řidičáky. Konflikt byl nakonec vyřešen, že nám byl přiřazen Ali coby osobní soukromý řidič. Stávka měla krátké trvání. V přístavu jsem zaučoval Íránské plánovače, jak používat tabuli k dohlížení na průběh vykládky zboží z lodí a přesun do skladů a kterých. Moc ale nepomáhalo, že plukovník snad asi jako symbol statusu schramstnul všechny tabule a umístil je do své často zamčené kanceláře. Ostatní tudíž neměli potřebný přehled a pokračovali v chaotickém přístupu k vykládce a místo do skladů náklady vyklápěli z valníků jejich převrhnutím za sklady. Trvalo mi déle chápat, jak toto bylo možné. Postupem času jsem se dozvídal okolnosti proč valníky převrhávali, a jiné nesrovnalosti. Bylo to hlavně tím, že proces vykládky a překládky byl rozdrobený do několika soukromých podniků, které nespolupracovaly. Všem šlo o co nejrychlejší tempo. Ovšem nikdo nedovedl docílit toho, aby toto tempo bylo koordinované přes všechny fáze přesunu zboží z uvnitř lodí až po naložený buď na nákladní auto či vlak do Teheránu, a přitom aby zboží bylo nepoškozené. Dokonce se zdálo, že zádrhele byly uměle způsobované lidmi, kteří z nich těžili: Například pracovníky celní správy. Ti neuvolňovali zboží k nakládce na vnitrozemské náklaďáky předtím, než bylo vyřešeno toto dilema: Jak prokázat, že vyzvednuté zboží dorazilo do přístavu kompletní. Celníci skrytě vyžadovali úplatek od firem provozujících vnitrozemskou nákladní přepravu, než jim vydali prohlášení, že zboží bylo vyloženo z lodě všechno, s poznámkou, že část se rozbila při vykládce a tudíž že do vnitrozemí bude doručena pouze část nákladu. Obdobně byli upláceni i řidiči traktorů s valníky, aby je zvrhli za rohem budovy skladu a vrátili se k lodi rychleji, než kdyby museli zajet dovnitř skladu a tam se zdržovat, než by palety jedna po druhé byly úhledně vyloženy zdvihacími vozíky a umístěny tam, kde by byly později snadno k nalezení. Rovněž tak upláceli zástupci námořních společností jeřábníky lodě, aby na přistavené valníky ve velkém fofru téměř volným pádem spouštěli náklad z lodě. Ten dopadal tak, že se roztříštil a trosky lítaly všude okolo. A na valníky vršili víc, než bylo pro náklad vhodné. Proč všechen ten spěch? Při hovorech s kapitány lodí po večerech v hotelu jsem se dozvídal, že na rejdě bylo zakotveno až padesát lodí. Některé z nich tam byly už patnáct měsíců, jejich vykládání bylo rozkouskované a musely se opakovaně z přístavu na kotviště po vyložení jen určitého nákladu vrátit. Lodě používali Íránci, kteří na nich měli jimi zakoupené zboží vlastně coby plovoucí skladiště. Zahraniční rejdaři však přicházeli o příjem z provozování lodí, který mnohokrát převyšoval zdržné, které jim platila íránská ministerstva, která náklady objednala. Objevil jsem při pracovních návštěvách úřadu správce přístavu, že to byl právě ten správce, který byl největší zločinec. Manipuloval s harmonogramem přistavení lodí (někdy jen třeba na několik hodin) ke svému vlastnímu obohacení. Během mého pobytu v B. Abbasu se vystřídali tři správci přístavu. Každý z nich se obohatil z úplatků částkou přesahující jeden milion dolarů. Jeden uprchl z Íránu a odstěhoval se údajně do USA, druhého polapili a zavřeli. Se třetím jsem musel spolupracovat a získávat od něj spolehlivé informace o tom, které lodě budou kdy připuštěny k molu s jakým tentokrát nákladem k vyložení. Pravidelné získávání těchto informací jsem měl v našem týmu na starosti já. Bylo důležité, abych se naučil číst arabské číslice a písmena, rozumět lodním manifestům psaných persky, při hovoru se správcem přístavu z něj ty manifesty vyheverovat, požádat, aby pro mě nechal udělat fotokopii a tu mě předal. Často jsem do úřadu správce přístavu musel docházet i několikrát za den. Domluvené schůzky totiž vůbec nedodržoval. Povedlo-li se mi ho uvidět, navíc stačilo, když uprostřed mého jednání s ním přišel někdo časově až po mě. Toho správce nepožádal, aby vyčkal, až já budu odbaven (jako tomu bylo a snad ještě je evropským zvykem). Ten nově příchozí bez omluv vstoupil a začal uprostřed mého jednání mluvit se správcem. Správce bez jakýchkoli omluv za zdržení mě oslovil nově příchozího a vyslechl, co ten požadoval. A pak přišel někdo další a další. Požadujících lidí se kupilo. Během patnáctiminutové schůzky, kterou jsem měl zarezervovanou se někdy objevilo až osm jiných lidí, které správce postupně vyslechl. A kdo dostával prioritu, byli právě úplatkáři pověření rejdaři, či jiní úplatkáři z ministerstev z Teheránu. A dokonce i ti museli čekat, když se objevil rodinný příslušník či příbuzný správce přístavu. Ti měli tu největší prioritu; někdy se správce s nimi někam odebral a nepřišel třeba až příští den či později – nebo vůbec. Tolik prozatím citáty z mých poznámek. V polovině října jsem z Bandar Abbasu odlétl na další působení v Íránu, do Abadanu. Ten je na západním konci Perského zálivu, poblíž Kuvajtu a Iráku. Po silnici je to jedenáct set kilometrů z Bandar Abbasu. Letadlem hodinu a půl. Íránská krajina se skládá ze 40% solných pouští, 50% hor a zbytek se přeměňuje na zemědělskou anebo obývatelnou půdu. Nejlepší způsob, jak vidět tu ohromnou rozlohu horských hřebenů, které se často táhnou na stovky kilometrů v jednom směru, je z letadla. Města přicházejí vždy jako velké překvapení, ohromný zázrak a kontrast v obrovské krajině. Shiraz je jedním z takových příkladů. Ale pět minut letadlem od města neuvidíš nic jiného, než pusté hřebeny zvětralých hor, do kterých se zakusují miliony malých kaňonů. Barvy skal byly od béžově bílých po tmavě hnědou-černou. Pouze zde, hluboko ve vnitrozemí, se může v chladnějších vyšších nadmořských výškách pohoří Zagros vyvinout nějaká sporadická vegetace (stromy připomínající duby), rostoucí po svazích čtyři kilometry vysokých hřebenů. Stejně jako jiná města v Íránu i Abadan přichází jako překvapení po cestování nad zemí nikoho. Jak se mu přibližuješ, uvidíš stovky plamenů vysoko v horách nebo uprostřed rovné pouště okolo města. Tady jsi v ropné říši. Ale sem jsem nepřišel kvůli ropě, třebaže nepřímo. Abadan byl pro nás Holanďany místem ubytování, odkud jsme denně dojížděli do 110 km vzdáleného přístavu tehdy zvaného Bandar Shahpour, hodinu a půl autem tam ráno, a stejný čas navečer nazpět, po úzké silnici lemované vraky vozidel. *4). V přístavu jsme se snažili uvést nějaký řád do stávajícího přepravního chaosu. Když jsem dorazil do hotelu Abadan International, čekal mě tam dopis od Emily s velmi věrohodným popisem podmínek v Abadanu. O nich jí pověděl v Rotterdamu jeden holandský pár, který tam bydlel šest let. Popis podmínek stojí za to si přečíst. *5) Přístav Bandar Shahpour byl umístěn uprostřed rozsáhlé delty moře s rameny meandrujícími po desítky kilometrů. Při odlivu jsme mohli vidět všechny možné druhy prehistorických mořských tvorů, jak se plazily blátem a bojovali o přežití. Stejně tak jsme my zápolili, členové nizozemského týmu, když jsme se snažili přesvědčit své íránské kolegy, aby 140 000 tun nevyřízeného nákladu naskládaného promíchaně do mnoha vrstev na sebe, že by ten měl být přesunut do vnitrozemí do svého konečného cíle. Bylo tam spousta lidských žraloků připravených kohokoli kousnout ohrožujícího jejich „zbohatnout rychle“ praktiky, aby se rychle vyděsili. Abadan byl nejvíce vyčerpávajícím místem mého nasazení, s dlouhými pracovními hodinami (čtrnáct hodin denně sedm dní v týdnu), s krátkým spánkem a velkým napětím visícím ve vzduchu. Říkal jsem si: Jaká je tato země, jaká kultura, etiketa? A cítil jsem se hrdý na to, že pocházím ze země, o které jsem do té doby asi naívně byl přesvědčený, že tam uplácení neexistovalo. Své přesvědčení jsem zakládal na tom, co jsem v ČSSR ve svém dosavadním životě zažil. Jak to dopadalo v Íránu dále? O tom snad brzy bude jednat další kapitola Poutě. _______________ *1) Nyní hotel Homa https://homahotels.com/en/Hotels/Details/10 *2) https://cs.wikipedia.org/wiki/Bandar_Abb%C3%A1s *3) http://www.worldportsource.com/ports/review/IRN_Port_of_Bandar_Abbas_3514.php *4) https://en.wikipedia.org/wiki/Bandar-e_Emam_Khomeyni *5) Snad ty podmínky sem ještě později přidám. | |
| - 76 - | HISTORIE POUTĚ VÍTKA NA ZÁPAD - Počítání týdnů |
Od půli srpna 1976 začala Emily odpočítávat týdny, víc jak deset jich, než by se zas uviděla se mnou. Ne že by však jen tak vysedávala a rmutně hleděla. Svůj čas obdivuhodně plodně vyplňovala. To jsem dlouho nevěděl, zatímco mi do Íránu nedocházela z Evropy pošta. Emily pracovala pro další holandskou firmu v Rotterdamu, Zeeco, navštěvovala rodiny mých spolužáků z Nijenrode, připravovala své fotografie na soutěž, nakupovala na trhu, objížděla umělecká muzea v přírodě, pomáhala týden firmě Zeeco na výročním průmyslovém veletrhu v Utrechtu, v pondělky hrála tenis. Po měsíci se rozhodla pro cestování. Požádala o víza do ČSSR a do Íránu, šla na očkování. Začátkem října vyrazila Emily s téměř stejnojmennou holandskou kamarádkou, Emilií, směrem na východ, na desetidenní návštěvu v Československu. Pár kilometrů před hranicí, ještě v Německu, ztroskotaly ve vesničce Waidhaus před Rozvadovem. Když po nákupu chtěly vjet do ČSSR, auto odmítlo dál pokračovat. Modrému Mitshubishi Lanceru vypověděla spojka službu. Co teď? Ještě to samé odpoledne dva němečtí mladíci nabídli pomoc. Jeden z nich měl vlohy pro mechaniku a něco *1) pod kapotou motoru provedl tak, že se spojka znovu dala ovládat. Když se ještě ten samý večer E+E shledaly s mým bratrem Milanem a jeho známý se koukl pod kapotu, Emily uslyšela prohlášení, „Nějak to vydrží“. Ptala se Milana, co to znamená. Ten se snažil tento věhlasý český výraz přeložit do angličtiny. Ještě nyní si Emily vzpomíná, jak ho uspokojivě nepochopila a celou dobu se obávala, co hrozivého to znamenalo. V příští dny se obě dívky seznamovaly s krásami Křivoklátska, moje máti ukazovala Emilii druhy pletení, otec architekturu Prahy. Když po týdnu vyrazily na Moravu, s cílem zúčastnit se srazu mých spolužáků v Beskydech, holandská Emilie začla mít z hor závratě (představ si, prožít celý život v naprosté rovině a najednou se celá krajina začne hrozivě vlnit a zvedat všude okolo tebe ! ). Přes veškeré snahy nezbylo, než jí umožnit uskutečnit její přání co nejrychleji se navrátit do placatého bezpečí Nizozemska. Emily a kamarádi v Ostravě pomohli se zajištěním spojů a posadili Emilii na vlak nazpět. Pak se na chalupě v Beskydech sjelo dvanáct spolužáků, s kytarami, písničkami, popíjením v bujaré náladě, s plno otázkami o mě. A obdivovali Emily, že se zanedlouho odváží vypravit se za mnou, do Íránu. Někteří spolužáci si i vyzkoušeli, jak jezdí takové japonské auto, v té době v ČSSR naprostá rarita. Po příjemně stráveném srazu se Emily ještě pobavila s dvouletou Barborkou v Ostravě, s jejími rodiči a prarodiči. Kdo by v té době tušil, že než Barborce budou čtyři roky její mladá rodinka uprchne na Západ. Při návratu z Moravy nazpět do Čech se Emily ještě podívala do Smetanovy Litomyšle a do muzea loutkářských kultur v Chrudimi. Po rozloučení se s mými rodiči a bratrem pak za pár dní dorazila zas v pořádku do Rotterdamu. Spojka auta vydržela. Po dalším očkování koncem devátého týdne našeho odloučení nastoupila Emily v Amsterdamu do letadla KLM do Atén. Tam přesedla do íránského, s cílem: Abadan. Krátce před desátou večer 23. října, po víc jak dvou měsících, jsme se zase shledali. Zprvu mě Emily ani nepoznala, jak drasticky jsem od srpna zhubnul. V tu noc se nad Abadanem rozpoutala první podzimní bouře s blesky a průtrží mračen. Osvěživě se ochladilo. Emily byla ušetřena předešlého horkého parného dusného období. Po posledním pracovním týdnu přiletěli z Rotterdamu a Teheránu vedoucí programu SHV a formálně náš holandský tým uvolnili. Dostali jsme čtyři týdny dovolené. Po pátrání ve středu Abadanu a zakoupení jízdenky jsme v sobotu 30. října 1976 s Emilí usedli do íránského autobusu, coby jediní cizinci, na mnohodenní dobrodružnou cestu do vnitrozemí Perska. Co nás při ní vše potkalo? _______ *1) utáhl uvolněnou koncovku lana spojky | |
| - 77 - | HISTORIE POUTĚ VÍTKA NA ZÁPAD - Cestování napříč Íránem |
Když jsme v sobotu 30. října 1976 opustili Abadan za úsvitu, jediné bílé tváře v přeplněném autobusu, Emily a já jsme dostali první skutečné dojmy z rozvojové země, Íránu. Její deník dvanáctihodinové jízdy do Shirazu zahrnoval popisy spolucestujících, včetně jedné zjevně horečně nemocné mladé dívky, dále neuvěřitelně prázdné a neúrodné krajiny a reflexe o kontrastech mezi nadčasovým způsobem života a lesklými novými olejovými nádržemi a zpracovatelskými závody za ploty ostnatého drátu. "Poprvé v životě jsem se ocitla ve skutečně primitivní chudé zemi, kde jsem viděla malé boudy a stany putujících kočovníků, špinavé kavárny, obchůdky a všudypřítomné olejové plameny každou chvíli vystřelející zlověstně ze země. Ropná zařízení se zdála být v této divoké, nezkrocené přírodní krajině naprosto vymknutá od rozcuchaných ovcí a kočovných rodin procházejících kolem. Co si tito lidé myslí o tom celém obchodě s ropou? Mají nějaké pojetí o všech věcech, které ropa z jejich skalnatých kopců pro svět dělá? “ "Vidíme nějaké muže na skalnatém svahu, všichni se shlukují kolem něčeho. Je to pohřeb, který právě skončil. Dlouhý průvod černě zahalených žen a dětí s plačícími tvářemi se vracel nazpět do vesnice. Tam byli ti, kteří se nezúčastnili, stále oblečeni ve svých jasně zbarvených, šumících sukních a živůtcích se zlatými ozdobami.“ Naše cesta měla několik kritických okamžiků. Po nedávných deštích musel autobus překročit brod, po nápravy potopený. Naše dva kufry a všechny ostatních cestujících v zavazadlovém prostoru pod podlahou autobusu byly zaplavené. Řidič pokračoval dále bez zastavení. Během dvanácti hodin udělal jen dvě krátké zastávky. Mysleli jsme, že naše močové měchýře nevydrží. Mezitím na palubě nabitého autobusu po celé jeho délce putoval jediný kelímek vody od cestujícího k cestujímu. Každý se z něho napil. Pamětlivi možnosti nákazy jsme s Emilí co nejzdvořileji pokynuli dalšímu cestujícímu, aby si kelímek převzal; bez toho, abychom se ho dotkli. Také jsme měli společenské a zdravotní dilema, jak neurazit sestru nemocné dívky, když mě vtlačila do dlaně jablko. Po celodenní jízdě přes pustiny, vysoké horské průsmyky, překračujíc po úzkých mostech hluboké propasti jsme nakonec v pořádku dorazili do prvního cíle – Šírázu. Před dojezdem zvolal vzrušeně něco jeden z cestujících. Na to všichni sborem odpověděli – čemu jsme i my porozuměli a souhlasili s tím - děkovali jsme Aláhovi za šťastnou cestu. O našem putování v Íránu snad někdy napíši samostatné vyprávění. Nemá s mou Poutí na Západ přímo moc společného. Až na to, že bez ní bych jak já ani Emily nemohli zažít a vstřebat mnohatisíciletou kulturu a prostředí zrodu celosvětové civilizace. Ale abych nezklamal tvé dychtění po vědomí, co se s námi tam udávalo a kam všude jsme se dostali a s kým se potkali, uvedu stručný souhrn, heslovitě: - Pátrání po adrese v Shirazu napsané v perštině. - Zpívání s kytarou se dvěma Američankami. - Přenocování u nich. - Shlédnutí středu města Shiraz a pak za hlavní atrakcí 40 km odtud: - Persepolis. Hlavního města Perska půl tisíc let před začátkem našeho letopočtu. - Autobusem dál, do půl tisíce kilometrů vzdáleného Isfahánu. - Tam jsme nikoho neznali, tak hotel. - Náměstí Nakš-e džahán údajně největší na světě. - Bulvár Čahár bágh-e Abbásí jako pro Paříž Avenue des Champs-Élysées. - Paláce Alí Chapú, Čehel Sotún, řada mešit, most 33 oblouků. - Dál autobusem na sever, čtyři sta kilometrů do Teheránu. - Pátrání po adrese jednoho Holanďana, nalezení, ubytování. - K němu do práce, seznamování se s Teheránem. Oddych. - Jízda k lyžařskému středisku směrem ke Kaspickému moři. - Na letiště v Teheránu a přes horu Arafat (s biblickou Noovou archou na ní) do Holandska. - Tam vystřízlivění do reality. Co nyní? O to se snad podělím v další kapitole Poutě. | |
| - 78 - | HISTORIE POUTĚ VÍTKA NA ZÁPAD - Proč Írán ? |
V červenci roku 1976 by bývala vypršela smluvní lhůta dvou let, po kterou jsem se zavázal pro SHV pracovat, či oni mě zaměstnávat. V SHV jsem v té době pracoval v Rotterdamu jako asistent ředitele překladiště kusového zboží na molu Heijplaat. Docela mě to tam začlo bavit, ale SHV zřejmě měl jiné úmysly. Povolali mě na ústředí na interview s kádrovákem, který mě předložil dva dokumenty, s žádostí, abych je oba podepsal. Ten první dokument obsahoval prohlášení, že jsem na překladišti neuspěl. Druhý dokument byla nabídka lépe placené práce; v Íránu. (Stále mě mrzí, že jsem ten první papír před kádrovákem hned neroztrhal. Ach jo.) V našem osobním životě s Emily narostlo velké napětí. Co nyní? Jak získávat živobytí? Jak budovat karieru, prokázáním, že v obtížnějších podmínkách přece jen uspěji? Z předešlých kapitol Poutě je zřejmé, že jsme se rozhodli tu výzvu přijmout. Ještě poohlédnutí nazpět, umožněné náhledem do mého archivu z té doby. K tomu, abych byl lépe pro SHV prospěšný, usilovala ta společnost o to, abych se stal holandským státním příslušníkem. Hlavní důvody byly doposud nutná pravidelná obnovování povolení k pobytu v Holandsku, vydávání pracovních povolení a obtíže s cestováním do jiných zemí na holandský cizinecký pas. Z průběhu roku 1976 se datují dvě prohlášení, na úředních tiskopisech: Jedno s podpisem Emily - že souhlasí s mou holandskou naturalizací, zatímco sama se Holanďankou stát nechce. Druhé prohlášení byla třístránková Dohoda s SHV o vyslání Vítka do Íránu, s definovanými detajly podmínek. Tu jsem podepsal tři dny po Emilyných pětadvacátých narozeninách. S odstupem času když tu dohodu pročítám, uvědomuji si, jak precizně byla sestavena. Nebylo v ní nic kritického o mých schopnostech. Dohoda dává náhled, jaké v sedmdesátých létech minulého století byly v Holandsku zvyky v zaměstnání. Je natolik informativní, že jsem se rozhodl tu dohodu přeložit do češtiny a zde se o ní v plném znění s tebou dělím: PŘEKLAD Od: SHV Nederland nv Westerkade 2 Rotterdam Pánovi V. Siroky Gerrit v.d. Lindestraat 2a Rotterdam Vážený pane Široký, (ty háčky a čárky jsem doplnil zde) Potvrzujeme jednání, které jsme s vámi mohli mít, přičemž bylo dohodnuto, že budete umístěn v SHV Nederland nv a budete nasazen na zahraničních projektech skupiny HTS v Íránu, v Bandar Abbas a Bandar Shahpour. Vaše první místo bude Bandar Abbas. Doba vyslání je 10 týdnů, po které následují 4 týdny dovolené, jak je stanoveno v následujících pracovních podmínkách. Toto umístění je pod podmínkou, že budete vybaven platným vízem pro Írán, nejpozději 1. září 1976, a začnete 3 pracovní dny po získání uvedeného víza. Po prvním období vyslání budeme společně zvažovat formu, v níž budeme vaše služby využívat. Pokud se po prvním období umístění rozhodne nepokračovat v přidělení do Íránu, budeme pro vás hledat další vhodné místo ve skupině HTS nebo v SHV Nederland nv. Popis práce Činnosti v Íránu budou spočívat v přípravě a udržování plánování v úzké konzultaci s panem Verweyem a provozními vedoucími, kteří tam již jsou umístěni, a dále v analyzováním stávajících problémů, podávání zpráv a poradenství Ports General Services a SHV Nederland nv. Kromě toho platí následující pracovní podmínky: 1. Platové schéma Dostanete základní měsíční plat ve výši 2 595 holandských guldenů hrubého. 2. Zahraniční příplatek Vzhledem k nepříjemnostem, nesrovnalostem, přesčasům a ztrátě aktuálně platných doplňků obdržíte během pracovní doby v Íránu bonus 100% nad základní měsíční plat. 3. Dodatečné příspěvky Jako příspěvek na dovolenou obdržíte jeden základní měsíční plat. Platí také vánoční bonus ve výši jednoho základního měsíčního platu. Pokud nebude celý rok odpracován, budou tyto částky vyplaceny úměrně. 4. Výplata mzdy Plat bude vyplácen v Nizozemsku po odečtení místně vyplacených záloh. Jako směnný kurz se použije směnný kurz v den přijetí záloh. 5. Bydlení a stravování Ports General Services zajistí dobré ubytování a výživu a ponese veškeré náklady z toho vyplývající. 6. Penzijní připojištění a sociální pojištění Váš současný důchodový systém zůstává v platnosti. Sociální pojištění je zachováno. 7. Zdravotní pojištění Současné zdravotní pojištění zůstává nezměněno. V případě potřeby bude uzavřeno další zdravotní pojištění. Náklady na toto zvláštního pojištění budou na účet SHV Nederland nv. 8. Dovolená Po deseti týdnech v Íránu bude následovat čtyřtýdenní dovolená, ve které bude vyplácena základní měsíční mzda. Dny cestování spadnou do doby dovolené. Během dovolené musíte být po dobu tří dnů k dispozici pro služební schůzky v Rotterdamu. 9. Dohoda pro odjezd v případě nouze V případě úmrtí nebo vážného onemocnění s přiměřenou pravděpodobností úmrtí blízkého člena rodiny se cestovní výdaje hradí podle následujících pravidel: - zpáteční letenka pro rodiče nebo zeť - zpáteční letenka v případě bratra nebo sestry / švagra nebo švagrové - zpáteční letenka v případě člena rodiny, který/á zůstal/a v Holandsku. 10. Doprava na místě Doprava na místě mezi rezidencí a projekty bude zajištěna a uhrazena společností Ports General Services. 11. Cestovní výdaje Náklady na cestu tam a zpět (ekonomická třída) jsou hrazeny. 12. Pojištění zavazadel Pojištění zavazadel bude uzavřeno během vaší cesty (10 týdnů). Pojistná částka je 3 000 holandských guldenů. 13. Jako zálohu na svůj plat dostanete před odjezdem šeky ve výši 1 000 amerických dolarů. Tuto částku odečteme z vašeho vyúčtování. 14. Jako důkaz, že souhlasíte s výše uvedeným, žádáme, abyste podepsal a nám zaslal přiloženou fotokopii tohoto dopisu. S úctou, SHV Nederland nv H. Bos Vedoucí osobního oddělení skupiny HTS Kopie asistentovi oddělení Drs. T.J. Buursema Originální podpisy (Bos) a (Vítek).... 9.7.76 Jak to dopadlo po nasazení v Íránu a návratu do Holandska? O tom si snad povíme zde, v příští kapitole. | |
| - 79 - | HISTORIE POUTĚ VÍTKA NA ZÁPAD - Na křižovatce |
Po společném cestování s Emilí po Íránu a návratu do Holandska v prosinci roku 1976 mě zaměstnavatel SHV umožnil denní kurzy perštiny na jazykovém institutu Berliotz v Rotterdamu. Docházel jsem tam po zbytek roku a následně i v lednu 1977. To studium bylo dobré odvádění od narůstajícího napětí, které jsme s Emilí začali pociťovat. Z hovorů s vedením SHV začínalo být zřejmé, že počítalo s mým stálým nasazením v Íránu, tentokrát na minimálně jeden rok. Na rozdíl od prvního vyslání by bydlení nebylo v hotelu, ale v soukromém domě, kde by mohli přebývat i rodinní příslušníci. V průběhu roku 1976 jsme s Emilí začali zvažovat započít rodinu. Mě už bylo skoro třicet let a Emily přes pětadvacet. Než jsem zakončil své působení v Abadanu na jihu Íránu jsem měl možnost si prohlédnout soukromý dům, který SHV zamýšlelo použít pro ubytování svých zaměstnanců, jako mě. Byl dostavován a zatím neobydlen. Bydlelo by tam sedm mužů a kdyby se ke mně Emily připojila, byla by tam jediná žena. Do nejbližší osady bylo sedm kilometrů a do nemocnice stodvacet. Čím více jsme o tom přemýšleli – i když plat by byl velmi výnosný – jevilo se nám, že kvalita osobních životů by byla hodně narušovaná. V takových podmínkách započít nové pokolení? Uvažovali jsme o alternativách. Dokonce, že bychom se přestěhovali do jiné evropské země. Zkoumali jsme Švédsko. Jako okolo horké kaše jsme obcházeli myšlenku mého dalšího pokračování u SHV. Snad instiktivně jsem v průběhu té doby uzavíral své povinnosti, abychom získali potřebnou volnost. Umořil jsem dluhopis s dobročinnou organizací, která mi šest let předtím vypomohla. SVVS mi poděkovalo za hladký průběh splácení. Nadále jsem pravidelně splácel další tři půjčky od jiných věřitelů, největší od holandské vlády. Mezitím již rozběhlý proces zažádání o holandské občanství se přibližoval ke kladnému dokončení. Shodou okolností, na šestašedesáté narozeniny mé máti, byla úředně zveřejněna v novinách holandské vlády má naturalizace; ve Staatsblad 76/742. Tam jsem byl uvedený jako dvacátý nový občan, 28. ledna 1977. Prohlášení podepsala holandská královna Juliána. A kdyby to v Holandsku nevyšlo, tak jsme s Emilí začali uvažovat o Americe. Kde by se cítila víc v bezpečí započít rodinu. Tehdy a nyní po víc jak čtyřiceti lety k tomu Emily podotkla: „A kde by alespoň jeden z nás mluvil rodným jazykem, místo aby žil v zemi, kde žádný z nás neměl tu výhodu.“ Také si pamatuje, že .. „ jsme chtěli žít (a založit rodinu) na místě, které bylo méně městské, mělo nějaké hory (!!) a mělo k dispozici méně drahé bydlení.“ Myslí, že „pocit bezpečí“ nebyl hlavním důvodem. Tak jsme podali na americkém konzulátě petici I-130, kterou se ověřuje rodinný vztah. *1) Jaký dopad by naše odstěhování se do Ameriky mělo na psychiku a city mých rodičů, bratra, příbuzných, přátel – můj vztah a pouto k domovině – ke které vlastně ??? Československé? Holandské? Či budoucí americké? Ty úvahy se mi honily hlavou. Krátce před třicátýmičtvrtými narozeninami mého bratra, koncem února 1977, mě starosta města Rotterdamu zapsal s povinností sloužit ve vojenské službě. Později mě ministerstvo obrany zařadilo k pozemní holandské armádě. S příchodem jara jsem však poprvé držel v ruce normální holandský cestovní pas, vydaný na mé jméno 8. března 1977. Pocítil jsem uvolnění a veliký prostor. Na ten pas se dalo bezvizově cestovat do spousty zemí světa. To jsme se již s Emilí dohodli, že se svého výnosného zaměstnání vzdám a vykročíme sice nejisté, ale slibnější budoucnosti vstříc. Podal jsem na SHV výpověď. ____________ *1) Občan nebo legální stálý rezident ve Spojených státech může podat formulář I-130 (Petice pro cizího příbuzného) na americké občanské a imigrační službě (USCIS), aby se zjistila existence vztahu k určitým cizím příbuzným, kteří by se chtěli přistěhovat do Spojených států. | |
| - 80 - | HISTORIE POUTĚ VÍTKA NA ZÁPAD - Přípravy na emigraci |
Dne 14. března 1977 jsem byl oficiálně naposledy v práci u SHV. Pak jsem byl bez práce. No, ne moc dlouho. Ten samý den jsem začal pracovat coby obchodní příručí u firmy Vroom en Dreesman v Rotterdamu, v oddělení prodeje fotoaparátů a přístrojů jemné mechaniky. Nejobtížnější bylo vydržet stát na nohou plné hodiny, neopírat se o vitríny, usmívat se na zákazníky. Třetí den jsem byl na spadnutí. Pak jsem si zvykl. Začal jsem uplatňovat zkušenosti získané před lety s kamarádem Jirkou ve stánku se suvenýry pana Sýkory. Brzy jsem patřil mezi nejúspěšnější prodavače oddělení. Dokonce jsem prodal i dvoumetrové pendlovací hodiny jednomu manželskému páru z USA, původem z Holandska. Mé zaměstnání bylo přechodné. To jsme se již s Emilí definitivně rozhodli, že se přestěhujeme do Ameriky. Požádali jsme rodiče Emily, zda by nám nebyli sponzory. To bylo nutné pro vyřízení přistěhování cizího státního příslušníka. Formálně je toto ošetřené americkým Čestným prohlášením o podpoře, na základě Formuláře I-134. *1) Tatínek Emily musel obnažit plno svých soukromých osobních údajů, včetně kdo byl jeho zaměstnavatel, kolik tam vydělával coby profesor na universitě, jaké měl úspory, vylíčit seznam akcií a jejich obnosy, atd. Vše muselo být notářsky ověřené a za každé prohlášení se musely zaplatit poplatky. Pomohlo také, že v certifikátu od kádrováka SHV bylo uvedeno kladné vyhodnocení a že „všechny mě uložené pracovní úkoly jsem uspokojivě vykonal, zatímco jsem své dobré analytické schopnosti silně dovedl uplatnit a mé jasné písemné raportování bylo velmi oceňováno“. Za měsíc bylo ze strany amerických úřadů vše vyřízené. Začátkem května 1977 jsem obdržel předávací instrukce imigračního visa od amerického konzulátu v Rotterdamu. Pozvali jsme do Holandska mé rodiče a vyslyšeli naléhání mého otce, abych si před opuštěním Evropy upravil právní vztah s ČSSR. Dne 14. června 1977 jsem poslal žádost o milost – kanceláři prezidenta republiky ČSSR, na konzulát ČSSR v Hágu. Pohovor na velvyslanectví se konal 21. června. Vpustili dovnitř jen mne. Emily a rodiče drželi venku stráž. To kdyby mě vyslanci unesli. Emily by spustila u holandských a amerických úřadů poplach. Na konzulátě si mě podrželi plné tři hodiny. O obsahu jednání stojí za to napsat samostatnou kapitolu. K té se snad dostanu příště. ______________ *1) Formulář I-134, Čestné prohlášení o podpoře je právní dokument, který ukazuje vládě Spojených států, že žadatel o vízum je sponzorován někým, kdo je již ve Spojených státech. Formulář I-134 se většinou používá k podpoře přistěhovalců navštěvujících Spojené státy americké. | |
|
|
| Druhý díl - Kapitola
- Obsah 35. Tři motivy proč opustit vlast 36. Pokus o únos 37. Výstřely v hale a žádost o azyl 38. Na uprchlickém rozcestí v 1970 39. První uchycení se 40. Zase studentem, na NOIB 41. Tvorba nových přátelství na Nijenrode 42. Zaplétání drátů do betonu 43. Jak se stát tlouštíkem 44. Vyříkání si s kapelou 45. Co dělat po studiích v Holandsku 46. Růžové vyhlídky a málem svatba 47. Následky odchodu 48. Zas dále na Západ |
|
| Třetí díl - Kapitola
- Obsah 49. Z New Yorku dále na západ 50. Na výpadovce z New Jersey 51. Jak mapy šálí 52. Olaf málem spadl ze žebříku 53. Majitel benzínky mi nabízel svou dceru 54. Zabydlování se v Eugene 55. Rozdíl mezi evropským a americkým přístupem 56. Jak si vytvořit svůj vlastní učební směr 57. Proměnlivá doba 58. Řezání bedny 59. Překonávání předsudků |
|
| Čtvrtý díl -
Kapitola
- Obsah 60. Odsouzení 61. Zemětřesení 62. Studium v Americe 63. Požádání o ruku 64. Svatba a putování na Východ |
|
| Pátý díl - Kapitola
- Obsah 65. První stálé zaměstnání 66. Sama za Železnou Oponu 67. Žádost o občanství 68. Tak si počkáme ... 69. Proč další občanství ? 70. Zatoulaná kytara 71. Práce na tři směny | |
| Úvod Napadlo mě, že by možná čtenáře VN mohlo zajímat, jak se Vítek vlastně dostal na Západ. Už více lidí mi navrhovalo, abych z toho sepsal jakousi reportáž, která by je zajímala číst. Tak jsem se do ní pustil. Dal jsem jí pracovní název, HISTORIE POUTĚ VÍTKA NA ZÁPAD. Organizace publikace Snad obden nebo jak mi to vychází sem přidávám krátké kapitolky. První kapitolku jsem uveřejnil v pátek 1. března 2019 a postupně skoro každý den jsem přidával další. První díl jsem ukončil publikováním 34. kapitolky dne 27. dubna. Druhý díl jsem začal publikovat 8. května 2019. S uveřejňováním Třetího dílu jsem začal 26. června 2019. Čtvrtý díl jsem začal 9. srpna 2019. Pátý díl jsem začal 10. listopadu 2019. Šestý díl jsem začal 27. prosince 2019. Sled na stránce jsem změnil od původního uspořádání kapitolek odspodu nahoru na více logické odshora dolů. Nejnověji přidanou kapitolku tudíž najdeš úplně dole. Sleduj čísla kapitolek vlevo a bude to snad jasné. Na začátku i na konci každého dílu jsem uvedl Obsah s krátkým popisem kapitolek, s možností kliknutím na jednotlivé kapitolky hned se dostat k textu té kapitolky. Právnické prohlášení Všechen text zde uvedný je výhradní vlastnictví Vítka Širokého. Pokud by někdo měl zájem o přepublikování, tak jedině s mým písemným svolením. Bude-li někdo v textu zmíněný mít výhrady proti mému publikování jeho-jejího jména a s ním spojeným textem, dej mi prosím vědět e-mailem a já text náležitě upravím. Kontakt e-mailem |