Vydavatelství VN 2020

© Všechna práva vyhrazena

Osmý díl 

HISTORIE POUTĚ VÍTKA NA ZÁPAD

Na podzim roku 1977 jsem dal vědět československým velvyslanectvím jak v Holandsku, tak v USA, že jsem se přestěhoval a kde jsem k zastihnutí. *1)

Stále však jsem a ani mí rodiče neslyšeli od českých úřadů ohledně žádosti o zlegalizování mého právního vztahu k Československu. Mezitím jsem se dozvídal o odstrašujících případech. Například od spolužáka Olafa, kterého čs. úřady do ČSSR nepouštěly na jeho americký pas. Jednoduše mu zamítaly vydat vstupní vízum. *2)

Nějaký lidský kontakt s domovinou jsem přece jen měl. Spolužák Petr z Vysoké školy dopravní v Žilině se díky svým známostem u ČSA vypravil do Ameriky a nějakou dobu pobýval u nás. Obstaral jsem mu brigádu u příbuzného Emily. Parta na stavbě díky pracovní horlivosti Petra mu dala přezdívku, „český buldozer“.

Později, v roce 1979 k nám na tři měsíce přijeli z Křivoklátu mí rodiče. To bylo, když jsme si s Emilí dovolili koupit svůj vlastní dům. Nadále jsme však žili v nevědomosti, zda něco probíhá okolo zlegalizování mého poměru s Československem. Uběhly další dva roky. Na svou žádost o český pas jsem - jak doba plynula - téměř již úplně zapomněl.

V posledním týdnu ledna roku 1981 mi přišlo naprosto nečekané oznámení. Bylo doručeno běžnou americkou poštou v jednoduché obálce s hlavičkou Velvyslanectví ČSSR v USA , s poštovním razítkem 24. ledna 1981, a ručně napsanou adresou na mě, 9802 LINDEN Ave N. SEATTLE, WASHINGTON 98103. Zarazilo mě, odkud ambasáda mou novou adresu měla. Zas ve mně hrklo a rozbouřilo se plno obav.

Před zvědavě přihlížející Emily jsem rozechvěle obálku otevřel. Mimo dopisu od velvyslanectví byl v obálce i dokument staršího data, od ministerstva spravedlnosti ČSR. Ten byl víc jak rok starý. Zaradoval jsem se při čtení jeho obsahu. Přece jen se něco za ta léta dělo s mou žádostí o zlegalizování: Prezident ČSSR mi prominul trest odnětí svobody. *3)

Dopis od velvyslanectví ve mně vyvolal dva protichůdné pocity. Radostný pocit z toho, že můj český pas byl přece jen vystaven. Popuzený pocit byl z neskutečné výše správního poplatku, který zastupitelský úřad požadoval, abych zaplatil, než by mi pas poslal. *4)

Moje první reakce byla, že požadavek zněl téměř jako vyděračství. Do té doby jsem totiž od nikoho neslyšel, že by si musel svobodu moci se jet legálně do domoviny podívat - vykoupit. Postupem času jsem se dozvěděl, že i ostatním českým a slovenským žadatelům byly obdobné nabídky předloženy. Někteří se naštvali na Československo. Slyšel jsem slova, „..tak ať si vlezou do p.....“. Rozhodli se stát americkými občany, čímž se automaticky připravili o československé občanství. *5)

Jak to dále probíhalo?

______________

Můj hrubý plat v roce 1980 byl $2,040.00 měsíčně a v 1981 $2,080.00 měsíčně. Možná si na ministerstvu vnitra ČSSR nějak spočítali, co asi vydělávám a stanovili částku tak, abych si ji mohl dovolit zaplatit a nezavrhl přijmout jejich nabídku, že mi český pas pošlou. Na de facto, „vykoupení“ stanovili obnos $1320 dolarů.

Jak na mě tehdy čtení návrhu zapůsobilo, si čtenář/ka mohl/a přečíst v minulé kapitole. Nyní pro představu, zajímavost, uvádím, kolik těch $1.320,-- v roce 1981 v současné době (v 2020) znamená, upraveno pro inflaci:

3930 amerických dolarů, neboli chlup něco přes 100.000 Kč.

Stálo mi to za to? Zvažoval jsem osobní zkušenosti jiných lidí z návštěv v ČSSR. S nimi spojené prožité strachy, zvláště ty, které měla Emily, když navštěvovala mé rodiče mnohokrát sama a pak jednou také spolu se svými rodiči. Nátlakové zřízení v ČSSR zakořeněně pokračovalo, vládli komunisti, byla hrozba, že by mě mohli přece jen zavřít, přinutit do služby v armádě, odloučit od rodiny, atd.

V půli ledna roku 1981 jsem shrnul naše otazníky do dopisu a ten jsem odeslal na čs. zastupitelský úřad s textem: „...Děkuji vám za zprávu, že můj trvalý pobyt v zahraničí byl legalizován a že mi byl vystaven československý vystěhovatelský pas. Momentálně nemám prostředky na zaplacení správního poplatku, ale doufám, že se mi vbrzku podaří stanovenou částku uspořit. Mezitím bych vás rád požádal o několik důležitých informací, na kterých bude záležet...“. Podívej se a přečti si kompletní text dopisu zde: *1) .

S Emilí jsme si pak vypočítávali, zda bychom si z našeho domácího rozpočtu mohli ukrojit a přes všechny obavy peníze na velvyslanectví ve Washingtonu poslat.

Začátkem února jsem obdržel další dopis z velvyslanectví s ručně vepsanými odpověděmi na mé otázky. *2) .

Rozhodnutí padlo. Do ČSSR jsme po dlouhých čtrnácti letech izolace chtěli pro změnu od nyní cestovat společně.

Třináctého února roku 1981 jsem zašel v Seattlu do banky a zakoupil jsem bankovní hotovostní šek. Ten jsem vložil do obálky spolu s průvodním dopisem a doporučenou poštou jsem ho odeslal soudruhovi Savkovi. *3) .

V dopisu jsem také poprosil, zda by mi čs. zastupitelský úřad poslal spolu s pasem i dvě žádosti o vstupní vízum do ČSSR, jednu jako obvykle pro Emily, druhou poprvé pro mě.

Abychom stihli navštívit co nejvíce lidí při této jedinečné návštěvě, shodli jsme se na období tří měsíců během léta 1981. To znamenalo vyřešit jednu obtížnou a plno radostných záležitostí. Pro mě zajistit, abych nepřišel o mezitím těžko získané zaměstnání. Společně pak domluvit se na cestovním iterináři a podle toho se dohodnout s těmi, které jsme chtěli osobně navštívit.

_______________

*1)

V pondělí dvacátého třetího února 1981 se mi pošťák snažil předat na adrese 9802 Linden Ave doporučenou zásilku s číslem 256641. Nikdo nebyl doma. Zanechal formulář pošty č. 3849-A, upomínku adresátovi o pokusu o doručení a aby si vyzvednul zásilku na poště.

Zašel jsem tam. Byl to dopis od čs. velvyslanectví z Washingtonu D.C. Podle známek na obálce byla újma velvyslanectví na poštovném jeden dolar a padesát tři centů. Razítko datumu odeslání bylo z pátku 20. února. Uvnitř byl můj nový čs. pas a průvodní dopis s datem 18. února 1981. *1)

Nechtělo se mi věřit, když jsem poprvé po velmi dlouhé době zas měl v rukou a před očima platný čs. pas. Zevrubně jsem studoval údaje v něm obsažené. Několik z nich mě překvapilo. První byla fotka mě, na straně pasu číslo tři. Nemohl jsem se rozpomenout, kdy jsem jí úřadům dal. Byla nejméně pět let stará. A pod ní můj podpis. Odkud vzali ten?? Pak mi to došlo. Ten jsem vlastnoručně podepsal na formulář žádosti o pas - před skoro čtyřmi lety, ještě na čs. ambasádě v Hágu v Holandsku. Dalším překvapením bylo datum a místo vydání pasu, na straně pasu číslo čtyři. Před půl rokem. V Praze. *2)

Proběhlo mi hlavou: Nyní tedy poprvé mohu otočit směrování mé Poutě; místo stále na Západ, tentokrát poprvé opačným směrem. Vyrazit jsem ovšem nemohl ihned. Dle razítka na úplně první straně pasu se na něj smělo cestovat do ČSSR jen s povolením čs. zastupitelského úřadu.

Následovalo období příprav na tu možnou cestu. Rozhodl jsem se po debatách s Emilí, s její rodinou a konzultováním s kamarády přerušit své stálé zaměstnání v Seattlu na tři měsíce neplaceného volna a obstarat si dočasného náhradníka v práci za mě, abych se měl kam a opět výdělečně, vrátit. Devátého března 1981 jsem poslal potvrzení o příjmu pasu čs. velvyslanectví do Washingtonu společně se žádostí o vízum pro vstup do ČSSR. *3)

Napětí znovu začlo narůstat. Co se bude dít nyní?

_______________

Období komunistické totalitní moci v Československu v roce 1981 nerušeně nadále pokračovalo. To bylo zřejmé mimo jiné také z průběhu korespondence úřadů ČSSR se svými občany žijícími na Západě. Projevovalo se to v rychlosti doručovnání pošty (která byla stále v ČSSR rozlepována, cenzurována; jak při příjmu do republiky, tak odchozí pošty) a rovněž v rychlosti vyřizování žádostí.

Sice jsem docílil legalizace styku se svou domovinou, československého občanství jsem nikdy zbaven nebyl, byl jsem opět vybaven československým cestovním pasem, avšak pokud by se čtenář/ka domníval/a, že vyřízení žádosti o vízum pro vstup do ČSSR bude ihned (jak bylo písemně tvrzeno ambasádou, viz sdělení v dokumentu  *2) v kapitole 087), tak možná pro tebe bude překvapením dozvědět se, jak velké bylo moje rozčarování.

Žádost o vízum pro vstup do ČSSR, kterou jsem odeslal devátého března 1981 čs. velvyslanectví do Washingtonu byla vyřízena až za tři měsíce. Proč to trvalo tak dlouho? Kdo ví?

Snad, že potřebovali notářsky ověřené prohlášení mých rodičů, že nás zvou na návštěvu a na jak dlouho?

Napsal jsem rodičům ihned po podání žádosti. Zavolat jsem nemohl. Sice na obci zažádali o zavedení domácí telefonní linky, ale museli na ní od své žádosti čekat plných třináct let a trvalo ještě řadu let, než jim byla nainstalována.

Začátkem června jsem přerušil s předstihem své stálé zaměstnání u dopravního podniku v Seattlu, se začátkem v červenci, na dva měsíce neplaceného volna. Abych se měl kam a opět výdělečně vrátit, obrátil jsem se na Univerzitu státu Washingtonu. Přes fakultu řízení práce a podnikání jsem nabídl některému z vhodných studentů dvouměsíční stáži s obsahem pomoci v zavádění počítačové techniky v odbavování námořní nákladové dopravy. Povedlo se nalézt jednoho studenta a stáži s ním dohodnout. Při pohovoru s vedením v mé práci obstál. Na podzim se student zase musel vrátit na univerzitu. Měl ještě rok studia před sebou, než by mu byl udělen titul magistra, MBA. Ulevilo se mi, že jsem zařídil, aby byl můj náhradník pouze dočasný. O práci byla nouze a nechtěl jsem o ní přijít.

S Emilí jsme se začali připravovat na cestu poprvé spolu do ČSSR. Předtím tam cestovala sama. Pětkrát.

Naší společnou cestu jsme rozdělili na dva úseky. První, trvající necelý měsíc, jsme věnovali cestování po západní Evropě. Druhý pro návštěvu v ČSSR. Koupili jsme si zpáteční letenky Seattle – Frankfurt - Seattle. Také jsme si koupili permanentky na železnice v Evropě, zvané Eurail. Ty měly tu výhodu, že se mohlo vstoupit kdykoli kdekoli na kterýkoli vlak a dokonce cestovat v první třídě. Takový luxus jsme ještě nezažili. Smůla byla, že v ČSSR ale ta permanentka neplatila.

Těsně před cestováním jsem měl vážný úraz. Málem jsem do Evropy nejel. Poblíž sopky Svatá Helena jsem za jízdy v autě odváděl pozornost řidiče, kamaráda, který přijel na návštěvu USA se svou ženou z Holandska. Na křižovatce jsme se srazili s jiným autem a spadli jsme do strže. Auto bylo zdemolované. Mé pravé rameno naštěstí méně. Trvalo další tři roky, než se úplně zotavilo.

Za těchto podmínek jsme ve čtvrtek 9. července 1981 v Seattlu vstoupili s Emilí do letadla společnosti PanAm. To nás přes noc přeneslo non-stop do Německa, do Frankfurtu.

Uschopnili jsme tam na nádraží své železniční permanentky a bez obav jsme prožili první měsíc v Evropě v pohodě. Udělali jsme velký okruh Německo – Holandsko – Dánsko – Švédsko – Norsko – zas Dánsko a Holandsko. Navštívili jsme své přátele a mé pracovní kolegy z námořní dopravy. Dokonce jsme se zúčastnili i jedné svatby.

Pak se zatajeným dechem jsme 9. srpna přejeli vlakem z Amsterdamu přes Norimberk na československé hranice.

Co se událo v Chebu a dále bude snad v příští, závěrečné kapitole Poutě.

1. První díl - Kapitola - Obsah
1. Divný zvuk letadla
2. Rozřešení
3. Dvojky z mravů
4. Hudba
5. Balóny
6. Rozpoznávání letadel
7. Kytara a Radio Luxembourg
8. Záchrana země dětskou prací
9. Výuka cizích jazyků
10. Ochotnictví a jak vyslovovat „R“
11. Puberta
12. Plavecký výcvik
13. Pionýrský tábor a ničivé tažení
14. Výcvik na lyžařského instruktora
15. Málem odřeknutý letecký výcvik
16. Dobrovolné nucené práce
17. První kontakt s podnikáním
18. Vzdělávání na střední škole
19. Černá Kniha a stavařina
20. Vodovod a zamindrákovanost
21. Na Pionýru na letiště za státní krize
22. Založení a věhlas "Termitů" - bigbít
23. Výroční expedice na Božák
24. Kadlecovi a obzory vnímání
25. Poslední ročník střední školy
26. Výběr studentů letectví VŠD
27. Nábor do kapely Pijáci
28. Pušky na letišti a první cesta na Západ
29. Hudební tvorba se Sirusem a protest songy
30. Podruhé na Západ, trhání fazolí 
31. Propadnutí muzice
32. Jak jsme všichni byli znásilněni
33. Dokončení pilotního výcviku a potřetí na Západ
34. Počtvrté na Západ, stal jsem se nezvěstným